Je mi smutno

Ahoj Apolo.., nesmíš se v tom utápět - je to již dva roky a tak asi se k tobě (bohužel) nevrátí, začni žít pro sebe. Je to smutné,ale ne katastrofální - máš děti?, jsou zdravé? Začni dělat něco, co jsi nikdy nedělala, změň svůj život k obrazu svému. Začni třeba tím, že změníš svoji vizáž, pusť se do nějakých zajímavých činností - kolik ti je?

Mně je taky smutno, každý den. Po 24 letech manželství si můj muž našel jinou ženu a opustil mě. Je to už 2 roky a stejně s tím nejsem smířená. Každou noc se mi o něm zdá, že se ke mně vrátil. Hrozně moc ho miluju. Nechci jiného muže a nechci být sama. Každý večer pláču.

Ahoj všem...každému je někdy smutno, z různých důvodů...ale je jen na nás, abychom to překonali. Taky mi je smutno... dost často a hlavně....utápím se v tom, rejpu a nejsem objektivní,ale emotivní...a jak se do smutku tahají emoce,je zle....vztahujeme to sami na sebe a ne ve vztahu k celé situaci...mohla bych povídat hodiny...Po 12 letech manželství jsem zjistila, že jsem sama....Ne, neměl jinou, ale nechoval se vstřícně....byl chladný, vždy a za všech okolností... jakoby bez citu....a pak se po 12 letech dozvím, že mě nikdy nemiloval, že si mě z lásky nebral..... z toho mi sice mohlo být smutno, ale nebylo.... Smutno a to hodně, mi bylo z toho, že se projevil naplno jako manipulátor a já to 12 let omlouvala a přehlížela, protože jsem ho měla ráda...dostala jsem se dokonce do sporu a totálnímu odcizení s mými rodiči, kteří mi i přes to strašně pomohli....Překonala jsem rozhodnutí o svěření dětí do mé péče, překonala jsem i rozvod samotný...a musím ještě překonat řízení o vypořádání majetku....a z toho je mi taky smutno, když vidíte, že člověk, který do manželství nedal nic a doslova žil z peněz mých rodičů(kdyby nám nedali na akontaci,když jsme si chtěli vzít hypotéku na dům, nemli bychom nic) a teď mě a svoje vlastní děti hodlá o všechno připravit...je mi smutno z toho všeho, protože to ovlivňuje mě i děti a i moje okolí včetně rodičů.Smutek z čehokoliv by se neměl potlačovat, a čím dříve přijde, tak tím rychleji odejde.... a nastartuje mysl na racionální uvažování.Aspoň trochu...a do dalšího dne se probudíte s malinkou nadějí, že bude líp....taky čekám na to svý štěstí, trochu smutná, že ho nemám....nemám ho úplně...ale začínám věřit tomu, že se dočkám... a ten smutek se tím pádem nějak dá zvládnout....Mějte se .... a dívejte se torchu s úsměvem kolem sebe... třeba někdo čeká právě na ten úsměv, aby mu taky bylo na světě líp a smutek neměl prostor.:-)

To Arek: hm, tak to jsme na tom podobně, já jsem se na jaře rozešla s přítelem a návraty do prázdnýho bytu taky nejsou nic moc...No, snad to takhle nebude trvat moc dlouho. Přeju hodně štěstí:)

Ahojte,Spojin vice do jednoho:1. Ockovani, kdyby me neockovali, nejsem tu.2. No mne je 22 a tez mi chyby nekdo, koho bych mohl pohladit, ke komu bych se mohl pritulit. Sam se neumim radovat, chci sdilet s nekym mou radost. Kdyz sem dostal byt o ktery sem usiloval, tak sem nebyl tak stastnej, kdyz sem vecer prisel, tak na me vybafli 4 steny a nikde nikdo.

Claudia ahoj tak jsem uved nakej kontak treba na nternet a muzem si dopisovat a muzes tak potkat fajn lidi a treba se i prijemne seznamit uvidis ;)

Jardo, dobrej nápad, něco navrhni třeba.

holky :) pojdte na pivo :)uvidite ze zivot neni tak cernobilej jak se vam to zda :)) hoj :)

děvčata držím Vám palce vím co prožíváte znám to děti jsou jenom vaše sluníčka ahoj Ali

Milá Ivo, já jsem na tom stejně, akorát že děti mám už z domu a jsem sama. Víš, rozvedla jsem se, po dlouhé době jsem si na to nějak zvykla. Teď zjišťuji, že by mi ten chlap doma také přebýval. Někdy je mi ale dost smutno.

Hanino,to je fakt...mě se sice on narodil asi osudem,protože byla mizivá pravděpodobnost,ale dal mi novou sílu žít...já ale musela všechno opustit,až ted si zase buduju existenci a je mi krásně...a u toho takhle lehce pracovat a ještě se usmívat...takže sama jsem jenom po večerech a to sedím tady a dělám i něco do práce a nějak by mi tady chlap přebýval...

