JHVH (Jahve,Jehova) - jediný živý Bůh

"Kdo s pochopením neodloží nízké tendence lidské duše, ten se nepozvedne nad jejich vliv, který mu nedovolí nahlédnout do smysluplnosti jeho bytí."
Duše nemá nízké tendence. Duše je to, co z nás zůstane.

"Kdo s pochopením neodloží nízké tendence lidské duše, ten se nepozvedne nad jejich vliv, který mu nedovolí nahlédnout do smysluplnosti jeho bytí."
Duše nemá nízké tendence. Duše je to, co z nás zůstane.

" Kdo s pochopením...díky vencovy opakuji

"Kdo s pochopením neodloží nízké tendence lidské duše, ten se nepozvedne nad jejich vliv, který mu nedovolí nahlédnout do smysluplnosti jeho bytí."
Duše nemá nízké tendence. Duše je to, co z nás zůstane.

7. KRISTOVY PŘEDPOVĚDI

Není nevhodné připojit k těmto slovům pravdivé předpovědi našeho Spasitele, který to ohlásil těmito prorockými slovy: "Běda ženám v požehnaném stavu i kojícím v oněch dnech! Modlete se, aby váš útěk nenastal v zimě a v sobotu. Bude totiž
velké soužení, jakého až dosud nebylo od počátku světa a nikdy nebude" (Mt 24, 19-21). Historik Josef uvádí počet padlých. Říká, že hladem a mečem zemřelo 1 000 000 lidí. Zbylí vzbouřenci a lupiči, kteří po dobití města se navzájem udávali, že byli popraveni. Největší a nejkrásnější jinoši byli uchráněni pro triumfální vjezd vítězův. Všichni ostatní nad 17 let že byli spoutáni a posláni k nuceným pracím do Egypta, ještě více však že jich bylo rozděleno do provincií, aby tam nalezli smrt mečem a od divokých zvířat při veřejných hrách. Co však bylo pod 17 let, bylo zajato, odvedeno a prodáno. Počet těchto obnášel asi 90 000. Toto se událo ve druhém roce Vespasianovy vlády, právě podle prorockých předpovědí našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který to ve své božské moci předpověděl a podle vyprávění svatých evangelistů nad tím zaplakal. Tito evangelisté uvádějí jeho vlastní slova, kterými se obrátil jednak k Jeruzalému: "Kdybys bylo poznalo i ty, a to v tento den, co je ti k pokoji. Ale nyní je to skryto před tvýma očima. Přijdou na tebe dni, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem a oblehnou tě a se všech stran sevřou, a na zem povalí tvé děti, které jsou v tobě" (Lk 19,41-44); jednak se obrátil i k národu: "Bude velké soužení na zemi a soud hněvu nad tímto lidem. Budou padat pod ostřím meče, budou odváděni do zajetí mezi všechny národy, dokud se nenaplní čas pohanů" (Lk 21,23,24). A opět: "Až uzříte, že Jeruzalém je obléhán vojskem, pak vězte, že se už přiblížilo jeho zpustošení" (Lk 21,20).
Srovnáme-li nyní výroky našeho Spasitele s tím, co píše historik o celé válce, jak se nelze obdivovat a nepřiznat, že náš Spasitel to předem věděl a pravdivě předpověděl? K vyprávění Josefa o tom, co se stalo celému židovskému lidu po utrpení našeho Spasitele, a po onom křiku, kdy množství Židů osvobodilo od smrti lupiče a vrahy, původce života se však chtělo zbavit, netřeba nic víc dodávat. Přece by bylo možno zmínit se o tom, co by mohlo sloužit jako důkaz lásky všemohoucí Prozřetelnosti k lidem, že totiž plných 40 let po zločinu proti Kristu to trvalo, než se ta zkáza splnila. Během této doby byla většina apoštolů a učedníků i první jeruzalémský biskup Jakub zvaný bratr Pána ještě na živu. Zdržovali se ve městě Jeruzalémě a byli velmi silnou ochranou. Boží moc byla až dosud velkodušná a oni mohli dosáhnout odpuštění a mohli být zachráněni. I při této velké velkodušnosti mimořádnými znameními jim ukazovala, co by je stihlo, kdyby nečinili pokání. Ježto uvedený historik považoval za dobré zapsat ona znamení, nebude nevhodné uvést je čtenářům z tohoto díla.

8. ZNAMENÍ PŘED VÁLKOU

Kdo si vezme do rukou Josefovy Dějiny, může tam číst v 6. knize toto vyprávění: "Nešťastný národ tehdy uvěřil svůdcům, kteří se vydávali za Boží vyslance. Nedbali na znamení, která jasně ukazovala na přicházející zpustošení. Nevěřili tomu. Jako omámeni, jako bez očí a ducha přeslechli kázání Boha. Nad městem stanula meči podobná hvězda a zůstala na obloze skoro celý rok. Dále ještě před vypuknutím vzpoury a ještě než se hnulo vojsko, když se shromáždil lid o svátcích nekvašených chlebů, ozářilo osmého dne xantica (pozn.: lat. překlad "sexto idus aprilis 8. dubna) kolem třetí hodiny po půlnoci tak mocné světlo oltář a chrám, jak by byl bílý den. Trvalo to asi půl hodiny. Nezkušení sice v tom viděli dobré znamení, ale zákoníci to považovali za předznamenání toho, co se později skutečně stalo. O témže svátku přivedla na svět kráva, kterou vedl velekněz k oběti, uprostřed chrámu beránka. Kovová, velmi těžká východní brána vnitřního nádvoří opatřená velmi hluboko do země zaraženými závorami, kterou jen stěží mohlo zavřít 20 mužů,
se o půlnoci sama otevřela. Několik dní po velikonočních svátcích, 21. měsíce artemisia (pozn.: dubna), ukázalo se obdivuhodné, všechnu víru přesahující zjevení. Co vyprávím, mohlo by se zdát jako pohádka, kdyby o tom nevyprávěli, kdo to sami viděli a kdyby následující neštěstí skutečně neodpovídalo těmto znamením. Před západem slunce bylo vidět v celé krajině ve vzduchu bitevní vozy a ozbrojená vojska táhnoucí v mracích a obkličující města. Dále, když kněží o letnicích šli podle zvyku v noci k bohoslužbám do chrámu, uslyšeli podle jejich výpovědí šumění a hluk a potom hlasité volání: Odejděme odtud! Ještě hrozivější je následující: Jistý Ježíš, syn Ananiův, nevzdělaný venkovan přišel 4 roky před válkou, když město žilo ještě v hlubokém míru a dobře se lidem vedlo, oslavit svátek, o kterém si všichni k Boží poctě stavěli stánky, a začal náhle křičet: Hlas na počátku, hlas o zániku, hlas od čtyř větrů hlas proti Jeruzalému a chrámu, hlas proti ženichovi a nevěstě, hlas proti celému národu. Tato slova ve dne v noci volal po ulicích. Někteří z vážených obyvatel se pohoršovali nad tímto neštěstí ohlašujícím voláním, chopili se toho člověka a tloukli jej. On však, aniž by se hájil či řekl něco proti přítomným, volal stále totéž jako dříve. Poněvadž představení věřili, že to činí z vyšší moci, jak tomu také skutečně bylo, odvedli jej k římskému správci. Tam byl bičován až na kosti. Nenaříkal ani neplakal, nýbrž lítostivě při každém úderu volal: Běda, běda, Jeruzalému". Týž historik vypráví ještě něco pamětihodnějšího. Prý se našlo, říká, ve svatých Písmech proroctví, že v té době vyjde z jejich země jeden, který ovládne celý svět. Josef sice říká, že se to splnilo na Vespasianovi. Ten však neovládl celý svět, nýbrž jen římskou říši. Větším právem by se toto proroctví mohlo vztahovat na Krista, jemuž pravil Otec. "Požádej mě a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země" (Ž 2,8). Vždyť právě v té době s rozletěl hlas i slova svatých apoštolů do celého světa až k jeho hranicím.

9. JOSEF A JEHO SPISY

Po tom všem je spravedlivé blíže poznat také Josefa, jemuž tyto Dějiny děkují za mnohé příspěvky, jeho rod a původ. On sám nám to sděluje těmito slovy: "Josef, syn Mattathiův, narozen v Jeruzalémě, rodem Hebrej, z kněžského rodu. Bojoval jsem zpočátku proti Římanům a byl jsem donucen být přítomen událostem, které se tehdy staly." (Válka žid. I,1). Josef byl mezi tehdejšími Židy velmi vážený. A ne pouze u soukmenovců, ale i u Římanů. Tito jej poctili ve svém hlavním městě postavením sochy, a jeho spisy byly uloženy ve státní knihovně. Ve 20 knihách popsal celý židovský starověk, Je to spis Starožitnosti. Ve spisu Válka židovská o 7 knihách popsal dějiny tehdejší židovské války. Jak sám dosvědčuje, nenapsal jej pouze řecky, ale i ve své mateřštině. Jistě si zaslouží věřit mu i v ostatním. Od něho jsou i dva jiné hodné přečtení spisy O starém původu Židů (De Judeorum vestustate). V nich odpovídá gramatikovi Apionovi, který tehdy napsal spis proti Židům, Odpovídá i na jiné spisy, které se snažily urážet staré zvyky židovského národa. V první z těchto knih udává počet kanonických knih Starého Zákona a říká o těchto knihách, které byly u Hebreů podle staré tradice uznávány za pravé.

