Gamblerství

Přidat komentář

Vážená doktorko, včera jsem náhodou narazila na Vaší internetovou adresu a pozorně si přečetla každý z příspěvků o gemblerství. Jako bych četla svůj život 6 let po zpátku, z očí mi běžely slzy. Tak ráda bych těm, co se s tímto problémem potýkají, věnovala těchto pár řádků, snad jim to pomůže ve výsledném rozhodování. Jmenuji se Petra, je mi 32 let. S manželem jsem se potkala před 6 lety, jako kdyby to bylo včera. Asi po roční známosti jsme se vzali, krátce na to se nám narodil první syn Lukáš (dnes 6 let). Během těhotenství manžel poprvé prohrál na automatech. Trápilo mě to, ale tehdy jsem si říkala, že každy může pochybit. Už ni nevím kolik to bylo. Ale situace se opakovala tak co půl roku. Tehdy jsem si začala uvědomovat, že problém bude mnohem vážnější. Nechala jsem převést na sebe všechny účty, do obchodu jsem musela chodit nakupovat já, jinak hrozilo, že peníze na nákup už neuvidím. Byla jsem ze všeho strašně unavená - mimčo,domácnost, nákupy, atd. Však to ostatně zná každá maminka. Já jsem to měla ale o to horší,že jsem žila v neustálém strachu, co bude dál. Manžela jsem měla moc ráda, tak jsem se maximálně obětovala, na co pomyslel, to jsem mu koupila, jen aby neměl důvod jít na to hrát. Vždy byl první Lukášek a on, na mě už moc nezbývalo, to víte z jednoho malého platu a mateřské bylo kumšt vyjít. Pak přišla asi tak roční odmlka v hraní, a já myslela že už jsme za vodou. Manžel si přál ještě 2 dítě, já váhala, ale pak jsem uznala, že bude lepší to vzít při jednom. Záhy (asi tak ve druhém měsíci těhotenství) přišla nečekaná rána, manžel prohrál celou výplatu (asi 10000 Kč) a ještě si půjčil v práci. To všechno nasypal do těch prokletých beden.Mě postavil tímto před hrozné rozhodnutí jít na potrat, nebo si tak toužebně očekávané děťátko nechat. Dala jsem mu proto na výběr buď dítě, za cenu že se půjde léčit, nebo potrat, zůstat sama se 2 dětmí by bylo hodně těžké. Manžel vydržel 4 týdny léčení v Opavě, se na děťátko těšil. Po návratu vydržel opět jen půl roku, pak se jeho hraní opět provalilo. V březnu se nám narodil druhý syn Jakub (dnes 4 roky). V dětech se manžel opravdu viděl, zvlášťě Jakub byl povahou i vzhledem jako on. Byl se mnou u obou porodů. Měla jsem ho moc ráda, kromě hracích automatů se ke mě vždy choval moc pěkně, neřekl mi jinak než Peťulko. Možná proto jsem tak dlouho vydržela to všechno snášet, možná proto jsem tolik věřila, že my dva ten problém prostě zvládnem. Strašně jsem mu v tom chtěla pomoci. Jeho problém se však stále víc stupňoval, začal prohrávat stále větší částky, půjčovat si po kamarádech, brát půjčky u bank, zastavovat své věci za směšné ceny do zastáváren. Když jsem na to přišla, vymlouval se, že ho okradli, že se to bál říct, aby o nás nepřišel a já mu to vždy věřila. Před svými rodiči jsem od léčení o tom nemluvila, odsoudili by ho hned, jeho rodiče mu domlouvali, byli mi celou tu dobu oporou, ale když se to opakovalo, měla jsem strach to říct i jim, aby se netrápili. Jenom mimochodem jeho rodiče jsou skvělí, v klucích se vidí a mě vzali jako za svou dceru. Ale co naplat, nepomohlo domlouvání, ani přísahy na ty malé bezbranné děti, ani to když ho jeho otec byl nucen kvůli atomatům zbít, aby se mu v hlavě rozsvítilo. Vždy to byly jen sliby už nikdy a pak