jak se odmilovat ?

MONIKO, no to si myslím, že je velice pravděpodobné, že se o nic nepokusil, protože jsi vdaná! To zřejmě odradí každého, kdo hledá perspektivní vztah. A pokud by to byl typ, kterému jde jen o pobavení, asi by se neostýchal. Můžu se zeptat, co sis od toho slibovala? Chtěla jsi jen flirt, nebo tě ten člověk tak vzal za srdce, že bys byla schopná odejít za ním? Pokud jsi stála o milence, tak tedy ztrácíš moje sympatie (i když je mi jasné,že je ti to srdečně jedno), já nevěru odsuzuju, je to špína a neúcta ke stálému partnerovi. Ale pokud jsi třeba nešťastná v manželství a myslela sis, že by tohle mohlo být to pravé.... tak to bych ti radila, určitě mu to řekni! Může to být šance, životní zlom, co já vím. Maximálně se můžeš ztrapnit, což v případě, že už ho nebudeš vídat, není zas tak hrozné.... No jo, je. Já jsem ve stejné situaci a když si představím, že bych před toho téměř dokonalého, nádherného a superschopného chlapa měla předstoupit a koktat mu tam, jak ho miluju... Škoda, že nemám větší sebevědomí. MARTINE, pokud ti to neublíží, mohl bys napsat víc o tom, jak tvůj "vyjasňující rozhovor" proběhl? Řekla ti, že k tobě necítí tolik, co ty k ní, nebo spíš měla strach z toho věkového rozdílu, příp. už se nechtěla po svých zkušenostech vázat? Já myslím, že je to těžké, tolik let rozdílu, přece jen člověk když nad tím uvažuje trochu rozumem, vidí ty možné problémy.... Já jsem teď hodně zamilovaná, i když hodně nešťastně, a pozoruju na sobě, jak mi přijde, že by nic nebyl problém, že bych pro Něj dokázala všechno na světě, odstěhovat se (i když jsem náročně zrekonstruovala vlastní bydlení), opustit práci (i když jsem tam už 10 let a moc spokojená),jít do města, které nemám ráda, omezit tím styk s přáteli, s rodiči.... možná si řekneš, že to není nic, ale já jsem býk a každou sebemenší změnu skoro odstůňu. A chlapi už mě tolikrát zklamali, že vsadit všechno na tuhle jednu kartu... Snad vidíš, jak moc jsem zamilovaná. Píšu to proto, protože myslím, že jsi na tom byl podobně. Taky ti připadalo, že všechno se dá zvládnout, viď? Jak jsi na tom teď, potkal jsi nějakou slečnu, která by tě dokázala zaujmout? DANO, to mě docela potěšilo, že nejsi tak dokonalá superžena :o). Mně vlastně vždycky hodně potěší, když vidím, že hodně lidí je i v dnešní děsné době citlivých a dokážou prožívat hlubší city... Poznala jsem dost těch, co byly opravdu chladné psí čumáky, prostě jedna ženská odejde, čeká deset dalších (to je bohužel pravda), tak o co de, že? Třeba to někdy byla jen póza, ale někdy asi ne. Já jsem ostřílená "rozcházečka", tak ti mohu z pozice svého věku a svých zkušeností napsat, aby ses nebála, ono to přejde. Každým dnem to bude lepší a lepší a i kdyby to nikdy nepřešlo úplně, už nikdy to nebude tak trýznivé, jako na začátku.

Pak se ještě mrkni na téma Jaký je život s Býkem, tam je to taky docela zajímavé, něco jsem tam taky napsala. Hodně témat, o kterých bys to ani neřekla, se nakonec stočí kolem vztahů... Je to prostě důležité v životě lidském.Hlavně si nenič život nějakým zbytečným trápením, buďto se rozhodni, že budeš bojovat nebo jdi od toho. Neztrácej čas, nikdy nebudeš mladší. Našla jsem Doktorku úplně náhodou, nějakou kombinací slov přes Google; a některé diskuse mě zaujaly. Hlavně tu vidím, jak se věci časem mění... Říká se: minulost je neměnná, ale historie se mění (tedy příběh, který o minulosti vyprávíme, i sami pro sebe). Podívej se na to, co tu teď píšeš třeba za půl roku... Bohužel se to nedá vymazat!:-)

Podívej se na buďto na celý seznam témat (Sex a vztahy), nebo si odklikni témata aktivní za poslední den; oživila jsem to téma tím, že jsem tam nakopírovala, co jsem napsala sem, aby to bylo na seznamu. Hodně lidí se totiž dívá hlavně na ta "živá" témata.

