Tresty v práci

Hana:Děkuji všem za podporu, ale dnes je to s prací opravdu těžké. Jak napsal jeden z vás, asi se opravdu vracíme někam na začátek minulého století. Bohužel tak jako tenkrát i dnes různí "zaměstnavatelé" ví, že postiženému nic jiného než přijmout výprask nezbývá. Může všem říci, že si tuto lekci života moc dobře pamatuji a od té doby se moc a moc snažím, abych podávala v práci perfektní výkon a exekuce se neopakovala. Bohužel není mi známo, zda takto byli trestáni jiní zaměstnanci, ale patrně ne. Já totiž obstarávám agendu firmy sama, jsem šéfova osobní sekretářka a další zaměstnanci jsou ve výrobním úseku. Z pochopitelných důvodů jsem se jich na to neptala, neboť se strašně stydím a naštěstí my sídlíme odděleně, takže doufám, že si toho nikdo nevšiml. Pokud se jedná o to zda by mě šéf vyhodil nevím, ale patrně ano. V našem kraji je o práci dost velká nouze, takže ta hrozba vypadala velmi reálně. A jak znám svého šéfa, asi by to i uskutečnil. Proto se snažím, abych se do podobné situace nedostala a tajně doufám, že někde seženu minimálně stejně placené místo. Je to však těžké, mám malé dítě a to se moc nenosí, navíc ta nezaměstnanost. Ale co, jsem optimista a doufám, že tuto lekci co mě udělil život mám již za sebou, takže nad tím radši víc "nemudruju" a snažím se jít dál. Tyto stránky mi velmi pomohly, neboť jsem zjistila, že takto postižených je nás víc a nejsem v tom sama a kéž bych mohla říci, že ten "můj" výprask byl poslední, který kdy zaměstnavatel zaměstnanci udělil. Vím však, že je to asi utopie, neboť realita života je zcela jiná. Proto všem, kteří to zažili vzkazuji, život tím pro vás nekončí a co nejrychleji se přes tuto "událost" přeneste a budete-li mít možnost, okamžitě změňte zaměstnavatele, protože se může stát, že se tím roztočí bludný kruh od výprasku k výprasku.'

Ladik:Hani, to co píšeš je zajímavé a je mi jasné, že jseš zodpovědná máma. Pokud dostaneš na zadek jen vyjímečně, tak je to určitě lepší než finanční postih a to neuvažuji vyhazov. Ty co tě kritizují jsou jen moralisti, kteří ani nedomyslí v jaké situaci jsi. Já už jsem starší a za totality se takové věci neděly. Každý měl práci, teď je to bohužel naprosto jiné a tak toho "podnikatelé" zneužívají. Za kapitalismu to bylo naprosto běžné, že statkář či pan mistr nařezal děvečce na holou a nemohla si nikde stěžovat. Ty časy se vrací a jen se modlete aby nevyhrala volby ODS, to byste viděla kam jsou až schopni dohnat obyčejné lidi.'

Dana: Hanko, souhlasím s tvým názorem, je to přesně tak, jak píšeš. Já jsem sice starší, mám děti 3, takže vím, o čem mluvíš.'

Hana:Vážení suďte si mne jak chcete, o hrdosti můžete mluvit jak chcete, ale jedno vím jistě. Na rozdíl od vás já jsem tu situaci prožila a mám závazky vůči své dceři. Vím jistě, že odejít z práce a nechat dceru bez prostředků jen kvůli "hrdosti"? Jsem svobodná matka a svoji dceru musím zaopatřit. Ono se to mluví a odsuzuje někomu kdo to nezažil a kdo není sám na to, aby živil rodinu. Ano i já od té doby hledám možnost jak si najít jiné zaměstnání, ale věřte nebo ne pro svobodnou matku s malou dcerou je to dnes téměř nemožné. Než takovéto řešení najdu, u svého zaměstnavatele zůstanu i za tuto cenu. Je to snad zvrhlé? Ano, možná, ale ať mne soudí pouze ten, kdo se do podobné situace dostal. Uživit mojí dceru a zajistit jí alespoň trochu slušné dětství je mojí prioritou a to i za tuto cenu. Rozhodla jsem se sama a dobrovolně. Trochu nezvyklé pro moralisty a všechny kdo tuto zásadní otázku: Mít práci a slušně žít či být hrdá a živořit? neřešil.'

