Kdy jste se naposledy pokakali

Rozmýšľam či som normálna, či nemám nejakú úchylku o ktorej neviem. Zamýšľam sa nad tým preto, lebo pred časom som riešila situáciu ktorú vám opíšem a zhodou náhod, už dva dni rozmýšľam, že som urobila viac, ako je normálne, a že mi tak trošku šibe. Bola som na chate, išla som si zabehať a približne v trištvrtine môjho okruhu, musím prebehnúť cez cestu a bežím okolo autobusovej zastávky. Blížila som sa k zastávke a registrovala som, že práve odišiel autobus a k mojej cestičke smeruje starší pár s mladou kočkou, ktorá mala poriadny karambol s alkoholom. Mali s ňou čo robiť a patrilo by sa im pomôcť, no myslela som si, že je to ich dcéra/vnučka a bolo mi trápne na nich pozerať, tak som radšej odkláňala zrak. Párkrát som na nich mrkla, no snažila som sa, si ich čo najmenej všímať. Oni sa mi však prihovorili, či som miestna a či dievčinu nepoznám. Odpovedala som, že ju nepoznám. Oni na to, že ju tiež nepoznajú, že sú tu na rekreácii a len jej pomohli vystúpiť z autobusu. Začala som sa kočke prihovárať, dúfajúc, že sa od nej dozviem kam ide, no nedozvedela som sa nič, lebo len bľabotkala, no pochopila som, že nie je odtiaľto. Starší manželia to chvíľu so mnou riešili, povedali mi kde nastúpila, a že musela piť niekde blízko zastávky, lebo nastúpila len s mierne neistým krokom a až v autobuse ju to úplne položilo. Pár minút sa ešte zdržali, no potom sa rozlúčili a nechali ma v tom samu. Dotyčná sa snažila rozprávať, no máločo som jej rozumela a neviedlo to k ničomu. Nabádala som ju, nech mi požičia mobil, že jej pomôžem zavolať niekomu z jej blízkych, kto jej dokáže pomôcť. Brala som to tak, že buď sa niekomu z blízkych dovolám a príde jej pomôcť, alebo zavolám 112, nech prídu a postarajú sa o ňu. Napriek tomu, že bola sťatá úplne do nemoty, bez pomoci sa nedokázala udržať na nohách, bola pomerne zhovorčivá. Rozumieť jej však nebolo, musela som si dosť domýšľať. Našťastie neupadala do bezvedomia, reagovala na podnety, preto som predpokladala, že urgentnú zdravotnícku pomoc nepotrebuje, že sa z toho potrebuje len vyspať. Po dlhej chvíli sme sa dopracovali k tomu, že vytiahla telefón, no nevedela ho odomknúť. Prikladala som jej prsty na snímač odtlačkov a dúfala som, že sa dostanem ku kontaktom. Trvalo to, ale nakoniec sa podarilo, a tak som hľadala komu zavolám. Zabľabotala, že zavoláme segre a snažila sa mi zobrať mobil. Dala som jej ho, no musela som jej pomôcť so zavolaním, lebo v tom stave to na ňu bolo príliš zložité. Sestra zodvihla, ale z toho telefonátu sa nič nedozvedela, akurát bola v obraze, že kočka je úplne na mol. Zobrala som si ju ja a vysvetlila som jej, že som len okolobežiaca a snažím sa jej pomôcť. Cítila som, že má obrovský strach, že za sestru by aj dýchala, no nevie jej pomôcť, lebo sú z BA, a keďže len teraz si robí vodičák, prísť by mohla len vlakom a to by tak skoro nebolo. Začala mi rozprávať, že je to milé, slušné dievča, že sa muselo niečo stať, lebo ešte nikdy nebola ani len pripitá, nieto opitá. V duchu som si nadávala, do akej situácie som sa zas dostala, lebo kočky s ktorou som telefonovala mi bolo veľmi ľúto. Vžila som sa totiž do jej kože a bolo mi jasné, že asi by som sa zbláznila, keby som nevedela pomôcť svojej sestre. Veľmi ma prosila, nech jej pomôžem. Medzitým som si všimla, že kočka začala zvracať a keďže tam bola v polosede, v poloľahu, tak rovno na seba. Zrušila som telefonát, lebo nechcela som ju takto nechať, no zároveň som získala čas na premýšľanie. Zdalo sa mi absurdné, si zobrať cudziu babu v tomto stave domov, no už som sa s tým nejak zžívala. Jej sestra nonstop vyvolávala, lebo sa samozrejme bála, keďže som zrazu zrušila telefonát, no keď som to nakoniec zodvihla, som jej sľúbila, že sestre pomôžem a rázom bolo z jej hlasu cítiť, že je spokojnejšia. Trochu som sa tomu divila, lebo ja by som až taká spokojná nebola, keby moju sestru v tomto stave si bral domov cudzí človek. Ja by som bola asi spokojnejšia, keby sa o ňu postarala stodvanástka. Je mi však jasné, že takáto bezmocnosť je strašná a netuším, čo by som na jej mieste robila. Dozvracala, pozbierala som ju a vyrazili sme domov. Behom by mi to trvalo menej ako 20 minút, ale nemala som predstavu, ako dlho mi to bude trvať s kočkou, ktorá nebola schopná samostatnej chôdze. Dúfala som, že takáto prechádzka jej pomôže. Nebola to však pravda. Po pätnástich minútach