Anno,kde najdu téma,o kterém píšeš: "Rozchod a jak se s ním vyrovnat ?"

Holky,já jsem objevila právě před pár minutami v jiné diskusi posto,který Vám sem teď nakopíruji,myslím,že je skvělý: "Já toho člověka miluji a on mne nechce. Miluji ho velmi a o to více to bolí. Sedím, brečím, trápím se, nejím, nespím, ztrácím energii, chřadnu. Pokud se ale nezmátořím, jistě onemocním, stres ze smutku a opuštěnosti bude oslabovat moji imunitu, nachladím se, ulehnu do postele, vezmu prášky, někdo mne polituje a tím rozerve více mé rány, můžu si to pěstovat jak dlouho chci, vyrobit si žaludeční vředy, cukrovku, a další a další, můj psychický stav se začne manifestovat na fyzickém těle. Tak to funguje. A nebo se časem podívám kolem sebe, vyjdu mezi lidi, uvidím něco hezkého, chci to vidět, myslím na to a zjistím, že je na světě krásně, sluníčko svítí, jsem relativně zdravá a lásky je kolem habaděj a vykročím dál! Mylset pozitivně, ovládat svou mysl - to může udělat každý sám. Někdo k tomu potřebuje ale pomoc z venčí. Není to věda ani magie. Je to prosté. Možná to nebyl ten nejlepší příklad, ale narušené vztahy, a vztahy jsou všechno - partner, rodiče, zaměstnání, děti, škola, tchyně - zapříčiňují většinu problémů. I kapající voda vytvoří důlek v kameni, z banality je katastrofa. A naše mysl? Můžeme myslet, na co chceme! Co tě trápí? Vykašli se na to! "

Nevidela bych to tak tragicky, Dano (a ostatni). Nekdy ty pribehy maji i happy end, happily ever after apod. V mem pripade pomohlo se uplne odpoutat, rozhodnout se to uplne useknout... Postavila jsem se tomu celem. Chybela jsem mu. Je mozne, ze se k sobe vratime. Tim, jak jsem se k tomu postavila, na nem dnes nejsem nijak zavisla a verte mi, ze on si to uvedomuje. Nerikam, ze to nebolelo, ten pocit, ze ho ztratim a uz nebude v mem zivote, trapila jsem se hodne. Cast meho pribehu si muzete precist v tematu Rozchod a jak se s nim vyrovnat (puvodne M, pak jsem zmenila nick na Anna - ale upozornuji, ze pod obema nicky tu (na Doktorce) pise vice lidi, nekteri i dost sproste, od toho se distancuji). Je to tema podobne tomuto, stoji za precteni. Jedna pani tam psala, ze se myslenkami na nejakeho ex trapi i po dvanacti letech! Pomohlo mi to se nad vsim poradne zamyslet. Vazne takhle chcete dopadnout? Ja tedy ne...Je to vas zivot, je krasne leto, hlavy vzhuru.

Petro,můj postup podle příruček je sice správný,ale je mi smutno a prázdno,moc. Pořád ještě čekám,jestli se v něm něco nezmění a neuvědomí si,že to krásné,co bylo mezi námi,nechce ztratit,ale tak nějak uvnitř cítím,že ne...přitom vím,že on za to nestojí,ale tohle jsem rozumem věděla vždy...bylo to jen vzájemné poblouznění...chemie,neovladatelná vzájemná přitažlivost zřejmě založená na naprosté odlišnosti našich osobností,nic perspektivního...blbost od začátku,ale krásná...s tou prací na sobě: dělám,co můžu,ale není to tak,že bych se zabrala do práce a pustila ho z hlavy,ani náhodou...jen vím,že je konec a já musím jít dál...trošku pomáhá sugerovat si větičku: "všude je spousta báječných mužů,kteří čekají jen na mne" ...jo,jenže i kdyby to nakrásně byla pravda,já jsem momentálně zablokovaná...jsme tady pěkná snůška stejně postižených:-).

