JHVH (Jahve,Jehova) - jediný živý Bůh

to už je po 3 tí co mi tu...nevím

to už je po 3 tí co mi tu někdo smazal dotaz:

zajímalo by mě zda někdo ví verš, kde jehovisté ve své Bibli přeložili v Novém Zákoně jméno Ježíš jako Jehova aby to pasovalo jejich výkladu? Ví někdo?

.

.

.

.

Tak, ak bude niekto hrešiť...tobě to zas kecá, čéče

A co když se vážně na...Tak, ak bude niekto hrešiť úmyselne proti sv.duchu, a to skutočne môže posúdiť len Vš.Boh, tak konečný verdikt patrí stejne Vš.Bohu, čo s nami všetkými :) Boží Syn bude súdiť spravodlivých aj nespravodlivých:) Tak, ak niekto po vzkriesení nebude chcieť žiť v súlade s Božou vôlou, tak "smrtiaci anjel"= podobne ako za faraóna život naspäť odníme. Dnešné pokolenie, ak zažíva mnoho súžení, tak to je dobré, pretože jedine cez mnoho súžení sa vchádza do BK, alebo človeka zastihne to Veľké súženie. A to je oriešok, čo ak a čo k tomu treba ? A preto je dobré neodvracať ucho, aby človek počul a v súlade s Božou vôľou aj konal, pretože tu máme neviditeľného vládcu sveta, ktorému patria všetky poklady sveta, a chce aj naše duše, ako u Jóba. A vzoprieť sa "zrnku prachu" a povedať odíď, nieje mnohokrát ľahké, až niekedy do zúfania. Niekedy aj celoživotný boj pre mnohých. Nie nadarmo BS píše: Poslední budú prví, a prví poslední :)Podľa nadelenia, áno neľahké. Toto je neľahký boj. Skutočne.

A co když se vážně na někoho nedostane?

všedci??, Ále vždyt to..... a pred Vš.Bohom sú skutočne všetci živí,...
Zase tu někdo nechápe.Anna ma pravdu.

všedci??, Ále vždyt to víš, že né všeci, netáraj.

Díky sympatiím císaře...Venco, no vidíš, čo všetko už bolo /viď. cirkevne dejiny/. Dnes sme tu, v tomto čase, čo myslíš aké dejiny sa budú písať ďalej,ak sa doba pohne, treba aj tie cirkevné? Čo bude asi tak následovať? Tak, podľa slov nášho Pána JK, naše pokolenie ešte niečo zažije vo Vš. Bohom ustanovený čas "deň a hodinu nevie ani Syn", a ďalšie pokolenie bude žiť v Raji. Takže potom bude Boží stan s ľudstvom, a bude ako malo byť za Adama a Evy, keby nezhrešili, tu na našej Zemi, ktorú pre nás utvoril náš Nebeský Otec. Bolo to Božím potešením, a náš Životodárca neustúpil od zámeru, pretože neoddal Zem zničeniu, a pred Vš.Bohom sú skutočne všetci živí, aj keď zosnuli. Čo myslíš Venco, aká to bude radosť, keď všetci budeme jedno ? A tu na našej Zemi. Samozrejme, že "zapečatení k nebeskému životu, z nás ľudí=vyskúšaní vierou=rýdzi", budú nám nápomocní. Čo myslíš ?

Asi tak.Věříci neházet do...To je sice pěkné,ale někteří to mají jako pracovní nástroj.Bez kterého se dnešní doba neobejde...

Pro Vencu - Váš...Krásně se čte? Teda, díky za pochvalu.

Pro Vencu - Váš...Asi tak.Věříci neházet do jednoho pytle.Ti,kteří jsou organizovaní musejí poslouchat.Třeba někdy nesouhlasí,ale poslouchají.Toje to oblbovaní do uplného zblbnuti.Štastní věřici,kteří si věří pěkně potichu doma a nemají internet.:-)

Pro Vencu - Váš příspěvek se sice dobře čte, ale pořád to nemění nic na tom, že každé náboženství je jenom oblbování lidí. A je úplně jedno, jak se jmenuje a jakého boha uznává.

Díky sympatiím císaře Maxmiliána k jejich vyznání se luteránům r. 1567 podařilo dosáhnout zrušení
kompaktát. Žádné nové vyrovnání nebo konfese však nebyla potvrzena. Otázku církevních poměrů v zemi
měla vyřešit sněmovní jednání. Protože hrozilo reálné nebezpečí růstu moci katolíků a jednotlivé
protestantské církve, předkládající své požadavky byly odmítány, začaly nekatolické konfese více
spolupracovat. Jejich společné prohlášení – Česká konfese – vycházelo z původní augšpurské (luterské)
konfese, avšak silně ovlivněné kališnickými názory, obsahovalo i požadavky Jednoty bratrské. Česká
konfese neřešila zásadní teologické spory, neboť sloužila více jako politická záležitost; jako dílo šlechty
nebrala žádný odhled na města. Maxmiliánu byla předložena r. 1575, víceméně jako podmínka pro zvolení
jeho syna Rudolfa českým králem a prosazení daní. Dalším požadavkem bylo zvolení sboru defensorů, kteří
budou dohlížet na dodržování konfese. Potvrzení konfese císařem bylo sice dosaženo, ale pouze ústního a
to po dlouhém jednání; panovník dokonce zakazoval konfesi vydat tiskem.