sme neboli ani v tretine cesty a kočke, komplet všetko, ušlo do nohavíc. Bola som z toho znechutená a fakt som si v duchu nadávala, prečo práve ja mám toto riešiť. Vnímala som kočku tak, ako mi ju opísala jej sestra. Naozaj na mňa pôsobila nevinne, ako milé dievča a ľutovala som ju, no bola som zúfalá z tejto situácie, lebo nevedela som, čo si s ňou doma počnem. Rozmýšľala som o všetkom-možnom a nakoniec som sa rozhodla, že ju takú aká je, uložím na záhradné ležadlo v garáži. Garáž je vykurovaná, ležadlo je mäkké, celkom pohodlné a keď ju aj normálne zakryjem, tak by sa mohla z toho relatívne v pohode vyspať a potom sa dá sama do poriadku. Vedela som, že keď ju nechám spať v garáži, jej tým trochu pošliapem po dôstojnosti, no hovorila som si, že asi to spracuje lepšie, ako vedomie, že som ju sprchovala totálne pokakanú. Do normálnej postele, by som ju takú nemohla uložiť, musela by som ju osprchovať. Boli sme si absolútne cudzie, bol by to asi nič-moc pocit. Zvyšok cesty som ju už doslova ťahala a bolo mi jedno či vládze, či nevládze, či chodí, alebo len ťahá nohy za sebou, proste ponáhľala som sa, lebo už ju klepalo zimou, keďže bola mokrá od pása po päty. Konečne sme sa dotrepali domov. Našťastie je nízka a štíhla, no napriek tomu to bola fuška, lebo bola extrémne opitá. Išla som s ňou rovno do garáže a hneď som jej začala chystať ležadlo. Ju som posadila do rohu, nech sa opiera o stenu z dvoch strán a kým som rozťahovala to ležadlo, celkom v pohode tam sedela, tak som ešte odbehla pre vankúš a deku. Netrvalo mi to dlho, no chvíľu áno, lebo už som bola takmer späť, keď som sa rozhodla, že radšej jej dám hrubší paplón. Garáž totiž vykurujeme na inú teplotu, ako obytnú časť domu. Síce hneď som pridala kúrenie, no chvíľu trvá, kým sa to tam vyhreje. Kým som bola hore, znova sa dogrcala, čo som nebola rada, lebo to znamenalo, že prebdiem noc v garáži, keďže sa nechcem báť, že sa udusí zvratkami. Konečne som ju doteperila do postele, no pripadala som si šialene, že ukladám do postele pocikanú, pokakanú babu. Bol to divný pocit, ale vedela som, že takto bude môcť aspoň dúfať, že sa jej to stalo v spánku, a že som ju takúto nevidela. Bolo mi však jasné, že mi bude musieť niečo povedať, lebo veci na prezlečenie nemala a bude odkázaná na moju pomoc. Už som bola celkom rada, že si konečne sadnem a už vyvolávala aj jej sestra, no ešte som potrebovala po nej upratať. V garáži máme kanál, takže mohla som to urobiť prúdom vody, čo som bola rada. Konečne som si išla sadnúť, no ešte mi napadlo, že by som mala do nej skúsiť naliať minerálku. Myslela som na to, že ak to urobím, asi sa znova pociká, no bolo mi to jedno, veď aj keď to cez ležadlo pretečie, v garáži to spláchnem. Ono to však skončilo úplne inak a preto sa zamýšľam, či som normálna. Už je to nejaký čas čo sa to stalo, ale predvčerom u mňa boli kamošky a v súvislosti s dobrovoľníctvom, s ukrajinskými deťmi, sa spomínali zážitky, vďaka čomu som si spomenula na túto príhodu a odvtedy rozmýšľam, či nie som tak trochu nenormálna. Z tejto debaty mi totiž vyšlo, že napriek tomu, že baby sú milé, empatické, určite by nekonali tak, ako ja. Tento môj zážitok, do istej miery súvisel s debatou, preto som chvíľu uvažovala, že im ho vyrozprávam, no potom som sa už hanbila. Ono to skončilo nakoniec tak, že som spláchla nielen zvratky z podlahy, ale dala som do poriadku aj ju. Vyzliekla som ju, kompletne umyla a odniesla do hosťovskej spálne, do normálnej postele. O ňu som sa stopercentne postarala, iba veci som jej nechala tak. Predtým som sa nad tým nezamýšľala, no teraz rozmýšľam, či mi nešibe, hlavne keď som si uvedomovala, že pre ňu bude lepšie, keď sa zobudí v stave, v akom som ju ukladala na ležadlo, lebo bude môcť dúfať, že sa jej to stalo v spánku a nevidela som ju takúto. Fakt neviem prečo som to urobila, no prisahám, že ani chvíľu mi to nebolo príjemné, skôr naopak. Je to pekná baba a bolo vidieť, že o seba dbá, ale bola v zúboženom stave a boli sme si cudzie, preto aj keď nie som fajnovka, nerobilo sa mi to ľahko. Dnes sme už kamošky a keďže sme z BA, trávime spolu dosť času, s babami sme si totiž sadli. Som rada, že som pomohla, no fakt rozmýšľam, či som neurobila viac, ako by bolo normálne, či naozaj nie je trochu cez, dať do poriadku neznámu babu v takom stave. Neviem čo ma k tomu viedlo, no po spomínanej debate s kamoškami si pripadám divne.