Martine, gratuluji!Slávko, už se Ti to táhne nějak příliš dlouho... A píšeš, že jste oba zadaní; to znamená co?

Haha, poslední rok neřeším nic jiného.Po pětiletém vztahu, kdy jsem "byla rozejita" jsem jaksi neměla na výběr, než se odmilovat. Bylo to velmi těžké, ale hodně pomůže nestýkat se. Později pomůže i to, když to člověk přestane řešit, přestane sebe i toho druhého obviňovat a smíří se s tou situací tak, jaká je.V posledních dvou měsících jsem měla vztah velmi podobný těm, které jste tu popisovali: scházeli jsme se, psali si mejly, spali jsme spolu, ale na veřejnosti se ke mně choval chladně, sotva mě při setkání objal nebo při loučení políbil na tvář!!! Bavit jsme se mohli o čemkoli, kromě našeho vztahu a jeho chování vůči mě, to odmítal říct absolutně cokoli anebo se omezil na jakési pitomé fráze typu "jsem hloupý kluk", atp. Byla jsem do něj zamilovaná, velmi mě přitahoval a obdivovala jsem ho. Jenže toto mě deptalo. Asi dvakrát jsem mu napsala, jednou dokonce řekla, že pokud má pocit, že je to z jeho strany o ničem, tak ať mi už nevolá, že se nechci trápit, protože pouze jeho kamarádka být nemůžu a ani nechci. Pokaždé, když jsem toto řekla nebo napsala, stejně se zase ozval a sešli jsme se. V tomto duchu probíhalo i poslední setkání, kterému předcházelo podobné "upozornění", po kterém ale přesto přijel. Od té doby se však neozývá, i když setkání to nebylo špatné. Mejly už nepíše vůbec a sms napsal za celý týden jen 1 sám a 1 jako odpověď na mou, ovšem žádný návrh na setkání :-(. Tak se nevnucuji. Tento způsob ukončení vztahu mi tedy přijde trochu srabský, ale uznávám, že jsem ho na to sama navedla. Jak jste tu popisovali/y to čekání na mejl a zprávu + rozčarování, že zase nic, tak to jsem si prožila minulý týden. Jsem pořád hodně smutná, ale beru to jako konec a tím se to pomalu trochu lepší... Moc bych si přála, aby to všechno bylo jinak, ale bohužel, mám smůlu.

Petro,jsme na tom úplně stejně. Taky jsem totálně zamilovaná do kolegy z jiné firmy. Spolupráce s jeho firmou teď bohužel skončila a já jsem z toho úplně mimo. Mám pocit, že jsem mu rovněž nebyla lhostejná, občas mi přišlo, že je ze mě snad i lehce rozhozený, ale možná se mi to jen zdálo. Nikdy mě ale nikam nepozval ani se nesnažil domluvit schůzku. Možná kvůli tomu, že jsem vdaná a mám dítě. Nevím. Strašně moc by mě zajímalo, jak to vidí on, ale zeptat se na to přímo odvahu nemám. A trápím se. Jsem přesvědčená o tom, že bychom si hoooodně rozumněli, má podobné smýšlení, podobnou práci, fyzicky mě neuvěřitelně přitahuje. Ach jo...

Ahoj, tuto diskuzi sleduji, byť jsem se jí dříve aktivně zúčastnil. Odmilovat se mi podařilo. První, zásadní a jediný veledůležitý krok byl jít s pravdou ven. Jsou dvě možnosti, buď to vyjde, nebo nevyjde. Pokud to nevyjde, je jen otázkou času, kdy zamilovanost otupí (u mě to trvalo snad dva měsíce), pak si na tom druhém začnete všímat spoustu věcí, které jste dříve neviděli a které vám také vadí, u mě to hodně pomohlo a i když tam ty city ještě částečně jsou, se zamilovaností nemají nic společného.Tehdy jsem se cítil opravdu hrozně, teď si připadám jako vítěz, vítěz sám nad sebou, nad strachem. Nemá pražádný smysl před tím utíkat nebo to oddalovat, ubližujete sami sobě!Chtěl bych všem poděkovat za tuto debatu, velmi mi pomohla v začátcích a těm, kteří se teď nacházejí v podobné situaci, bych chtěl popřát hodně odvahy, protože to je to jediné, co jim pomůže všechno vyřešit.