Anita: Já jsem si myslela, že to je takový momentální nápad, někoho potrestat bitím. Ale nyní jsem zjistila, že to je i sex. podtext. Nechtěla jsem si se šéfem povyrazit, tak si našel důvod a dal mi vybrat být na něj milá, nebo bití a nebo vyhazov. vybrala jsem si bití a teď toho lituji. Je to jeho záliba mne ponížit, přehnout přes koleno, obnažit zadnici a pomalu mne bít a při tom mi sahá snad všude a pak si mne prohlíží jak mám rudy zadek atd. Jsem husa, ale už má jinou a mne má jen na vzrůšo při bití.'

Hana:Milá Dano, mám podobnou zkušenost jako ty. Jsem sekretářkou a nedávno jsem udělala v práci strašný průšvih, nebýt šéfa a jeho rychlého zásahu přišla by firma o moc velké peníze. Můj šéf si mě pozval na kobereček a rovnou mi řekl, že mne propustí, nebo můžu zůstat, ale dostanu výprask. Měla jsem na rozmyšlenou do konce pracovní doby. Původně jsem chtěla odejít, ale šéf věděl jak na mě. Jsem svobodná matka, mám dceru a on ví, že peníze potřebuji. Proto jsem taky výprask přijala. Když jsem mu to oznamovala, strašně jsem se styděla. Musela jsem si svléknout sukni i kalhotky, ohnout se přes jeho stůl a on mi postupně vysázel padesát ran rákoskou na holou. Strašně to bolelo, ale jsem ráda, že to tak dopadlo. Dnes si už dávám větší pozor, protože mi šéf oznámil, že moje chyby bude trestat výprasky. Musím říci, že si to celé pamatuji, neboť jsem po výprasku musela jet autobusem pro dceru do školky a to bylo v těsné sukni další utrpení. Stopy na zadečku a stehnech mám do dneška i když už je to skoro dvacet dní co jsem byla bita. Nikdy před tím jsem žádný výprask nedostala, takže výprask v 27 letech je pro mne docela bolestivá zkušenost a doufám, že byla i poslední. Nevím jak ty, ale já měla problém se sezením a nošením spodního prádla i ošacení zhruba týden. No, jedno vím jistě, nejsem feministka, chybu jsem udělala a práci potřebuji. Takže vím jistě, že si výprask zvolím znovu (mám strach, že šéf to ví také), protože takhle placené místo nikde neseženu a musím uživit svoji dceru.'

Monika:Taky dobry vecer. Ja uz si to nepamatuju presne, je to nastesti dlouho, ale nejakou dobu to videt bylo. Nezlob se Dano, fakt mi to prijde neuveritelny. Jak uz se tu nekdo ptal, o kolik jsi mela prijit penez? Ja opravdu nevim, za kolik bych se nechala takhle zmrskat. A to rozhodne v zadnem prebytku neziju. Jestli je to tak, tak ti fakt nezavidim. jak je videt, obcas nekdo dostane i v praci, ale do tech 25 se to asi da. Tohle je brutalni, to neni trest.

Dana:Dobrý den, dostala jsem se opět k netu, tak chci zareagovat na vaše příspěvky. Já už dnes opravdu nejsem schopna říci, zda těch ran bylo opravdu 90 (a nedokázala bych to říct ani tehdy hned po exekuci), asi tak po padesáté ráně jsem skutečně přestala vnímat realitu a ta neuvěřitelná bolest už byla taková stálá, bez ohledu na další dopadající rány. Ale pohled na můj zadek druhý den hovořil jasně. Počet jelit v podobě "ležatého U" se přesně spočítat nedal, protože se vzájemně překrývaly, ale minimálně té 50 jsem se dopočítala. Tak by mě zajímalo, Moniko, Boženo, Jarmilo, měly jste také po výprasku modřiny a viditelné pruhy skoro tři týdny, jako já?'

