JHVH (Jahve,Jehova) - jediný živý Bůh

Bible označuje homosexualitu vždy za zkaženost, zvrácenost a ohavnost. V Bibli nenajdeme ani jediné místo, kde by homosexualita byla oslavovaná, jak se tomu často děje v dnešní době.

"Pohádka o homosexuálních princích Princ & princ se dočkala pokračování. Zatímco v prvním díle si princ Bertík místo krásné princezny vybere jejího bratra Krasomila, v dalším díle má dojít i na adopci dítěte. Kniha Král & král & rodina ovšem zatím hledá finance na vydání."

asi u nich v jehovistickém sboru nemají holky :-( nebo má odpor k ženám :-(

A průvody gayů, leseb, bisexuálů, translidí, atd. v našem městě nikdy nebyly. Ani v sousedním městě. Ani v okresním městě. Pokud vím, tak to bylo loni v Praze. Nevím, proč tam na ně elektromotorek chodí a proč se tak o ně zajímá. Zajímá se o průvody homosexuálů a o ženy a dívky se nezajímá. To nevypadá, že by to byl heterosexuál. Heterosexualita se neprojevuje zájmem o homosexuály a jejích průvody, ale spíše zájmem o ženy a dívky. Těm se však elektromotorek vyhýbá.

Ostatně elektromotorek je stále svobodný a nikdy žádnou holku neměl. Ti současní mladí kluci se nějak bojí nebo štítí holek a žen.

Homosexualita nezamezuje plození potomků a tedy dalšímu rozšiřování svých genů. Za komunistů se skoro všichni homosexuálové ženili a měli děti. Z té starší generace byli ženatí skoro všichni a mají děcka z minulosti. To spíše současní mladí kluci odkládají ženění donekonečna. Mladí heterosexuální muži se nechtějí ženit a mít děti.

Ty pochody bych zrušil ... To je ohavnost, to není hrdý pochod. Zbičovat tamní lidi.

Ježíš Kristus řekl, že znesvěcující ohavnost bude dokonce narůstat, čehož jsme dnes svědky třeba při průvodech hrdosti gayů, leseb, bisexuálů, translidí, atd. v ulicích měst.

Otázka: „Jaká je evoluční výhoda homosexuální orientace.“ Homosexualita zjevně zamezuje plození potomků a tedy dalšímu rozšiřování svých genů, jak je tedy možné, že tato neadaptivní vlastnost nebyla v průběhu antropogeneze zrušena?

Pablo - spíše dopadneš jako Tonda Vlas. Když nepřestaneš chlastat, uchlastáš se k smrti...

Je možné, že zhýralý heterosexuál se stane homosexuálem a nakonec i zoofilem? Že ho hřích stáhne dolů tak moc?

Marek i jeho čtenáři jistě věděli, jak Marek svůj text myslel, a tak ho i chápali. Jenže křesťanství tehdy tvořily poměrně uzavřené sekty, a jistě i Markova byla jedna z nich. Později se ovšem Markův spisek dostal mimo kontext, ve kterém byl sepsán. Lidem přišel velmi zajímavý, zajímavým a hlubokým způsobem reflektoval Krista, ve kterého věřili, a tvořil nevšední pohled na Něj…

Markův úspěch inspiroval nezávisle na sobě Matouše a Lukáše, který jeho příběh, každý svým způsobem “vylepšili”. Přidali víc příznaků Ježíšovy moci, víc zázraků a mocnější zázraky, víc nebeských znamení, zázračné narození, oba “prokázali” původ Ježíše ke králi Davidovi, jejich Ježíš byl otevřeněji Božský…

Celý příběh pak úplně reinterpretoval a přepracoval Jan, který přidal ideu Řeckého Logu, … podle mě ještě i v té době lidé chápali celou story tak jak byla původně míněna, tedy jako alegorii. Ale přístup historizovaného Ježíše se stal velmi moderní. Představuji si to, jako dnešní situaci okolo Járy Cimrmana. Každý “potichu” víme, že jde jen umělecký produkt, ale přesto se o něm na veřejnosti naprosto běžně mluví, jako že reálně žil. Má svoje muzeum, je spousta artefaktů z jeho života, dětství, přehršel jeho vynálezů, a všichni o tom mluvíme jako že se to vše “skutečně stalo”, i když víme, že “ve skutečnosti” to bylo trochu jinak.

V takové situaci se pak mohl otevřít prostor pro změnu paradigmatu. Klidně se mohla začít šířit idea, že, nakonec – to všechno opravdu BYLA realita! Že i když se to nebere vážně, tak Kristus se v Ježíši opravdu inkarnoval, tak jak evangelia popisují. To, že řekl vše co mu evangelia připisují, tomu věřil pravděpodobně už sám Marek, stejně jako Pavel věřil, že výroky které mu Pán “spirituálně sdělil” od něj reálně pocházejí. Odtud už je jen krůček k myšlence, že to řekl i fyzicky, ve svém reálně existujícím lidském těle.