10. JOSEFOVA ZMÍNKA O PÍSMU SVATÉM

"U nás neexistuje velký počet navzájem si odporujících spisů, nýbrž jen 22 knih, které obsahují dějiny minulé doby a právem jsou považovány za božské. 2 těchto je 5 Mojžíšových knih, které obsahují zákony a dějiny lidstva až do Mojžíšovy smrti. Tento časový úsek obsahuje skorem 3 000 let. Od Mojžíšovy smrti až po smrt Artaxerxa, který byl perským králem po králi Xerxovi, popsali proroci události své doby ve 13 knihách.. Ostatní 4 knihy obsahují chvalozpěvy na Boha a velmi užitečná přikázání pro život. Od Artaxerxa až po naši dobu bylo sice všelicos napsáno, avšak ne všechno požívá téže vážnosti jako dřívější spisy, poněvadž není dokázáno, že patří mezi prorocké knihy. Nikdo během dlouhé doby se neodvážil tyto knihy měnit, něco k nim přidávat či vypouštět či, nějak je měnit. Všem Židům od narození je vštěpováno, že tyto knihy jsou Božím slovem, že si jich musí vážit a za takové je považovat, ano, v nutném případě i pro ně zemřít" (Contra Apionem 9,8). Tyto poznámky historika nebyly zde zbytečně uvedeny.
Tento muž napsal také jiný ne bezvýznamný spis O panství rozumu. Někteří mu dali titul "Makabejští", poněvadž vypráví o bojích těch Hebreů, kteří v makabejských knihách tak statečně vystoupili na obhajobu božské bytosti. Týž historik poznamenává ve 20. knize Starožitností, že si umínil napsat 4 knihy o Božím bytí podle od předků zděděného názoru Židů. Dále Zákony, proč je v nich jedno dovoleno dělat a jiné zakázáno. Ve svých spisech se zmiňuje ještě o jiných svých spisech. K ověření pravdivosti toho, co jsme z něho citovali, možno uvést jeho slova, která připojil na konci svých Starožitností. Když totiž Justus z Tiberiady současně s ním se rozhodl vypsat dějiny tehdejších událostí, vytkl mu Josef, že nepravdivě líčí události. Vytkl mu rovněž i jiné nesprávnosti a doslovně říká toto: Nebál jsem se o sebe kvůli svému spisu, nýbrž předal jsem své knihy císaři v době, když události měli v živé paměti. Byl jsem si totiž vědom, že jsem napsal pravdu, a také jsem se nemýlil že mi dosvědčí pravdu. I mnohým jiným, kteří měli účast na válce, jsem dal své Dějiny. Mezi nimi i králi Agrippovi a jeho některým příbuzným. Titus5 si však tolik přál, aby lidé poznali události oné doby, že mé knihy vlastnoručně podepsal a přikázal je uveřejnit. Král Agrippa napsal 62 dopisů, kde dosvědčuje pravdivost mého vyprávění" (Vita Josephi c. 65). Dva z těchto dopisů k tomu přikládá. To by snad stačilo. Přejdeme k následujícímu!

11. PO JAKUBOVI ŘÍDI

26. JAKUBŮV LIST

Toto jsou zprávy o Jakubovi. Od něho má být první z tak zvaných katolických listů. Je však třeba podotknout, že tento list je považován za nepravý. Aspoň ne mnoho ze starých spisovatelů se o něm zmiňovalo, stejně tak jako o tak zvaném listu Judově, který je také jedním z tak zvaných katolických listů. Přece však víme, že tyto spolu s ostatními listy jsou předčítány ve většině církví.

27. P0 MARKOVI SE STÁVÁ V ALEXANDRII PRVNÍM BISKUPEM ANNIANUS

V 8. roce Neronovy vlády převzal po evangelistovi Markovi vedení alexandrijské církve Annianus, muž bohumilý a v každém ohledu mimořádný člověk.

28. ZA NERONOVA PRONÁSLEDOVÁNÍ ZEMŘELI V ŘÍMĚ MUČEDNICKOU SMRTÍ PETR A PAVEL

Když Nero viděl, že si upevnil trůn, začal se dopouštět zločinů. Dokonce se chystal i proti pravému Bohu. Není v plánu této práce načrtnout úplný obraz jeho bezbožného jednání. O tom, jak jednal, bylo již hodně podrobně napsáno. Kdo chce, může z toho poznat ukrutnost a běsnění tohoto muže. Vždyť když bezdůvodně nespočet lidí usmrtil, šel ve své žízni po krvi tak daleko, že nejednou neušetřil ani svých nejbližších rodinných příslušníků a přátel. I svou matku, své bratry, svou manželku s nesčetnými jinými příbuznými dal rozličným způsobem usmrtit jako nepřátele osobní i státu. K tomu všemu chybělo jen ještě to, aby jako první z císařů otevřeně vystoupil jako nepřítel proti božskému náboženství. To připomíná Říman Tertullian. "Zeptejte se historických knih! Tam shledáte, že poprvé ke všem ukrutný Nero pronásledoval tuto sektu, která tehdy v Římě se velmi rozmáhala. Chlubíme se, že takový člověk začal nás pronásledovat. Vždyť každý, kdo jej zná, musí vědět, že Nero odsoudil i to, co bylo velmi dobré" (Apol. 5). Tento Nero běsnil i proti apoštolům a stal se prvním z nepřátel Boha. Je totiž sděleno, že za něho byl v Římě sťat Pavel a Petr ukřižován. Potvrzuje to i nápis se jmény Petra a Pavla, který je až do dneška zachován na tamním pohřebišti. Potvrzuje to i neméně hodnověrný muž jménem Gaius, který žil v době římského biskupa Zefyrina. Ten říká ve svém Dialogu s Proclem, jedním z představených katafrygické sekty, o místu, kde odpočívají svatá těla uvedených apoštolů: "Mohu ukázat vítězné znamení apoštolů. Chceš-li jít na Vatikán nebo do Ostie, najdeš vítězná znamení těch, kteří založili tuto církev." Že oba zemřeli ve stejné době mučednickou smrtí, dosvědčuje korintský biskup Dionysios, když ve svém listě Římanům píše toto: "To vám důtklivě připomíná, že Petrem a Pavlem v Římě a Korintě zaseté semeno je spolu navzájem pevně spojeno. Oba totiž vstoupili do Korinta, zaseli semeno evangelia a společně nás učili. Stejně i v Itálii učili na jednom místě a v téže době zemřeli mučednickou smrtí". Toto jsem uvedl proto, abych pravdivost svého vyprávění ještě více podepřel.

29. NESPOČETNÉ ÚTRAPY ŽIDŮ A JEJICH POSLEDNÍ
VÁLKA S ŘÍMANY

Josef (Válka žid. II,14,15) velmi ze široka líčí neštěstí, které postihlo židovský národ. Mezi mnohým jiným uvádí také, že na Florův rozkaz bylo bičováno neobyčejně mnoho vážených Židů a že v Jeruzalémě byli ukřižováni. Tento Florus byl zemským správcem Judeje v době, když začala válka, a sice ve 12. roce Neronovy vlády. K tomu Josef dodává (Válka žid. II,l8), že Židé v Syrii se bouřili. Obyvatelé města nemilosrdně hubili Židy jako své nepřátele. Bylo prý možno vidět plno nepohřbených mrtvol. Starci i děti byli na sebe naházeni, ležela tam mrtvá ženská těla. Celá provincie že byla postižena nepopsatelnými pohromami. Nejhorší však, co se vůbec mohlo stát, byl strach před tím, čím jim bylo hrozeno. Tak o tom mluví Josef. Tak to tehdy bylo se Židy.

Kniha III.

1. KDE APOŠTOLOVÉ HLÁSALI KŘESŤANSTVÍ

To tedy stihlo Židy. Svatí apoštolové a učedníci našeho Spasitele se však rozešli do celého světa. Tomáš, jak vypráví tradice, působil u Parthů, Ondřej u Skythů, Jan v Asii, kde také po dlouhém pobytu zemřel v Efezu. Petr, zdá se, kázal v Pontu, Galatii, Bithynii, Kappadocii a Asii rozptýleným tam žijícím Židům. Nakonec přišel i do Říma a byl tam, jak si přál, ukřižován hlavou dolů. Co mám říci o Pavlovi, který šířil radostné poselství Kristovo od Jeruzaléma až po Illyricum1 a nakonec zemřel v Římě za Nerona mučednickou smrtí? O tom vypráví Origenes ve 3. knize svého komentáře ke Genesi.

2. PRVNÍ PŘEDSTAVENÝ ŘÍMSKÉ CÍRKVE

Po mučednické smrti Petra a Pavla byl zvolen za biskupa římské církve nejprve Linus. O něm se zmiňuje Pavel, když píše z Říma Timotheovi, při pozdravu na konci listu.