Monika: Tak jo, tak hodně štěstí, ať už tě to nepotká. a kdyby jo, ber to z lepší stránky, co kdybys měla šéfa v tvém věku nebo dokonce mladšího to bych se asi styděla taky. Ale stejně bych asi vzala raději ten výprask než vyhazov.'

Jarmila: Ano bylo to nedávno takže dost čerstvá zkušenost. Je mi 31 a vystrčit na šéfovou holé pozadí a nechat si nařezat bylo pro mě dost ponižující a i když je to žena skoro o 15 let starší strašně jsem se před ní styděla. Ale uznávám, zasloužila jsem si to a jsem ráda že to dopadlo jen takhle. Za co to bylo psát fakt nechci už bych o sobě hodně prozradila. Těch 90 je asi opravdu nereálné aspoň já si to nedovedu ani představit. Měla jsem problém vydržet těch 25 a ke konci už jsem prosila jak malá ať už toho nechá.'

Monika:39Asi jsi dostala nedávno Jarmilo, že se stydíš? Já dostala asi před deseti lety, pamatuju si to doteď,jak už jsem psala, ale rozhodně se nestydím. Zasloužila jsem si to a vůbec se nedivím, že to tenkrát šéf vyřešil takhle (bylo mi tak 20). Takže pokud jsi provedla něco, co je opravdu na vyhození, buď ráda, žes dostala šanci. Bolí to jak čert, ale kdyby nebolelo, tak to nemá ten efekt, že? Ale proč jsem se ozvala, těch 90 mi přijde extrém a úplný nesmysl, vše má své meze. myslím, že 25 ti Jarmilo muselo stačit, ne? Za co to bylo, nepochlubiš se????'

Jarmila:Jestli dostala 90 tak to je fakt síla. Ještě před nedávnem bych vůbec nevěřila, že je možné být v práci potrestána fyzickým trestem, ale sama jsem to zakusila taky. Nechci říkat za co ale dostala jsem od šéfky našeho oddělení 25 na holou dřevěným pravítkem a byla jsem šokována jak to tím blbým pravítkem bolí. Víc o tom radši nechci psát protože se strašně stydím ještě teť. Musím, ale přiznat, že jsem ráda, že to vyřešila tak a nevyhodila mě.'

Monika:Souhlasim s Bozenou. 90 ran se neda vydrzet, prijde mi to nesmysl. nevim, jake mate kdo realne zkusenosti, ale ja dostala jednou remenem, nebylo to vic nez 15 a pamatuju si to doted.

Božena:Dano, myslím, že jsi špatně počítala, 90 ran el. šňůrou je strašně moc. Já jsem asi o dost starší a taky pomalejší, proto dostávám od šéfky často bití. Já se vždycky moc před bitím stydím. Ona trvá i na stažení kalhotek, přesto že bych mohla být její máma. V kanceláři mi dává pravítkem, ale častěji jí za trest musím přijít do bytu posluhovat a tam občas ještě dostanu nářez rákoskou. Někdy už myslím, že bych si našla jiné místo, ale v mém věku už nemám šanci a tak se radši nechám ponižovat. Bití sice bolí, ale nikdy jsem nedostala víc než 25 ran a proto si myslím, že 90 je nesmysl'

František:No to je opravdu skoro neuveřitelný. O kolik peněz jsi měla přijít? Sám si dovedu představit, že sis vybrala výprask, ale 90 ran kabelem za pozdní příchod?'