opět zklamání a další a další. Vyjít z těch málo peněz, dát dětem to co potřebují, zplatit dluhy, vyzvednout věci ze zastáváren a vše tajit, bylo čím dál tím těžší. A já pořád věřila, že na konci té trnité cesty bude světlo, naděje. Koncem roku 2002 jsem však musela jít na operaci s křečovými žilami, na těch 5 dnů v nemocnici nikdy nezapomenu. Manžel měl paragraf,musela jsem mu nechat peníze na stravu. V noci nechal děti spát a odešel do herny, nejdřív prohrál všechny peníze, pak zastavil mé zlato, pak kazeťák a další věci. Nejhorší bylo na tom to, že kluci se v noci probrali, začali hledat tatínka, ten starší oblékl malého tehdy 2,5 letého Kubu a šli ho ven do tmy hledat. Kdyby se jim tak něco stalo. Naštěstí je venku odchytla asi po půl hodince nějaká paní a záhy se vrátil i manžel s tím, že si odskočil jen něco do sklepa. Lukášek se přeřekl o nočním dobrodružství u našich a už bylo vše venku, musela jsem s pravdou ven. Po návratu z nemocnice jsem se rozhodla, že už nechci manžela hlídat, že už tak dál nemůžu. Na pokraji svých sil jsem udělala razantní rozhodnutí, nechám si jen peníze na bydlení, děti a stravu, ze zbytkem si bude on hospodařit sám. A tehdy začalo opravdové peklo. Tisíce proplakaných nocí, stovky proseb, slibů.Měsíc co měsíc všechen zbytek peněz pryč a opětné výmlivy, že ho okradli, že ztratil. Jeho i mí rodiče ho odepsali,už se nemohli dál dívat, jak se trápím. Začali mě stavět do role buď my nebo on, ale mi ti donekonečna pomáhat nebudeme, už toho máme taky dost. Na Silvestra dětem sliboval, že už začne nový život a jen co přišla výplata tak ta touha vyhrát byla silnější. Už celé okolí mi říkalo, že to mám skončit, že to nemůžu psychicky ani fyzicky vydržet, ale já pořád věřila že to bude jiné. Navíc začal vyhrožovat sebevraždou, psát dopisy na rozloučenou, míchat prášky. Strašně jsem se bála, že si něco udělá. Okolí i všichni rodiče mí říkali, ať se nenechám vydírat, že on na to nemá, že si nikdy nic neudělá. Můj strach byl ale silnější. Na druhé straně byl ale strach s případných dluhů. U notáře jsme si rozdělili majetek, byt, ztvrdili odpovědnost za dluhy. Pak mi ale říkali, že to vše je platné až po rozvodu manželství, a já byla zas na začátku. V únoru jsem ten nápor nevydržela, manžel odešel na ubytovnu, já zažádala o rozvod. Na ubytovně vydržel jen měsíc, první následující výplatu prohrál, údajně v ruletě, a tak neměl na zaplacení bydlení. Chtěl se jít zabít. Jeho taťka ho vzal nakonec k sobě, celý měsíc ho měli u sebe, domlouvali mu, a on sliboval, jak bude sekat dobrotu. Pro děti si chodil, ale mě nenáviděl. Když pak měl výplatu a jeho rodiče odešli na karty k tetě, vzal peníze a nakrmil s ní opět tu bednu. K rodičům se už nevrátil. V noci mi volal, že se jde oběsit, já kontaktovala linku důvěry, nakonec jsem mu zavolala ať prijde domů, že si o tom promluvíme. Přišel, ráno jsem s ním zašla za jeho ambulantním lékařem Mudr. Chvilou a ten mu doporučil opětnou hospitalizaci v Opavě. Tam pobyl 4 týdny, pak léčbu doprovolně ukončil s tím že se mu nechce na doporučené psychiatrické oddělení, alespoň na nějakou dobu než by mu z jeho problémů pomohli. Navrhal jsem mu, že může se vrátit domů, ale za podmínky, že se bude starat sám o sebe a o naše děti. Na rozvodu jsem ale trvala, případných dluhů jsem