Výprask před diváky
Ještě jako středoškolák jsem jistý čas chodil s holkou, které se líbilo, když dostala naplácáno na zadek. Já jsem to samozřejmě využíval, a když jsem se o tom zmínil před svojí starší sestrou, tak ta mi nevěřila a vysmála se mi. To mě naštvalo a nějak jsem přesvědčil mou holku, aby si nechala naplácat před mojí sestrou. Ta si přivedla i svou kamarádku a já jsem před nimi vyhrnul mé holce sukni a naplácal jí pěkně na zadek. A bylo to vážně dost vzrušující. Bylo vidět i na sestře, že se jí to líbí, no naplácat ode mě nechtěla.
byli jsme 3 sourozenci 2 kluci a holka a od 5 let pokud jsme zlobily většinou všichni 3 museli jsme si sami přinést co řekla mamka nebo tatka většinou to byla vařeka řemen nebo proutek podat jím ho stáhnout si tepláky slipy a kalhotky lehnout si na postel na břicho a už byly jen rány a pruhy na zadku hodně přísná výchova ale pomohlo to.
O co se týče polohy, není problém si přidržet kluka který stojí sehnutý a čeká na bití. Stačí si k němu stoupnout ze strany, jednou rukou ho držet kolem těla a druhou rukou ho zbít.
Abé. Spráská ťa sém lucifér.
Abé. Spráská ťa sém lucifér.
Návštěvník a Ladis: Ale bohužel bylo to tak naši rodiče z nás chtěli mít vychované slušné děti a pokud to tak nebylo tak to odnesli naše zadečky a u nás pozice pokud by byla jen v předklonu nebo na loktech tak bych si gratuloval ale byla mnohem horší jistě si pamatujete pozici když vás přebalovali leželi jste na zádech a nohy navrch tak v této pozici tuhle pozici doporučil mamce otec když viděl jak je krásně vystrčen zadek.
Je pravda, že poloha kterou popisuje Petr byla při výprasku dost častá, tedy u chlapců. Že se ten trestaný kluk musel předklonit a byl bit ve stoje. Většinou si ale opřel ruce o stehna, nebo o kolena. Nebo se opíral rukama o stolek. To, že se kluk ve stoje přes něco přehnul, bylo asi méně časté. Ta židle ale musela mít nízké opěradlo a nebo to takto šlo až u většího kluka. Také se trestávalo tak, že se židle postavila opěradlem ke stolu, kluk si musel kleknout na sedátko a položit lokty na stůl. V panelových domech tedy ten křik a rány slyšet byly, to je jasné, i v jiných domech, pokud měly tenčí stěny. Nikdo se nad tím ale nepozastavoval, kdysi bylo naprosto běžné, že děti doma dostávaly. A souhlasím s tím, že pokud malému klukovi na holou, tak ne moc silně. Většímu asi víc (podle toho, co provedl) a ono, když je výprask na holou, tak jednak je pro trestaného nejen víc bolestivější a zahanbující, ale i z praktického hlediska rodič vidí, jak moc je zadek už červený a zda tedy už skončit.
Popsal jste to velice podrobně. Pravděpodobně vás v mládí občasná tvrdší výchova také neminula.
Vámi popisovanou polohu, kdy se „trestaný kluk musel předklonit a opřel ruce o kolena“, si v praxi neumím moc představit. Domnívám se, že málokdo vydrží takto ohnutý disciplinovaně stát po celou dobu trestu. Když jsme to doma takto praktikovali, tak jsem tak po pěti úderech utekl a skončilo to tak že mě otec honil s řemenem v ruce po celém bytě.
Tím vysvětluju proč jsem se pak při výprasku musel ohýbat přes židli, přes stůl nebo přes boční stěnu křesla. Z toho se utéct nedalo, a když jsem se o to pokusil tak mě otec druhou rukou ve které nedržel řemen zatlačil zpátky do předklonu.
Nemyslím si, že je nutné udílet „výprasky na holou“ a že je praktické když rodič vidí jak moc je červený zadek. Rodič musí umět posoudit, kdy už je trest dostatečný, odhadnout vhodnou intenzitu trestu a nenutit potomky, aby se před trestem ještě svlékali. Mě otec dával při výprasku opravdu velice silné rány řemenem, ale nikdy na holý zadek, vždy to bylo tak 10 maximálně 20 úderů a bohatě to stačilo.
Za sebe vím, že nebyl velký rozdíl v bolesti mezi tím, když jsem dostal nařezáno přes kalhoty nebo v létě třeba jen přes trenky. Ve výsledku byly pruhy a modřiny na zadku stejné.
