Matky, které převychovávají syny na dívky

Já myslím že tohle zažil...Dejve naprosto s tebou souhlasím. Já zažil přesně to samý, mám o pět let starší sestru a musel od mala nosit po ní věci. Nebylo to nic vysloveně holčičího, třeba jen trička, nebo ponožky, prostě takovej unisex. Ale pak, to mi bylo taky kolem těch pěti, šesti let, těsně před tím, než jsem začal chodit do školy, jsme si se ségrou doma hráli a ona mě začala třeba při hraní na módní přehlídku oblíkat sukni, nebo šaty. Já jsem se tomu taky docela bránil a styděl se, jenže ségra mě vždycky nakonec ukecala, a když to potom ještě podpořila bonbónama, nebo jiným podobným lákadlem, tak už mi to vůbec nevadilo a naopak jsem se na to i těšil. Máma na to přišla poměrně brzy a vůbec jí to nevadilo, naopak ještě v tom ségru podporovala, takže přesně jako to píšeš ty-pak jsem už doma byl pomalu pořád jen za holku. U mě to bylo ještě asi způsobený i tím, že nás vychovávala máma sama, takže ženských byla doma přesila a navíc já jsem tomu ještě taky pomohl svojí povahou, protože jsem byl spíš zakřiknutej introvert, vůbec mě nelákal fotbal, nebo jiné klukovské sporty a aktivity, takže doma už mi říkali jen Maruško, než Marku. Ségra měla od mala obrovskou zálibu ve zdobeném růžovém oblečení a měla toho ve svém šatníku tolik, že mi za chvíli šatičky a sukně připadaly jako normální součást života a naopak jsem začal litovat, že musím jít do školy a zase si na sebe vzít kalhoty. Ve škole jsem vždycky moc záviděl holkám, že můžou chodit v šatech a sukních, protože mi to připadalo mnohem příjemnější, než se škrtit v kalhotech.
Na prázdniny, nebo výlety jsem běžně jezdil jako holka, byli jsme třeba na dovolené v kempu a také nikdo nic nepoznal. Dokonce jsem se i bez problémů koupal, nosil jsem jednodílné dívčí plavky a protože jsem byl spíš drobnější postavy, nebylo poznat vůbec nic. Mám i fotky z té doby a když se na ně dneska podívám, fakt by na nich nikdo ve mě kluka nepoznal.
Skončilo to taky někdy kolem mých třinácti let, pak už mě spíš to nošení začínalo vzrušovat a nosil jsem třeba ségry spodní prádlo pod normálním oblečením a byl šíleně nadrženej. Pak jsem si ale v tanečních našel holku a přestalo to úplně.
Rád na to vzpomínám a nestydím se za to, naopak jsem ségře vděčnej. Máme dodneška mezi sebou perfektní vztah, jen je na ní vidět, že mě pořád bere jako malýho brášku, kterýho musí ochraňovat, i když je mi už skoro pětadvacet.

To co popisuješ má náš...No,pane jo!Tak hodně štěstí a koukni kolem sebe,jestli kluk není trochu jinej.A jestli mu to náhodou nevadí.

Sousedky syn v patnácti...To co popisuješ má náš kluk taky,ale na dívku ho nikdo nepřevychovává a ani na feťáka.

Já myslím že tohle zažil asi skoro každý kluk, který měl sestry. Já měl dvě a ségry takhle občas blbly. dokud jsem měl třeba kolem šesti let, tak jsem se vždycky bránil a obrečel to, protože jsem se za to strašně styděl, pak semi to ale začalo líbit. Mamka naštěstí byla rozumná a tohle hraní nám dovolila. Sice to vždycky iniciovaly sestry, ale už jsem s ena to těšil a nebránil se. Takže doma jsem byl prostě občas přes víkedn Karolína. Časem když jsme jeli někam na prázdniny (mimo těch koupacích), tak jsem jel za holku - když nás tam nikdo neznal. Nepoznal to nikdo a byla to moc zajímavá zkušenost. Naposledy to bylo v mých dvanácti, pak už se projevily tělesné změny a vypadalo by to divně.

Sousedky syn v patnácti...Určitě to pro chlapce není nic dobrého, když ho matka nutí do role, která je mu od přírody cizí a je to jednoznačně vina matky, že si ukájí své touhy na bezbranném dítěti.
Dovedu pochopit případ, kdy se chlapci samotnému začne z nějakého důvodu líbit dívčí oblečení a pokud mu matka vyhoví a začne ho tak oblékat, nic proti tomu nemám, ovšem pokud je v tomhle směru vyvíjen nátlak pouze ze strany matky, je to špatné.
Já sama jsem také měla v dětství kamaráda, který se rád převlékal za děvče, bylo to někdy ve třetí třídě ZŠ, ten naopak měl spíš problémy v tom, že mu to máma zpočátku zakazovala a trestala ho za to, pamatuju si, že jednou z toho byl docela velký malér, když jednou na školním plaveckém kurzu vlezl do dívčí šatny a zkoušel si oblečení spolužaček, ale někdy v šesté třídě ho to přestalo bavit. Kolikrát je to třeba jen zvědavost, nebo se v tom ti kluci cítí prostě jen dobře, on sám tvrdil, že se mu líbí, když jsou ty věci ozdobené mašličkami, kanýrky a volánky. Konkrétně on úplně nejvíc měl rád princeznovské šatičky a střevíčky. Často k nám chodil na návštěvu a vždycky mě prosil, abych mu nějaké půjčila, to pak bylo vidět, jak mu úplně svítí oči.
Myslím si, že na něm to žádné negativní následky nezanechalo, protože když se občas potkáme a vzpomeneme si na to, tak to u něj vyvolává jen nostalgický úsměv.