Zdravím, bohužel soudobá společnost ledových figur neholduje hlubokým vztahům, kde by byl jeden druhému oporou, kde by vládla maximální důvěra a citová otevřenost, protože většině lidí jde jen o romantické dobrodružství, ale ne o opravdový dlouhodobý a hluboký vztah. Ostatně já už jsem na tuto společnost rezignoval. Ale vůbec se nedivím, že většina kluků a mužů obecně nedávají lásku příliš najevo; je to důsledkem arogance tzv. moderních žen. Dnes když chlap dá něco trošku najevo, už je obviňovaný ze sexuálního harašení... sice většinou neskončí před soudem jako v USA, ale moc úspěchu u žen si tím nezíská. Dnes se hraje jen o bohatství a sex, holky jsou dnes rozmazlené a chtějí všechno na jednou: bohatého, přitažlivého, zodpovědného a citově otevřeného. A když takového nenajdou, tak brečí, jak jsou chuděrky opuštěné. Když si v dnešní době dá nějaký muž do inzerátu, že mu nejde o vzhled, ale o lásku, důvěru, otevřenost a toleranci, totálně pohoří. Každá si řekne, že to bude asi nějaký zoufalec nebo úchyl, radši od něj dál. Ale kdo sám není ochoten důvěřovat a být citově otevřený, nemůže tyto vlastnosti očekávat od svého protějšku, nebo přesněji řečeno, svou vlastní nedůvěrou a citovým chladem velmi sníží pravděpodobnost, že si takový protějšek najdou.

Ivo tak jako ty jsem na tom uplně stejně ,také mám krásnou práci,ale bez dcery by nic nemělo smysl,myslela jsem,že jen já jsem tak střelená,také to s tebou tak koulí?Taky ,já vím.....................................

Ivo,krásný příspěvek,čiší z něj lidskost a dobro,jsi šikovná,že vše zvládneš.Pošlu Ti pohlazení,je ze srdce.

mě je 43,velký děti a mají své životy i když se mnou bydlí.mám ještě 2,5letýho klučinu a vůbec si neumím představit,že bych ho neměla...co bych asi celý dny dělala? nebo dny jo,ale víkendy?třeba svítí sluníčko a takovej divnej stesk přijde,nedefinovatelnej a malej mě z toho vždycky vytáhne.I když mě nevadí být sama,ale asi ne na pořád....a to ještě u malýho dělám do kosmetiky,je to moc krásná práce a nevím,jak bych žila tady bez tohoto a bez kluka.

Nikdy není pozdě něco začít,nikdy,,,,,,,,,,,nezůstávej sama pokud to neumíš a vůbec se s tím netrap,děti si budou žít své životy,ne každý je schopný žít sám

ahoj všem i Tobě Hani,já jsem prožila něco podobného ve 29 letech jsem si pořídila jako rozvedená třetí dítě.Ted je mu 20 je teda ještě doma a jsem ráda že tu je asi bych se tu sama zbláznila ted začal pracovat ajátřeba začnu žít nejsem na něm závislá on na mě také ne.Ale ted zjištuji že bych potřebovala také někoho pro sebe a nevím jestli není pozdě je mi smutno ráda bych slyšela názor z druhé strany.

netrap se

V 39letech jsem měla už dvě docela velké děti 18 a 16 a najednou jsem měla pocit ,mládí v háji do důchodu daleko karieru,no ano mohla jsem ,ale vždy jsem chtěla tři děti a tak jsem si pořídila dcerku.Bylo to to nejlepší co jsem udělala,dnes už její 12 a půl,mnohokrát mi vynahradila karieru,máme k sobě krásný vztah,se starší sestrou se zbožnujou,bohužel nejstarší syn se oženil a snacha si nepřeje,aby se s náma stýkali.A tak mám holky.A věřte neměnila bych za nic na světě,do 4let jsem se jí dost věnovala a myslím,že i to má velký vliv,protože dítě si vytváří pouto k mámě především v tom raném věku.Tedy pokud se neobjeví nevěsta,která bourá co jde.A mně je jí vlastně líto i vnoučat 5 a 2roky.Třeba si k nám jednou cestu najdou a moje nejmladší ted prohlašuje,já jim to všechno řeknu,jak na tebe byli jejich máma s tátou zlí.Takže smutno?No když je mi smutno ,tak máme pořád co dělat s nejmladší a hned mě to přejde.

Klidne muzes mit jeste deti vic. Proc bys musela zustat u jednoho. Mam dve zname, co mely deti (prvni dite) az po ctyricitce. Jde jen o fyzickou kondici.