Ještě v polovině druhého století evangelia nikdo necitoval, tedy je asi ještě tehdy lidé nebrali příliš vážně. Ovšem nedlouho poté začala nabývat myšlenka historicity na významu. Irenaeus je už kolem roku 180 bere prokazatelně vážně. Vytvořil pro evangelia jasné spojení s Apoštoly, známým způsobem – a zbytek už je poměrně dobře dokumentován.

Značnou část Ježíšových promluv v Markovi lze chápat jako vzkaz (současným, v Markově době žijícím!) věřícím od skutečného Krista. Markův Ježíš věřící nabádá, aby v něj měli víru (Mk 4:40 i jinde). Petrovo zapírání Ježíše je vzkaz věřícím, aby se za svého Pána nestyděli, a nepodlehli podobnému pokušení. Ježíš opakovaně Markovými ústy říká, že následovat ho bude znamenat bolest a utrpení – zřejmě aktuální situace v Markově době. V Božím království pak ale přijde odškodnění.

„Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil život pro mě a pro evangelium, ten jej zachrání.” (Mk 8:34,35) je další z mnoha takových pasáží.

Celý pašiový příběh je třeba číst ve světle Starého Zákona, tedy pramene, odkud, jak známo, máme informace o Kristu. Ježíš přijel do Jeruzaléma na oslu, protože Zechariáš 9:9 to tak říká.

Římané neměli žádný zvyk pouštět zločince, ale uvědomíme-li si, že Barabáš je nápadně podobné Aramejskému Bar-Abbas, tedy Syn Otce, máme tu najednou dva Syny Otce: spravedlivého Ježíše, a zločince Barabáše (to jsme my všichni.) Zločinec je propuštěn na svobodu, a spravedlivý Ježíš bude trpět… celé je to alegorie.

Skutečný Kristus otvírá lidem oči – a Markův Ježíš uzdravuje slepé. Skutečný Kristus je spravedlivý a bez hříchu (Isa 53:9b) (musí být, aby jeho oběť zafungovala), což je i Markův Ježíš. Má úctu k Zákonu, učí podnětným etickým maximám, atd.

Skutečný Kristus je tajemstvím, které bylo po věčné časy skryto, a nyní je odhaleno – a Markův Ježíš je samé tajemství. Učí v podobenstvích, přímo za účelem, “aby lidé hleděli, a hleděli, ale nechápali, poslouchali a slyšeli, ale nerozuměli, aby se snad neobrátili, a nebylo jim odpuštěno”. (Mk 4:12). Navíc Markův Ježíš neustále zdůrazňuje, aby lidé o jeho mocných činech nikomu neříkali – a dokonce i celý příběh končí šokujícím způsobem, že “ženy nikomu nic neřekly!”. Dost možná, že i Marek svůj spis mínil jako meta-podobenství! Totiž jako podobenství o Kristu na fiktivním příkladu pozemského Ježíše…

Ostatně, celý základní plot Markova příběhu je o Kristově tajemství a jeho postupném odhalování. Ze začátku nikdo nechápal, kdo Ježíš je, a odkud bere svou Moc. V polovině příběhu (cca 8. kapitola) začal Ježíš uzdravovat slepé – a Petr začíná pomalu chápat (Ty jsi Mesiáš! Mk 8:29b). Dojde k transfiguraci na hoře, a Ježíš odhalí své kosmické konexe a tím dále poodhalí svoji identitu. První, kdo chápe víc (Ježíš je Mesiáš, který musí trpět, a pak ZEMŘÍT, a v tom vlastně spočívá jeho mise!) je žena, která ho pomazala mastí z pravého nardu (Mk 14). Až do samého konce evangelia vlastně vůbec nikdo v úplnosti nepochopí, kdo Ježíš byl. První to vyzná, je Římský voják, tedy POHAN! (Ten člověk byl opravdu Boží Syn… Mk 15:39)

Marek se rozhodl ukázat na alegoricky chápaném a fiktivním příběhu o člověku Ježíši, midrashicky působícím na pozadí Písma, důležité teologické aspekty a pravdy o “skutečném” Kristu. Markův příběh ale až tak úplně fikcí nebyl. Skutečný Kristus přece byl Člověk, komunikuje s věřícími, byl ukřižován a vzkříšen – no a Marek to celé prostě zasadil do reálných kulis, konkrétní doby a konkrétních historických míst.

