znásilnění

Myslím si,že to u kluka nemůže být zase až tak jiné. Teda,když ho znásilní chlap a nastříká mu to do análu,musí to být hrozné,asi jako u holky,ale i když mu ho vyhoní proti jeho vůli...a navíc,pětkrát za sebou,to bys měl chlapečku erotomanská co dělat.Myslím,že bys nesténal slastí,ale bolestí...

jenže Ty asi už nejsi panic a na rozdíl od toho chudáka kluka to chceš...udivený Radku

Ach, Petro, ten Tvůj příspěvek byl ale rajcovní! Třikrát jsem se u něj udělal... ;-) Chci být také znásilněn pěticí dívek.

Ahoj,reaguji na příspěvek Janiny ohledně znásilnění muže. Teda já osobně zkušenosti se znásilněním nemám,díky za to,vždy jsem si myslela,že kluka znásilnit nejde,teda technicky,až když mi kamarádka vyprávěla,jak to udělaly ještě s 5 holkama jednomu spolužákovi,když byly na chmelu ještě na gymplu.Byl to prý hezký kluk,ale trochu ňouma,jedna z nich byla jako volavka,ta ho vlákala na rande po práci,tam ho ostatní povalily,svlékly a udělaly mu to rukama,všechny.Říkala mi to proto,že z toho měla výčitky svědomí.Ty holky byly zkušenější,on panic.Ony mu ho vyhonily až k orgasmu.Prý to trvalo přes dvě hodiny.On brečel,ale ony byly trochu v ráži,tak ho nechaly vždy vydechnout a pak znovu,aby došlo na každou z nich.Samozřejmě nikdy nikomu nic neřekl,jak pak žil dál,to už ani neví,bylo jim tehdy 18,jemu 17 a už je to 15 let.Sice nedošlo k souloži,ale myslím si,že znásilnění to bylo,ale podle tehdejších zákonů nikoliv.Pro chlapa je to sice trochu jiné,ale stejně si myslím,že psychika musela utrpět dost.Že chlap při tom stejně cítí vzrušení a příjmné,tedy fyzicky pocity,to nehraje roli.Myslím,že dokonce i některé ženy cítí vzrušení při znásilnění...a o to je to horší a víc ponižujícící. Ahoj Petra

Michalo, mě Tvůj příběh taky zaujal. Jsem přesvědčena o tom, že návštěva psychologa Ti neublíží i kdyby to měl být jenom "milý dotek", řekla bych, že jich v životě není nikdy dost. Ale vážně si myslím, že by Ti odborník dokázal pomoci "uklidit" stále rozjitřenou duši a zbavit Tě výčitek, pochybností i neklidu z toho plynoucího. Být Tebou tak to udělám. Existuje snad nějaký podstatný argument, proč by sis nemohla vylepšit svoji psychickou kondici? Přeju Ti moc štěstí.

Vím,že to sem nepatří,ale co pocity mužů po jejich znásilnění.Studuji právo a tak vím, že ty případy, kdy většinou více žen znásilní muže.Ať už je to soulož nebo hromadná onanie na něm.Co si myslíte o tomhle jevu???

Díky za Tvá slova, milá anonymko. Dnes je mi trochu líp, je to střídavé. Ty sama jsi taky prožila dost zlé věci. Taky mi chyběl tatínek. Zemřel mi, když mi bylo sedm měsíců a dlouhpo jsem mu to nemohla odpustit. Otec je pro děti moc důležitý. Tedy dobrý otec, jak má být. Tvoji rodiče se sice rozvedli, ale Tvůj otec žije. A když Tě měl tak rád, tak ten vztah přece tu je dál, ne? I když jste se od určité doby nemohli tolik vidět. Snaž se být se svým tatínkem v kontaktu. Můžeš mu i napsat, jak Ti chyběl a chybí. Tvrdí se, že dcery, které neměly otce trpí nedostatkem sebedůvěry. S tím je třeba opravdu hodně bojovat. Každý člověk je jedinečný, neopakovatelný. Každý má něco, v čem je dobrý. Na to bychom se měly soustředit a taky se naučit být asertivní, jak se dnes říká. Prostě, nedělat ze sebe hadr na holi. Asi je pravda, že zakřiknutá, tichá, hodná holčička, přímo vyzývá ty určité typy, aby si na ni dovolili. A to - ať je malá nebo velká. Nedopustit, aby nás vnímali jako předurčenou oběť. A to pak není zdaleka jen ve sféře sexuální, ale ve všem, co se týče čehokoliv v každodenním životě. Naučit se dbát na svou lidskou důstojnost. A když je nám těžko, tak se taky naučit udělat si něco, cokoli, čistě sobě pro radost. Držím Ti moc palce ve Tvém vztahu a věřím, že to dokážeš! A všem dívkám a ženám zde držím palce taky!