Text však nepřinášel jednotu mezi české nekatolické skupiny. Česká společnost i přes značný tlak
novoutrakvistických konvertitů si stále zachovávala svůj husitský ráz a spor luterství x husitství měl zejména
národnostní rozměr. Jednota bratrská, zakládající si na své výjimečnosti, se stále snažila distancovat jak od
katolíků tak evangelíků.

Co se týká ostatní politiky Maxmiliána, vycházela z toho, že císař Čechy navštívil za dobu své vlády jen
čtyřikrát a to pokaždé, když potřeboval vymoci na sněmu daně. Aby dosáhl svých cílů, byl nucen činit
ústupky. Díky tomu dosáhla šlechta r. 1567 změny ve vybíraní domovní daně, kdy celé daňové zatížení
prakticky padlo na královská města a poddané. Protože šlechta tím přestala platit, celkový výnos se snížil. V
zahraniční politice neměl Maxmilián mnoho úspěchů. Podařilo se mu sice uzavřít příměří s Turky, ovšem
opět za cenu ústupků a při snahách prosadit na polský trůn svého syna Arnošta, avšak ani to mu nevyšlo.

Vláda Rudolfa II. (1576–1611) a Majestát

Za Rudolfa II. pokračovalo posilování pozic katolíků. Nástup protireformace je ale nutno datovat již k porážce
stavovského odboje r. 1547, nikoliv až k počátku 17. století nebo dokonce k Bílé hoře. Katolíci se opírali
především o staré šlechtické rody (Rožmberkové, Dietrichštejnové, Pernštejnové, Lobkovicové). Zejména
Lobkovicové horlivě rekatolizaci podporovali a na svých panstvích zakládali jezuitské školy. Katolické straně
dost pomohlo, že v zemi byla r. 1581 obnovena nunciatura. Prvním papežským vyslancem byl G. F. Bonomi,
počet nunciů však během několika let narostl na pět. Bonomi také brzy předložil Rudolfovi plán kampaně na
„vykořenění kacířství v Čechách”, zaměřený na dosazování katolíků do státníchúřadů. Rekatolizace byla
cílena především na původní husity, staroutrakvisty, jejichž církevní organizace upadala a jejichž víra měla k
původní katolické nejblíže (rozdíl byl jen v přijímání pod obojí, uctívání Husa a uznání kněžských
manželství). Ztělesňovali však domácí, lidovou, tradici, proti které bojovali jak katolíci, tak luteráni. Důležitou
roli v rekatolizaci hráli také španělští vyslanci.

Vláda Rudolfa II. patří mezi nábožensky nejklidnější období v zemi. Na sněmech v letech 1585 – 1603
neproběhl jediný náboženský spor, protože proti oběma radikálním konfesijním stranám vystupovala
umírněná a tolerantní menšina v čele s lidmi, jako byl např. Karel starší ze Žerotína. Přesto však tato doba
byla podhoubím, z nějž později vyrostl spor ústící až do událostí r. 1618. Teprve na počátku 17. století začal
být císař katolickou stranou (kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic a nunciové) natlačen do boje proti
evangelíkům – začalo to vydáním (obnovením) mandátu proti bratřím (1602) a pokračovalo mezikonfesijními
sňatky z následnou konverzí ke katolictví, skupováním nekatolických majetků a vychováváním šlechtických
sirotků v katolické víře. Mnoho nekatolíků v těchto letech konvertuje, většinou kvůli kariérnímu postupu
(Slavata, Albrecht z Valdštejna, Karel z Lichtenštejna) Na Moravě rekatolizaci prosazovali biskupové
Stanislav Pavlovský a František z Ditrichštejna. Díky jejich činnosti byla r. 1619 na již téměř polovina
moravských far katolická.

Velký konflikt hrozil Rudolfovi v Uhrách, kde vítězný postup proti Turkům vyvolal rekatolizační snahy, které
narazily na odpor uherských stavů. Do jejich čela se postavil Štěpán Bočkaj a zahájil boj za náboženskou
svobodu. Porazil císařská vojska a na jaře 1605 se dostal až na Moravu. Zde se obrátil na české a moravské
stavy se žádostí o podporu a společný postup. Ti však, pro Bočkajovo spojenectví s Turky, váhali a nakonec
zemská hotovost vytlačila Bočkaje zpět na Slovensko. Zde začalo jednání, které vedl arcikníže Matyáš. V
tzv. vídeňském míru z r. 1606 povolil v Uhrách náboženskou i politickou svobodu. Mír s Turky nakonec
uzavřel po dlouhém jednání. Rudolf však tyto výsledky odmítal uznat. Matyáš tedy začal organizoval odboj
proti vládě Rudolfa II., původně získal jen na svoji stranu jen Uhry a Rakušany, o něco později se připojili i
moravští stavové. Ti vybízeli k přechodu na stranu Matyáše i Čechy. Čechové však stáli za Rudolfem.