3. LISTY APOŠTOLŮ

Petrův list zvaný první všichni uznávají za pravý. I starší církevní učitelé jej jako pravý používali ve svých vlastních spisech. Co se týče tak zvaného druhého listu zachovala se nám tradice, že nepatří k novozákonním knihám. Přesto se však mnohým zdál užitečný a byl proto s ostatními spisy pilně čten. Avšak spisy, které mají titul Skutky Petrovy, Evangelium Petrovo, Kázání a zjevení Petra, nejsou, jak víme, vůbec počítány ke katolickým spisům, ježto žádný církevní spisovatel ani z těch starších ani z naší doby jich jako svědectví nepoužil. Během svých Dějin budu mít příležitost se zmínit, až budu mluvit o církevních představených, kteří církevní spisovatelé tyto pochybné knihy čas od času používali, co to bylo za knihy, dále co řekli o kanonických spisech všeobecně považovaných za pravé a také o těch pochybných.
U Petrových spisů, jak jsem dříve uvedl, jsem shledal jen jeden za pravý a u starých církevních představených všeobecně uznávaný. Od Pavla je jistě 14 listů. Nutno však spravedlivě přiznat, že někteří byli proti listu Židům. Odvolávali se totiž na římskou církev, která neuznávala, že tento list napsal Pavel. Ve vhodné době uvedu co naši předchůdci řekli o tomto listu. Tak zvané Skutky Pavlovy (Praxeis Paulu) jsem také nenašel mezi všeobecně uznávanými spisy. Ježto dále apoštol Pavel mezi pozdravy, které připojuje na konci svého listu Římanům, vedle jiných se zmiňuje také o Hermovi, od kterého má být spis Pastýř, nutno tu poznamenat, že tento spis Pastýř někteří neuznávají. Proto nesměl být počítán mezi všeobecně jako pravé uznávané spisy. Jiní, zvláště ti, kteří jsou vyučováni počátkům našeho náboženství, považují jej za nepostradatelný. Proto, jak víme, je v církvích veřejně používán a já jsem shledal, že i někteří z nejstarších církevních spisovatelů jej používali. Tolik k poučení o božských knihách všeobecně uznávaných za pravé i o těch neuznávaných.

4. PRVNÍ NÁSTUPCI APOŠTOLŮ

Že Pavel svým kázáním pohanům od Jeruzaléma až po Illyricum položil základ církevním obcím, vysvítá z jeho vlastních slov a rovněž z toho, co Lukáš vyprávěl ve Skutcích (13n). V kterých provinciích kázal Petr Krista lidem z obřízky a učil o nové úmluvě, možno jasně poznat z jeho dříve uvedených a všeobecně jako pravé uznávaných listů. Vždyť napsal list Židům rozptýleným v Pontu, Galacii, Kappadocii, Asii a Bithynii (I P 1,1). Kolik však a kteří byli uznáni jako praví nástupci apoštolů starat se o obce založené apoštoly, není lehké zjistit krom asi těch, o kterých je možno dozvědět se z Pavlových slov. Vždyť jeho spolupracovníků či, jak je nazýval, spolubojovníků bylo velmi mnoho. Většina z nich byla poctěna nesmrtelnou památkou, poněvadž jim ve svých listech vydal nepomíjivé svědectví. I Lukáš ve svých Skutcích uvádí jménem jeho žáky (SK 16n). O Timotheovi se vypráví, že byl prvním biskupem efezské obce, stejně jako Titus křesťanské obce na Krétě. Lukáš, lékař z Antiochie žil většinou v Pavlově společnosti a stýkal se i s jinými apoštoly. Jako důkaz, že uzdravoval duše - naučil se to od Pavla -, zanechal nám dvě knihy, které napsal z Božího podnětu. Jedna kniha je jeho evangelium. Podle vlastního svědectví zpracoval je tak, jak mu to předali ústně ti, kteří od počátku byli očitými svědky a služebníky Slova a které, jak sám říká, od počátku následoval. Druhá kniha jsou Skutky apoštolů, ve kterých vypsal ne to, co slyšel, nýbrž co sám zažil. Říká se, že Pavel je obvykle nazýval Lukášovým evangeliem, poněvadž o svých spisech užil výrazu "podle mého evangelia" (Ř 2,16; 2 Tim 2,8).
Z ostatních Pavlových žáků byl Krescens, jak Pavel sám dosvědčuje, poslán do Gallie. Linus o němž se Pavel zmiňuje ve 2. listu Timotheovi, že je u něho v Římě, byl hned po Petrovi, jak bylo dříve řečeno, zvolen biskupem římské církve. Také o Klementovi, který byl ustanoven jako třetí biskupem římské církve, dosvědčuje Pavel že byl jeho spolupracovníkem a spolubojovníkem (Fil 4,3). Areopagita Dionysios, který podle Skutků Lukášových po Pavlově řeči k Athéňanům na Areopagu uvěřil (Sk 17 34), se stal prvním athénským biskupem. Tak to sděluje jiný starý Dionysios, biskup korintské církve. O těch, kteří během času se stali nástupci apoštolů, se zmíním v Dějinách na patřičném místě.
Nyní pokračujeme ve svém vyprávění!

5. POSLEDNÍ OBLÉHANÍ ŤIDŮ PO KRISTOVĚ SMRTI

Po 13 leté Neronově vládě seděli na trůnu Galba a Otho jen jeden rok a šest měsíců.2 Na to Vespasian, který se vyznamenal v bojích proti Židům, sám se prohlásil za císaře a tamními legiemi byl povolán za samovládce. Když se vrátil do Říma, pověřil svého syna Tita vedením války proti Židům.3 Po nanebevstoupení našeho Spasitele se Židé nespokojili s tím, co učinili Spasiteli, nýbrž zločinně jednali s většinou apoštolů. Nejprve ukamenovali Štěpána, po něm sťali Zebedova syna a Janova bratra Jakuba. Jakub, který po nanebevstoupení Pána obdržel tamní biskupský stolec, byl usmrcen způsobem, o kterém jsme mluvili. Ostatní apoštolové po nesčetných nástrahách proti jejich životu byli vyhnáni z Judeje. Z příkazu Krista, který jim řekl "Jděte a učte všechny národy ve jménu mém" (Mt 28,19), vydali se hlásat evangelium všem národům. Také křesťanská obec v Jeruzalémě dostala pokyn, který byl ozná

Zde Ti připomínám to o..." Kdo s pochopením neodloží nízké tendence lidské duše, ten se nepozvedne nad jejich vliv, který mu nedovolí nahlédnout do smysluplnosti jeho bytí."
Duše nemá nízké tendence. Duše je to, co z nás zůstane.

14. PETR V ŘÍMĚ

Ještě v době vlády Claudia přivedla všemohoucí a nade vše lidi milující božská prozřetelnost do Říma velmi statečného a velikého mezi apoštoly Petra. Pro své ctnosti byl mluvčím ostatních apoštolů. Měl se postavit proti nepříteli lidského života. Tento statečný Boží vojevůdce ozbrojen Božími zbraněmi přivezl z východu obyvatelům západu cenné zboží, světlo osvěcující rozum, slovo přinášející lidem spásu. Kázal o Božím království.

15. MARKOVO EVANGELIUM

Když nyní Boží slovo u Římanů zakotvilo, moc Šimona zhasla a s ním zanikla. Světlo víry tak osvítilo srdce Petrových posluchačů, že nepovažovali za dostačující spokojit se pouze s posloucháním a nepsaným učením božského slova. Mnohokrát proto žádali Petrova průvodce Marka, od něhož.je evangelium, aby jim zanechal písemnou památku jimi hlásaného učení. A neustali ve svých prosbách, dokud jej k tomu nepohnuli. Tak dali podnět k písemnému evangeliu, které se nazývá podle Marka. Když se apoštol osvícen Duchem svatým prý o tom dozvěděl, měl radost
z horlivosti lidí a knihu schválil, aby byla čtena v církevních obcích. Vypráví to Klement v 8. knize svých Poučení. Totéž říká i hierapolský16 biskup Papias. O Markovi se zmiňuje Petr ve svém prvním listě, který napsal v Římě, když Řím nazývá Babylonem. Říká totiž: "Pozdravuje vás sesterská obec v Babyloně a můj syn Marek" (1 P 5,13).

16. MAREK PŘINESL EVANGELIUM EGYPŤANŮM

Tento Marek měl odcestovat do Egypta a tam hlásat evangelium, které napsal. V Alexandrii založil křesťankou obec. Hned na začátku uvěřilo velmi mnoho mužů a žen. Vedli velmi zdrženlivý a přísný život, takže i Philo uznal za vhodné napsat o jejich shromážděních, jejich hostinách, zaměstnání i o celém jejich způsobu života.

