JHVH (Jahve,Jehova) - jediný živý Bůh

Homosexualita nezamezuje plození potomků a tedy dalšímu rozšiřování svých genů. Za komunistů se skoro všichni homosexuálové ženili a měli děti. Z té starší generace byli ženatí skoro všichni a mají děcka z minulosti. To spíše současní mladí kluci odkládají ženění donekonečna. Mladí heterosexuální muži se nechtějí ženit a mít děti.

Ty pochody bych zrušil ... To je ohavnost, to není hrdý pochod. Zbičovat tamní lidi.

Ježíš Kristus řekl, že znesvěcující ohavnost bude dokonce narůstat, čehož jsme dnes svědky třeba při průvodech hrdosti gayů, leseb, bisexuálů, translidí, atd. v ulicích měst.

Otázka: „Jaká je evoluční výhoda homosexuální orientace.“ Homosexualita zjevně zamezuje plození potomků a tedy dalšímu rozšiřování svých genů, jak je tedy možné, že tato neadaptivní vlastnost nebyla v průběhu antropogeneze zrušena?

Pablo - spíše dopadneš jako Tonda Vlas. Když nepřestaneš chlastat, uchlastáš se k smrti...

Je možné, že zhýralý heterosexuál se stane homosexuálem a nakonec i zoofilem? Že ho hřích stáhne dolů tak moc?

Marek i jeho čtenáři jistě věděli, jak Marek svůj text myslel, a tak ho i chápali. Jenže křesťanství tehdy tvořily poměrně uzavřené sekty, a jistě i Markova byla jedna z nich. Později se ovšem Markův spisek dostal mimo kontext, ve kterém byl sepsán. Lidem přišel velmi zajímavý, zajímavým a hlubokým způsobem reflektoval Krista, ve kterého věřili, a tvořil nevšední pohled na Něj…

Markův úspěch inspiroval nezávisle na sobě Matouše a Lukáše, který jeho příběh, každý svým způsobem “vylepšili”. Přidali víc příznaků Ježíšovy moci, víc zázraků a mocnější zázraky, víc nebeských znamení, zázračné narození, oba “prokázali” původ Ježíše ke králi Davidovi, jejich Ježíš byl otevřeněji Božský…

Celý příběh pak úplně reinterpretoval a přepracoval Jan, který přidal ideu Řeckého Logu, … podle mě ještě i v té době lidé chápali celou story tak jak byla původně míněna, tedy jako alegorii. Ale přístup historizovaného Ježíše se stal velmi moderní. Představuji si to, jako dnešní situaci okolo Járy Cimrmana. Každý “potichu” víme, že jde jen umělecký produkt, ale přesto se o něm na veřejnosti naprosto běžně mluví, jako že reálně žil. Má svoje muzeum, je spousta artefaktů z jeho života, dětství, přehršel jeho vynálezů, a všichni o tom mluvíme jako že se to vše “skutečně stalo”, i když víme, že “ve skutečnosti” to bylo trochu jinak.

V takové situaci se pak mohl otevřít prostor pro změnu paradigmatu. Klidně se mohla začít šířit idea, že, nakonec – to všechno opravdu BYLA realita! Že i když se to nebere vážně, tak Kristus se v Ježíši opravdu inkarnoval, tak jak evangelia popisují. To, že řekl vše co mu evangelia připisují, tomu věřil pravděpodobně už sám Marek, stejně jako Pavel věřil, že výroky které mu Pán “spirituálně sdělil” od něj reálně pocházejí. Odtud už je jen krůček k myšlence, že to řekl i fyzicky, ve svém reálně existujícím lidském těle.

Ještě v polovině druhého století evangelia nikdo necitoval, tedy je asi ještě tehdy lidé nebrali příliš vážně. Ovšem nedlouho poté začala nabývat myšlenka historicity na významu. Irenaeus je už kolem roku 180 bere prokazatelně vážně. Vytvořil pro evangelia jasné spojení s Apoštoly, známým způsobem – a zbytek už je poměrně dobře dokumentován.