25. června 1608 byl podepsán mír mezi Rudolfem a Matyášem. Rudolf se vzdal vlády a císařského titulu v
Rakousku, Uhrách a na Moravě, zůstaly mu Čechy, Lužice a Slezsko a titul českého krále.

Za svoji věrnost ale čeští stavové něco chtěli. Kromě požadavku potvrzení české konfese chtěli stavové po
Rudolfovi i zajištění vlivu v zemské vládě – zemské úřady měly být osazovány napolovic katolíky a
nekatolíky a vymáhali i slib nekonfiskovat majetek za politická provinění. Rudolf odmítal, což vedlo k tomu,

že protestanti začali najímat vojáky a chystali se uzavřít spojenectví s Moravou. Tento nátlak donutil krále
silně ustoupit.

9. července 1609 byl vydán Majestát na náboženskou svobodu. Znamenal potvrzení České konfese z r.
1575 a znamenal, že nikdo nesmí být nucen do žádného vyznání. Otázkami vztahů mezi jednotlivými
církvemi se zabývalo Porovnání (kostely, pohřbívání, platy), byl zřízen sbor 30 defensorů. Nekatolíci opět
získali dolní konzistoř a byla jim vydána i univerzita (zde se měli vzdělávat nekatoličtí kněží). Po vzoru Čechů
si i ve Slezsku vymohli na Rudolfovi Slezský majestát, vydaný 20. srpna, kde se výslovně povolovalo
luterské vyznání. Moravané získali jen ústní slib. Vydáním majestátu ale byli čeští protestanti uspokojeni a
nedbali rad z Moravy, že Rudolf touží po pomstě. Ta přišla roku 1611, kdy do Čech vtrhla vojska pasovského
biskupa Leopolda, Rudolfova příbuzného (bratranec), a pustošila. Jejich útok vyvrcholil rabováním Malé
Strany. To vyvolalo vlnu nevole v celé zemi i u Matyáše. Rudolf se musel vzdát i české koruny a Matyáš se
tak definitivně stal vládcem českých zemí.

46) Michelangelo

Michelagnolo Buonarroti se narodil 6.3.1475 v Caprese nedaleko Arezza v Toskánsku. Jeho otec v tamní
obci zastával úřad starosty. Po druhorozeném Michelangelovi se postupně narodily ještě tři děti. Rodina se
přestěhovala do Florencie, kde byl Michelangelo svěřen do péče kojné, dcery kameníka;odtud snad pramení
jeho pozdější láska k mramoru.

Jako čtrnáctiletý se dostane do paláce Lorenza Medicejského, kde poznává slavné umělce, mez nimi i
básníka Angela Poliziana, s nímž vede Michelangelo rozhovory o Homérovi, Vergiliovi, Dantovi a Petrarcovi.
Sám napsal několik básnických skladeb. S básníkem Torrigianem se dostane Michelagelo do sporu,
Torrigiano ho udeří do nosu a natrvalo tak zohyzdí jeho obličej.

V roce 1496 působí Michelangelo v Římě, po vytvoření Piety se proslavil a získává mnoho zakázek.

V roce 1501 odjíždí do Florencie, aby zde vytvořil Davida.

Roku 1505 je Michelangelo povolán papežem Juliem II. do Říma, aby mu zhotovil hrobku. Práce bude
skončena až po mnoha letech.

V letech 1508–12 maluje Michelangelo klenbu v Sixtinské kapli vatikánského paláce.

V roce 1521 začíná pracovat na náhrobcích Medicejských, Michelangelo je jmenován hlavním architektem
města.

Roku 1534 povolá papež Klement Michelangela do Říma již natrvalo. Léta Páně 1535 dostává titul „ hlavní
architekt, sochař a malíř papežského paláce.“ Jedenáct let poté získává čestné občanství města Říma, a
konečně roku 1549 je jmenován stavitelem kostela svatého Petra v Římě.

Na sklonku života Michelangelo tvoří dál, třebaže mu slábne zrak. Michelangelo umírá 18.2.1564 v Římě.
Tak jak si přál, vrátilo se jeho tělo do Florencie, kde je pochován v kostel Santa Croce.

Alespoň názvy některých Michelangelových děl:
Svatá rodina (Madona Doniů či Tondo Doniů)
Sochy David, Bakchus
Klenba Sixtinské kaple ve Vatikánském paláci (např. Potopa, Stvoření Adama, Stvoření Evy, Vyhnání z ráje,
Noemova oběť, …)
Náhrobky Medicejů (Den a Noc, Soumrak a Úsvit)
Poslední soud– dekorace oltářní stěny v Sixtinské kapli
Fresky pro soukromou kapli papeže Pavla III. (Paulinská kaple)

47) Katolická církev v době reformace (papežství, Tridentský koncil)

Po celé 15. a 16. století se ozývalo volání po reformě církve, které zaznívalo stále hlasitěji, až vzrostlo
nakonec v mohutné reformní hnutí nejen vně církve, ale i v ní.