17. PHILO O ASKETECH V EGYPTĚ

Philo se prý v době Claudiově stýkal v Římě s Petrem, který tehdy tam tamním obyvatelům hlásal evangelium. Nemuselo by to být nepravděpodobné, poněvadž jeho spis, který později po mnoha letech vydal, zřetelně obsahuje církevní předpisy, které i my ještě nyní zachováváme. Poněvadž popisuje život našich asketů tak přesně, budí to dojem, že je Philo nejen viděl, nýbrž i jejich způsob života schvaloval. Obdivuje a chválí tehdy žíjící apoštolské muže, kteří byli pravděpodobně hebrejského původu a proto většina jich velmi úzkostlivě zachovávala starožidovské obyčeje. Napsal spis "O rozjímavém životě či o prosebnících" (De vita contemplativa seu supplicum virtutibus-Peri biou theóretikou e iketón). V úvodu říká, že k vyprávění nechce nic přidat, co by nebylo pravda. Říká, že oni muži byli nazývání therapeuty a ženy, které tam s nimi žily, therapeutkami. Jako důvod jejich zvláštního pojmenování uvádí, že podobně jako lékaři léčili a uzdravovali ty, kteří k nim přicházeli, nebo že uctívali Boha čistou neposkvrněnou službou. Zda jim sám Philo dal toto jméno, když je tak nazval podle jejich způsobu života, či zda se skutečně první zakladatelé hned na začátku tak nazývali, poněvadž jméno "křesťan" nebylo ještě všude rozšířeno, o tom netřeba pátrat. Ostatně dosvědčuje, že se především zříkali majetku. Říká totiž: "Jakmile se oddali tomuto životnímu řádu, přenechávají svůj majetek příbuzným. A když se nyní zřekli všech světských starostí, odejdou z města a pobývají na osamělých místech a v zahrádkách, poněvadž vědí, že styk s lidmi, kteří nemají stejné zásady jako oni, je pro ně škodlivý a není pro ně. Toto v oné době asi činili ze šlechetné pravé víry, poněvadž se snažili napodobit život proroků. Jako ve Skutcích apoštolů je uvedeno, že všichni žáci apoštolů prodávali svůj majetek a své jmění a rozdělovali všechno podle potřeby všem, takže nebylo mezi nimi žádného chudého (Sk 2,45)". "Prodávali totiž", tak zní toto místo, "majetníci polí nebo domů vše a stržené peníze přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Rozdávalo se pak každému, jak komu bylo potřebí" (Sk. 4,34,35). Po tom, co zde bylo uvedeno doslovně dodává toto: "V mnoha krajinách se najdou lidé druhu therapeutů. Vždyť i Řekové i barbaři toužili po účasti na dokonalém dobru. Zcela zvlášť co do počtu je jich hodně v Egyptě, jmenovitě v blízkosti Alexandrie v tak zvaných nomoi, pastvinách. Ze všech krajů přicházejí sem ti nejšlechetnější jako by do vlasti therapeutů. Nejvhodnějším místem byla krajina na druhé straně jezera Mareotis na mírně vyvýšené planině, kde se cítili bezpeční a bylo tam mírné podnebí." (De vita contempl. 3). Když popisuje jejich obydlí, mluví o kostelích nacházejících se v krajině. "V každém domě" říká, "je posvátný pokoj zvaný svatyně (semneion) a místo k bydlení (monastérion). Zde odloučeni od světa prožívají tajemství dokonalého života. Jedí a pijí jen tolik, kolik je potřebné k udržení života. Dovnitř si berou sebou jen Zákon, proroctví proroků, chvalozpěvy (žalmy) a podobně, aby se zdokonalovali v poznání a úctě k Bohu". Krátce na to říká: "Všechen čas od rána do večera věnují rozjímání. Čtou Písmo svaté a jako jejich předkové si je vysvětlují alegoricky. Věří totiž, že slova jsou obrazy skryté pravdy, kterou musí z obrazů odhalit. Mají také spisy starých mužů, kteří jako zakladatelé jejich sekty zanechali jim mnoho památek v alegoriích zachovaného učení. Ty používají jako vzor a řídí se jejich zásadami". Toto řekl muž, který asi sám slyšel, jak oni vykládali evangelium. Co uvádí o jimi používaných spisech starých, je velmi pravděpodobné, že jsou to evangelia a spisy apoštolů, jakož i domnělé komentáře ke starým prorokům, z nichž některé obsahují list Židům a jiné Pavlovy listy. Pak mluví o nových žalmech, které si vytvářejí. "Neoddávají se pouze rozjímání, nýbrž skládají i chvalozpěvy a Boží chvály v rozličných verších a nápěvech skládaných do rytmu."
Také mnoho jiného uvádí o nich Philo v této knize. Myslím si, že je nutno porovnat jejich život s životem církve a pak se ukáže, že žijí životem podle zásad církve. Jestliže však někdo nevěří, že to odpovídá evangelijnímu pojetí církve, nechť se dá přesvědčit aspoň Philovými slovy. Jestliže má jiné mínění, on jej přesvědčí. Philo totiž píše: "Zdrženlivost považují za základ, na ní pak stavějí ostatní ctnosti. Pokrm nebo nápoj by nikdo z nich nepřijal před západem slunce. Usilovat o moudrost považují za hodné světla, potřeby těla za hodné tmy. Proto prvnímu věnují celý den, druhému však jen krátkou část noci. Kdo více žízní po moudrosti, ti teprve až po třech dnech pomýšlejí na jídlo. Jiní zase ze samé lásky k moudrosti si odříkají i dvojnásobnou dobu a až po šesti dnech přijmou nutnou potravu".
Tato Philova slova se podle mého názoru vztahují na přívržence našeho náboženství. Kdyby však někdo tvrdošíjně trval na svém názoru, ať se dá přesvědčit ještě nápadnějšími znaky, které nejsou nikde jinde než u náboženských zvyků křesťanů, které odpovídají předpisům evangelia. To jej usvědčí z tvrdošíjnosti. Philo totiž říká, že u těch, o kterých byla řeč, jsou i ženy. Většina z nich jsou staré panny, které se rozhodly zachovávat panenství ne z nutnosti jako některé řecké kněžky, nýbrž dobrovolně. Odříkají se tělesných žádostivostí, poněvadž netouží po smrtelném potomku, nýbrž po potomku nesmrtelném, kterého může zrodit jedině duše milá Bohu. Dále Philo pokračuje ještě jasněji: "Písmo svaté vysvětlují v alegoriích. Celý Zákon podle názoru těchto lidí se podobá živé bytosti: vnější podoba slova je tělo a ve slovech skrytý smysl je duše. Tohoto smyslu se snaží tato sekta přesně dopátrat a prostřednictvím slov jakoby v zrcadle se dívá na obdivuhodnou krásu myšlenek."
Co mám krom tohoto ještě uvést? O jejich společných shromážděních, jejich zaměstnání, kde muži i ženy jsou odděleni? O jejich náboženských úkonech, které až dodnes jsou konány zvláště v době svátků utrpení našeho Pána, kdy se postíme, bdíme a rozjímáme o slovech Písma? Toto dost přesně popisuje často námi zmíněný Philo ve svém díle tak, jak až do dneška lze to vidět jen u nás. Zmiňuje se o nočním bdění, o velkých svátcích, o svatých cvičeních při tom; o zpěvech, které zpíváme, jak jeden důstojným způsobem předzpěvuje zatímco ostatní klidně naslouchají a jen při poslední strofě zpívají rovněž. Dále popisuje, jak ve zmíněných dnech spí na slámě na zemi, že se zdržují vína a dokonce i každého masa, že pijí jen vodu a že příkrmem ke chlebu je jim sůl a yzop. Popisuje i druh služeb těch, kterým byla svěřena služba v církvi, totiž službu diakonů a všechny jiné hodnosti převyšující služba biskupa. Kdo si přeje více a podrobněji o tom se dozvědět, může to získat ze zmíněného
Philova spisu. Ze Philo, když to psal, měl na mysli první heroldy evangelijního učení a zvyky ustanovené apoštoly, o tom nikdo nemusí pochybovat.

18. PHILOVY SPISY

Philo, bohatý myšlenkami, velmi poctivý ve svém prošetřování Písma svatého vydal mnoho různých komentářů psaných krásnou řečí. Předně je to pojednání o událostech v Genesi, kde probírá jednotlivé události pod názvem "Alegorie svatého Zákona". Dále jsou to podrobná vysvětlení některých obzvlášť těžkých kapitol Písma svatého, v nichž řeší některé otázky. Dal jim vhodný název "Otázky a odpovědi k první a druhé Mojžíšově knize". Mimo to vypracoval různá pojednání, ku příkladu 2 knihy "O rolnictví", "O opilství" a jiné rozličného obsahu jako o tom, co si zdravý rozum přeje a čeho se hrozí, o jazykovém zmatku, o útěku a opětném shledání, o tom kdo je dědicem Božích dober či O rozdělení na rovné a nerovné díly, O třech ctnostech, které s jinými popsal Mojžíš. Dále o těch, jejichž jména byla změněna a proč byla změněna. V tomto pojednání říká, že psal o dvou Zákonech. Krom toho napsal pojednání O vystěhování, O životě jednoho moudrého, který se zdokonalil ve spravedlnosti, O nepsaných zákonech, O

Venco, bodík.

12. O UČEDNÍCÍCH NAŠEHO SPASITELE

Jména apoštolů našeho Spasitele jsou sice každému z evangelií známa, avšak o 70 učednících nikde není záznam. Jeden z nich měl být Barnabáš, kterého Skutky apoštolské tu a tam uvádějí. Zvláště Pavel se o něm zmiňuje ve svém listě Galaťanům. Právě tak je tomu i se Sosthenem. Podle Pavla listu Korinťanům (1 K 1,1) má patřit také k učedníkům. Rovněž Klement v 5. knize svých Poučeních (Clemens Alexandr., Hypotyposeis) nás o tom zpravuje. V téže knize říká také, že Kephas, o kterém říká Pavel "Když potom přišel Kephas do Antiochie, otevřeně jsem se proti němu postavil" (Gal. 2,11), je z těch sedmdesáti a měl stejné jméno jako Petr. Tak je uvedeno, že Matěj, který byl přijat do počtu apoštolů místo Jidáše, i ten, který s ním losoval, patřili mezi těch sedmdesát. Stejně i Tadeáš byl jedním z nich. O něm budu ihned vyprávět událost, která se dostala až k nám. Při pozorném pozorování se také shledá, že Spasitel měl více než 70 učedníků. Svědkem toho je Pavel (1 K 15,5), který říká že Kristus se po svém zmrtvýchvstání zjevil napřed Kéfovi, potom dvanácti a po nich více než 500 bratřím, z nichž někteří podle jeho zprávy zemřeli, většina však v době, kdy to psal, byli ještě naživu. Na to se zjevil Jakubovi. Tento však byl ještě k tomu jedním z tak zvaných bratří Spasitele. Konečně protože
mimo tyto byli ještě mnozí stejně jako těch dvanáct zvaní apoštolové, ke kterým patřil sám Pavel, připojuje Pavel ještě toto: ,Potom se zjevil všem apoštolům" (1 K 15,7). Tolik o tom. S vyprávěním o Tadeášovi je tomu takto.

