poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Ahoj!Divím se, že mě napadlo zkusit internet až po takovéto době.Úplně mě překvapilo, že něco jako tyhle stránky existuje!!V této chvíli mi bude 20 let a můžu se "pochlubit" roční kariérou anorexie a teď už téměř pětiletým těžkým bojem s bulimií. Přečetla jsem si pár vašich dopisků, asi je zbytečný popisovat moje stavy, jsme na tom všichni velice podobně.Já se o odborné vyléčení snažila asi před dvěma lety u psycholožky, ale té paní jsem začala po pár sezeních věšet bulíky na nos a s terapií jsem skončila. Představte si, že si máte tuto nemoc léčit u ženské, která váží 150 kg a nemůže ani chodit.... Nastala u mě dlouhá doba rezignace a smíření se se skutečností, ale teď mám opravdovou odvahu konečně přestat. Já jsem vlastně začala blbnout kvůli klukovi, kvůli kterýmu chci teď paradoxně ze všeho ven!Dostala jsem se "jen" na 46 kg, rodiče na to přišli, začali mě dokonce i krmit a já z nejezení okamžitě přešla na prachsprostý "přežírání se" a zvracení. U toho už zůstalo.Jediná, kdo o mé nemoci ví, je má nejlepší kamarádka a vlastně paní, která mě léčila. Rodiče nic netuší, tuto nemoc totiž neuznávají. Snažím se z toho dostat svépomocí, ale moc mi to nejde. Když tak čtu vaše jídelníčky, přece jen se maličko liším. Já se přejídám úplně obyčejnýma věcma. Mám doslova závislost na všemožných druzích pečiva, ovoce a zeleniny. "Sladká" krize je u mě průměrně jednou měsíčně. Jak už jsem řekla, žiji s tím už dlouho, snažím se ven, ale jak bych chodila v kruhu. Někdy zvládnu vydržet i dva týdny v pohodě, ale z toho je pak zcela "prozvracený" den...Psala bych a psala, ale je toho tolik, že bych zabrala dva monitory... Je někde někdo, kdo má odvahu a chuť definitivně poslat svoji nemoc do háje? Holky, ozvěte se mi, sama si moc rady nevím a ve dvou (nebo více) se to líp táhne!!Mějte se hezky, držím vám všem pěsti.

AHOJ HOLKY,pravidelně čtu vaše příspěvky a někdy mám úplně slzy v očích. Moooooc vám všem držím palce, ať se vám to povede, ať se z té závislosti dostanete a hlavně ať vám to vydrží.Já nejsem ani anorektička ani bulimička, sice bych potřebovala zhubnout jako sůl, ale nějak mi to nejde. Chci jenom říct, že každý má nějaký problém , se mnou se zrovna po 8 letech rozvádí manžel a není to vůbec lehký.Takže vám všem držím palce i sobě ať to všechno vydržíme a hlavně neztrácejte odvahu a sílu.