se moc býla. Z léčebny přišel s kyticí a se spoustou sladkostí pro děti, ale s tím že půjde svou cestou, že nám ukáže, že není tak zlý člověk. Já mu dala výši jeho nemocenské za dobu pobytu v léčebně (asi 8 000 Kč) a ještě týž večer mi přišla SMS, že peníze zapoměl na poště, když vyzvedával složenku, a že aŤ se postarám o ty jeho kluky, že už nemůže dál. 5 dnů jsem o něm neměla žádnou zprávu, celých těch 5 nekonečných dnů, jsem trnula hrůzou, co se stalo. Pak se večer před spaním znovu objevil, celý špinavý, s pláčem že už nemůže, děti mu poskákaly kolem krku a já ho vzala dovnitř, nechala umýt a přespat s tím, že ho u nás nechám do následující výplaty, pak půjde na ubytovnu. Byl moc rád i za to. Sehnala jsem mu ubytovnu,kde měl jednopokojáč sám pro sebe, jezdila jsem tam i za ním, nosila mu jídlo. On chodil každý druhý den k nám já navařila, nakoupila za své i jemu, seděl do noci, pak odcházel. Bylo to pro mě hodně náročné, navíc jsem sehnala od 1.července práci ve svém oboru, ale svou starostlivostí jsem chtěla, aby viděl, že má ještě šanci, aby se jednou natrvalo vrátil. V červnu lo?ského roku jsme absolvovali stání o děti a rozvod. Asi nikdy nezapomenu na to, jak po stání před soudem plakal, že teď už nemá nic, že mu automaty všechno vzaly. A já ho ujišťovala, že tomu tak vůbec nemusí být, že záleží jen na něm, zda chce žít jen pro nás nebo trávit své volné chvíle v barech. Musím přiznat, že tehdy jsem myslela, že mám za sebou ty nejhorší chvíle svého života - srdce říkalo máš ho ráda, nedělej to, ale rozum i ostatní říkali to musíš udělat hlavně kvůli dětem, nebo přijdete o vše. Těžko posat to, jak mi tenkrát bylo, tak ráda byk zařvala ne, nechci se rozvést, beru to zpět, ale nešlo to ven, nevěděla jsem, co bude dál, jak se situace bude vyvíjet. Tak měsíc a půl jsme byli spolu šťasni, venovali jsme se moc dětem. Pak ale manžel zrušil svou pojistku, a peníze opět prohrál. Myslela jsem, že mi aspoň něco za mou pomoc nebo dětem koupí. A tehdy mi ujeli nervy, a já mu řekla, že já definitivně končím, pro děti si ale mohl přijít kdykoliv. Začalo peklo, manžel přestával mít čas na děti, nutil mě, ať mu ještě jednou pomůžu a když jsem mu nechtěla půjčit, tak že si musí vzít video,kazeťák a ještě pár věcí, aby je zastavil, aby splatil nějaké dluhy. Pak mu to bylo asi hloupé vůči dětem, tak mi to odprodal za ceny, které by eventuálně v zastávárně dostal. Ve čtvrtek přišel pro výplatu (9000 Kč), pak se celý víkend neobjevil až v pondělí večer. A já ho nepustila. S okna jsme s dětmi viděli, že to je on, dětem jsem musela situaci vysvětlit, i když plakaly, nechtěla jsem je vystavit dalšímu stresu z toho, že uvidí tatínka znovu na kolenou, nechtěla jsem, aby mi znovu celou noc proplakaly. Vysvětlila jsem jim, že tatínek prijde ve dne, a že si je opět vezme na klouzačku. Asi po hod. vyzvánění odešel ještě ke své mamce, jestli by tam mohl něco klukům nechat, a ta ho vyhodila s tím, že za dětmi se chodí ve dne. A to jsem ho viděla naposledy. To, že jsem neotevřela si už budu asi vyčítat pořád. Manžel totiž následující den podal v práci výpověď, ubytovnu musel opustit, jelikož pravděpodobně celou výplatu prohrál a v pátek se v místech, kde jsme měli svatbu oběsil. Ani si nevyzvedl rozhodnutí soudu,a tak js

Gamblerství

Přidat komentář