13. O ABGAROVĚ DOPISU

Poněvadž božství našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista pro svou zázračnou moc bylo známo po celém světě, přitahovalo nespočet lidí i z cizích a od Judeje vzdálených krajin v naději na uzdravení z nemocí a všelijakého utrpení. Tak ku příkladu král Abgarus13, který slavně vládl národům za Eufratem a byl strašně soužen utrpením, které se nedalo lidským uměním vyléčit. Když uslyšel o daleko proslaveném jménu Ježíše a jeho zázračné moci jednoznačně všemi dosvědčené, poslal Ježíši dopis s prosbou, aby ho zbavil nemoci. Ježíš však právě teď nevyslyšel jeho prosbu, poctil jej však svým vlastním dopisem, ve kterém mu slíbil poslat jednoho ze svých učedníků a současně slíbil, že uzdraví jeho duši i duši jeho rodinných příslušníků. Nedlouho potom se splnilo, co slíbil. Po Kristově zmrtvýchvstání a nanebevstoupení poslal totiž Tomáš, jeden z dvanácti apoštolů Tadeáše, patřícího mezi 70 učedníků Kristových z Božího vnuknutí do Edessy hlásat tam Kristovo učení. Tím se splnil slib našeho Spasitele. Máme o tom písemné svědectví,14 které jsem vzal z archívů města Edessy, ovládaného tenkrát králem. V tamnějších veřejných dokumentech, které obsahují staré i v době Abgarově odehrávající se události, nacházíme to uchované až po naše časy. Je proto nejvhodnější slyšet sám list, který jsme vzali z archívů a ze syrštiny doslovně takto přeložili.

Opis dopisu, který král Abgarus napsal Ježíši a po poslu Ananiovi poslal do Jeruzaléma

"Král Abgarus vzkazuje Ježíši, dobrému Spasiteli, který se zjevil v krajině u Jeruzaléma, svůj pozdrav. Slyšel jsem o tobě a tvých uzdraveních, která jsi bez léků a koření učinil. Jak se povídá vracíš slepým zrak, ochrnulí chodí, očisťuješ malomocné, vyháníš zlé duchy a démony, uzdravuješ dlouho nemocné a křísíš mrtvé k životu. Poněvadž toto všechno jsem o tobě slyšel, myslil jsem v duchu na jedno z obou: Buď jsi sám Bůh a činíš to, když jsi sestoupil s nebe; nebo jsi Boží Syn, který to vše činí. Proto nyní píšu tobě a prosím tě, aby ses namáhal ke mně přijít a zbavil mne mého utrpení. Slyšel jsem také, že Židé proti tobě reptají a chtějí ti zlé učinit. Mám sice malé, ale úctyhodné město, které postačí pro nás oba".
Toto napsal Abgarus, ač jej božské světlo dosud málo osvítilo. Stojí za námahu slyšet také list, který mu Ježíš po témže poslu poslal. Obsahuje sice jen několik řádek, je to však silný list. Zní takto:
Odpověď Ježíše králi Abgarovu po poslu Ananiovi. "Blahoslavím tě, že jsi mně uvěřil, aniž jsi mne viděl. Vždyť stojí psáno: Neuvěří ve mne, kdo mne uviděli, aby ti, kteří mne neviděli, věřili a žili. Co se však týká tvé prosby, abych k tobě přišel, musím nejprve zde splnit všechno, k čemu jsem byl poslán, a potom odejít k tomu, který mne poslal. Až budu přijat, pošlu ti jednoho z mých učedníků, aby uzdravil tvou nemoc a dal tobě i tvým život."
K tomuto dopisu bylo v syrské řeči také připojeno následující. Po Ježíšově nanebevstoupení poslal mu Juda zvaný také Tomáš apoštola Tadeáše, jednoho ze sedmdesáti. Tento po svém příchodu žil u Tobiášova syna Tobiáše. Abgarovi se donesla zpráva, že přišel jeden Ježíšův apoštol, jak mu o tom Ježíš ve svém dopise napsal. Tadeáš začal uzdravovat všechny nemoci a utrpení, takže nad tím všichni žasli. Když Abgarus slyšel o velkých činech a zázracích a jak uzdravoval nemoci, vzpomněl si, že to může být ten, o kterém mu Ježíš napsal "Až odejdu, pošlu ti svého učedníka, který tě uzdraví z nemoci". Povolal proto k sobě Tobiáše, u kterého Tadeáš pobýval, a řekl: "Slyšel jsem, že přišel mocný muž a bydlí ve tvém domě. Přiveď mi jej!" Tobiáš přišel k Tadeášovi a řekl mu: "Král Abgarus mne zavolal a řekl mi, abych tě k němu přivedl, abys ho uzdravil". A Tadeáš odpověděl: "Jdu. Proto jsem také byl poslán". Časně ráno následujícího dne šel Tobiáš a Tadeáš k Abgarovi. Když Tadeáš vstoupil, spatřil Abgarus v přítomnosti velmožů, kteří stáli kolem krále, něco zvláštního v Tadeášově tváři. Jak to Abgarus viděl, padl před Tadeášem. Všichni kolem žasli. Neviděli totiž to, co viděl jen Abgarus. Tento se nyní otázal Tadeáše: "Jsi skutečně Ježíšův učedník, toho Božího Syna, který mně řekl: Pošlu ti svého učedníka, aby tě uzdravil a dal ti věčný život?" A Tadeáš odpověděl: "Poněvadž jsi velmi důvěřoval v toho, který mne poslal, proto jsem byl k tobě poslán". A hned na to: "Uvěříš-li v něho, splní se ti přání tvého srdce, jak jsi uvěřil". A Abgarus mu řekl: "Já jsem tak pevně v něho uvěřil, že jsem chtěl Židy, kteří jej ukřižovali, si podmanit a pobít, kdyby mne bývala moc Římanů nezadržela: ` Tadeáš odpověděl: "Náš Pán splnil vůli svého Otce a potom přišel k němu". Abgarus mu řekl: "Věřím v něho jako v jeho Otce". "Proto", řekl Tadeáš, "vzkládám v jeho jménu na tebe svou ruku". A když to učinil, okamžitě byl Abgarus uzdraven i od všeho, čím trpěl, jak to slyšel od Ježíše. Ve skutečnosti to splnil prostřednictvím svého učedníka Tadeáše, který Abgara uzdravil bez léků a bylin. Tadeáš uzdravil nejen jeho, nýbrž i Abdua, Abduova syna, který trpěl dnou. Tento také sám přišel k němu a vrhl se mu k nohám. A jak přijal požehnání vzkládáním rukou, byl uzdraven. Když tento apoštol dokonal obdivuhodné skutky a hlásal Boží slovo, uzdravil i mnoho jiných občanů. Potom řekl Abgarus: "Tadeáši, učinil jsi to s Boží mocí, a my jsme žasli. Ale ještě tě nyní prosím, vyprávěj mi o příchodu Ježíše, jak se to tehdy stalo, o jeho moci a jakou silou to činil, co jsem slyšel o něm: ` Tadeáš odpověděl: "Pro dnešek budu mlčet, ježto jsem byl poslán veřejně hlásat Boží slovo; avšak zítra shromáždi mi všechny občany a já jim budu kázat a zasévat mezi ně slovo života. Budu k nim mluvit o příchodu Ježíše, jak se to stalo, o jeho poslání a proč byl od Otce poslán, dále o jeho moci, jeho skutcích i tajemstvích, která mezi lidmi ohlásil, v jaké moci to učinil, o jeho nové zvěsti, životě i ponížení, jak se ponížil, podřídil se smrti, skryl své božství a byl ukřižován; dále jak sestoupil do podsvětí a otevřel od věčnosti uzavřené prostory, jak vzkřísil mrtvé a jak sestoupil z nebe a vystoupil tam s velikými zástupy". Abgarus nyní přikázal svým občanům, aby se časně ráno shromáždili a vyslechli Tadeášovo kázání. Nato přikázal dát Tadeášovi zlato a stříbro. Ten však nic nepřijal se slovy: "Jestliže jsme opustili, co máme, jak si můžeme vzít, co není naše?". To se stalo ve 340. roce (pozn. podle edeského počítání). Myslím, že jsem to ze syrštiny nepřeložil zbytečně, i když ne doslovně.

Kniha II.

Úvod

V předcházející knize, která byla jakousi předmluvou k Církevním dějinám jsem stručně promluvil o božství Slova, starobylosti našeho učení, o životě křesťanů podle evangelia, zvláště pak o Kristovu příchodu na zem, jeho utrpení, o vyvolení apoštolů.
V této knize chci uvažovat o událostech po jeho nanebevstoupení, které vybírám z Písma svatého a vyprávím podle zpráv, které při vhodné příležitosti uvedu.