A co se týče toho zahanbení. Situace, kdy celá rodina sleduje jak se musím připravit, přede všemi se ohnout a potom je do okolí slyšet práskání řemenu, byla pro mě dostatečně ponižující a nemusel jsem u toho mít nahý zadek.
Jenže ve většině rodin dávali klukům na holou. Já popisuji 70. léta. Vy to píšete tak, jak kdyby to bylo ve Vaší režii, ten výprask. Že to z Vašeho pohledu tak stačilo. Kdyby Váš táta chtěl, tak by Vám nic jiného nezbylo, než nastavit holou, nebo jste o tom opravdu rozhodoval Vy?
Nevím jak to myslíte, že by mohl být výprask v mé režií. Já jsem vyrůstal v 80. letech a v té době si neumím představit, že by si 13-16-letý puberťák mohl určovat kdy a jak dostane nařezáno.
Pokud otec rozhodl, že mě potrestá tělesně tak nebylo na výběr.
Jeho slovo v tu chvíli platilo a nikdy bych si mu nedovolil radit a rozhodovat o tom jak má výprask probíhat, to bych situaci jěště zhoršil.
Před výpraskem jsem se sice snažil omluvat, ale jednalo se o pozdní lítost a žádné smluvání nemělo nikdy cenu.
Máte pravdu, že kdyby mi před tím než mě zpráskal řemenem přikázal sundat si kalhoty, tak bych ho musel poslechnout a nezbývalo by než si je stáhnout ke kotníkům.
On to oblečení ale moc neřešil, byl si asi jistý, že pořádné rány koženým páskem budou mít dostatečně výchovný účinek.
Z čeho vycházíte, když tvrdíte že ve většině rodin dávali klukům na holou? A jak to bylo z tělesnými tresty u Vás doma? Předpokládám že výprasky u vás nebyly nijak vyjmečné.
Neumím si představit, jak někdo může trestat 4-leté dítě na holou tak, aby z toho mělo jelita. Takové bití by mělo být praktikováno jen vyjmečně a až u puberťáků tak od té 5-6 třídy do cca.16-ti let. Úměrně s věkem, čím starší věk, tím přísnější trest. U těch starších je tvrdší výprask teprve namístě a měl by být náležitě bolestivý, nikoli pouze symbolický.
To budte rad u nas se trestalo od 4 let jen na holou a to pořádně dokud nebyli jelita.
To jsem ještě neviděl ani nezažil že by se musel přestěhovávat nábytek u nás se trestalo zásadně na posteli něco se provedlo tak jsme se sestrou museli lehnout na postel a už to jelo a nic nepřekáželo.
Asi jsem to s tím nábytkem popsal nepřesně. Nešlo samozdřejmě o žádné složité stěhování. Zjednodušeně popsáno - v kuchyni byla taková židle s vyšším opěradlem. Tato židle se používala při tělesném trestu tak, že jsem si za ní stoupnul, přehnul se přes opěradlo a ruce položil na sedák.
Protože bylo v kuchyni málo místa, tak se před výpraskem vedle v obyváku trochu posunul televizní stolek a křeslo a na uvolněné místo se postavila ta židle přenesená z kuchyně.
To otcovi umožnilo se tím řemenem pořádně rozmáchnout a trefit požadovaný cíl (tedy můj vystrčený zadek) bez nebezpečí, že v kuchyni zase něco rozbije.
Píšete, že jste nikdy neviděl ani nezažil stěhování nábytku, protože vás vždycky seřezali v leže na posteli. On v každé rodině byl způsob provedení tělesného trestu jiný a záleželo samozdřejmě na zvyklostech.
U nás se to zkrátka a bohužel řešilo tak, že mě otec zpráskal řemenem v předklonu přes židli. Myslím, že to v té době nebylo zas tak neobvyklé a takové tresty zažilo více mých spolužáků.
A možná buďte rád že jste to nezažil, nic příjemného a pohodlného to rozhodně nebylo.
A bylo t o vždycky na holou, jak jste zmiňoval ty pleskavé rány? A byl u toho někdo z rodiny, kromě otce?
Já jsem nezmiňoval že to „bylo na holou“. Výprask jsem dostával normálně přes kalhoty nebo v denním oblečení co jsem měl zrovna na sobě. Jenom se před tím než jsem se ohnul zkontrolovali zadní kapsy jestli v nich něco není. Vyndal jsem z nich třeba průkazku na autobus, aby se při tom nářezu nepotrhala.
Nevím jestli jste někdy dostal pořádný výprask, ale ty rány řemenem bolí dostatečně i přes oblečení, a mlátit někoho na holý zadek mě příjde přehnané.