MIchalo,tvůj příběh jsem přečetla jedním tahem.Je strašně smutný...jsi statečná,co vše jsi prožila a musela přetrpět.Neumím dobře napsat,co se mi honí hlavou...jak píšeš o tom,že jsi našla nějaký papír,kde maminka píše,že jsi psychopat..musela ses cítit hrozně opuštěně v té chvíli?aspoň já to tak cítím..nezažila jsem to,co ty,takže se neumím vcítit do tebe,ale myslím,že částečně si umím vybavit tvé pocity.Maminka je pro mne jediný člověk,od kterého jsem vždy čekala lásku a uznání a umím si představit,jak to umí zabolet.Já byla vždy nemilá připomínka mého otce.Když mi bylo 11,byla jsem na prázdninách u příbuzných mého nevlastního otce.Měli 18tiletého syna,byl fajn,hodně jsme se spolu bavili o muzice,hvězdách,byl mi sympatický,jak mi mohl v mém věku kluk být.Krom toho jsem ho brala jako svého skoro bratrance.Jemu to ale vůbec nevadilo,aby toho nezneužil a nezačal mě potají večer obtěžovat svými neodbytnými dotyky.Nevěděla jsem co dělat,stěžovat si tetě?Byla jsem cizí,bála jsem se,že by mě měli za špatnou a "nehodnou" a tak jsem mlčela.Každý večer mne osahával,chtěl abych se dotýkala i já jeho,byla jsem z toho vyděšená,v životě jsem neviděla nahého dospělého chlapa a cítila jsem se strašně mizerně,zkaženě,ale taky jsem nedokázala udělat nic,abych tomu zabránila...celé roky si to vyčítám a dost mě to ovlivnilo.Myslím,že s tím souvisí i ta nedostatečná sebeúcta.Vše to vyvrcholilo v současné době,kdy jsem spoustu let vdaná a mám problémy s manželstvím.Musím se učit mít se ráda.K tomu jsem se nikdy necítila jako milovaná dcera,záviděla jsem kamarádkám jejich spokojenou rodinu a ještě dnes,když vidím např.tatínka v láskyplném objetí s dcerou,cítím se strašně bídně...závidím..myslím,že mi hodně ublížilo,že nás opustil tatínek,kterého jsem měla opravdu moc ráda a byla jsem jeho "rozmazlenec" narozdíl od sestry,se kterou nevycházel tak dobře.To byla pro mne první rána-zrada,se kterou se vyrovnávám celý svůj život.Potom ten zážitek s bratrancem...ale doufám,že se dám natolik dokupy,že budu žít spokojeně v pěkném vztahu,po kterém opravdu bytostně toužím celý život.

Odpovídám po půl roce, protože nemám na starosti jen tento chat :-)Regresní terapie v principu není nebezpečná - laicky řečeno pracuje se s vaším podvědomím, a to tak, že se "nastartují" určité procesy, a pak se podvědomí nechá, ať problém zpracuje samo. Vaše podvědomí je "chytřejší" než vaše vědomá mysl, a nepustí vás někam, kde by hrozilo nebezpečí.Já sám RT nedělám, dělají to kolegyně, ale není problém si vybrat vhodného terapeuta (nebo několik), nechat si předem od každého podrobně vysvětlit princip, a potom se rozhodnout. Určitě budete tak informovaní líp, než z chatu na doktorce :-)