1. USTANOVENÍ APOŠTOLŮ PO KRISTOVĚ NANEBEVSTOUPENÍ

Jak již bylo řečeno, pro apoštolskou službu byl místo Jidáše vylosován učedníky Pána Matěj. Modlitbou a vzkládáním rukou apoštolů bylo dále ustanoveno 7 osvědčených mužů k službě církevní obce. Mezi prvními byl Štěpán, který po svém vysvěcení na jáhna první po Pánu byl vrahy ukamenován. Tím také první přijal vítězný věnec Kristova mučedníka. Samo jeho jméno to naznačovalo. Podle zprávy Skutků byl tehdy Jakub, příjmením "bratr Pána" jako první dosazen na biskupský stolec v Jerusalémě. Staří jej pro jeho vynikající ctnosti nazývali spravedlivým. I Jakub byl nazýván Josefovým synem1. Za Kristova otce byl však považován Josef, snoubenec Panny, která počala z Ducha Svatého dříve, než se sešli, jak učí Písmo svaté v evangeliu (Mt 1,18). Klement (Alexandrijský) v 6. knize svých Poučení (Hypotyposeis) říká doslovně: "Po nanebevstoupení Pána Petr, Jakub a Jan, ačkoli jim Pán dával přednost před ostatními, neusilovali o první místo a jerusalémským biskupem zvolili Jakuba Spravedlivého". Podobně v 7. knize tohoto spisu říká: "Pán po svém zmrtvýchvstání dal Jakubu Spravedlivému, Janovi a

5. O DOBĚ PŘÍCHODU KRISTA NA ZEM

Po tomto úvodu, který byl nutný k mým Církevním dějinám, můžeme se konečně vydat na cestu a začneme tělesným příchodem Spasitele. Prosím Boha, Otce Slova i našeho Spasitele a Pána našeho Ježíše Krista, o němž zde chceme mluvit, nebeské Slovo Otce i Svatého Ducha, aby mi pomáhali a stáli při mém pravdivém vyprávění.
Byl to právě 42. rok vlády Augusta a 28. rok po podmanění Egypta a smrti Antonia a Kleopatry, čímž skončilo panství Ptolemejů v Egyptě,2 když se narodil náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus v době tehdejšího prvního soupisu za syrského místodržícího Quirinia v judském Betlémě, jak to předpovědělo proroctví. O tomto soupisu v době Quirinia se zmiňuje nejvýznačnější židovský spisovatel Josefus Flavius3 a spojuje s tím jiné vyprávění o sektě Galilejských vzniklé v tehdejší době, o níž se také náš Lukáš zmiňuje ve svých Skutcích apoštolských takto: "Po něm povstal za dnů soupisu Juda Galilejský a svedl za sebou lid. Také on zahynul a všichni jeha přívrženci byli rozprášeni" (Sk 5,37). S tím souhlasí i zmíněný Josefus. V 18. knize svých Starožitností říká doslovně: "Quirinius, muž ze senátorského stavu, který zastával již jiné veřejné úřady a po stupních se dostal až k nejvyšší hodnosti konsula a také na jiných úsecích získal velký vliv, přišel na příkaz císaře s málo průvodci do Syrie, aby lidem vrátil právo a při tom aby mu odňal majetek" (kap. 1 ). A na to říká: "Gaulanitský Juda. který pocházel z města Gamaly, podněcoval s farizeem Sadokem lid ke vzpouře. Oba tvrdili, že placení daní není ničím jiným než zjevným porobením, a vyzývali lid bránit svou svobodu". A v 2. knize dějin Židovské války píše o tom takto: "Tehdy vyzýval jistý galilejec Juda obyvatele ke vzpouře. Namluvil jim, že se nesluší odvádět Římanům daně, ježto smrtelní lidé nemají jiného pána než Boha" (kap. 8,1). Tolik Josefus.

6. PROROCI PŘEDPOVĚDĚLI, ŽE V DOBĚ KRISTOVA PŘÍCHODU PŘESTANOU DOMÁCÍ JUDEJŠTÍ KNÍŽATA

Když se kníže Herodes, původem cizinec, první zmocnil vlády nad židovským národem, splnilo se Mojžíšovo proroctví: "Juda nebude nikdy zbaven žezla ani palcátu, jež mu leží u nohou, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde". A toho že budou národy očekávat (Gen. 49,10). Toto proroctví zůstalo nesplněno pokud se Židům dařilo žít pod knížaty vlastního kmene. To trvalo od Mojžíše až do vlády Augusta. Za Augusta poprvé Římané přenesli vládu nad Židy na cizince, totiž na Heroda. Jak sděluje Josefus, Herodes byl z otcovy strany Idumejec4 a z matčiny strany Arab. Podle Africana5 - byl to rovněž vynikající spisovatel - říkají někteří, kteří o něm uvádějí podrobnosti, že byl synem Antipatra. Tento Antipater byl synem jistého Heroda z Ascalonu a patřil k těm, kteří byli jmenováni služebníky Apollonova chrámu. Jako malý chlapec byl prý Antipater unesen idumejskými lupiči a zůstal s nimi, poněvadž jeho otec pro chudobu nemohl zaplatit výkupné. Byl vychován podle jejich mravů a později získal přátelství židovského kněze Hirkana.6 Synem tohoto Antípatra byl Herodes, který žil v době našeho Spasitele.
Poněvadž vláda nad Židy takto přešla na cizince, bylo splnění očekávání národů podle proroctví téměř blízko. Od Mojžíše nepřetržitá řada vládců nad
Izraelem byla nyní přerušena. Před zajetím a odvlečením do Babylona vládli jim králové, kteří se Saulem jako prvním králem, potom Davidem tu měli svůj začátek. Před králi však jim vládli zvaní soudcové, a sice hned po Mojžíšovi a jeho nástupci Josuovi. Po návratu z Babylona měli nepřetržitě aristokraticko oligarchické zřízení. Na vrcholu vlády stáli totiž velekněží do doby, kdy se objevil římský velitel Pompeius. Ten dobyl Jeruzalém7 a znesvětil svatyni, když vnikl až do velesvatyně. Aristobula, který podle starého nástupnického práva byl v té době králem a veleknězem, poslal v poutech i s dětmi do Říma a velekněžskou důstojnost přenesl na jeho bratra Hyrkana a celý židovský národ od této chvíle učinil poplatným Římanům. Když však brzy na to i Hyrkanus, poslední z řady velekněží upadl do parthského zajetí, přijal poprvé, jak bylo řečeno cizinec Herodes z ruky římského senátu a císaře Augusta vládu nad židovským národem. Za něho přišel Kristus na zem a splnilo se tím proroctví o očekávaném vykoupení a povolání pohanů. Od té doby přestali knížata a judští vládci, to znamená z judského národa. Tím přirozeně bylo porušeno staré zřízení velekněžské důstojnosti, které až dosud podle práva bylo dědičné a přecházelo na následující pokolení.
Také pro toto máme v Josefovi hodnověrného svědka, který o tom vypráví takto: "Když Herodes byl Římany pověřen vládou, neustanovoval již velekněze ze starého pokolení, nýbrž propůjčoval tu hodnost neznámým mužům. Toto jednání při ustanovování velekněží považovali jak Herodes tak i jeho syn Archelaus a po něm i Římané za osvojení si vlády nad Židy." Týž zpravuje dále, že Herodes první také svaté velekněžské roucho zapečetil svým vlastním pečetidlem a nedovolil veleknězi si je ponechat. Totéž že udělali i jeho nástupce Archelaus a po něm i Římané. I následující budiž důkazem pro splnění proroctví k době příchodu našeho Pána Ježíše Krista. V knize Daniel totiž uvádí svaté Písmo zcela přesně počet tak zvaných ročních týdnů až k jednomu knížeti označenému jménem Kristus. O tom jsem pojednal na jiném místě (pozn. Demonstratio evangelica -Dan. 9,26) a vyvodil jsem z toho, že Písmo předpovědělo skončení mazáním olejem. I to, jak je dokázáno, se splnilo v době narození našeho Spasitele Ježíše Krista. Tolik jsem musil předeslat, abych ukázal, jak tomu v Kristově době skutečně bylo.

