JHVH (Jahve,Jehova) - jediný živý Bůh
Jan 6:43-59
43 Ježíš...Pavle,
verše z Jana vypovídají něco jiného, než učí VRO.
Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v posledním dnu.
Vy jste přišli ke Kristu, ne VRO vám zakazuje přijít ke Kristu a mluvit na něj, vy můžete maximálně říct magickou formulku,...ve jménu Ježíše K.
Všímáš si druhá část verše je v rozporu z výkladem VRO,....Kristus tam říká že....ON...toho člověka vzkřísí ! ! !
Učí vás VRO, že Kristus křísí mrtvé...?!
.................................................................................................................................
47 Vpravdě, vpravdě vám říkám: Kdo věří, má věčný život.
Jiné , ty pravé Bible mají uvedeno,....kod věří.... VE MNĚ..., má věčný život....!
...........................................................................................................................................
Jak svědkové jedí chleba - Krista a pijí jeho krev - Krista....?! Jak to dělají Pavle, když ani při večeři Páně nemohou jíst chleba a pít víno...! ! !
Jak to dělají jinak Pavle, že ho poslouchají ?!. Ne, Pavle takto to Kristus nemyslel, řekl by to tak prostě, jako že to i říkal . Ale co měl na mysli tímto veršem ?
...............................................................................................................................................
A že je možné se modlit a mluvit na Krista je jasně napsáno v Jana 14.kap.:
13A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.
14Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.
................................................................................................................................................
Kdo má zájem, podívejte se...Uved jediný př.kdy totu za něco stalo.
Jak to tak pozorují,tak kovaní s.j. tu nejsou.Ten z Čech bude jenom nedoštudovaný zajemce.
Kdo má zájem, podívejte se na přednášky Ivy Adamcové, možná se pak budete mít skutečně rádi. Píši to sem znovu, protože jsou tady tapetáři, kteří vše co za něco stojí přetapetují. Drží se svých dogmat a o lásce k bližnímu ve skutečnosti nic neví. Ježíš říkal, milujte své nepřátele, a co děláte vy?
http://www.youtube.com/results?search_query=iva+adamcov%C3%A1&oq=iva+adamcov%C3%A1&gs_l=youtube.12..0.5421.10192.0.12657.12.10.0.2.2.0.129.881.7j3.10.0...0.0...1ac.INciBSwRrDM
Ten kdo je opravdu velký dogmatik s tím bude mít problém, ale milující člověk s otevřeným srdcem pochopí.
CÍRKEVNÍ DĚJINY
Kniha...o co vám jde!!!!Nepište nesmysli sáhodlouhé komentáře výklady....NEČTEM JE .Máme GOOGL Pane.:-DDD
Acharys. Snad všichni víme, že jehovisté jsou průšvih, manipulace, sekta...Už jen to, že dokázala, že obyčejní čeští lidé věří gaunerům z NewYorku, u kterých existuje minimální předpoklad, že by něco nedělali pro peníze..A nejde vůbec o výklad bible, to je to poslední. Kdyby byl jejich výklad stejný jako váš ostatních en princip manipulace a moci tam zústane (Ted nechme stranou katolickou církev).
Přesto je mi líto, všech těch lidí se zapáleným srdcem, jako je Pavel, Anna, kteři zde horují se zapáleným srdcem, naprosto přesvědčeni bez jakýchkoli pochybností, zadních vrátek a jsou ochotni dát za svoji pravdu život. Jak dlouho jim bude trvat než oni pochopí, že na výkladu Bible nezáleží, že by ten výklad a víra měla být jejich vnitřní a naven by víra měla sloužit především k "páchání" dobra tady na zemi.Manipulovaný Pavel a Anna jsou ve srovnání s Brooklynem dva odlišné světy, to je třeba si uvědomit
CÍRKEVNÍ DĚJINY
Kniha I.
ÚVOD A OBSAH DÍLA
Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost, poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své dřívější Kronice jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u Krista.
2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství, můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám. Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy, to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil. Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu, moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru. Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho (Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš, před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo? První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi: "Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život" (Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem, Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prvn
CÍRKEVNÍ DĚJINY
Kniha I.
ÚVOD A OBSAH DÍLA
Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost, poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své dřívější Kronice jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u Krista.
2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství, můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám. Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy, to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil. Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu, moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru. Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho (Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš, před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo? První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi: "Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život" (Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem, Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prvn
CÍRKEVNÍ DĚJINY
Kniha I.
ÚVOD A OBSAH DÍLA
Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost, poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své dřívější Kronice jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u Krista.
2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství, můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám. Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy, to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil. Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu, moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru. Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho (Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš, před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo? První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi: "Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život" (Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem, Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prvn
CÍRKEVNÍ DĚJINY
Kniha I.
ÚVOD A OBSAH DÍLA
Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost, poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své dřívější Kronice jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u Krista.
2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství, můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám. Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy, to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil. Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu, moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru. Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho (Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš, před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo? První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi: "Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život" (Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem, Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prvn
CÍRKEVNÍ DĚJINY
Kniha I.
ÚVOD A OBSAH DÍLA
Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost, poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své dřívější Kronice jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u Krista.
2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství, můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám. Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy, to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil. Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu, moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru. Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho (Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš, před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo? První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi: "Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život" (Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem, Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prvn
CÍRKEVNÍ DĚJINY
Kniha I.
ÚVOD A OBSAH DÍLA
Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost, poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své dřívější Kronice jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u Krista.
2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství, můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám. Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy, to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil. Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu, moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru. Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho (Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš, před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo? První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi: "Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život" (Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem, Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prvn
CÍRKEVNÍ DĚJINY
Kniha I.
ÚVOD A OBSAH DÍLA
Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost, poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své dřívější Kronice jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u Krista.
2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství, můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám. Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy, to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil. Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu, moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru. Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho (Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš, před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo? První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi: "Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život" (Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem, Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prvn
CÍRKEVNÍ DĚJINY
Kniha I.
ÚVOD A OBSAH DÍLA
Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost, poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své dřívější Kronice jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u Krista.
2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství, můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám. Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy, to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil. Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu, moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru. Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho (Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš, před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo? První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi: "Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život" (Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem, Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prvn
CÍRKEVNÍ DĚJINY
Kniha I.
ÚVOD A OBSAH DÍLA
Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech, které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích, kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání (gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost, poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své dřívější Kronice jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u Krista.
2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA
Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství, můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám. Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy, to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil. Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu, moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru. Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž 33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho (Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš, před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo? První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi: "Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život" (Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem, Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci. Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země. Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa, byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prvn
podívejte se na přednášky Ivy Adamcové. Pokud je shlédnete možná se začnete mít opravdu rádi.
http://www.youtube.com/results?search_query=iva+adamcov%C3%A1&oq=iva+adamcov%C3%A1&gs_l=youtube.12..0.5613.10885.0.13689.12.10.0.2.2.0.174.956.7j3.10.0...0.0...1ac.puUWzx65ZpY
Reklama
.
- Odpovědět
Pošli odkaz