Značnou část Ježíšových promluv v Markovi lze chápat jako vzkaz (současným, v Markově době žijícím!) věřícím od skutečného Krista. Markův Ježíš věřící nabádá, aby v něj měli víru (Mk 4:40 i jinde). Petrovo zapírání Ježíše je vzkaz věřícím, aby se za svého Pána nestyděli, a nepodlehli podobnému pokušení. Ježíš opakovaně Markovými ústy říká, že následovat ho bude znamenat bolest a utrpení – zřejmě aktuální situace v Markově době. V Božím království pak ale přijde odškodnění.

„Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil život pro mě a pro evangelium, ten jej zachrání.” (Mk 8:34,35) je další z mnoha takových pasáží.

Celý pašiový příběh je třeba číst ve světle Starého Zákona, tedy pramene, odkud, jak známo, máme informace o Kristu. Ježíš přijel do Jeruzaléma na oslu, protože Zechariáš 9:9 to tak říká.

Římané neměli žádný zvyk pouštět zločince, ale uvědomíme-li si, že Barabáš je nápadně podobné Aramejskému Bar-Abbas, tedy Syn Otce, máme tu najednou dva Syny Otce: spravedlivého Ježíše, a zločince Barabáše (to jsme my všichni.) Zločinec je propuštěn na svobodu, a spravedlivý Ježíš bude trpět… celé je to alegorie.

Skutečný Kristus otvírá lidem oči – a Markův Ježíš uzdravuje slepé. Skutečný Kristus je spravedlivý a bez hříchu (Isa 53:9b) (musí být, aby jeho oběť zafungovala), což je i Markův Ježíš. Má úctu k Zákonu, učí podnětným etickým maximám, atd.

Skutečný Kristus je tajemstvím, které bylo po věčné časy skryto, a nyní je odhaleno – a Markův Ježíš je samé tajemství. Učí v podobenstvích, přímo za účelem, “aby lidé hleděli, a hleděli, ale nechápali, poslouchali a slyšeli, ale nerozuměli, aby se snad neobrátili, a nebylo jim odpuštěno”. (Mk 4:12). Navíc Markův Ježíš neustále zdůrazňuje, aby lidé o jeho mocných činech nikomu neříkali – a dokonce i celý příběh končí šokujícím způsobem, že “ženy nikomu nic neřekly!”. Dost možná, že i Marek svůj spis mínil jako meta-podobenství! Totiž jako podobenství o Kristu na fiktivním příkladu pozemského Ježíše…

Ostatně, celý základní plot Markova příběhu je o Kristově tajemství a jeho postupném odhalování. Ze začátku nikdo nechápal, kdo Ježíš je, a odkud bere svou Moc. V polovině příběhu (cca 8. kapitola) začal Ježíš uzdravovat slepé – a Petr začíná pomalu chápat (Ty jsi Mesiáš! Mk 8:29b). Dojde k transfiguraci na hoře, a Ježíš odhalí své kosmické konexe a tím dále poodhalí svoji identitu. První, kdo chápe víc (Ježíš je Mesiáš, který musí trpět, a pak ZEMŘÍT, a v tom vlastně spočívá jeho mise!) je žena, která ho pomazala mastí z pravého nardu (Mk 14). Až do samého konce evangelia vlastně vůbec nikdo v úplnosti nepochopí, kdo Ježíš byl. První to vyzná, je Římský voják, tedy POHAN! (Ten člověk byl opravdu Boží Syn… Mk 15:39)

Marek se rozhodl ukázat na alegoricky chápaném a fiktivním příběhu o člověku Ježíši, midrashicky působícím na pozadí Písma, důležité teologické aspekty a pravdy o “skutečném” Kristu. Markův příběh ale až tak úplně fikcí nebyl. Skutečný Kristus přece byl Člověk, komunikuje s věřícími, byl ukřižován a vzkříšen – no a Marek to celé prostě zasadil do reálných kulis, konkrétní doby a konkrétních historických míst.