7. O ROZDÍLNÉM PODÁNÍ KRISTOVA RODOKMENU U EVANGELISTŮ

Evangelisté Matouš a Lukáš nám uvádějí Kristův rodokmen rozličným způsobem a mnozí věří, že je tu skutečný rozpor. Ježto nyní všichni věřící - pravda z neznalosti - se namáhají najít vysvětlení těchto míst, proto i my chceme uvést k nám došlou zprávu kterou nám krátce před tím zmíněný Africanus v dopise Aristidovi8 podává o souhlasu rodokmenu v evangeliích. Vyvrací tím důkladně mínění jiných násilné a na omylu spočívající. Uvádí tradici, jak ji sám slyšel přesně těmito slovy: "Jména pokolení byla v Izraeli počítána buď podle přirozeného původu (kata fysin) nebo podle původu ze zákona (kata nomon). Podle přirozeného původu jestliže se (otci) narodil vlastní syn; podle původu ze zákona, jestliže někdo přijal rodinné jméno bezdětného zemřelého bratra. - Poněvadž tu nebyla zcela určitá naděje na zmrtvýchvstání, vytvářeli si budoucí přislíbení jistým druhem smrtelného z mrtvých vstání, aby tak nezaniklo jméno zemřelého -. V rodokmenu jsou uvedeni i ti, kteří měli přirozeného otce, i ti, kteří se narodili jiným rodičům a byli adoptováni. Je tu tedy zmínka jak o těch, kteří byli skutečnými otci, tak o těch, kteří byli
jakoby otci. Nemýlí se tedy evangelia, když jedny počítají podle přirozeného původu a druhé podle původu ze zákona. Rody, které odvozují svůj původ od Šalamouna a Nathana, byly vzájemně promíšeny jednak tím, že přijaly jméno toho, který zemřel bez dětí, jednak tím, že uzavřeli druhé manželství a z toho se narodily děti. Tudíž možno právem považovat děti jednoho otce i za děti druhého otce, totiž za děti nepravého i přirozeného otce. Tímto způsobem obě evangelia, i když uvádějí obě linie, přece jen se ve své zprávě dostávají oklikou k Josefovi a sice obě skutečně pravdivě. Že je správné, co jsem řekl, objasním to na obou rodokmenech.
Jestliže se počítá pokolení od Davida k Šalamounovi, podle Matouše jako třetího od konce shledáme Mathanta, který zplodil Josefova otce Jakuba. Počítáš-li stejným způsobem od Davidova syna Nathana shledáš podle Lukáše na třetím místě od konce Melcha, jehož syn Heli je Josefovým otcem. Lukáš totiž říká: Josef byl synem Heli a ten Melchův. Ježto nyní je náš pohled zaměřen na Josefa, musíme vysvětlit proč uvádějí jako jeho otce Jakuba, který svůj původ odvozuje od Šalamouna, i Heliho, který odvozuje svůj původ od Nathana; dále proč jejich otcové Mathat a Melchi, ač různého rodu, jsou přece uváděni jako dědové Josefa. Mathat a Melchi si vzali tutéž ženu a měli s ní děti. Měla tedy s oběma děti. Zákon totiž nezakazoval, aby rozvodem či smrtí muže se po druhé vdala. Z Esthy - tak se podle tradice jmenovala - zplodil Mathat, který odvozoval svůj půvvod od Šalamouna, napřed Jakuba. A když Mathat zemřel, oženil se s ní Melchi který svůj původ odvozoval od Nathana sice z téhož kmene, avšak z jiného rodu, a obdržel od ní syna Heliho. Tím shledáváme Jakuba a Heliho, ač rozdílného původu jako bratry narozené z téže matky. Jeden z nich, když jeho bratr Heli zemřel bezdětný, vzal si jeho ženu za manželku a zplodil s ní Josefa jako třetí dítě. Byl jeho přirozeným synem. Proto stojí psáno: "Jakub zplodil Josefa". Podle zákona byl však synem Heliho poněvadž jej zplodil jeho bratr Jakub. V důsledku toho evangelista Matouš říká: "Jakub zplodil Josefa" a evangelista Lukáš, který postupuje od dětí k rodičům říká: "Domnívali se, že Ježíš je syn Josefův" - toto výslovně uvádí - "a ten Heliův a ten zase Melchův", což nelze považovat za nesprávné. Vždyť původ ze zákona nemohl být jasněji vyjádřen. V tomto rodokmenu, kde mluví o Božím Synu po linii vzestupné až k Adamovi, zamlčuje slovo "zplodil".
Toto tvrzení není v žádném případě nedokazatelné nebo lehkomyslně vykonstruované. Tělesní příbuzní Spasitele - ať už se chtěli chlubit svým původem či jen prostě sdělovali skutečnost - nám toto také ústně předali. Idumejští lupiči přepadli palestinské město Ascalon a odvedli z Apollonova pohanského chrámu vybudovaném na městské zdi, Antipatra, syna jistého chrámového služebníka Heroda a ostatní kořistí jako zajatce. Kněz za svého syna nemohl zaplatit výkupné. Proto Antipater byl vychován p

Nejsou ty zdravotní...Určitě né.

CÍRKEVNÍ DĚJINY

Kniha I.

ÚVOD A OBSAH DÍLA

Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost, poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své dřívější Kronice jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u Krista.

2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA

Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství, můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám. Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy, to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil. Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu, moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru. Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho (Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš, před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo? První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi: "Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život" (Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem, Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prv

CÍRKEVNÍ DĚJINY (ECCLESIASTICA HISTORIA)

Vybral, přeložil, úvody a poznámkami opatřil Josef Novák

Kniha I.

1. Úvod a obsah díla
2. O božské preexistenci našeho Pána Ježíše Krista
3. Jména Ježíš a Kristus byla již i ve staré době ve velké
4. Kristovo učení nebylo ani nové ani cizí
5. O době příchodu Krista na zem
6. Proroci předpověděli, že v době Kristova příchodu přestanou domácí
judejští knížata
7. O rozdílném podání Kristova rodokmenu u evangelistů
8. Ukrutnost Heroda vůči dětem a jeho konec
9. O Pilátově době
10. Velekněží, za kterých Kristus hlásal evangelium
11. Svědectví o Janu Křiteli a Kristu
12. O učednících našeho Spasitele
13. O Abgarově dopisu

Kniha II.

1. Ustanovení apoštolů po Kristově nanebevstoupení
2. Pilát zpravuje Tiberia o Kristových činech
3. Křesťanské učení se rychle rozšířilo po celém světě
4. Gaius po Tiberiově smrti ustanovuie židovským králem Agripu a Herod
trestá vyhnanstvím
5. Philo je poslán s poselstvím Židů ke Gaiovi
6. Co stihlo Židy pro zločin na Kristu
7. Pilátova sebevražda
8. Hlad za vlády Klaudia
9. Mučednická smrt apoštola Jakuba
10. Heroda Agrippu hned po pronásledování apoštolů stihl trest
11. Podvodník Theudas
12. Královna Osroenů Helena
13. Šimon Magus
14. Petr v Římě
15. Markovo evangelium
16. Marek přinesl evangelium Egypťanům
17. Philo o asketech v Egyptě
18. Philovy spisy
19. Vyhnání Židů za císaře Klaudia
20. Neštěstí Židů v Jeruzalémě o velikonocích
21. Nero nástupce Claudiův
22. Události v Jeruzalémě za vlády Nerona
23. Egypťan, o kterém se zmiňují Skutky
24. Pavel odveden v poutech z Judeje do Říma a tam byl propuštěn na svobodu
25. Jakub zvaný bratr Pána zemřel mučednickou smrtí
26. Jakubův list
27. Po Markovi se stává v Alexandrii prvním biskupem Annianus
28. Za Neronova pronásledování zemřeli v Římě mučednickou smrtí Petr
a Pavel
29. Nespočetné útrapy Židů a jejich poslední válka s Římany

Kniha III.

1. Kde apoštolové hlásili křesťanství
2. První představený římské církve
3. Listy apoštolů
4. První nástupci apoštolů
5. Poslední obléhání Židů po Kristově smrti
6. Hlad, který postihl Židy
7. Kristovy předpovědi
8. Znamení před válkou
9. Josef a jeho spisy
10. Josefova zmínka o Písmu svatém
11. Po Jakubovi řídil jeruzalémskou církev Symeon
12. Vespasianův rozkaz vypátrat Davidovy potomky
13. Anacletus, druhý biskup římské církve
14. Abilius, druhý biskup v Alexandrii
15. Klement, třetí biskup římský
16. Klementův list
17. Pronásledování křesťanů za Domitiana
18. Apoštol Jan a jeho Zjevení
19. Domitianův rozkaz usmrtit Davidovy potomky
20. Příbuzní našeho Spasitele
21. Cerdo, třetí biskup alexandrijské církve
22. Ignatius, druhý biskup v Antiochii
23. Symeon, druhý biskup v Jeruzalémě
24. Vyprávění o apoštolovi Janovi
25. Pořadí evangelií
26. Pravé a nepravé spisy Nového Zákona
27. Podvodník Menander
28. Hereze ebionitů
29. Heresiarcha Cerinthus
30. Mikuláš a po něm nazvaná sekta
31. Apoštolové, kteří byli ženatí
32. Smrt Jana a Filipa
33. Jeruzalémský biskup Symeon umírá mučednickou smrtí
34. Trajanův zákaz vyhledávat křesťany
35. Evaristus, čtvrtý biskup římské církve
36. Justus, třetí biskup jeruzalémské obce
37. Ignatius a jeho spisy
38. Tehdejší význační hlasatelé evangelia
39. Klementův list a pod Klementovým jménem uvedené spisy
40. Papiovy spisy

Kniha IV.

1. Biskupové v Římě a Alexandrii za Trajanovy vlády
2. Utrpení Židů
3. Po Trajanovi nastoupil Hadrian
4. Apologeti za Hadrianovy vlády
5. Biskupové v Římě za Hadriana
6. Jeruzalémští biskupové od Krista až po Hadriana
7. Biskupové římští a alexandrijští
8. Poslední porobení Židů za Hadriana
9. Marcus, první jeruzalémský biskup po biskupech z obřízky
10. Původci tak zvaného falešného poznání, gnóze, v tehdejší době
11. Hereze Saturnina a Basilida
12. Církevní spisovatelé tehdejší doby, mezi nimiž vynikali Hegesippos
a Justin
13. Hadrianův přípis, jímž zakazuje potrestat křesťany bez soudního výslechu
14. Římští a alexandrijští biskupové za Antoniovy vlády
15. Zakladatelé sekt v tehdejší době
16. Biskupové v Římě a v Alexandrii
17. Justinova kniha proti Marcionovi
18. Justinova Apologie císaři Antoniovi
19. Přípis císaře Antonia úřadům asijské provincie o našem náboženství
20. Melitonova Apologie Verovi
21. Zprávy o žáku apoštolů Polykarpovi
22. Po Antoniovi nastoupil jeho syn Verus s bratrem Luciem
23. Polykarpova mučednická smrt spolu s jinými se Smyrny za vlády Vera
24. Filozof Justin zemřel mučednickou smrtí
25. Mučedníci, o kterých se zmiňuje Justin
26. Justinovy spisy zachované až do naší doby
27. Biskupové římské a alexandrijské církve za Verovy vlády
28. Biskupové antiochijské církve
29. Církevní spisovatelé tehdejší doby
30. Hegesippus, heretici jeho doby a apokryfní spisy
31. Dionysius, korintský biskup, a jeho spisy
32. Theophilus, biskup v Antiochii
33. Filip a Modestus
34. Melito a ti, o kterých se zmiňuje
35. Spisy hierapolského biskupa Apollinaria
36. Musanus a jeho spisy
37. Tatianova hereze
38. Syřan Bardesanes a jeho až dosud zachované spisy

Kniha V.

