Pomočování v dospělosti

Katko, to co píšeš, je bohužel pravda. Ale opravdu se s tím teď nedá nijak rychle nic dělat, jak už zmiňoval Kamil. Na jednu stranu ano - určitě její život není a nebude takový, jako měla dřív a mě je to vážně hrozně líto, protože to je bezproblémová a bezvadná holka a nezaslouží si to. I když bych trnula, taky bych jí přála, aby mohla občas někam vyrazit s klukem, nebo kamarádkama. Na druhou stranu - a to jsem si nejvíce uvědomila, když byla na neurologickém vyšetření - nejde o život. Inkontinence a plenky nejsou konec světa a já jsem ráda, že mám takovou úžasnou dceru, ať už nosí plenky, nebo ne. Co by pak mohli o zničeném životě vykládat lidé, kteří jsou navozíku, nebo úplně ochrnutí, lidé, kteří umírají na rakovinu... Má to těžké, zvlášť v takovém citlivém věku, ale opravdu to zase není důvod, proč bychom se z toho měly obě hroutit a být jen nešťastné. Zní to hrozně, ale bude si na to muset zatím zvyknout, nic jiného nezbývá a nikdo za to nemůže.'

Jo, ale podle toho, co tady tak píšete taky může v plenkách strávit ještě dalších pět let. Takže případně i na vysoké nebo v zaměstnání. Taky to znamená, že zatímco by mohla normálně blbnout a chodit zapařit a užívat si, tak o všechny tyhle věci přijde. Pochybuju, že si troufne jít v plenkách na diskotéku. A taky se jich nemusí zbavit vůbec, že jo. Takže když bude mít štěstí, tak bude v takových 23 letech nosit plínky už jen na noc, bude bez jakýchkoli zkušeností s klukama a bude mít sebevědomí někde úplně jinde než normální lidi. Je mi jí líto.'

Káťo, to se ti nedivím, že ti z toho běhá mráz po zádech. Máš pravdu, ale když se plen zbaví, se spolužáky se už nemusí vidět až vystuduje, kamarády si najde nové a přítel o tomhle vědět nebude, i když mu to určitě později nějaká "dobrá" duše vyzvoní. Aspoň pak Dominika bude hned vědět, jak moc ji má rád. Jestli překousne něco, co bylo, než se poznali.'

Hele asi jo, Kamile. Mě jen z té představy běhá mráz po zádech. Asi to trvá dlouho, jen mi vadí, že to její mám i ten lékař berou tak nějak lážo plážo, jako že je to v pořádku a že to chce čas a ta holka má přitom asi ze života peklo. Ve škole je všem pro smích, kluka si asi najde jen těžko a v podstatě všichni její vrstevníci se na ni budou dívat skrz prsty. To je život na houby a stavět se k tomu může jak chce.'

Káťo, problém Dominiky je v psychice a to se hrozně pomalu likvidují následky. Může to trvat i několik let než se svých problémů zbaví. A jestli se pořád bude užírat, že musí nosit plenky a její vrstevníci ne, litovat se, zanevřít na všechno, bude se motat v začarovaném kruhu a nikdy se jich nezbaví. Momentálně je prostě potřebuje, tak je musí nosit a žít dál, jako kdyby je neměla. Taky to mohlo dopadnout v jejím případě tak, že by došlo k nehodě bez plenek ve třídě a to by bylo podle mě o dost horší než když k tomu došlo doma a s plenkami se jí to nestane. Je to prostě běh na dlouhou trať a musí být psychicky nahoře, aby se z toho dostala. Kdyby existoval způsob, jak jí plenek zbavit hned, aby je nepotřebovala, tak už jí to psycholog řekl.'

Nechci se nikoho dotknout, ale co se příběhu té nešťastné Dominiky týče, tak přístup některých fakt nechápu. Nechápu, jak můžete řešit, ať si zvyká na to, že jsou plenky součástí jejího života. Já jsem jen o málo starší než ona a mít potíže s udržením stolice, tak bych se asi zbláznila. A ještě chodit v plínách do školy. Vždyť už teď dle toho vyprávění přišla ve třídě o všechny kamarády i o veškerou lidskou důstojnost. Nechápu, že spíš neřešíte, jak to zařídit, aby plenky nosit nemusela.'

RIP

Taky drzim palce vim o cem mluvite taky jsem si to ve skole Prozil Kdo to nezazil tak nemuze chapat

Ahoj Milado, jsem rád za vyčerpávající informaci, jak to vypadá. Kombinace psychologa a Vaší intuice by mohla pomoct. S tím, že už se nemá čeho bát, je to fakt. Horší už to nebude a možná trochu u spolužáků stoupne v ceně svou odvahou. Pokud by totiž do školy nešla, byla by snadným terčem. Ta zodpovědnost v tom může mít prsty. Důležité je, aby si prostě na plenky a na přebalování zvykla jako na běžnou věc, která patří k jejímu životu. A až se z toho dostane bude o moc silnější. A snad ve třídě bude vše v pořádku a zvládne to. Držím palce a těším se na další optimistické zprávy, jak probíhá její léčba.'