Nevím vlastně jako to brát, jak se v sobě vyznat, co se mě dělo. V devíti letech jsem byla pod záminkou zatažena jedním mužem do bunkru, přesně nevím, co se dělo, snad částečná amnézie, jen to že jsem ležela na zemi, cosi bylo, on mi nařídil se ani nepohnout, jinak že mě zabije a mizel. Já tam ještě chvíli - jakou ? /to mohla být i hodina, nevím/ ležela a pak opatrně vstala a šla domů. Doma jsem dostala vynadáno, kde jsem tak dlouho byla - byla jsem koupit mléko - ale nic jsem neřekla. Dodnes nevím, co se tam tehdy stalo. Ten muž totiž vyhrožoval, že se nesmím pohnout, že by mne jinak zabil a že se vrátí. Byla jsem věčně sama doma od rána dlouho do noci, tak do dvou. Moje maminka byla vdova, pracovala v divadle, v pohraničí. Když jsem šla ze školy, tak mne dvakrát pronásledoval úchylák až do domu, podařilo se mi utéct. Podruhé to bylo horší, bušil do dveří a vykřikoval, že se dovnitř dostane. Volala jsem mamince do divadla a ona, že nemůže z práce domů přijít, že nemám otvírat. Dovnitř se ten chlap nedostal, ale já se věčně doma bála. Od mých čtrnácti let měla maminka přítele. Když mi bylo šestnáct, tak jela na pohřeb příbuzného do ciziny a on se měl o mne starat /dle mého názoru jsem nikoho, aby se o mne staral nepotřebovala/. Byl to celkem běžný pivní typ. Těžko jsem ho přijímala, ale říkala jsem si, že maminka nemůže žít sama a postupně jsem si zvykla. Ve dnech, kdy se o mne měl starat mne zneužil. Druhý den přišel na mol, klekl si přede mne a žádal mne, aby to mamince neříkala. Kvůli ní jsem mu to slíbila. Byla jsem v tom období poprvé zamilovaná a rozbil se mi svět. Připadala jsem si na jednu stranu stále nevinná, na druhou pošpiněná. On mne později i zmlátil, když se domníval, že mám s někým vztah a choval se tak, jako by dbal o moji ctnost. Vnitřně to se mnou cloumalo sem a tam. Již od toho zážitku v dětství jsem měla sklony k sebepoškozování. Stáhla jsem nápadníka, o kterého se silně zajímala kamarádka a hned první den jsem se s ním vyspala. On mě začal mít rád, ale měl přitom i jiné. Já jsem "to" z jeho hlediska neuměla. Jiné části mého já se jevil moc cynický a začala jsem chodit s jeho kamarádem, který se jevil jako citlivý. Byl to vztah jako "šílenství ve dvou". Ale unikala jsem z domova, kde se stále vyskytoval přítel mé matky. Můj přítel mne přivedl do jiného stavu a doma mi to matkou bylo vyčítáno. Tehdy, ve dvaceti, jsem jí to řekla. Nic se ale nedělo, byli spolu dál a já o tom již nemluvila. Její počínání jsem si nedovedla vysvětlůit. Celá léta, když jsem za ní jezdila, jsem se musela smířit s tím, že se tam vyskytoval i on, i když spolu nebydleli. Stále měl ke mně různé narážky. Moje maminka pravila, že ona sama je dost smutná osoba a on je veselý a taky praktický. Až po letech se mne znova zeptala, jak to tehdy bylo a já jí řekla, že to, co jsem jí tehdy sdělila je pravda. A jak to že mi nevěřila? Ona - že to děti takto dělají ze řárlivosti, že to tak brala, že na ni žárlím, ale že ji to přece jen trochu nahlodalo a tak ten vztah zůstal nějak na půl cesty. Tedy, jak jsem pochopila, že by si ho jinak vzala, ale pak mu již úplně nikdy nevěřila. Byla v té době již nemocná, byla depresivní, ale zřejmě částečně od nesprávně léčené štítné žlázy. Nakonec se oběsila a tak jsem ji našla. A to vše je ve mně. Jak s tím žít? Jsou období, že jsem v pořádku, s pocitem, že jsem se s tím vším vyrovnala, ale pak zas - jako teď - to ve mně ožívá a je mi zle. Navíc již nějako dobu trpím autoimunitní chorobou, která se projevuje sníženou funkcí štítné žlázy a než jsem si ti sama poznala, tak by mne doktorka zabila léčením tzv. deprese. Můj první muž byl kvartální alkoholik, ale kvůli dceři jsem s ním vydržela do dospělosti, i když s přestávkami. Asi proto taky, že bych měla strach jí přivést domů nějakého nevlastního otce, i když i ti vlastní leckdy dcery zneužívají, tak to snad není tak časté. Myslím, že můj problém je, že jsem často neměla k sobě sebeúctu, to mimo jiné. Po smrti matky jsem našla jeden její zápis, kde tvrdí, že jsem psychopat. Teď jsem dělala pořádek v papírech a to mi opět otevřelo tu starou ránu. Co s tím? V dobách, kdy se mi to vše stalo nebyly žádné poradny jako dnes. Je to dávno. Může mi ještě dnes pomoct někam jít? Ale o žádný "Milý dotek", jak se dotyčný nazývá nestojím! Na toho je třeba si dát pozor! Kdo z nás by stál o doteky od cizích lidí? Jsem sice po druhé vdaná, ale stejně mužům moc nevěřím. Můj partner je naprosto neagresivní typ, tak to ještě jde. Někdy to však vadí v uplatnění v tomto světě. Navíc - byl v šestnácti zneužit starší, mazanou dívkou a dlouho se z toho nemohl dostat. Snad s takovými muži si my můžeme nejlépe rozumět. Závěrem - zapomenout nelze, ale je třeba se s tím vším nějak vyrovnat. Někdy se však nevyznám v tom, proč jsem se chovala jak puťka, proč jsem si toho tolik nechala líbit, co se to vlastně se mnou dělo. Cítím s vámi se všemi, které jste na tom podobně a musím ještě říct, že jsem kdysi vymýšlela, jak tajně toho přítele matky otrávit. No, nakonec jsem to neudělala. A on již dnes nežije. Ani číst to po sobě nemůžu, tak mi je.