Stejně jako skutečný Kristus byl i Markův Ježíš Synem Božím, který se inkarnoval do lidského těla. Stejně jako skutečný Kristus měl i Markův Ježíš od počátku velkou Moc. Když oslovil lidi, ti ho bez řečí následovali – tak jako by měli následovat skuteční věřící skutečného Krista. Vzhledem ke Kosmickému významu skutečného Krista Ježíše poslouchalo i moře a vlny (Mk 4:41) Skutečný Kristus bude centrální postavou Apokalypsy, i Markův Ježíš o sobě mluví jako o Synu Člověka. Skutečný Kristus zvítězí nad Zlými Mocnostmi, a Markův Ježíš už na Zemi ukazuje svoji Moc nad zlými duchy. Skutečný Kristus zvítězí i nad smrtí – a Markův Ježíš křísí Jairovu dceru. Skutečný Kristus nastolí Boží království, v němž nebude nemocí – a Markův Ježíš uzdravuje nemocné. (případně “léčí nemocné hříchem”?)

Krista kázali Apoštolové. Ti dnes známí jsou Pavel, Petr, Jakub, Apollo. Různí Apoštolové někdy kázali (více či méně) jiného Krista (2 Kor 11:4) a vzájemně si konkurovali. Všichni vycházeli, tak jako Pavel, z Písma a ze Zjevení, a nebyla žádná autorita odkazu pozemského Ježíše, která by mezi nimi mohla soudit. Nevím o žádné indícii z epištol, že by kterýkoliv Apoštol požíval vyšší autority kvůli osobní znalosti a následnictví pozemského Ježíše. Křesťanství tvořila mozaika sekt, vyznávajících Krista, a rozesetých po celé Římské říši.

Pravděpodobně v 70. letech sepsal jistý vzdělaný křesťan, neobeznámený příliš s poměry v Izraeli, vycházející z Řeckého překladu Bible, pozoruhodný alegorický příběh. Bylo to “evangelium o Ježíši Kristu, Božím Synu”. (Mk 1:1) Dnes tohoto anonymního autora známe jako evangelistu Marka. Evangelium = šťastná zpráva, Marek tedy svým čtenářům sděluje šťastnou zprávu o Ježíši Kristu, Božím Synu.

Kristův příchod se odehraje takto: “Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky.” (1 Tes 4:16-17)

Pavlova teologie je podle mě překvapivě kompaktní, a dává pěkně smysl. Myslím, že chápu, že v Pavlově době tomuto mohla řada lidí uvěřit, a ty myšlenky jim mohly přijít přitažlivé. Na světě je plno zla, bezbožní Římané vítězí nad spravedlivými Izraelci a dlouhodobě je drží v porobě, což svědčí o tom – toto, a spousta dalších věcí svědčí o tom, že svět je pod nadvládou Mocností Zla. Tento stav ale nebude trvat dlouho. Bůh ve prospěch svého lidu co nevidět zasáhne, prostřednictvím svého Syna, Ježíše Krista. Předtím je ale potřeba vypořádat se s hříchem. Všichni jsme hříšní, a zasloužíme smrt (trestem za hřích je smrt!), a Bůh ho nám lidem nemůže a ani nechce prominout. Bůh nás však všechny miluje, a tak nám nabídl novou Smlouvu, a to všem, Židům i Pohanům, smlouvu v krvi svého Syna. Bůh obětuje svého prvorozeného a jednorozeného Syna – oběť nejvyšší! – za hříchy nás všech. Kristus může nést trest za naše hříchy – protože je sám Člověk. Jeho krev je dostatečně cenná, aby naše hříchy splatila – protože je Božské podstaty, je to bytost nesmírného, Kosmického významu. Přijetím našich hříchů se z Krista stal zločinec, ten nejtěžší zločinec – a pro zločince je trest smrti na kříži. Proto kříž. Kristovým vzkříšením (přičemž my budeme vzkříšeni s ním) se řeší problém smrti, Kristus se pak vypořádá se zlými mocnostmi a předá vládu Otci, a my pak budeme s Bohem navždy, a to je konec pohádky. Jak to všechno víme? Z Písma (Žalm 22, Isaiáš 53 a další) a ze zjevení. Proč si toho doposud nikdo nevšiml, resp. nikdo ty pasáže tak nechápal? Inu, bylo to Tajemství, které je po věčné časy skryto, a nyní je zjeveno. Co musíme udělat, abychom byli spaseni? Stačí přijmout Kristovu oběť, a to uděláme tak, že v Něj uvěříme. V Krista lze ostatně jedině věřit, vždyť ho nikdo z nás nikdy neviděl (1 Petr 1:8)!!!