Kostnický koncil 1414 – 1418 měl hlavní úkol odstranit schizma (Jan XXIII., Benedikt XII., Řehoř XII.) a
vyřešit otázku, zda má koncil právo rozhodovat v církvi bez papeže. Sesazením Jana a Benedikta a
odstoupením Řehoře se volbou Martina V. podařilo vyřešit problém více papežů, ovšem nadále trvá teorie
konciliarizmu.

Tridentský koncil

Nicméně koncil byl zahájen 13. prosince 1545 až po mnohých peripetiích, jako např. neschopností se sejít v
Mantově roku 1537 nebo pak i v Tridentu roku 1542.

na jiné diskuzi jsem četla, že prý sj někde v překladu nz zaměnili slovo- jméno Ježíš kristus za svého Jehovu. Neví někdo v jakém konkrétním verši to je? díky

právo, narůstá vliv práva římského (základ dnešních právních kodexů); impulsy do umění – architektura,
malířství, sochařství. Katolická církev reaguje vlastní reformací – tridentský koncil (1545–63)
dovršení
oddělení katolické církve od reformačních konfesí. Třetí cesta (do té doby) – snaha o nápravu katolické
církve s tím, že by nebyly vytvořeny další konfese, propagátorem Erasmus Rotterdamský (erasmiánství). O
této „třetí cestě“ se uvažuje ještě na počátku tridentského koncilu, na konci je však opuštěna. Od té doby i na
Moravě větší konfesionalizace společnosti, polarizace – jeden z důvodů třicetileté války. Episkopát
Stanislava Pavlovského, Františka kardinála z Dietrichštejna – osa opory katolíků: olomoucké biskupství –
Praha.

38) Novokřtěnci

1526–46 po porážce německé selské války Morava evropským centrem novokřtěnců. Jižní Morava,
dietrichštejnské panství (katolíci), Jan z Dietrichštejna je přijal na svých statcích jako první. Novokřtěnství
zpočátku nejednotné: Hutter – pacifistická vrstva (převažující)– hutteriné, přijatelní pro majitele panství. X
radikální větev – Baltasar Hubmaier (zajat a na příkaz Ferdinanda Habsburského upálen), Jakob Hut
(„Klobouk“). Oba proudy přišly koncem 20. let, třenice v domech. Hutter několikrát na Moravě, jeho učení
začíná převažovat ve 30. letech. Anabaptisté, habáni – Haus haben– mít /vlastní/ dům. Habánská keramika,
schopní řemeslníci a zemědělci – chovatelé ovcí, propagace zvýšené specializace v řemeslech. Izolace od
společnosti: a) německý jazyk, b) cechy nechtěly konkurenci, omezení přístupu do /královských/ měst; byli
ve vesnicích. Na Moravě hlavně jižně od Brna, centra novokřtěnců: Břeclav, Rosice, Slavkov. 2. polovina 16.
století – Nové Mlýny. Počet: cca 30–40 000 – nezanedbatelná část populace, tenkrát na Moravě cca 500
000 obyvatel celkem, habáni tedy 4 až 10%.

39) Jednota bratrská

Původ jednoty bratrské spadá do dějin středověku: návaznost na učení Petra Chelčického (asi 1390 – před
1460); vznikla roku 1457 v Kunvaldě – vede ji bratr Řehoř Krajčí (asi 1420–74).

Vývoj jednoty bratrské v 16. století: zpočátku jen chudá církev bez movitých členů, neuznávali vzdělání,
výhrady vůči řemeslům. Sekta (Nový zákon), ale více než valdenští; „druhá církev“, protože měli vlastní
církevní správu, od Štěpána (valdenský biskup) přejali svěcení, volili vlastní (4) biskupy (později byl nejstarší
z nich sudím). Změna názorů koncem 15. století, Jagellovci, snaha najít místo ve společnosti, jednota vždy
byla minoritní církví, hledali církev sobě blízkou – zástupce Kabátník hledal podobnosti v různých zemích; za
reformace vytvořila jednota apologii (soubor teologických znalostí) tu čte Luther a mění názor na jednotu
(„sekta“ vzal ji na milost), jednota bratrská ovlivněna luterstvím. Radikální přeměna na přelomu 15./16.
století, i zámožní členové, omezení „zakázaných“ řemesel (řemesla pro válku, zákaz být ve válce za žold,
povolena obranná válka). V prvním období odmítali i účast u soudu, narazili
odstoupení od těchto
požadavků. Movitější členové uvolnění zákazu být členy významnějších úřadů. Bratr Lukáš (1521–28) –
orientace na vzdělanost (výkyvy). Po smrti Lukáše v čele Martin Škoda (1528–32), poté bratr Augusta – opět
útlum orientace na vzdělání (později Jan Blahoslav: Filipika proti misomusům, proti odpůrcům vzdělání). Na
konci vlády Jiřího z Poděbrad jednota pronásledována (když se jí zřekl Rokycana), za Jagellovců stabilizace
správy. Počátek 16. století – zákazy jednoty bratrské: Svatojakubský mandát (1508) – nařizoval uzavření
všech bratrských kostelů a zničení knih; mandáty se v 1. polovině 16. stol. podle potřeby opakují. Po prvním
stavovském odboji jednota z Čech na Moravu (ta se odboje neúčastnila) (Krajířové z Krájku) či do Velko– a
Malopolska (Jiří Izraela).

