znásilnění

Jo neviděli jste někdo film Pianistka ? je tam jedna scéna na WC,nebudu popisovat o co šlo,kdo viděl,ví, ale tahle scéna mne velmi velmi oslovila a byla mi tak strašně blízká ! A přitom je to špatně...

Plně s tebou souhlasím - já to také tenkrát nikomu neřekla,vyjma nejlepší kamarádky,ale nikdy jsem s tím nikam nešla.Možná jsem měla,protože dodneška s tím mám problémy, vynoří s e to vždycky v tu nejnevhodnější chvíli.Jenže člověk na to pomalu už nechce ani myslet,a představa,že bych to měla všechno znova vyprávět nějakýmu sexuologovi..do detailů a tak...ne ne.Raději ne.Muj partner o tom ví,tomu jsem to řekla hned na začátku,ale myslím,že tohle žádnej chlap nemůže pořádně pochopit,co to vlastně pro holku znamená,když si "to" někdo vezme násilím...Možná ještě jeden postřeh...po té události jsem tak strašně nenáviděla chlapy a sex a vubec všechno kolem toho, že jsem - a teď pozor - VÁŽNĚ UVAŽOVALA O TOM, že bych se živila tím,co mi zpackalo život - totiž sexem.Lákala mne představa těm chlapům při tom ubližovat...šílený co ? Naštěstí zůstalo pouze u myšlenky,nikdy k tomu nedošlo,protože to neumím.Ale bojím se,že trochu té "nenávisti " nebo té "chuti chlapům při tom ubližovat" ve mě zůstala...strašně se tomu bráním a NECHCI protože jsem zamilovaná,ale cejtím,že někde hluboko to ve mě stále je...nevím jestli vubec někdy se s tím vyrovnám...

Ahoj jmenuji se radek a to co popisuješ potkalo i moji ženu ,ale stím rozdílem že,tohle v sobě držela osmnáct let od svích desátých narozenin.Není to tak dlouho co mi to řekla,a to máme spolu dvouletého syna !! čau a drž se !!!!!

Potřebuji pomoc!!! Kdo z Vás by byla ochoten mluvit se mnou o Vaších zkušenostech pro článek v časopisu "Instinkt". Chceme téma znásilnění zpracovávat seriózním způsobem, ale potřebujeme také autentické příběhy. Můžu Vám slíbit, že nebudeme narušovat Vaše soukromí a že garantujeme anonymitu.Děkuji a vše nejlepší.Alexandra

Ahoj Zuzko, ja jsem sice nikdy znasilnena nebyla, spise jsem se nechala sexualne obtezovat ve svych 14. ti letech. Tenkrat jsem netusila jaky to muze mit dopad. Chtela jsem aby me brali, tak jsem se nechala. No a dnes, i kdyz s duverou mam take problemy, nedokazu nikoho pohladit, nedokazu se dotykat muze. Prestoze ho mam hrozne rada a ve svych snech bych si to hrozne prala. Dost casto se probouzim a je mi spatne z toho, co se pred lety stalo. Je mi spatne hlavne ze sebe sama, protoze ty jsi narozdil ode me za nic nemohla

Marto, nevím, čím to je, ale při představě fyzického násilí na ženě se mi dělá doslova fyzicky špatně. (Tak, že bych se s M. k tomu vraždění cikánů připojil ;-). Bylo by to dobré téma pro psychoanalytika, proč tomu tak je.Film, který mě nejvíce setnul, je od Bergmana a jmenuje se Pramen panny. Několik dní po tom mi ještě bylo mizerně. Doporučuji, ne aby vám bylo blbě, ale může vás navést na nějaké vnitřní řešení...

M., dovolím si podotknout, že pokud při pohledu na cikána se Ti otvírá kudla v kapse ;-) tak s tím vnitřně srovnaná nejsi. Podvědomí je mrcha. A na psychologa či psychoterapeuta není nikdy pozdě. Naopak, mnohé věci z dětsví se mohou projevit až po dlouhých letech. Negativní emoce Tě vnitřně ztravují, ať chceš, nebo ne.

Diky za rady a za zajem, ted uz je asi na nejakeho psychologa dost pozde. Stalo se mi to pred 12 lety, byla jsem vlastne kratce plnoleta a nemela jsem sajn o tom zda to vubec nekomu rici ci si to nechat pro sebe. Nechtelo se mi nikomu vysvetlovat proc se to vlastne stalo, dobre jsem vedela, ze jsem se zachovala trochu lehkomyslne a toto bylo nasledkem. To se ale muze stat, ze, kdyz je clovek mlady? Ani dnes bych to nesla nikomu vysvetlovat ale uz bych vedela jak na to. Dnes uz na to nijak zvlast nemyslim, nijak to ve mne nehloda, cas smazal zle vzpominky. Fakt je, ze cikany nemuzu ani citit, to je ale snad pochopitelne...