To je dobrý nápad a díky za něj. Stojí to za úvahu

tak si jí hoň na záchodě a skončí to tam kde má

Přesně tak Emile a to doslova. Byl to nácvik na tu spartakiádu, ale naštěstí to nebylo ještě na Strahově, ale na u nás na naší střední škole. Měli jsme ty klasické cvičební trikoty v červené barvě a malér byl ten, že asi vlivem ne příliš vhodně volené stravy došlo k tomu k čemu dojít nemělo, nebo by za normálních okolností ani nastat snad nemohlo. Než jsem se vzpamatovala, tak bylo vše venku a fest jsem si zaneřádila úbor. A co ostatní, ti spolu s učitelkou jenom zírali a někteří pochopitelně měli narážky a úšklebky a vzhledem k mé velké tentýž nehodě na základce vůbec. Vše se rozkřikne a už se to s tebou vleče dál. Normální jedinec to přehlédne, ale ti druzí nikoliv a dělá jim to radost ještě. Doma si také máma se sestrou přiložili to pomyslné polénko, ale ještě to celkem ušlo a tolik poznámek jako spolužačky s učitelkou neměli

Moji synové když jsou doma
tak musí za trest nosit pleny
a na nich jsou přicvaklé
kšandy aby plena držela. A
když zlobí tak na kšandách
utáhnu přezky a plena se jim přilepí na zadek. Je jim
11 a 13 let. Na pleně mají flanelku a musí se nasoukat do punčocháčů. Večer mají pokálené zadky a plena je plná čurání a hoven. Někdy tyto použité pleny dám na noc na balkon a v neděli ji dostanou na donošení a kšandy jim ještě více utáhnu.

Díky, dá se říci, že ses docela trefil. Mám ten malér pořád ještě hodně v živé paměti a jinak než tady se nemám komu svěřit. Kde ulevit přetlaku v mé dušičce. Všude okolo mne, když se na toto téma narazilo, tak unisono slyším, že zdravý dospělý člověk pokud nemá průjem, tak to musí umět udržet. Jenže já to neudržela a to jsem průjem neměla. Tuhý bobek to taky nebyl, to ne, bylo to měkčí a mazlavější, ale rozhodě ne průjem. Asi jsem vadná, ale já to prostě nedala. Pořád se mi vybavuje ta hrozná bezmoc chvíle, když jsem se zoufale snažila ovládnout svěrače a najednou ucítila, jak se mi mezi křečovitě sevřené půlky tlačí teplá mazlavá hmota. Ta hrůza, když mi blesklo hlavou, že jsem právě ztratila kontrolu a kadím si do kalhot. Jakmile odešlo to trochu tužší na začátku, tak ta matlanina potom už byla naprosto nekontrolovatelná. Vždycky jsem ucítila tlaky, křeče a pak už jen, jak se mi ze zadku vyvalil další příděl. Ta šílená bezmoc, když se člověku víc a víc plní kalhoty, leze to všude a přitom nejde vůbec nic udělat. Mé útroby mne prostě neposlouchaly.

Nedávno jsem při nákupu v marketu dostala divné střevní tlaky ale vypadalo to na to že si jen pořádně prdnu a bude dobře. Ale ouha. Najednou jsem měla plné spodní prádlo tekuté stolice a cítila jsem jak mi to začíná protékat dále do světle béžových těsných kalhot ve kterých jsem byla oděna. Takže u mě nastala rychlá otázka a co teď. Nechala jsem tam košík s nákupem a rychle podivným krokem jsem nasadila nenápadný ústup z marketu na parkoviště do mého auta. U východu z marketu si na mě pak už lidé ukazovali a slyšela jsem i různé komentáře a smích. To už jsem to ale k mému autu začala brát raději během kde pak ale u mě vyvstala druhá otázka jak se dostanu do mého domova aniž by mě tak nikdo viděl. Nakonec jsem to vyřešila obtočenou bundou kolem mého pasu a naštěstí jsem nikoho z mých přímých sousedů při cestě do mého bytečku nepotkala. Na vině byl asi předešlý večer zkonzumovaný rybí salát s majonézou vydatně zapitý sladkým jablečným moštem.