S nástupem Ferdinanda I. Habsburského (toleroval utrakvisty, ne další sekty) zhoršení postavení jednoty
bratrské, ale podpora významných českých rodů (Morava – Žerotínové). Na Moravě měla jednota více členů
než novokřtěnci. Centrem byl sbor (dodnes zbytky modliteben – Ivančice; ulice Na sboru…). Centra: Ivančice
(po 1. stavovském odboji přišel Jan Blahoslav), Prostějov, Přerov, Moravský Krumlov). Čechy: před odbojem
centrum v Mladé Boleslavi (Krajířové z Krájku). Ve společnosti málo početná církev, musela obhajovat svou
existenci, proto schraňovala dokumenty o právním zabezpečení své existence.

40) Třicetiletá válka

(španělští) Habsburkové
– vojsko katolická liga (1609)

X
protihabsburská koalice, Fridrich IV. Falcký
– vojsko protestantská unie (1608)
Anglie, Francie, Nizozemí, severské státy, protestantská
protihabsburská opozice v německé říši, českých zemích,
Uhrách (a tedy i na Slovensku)

Třicetiletá válka začala válkou českou (1618–1620). Roku 1618 byly uzavřeny protestantům chrámy v Hrobě
a v Broumově. Proto česká stavovská opozice svolala svůj sjezd do Prahy do Karolína na 21. května 1618.
23. května 1618 více než sto českých šlechticů vniklo do královské kanceláře a svrhlo z oken Pražského

19

hradu dva královské místodržící Viléma Slavatu a Jaroslava Bořitu z Martinic – 3. pražská defenestrace
(Thurnova msta). Ustavili si stavovskou vládu složenou z třiceti direktorů; ta vypověděla ze země jezuity a
zkonfiskovala jejich majetek.

41) Následky bitvy na Bílé hoře

21. června 1621 bylo popraveno na Staroměstském náměstí v Praze 27 hlavních představitelů, mezi nimi
Kryštof Harant z Polžic, Jan Jesenius, Václav z Budova.

1622 – vysloven tzv. generální pardon – všem účastníkům povstání byla dána milost, ale jejich statky byly
zabaveny a prodány císařským přívržencům. Šlo o 2/3 statků v zemi a bylo postiženo asi 600 osob stavu
panského a rytířského. Obrovské bohatství tehdy získal i Albrecht z Valdštejna. Napřed to byl český bratr
katolík; císařský generalissimus, vévoda (Frýdlantsko, Meklenbursko).

1624 – rekatolizační patent, podle něhož nesměly být vykonávány žádné jiné obřady než katolické; od této
doby se skrývá J. A. Komenský.

1627 – obnovené zřízení zemské pro Čechy.
1628 – obnovené zřízení zemské pro Moravu.

Obnovené zřízení zemské – nová ústava, jenž upravovala poměry v Čechách a na Moravě; podle ní
byli šlechta i měšťané vyzváni, aby přestoupili na katolictví nebo opustili naši zemi. Odešlo 320 šlechtických
rodin a asi 30 000 nešlechtických. Sedláci byli donuceni k přestupu na katolictví. Obnoveným zřízením
zemským byla potvrzena dědičnost habsburského rodu. Na sněmu bylo první místo vyhrazeno
duchovenstvu a němčina byla prohlášena úředním jazykem vedle češtiny.

1631 – Sasové obsadili Prahu, z Mostecké věže sňaty hlavy českých pánů a pohřbeny v Týnském chrámu.

Válka falcká (1621–1623) – falcká proto, že šlo o pokoření Fridricha Falckého, který v ní ztratil Horní i
Rýnskou Falc; útulek našel v Holandsku, kde také zemřel (1632).

Válka dánská (1625–1629) – na obranu protestantů vystoupil dánský a norský král Kristián IV. Pomáhali mu
Angličané, Nizozemci, Francouzi a knížata z dolnosaského říšského kraje. V čele císařského vojska stál
Albrecht z Valdštejna (1627 porazil sedláky, vydáno obnovené zřízení zemské). 16. října 1627 hromadná
poprava valašských spojenců, 1628 sťat v Brně Bítovský. Ferdinand II. se postavil i proti německým
protestantským knížatům tím, že roku 1629 byl vydán restituční edikt, podle kterého protestantská knížata
měla vrátit císaři všechen majetek od roku 1555.