Dana:Dobrý den, jmenuji se Dana a chtěla bych se podělil o svůj zážitek z práce. Pracuji v jenom úřadě, kde máme novou šéfovou, která si potrpí na jednak na to, abychom chodily do práce včas, jednak na kvalitu práce. Přiznávám, že s obojím mám občas poněkud potíže, šéfová mě již několikrát důrazně napomínala kvůli různým nedodělkům, pozdním příchodům apod. Rovněž hrozila snížením platu, případně odchodem z práce. Přiznám se, že v práci se neflákám, dělám co můžu, ale občas prostě nestíhám. Pravdou je, že někdy přijdu pozdě do práce, protože prostě ráno včas nevstanu, dlouho se vypravuju, vypravuju děti, znáte to. Před 14 dny se mi opět podařilo přijít pozdě, tentokrát skoro o 1,5 hodiny. V práci byl malér, měla jsem přijít o dost výraznou část platu, což by pro mě znamenalo problém, protože jsem rozvedená a mám dvě děti, které musím živit. Prosila jsem proto šéfovou, zda by to nešlo vyřešit nějak jinak, ale bylo mi jasně řečeno, že na mě nic neplatí, domlouvala již mi mnohokrát a situace je stále stejná, tak musím trest opravdu nějak pocítit. Nevěděla jsem kudy kam, proto jsem sama navrhla, zda bych místo trestu finančního nemohla pocítit trest fyzický, který bych si určitě taky pamatovala. Pro šéfovou to byl šok, ale nakonec pod dalším dlouhém rozhovoru, kterým vás nechci zatěžovat, jsme se dohodli, že pro tentokrát dostanu výprask na holou. Dohodli jsme se po pracovní době, kdy odejdou všichni zaměstnanci. Přiznám se, že jsem měla obrovský strach, ne že bych nebyla nikdy bita, ale poslední výprask jsem dostala od své matky někdy před 20 lety, od té doby nic. Přesto jsem věděla, že to vydržím, protože jinou možnost prostě nemám. Před šéfovou jsem se ani nestyděla, jsme přibližně stejně staré, prostě jsem si stáhla kalhoty a kalhotky a ohnula se přes křeslo. Pak mě polila hrůza, když jsem si všimla, čím mám dostat. Šéfová držela v ruce v půli přehnutou elektrickou šňůru od varné konvice! Než jsem stačila něco říct, uslyšela jsem svistot a na můj zadek dopadla taková rána, že jsem vykřikla a chtěla utéct, ale další rány začaly dopadat tak rychle a s takovou intenzitou, že mi za chvíli došly síly na obranu. Jen jsem bezvládně ležela přehnutá přes křeslo a vnímala neuvěřitelně pálivé rány, které dopadaly na můj holý zadek a později i stehna, neboť na zadku již nebylo žádné nezasažené místo. Dostala jsem jich 90, prý za každou minutu pozdního příchodu jednu ránu. Domů jsem došla pomalými krůčky pěšky a hrůza mě polila při pohledu do zrcadla. Zkuste si představit, co udělá 90 ran kabelem na holém zadku! Naštěstí byl pátek, takže víkend jsem celý proležela na břiše, sednout se nedalo, ani na zádech jsem ležet nemohla. Ale v pondělí už jsem byla v práci, samozřejmě včas, ale většinu práce jsem činila ve stoje (naštěstí mám samostatnou kancelář). Dnes je 14 dnů po výpravsku,zadek mám stále modrofialovožlutý, ale do práce už jsem nepřišla ani o minutu pozdě a šéfová je spokojená. Jsem ráda, že to takhle dopadlo, nepřžišla jsem o peníze a trest si bude dlouho pamatovat!'

Josef:Milane, pokud píšeš pravdu a vlastníte bar oba tak je jedno, zda tresty dává tvá žena a nebo ty sám. Pokud bude trest opravdu trestem a nebude mít sexuální podtext, tak se nemůže jednat o harašení. V naší restauraci trestáme zásadně na bázi dobrovolnosti. Zaměstnanci si dobrovolně vyberou, zda dostanou výpověď za opakované neplnění povinností a nebo dostanou 10 až 25 přes holou. Já se zásadně nedotýkám svlečených pracovnic rukou. Musí si samy obnažit zadek a překlonit se a já jim pouze rákoskou vysázím určený počet na zadnici. Zásadně neudílím trest sám, vždy je přítomno více pracovníků a pokud možno i manželka, aby se předešlo možným křivým obviněním a zbytečným dohadům, zda to nebylo nějak sexuélně zaměřené. Toto praktikujeme již více jak 10 let a zatím pouze 3 pracovnice si dobrovolně vybraly výpověď, ale ty by pravděpodobně odešly z našeho podniku stejně. Fluktuaci máme zcela mizivou.'