Drzim :D

No nevim, ono to neni tak jednoduche se s tim zzit. Kazdopadne drzym prsty.

Tak po dlouhé době. Rozhodla jsem se, že už se v této diskuzi nebudu výrazněji angažovat. Potřebovala jsem trochu podpory a té se mi dostalo, za což jsem všem chápavým a se snahou pomoci vděčná. Na druhou stranu se mi nechce poslouchat obviňování jiných, že dceři ubližuji a podobně. Ostatně teď už spoléhám především na pomoc psychologa a na svou intuici. Jen myslím, že dlužím dopovědět (a především Kamilovi, který byl nejvíce ochotný naslouchat), jak jsme vlastně dopadly. Nebývám u toho, co s holkou konkrétně řeší, ale občas mne jako rodiče informuje. Tentokrát jsem ji doprovázela a probírali jsme to pak i společně. On velmi důrazně doporučoval, aby šla i přes to, co se stalo, co nejdříve zase do školy. Vysvětloval, a musím mu dát za pravdu, že ať už bylo spouštěčem toho, že se začala v noci pomočovat, cokoli, tak zbytek už zhoršila její psychika a strach z toho, že se to bude zhoršovat. Nakonec ji to dostalo až tam, kde se nejvíc bála ocitnout - neobejde se bez plenek a všichni o tom vědí. Na druhou stranu už se teď "nemá čeho bát". Pan doktor argumentoval, že ačkoli se teď nachází ve velmi těžké a psychicky náročné situaci, tak je to zároveň i ideální stav pro to, aby se naučila ten strach překonat. I proto, že už jí ani nic jiného nezbývá. Doporučil, aby se nijak neohlížela na plenky a žila jako před tím - naučila se s nimi fungovat a prostě se poprala s reakcemi okolí a se všemi nepříjemnostmi, které to všechno pro ni znamená. Věří, že za nějakou dobu si její mysl sama začne uvědomovat, že to není vlastně žádná hrůza a že když to bude dobře zvládat, tak i ty problémy začnou pomalu odeznívat, i když je to prý běh na velmi dlouhou trať. Říkal, že k tomu, co to všechno spustilo se ještě musí dostávat, ale pravděpodobně má někde v podvědomí po odchodu otce jako druhá "dospělá" v rodině strach před zodpovědností, kterou to znamená. Prý o tom ani nemusí vědět, to podvědomí ji takhle zrazuje samo. Takže na radu doktora (tohle jsme před Domkou neřešili) k ní mám trošku mateřštější přístup, tzn snažím se na ni neklást žádné přehnané nároky, naopak doporučil jednat s ní (ale laskavě), jako kdyby byla o pár let mladší. Tím nemyslím žádné hraní na mimina, jen se ji prostě snažit vidět jako dítě (doporučil zavzpomínat , jak jsem s ní komunikovala, když jí bylo tak 13,14) a ne jako dospělou ženu. Což asi pro žádnou mámu není zase takový problém... Na druhou stranu ji ale velmi opatrně (zatím jen polehoučku) zapojuji i do starostí o domácnost - třeba pomoct mladšímu bráchovi s úkolem místo mne nebo vyžehlit a důrazně ji v těchto činnostech podporovat a chválit. Aby z toho neměla strach. nEvím, zda je to srozumitelné a je těžko to takhle brzy soudit, ale myslím, že první vlaštovky pokroku už to má, rozhodně trochu pookřála. Má to teď hodně těžké, tak se jí snažím být co nejvíce oporou. Do školy v podstatě začala zase chodit hned ten týden po návštěvě psychologa. Informovala jsem o jejím problému třídní a ona poměrně důrazně dohlíží na to, aby se Dominika nestávala terčem žádné šikany. Neuhlídá všechno, ale to, s čím se tam potýká, už se dá vydržet a postupně zájem spolužáků o ni polevuje. Tohle spolu na radu psychologa spolu probíráme vždycky, když se vrátí ze školy - jak to šlo, jestli se jí nikdo nesmál - aby to nebylo tabu, ale naopak, aby to ona ze sebe dostala a aby viděla, že to je věc, za kterou se nemusí stydět, ale může o ní mluvit. Občas tam je ještě nějaký posměšek ze strany třídy a chudák hodně ztratila svou pozici v kolektivu, nicméně postupně se s tím vyrovnává a do školy sama chodit chce, chce se s tím poprat. Učitelé o tom vědí a chovají se všichni rozumně, takže už nehrozí, že by ji někdo nepustil na záchod, i když to jsou pro ni zatím ty nejhorší okamžiky, protože všichni spolužácí ví, že jakmile se v hodině dovolí, tak to znamená, že si jde měnit plenku, a zatím to v této situaci ještě dost komentují, ale před učiteli si zas tak moc nedovolí. I doma jsem to nechali tak, že se v tomto Dominika o sebe stará sama. Zatím se ty nehody nezlepšují, momentálně je úplně inkontinentní a všechno jde do plenek, aniž by si toho všimla dokud se s tím dá ještě něco dělat, ale sám psycholog říkal, ať nečekáme zlepšení hned. Důležité je, že na tom holka začíná být psychicky lépe. Sice ještě není vyhráno, ale nakročeno máme dobře. Mejte se hezky a děkuji všem za dřívější vlídná slova a podporu.'