Válka švédská (1630–1635) – švédský král Gustav II. Adolf se postavil proti císařskému vojsku, podporovalo
ho Nizozemí, Francie a Rusko. Stál v čele výborně vycvičeného a vyzbrojeného vojska, složeného mj. z
českých emigrantů a ze sedláků. K rozhodující bitvě došlo u Lützenu roku 1632 a v té Gustav II. Adolf padl.
Albrecht z Valdštejna vstoupil do tajných jednání se Švédy, Sasy, Francouzi i s českými emigranty, císař ho
prohlásil z zrádce a Albrecht z Valdštejna byl roku 1634 zavražděn v Chebu. Oddíly Švédů a německých
protestantů byly poraženy, a proto v Praze roku 1635 uzavřela německá protestantská knížata s císařem
mírovou smlouvu. Na jejím základě získalo Sasko Horní i Dolní Lužici.

Válka švédsko–francouzská (1635–1648) – Richelieu chce zabránit habsburské hegemonii ve střední
Evropě. Na stranu císaře přešlo protestantské Sasko, Braniborsko a Dánsko.

42) Osvícenský absolutismus v habsburské monarchii

Cíl osvícenského absolutismu v habsburské monarchii – přistoupit k reformám, které přizpůsobí
hospodářské a společenské poměry vyspělým zemím, aniž se dotknou podstaty feudálního systému.

Marie Terezie (1740–1780)

Marie Terezie vstoupila do sporu o dědictví rakouské s pruským králem Fridrichem II. Válka s Pruskem
probíhala v letech 1740–1742. Marie Terezie ztratila Slezsko a Kladsko. Mír byl uzavřen ve Vratislavi. 1748
byla uzavřena v Cáchách válka o dědictví rakouské (definitivní ztráta Slezska). Marie Terezie zůstala pouze
českou a uherskou královnou. Marie Terezie bojovala s Pruskem v sedmileté válce (1756–1763), opět se
bojovalo o Slezsko a i tato válka skončila porážkou Marie Terezie. Na straně Pruska stála v této válce
Anglie, na straně Rakouska stálo Rusko a Francie. Prusko se dostává na velmocenskou pozici. 1772
získává při prvním dělení Poslka Halič a Vladiměřsko, 1774 využila rusko–turecké války a obsadila
Bukovinu. Z Bavorska získala jen Innskou čtvrť (1779).

Reformní činnost Marie Terezie

Cílem její reformní činnosti bylo vybudování jednotného moderního státu (císařovna oslabena, Uhry značně
samostatné, reformy se jich příliš nedotýkaly).

20

1. 1742 zřízena státní kacelář, F. W. Haugwitz, centralizace státní správy

2. 1748 dokončen první tereziánský katastr podchycující veškerou rustikální půdu, na níž byla kontribuce
(obecná zemská berně); prá

Až do r.1790 sídlil nejvyšší představený řádu v Prémonstré. Za své nejlepší doby čítal stovky kanonií, nyní
jich je 31(4 v Čechách).

Struktura řádu

Řád byl a je svazek samosprávných klášterů, nejvyšší autorita je generální kapitula (generální opat).
Jednotlivé domy(kanonie) jsou opatstvími. V rámci států a zemí tvoří tzv. cirkarie, které podléhají vikáři
generálního opata.

Kanonie si uchovávají dceřiný vztah ke klášterům, z nichž byly založeny. Zakládání klášterů a kanonií bylo
zřizováno dosazením původních mnichů ze zakládajícího kláštera a následným rozšířením řad kleriků.

Další významné řádové fce: převor,podpřevor,cirkátor, provizor, cantor…

Představený kleriků je magister clericorum.

Činnost řádu

Zpočátku řád směřoval k poměrně asketickému životu, snaha o obrodu lidské duše, návrat k původnímu
smyslu křesťanství. Snaha o naprostou materiální chudobu a o zlepšení lidské duše a křesťanských ctností.
Postupem času se hlavním posláním stává slavnostní bohoslužba, mariánská úcta, kajícný život a apoštolát
ve formě farní duchovní správy. To znamená, že se snaží především o rozjímání a nalezení kvalit v každém
člověku. Nikoli ovšem samostatně(jako Jizuité), nýbrž ve společenství.

Poprvé zmínili myšlenku spojení laiků mimo klášter s duchovním životem bratří a sester.

Řád vynikal i v oblasti hospodářské a kolonizační, byl nositelem nových zemědělských technik.