Kristus byl pak vydán při takzvané Večeři Páně. Jeho tělo se vydávalo za věřící, na památku čehož měli věřící při stejnojmenném posvátném rituálu přijímat chleba, symbolizující Kristovo tělo. Jeho prolitá božská krev symbolizovala Novou Smlouvu (Starou smlouvu uzavřel Bůh s Mojžíšem, a Židé ji měli stvrzovat dodržováním Zákona). Když první křesťané pili při posvátném jídle “Večeře Páně” víno, symbolizoval tento nápoj právě Pánovu prolitou krev a Novou Smlouvu. Všechny tyto informace měli křesťané přímo od Pána (1 Kor 11:23).

Kristus pak zemřel za naše hříchy podle Písem (pravděpodobně přímo v nebi, v kosmických sférách) na dřevěném kříži (kde trpěl, Římanům 8:17), byl pohřben, a třetí den byl vzkříšen. (1 Kor 15:3) Kristus byl vzkříšen jako první ze všech zesnulých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni ožijí (1 Kor 15:22). Každý však ve svém pořadí. Nejdříve sám Kristus, a při jeho příchodu (nikoliv návratu!) pak všichni, kdo jsou Kristovi. Potom přijde konec: až Kristus přemůže veškerou vládu, vrchnost a moc (Kosmických zlých sil, ovládajících dnes (= v Pavlově době) tento svět), předá Kristus království Bohu a Otci. Poslední nepřítel, jenž bude přemožen, bude smrt. (1 Kor 15:26)

Kristus podle prvních křesťanů existoval od věků. Skrze něj bylo všechno stvořeno, on byl prvorozený všeho stvoření. Kristus je obrazem neviditelného Boha, vše v nebi i na Zemi bylo stvořeno jím, vše co se vidí, i co se nevidí. Trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo vše stvořeno, a on je přede vším, a jím všechno stojí. (Koloským 1:15-17). Jeho existence a identita byla po věčné časy skryta, ale nyní, v časech před koncem světa, byla lidem zjevena skrze prorocká Písma (Římanům 16:25) a skrze vidění.

Protože byl ale Kristus spirituálním kanálem mezi Bohem a člověkem, sdílel kromě své Božské podstaty i jisté lidské prvky. Mysticky pocházel z ženy (Galatským 4:4) – což Pavel jistě nezdůrazňuje náhodou, u bytosti tohoto druhu se takové věci nerozumí samy sebou. Byl zrozen pod zákonem – byla to tedy Izraelská spirituální bytost, stvořená Izraelským Bohem, nikoliv nějaký Řecký Poseidon či božstva Egypťanů nebo něco podobného. Navíc mysticky pocházel speciálně z Davidovy královské linie – což si vyžaduje obecně uznávaná Mesianistická předpověď v Písmu.

