Zážitky z vojny

Jsi vůbec chlap? Nebo...Ono je velmi snadné soudit jiné podle nějakých otřepaných tradičních klišé, pokud jsme my sami podobnými životními zkouškami neprošli.

Asi bys chtěla, aby svět, ve kterém žiješ, spolu s tebou obývaly velmi odolné bytosti s kulema mezi nohama, na které by ses mohla spolehnout jako na svoji osobní záštitu v existenčních bojích s přírodou či jinými lidskými komunitami, societálních to existenčních bojích, které se týkají tebe osobně a tvé rodiny.

Taková hanba!

já na vojně zmlátil důstojníka, zlomil jsem mu ruku a dostal prokurátora, kolik myslíš že jsem dostal? odseděl jsem si část trestu v Pardubicích a zbytek v Sabinově. Nemám žádné trauma a snad jen že dneska jestli bych ho potkal rozbiju mu hubu znova. Mám mánii mlátit voly.

A obořil se na tebe někdy...Jsi vůbec chlap? Nebo rozmazlená, ufňukaná slečinka, která se rozbrečí hned jak na ní někdo zvýší hlas?

Vojna za bolševika byl neskutčný Absurdistán. Takovéhle banality jsme vůbec neřešili.

Takovou prkotinu nazýváš...A obořil se na tebe někdy hrubě nějaký armádní důstojník z pozice moci a nezasloužené formální autority?

Tak to je mi tě chlapče...A jaká traumata sis odnesl z vojny ty?

Takovou prkotinu nazýváš pschychickou útrapou z vojny? To snad nemyslíš vážně. Co mají říkat ti, co byli obětí šikany. Seriál Chlapci a chlapi doufám znáš, tak až ho budou zase někdy dávat, tak se dobře dívej, jakou šikanu musel snášet kluk jménem Ctibor, všichni na něj pokřikovali kyslík, Hasman ho šikanoval, surově ho zbil a opakovaně, tak tomu se říká psychická útrava z vojny, ne ta tvoje prkotina s telefonem.

Prezenční službu jsem...Tak to je mi tě chlapče líto.Nevím co bys dělal kdybys sloužil za komančů když máš trauma z takový kraviny...

Prezenční službu jsem sloužil kdesi na Moravě na počátku 90. let. Často jsem tam měl za povinnost dělat dozorčího praporu. Na celém útvaru byl jediný telefon pro soukromé hovory - nebylo možné z něj normálně volat, ale šlo z něj přijímat hovory z venku. Jednou, když jsem měl službu na praporu, mi dozorčí brigády zavolal, že jistý voják má telefon. Musel jsem ho vyhledat a sdělit mu to, aby se dostavil k telefonu ke stanovišti dozorčího brigády. To samé se opakovalo asi po hodině - stejný voják měl opět hovor, a bylo třeba ho opět sehnat.

Když mi dozorčí brigády podruhé volal ohledně stejné situace skrze interní komunikační systém, skrze zuby mi maně prošla otázka "další?" (míněno: další hovor pro stejného vojáka?). Dozorčí brigády mi neodpověděl, a místo toho si mě zavolal k sobě.

Nepřijal mě tam hned, jelikož měl nějaké jiné vyřizování. Pak se však na mě ihned velmi tvrdě a velmi hlasitě obořil, jak jsem si já mohl dovolit zeptat se ho "další?". Je přece naprosto jedno, jestli další, hřímal na mě dozorčí brigády; podstatné prý pouze je, že vojín ten a ten má hovor, a je naprosto jedno, zda stejný vojín měl či neměl hovor i krátce předtím.

Když si dnes, po dlouhych letech, na daný incident vzpomenu, dělá se mi z něj ještě stále nevolno - patří to k řadě mých životních traumat, která se mi nějak nedaří překousnout.

Tíží tu snad někoho nějaké podobné psychické útrapy z vojny?