Dano, fajn, tvůj postup je přesně podle příruček :o))) Tohle je asi fakt jediné správné řešení, on to asi taky každý ví, ale ne každý má v tu chvíli tolik síly, aby to dokázal. Já jsem sice ten poslední vztah taky ukončila s grácií, ale pak jsem se složila. Bohužel se léčím s depresemi a tohle mě do ní uvrhlo. I když jsem moc chtěla "pracovat na sobě", byla jsem schopná jen ležet a civět, bylo to tak hrozné období.... Po tom všem, co už jsem si v životě s muži zažila, nevím, jestli bych to neměla zabalit. Máťo, půl roku není sice úplně krátká doba, ale taky ne dlouhá. Jestli jsi ho měla opravdu ráda, (což určitě), tak to podle mě ještě chvíli potrvá. Nevrhala bych se být tebou do jiných vztahů; pokud máš v srdci pořád toho bývalého, nemůže to dopadnout dobře! Mně se to teda alespoň nikdy nepodařilo, tak teď už to ani nezkouším. Je to ztráta energie. Nevím jak ty, ale já když mám někoho ráda (zejména nešťastně), nikdo jiný mě nedokáže zaujmout, i když třeba rozumem vidím, že je mnohem kvalitnější, hodnější, chytřejší atd. než ten ex. Prostě, láska je láska, bohužel.

Slávko, jestli jsi si téměř jistá, že ten vztah končí, měla bys to rozetnout. Je zbytečné tu agonii protahovat. Já jsem poslední vztah taky takhle ukončila (bylo to poprvé v životě, jinak jsem vždycky dostala kopky já), po roce a půl prostě o mě začal ztrácet zájem a to utrpení, kdy se neozýval nebo jsme měli něco domluvené a on to na poslední chvíli odvolal.... Bylo to tak hrozné napětí a stres, že jsem věděla, že když udělám rázný řez, bude to sice nejdřív bolet opravdu hodně (nemýlila jsem se), ale bude to dřív za mnou. Teď jsem ráda, že jsem se k tomu vzchopila - bývala bych se byla asi upila a "upráškovala" k smrti. A taky mám trošku pocit hrdosti, že nejsem já tak odkopnutá - i když v podstatě ten vztah ukončil on. Ale to je jen rada, vím, jak je to hrozná situace a před pár roky bych to nedokázala. S tím prvním jsem se naopak tak šíleně ponižovala, brečela mu do telefonu, čekala před barákem atd., fuj, hlavně nedělej tohle, za to se dodneška stydím.

Jelikož jsem teď taky ve fázi akutního šílenství, přečetla jsem právě celou tuhle diskuzi. No,je to soda. Ze své vlastní zkušenosti můžu říct, že ze vztahu se svým prvním "vážným" partnerem (2 roky společ.bydlení), jsem se plně nevzpamatovala dodneška, a to už je přes deset let. Naštěstí ho vídám tak cca 1x za dva roky, ale vždycky mě to složí. Vím, že žít s ním bych už nechtěla a nemohla, ale citově to asi pořád není dořešené. Škoda, že se už neozval Martin, jak mu to dopadlo, moc by mě to zajímalo. Další moje zkušenost: odmilovat se je částečně možné. Zažila jsem vztah s kolegou z práce, po roce jsem byla nucena to ukončit; přestože jsem ho milovala opravdu hluboce a hodně jsem se pak trápila, ale paradoxně mi asi pomohlo, že jsem ho denně vídala a že on se ke mně (kvůli své zbabělosti a uražené ješitnosti) choval dost nehezky... Prvních pár měsíců jsem byla na umření, vzhled kostry a třesoucí se ruce, ale pak jsem si začala čím dál víc uvědomovat, jaký je to ubožák a to mi pomohlo. Přestala jsem si ho vážit, a i když mě dodneška fyzicky přitahuje a mám ho svým způsobem ráda, cítím k němu spíš soucit. Proč jsem ale vůbec sem chtěla psát... Před dvěma měsíci jsem se zamilovala, totálně, do jednoho milého mladého muže; bohužel to bylo jen pracovní setkávání, které skončilo a mně je teď tak strašně... Cítila jsem z jeho strany taky určité sympatie a vím, že žádný vážný vztah nemá, ale říkám si, že kdybych se mu líbila, asi by to dal najevo, co? Nebo je možné, že by byl třeba taky nejistý..., nevím, spíš moje zbožné přání. Jsem zamilovaná natolik, že už jsem byla odhodlaná mu všechno říct (což při mé nesmělosti by byl nadživotní výkon), ale bohužel jsem to nestihla. Odložila jsem to na poslední den a on zrovna nemohl přijít. Myslím, že kdyby měl opravdu zájem, dal by to víc najevo - takže jsem zde správně v "odmilovávacím tématu". Moc se mi líbila Martinova věta, že ten, kdo má naději, se neodmiluje - to je pravda. A já si ty naděje bohužel pořád dělám, i když nemám zrovna reálný podklad :o( Vím, že tenhle člověk mě tak zaujal, že jsem schopná týdny čekat, jestli nezavolá, případně dělat výpady do jeho města a zkoušet ho "náhodou" potkat, což teda vzhledem k tomu, že je z Prahy, je dost prekérka :o))) Je mi 33 a jsem úplně v pytli. Nezlobte se, že jsem se tak rozepsala.