čauky holky,doufam,že jste měly o 100% lepší víkend než já,celé dva dny se netočily kolem ničeho jiného než brambůrek,koblížků,sušenek,sýrů,no zkrátka všeho,co jsme doma měli a pak následovného zvracení.Problém je v tom,že jsem zůstala sama doma a tak jsem měla na své "radovánky"dostatek času a prostoru.Paradox je,že hned jak jsem v sobotu vstala,šla jsem si přečíst vaše příspěvky,které mi vždy dodávají veličajsnou sílu,myslela jsem si,že vše bude ok,pak jsem si šla zaběhat,na oběd jsem si udělala špenát s těstovinami,pak jsem přidala rohlík se sýrem,pak druhý,třetí a dál to znáte a tak to bylo celé dva dny,dnes jsem tak moc vyčerpaná a unavená a hlavně o 500 kč chudší,musela jsem dokoupit všechny ty spláchnuté potraviny.A zítra půjdu mezi přátele a budu dělat jak je vše fajn,jak si to velikonoční volno krásně užívám.Připadá mi to hrozně nefér,takhle lhát mým kamarádkám,přetvařovat se a dělat jakože opravdu prožívám ta nejkrásnější léta svého života,ikdyž by to tak asi mělo být ve 22 by člověk měl být šťastný,ale já od doby,kdy jsem si zvolila bulimii jako prostředek stát se krásnou a dokonalou, tak jsem den ode dne nešťastnější.Ani nevím co bych dala za to vzít ten okamžik mého asi v životě nejhoršího rozhodnutí zpět.Když tak čtu všechna vaše slova,někdy veselá,jindy zas neveselá, je zvláštní že z toho všchny chceme pryč a přitom to bylo naše svobodné rozhodnutí,svobodná volba,ve které jsme cítili tolik naplnění a uspokojení,tak moc jsem tomu věřila,že budu jiná,lepší,krásnější a najednou tuhle vizi marně hledám.Hodně přemýšlím nad tím,jak to se mnou bude za pár let a opravdu mě to děsí,nedovedu si představit takhle žít,ono to vlastně ani nejde,tak jen doufám,že se mi konečně podaří vymanit se z tohoto začarovaného kruhu.Já vím,je sposta cest,jak ven,ale jen si zvolit tu správnou,tu která mě dovede k vysvobození a pak mi už nikdy nedovolí vrátit se zpět.Kéž bychom se tam všechny jednou sešly,na tom našem vysněném konci,holky,přeju nám všem moooooc štestíčka a síly.Hani,opravdu asi bude nejlepší když si pořádně přečteš všechny příspěvky a pokud to půjde co nejdřív se vrátíš k původnímu stravování,věř mi,já si taky myslela když omezím jídlo,jak to všechno pujde podle mých představ,se shozenými kily se zvedne sebevědomí a že všechno bude najednou krásnější,dnes bych všechna ta ztracená kila klidně brala zpět,jen abych mohla žít svobodně.Jsem spoutaná jídlem,nedokážu myslet jinak než žaludkem.A je zřejmé,že ten žaludek nemyslí na nic jiného než na jídlo a tak je to pořád dokola.Proto se zavčas na všechno tohle bláznění vykašli a užívej si svého zdraví a svého tělíčka,nechtěj být krásná pro druhé,buď krásná sama pro sebe a měj se ráda i se dvěma kily navíc,hodně štěstí Market

Milá Hani, chápu, že jsi se svou váhou nebyla spokojená, snad každá holka chce trochu zhubnout a někdo to i skutečně potřebuje, ale Hani, prosím, chce to s rozumem a s mírou. Psala jsi, že sis naše příspěvky pořádně nepročetla, tak to rychle udělej! Snad pochopíš, že naše problémy nemají se zdravým hubnutím nic společného a že za ty následky to nestojí. Te'd už tvá váha není rozhodně nijak katastrofální, a pokud buceš chtít ještě trošku zhubnout, tak to dělej rozumně a zdravě - tzn. jíst zeleninu, ovoce, nízkotučné jogurty, sýry, těstroviny atd, ale pravidelně a dostatečně. Třeba to hubnutí nebude tak rychlé, ale rozhodně zdravé a trvalejší a bez následků. Věřím tomu, že kdybys spadla do nemocí, které má zde většina holek, rozhodně by ti to psychicky nepomohlo. Píšeš, že chceš být zas v pohodě jako dřív a to s bulimií a anorexií rozhodně nejde. Měj se ráda taková, jaká seš, měj ráda svpoje tělo, ať si kdo chce co chce říká a hlavně uvažuj a buď rozumná!Držím palečky. Julie

cau holky.moc jsem si vase pripady nepocetla, ale ja asi taky zacinam dost blbnout s jidlem.je mi 14 a pred tim nez jsem zacala hubnou jsem vazila 70 kg /158 cm(ja vim ze to bylo moc na to kolik merim )a ted behem 1 mesica a neco vazim 58 kg.zacalo to tim ze sem se velice omezovala v jidle a jedla sem 2x denne.tak to trvalo chvilku a uz me vaha zase nelezla dole, tak jsem zacala jist pouze obedy az do tehle doby, kdy jim na obedy pouze jablka..vzdyt to znate.v chovani jsem uplne jina, driv jsem se bavila s holkama ve tride normalne, jenze ted je to uplne jine, prohodim s nima par slov a celou dobu si jim az tak moc nevnimam, a veci ktere by se mi pred tim zdaly jako hruza ted prijimam uplne normalne.cela jsem se zmenila hlavne v chovani.ja ted nevim jak dal.chci jeste zhubnou abych konecne nebyla ta nana jakou jsem byvala a chci se hlavne zmenit..urcite vam trochu ten mail pripadne zmateny ale ja se citim zmatena a me to proste jde od duse. holky napiste mi !!!!