Rozšíření: Francie,Belgie, Bavorsko,Sasko, Holandsko, Skotsko, Švýcarsko, Lotrinsko, Itálie, Uhry,
Španělsko, Řecko, Palestina

U nás

Olomoucký biskup Zdík vymohl r.1143 návštěvu bří. Ze Steinfeldu…
1143 – Sion(Strahov), 1145 – Litomyšl, 1149 Želiv…
řehole: sv. Augustina
znak: modrý štít posetý zlatými či stříbrnými liliemi, dvě zkřížené pastýřské hole (opatské berle)
řeholní oděv: bílý hábit se škapulířem a s cingulem, bílý biret. Chórové oblečení–bílá mozeta s malou kapucí
heslo: „Ad omne bonum opus parati“ (Připraveni ke každému dobrému dílu)

33) Cisterciácký řád (ordo cisterciensis): mnišské řády

Řád vznikl reformním úsilím benediktinských mnichů z kláštera v Molesme, kteří odešli roku 1098 do pustiny
v Citeaux(Cistercium) u Dijinu.(la Chartreuse). Reformu dovršil Bernard z Clairvaux po vstupu do kláštera r.
1113. Co se týče reformy, tak se týkala hlavně kritiky zaběhnutého, nicméně zkostnatělého clunyjského
hnutí. Cisterciáci hlásali stejně jako premonstráti odloučení od světa, návrat k nitru a rozjímání o bohu. Dá se
říci, že některé jejich požadavky byly až extrémní, život v pustině, až asketický způsobživota. Snaha dovést
až do extrémů heslo benediktinů, ze kterých vzešli,“ora et labora“.

Řád schválil papež Kalixt II. Roku 1119.

Struktura řádu: Všechny nově zakládané kláštery a konventy byly přímo podřízeny mateřskmu klášteru v
Citeaux. Současně bylo Citeaux sídlem generálního opata a místem konání generálních kapitul za
přítomnosti opatů všech klášterů. Kapitula se konala jedenkrát ročně.

Poslání řádu: vystihují je statuta opatů Albericha(nové stanovy řádu, nový oděv), Štěpána a sv. Bernarda.

Pravidla byla schválena papežem Paschalem II. r. 1100.

Naprosté odmítání světského života, naprostá oddanost ve službě církvi, dobrovolná chudoba,poslušnost,
manuální práce, později duchovní správa na farnostech.

Ve starším období:kultivace nově osidlovaných území, nové zemědělské metody, střediska kultury, umění a
vzdělanosti. Průkopníci nového architektonického stylu.
Heslo:cistercium mater nostra,(ora et labora)
Řehole:benediktínská
Znak: modrý štít, zlaté lilie, modrozlatý kosmo dělěný štítek s červeným lemem
Oděv:bílý hábit s černým škapulířem a černým cingulem, šedé prosté nebarvené sukno)

Řeholní oděv (terminologie)
hábit: kutna, široká ke kotníkům sahající tunika

15

škapulíř: pruh látky splývající vpředu i vzadu, s otvorem pro hlavu
cingulum: pás, nebo šňůra sloužící k převázání hábitu
mozeta: krátká chórová pláštěnka, zapíná se na knoflíky, vzadu kapuce
biret: pokrývka hlavy čtverhranné formy se třemi, či čtyři diagonálními žebry

34) Johanka z Arku

Francie téměř přestala existovat jako svobodná země. v Paříži vládne anglický regent, vévoda z Bedfordu, o
zemi zápasí nynější dauphin Karel VII., a anglický desetiměsíční král Jindřich VI. Proti Karlovi VII. stojí
Isabela, jeho matka, za ním však francouzský lid. Má bojovat za Francii? Ještě nepomazaný dauphin je
mladý a nerozhodný.

V této situaci se objevuje Johanka z Arku.

Byla statná, měla poněkud snědší pleť a neobvyklou sílu, její vystupování bylo však mírné a hlas ženský.
Johanka pocházela z Lotrinska, z vesnice Domrémy, kde vodila na pastvu dobytek svého otce. Hlídajíc své
stádo, zaslechla velice zbožná Johanka nebeské hlasy a ve „velikém světle“ spatřila svatého archanděla
Michaela, svatou Kateřinu a svatou Markétu, kteří ji vyzvali, aby se vypravila za dauphinem a osvobodila
Orléans. Co bůh přikázal, to třeba učinit. A tak se Johanka vydává na cestu za dauphinem do Chinonu, kde
po uvedení na hrad okamžitě poznala dauphina ukrytého mezi velmože, oslovila ho „urozený dauphine“ a o
jeho urozenosti ujistila slovy: „Vyřizuji Ti od Nejjasnějšího, že Ty jsi ten pravý dědic a králův syn…“

Příběh Johanky z Arku je sledem nejpřekvapivějších zázraků i svrchovaně rozumných a užitečných
politických činů. Johanka si hned zpočátku stanovila pevné cíle: Vrátit dauphinovi důvěru ve vlastní
urozenost, osvobodit Orléans, neboť toto symbolické vítězství by dodalo lidu důvěru, pomazat dauphina
posvátným olejem v Remeši, aby mu tak byla zajištěna legitimita. Od dauphina pak dostala malé vojslo, s
nímž se vydala osvobodit Orléans, kde zvítězila za zpěvu písně Veni Creator.