Centrem víry křesťanů Pavlovy doby však byl mysticky chápaný spasitelský akt, který Kristus podstoupil. Na začátku celého Kosmického dramatu “se Kristus vzdal sám sebe, a přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle, jako člověk.” (Filipským 2:6-8)

Podle mého modelu se křesťanství vyvinulo pravděpodobně už nějakou dobu před rokem 30 z některého z mysteriózních kultů. Nikdo si ho nevymyslel, nikdo ho nezkonstruoval – vzniklo přirozenou syntézou religiozních i jiných ideí, které ve Středomořském prostoru v té době existovaly. Křesťanství nevzniklo na žádném konkrétním místě, ty myšlenky spojující už existující ideje se objevovaly a klíčily a navzájem se ovlivňovaly a připadaly mnoha lidem zajímavé a inspirující na mnoha místech současně. Proto je také křesťanství od samého počátku velmi diverzifikované, jak ideově tak geograficky, a není ani nejmenší evidence o tom, že by vůbec kdy existovalo něco jako jednolité křesťanství, stojící na odkazu člověka Ježíše Krista.

Křesťanství vzniklo mimo jiné z těchto v daném prostoru už existujících ideí:
1) Židovství, Tóra, a zejména pasáže kolem „trpícího služebníka“ v Žalmu 22 a Isaiáši 53
2) Mesianistická očekávání
3) apokalypticismus, očekávání brzkého konce světa
4) idea božské bytosti, tvořící spirituální kanál mezi člověkem a „vysokým Bohem“
5) koncept umírajících a zmrtvýchvstalých božstev http://en.wikipedia.org/wiki/Dying-and-rising_god
6) gnosticismus, idea tajemství, které bylo po věčné časy skryto, ale nyní je odhaleno, ovšem jen „povolaným“
7) Řecká idea personifikovaného zbožštělého „Slova“, „Logos“
8 ) idea „spasitelských aktů“ božských bytostí, které měly důsledky pro spásu lidí

Protože křesťanství nemělo žádný jasný počátek v čase, ale vznikalo postupně, nemá smysl se ptát, jak se vlastně stalo, že křesťané uvěřili, a čemu přesně „na začátku“ (který nebyl) věřili. Nemusí nás to trápit: stejně tak nevíme, jak se stalo, že „uvěřili“ členové jiných mysteriózních kultů, a nevíme ani, čemu přesně věřili. Přesto víme, že tyto kulty a sekty existovaly.

Můžeme ale poměrně spolehlivě rekonstruovat, čemu věřil náš nejstarší křesťanský autor, Pavel. Něčemu podobnému (nikoliv ovšem nutně stejnému) pak věřili i ostatní autoři epištol. Mluvme tedy o víře křesťanů v Pavlově době.

Křesťané v Pavlově době věřili v Božskou bytost Kosmického významu, Ježíše Krista. (Ježíš = z aramejského „Bůh je spása“, Kristus = Mesiáš). Kristus byl spirituálním kanálem, spojujícím vysokého Boha s lidmi. Křesťané ho chápali jako prostředníka k Bohu Otci. Skrze Krista dostávali zjevení i přímé informace (Pavel: ne od lidí, ale od Pána mám následující: … 1 Kor 7:10).

Spíše budeš jeden z těch, co si nemůže najít holku, protože je buď a) škaredý b) neschopný c) věří biblickým pověrám Nebo a + b + c současně.

V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.

1) Adorizace víry.

Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.

a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).

Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).

Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.

Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.

Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?

Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.

2) Postoj k pravdě.

Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)

Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)

Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“

Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.

3) Jistota.

V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.

Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.

4) Postoj k pochybnostem

Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)

Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.

Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.

Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…

5) Pocit morální nadřazenosti

Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.

Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.

Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.

6) Mentalita vyvoleného lidu

S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?

7) Nepokora, neskromnost, pýcha

Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.

Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…

8 ) Pokrytectví

Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.

Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.

Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“

Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:

Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“

Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.

Jinde Ježíš řekl:

Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“

Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.

9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím

Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.

Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“

Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.

Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.

Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.

10) Tento svět není náš

Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.

Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…