Slávce: Slávko,a co máš teď ? Nemáš sice prázdno,ale nejspíš koukáš stále na mobil,jesli jsi nepropásla zprávu od něho...Máš pravdu,budeš mít v sobě prázdno,hrozně prázdno...jenže oni nebyli a my byly v pohodě,tak sakra,musíme být snad v pohodě i po nich,ne ? Já jsem se vrhla ze všech sil do práce (podnikám),začala pracovat znovu na svém vzhledu a znovu jsem se vrhla na esoteriku-teď například jedu do Brna na Silvovu metodu ovládání vědomí atd...ale smutek ve mně je a stále koukám na mobil,jestli snad náhodou...ale uvnitř vím,že ne...musí to "vyhnít a vybolet"...

Dano, závidím ti a obdivuji tě, že jsi to dokázala. Já na to prostě nemám, i když bych to také moc chtěla skončit já. On to jen pomaloučku nechává vyprchávat. Ale ta představa, že bych potom neměla nic, prázdno, žádné schůzky, žádné naplnění mě příliš děsí. Takhle mám alespoň trápení (to je ironie že člověk je vdečný i za to) a naději, že se zase ozve a chvíli budeme spolu.POmalu se smiřuju s tím, že mi má povaha a závislost na něm nedovolí být hrdá a skončit to a je mi údělem se trápit a někdy radovat.. ten oměr je ale dost zoufalý. Pište, číst podobné osudy pomáhá.

Ahoj, asi před půlrokem jsem se rozešla se svým přítelem, byli jsme spolu dva roky a od té doby se v tom řádně plácám...Byla jsem to sice já, kdo se chtěl rozejít...nicméně mě o pár dní předběhl s tím, že miluje jinou slečnu, což dost podlomilo moje sebevědomí. Když jsem si myslela, že jsem z nejhoršího venku, objevil se někdo jiný, myslela jsem, že bych se do něj mohla i zamilovat, každopádně se nestalo a skončilo to dost katastrofálně,dá se říct, že si ze mě vystřelil, což mě taky docela srazilo. No a od té doby jsem zoufalá, snažím se nějak zvýšit si sebevdomí..ale ty rány jsou moc hluboké a neustále nemůžu zapomenout..zažila jsem 3 "vztahy" na jednu nocm na což nejsem moc hrdá, přispěl k tomu i alkohol a to, že na mě byl někdo po dlouhé době hodný a milý...pak následovaly krom kocoviny výčitky svědomí, a o mém sebevědomí ani nemluvě...Jak z toho všeho ven??

Jen kvůli tvému pocitu? To sis s ním ani nepromluvila a nechtěla vědět, proč ten jeho nezájem?

Právě proto,že jsem často marně čekala alespoň na zprávu,že na mne myslí. Pracuje nyní 350 km,vzdálenost nás rozdělila. Mně by ta dálka nevadila,máme auta,ale měla jsem pocit ztráty zájmu z jeho strany.

Proc to Dano musis,ci chces ukoncovat?