Jinak u těch výprasků byli samozřejmě oba rodiče, pak taky většinou moje sestra a občas i babička, která u nás často prudila. Takže o přímé obecenstvo nouze nebyla.
Podle mého názoru se běžný výprask dal velice těžko realizovat bez diváků. U nás se tělesný trest praktikoval jen velice zřídka, ale pokud se pamatuji vždy se jednalo o hodně hlasitou událost, které předcházeli poměrně dlouhé přípravy. Ať už to byla hlasitá výměna názorů při předcházejícím „výslechu“ nebo vlastní přípravy na místě vykonání trestu, při kterých se různě přesouval nábytek, domlouval se rozsah trestu, smlouvalo se ve snaze o zmírnění či odložení výprasku.
Přestože se u nás jednalo o výjimečnou záležitost, ke které docházelo jen při velkých průšvizích případně občas po školních rodičovských schůzkách, když už na to došlo, jednalo se o poctivej nářez, který se neobešel bez hluku, který samozřejmě neušel pozornosti ostatních členů rodiny a protože jsme bydleli v paneláku tak si jistě své vyslechli i sousedé obývající vedlejší byty.
Ti sice nebyli přímo u výprasků jako diváci, ale práskání řemenu při dopadu na zadek a stehna je zvuk, který byl nezaměnitelný. Takže dost širokému okolí bylo jasné, co se u nás doma odehrává.
Samozřejmě na ty rádoby lítostivé zvědavé dotazy sousedek další den po výprasku si také pamatuju.
A jaké byly ty přípravy, můžete to specifikovat? Jaký se přesunoval nábytek a kde se pak tedy výprask odehrával? A co ten trestaný, jak se připravoval na trest? A předpokládám, že kromě pleskavých zvuků bylo slyšet i pláč a křik, možná hlasité prosby, aby už výprask skončil...
Ten nábytek se přesouval kvůli vytvoření prostoru. Jednou se totiž stalo, že jak se otec napřáhnul, tak tím řemenem schodil z police nějaké hrníčky nebo co to bylo. Takže pak se vždycky před výpraskem dělal dostatečný prostor, aby se to už nestalo.
Znamenalo to posunout o kousek stůl a křesla a z kuchyně přinést takovou polstrovanou židli. Ta židle se postavila těsně ke skříni opěradlem ven, tak aby se po každé ráně někam neposouvala. Přes to opěradlo jsem se totiž musel přehnout, otec si došel do skříně pro koženej řemen a pak už to svištělo.
Ale je pravda, že to vlastní bití ve srovnání s tím vším randálem okolo určitě netrvalo nijak dlouho, ve skutečnosti to asi nebylo ani pět minut.
A jestli jsem u toho křičel a prosil – tak to asi uřčitě, takové ty sliby jakože už se to nebude opakovat, výmluvy, že já za to nemůžu, za to může někdo jinej apod.
Do toho poučoval otec klasický hlášky jako – to si buď jistej, že se to po dnešku už nestane,
- neřekl jsem abys vstal, ohni se zpátky, ještě jsme neskončili, - že to bolí, to je dobře, pořádnej výprask musí bolet, - dej si ty ruce pryč nebo ti je přerazím, když jsem se pokusil chránit si zadek.
Takže rámusu u celé té „akce“ bylo dostatek. Proto si myslím že výprask bez diváků, nebo minimálně bez posluchačů je vlastně neproveditelný.
Reklama
Výprasky byly v sobotu, od druhé třídy. Ne každou, asi dvakrát do měsíce. Často se u nás scházeli příbuzní, pořád se něco slavilo. Prarodiče, tety, strýcové, bratranci i sestřenice. A já už věděl, že to zrovna vyšlo a že na té oslavě přede všemi dostanu. Když byla oslava v nejlepším, tak si táta cinkáním na sklenici sjednal ticho a všem sdělil, že za své lumpárny budu opět bit. A já musel vsát, postavit se doprostřed pokoje a začít si svlékat slavnostní oblečení. Mašli pod krkem, bílou košilku. Musel jsem se zout, dolů bačkory, sundat ponožky, svléknout si tmavé kalhoty. A na konec sundat trenky. A stál jsem tam nahatý. Pak jsem šel ke stolku a opřel se o něj rukama. Můj brácha a ségra mi ty ruce museli pak držet. A já dostával řemenem. Přes zadek a přes záda. Na holou kůži to hodně pleskalo a já řval a brečel, slzy mi tekly proudem z očí na stůl., teklo mi i z pusy. Po výprasku jsem to musel utřít a stát pak ještě nahatý v koutě.
- Odpovědět
Pošli odkaz