Mě ale Maxi tvoje příspěvky nijak nerozčilují,(myslím, že si na této virtuální půdě můžeme tykat), nerada se však dívám jak někdo cokoliv dopředu vzdává. Ale máš pravdu, že nemá cenu někoho přesvědčovat. Ty máš svůj pocit a já taky svůj. Ale ty vůbec nejsi žádný výjimečný pacient, většina holek je na tom stejně jako ty. Ale každá je jiná osobnost. A protože se jedná o tvůj život a tvé zdraví je jen na tobě jak s ním naložíš. Tady si jen vzájemně dodáváme odvahy, protože většina si jistě v tomto způsobu života nelibuje a chtěla by ho změnit. Samy k tomu nemají sílu a potřebují pomoc druhého člověka a když to třeba nemůže být člověk blízký, může být to třeba jen hlas z éteru. Ale to co udělají nebo ne je jen a jen na nich a na jejich vůli. Žádný zázračný pan doktor nepřijde.Já se v tom taky pěkně plácám, někdy jsem plná něhy a lítosti a někdy zuřím a vzdávám to. Nevím jak se chovat aby to pomohlo. Protože jenom na tom mi záleží. Na životě a zdraví mé dcery a dokonce si myslím, že někdy (a teď to řeknu obrazně), dobře mířená facka je lepší než hodina domluv.Pavla

A ted k Vam.Sice moje rvni cesta tady vedla hned sem na Chat, ale necitila jsem se hned na rozdavani sil.Predne Vas vsechny srdecne zdravim ajesem rada, ze se rady tech, co se odvazi pridat se mezi nas , rozsiruji. Denisko, Westici jsou znami tim, ze radi hrabou. Ja take musim Svydy hlidat, jinak by z ni byl asi uz krtecek zahradni. Ano, jsou to velmi inteligentni pejsci. I ja tu svou naucila dostvecem uz v rannem veku, co slo, ucila jsem ji hrou, aby z toho mela radost, a co ne, musel jsem byt prisnejsi. Ale jinak je to zlaty pes. Poslusna, mila, desne mazliva a vubec... proste miminko. Jsem rada, ze ji mam.Co Ti muzu poradit i ze svych zkusenosti, jsou velmi citlivi na spravou vyzivu. Jakakoliv mala zmena ve stravovani jim rozhazi zaludek. A to vis, ja jsem tomu taky neverila a neodolala tem malym koralkum hledicim na nas, kdyz jsme dojedli a dala jsem ji neco od stolu. byla v sedmym nebi a parkrat ji to nic neudelalo. Ale pak jednou za cas mela potize a tak i kdyz se mi to moc nelibi, musim se drzet rad veterinaru a krmit ji jen psimi konzervami, s ryzi, ci suchym krmenim. Zrovna tesne nez jsme odjeli, tak byla nemocna a to dost. Prestala jist a nejedla dohromady pres tydem a nakonec ji davli i umelou vyzivu, protoze jsem tam sice pom dnech s ni jela, dali ji antibiotika na nejakou virozu, ale ani po trech dnech se ji na chuti k jidlo neprilepsilo. Mela jsem strach a vzala ji tam zpet a tak ji dali umelou vyzivu. Ted uz je ji fajn a ja jsem moc rada, ze u z zase ji. Dam si pozor na to, abych nepodlehla a nedal ji neco lepsiho od stolu, protoze pak si na to rychle zvyka a svy psi jidlo nechce. Sice to ted nebylo moji vinou, ale i tak jeji nejezeni me dostatecne vydesilo. Jinak jsou desne choulostivi na chlad a miluji teplo. Ta moje Svydynka ma rada, kdyz ji prikreju, at je tu sebetepleji. Cim tepleji, tim je ji lepe. Take ma rada vodu a to vis, tady s rybnikem na zahrade ji musim hlidat, hlavne v zime. Ona by tam vletela, at je teplo, ci zima. Jinak asi vis, zeje tezsiudrzet bileho pejska cisteho, musi se tedy casteji koupat. Kdyz ma delsi chlupy je to o to horsi. A proto ja jsem se rozhodla, ze ji mam jako clena rodiny a ze ji nebudu trapit dresurou a vystavovanim ji nekde na vystavach. Zkousela jsem i to trimovani, ale nevypadala nadsena, ikdyz je poslusna a drzela by snad, i kdyby ji neco bolelo. Takze, at se na me chovatele zlobi jak chteji, ze kazim vystavni kus, ale ja vic dbam o jeji pohodli. Takze na leto ji striham na kratoucko, jen hlavu se snazim zachovat ve strihu Westy. Ji je pohodlneji, tak casto se ji namasti srst, venku nema jazyk a z na zem a ja ji nemusim tak casto tyrat koupanim. Co se venku umaze, smeje se samo v bazenku, kde rada radi.Jak rikam bereme ji za clena rodiny a ja sama vim, jak je mi v lete vedro a to nejsm chlupata. tak jsem ji ted po zime zase pekne ostrihala a to bys videla, jak se ji ulevilo a jak se ji to pak libilo. Litala po zahrade jako zbesila. hupla do bazenku, to je maly plastikovy detsky bazenek, ktery jsem ji a Maxikovi koupila, aby mi nelitali tak do rybnika a nesmrdeli rybinou... Tolik asi k tobe Deni a Tve Westince. Je hodne hodnin a me se klizi oci, tak dal budu pokracovat zitra, jo? Zatim pa a dobrou noc. Jsem rada ze tu vsechny jste, ze ma clovek mistecko, kde lide vedi o cem dotycny mluvi. Pa Aja