Míro, jsem ráda, že jsi ještě napsal. Manželovi jsem to zatím neřekla, a pořád to zvažuju. Prozatím mě stačí, že jsem to vůbec někomu řekla. Chápu všechny, kdo sem píšou a jsou plné bolesti a vzteku.Pořád si člověk říká, proč se mi to muselo stát? Stále hledám jsem hledala tu chybu v sobě a přemýšlela, co jsem tenkrát měla udělat jinak, a nebo co neudělat vůbec. Teď ale chápu, že to nemá cenu. Jsem ráda, že se tady taky najdou i muži, kteří dokážou napsat pár slov a rozumí, alespoň potom mám pocit, žen nejsou všichni stejní.Ještě pro M.: jestli je to možné, dojdi si k dobrému psychlogovi, tohle je tak strašný zážitek, že bys to nemusela zvládnout sama!

Teda M. soucítím s Tebou. To muselo být strašný. Marto, abych trochu korigoval svou výzvu do ještě náročnější podoby. Asi nejrozumnější bude pořádně se zamyslet a poznávat toho svého, jestli má na to to unést. Někdo se s tím vypořádá, na někoho to může být moc. S komunikací je prostě problém. Faktem je, že se od toho můžes osvobodit, aniž bys tím zatěžovala partnera. Fakt nevím. Kdybys napsala více, jaký Tvůj partner je, pak se dá více rozebrat, jestli je rozumné se mu svěřovat. Je ale super, žes o tom začala komunikovat alespoň tady.

Marto, ja nevim, jestli je dobre to partnerovi rikat. Proc vytahovat minulost kdyz mate tak hezky vztah a jste ted manzeli. Myslis, ze tim neco vyresis? Ty si "vylejes srdicko", nic se na tve minulosti nezmeni a on se tim treba bude donekonecna zrirat nebo bude podvedome touzit po pomste.A taky si nemyslim, ze nejlepsi reseni je odpusteni, jak tu nekdo psal. Jen ten, kdo neco takoveho zazil, vi, ze neni mozne toto odpustit. Ja vim dobre, co pisu. To, co se mi stalo je neopustitelne. Tenkrat jsem nemela silu reagovat - ktera by mela, znasilnila me parta mladych cikanu. Nevim kolik jich bylo, sest nebo sedm, nevim. Jedine co si pamatuji je hnus, nuz, ktery mi drzeli na krku, spoutane ruce a nohy. Kdybych mohla dnes mohla vypatrat kdo u toho presne byl tak by po svete chodilo o par cikanu min, prisaham. Zabila bych je vsechny vlastnima rukama.

Moc Vám oběma děkuji, že jste mi to napsali. Strašně mi to pomohlo.Nevím proč, ale potřebovala jsem slyšet právě tohle, aby mi bylo líp. Z mého přítele se stal manžel a já doufá, že po těch vašich slovech snad najdu odvahu mu to všechno říct. Ještě jednou Vám dík. Nikdo na tohle neměl a nemá nikdy právo!

Marto, nemůžeš za to. Fakt - nemůžeš za to. Můžeš za to, že ses opila. Ale že na Tebe pak skočil a ani se Tě nezeptal, za to nemůžeš. Ale musíš se s tím vyrovnat. Zkus se svěřit svému příteli, a tak to slyšet od něj. Je to zároveň test lásky. Teda bude to pro něj těžké nést, ale o tom ten životy je...

Milá A. Obávám se, že dokud tomu násilníkovi neodpustíš, skutečně neodpustíš, tak se ze svého problému neodstaneš. Dokud jej budeš nenávidět, budeš to v oblasti sexu přelávat na svého partnera a nic s tím nenaděláš. Bohužel. Promiň. Odpuštění je snad ta nejtěžší věc na světě...

Nemuzes za to. To co se ti stalo, ze jsi uplne ztuhla a nedokazala si se branit je pomerne dost casty jev, ktery se stava jak zenam tak i muzum, bez toho ze by v sobe meli byt treba jen kapicku alkoholu. Staci proste nejaka hodne vypjata situace. A nikdo nemuze rict ze je proti tomu imuni. Zrejmne to nejak souvisi s prapuvodnimi instinkty (ostatne zvirata se chovaji podobne).

Ubohy idiote Archndeli Gabrieli. Jsi jen ubozak, ktery se snazi zaujmout. Ver mi, nemas na to. Beztak jsi zakomplexovany blbecek. Nikomu nic zleho, ale doufam, ze ti to jednou nekdo pekne zpocita!!! P.