Stejně jako skutečný Kristus byl i Markův Ježíš Synem Božím, který se inkarnoval do lidského těla. Stejně jako skutečný Kristus měl i Markův Ježíš od počátku velkou Moc. Když oslovil lidi, ti ho bez řečí následovali – tak jako by měli následovat skuteční věřící skutečného Krista. Vzhledem ke Kosmickému významu skutečného Krista Ježíše poslouchalo i moře a vlny (Mk 4:41) Skutečný Kristus bude centrální postavou Apokalypsy, i Markův Ježíš o sobě mluví jako o Synu Člověka. Skutečný Kristus zvítězí nad Zlými Mocnostmi, a Markův Ježíš už na Zemi ukazuje svoji Moc nad zlými duchy. Skutečný Kristus zvítězí i nad smrtí – a Markův Ježíš křísí Jairovu dceru. Skutečný Kristus nastolí Boží království, v němž nebude nemocí – a Markův Ježíš uzdravuje nemocné. (případně “léčí nemocné hříchem”?)

Krista kázali Apoštolové. Ti dnes známí jsou Pavel, Petr, Jakub, Apollo. Různí Apoštolové někdy kázali (více či méně) jiného Krista (2 Kor 11:4) a vzájemně si konkurovali. Všichni vycházeli, tak jako Pavel, z Písma a ze Zjevení, a nebyla žádná autorita odkazu pozemského Ježíše, která by mezi nimi mohla soudit. Nevím o žádné indícii z epištol, že by kterýkoliv Apoštol požíval vyšší autority kvůli osobní znalosti a následnictví pozemského Ježíše. Křesťanství tvořila mozaika sekt, vyznávajících Krista, a rozesetých po celé Římské říši.

Pravděpodobně v 70. letech sepsal jistý vzdělaný křesťan, neobeznámený příliš s poměry v Izraeli, vycházející z Řeckého překladu Bible, pozoruhodný alegorický příběh. Bylo to “evangelium o Ježíši Kristu, Božím Synu”. (Mk 1:1) Dnes tohoto anonymního autora známe jako evangelistu Marka. Evangelium = šťastná zpráva, Marek tedy svým čtenářům sděluje šťastnou zprávu o Ježíši Kristu, Božím Synu.

Kristův příchod se odehraje takto: “Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky.” (1 Tes 4:16-17)

Pavlova teologie je podle mě překvapivě kompaktní, a dává pěkně smysl. Myslím, že chápu, že v Pavlově době tomuto mohla řada lidí uvěřit, a ty myšlenky jim mohly přijít přitažlivé. Na světě je plno zla, bezbožní Římané vítězí nad spravedlivými Izraelci a dlouhodobě je drží v porobě, což svědčí o tom – toto, a spousta dalších věcí svědčí o tom, že svět je pod nadvládou Mocností Zla. Tento stav ale nebude trvat dlouho. Bůh ve prospěch svého lidu co nevidět zasáhne, prostřednictvím svého Syna, Ježíše Krista. Předtím je ale potřeba vypořádat se s hříchem. Všichni jsme hříšní, a zasloužíme smrt (trestem za hřích je smrt!), a Bůh ho nám lidem nemůže a ani nechce prominout. Bůh nás však všechny miluje, a tak nám nabídl novou Smlouvu, a to všem, Židům i Pohanům, smlouvu v krvi svého Syna. Bůh obětuje svého prvorozeného a jednorozeného Syna – oběť nejvyšší! – za hříchy nás všech. Kristus může nést trest za naše hříchy – protože je sám Člověk. Jeho krev je dostatečně cenná, aby naše hříchy splatila – protože je Božské podstaty, je to bytost nesmírného, Kosmického významu. Přijetím našich hříchů se z Krista stal zločinec, ten nejtěžší zločinec – a pro zločince je trest smrti na kříži. Proto kříž. Kristovým vzkříšením (přičemž my budeme vzkříšeni s ním) se řeší problém smrti, Kristus se pak vypořádá se zlými mocnostmi a předá vládu Otci, a my pak budeme s Bohem navždy, a to je konec pohádky. Jak to všechno víme? Z Písma (Žalm 22, Isaiáš 53 a další) a ze zjevení. Proč si toho doposud nikdo nevšiml, resp. nikdo ty pasáže tak nechápal? Inu, bylo to Tajemství, které je po věčné časy skryto, a nyní je zjeveno. Co musíme udělat, abychom byli spaseni? Stačí přijmout Kristovu oběť, a to uděláme tak, že v Něj uvěříme. V Krista lze ostatně jedině věřit, vždyť ho nikdo z nás nikdy neviděl (1 Petr 1:8)!!!