Odjizdela jsem odtamtud s tezkym srdcem. Vubec se mi sem zpatky nechtelo a jeste dnes se srovnavam s casovym rozdilem. Navrat byl vlastne divny, vse se mi tu protivilo, vse tu bylo jaksi cizi, oproti tomu, co jsem behem tech par dni pocitila doma. Hm, doma, vlastne bych Domovem mela zvat to, kde ziju, ale nemuzu. Doma bude pro ma asi vzdy doma tam una v Cechach, at se budu snazit to tu prijmout za svy, jak chci. Prijela jsem cela takova rozesmutnela a trvalo mi chvili si zase uvedomit, ze tohle jsem si vybrala a ze to momentalne nemuze byt jinak. Snad jednou.... Nicmene se musim priznat, ze jsem hned druhy den po navratu ulitla. Sice jen malo, ale prece. Proste jsem nezvladla svoje emoce. Neni to sice omluvou, ale bylo toho asi na me moc zmen a pocitu behem kratke doby. Z nadherneho pocitu toho, ze nekde jsem stale vitana a doma, ikdyz tam uz neziju, z pocitu blaha, klidu a uvolneni jsem skocila rovnou temer do deprese. Zpatky do reality a nezvladla jsem to. Je mi to sice lito, ale co, ja se nevzdam, to se stava a ja vim, ze to bylo jedno z uklouznuti, ktere k lecbe patri. A tak to i beru. Neni to duvodem vsechno vzdat, vzdyt jsem na tom tak dlouho pracovala... Vim, ze se vsechno zase srovna.