Kdyz mi bylo 18,byli jsme s partou n chatě. Já jsem tam byla se svým klukem ale v té době jsme se znali jen chvíli, nebyl to žádný vážný vztah.Dost jsme popíjeli, a pak tam přijeli asi čtyří další kluci, které skoro nikdo neznal. Byla jsem dost opilá a šla jsem si lehnout. Za chvíli tam přišel do pokoje jeden z nich a znásilnil mě. Nejhorší na tom je, že si pořád myslím, že to je moje vina, protože já, jak jsem byla opilá, první minutu jsem si myslela, že do toho pokoje přišel můj kluk, a prostě jsem se nebránila, a když jsem zjistila že to není on, už to nešlo, neměla jsem vůbec sílu. Nemohla jsem se vůbec ubránit, byla jsem úplně ztuhlá,jako bych neměla nohy ani ruce, byl to hrozný pocit. Nikdy potom jsem se už neopila.Chtěla bych jen od někoho slyšet, že za to nemůžu..Já ani nevím, jak ten kluk vypadal, nepoznala bych ho. Nikdo o tom neví, a ráno jsme odjeli brzo a nikoho jsem na té chatě neviděla, protože všichni spali. Můj přítel se to nedozvěděl, myslíte si, že za to můžu, že jsem se měla ubránit?Asi bych se možná ubránila, kdybych nebyla opilá...

Milé dámy, nedovedu se vžít do vašich pocitů, asi proto, že jsem muž. Je mi vás hrozně líto, nevím, jak bych vám mohl pomoct. Jedno ale vím jistě. Mám dceru a stát se jí to, co se stalo vám, tak bych tu zrůdu, která by jí to udělala vlastníma rukama ubiju.

Ahoj A.,myslím, že tvoje pocity zná každá žena, která byla v dětství znásilněná. Je to takový koktejl viny, strachu, nenávisti sama k sobě, touhy po lásce a zároveň více či méně podvědomého strachu z ní. Co s tím? No není to jednoduchá cesta. Co můžeš udělat sama? Absolvovat nějakou terapii, která by ti umožnila zpracovat ten traumatický zážitek. Mám zkušenosti s regresní terapií a vím, že v těchto případech velmi účinná. Je také důležité, aby tvůj partner věděl o tvém problému a byl na tebe o to víc něžnější, pomalý a aby respektoval tvoje přání a pocity.

Byla jsem asi před 5 lety znásilněna.Do dneška pociťuju,že je to má vina, že je to má chyba, že jsem ho sváděla a on se pak logicky neudržel a znásilnil mne.Byl docela brutální. Pak jsem utekla s rozvázanýma botama.Asi rok poté jsem neměla žádný styk ani nic s mužem.Nenáviděla jsem mužské pokolení a měla chuť je všechny vykastrovat. Půl roku na to, co se mi to stalo, mne přepadl jakýsi uchylák,a už to bylo docela nahnutý,ale naštěstí tam jel jakýsi cyklista a ten mne zachránil.V tu chvíli jsem nebyla schopna vubec ničeho.Nemohla jsem křičet,utíkat,prostě nic.Jako kdybych měla strunu kolem krku.Jen jsem si říkala "pane Bože, podruhý už ne, jenom to ne". Pak jsem třeba měla vztah, ale byla jsem velmi pasivní.Penis jsem vnímala jako ten "orgán,kterým mi bylo ublíženo".Nemohla jsem se na něj podívat natož se ho dotýkat.Byla jsem smířená s tím,že si teda jednou někoho vezmu,ale v posteli men to už nebude nikdy bavit.Při milování muselo být zhasnuto,abych neviděla jak partner prožívá orgasmus,bylo mi to odporné.Měla jsem vždy zavřené oči, neboť když jsem je otevřela, viděla jsem nad sebou toho dotyčného,co mne znásilnil. Před rokem jsem poznala kluka,do kterého jsem se strašně zamilovala.Vubec do ničeho mne nenutil a byl ( a je) velmi tolerantní v této věci.Jenže najednou vidím, že jak jsem se celá ta léta snažila ten problém zamýst,najednou se vynořil. NAjednou nechci být už pasivní, ale nejde mi to.Mám s tím problémy.Nevím co mám dělat.Odmítám chodit k sexuologovi nebo něco podobného.Myslím,že by mi mohlo pomoci tantrické milování.Více totiž než o orgasmus mi jde o jakési splynutí.Možná právě proto, co se mi stalo.Tam totiž tenkrát opravdu o splynutí nemohla být řeč.Je to tak strašně hluboko zakořeněné a nejde to vyrvat. Říká se ža na lidi co vám nějak ublížili nikdy nezapomenete. A je to pravda. Na toho bastarda nezapomenu nikdy.