Ty debile bez citu

ahoj Zuzko, moc dobře vím o čem mluvíš, od mých 7let do mých 12let mě pohlavně zneužíval můj nevlastní děda, bylo to skoro každý víkend. Vůbec jsem to nechápala a nikomu jsem taky nic neřekla. Nikdy mě to netížilo tak jako teď, byla jsem v protidrogové léčebně kde to ze mě nějakym způsobem vytáhli a od té doby si uvědomuji že se nedokážu zamilovat, že mam odpor k chlapům a nesnášim dotyky, jsem ale asi jiná v tom že ty dotyky už qani nechci. Občas se mi o tom zdá a je to nepříjemné, držím ti palce abys to ustála, bohužel ale nevím jak ti pomoci, sama nevím co mám dělat, je mi zle a do toho mam ještě tu závislost a taky týrání, nevím ale jestli se z toho vyhrabu tak ti dám určitě vědět. Možná bychom si mohli být dost nápomocné, nevím, kdyžtak mě najdeš na xchatu jako smrt_666, jsem tam nonstop skoro. pa

Dotek:ty jseš opravdu úchyl...Holky pozor !!!

Agáta žvaní, její e-mail je výmysl.....

Řekl bych, niko, že se TOHO jde zbavit i jinak než módně. Souhlasím s tebou, že mnohé v tom je spíše hra, než postupy.Napiš mi, máš-li zájem si to probrat.

s tim alkoholem mam take spatné zkusenosti.Je mi 20 a muj byvaly pritel kdys mne v opilosti miloval prehnul pres pelest a pustil na mne psa, pomohl mu do mne.Bolelo to ale v opilosti jsem byla jak strnulá,jen jsem si prala aby to skonciloani nevim jak to dlouho trvalo kdys se do mne udelal.pritel sam onanoval. asi rok jsem zila v depresich.Hnusila se mi ma zenskost .Dnes uz je to dobré.

ion neodpovídá. A odpoví-li, tak jen v pracovní době, asi. Naše traumata nevyléčí nic. Musíme se s nimi naučit žít. Píši, kreslím. Cvičím jogu. No a kurzy sebeobrany jsou ve výhledu. Budťe své a nedejte se!

ion neodpovídá. A odpoví-li, tak jen v pracovní době, asi. Naše traumata nevyléčí nic. Musíme se s nimi naučit žít. Píši, kreslím. Cvičím jogu. No a kurzy sebeobrany jsou ve výhledu. Budťe své a nedejte se!

Jiná možnost snad není? Pokud vím, regresní terapie může být i nebezpečná. Vím, že je teď módní záležitostí, mnohým v lecčem údajně pomáhá - byli tím či oním, provinili se něčím a proto byli v tomto životě zas tím či oním potrefeni a musí si znovu určité kritické období, či přímo katastrofické projít a skrze to pochopit a oprostit se. Ale - já se můžu dozvědět sice ledacos, tj. kým jsem byla, ale je-li to pravda je otázkou. Jsou lidé, kteří tomu věří beze zbytku a těm to pak pomáhá. Většinou asi. Stanislav Grof, z kterého se vychází v této terapii, je dost zajímavý, ale tak trochu eskamotér. Pospojoval dohromady od všeho něco, ale ten, kdo mi napsal odpověď to asi dost dobře ví. - nakonec bych se taky mohla dozvědět, že židovské děti, házené do pecí krematorií zaživa si to zasloužily pro nějaké své prohřešky v minulých životech?!

Jiná možnost snad není? Pokud vím, regresní terapie může být i nebezpečná. Vím, že je teď módní záležitostí, mnohým v lecčem údajně pomáhá - byli tím či oním, provinili se něčím a proto byli v tomto životě zas tím či oním potrefeni a musí si znovu určité kritické období, či přímo katastrofické projít a skrze to pochopit a oprostit se. Ale - já se můžu dozvědět sice ledacos, tj. kým jsem byla, ale je-li to pravda je otázkou. Jsou lidé, kteří tomu věří beze zbytku a těm to pak pomáhá. Většinou asi. Stanislav Grof, z kterého se vychází v této terapii, je dost zajímavý, ale tak trochu eskamotér. Pospojoval dohromady od všeho něco, ale ten, kdo mi napsal odpověď to asi dost dobře ví. - nakonec bych se taky mohla dozvědět, že židovské děti, házené do pecí krematorií zaživa si to zasloužily pro nějaké své prohřešky v minulých životech?!