Ahoj Devcatka,tak uz jsem zase zpatky. Navsteva sveta, e kterem jsem vyrostla a zanechala vse, co znam a co je mi tak mile byla krasna, ale kratka. Skoro jsem nespala, abych toho za tech par dni co nejvice stihla. Asi nejvetsi radosti z cele cesty mi udelal ten neuveritelne prekvapeny a ulehceny pohled rodicu, kdyz jsem vysla z letiste a oni me poprve spatrili. Bylo tam slzave udoli a ja jsem byla stastna, jako mala holka, ktera se vratila domu ze skoly v prirode. Prvni prekvapeni me cekalo, kdyz se me tata druhy den zeptal, kolik vazim. Nevedela jsem a s klidem jsem pred nim vlezla na vahu. Pysne jsem zjistila, ze mam 56 kilo, tak to uz ai muselo byt trosku videt, ze nelzu, kdyz tvrdim, ze jsem na sobe zapracovala. I jemu se z oci linul pocit uspokojeni. Navsteva mi dala hodne. Je to nadherny pocit, kdyz clovek jisti, ze ikdyz tam uz pres rok a pul neziji, ze tam stale mam sve misto a ze jsem tam stale vrele vitana. Snad to asi ani neumim dost dobre popsat, ale stale jsem se tam mohla citit jako doma a jsem nesmirne stastna, ze tento pocit si mohl vychutnat i muj muz, protoze takova uprimnost a a nenucena radost ho doslava pohltila. -Byli jsme na zabave, uplne obycejne vesnicke, kde hral jeden chlapik na klavesy a v kole nemeli led. Netusila jsem, jak mu to popsat, kam to jdeme a co se tam bude dit. ale po chvili lehkeho prekvapeni se naprosto uvolnil a uklidnil a dokonce se naramne bavil, prestoze videt tolik priopilych lidi v jedne male mistnosti tady by ho postavilo do pozice nervozity, protoze by to zapachalo problemama. Ne, byl po dlouhe dobe naprosto uvolneny, smal se a tancoval a dokonce z jeho tvare zmizel i ten pocit ryby bez vody, ze nikomu jinemu krome me nerozumi. Byla jsem na nas obycejne Cechacky, kteri se umi bavit s mala a jednoduse po staru, nesmirne pysna. Pak se ho nekdo zeptal, jstli se mu to tam libi a jestli tohle mame i tady ve statech. A jestli to ma radeji u nas v Cechach, nebo doma ve statech. Ya jeho odpoved bych ho malem zesrala radosti. Neni to clovek, ktery by neco predstiral, tady to lidi nedelaji, je to dano vychovou, kdyz se nekomu neco nelibi, nebude tvrdit opak. A ten muj Beruska bez vahani odpovedel, ze se mu u nas libi vic, nez doma a ze by tam se mnou chtel jednou prijit zit. Ja byla na vrcholu blaha a na to mi opet vstoupily slzy do oci, to kdyz jsem videla meho manzela poprve tancit se svoji tchyni, moji maminkou. Drzel ji s takovym respektem a laskou v jednom, tak krehce, jako by mu mohla kazdou chvili vyklouznout z naruce. Usmivali se na sebe, vubec si nerozumeli a ja tam nemohla byt abych prekladala. Ale presto se z jejich tvari zracil uprimny pocit uvolneni a radosti... Holky, jsem rada, ze mam rodinu takovou, jakou mam a budu do sveho posledniho dechu.Jinak, jak uz jsem rekla, byli jsme na rotrhani a vratili jsme se utahani jako kotatka, ale klidnejsi, kdyz jsme se mohli na vlastni oci presvedcit, ze jsou vsichni z me rodiny vporadku a zdravi. Jedli jsme normalne, spis nam delalo potize najit cas se najist, ale slo to. Trochu me zaskocil muj o rok mladsi bracha, kdyz na me vybalil, ze mam teda prdel... Bez vahani, jsem mu jeho nejapnou pripominku vratila, at se stara sam o sebe, ze ja jsem spokojena a bylo mi v tu chvili jasne, ze z nej mluvilo nevybourene mladi. Asi to bude jeste chvili trvat, nez i on zjisti, ze zivot a laska nejsou o krase tela, ale to by mu bylo zbytecne ted vysvetlovat, na to bude muset prijit sam. Nicmene, trosku me ta jeho pripominka zarazila. Nic jsem nedala znat, ale asi jsem ji proste necekala. Pak, kdyz se mi to stalo podruhe, to byl muj devatenactilety synovek, kteremu je kazda holka oskliva. Proste je tak vybiravy, ze dosud jeste zadnou nemel. Pripopminky tech dvou - trochu jsem znejistela tam uvnitr, ale vse se urovnalo do klidu, kdyz jsem to rekla manzelivi a ten se na me usmal a rekl, ze jsem stale jeste dost hubena a ze snad chapu, ze ti dva, jeste hledaji sve ja, natoz abych si neco delala z jejich nezralych pripominek. A pak, kdyz jsem tancovala se svym svagrem, ktery je mimo jine vzacny, zraly a velmi inteligentni clovek, ktereho jsem si vzdy bralava za vzor, kdyz jsem hodnotila charakter svych potencionalnich partneru. Ten se me pri tanci, mezi ctyrma ocima zeptal, jak se mi dari. Zaskocil me, ale chapala jsem kam, miri. Inu, rekla jsem mu, ze se snazim, jak muzu. Naprosto uprimne mi rekl, ze je to na me videt, ze jsem stastna a ze mi to zase moc slusi. Rekla jsem mu, ze to sice trvalo dlouho, nez jsem si to uvedomila, ale ze stesti v lasce neni v krase tela a ze mam chlapa, ktery me o tomto dokazal presvedcit, a ze vim, ze mi neutece za jinou, ani kdybych mela nejake to kilo navic. Ze vztah je o necem jinem. Rekl mi, ze je dobre, ze jsme to konecne pochopila a popral nam s muze dlouh leta spolu. Tenhle kratoucky rozhovor me asi potesil ze vsech nejvic. Svara je spravnej chlap, zadnej krasavec, ale se srdcem na spravnym miste, rozumnej a z pusy nevypusti nic, co by si predem nerozvazil. Je to asi deformace z povolani, je jednim z nejlepsich kriminalistu v severoceskem kraji... Tam se naucil byt primy a zodpovedny a tam asi taky videl, o cem je zivot z jineho pohledu, nez z toho, ze ktereho se na nej bohuzel diva vetsina lidi kolem nas.