Asi to zažilo více lidí, je to takové spíše intimní a hodně spíše soukromé. Jelikož je to zde anonymní, tak to dám k dobru. Bylo to v únoru, kdy jsem jel z práce trolejbusem a moc se mi chtělo va velkou, že to vydržím domů. No nevydžel, když jsem najednou cítil, že to jde do trenek. První zastávka a hned jsem vystoupil, ale domů ještě tak kilometr. Malé kroky, ale stejně moc nepomáhaly, já to měl snad všude i v botách. Doma naštěstí ještě nikdo nebyl, tak do sprcháče, vše jsem svléknul, osprchoval a prádlo dal do pračky a hned prát. Jen když přišla manželka, tak se děsně divila, že peru, když jindy neperu a večer se mi i s dětmi posmívali, že mi budou muset pořídit pleny, tak jsem jim řekl, aby je to nepotkalo také.

Tady se v tom zase někdo až moc vyžívá...

Posral jsem se před dvěma dny v Praze. Stalo se to ve čtyři ráno po tahu na Karlově Náměstí. Všude bylo zavřeno a já jsem s tím nakonec doběhl do jedné hospody kde byl naprosto nechutnej záchod a jednovrstvej toaleťák. V kapse jsem měl rybičku tak jsem ty posraný trenky rozřezal a spláchl, ale na gatích jsem měl solidní značku. Naštěstí nebyla cejtit a nebyla vidět z venku ale domů jsem se dostal na ostro a s tím nehoráznym pocitem že jsem měl v gatích naděláno. Bude mě to děsit dlouho

Tak dnes ráno jsem to nestih, než jsem došel na záchod, tak mi to teklo z nohavice. Celý jsem se musel osprhovat i s tím pyžamem. Doufám, že už to bude dobré.

dělám to nerad ale občas to musím dělat když někdo pod mým nic ,krásný hove.na posílá boboračka s boborakem a bianka koukněte na.hovínka.cz

Dobrý den. Zajímalo by mne, kdy jste se naposledy pozvraceli? Za jakých okolností to bylo? A byl u toho někdo? A krkali jste u toho zvracení?

Rozepiš se nám o tom jak jsi to prožívala. Přišla dívka z kostela nešla zrovna zvesela Pokakala se před zraky pána boha potom raději vzala roha Matka její cosi zlého tuše modlí se za spásu dceřiny duše Inkvizitor chystá již hranici upalme tu čarodějnici Dívka má jen poslední přání aspoň ještě jedno pokakání a palóneček chytí hovno za koneček

To, jak popsala svůj drsný zážitek Zdena, tak to nám s přítelkyní připomnělo hodně podobný zážitek naši jedny dobré známé. Jak nám jej vylíčila sama. Pracuje jak úřednice v jisté firmě a do práce to má asi šest kilometrů a tak mimo autobus jezdí když to počasí dovolí na kole a jako aktivní turistky klidně i pěšky. Jak se ji zrovna zachce a okolnosti ap. dovolí. Je na to zvyklá a trénovaná. Působí to sice úsměvně, ale každé dotyčné osobě to jistě k smíchu není a spíše naopak. Jak nám sdělila, tak po obědě i když byl dobrý, tak ji asi úplně nesedl a to se naplno projevilo když šla na autobus skoro dvacet minut cesty od její kanceláře. Během cesty se ji dle jejich slov uvnitř vše vzbouřilo a dost akutně si potřebovala odskočit na velkou, ale nebylo kam. Tak při cestě doufala, že dojde do míst kde se nachází zeleň a porosty a není tam moc vidět. Jenže během chvíle už to nedala a byla sdělaná jak mimino. Černé elasťáky se ji nafoukli a cítila jak se ji to všude dere a maže. Jako u Zdeny to měla. Do autobusu jít nemělo pochopitelně smysl a tak cestou domů se vyhnula co nejvíce civilizaci a šla polními cestami a doufala, že nikoho snad nepotká, takže v horku a podělaná musela jít pokud s e to dá takto nazvat těch šest kiláků a cestou ji stihla ještě druhá vlna a tu už ani se nesnažila držet vzhledem k tomu jak byla zřízená. Domácí očista a praní všeho bylo prý taky náročné, ale nebyl u nich nikdo naštěstí doma, tak měla klid a vyhnula se tak posměchu ap.