1. Eleutherus, biskup římské církve
2. Mučedníci v Gallii za vlády Vera a způsob jejich smrti
3. Mučedníci pomáhali těm, kteří při pronásledování selhali
4. Vidění mučedníka Attala
5. Dopisy mučedníků v záležitosti montanistů
6. Svědectví mučedníků o Ireneovi
7. Bůh na prosbu křesťanů sesílá císaři déšť
8. Seznam římských biskupů podle Irenea
9. Dar konat zázraky měli věřící ještě v této době
10. Ireneova zpráva o svatých knihách
11. Biskupové za Commodovy vlády
12. Filozof Panteanus
13. Klement Alexandrijský
14. Jeruzalémští biskupové
15. Rhoden a rozštěpení marcionitů
16. Fryžští falešní proroci
17. Schisma v Římě způsobené Blastem
18. Montanus a jeho falešní proroci
19. Miltiades a jeho spisy
20. Apollonius a jeho vyvrácení názorů frygijské sekty
21. Serapionův názor na frygijskou herezi
22. Ireneus proti schismatikům v Římě
23. Apollonius zemřel v Římě mučednickou smrtí
24. Vynikající biskupové tehdejší doby
25. Tehdejší spor o slavení velikonoc
26. Odpor obcí v Asii
27. Všeobecný souhlas v záležitosti slavení velikonoc
28. Ireneovy spisy zachované až do naší doby
29. Spisy ostatních v tehdejší době slavných mužů
30. První přívrženci Artemonovy hereze a jejich zfalšování Písma svatého

Kniha VI.

1. Pronásledování za Severa
2. Origenova horlivost v jeho mládí
3. Origenes již od mládí učil Božímu slovu
4. Origenovi žáci, kteří zemřeli mučednickou smrtí
5. Potamiaena
6. Klement Alexandrijský
7. Spisovatel Judas
8. Smělý Origenův čin
9. Narcissovy zázraky
10. Jeruzalémští biskupové
11. Alexander
12. Serapion a jeho spisy
13. Klementovy spisy
14. Klementem uváděné knihy Písma svatého
15. Heraclas
16. Origenova horlivost pro Písmo svaté
17. Překladatel Symmachus
18. Ambrosius
19. Svědectví pohanů o Origenovi
20. Dochované spisy z této doby
21. Slavní biskupové tehdejší doby
22. Zachované Hippolytovy spisy
23.Origenova horlivost. Žádá kněžské svěcení
24. Exegetické Origenovy knihy, které napsal v Alexandrii
25. Origenův seznam kanonických knih
26. Heraelas biskupem v Alexandrii
27. Biskupové si váží Origerra
28. Pronásledování za Maximina
29. Fabianus obdivuhodným způsobem určen za římského biskupa
30. Origenovi žáci
31. Africanus
32. Origenovy komentáře napsané v palestinské Caesarei
33. Beryllův blud
34. Císař Philippus
35. Dionysius nástupcem biskupa Heracla
36. Další Origenovy spisy
27. Rozkol mezi Araby
38. Hereze helcessaitů
39. Pronásledování za Decia a Origenovo utrpení v něm
40. Dionysiův osud
41. Alexandrijští mučedníci
42. Dionysius - pokračování
43. Novatus - jeho charakter a hereze
44. Dionysiovo vyprávění o Serapionovi
45. Dionysiův dopis Novatovi
46.Ostatní spisy Dionysiovy

Kniha VII.

1. Špastnost Decia a Galla
2. Tehdejší římští biskupové
3. Cyprian byl pro nový křest vracejících se z hereze
4. Dionysiovy dopisy o této otázce
5. Jednota obcí po pronásledování
6. Sabelliův blud
7. Dionysius dostává od Boha zjevení. Zděděná církevní pravidla
8. Novatova Hereze
9. Hříšný křest heretiků
10. Valerianus a pronásledování za něho
11. Osud Dionysia a křesťanů v Egyptě v tehdejší době
12. Mučedníci v palestinské Caesareji
13. Klid za Galliena
14. Významní biskupové tehdejší doby
15. Mučednictví Marina v Caesareji
16. Vyprávění o Astyriovi
17. Zázračné znamení našeho Vykupitele u Paneas
18. Žena trpící krvotokem dala postavit sochy
19. Jakubův biskupský stolec
20. Dionysiovy velikonoční promluvy a v nich obsažený velikonoční kánon
21. Události v Alexandrii
22. Tehdejší nemoc
23. Gallienova vláda
24. Nepos a jím způsobený rozkol
25. Janovo Zjevení
26. Dionysiovy dopisy
27. Pavel ze Samosaty a jím v Antiochii založená hereze
28. Významní biskupové tehdejší doby
29. Pavel usvědčen bývalým sofistou knězem Malchionem je zbaven své
hodnosti
30. Rozhodnutí synody proti Pavlovi
31. Tehdy vzniklá hereze manichejců
32. Významní církevní učitelé naší doby a kdo z nich žili až do boření kostelů
33. Anatoliův velikonoční kánon

Kniha VIII.

1. Poměry v naší době před pronásledováním
2. Rozboření kostelů
3. Boj mučedníků za pronásledování
4. Významní mučedníci
5. Událost v Nikomedii
6. Císařské dvorní služebnictvo
7. Egypťané, kteří se stali mučedníky ve Fénicii
8. Mučedníci v Egyptě
9. Thébští mučedníci
10. Události v Alexandrii podle zprávy mučedníka Philea
11. Události ve Frygii
12. Velmi mnoho mužů a žen podstoupilo rozličný způsob boje
13. Církevní představení, kteří pravost svého náboženství dosvědčil krví
14. Charakter nepřátel náboženství
15. Chování pohanů
16. Zlepšení našeho postavení
17. Císaři odvolávají svá nařízení

Kniha IX.

Na doktorku chodi lidé...Nejsou ty zdravotní potíže, kromě genetického zatížení také psychického rázu? Nemám tím na mysli pomatenost.

Na doktorku chodi lidé...na Doktorce je víc rubrik diskusí. Hodně je jich o zdraví/ nemocech, ale ne všechny. Tahle je na táma: duchovno, filozofie, parapsychologie. Takže po téhle stránce jsi na omylu, patří sem.

Tady s tebou naprosto...Zde Ti připomínám to o čem jsi mi posledně psala a já Ti na to přislíbil odpověď.

Je to o naději, že dlouhodobě to dobré zvítězí nad tím zlým. Pak má život smysl, ale to se zase opakuji. Upřímně já jsem bojovnice. Kdybych byla přesvědčená a jistá si ne svou pravdou,ale nějakou vyšší, obecnou Pravdou, která toto dobro lidstvu zajistí, tak to budu propagovat, prosazovat a všemi silami se na této Pravdě podílet.
Jenže jsem takový skeptický idealista...

Ano, existuje vyšší pravda, překračujíce hranice našeho běžného vnímání. Aby bylo možné tuto pravdu poznat, muselo by dojít nejprve ke spojení se zdrojem života, kterému říkáme Bůh, Stvořitel či Kosmická mysl. My všichni jsme Jeho součástí, ať jsme si toho vědomi či nikoliv. Není to tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale ani to není prakticky nemožné. Záleží pouze na naší vůli a odhodlání se k pravdě dostat. Je třeba si uvědomit pomíjivost forem života, to usnadní snadnější pozvednutí ducha nad světskou úroveň prožívání spíše animálních tužeb. Kdo s pochopením neodloží nízké tendence lidské duše, ten se nepozvedne nad jejich vliv, který mu nedovolí nahlédnout do smysluplnosti jeho bytí. Žije pro věci, které jsou pomíjivé a pouze pro jeden život, a jsou to věci které po smrtí fyzického těla zde zanechá, zůstávají mu tendence chování, proto se radí aby se k druhým choval tak jak si sám přeje aby se druzí chovali k němu. Tyto tendence zůstávají, jelikož jsou tvořeny duchovními energiemi, které nezanikají a působí i zpětným vlivem k vyrovnání vlivu, který je uvedl do pohybu. Neznalost v tomto případě neomlouvá, protože když například udeříš vší silou do zdi, tak tato vyvolaná síla zároveň působí i na tvou ruku.
Takže. pokud to myslíš opravdu vážně a jsi ochotna pro to udělat cokoliv, a máš-li dost vůle k tomu aby jsi se vzdala všech nežádoucích tendencí, které tě drží v nevědomosti a omezenosti, pak Ti již nezbývá nic jiného než důvěřovat Bohu a požádat Ho i o pomoc v tomto záměru. Pak s tebe vytvoří svůj nástroj, skrze který bude pomáhat celému lidstvu, protože změní-li se jeden člověk má to vliv na ostatní a tím pádem na celé lidstvo byť z dlouhodobého hlediska.

si hodně dozadu je to tam...Psal že mu hodně ubližili!!Rodině!!

Proč nepatří jehovisté na...Na doktorku chodi lidé kteří mají zdr.potíže.A neni jich málo.Jehovovi se tady chtěli zviditelnít.V tom jim zabranilo spousta věřicích a ten který tu píše, že sem nepatří,to jenom zdůraznuje.Je vytrvalý a to se mi líbi.

si hodně dozadu je to tam napsané

Acharys, máš založenou...Proč nepatří jehovisté na doktorku? Můžeš být trochu konkrétnější? Pokud to není jen pouhý projev puberťácké averze.