Ahoj holky, dlouho jsem se již neozvala, ale stále Vaše příspěvky sleduji a zamýšlím se nad jejich obsahem. U mě se stav moc nezlepšil, zvracím a snažím se s tím přestat, už mívám více dnů během kterých svítí sluníčko, což znamená, že nevyprazdňuji obsah svých útrob. Jenže po několikadenní "přestávce" v mém zlozvyku pociťuji příšerné vnitřní napětí a musím ho blinkáním uvolnit, i přesto že mi moje figura nepřipadá ošklivá. No, alespon už neblbnu každý den a více si uvědomuji problémy, které se díky zvracení udržovaly v pozadí. Maxi takhle rezignovat je nesmysl. Já anorexií s bulímickými rysy trpím již osm let, přesto nemohu říci, že je to stále stejné a beznadějné zlo. Už například nejsem úplná puťka a umím se třeba oproti dřívějšku nahlas zasmát a podívat se lidem do očí. Prostě začínám mít radost ze života, kterou jsem v dětství ani mít nemohla a vzhledem k rodinným poměrům mi nezbývalo nic jiného než emoce potlačovat, při jejich plném prožívání bych se totiž asi "zbláznila". Maxi těmito řádky Ti ale v žádném případě nevyčítám, že do tohoto chatu píšeš. To je naopak dobře, jakákoliv nemoc má u různých lidí i různý průběh. Ty mezi nás díky PPP prostě patříš a rozhodně svými řádky nebereš naději, pouze ukazuješ jak tato porucha může také vypadat. Maxi na přednáškách nám ve škole říkali, že případů lidí kteří jsou "nevyléčitelní" (konkrétně při rodinné terapii) je asi 10 procent. Prý si je v tomto případě nutné položit otázku

Chtela bych zareagovat na prispevek Petry.Ja jsem vystudovana cestinarka,po psychologickych testech je me IQ vyssi nez prumer,mam nadprumernou pamet,ale napriklad by mi delalo jo velke potize vypocitat z fleku vetsinu matematickych prikladu zaku devatych trid.IQ se nesklada jen ze znalosti pravidel.I kdyz jsem uz po opravovani uloh a diktatu asi postizena,nikdy bych si nedovolila takovym zpusobem kritizovat prispevek nikoho.Jednou slozkou dospeleho lidskeho chovani je i schopnost lidskeho taktu.Mila Katerino!Tvuj prispevek byl jednoznacne super.Ja se taky dostavam z bulimie,dari se mi to a stejne jako Ty jsem vasnivym priznivcem zdrave stravy.Jasne, ze vseho s mirou.A taky jsem si uvedomila,ze i kdyz nekdy zhresim necim nezdravym,tucnym,prilis sladkym,zasyti me to natolik,ze pak delsi dobu nemam pocit hladu.Takze vsechny,kdo se trapi vycitkami,zacnete poslouchat sve telo.Ono se postupne nauci rikat,co chce a potrebuje.Snazte se vyvarovat tzv.spoustecich jidel,jak uz napsala Katka.Jeji prispevek mi dal hodne.Jen tak dal,pomahejme si,jak jen to jde.My to prece nevzdame.A vykasleme se na hrubky,ty nam nepomuzou.

Ahoj,náhodou jsem objevila tuhle stránku, a trochu mě potěšila, že jsou taky holky se stejným problémem. Já trpím bulímií 4 roky. Nikdo o ničem nevěděl, až jednou mě máma načapala, byl to hrozný pocit. Cítila jsem se tak trapně, ponížená. Chci se toho zbavit, tak hrozně moc. Ale prostě to nejde. Vydržím to týden a pak mě to znovu přepadne a jsem v tom znovu. bojím se taky jak píšete, že nebudeme moc mít děti. To nechci. Proč nám nikdo nemůže pomoci? Proč na to není lék? Chodila jsem i k psychiatrovi, ale ten my připadal, že neví o čem mluvím. Povídala jsem mu, že mě to vyčerpává, že prostě už nemůžu a ten jenom kroutil hlavou a divil se. Řekla jsem to dokonce i svému klukovi, ale ten taky neví co to vlastně je. Tak jsem kvůli tomu změnila i zaměstnání. Abych prostě byla zaměstnaná, měla hodně práce, ale stejně, ten čas se stejně najde. I závodně tancuji a poslední dobou to nezvládám, moje tělo je večer tak unavený, že ještě zvládnou 4krát týdně tréninky mě doráží. bože, chci přestat, jak moc, ale nejde to. Jak to děláte vy? Jde vůbec přestat? Chci se léčit, chci být zase taková jaká jsem byla. Tak moc mě to změnilo. Ale váhově moc ne. Spíš jsem při bulímií přibrala. Stalo se totiž že to co jsem snědla, jsem nemohla vyvracet. A to pak přibíráte.tak děkuji, že jsem se mohla vypovídat. Nemůžu o tom nikomu říct, stydím se. Mojí mámě tvrdím, že už jsem přestala, ale je to čím dál tím horší. Jo a jmenuji se Martina a je mi 21let. Ahoj