Kamile, s tím souhlasím že ženy si takové příhody moc berou a hodně jim záleží na tom aby se jim nestal trapas, což je dobré v tom aby si člověk dával pozor a chodil včas, ale když se jim to pak stane, způsobí si zbytečně psychické problémy'

IVA: "Tak velká a počůrává se." To bych ještě pochopil, pokud by to doktor řekl citlivě, ale nadávat jí do čuňat, to je pomalu na stížnost do Lékařské komory. Kolik let je dceři? Ono je nutné to vyšetření absolvovat, abyste měly jistotu, že je jinak v pořádku. A když léčení nezabírá, zbytečně jí neládovat práškama.Mykyn: To sis musel vytrpět pěkné věci. Děti a mládež jsou kruté, přeci jen v dospělosti už se na lidé dívají jinak. Většina snad chápe, že je to problém.Derek: Jenže ženy si přeci jen dávají o dost víc záležet na tom, aby vypadaly hezky a upraveně. Každý chlap se po nich ohlédne a všimne si mokrého fleku na oblečení, zvlášť když je přiléhavé a světlé. A také si přeci jen berou řadu problémů a příhod víc než muži.'

Nemějte strach s počůrání. Jel jsem domů z hospody a čekal na noční autobus. Chtělo se mi hodně na záchod tak jsem si řekl že něco zkusím. Počůral jsem se a pak počkal na noční bus a jel domů. Nikdo se mi cestou nesmál ani nic neříkal, tak se tím milé dámy nestresujte když to neudržíte'

Milado jsem v obraze,a vím o čem píšeš,mám také dceru a taky nosí plíny a gumové kalhotky.Už bych s ní za žádným neurologem ani urologem nešla:cituji tak velká a počůrává se,ty jsi ale čuně!Holka se mi tam rozbrečela a celou cestu domů mě prosila abych s ní už k doktorovi nechodila.Hledaly jsme jiné řešení,takové které bude přijatelné pro mě i dceru.Už večer dcera ulehala s plínkou.Ten večer mi dobrou hodinu pevně tiskla ruku a já věděla že toto rozhodnutí bylo správné.Iva'

Milado, neurolog ti ty pohádky prostě nevěří a není sám'

Milý pane, jděte do háje. Já se zachovala správně. Všechna vyšetření ukázala, že je v pořádku, psycholog sám potvrdil, že je to psychického rázu. To jsem ji měla nechat zavřenou doma, když ani nevíme, jestli se těch plenek někdy zbaví? Myslím, že pořád lepší, když si kvůli tomu občas něco vytrpí, než aby se úplně izolovala od vrstevníků. Nemám radost z toho, co se jí stalo, je mi jí hrozně líto, ale jen pro to, že je momentálně inkontinentní, nemůže přece mladá krásná holka zůstat doma zavřená. Nikdy bych ji ničím netrápila a to že chci, aby chodila do školy, přece není dohánění k sebevraždě. Tímto s vámi končím.'

Takže na moje slova došlo. No nic,jsem jenom divný, kterému se nevěřilo. Takže hlavu vzhůru a víc věřte odborníkům! Ti ji pod odborným dohledem doženou k sebevraždě.'

To je bohužel takový dědek plesnivý, s prominutím. Znám ho z třídních schůzek, už několik let přesluhuje důchod. Ten žije ještě úplně jinde a je s ním těžké pořízení. Prostě ji takhle brzo po přestávce nepustil. Tady si ani nemá cenu vyčítat, že jsem jí nezařídila nějaký zvláštní režim u učitelského sboru, protože on by si to stejně nepamatoval nebo by si prostě dupnul a nepustil ji tak jako tak. Ona teď chudinka moc neřeší, co bude. Je celá rozhozená, je jasné, že teď nedokáže rozumně uvažovat a už vůbec ne přemýšlet, co bude. Spíš se jí pořád vrací ten dnešek, myslím, že tohle byl asi její nejhorší zážitek v životě. Já zítra napíšu, co u psychologa, půjdu si s ní teď pustit nějaký film a třeba se trošku rozpovídá a uleví se jí.'