Lenko a jak vypadají ty...No, já to zažil i v pubertě, ale s tím, že tehdy se mi tělo vyvíjelo jako ostatním holkám, rostla mi prsa, rozšiřovaly se boky, zakulacoval zadek, v té době jsem poprvé začal cítít zmatek, dřív jsem si spíš připadal jako kluk donucený za holku, ale v tomto období jsem začal pochybovat a mé chování se už v mnohém blížilo dívčímu. Zpětně si myslím, že jsem tehdy musel dostávat hormony, ale definitivně to už nikdy nezjistím. Problém se sebeurčením mám a asi nikdy nezmizí, cítím se nějak mezi. Aktálně mám ženskou postavu, oblečení a vše osttaní, ale mezi nohama stále mužské genitálie. Přeměnit se definitivně na ženu by bylo jednodušší, než se vracet k mužství, ale stále váhám.

Lenko a jak vypadají ty...Nevím, jak vypadají ty méně časté případy, ale asi jako ty, co popisuje Martin.
Já jsem měl teda asi štěstí, že mě do převlíkání za holku v pubertě nikdo nenutil. Já naopak na to vzpomínám rád, připadalo mi to spíš jako tajná výprava do holčičího světa, něco jako detektiv v přestrojení, i když ze začátku jsem se dost styděl. Ale potom už to bylo pěkné a i jsem se na to těšil a díky kamarádkám jsem i získal nějaké ty holčičí znalosti. Dámské oblečení se mi ale líbí doteď i když nyní už jen na ženách. Manželka je nadšená, když si se mnou může povídat o šatech a dokonce se vyjádřila i v tom smyslu, že je dobře, že jsem chodil v dětství oblékaný jako holka, protože mám prý větší schopnost vcítit se do ženské duše.

Sousedky syn v patnácti letech chodil v uplých riflích,často nosil elasťáky,znal jen minislipy nebo tanga,měl barvené vlasy...Teď je mu dvaadvacet a léčí z drogové závislosti.Maminka to nechápe,já tvrdím,že to byla ona,kdo ho pouhým oblékáním vyčlenil ze společnosti.

To, co tady Jano popisuješ,...Lenko a jak vypadají ty méně časté případy, kdy je k tomu chlapec nucen i v pubertě? Neumím si to úplně představit.

S tímhle jsem se setkala...To, co tady Jano popisuješ, se děje častěji, než si spousta lidí myslí, setkávám se s tímhle jevem dost často při své práci. Je poměrně hodně maminek, které si přejí dcery a když se jim narodí chlapec, realizují si své touhy právě jejich převlékáním do dívčích šatů. Většinou tato nucená feminizace končí s nástupem puberty, nicméně je pravda, že ne vždy a téměř ve všech případech napáchá toto jednání nezvratné stopy na psychice těchto chlapců, přinejmenším na pohlavní identifikaci osobnosti.

To mi připomíná, kdysi...To som nečítal, ale čítal som v knihe - M. Czaplicka: "Shamanism in Siberia", že jeden kmeň vychovával chlapcov ako dievčatá, včítane oblečenia - vychovávali z nich budúcich šamanov. Zaujímavé.

To mi připomíná, kdysi jsem četl o nějakém kmenu nebo minizemičce, kde je zvykem, že nejmladší dcera zůstává s matkou doma a stará se o své rodiče a domácnost, když už jsou staří. Pokud rodina nemá dceru, přebírá tuto povinnost nejmladší syn a většinou před začátekm puberty dojde na "proměnu" - dostane dívčí jméno, všchni se k němu chovají jako k dívce a on se učí chovat jako žena i všechny ženské práce. Bohužel jsem k tomu zapomněl víc konkrétních věcí, ale fakt jsem to četl v nějakém normálním časopise, snad mne někdo doplní.

S tímhle jsem se setkala...Tohle je velmi zajímavé téma. :-)
Něco podobného jsem také zažil v dětství, zhruba od mých sedmi do deseti let. Mě osobně teda máma za holku neoblíkala, ale často mě hlídala její kamarádka z práce, která měla dvě dcery a protože jsem u nich trávil hodně času a jezdil s nima třeba i na chatu, tak jsem si s nima hrál pochopitelně hlavně s panenkama a podobné hry. No a jednou si holky hrály na princezny a donutily mě, abych se taky oblíkl za princeznu. Když to pak uviděla i jejich máma, navrhla mi, abych se oblíkal za holku častěji. Ze začátku se mi to moc nelíbilo, ale holky mě přemluvily a postupem času se mi to i začalo líbit. :-D Jednou jsme o prázdninách jeli na výlet do Prahy, jel jsem s nima převlečený za holku a nikdo nic nepoznal.

S tímhle jsem se setkala když mi bylo 9 let a chodila jsem na gymnastiku. Naše trenérka měla syna a ten tam cvičil s námi. Pamatuju si, že nosil růžový dres a ve vlasech měl sponky, i když je měl krátké. Ze začátku jsem myslela, že je to holka, ale pak jsemse od holek dozvěděla, že je to kluk. Jmenoval se Vašek, ale máma mu říkala Vendulko. Když jsem se ho ptala, proč cvičí s námi, tak mi říkal, že maminka to tak chce, protože chtěla mít holku. Do školy chodil oblečený normálně jako kluk, ale doma prý jako holka. Byl ale v pohodě, dobře se s ním povídalo a byla s ním legrace. Trenérka nám říkala, ať se k němu chováme jako k holce, tak jsme ho braly jako kamarádku. Na chodil asi dva roky, potom se odstěhovali. Docela by mě zajímalo, co s ním dneska je a jak žije.

Čítal som o tom v knihe o francúzskom šľachticovi D´Éon, ktorý žil v 18.st.