Ahoj!Já jsem to nepsala proto, abych to doporučila dělat všem, považuji své chování v těhotenství sama za nezodpovědné,ale je to moje zkušenost.Samozřejmě to nemuselo dopadnout takhle dobře. Na druhou stranu jsem měla dlouhou dobu před tím, než jsem chtěla otěhotnět hrozný strach a deprese z toho, jestli budu moc mít děti, protože jsem věděla, že s tím nedokážu přestat.Tak jsem chtěla ostatním ukázat, že šance je a nemusí ztrácet naději. Ale samozřejmě jim přeji pevnější vůli, než jsem měla nebo mám já a nechat toho.Renata

ahoj musím souhlasit s Marií, protože nejde o chyby, ale o obsah. Možná Petra je super češtinář, ale nevím zda by dokázala napsat o svých problémech. Nechápu proč Renáta něco takového napsala bylo dost nezodpovědné. Vlastně je to podpora pro ty co s B. bojují a teď si řeknou, když to šlo jí tak proč né mě (totéž platí o Maxi) nevím jaká je,ale já osobně ikdybych byla ve stavu jako je ona nikdy bych nenapsala, že to nejde (jen proto že to nejde mě ), brát naději i těm druhým. všem přejí pevnou vůli a hlavně zdraví. ahoj

Petro, nevadí, že Kateřina dělá hrubky. Zato napsala něco podstatného - že lze se účinně bulimii postavit. Listováním v Pravidlech se možná zdokonalí v pravopise, ale bulimie se rozhodně nezbaví. Nemoc jako taková si nevybírá podle výšky IQ.

Milá Renatko, mám radost, že i přes tvou nemoc se ti podařilo bez problémů otěhotnět a že máš zdravé dítě. Myslím si ale, že jsi docela vyjímka z takto postižených dívek a že není dobré psát tady něco ve smyslu

Petro, paní Kateřina sice napsala dost hrubek, to je fakt, ale zároveň napsala i něco moc důležitého - že nestačí jen naříkat, že jsme nemocné a jak se nám to stalo a podobně. Líbí se mi, že ačkoliv je se svým problémem osamocená a také se dosud styděla cokoliv říct (proto možná ten spěch a ty hrubky). Jde přece o něco důležitějšího, než listování v Pravidlech. Jde o zdraví a kateřina se svým příspěvkem snažila dokázat, že to jde. Např. postoj paní Maxi se mi zdá jako naprosto pasívní a něco jako: já jsem výjimka, na mně nic nepůsobí, tak okolí, snaž se! Zatím vypadá(jak sama píše) jako porcelánová panenka, ale jak dlouho ještě? Kateřina se mi líbí svou snahou proti tomu něco dělat, i když se vše hned nedaří. Já se snažím o něco podobného 2 roky, s pomocí příručky"Mentální bulimie a jak se vyléčit". Je mi už 5O a od 36 let trpím bulimií. Když jsem poprvé otevřela tuto knihu, tak jsem plakala, neboť to bylo jako o mně. Za dva roky jsem se naučila brát samu sebe jako rovnocenného člověka s ostatními, i když jsem opět tlustá a zvracení mi k zachování štíhlosti nepomohlo. Pouze jsem získala problémy navíc - bulimii a deprese. Takž přeji vsem hodně odvahy a nebát se bojovat.