Nedá se říct, že by Johanka Angličany nenáviděla. Ještě než se vydala do boje, vyzvala je k odchodu: „Králi
anglický, i vy vévodo Bedfordský, který se nazýváte regentem Francie, vydejte Bohem seslané Panně klíče
od všech dobrých měst, jež jste Francii zabrali a znásilnili… Králi anglický, neučiníte-li tak, pak vězte, že já
jsem vojevůdcem a ať se kdekoli ve Francii střetnu s vašimi lidmi, donutím je odejít po dobrém či po zlém…“
Jako dobrá křesťanka je ani nenávidět nemohla, místo toho je vyzvala, ať se připojí k Francii na křížové
výpravě.

Po dobytí Orléans Karel stále otálel s příjezdem do Remeše. Ani na její výzvy nebyl ochoten se dostavit.
Johanka nakonec vytáhla na pochod do Remeše přes Troyes. 17. července byl Karel korunován, maje po
boku Johanku v ruce se svou korouhví s nápisem JHESUS MARIA a s květy lilie. Své poslání tedy splnila do
pěti měsíců. Prý byla při korunovaci zachmuřená a smutná.

V očích Angličanů a Burgunďanů byla Johanka čarodějnicí a kacířkou. Bedford nemohl snést pomyšlení na
to, aby se svatá dívka stavěla Anglii. 23. května 1430 byla zajata v Compiégne Burgunďany, kteří ji vydali
Angličanům k církevnímu tribunálu. Přestože byla odsouzena předem, proces trval celých pět měsíců.

Hlavní význam Johanky z Arku, který ji řadí vedle takových osobností jako jsou Karel Veliký, nebo Ludvík
Svatý, je to, že dokázala sjednotit Francii.

35) První křížová výprava

V březnu 1095 se konal první velký koncil za pontifikátu Urbana II. V Piacenze. Tento sněm plnil funkci
vrchního soudu západního křesťanstva s papežem jako předsedajícím soudcem. Mezi vyslanci byli také lidé
císaře Alexia, jehož politika vůči papeži byla tvořena snahou o zajištění vojáků. Válka s Turky se totiž
vyvíjela příznivě a scházel už jen poslední velký úder, na který se ale císaři naneštěstí nedostávalo
potřebných sil. Urban byl této myšlence nakloněn. Doufal totiž, že by se tímto způsobem mohlo konečně
dosáhnout hegemonie Říma v celém křesťanském světě. Částí jeho programu tudíž bylo přesvědčit západní
rytíře, aby používali své zbraně ve vzdálené a posvátnější záležitosti. Poslům se podařilo zapůsobit na
papeže i biskupy vylíčením strastí obyvatelstva a poutníků v postižené oblasti.

Rozhodujícím byl koncil v Clermontu, který se konal 18. – 28. 11. 1095. Opět se zde diskutovaly církevní, ale
i světské záležitosti, až 27. 11. papež promluvil k veřejnému shromáždění. Kapacita katedrály nestačila, a
tak byl papežský trůn postaven na lešení vně bran města. Hlavním vzkazem obsaženým v jeho prohlášení
byl apel na západní křesťany, kteří měli zanechat zabíjení jeden druhého a místo toho přijmout znamení
kříže (červený kříž na rameni svrchního pláště) a vést válku spravedlivou ve jménu božím. Těm, kteří snad v
tomto boji zemřou, budou odpuštěny všechny jejich hříchy. Ti, kteří slíbí přijmout znamení kříže, se musí
závázat k cestě do Jeruzaléma. Jestliže se vrátí příliš brzy, nebo se vůbec nevydají na cestu, budou
exkomunikováni. Klerikové a mniši nesmí přijmout kříž bez povolení svého biskupa nebo opata. Také země,
kterou by někteří feudálové měli zanechat bez opatrování, měla až do jejich návratu přejít pod správu církve.

16

Urban si přál, aby bylo jasné, že výprava je pod kontrolou církve.

Ještě dříve, než se uskutečnila vlastní výprava, došlo ale ke dvěma výpravám sice menším, nikoli ale
menšího významu. Pod vlivem kázání Petra z Amiensu, zvaného také Petr Poustevník, se v dubnu 1096
vydala výprava tzv. „lidová“ přes Německo a Maďarsko do Konstantinopole. Na byzantském území došlo k
plenění, protože císař počítal s dohodnutým termínem (srpen) a potřebné zásoby a zajištění nebyly ještě
připraveny. Po příchodu do Konstantinopole nechal císař tyto poutníky co nejrychleji přepravit do Malé Asie,
především také proto, že pobyt neorganizované lůzy v takovém množství byl pro obyvatelstvo nebezpečný.
Výprava nepůsobila Turkům žádné výraznější potíže a byla snadno pobita. Její vůdce Petr Poustevník se ale
zachránil a připojil se k pozdějším křižákům.

Další výpravou byla tzv. výprava „německá“, která