Pro Petru: Upřímně Ti přeji Tvůj šťastný život bez problému. Některá děvčata ale prostě problém bulimie, když už je potkal, neumí zvládnout i když chtějí a rozumově ví všechno, co by měla dělat, i rizika, která tato nemoc přináší.Myslím si, že je ale zbytečné zdůrazňovat riziko nemít díky tomu děti. Já sama jsem na svět přivedla zdravé, krásné dítě, přesto, že jsem zvracela i v těhotenství. Vím, že mi to nelichotí a hodně z Vás mě asi odsoudí, ale prostě jsem to nezvládla. Dnes jsou synovi 4 roky a nezanechalo to na něm žádné následky(naštěstí). A do jiného stavu jsem přišla bez problémů.Chtěla jsem tímto příspěvkem povzbudit všechny dosud bezdětné bulimičky, aby se k problémům, které mají už tak dost, ještě nestresovaly tím, že pokud nepřestanou, nemohou mít děti.Renata

Ahoj!Chtěla bych všechny, co bojují s anorexií nebo bulimií povzbudit.Můžete se vyléčit, mně se to myslim podařilo.Hubnout jsem začala po maturitě.Nikdy jsem nebyla tlustá, naopak, měla jsem sportovní, atletickou postavu.Zpětně vím, že jsem začala hubnout ze strachu z odchodu z rodiny a studia na vysoké škole.Najednou jsem ztratila radost ze života, bývala jsem plná energie a tehdy mi říkali, že jsem jak boží umučení.V září, po odchodu na kolej, se to jen zhoršilo.Přes týden mi bylo hrozně smutno a prostě jsem nedokazala nic pořádného sníst.Doma o víkendech to bylo trošku lepší.Přemýšlela jsem, že bych nechala studia,abych mohla být doma, ale nechtela jsem se vzdát budoucnosti, prostě jsem cítila, že problém je jinde.První varování přišlo o tělocviku, kdy jme běželi 400 m na zápočet.Kolem maturity by to pro mne nebyl žádný úkol, a tak jsem se těšila jak to všem natřu a ještě se předvedu. Jenže jsem si neuvědomila jak moc jsem slabá, zápočet jsem splnila jan tak tak.Na konci října jsem zašla do psychologické poradny, kde si se mnou a mými rodiči asi čtyřikrát popovídali.Uz před Vánocemi jsem jedla v podstatě normálně.V době největší krize jsem vážila při 170 cm 41 kg.K obvyklé váze (57 kg) jsem se dopracovala v květnu a od té doby si ji držím bez většího úsilí.Začala jsem opět závodně běhat.Jím úplně klasicky - ráno chleba se sýrem nebo se salamem, se sardinkami,buchty, ve skole svacina (rohlíky, jogurt-normální, ne nízkotučný, trochu ovoce), pak oběd v menze (zase normální jídlo, žádné saláty), odpoledne svačina a večer po treninku chleba, párky, vajíčka, krupicová kaše. Zkrátka vše, na co máte chuť, hlavně pravidelně.Asi jsem měla štěstí, že anorektické období netrvalo dlouho (vlastně jen '7'měsíců )a brzy mi psycholog a rodiče pomohli.Nemam sklony k bulimii a k doktorovi uz víc nez rok nechodím.Nemoc vsak byla v urcitem smeru pozitivní, jsen ted mnohem dospelejší, samostatnější a vyrovnanější.Vím, co zvládnu a překonaná anorexie mi dodává sílu.Věřte, že stojí za to se pokusit bojovat.Držím Vám moc palce.

Nazdar děvčata, přečetla jdem si několik článků věnovanému tomotu problému.O bulimii a anorexii jsem četla již mnoho. Ja sama měřím 163cm a vážím 58kg.Podle vás anorektiček a bulimiček je to strašná váha, kterou byste nechtěly a začaly byste až nechutně hubnout.Cožpak si neuvědomujete, že tuto vyhublost vyžaduje pouhá společenská konvence?Podle mě základem štastného života je vyrovnanost,svoboda a bestarostnost,kterým vám všem nemocným chybí.Nikdy nebude spokojeni se svým životem a pořád se budete hnát za vyhublostí,ale především si trvale zkazíte celé trávicí ústrojí.A jako ženy ztratíte možnost někdy přivést na svět dítě.Stojí to vůbec za to takhle hubnout, vždyť je to celý nesmysl.Ja sama jsem nikdy nedržela dietu,je pravda že se vyhýbám smaženým jídlům, dávám přednost rybám a luštěninám. Jsem štasný člověk se spoustou zájmů a hlavně jsem ráda, že jsem zdravá,protože zdraví je nejdůležitější věc na světě, a že jednou budu moc mít mnoho dětí. Pochopoly jste vůbec, co jsem vám anorektičkám a bulimičkám chtěla zdělit?