Kdy jste se naposledy počůrali? :-)

Kláro, to je taky přesně ono, proč já tehdy po tom koncertu šla v takovém stavu celou dobu procházkou s našima. Mámě se to pak rozčilovalo, že jsem si zahrávala se zdravím a nepřiznala se, ale jak píšeš ty - to jsem ani za nic nedokázala byť jen předrtit přes zuby Mami, tati, nemůžeme jít pěšky, já se počůrala.... Jano, když jsi to neudržela, co na to tvoje máma? Já po tom koncertu tehdy doma dostala, ty jsi asi mladší, dneska už jsou tyhle tresty na ústupu, ne?

A Janičko, kolik Ti je let? Tedy když to není moc intimní...

Ahoj Jani. To je taky smutné. A podařilo se Ti to počurání většinou utajit, nebo to většinou prasklo? To byl asi mazec, co?

Ahoj Marťo a Kláro, já mám zase trochu podobný problém - mamka je velká autorita a od mala když něco provedu a ona se zlobí, tak se mně chce z toho dost čůrat, párkrát se i stalo, že jsem to prostě neudržela. Hrozně se za to stydím a pořád se snažím, aby se něco nesemlelo a nebylo nějaké kárání, protože mám strach, že bych se mohla počurat.

Ahoj Marťo, jsem moc ráda že jsi tady :-). Přesně víš, o čem píšeš a co prožívám i já... Ta ne úplně otevřená komunikace s mámou. A ta panika, že se mi stane to samé znovu. To je při tom již nějaká doba, co se mi to stalo! Stále stejná obava. Začnu se smát, až se mi začne chtít čůrat a již jsem nervózní, že je to i poznat! Jednou se mi to stalo. V kině. Tedy ne že bych se snad počurala, ale začalo se mi chtít tak moc, že jsem byla nervózní, červená jako rak a máma to poznala. Tentokrát však následovala jen ohleduplná otázka, zda nemám nějaký problém... Nedivím se, chovám se asi totiž tak, jako bych počuraná byla. No vymáččknout ze sebe: "ne, nepočurala jsem se, ale strašně se mi chce" To jsem málem začala natahovat. Brr!! Jsem tím prostě poznamenaná. Ach jo. Ty víš přesně, co to je...

Ahoj Kláro, ano, velmi tě chápu. Taky jsem pak měla problémy nějaký čas. A hned dva. Jeden mi vlastně pomohl, protože od té doby jsem pak už vždycky všude o jakýchkoliv přestávkách myslela na to, že musím jít úplně napřed na WC, ten druhý byl horší a mám ho vlastně trochu dodnes - nedokážu úplně otevřeně na rovinu a hned rodičům říct o nějakém problému nebo o něčem, co jsem zkazila, vyvedla nebo tak něco. Jinde mi vůbec nedělá problém uznat nějakou svoji chybu nebo problém, ale před rodiči je to jinak. Vždy se objeví ten stejný pocit, jaký jsem měla, když jsem šla mokrá vedle našich a oni nic netušili. Takový strach, co se stane, až to praskne. Takže tě načisto chápu.

já naposled před týdnem cestou z práce těsně před bytem jak jsem byla nervní z toho jak potřebuji čůrat nemohla jsem odemknout zasem se mi klíč ve dveřích.... a bylo to v kalhotch

Kláro, chápu. Jemu se také stala nepříjemná věc, tak má pochopení a tu počůrandu myslel jen z legrace a je dobře, že ti to nevadilo. Tak nos tmavé a ne světlé, na kterém je vše vidět.

Ahoj Marťo:-) . No hlavně se smál, ale ne výsměšně. Říkal, že se jednou podělal při běhu na atletických závodech.. Takže se to prý může stát každému. Má pravdu. Zvláštní věc, ze standy mi jednou řekl počurando a to mi vůbec nevadilo!!! Ale tem mindrák mám stále veliký, hlavně u rodičů. Ale po svěření se příteli i vám je mi podstatně lépe :-). A toho zvyku kontrolovat se, toho se již asi nezbavím. Stejně jako mimořádného studu, být kýmkoliv viděna v kalhotkách. Přitom být viděna jen v podprsence mi takový problém nedělá.. Ale nejedná se o stud z nahoty. Jedná se o to, že mám strach, že nemám čisté prádlo!! Chápeš?

Kláro, to je dobře, že ses příteli svěřila. Jak reagoval? Bude ti určitě oporou, zvládneš to, bojuj. :-)

Tak mě se to stane asi každou chvíli, jak to tu čtu - už letím...

No není to nic divnýho se počůrat.Prostě se to někdy stane a chtěl bych mít partnerku,která by mi to dokázala přiznat.Rád bych jí s tím pomohl.

Četla jsem tady jak paní Hana se počurala na Rozsutci. Já jsem asi o dost mladší a stalo se mě to letos taky na Slovensku. Výstup na Priečné sedlo, kdo to tam zná, skoro kolmá stěna zajištěná řetězi leze se tam min.půl hodiny. Na koho to tam přijde tak nemá šanci někam odskočit. Byla jsem už skoro nahoře, když už to dál nešlo a musela jsem to pustit. Kalhotky jsem měla mokré durch a na mých světlemodrých kraťasech to bylo zezdola jasně vidět. Člen Horské služby, který to tam hlídal, mě uklidnil slovy "z teho si nič nerobte, tuná je to na dennim poriadku, že se tady niektorá ženská počurá". Hanka, 31 let!!

Marťo, asi dovedu. Musela ses strašně stydět.
Kláro, jestli je tvůj přítel chápavý, máš vyhráno.

Ahoj Marťo a všichni. Děkuji vám všem za podporu. To víte, bojuji s tím. Úplně v pohodě to není. Jednou se mi třeba stalo, že jsem byla se svým přítelem na výletě a v hotelu na pokoji jsem si svlékla kalhoty. Mám od té příhody takový zvyk, se vždy po svléknutí "kontrolovat" zda je vše jak má být. Až na ty malinkaté nehody jednou za dlouhou dobu vždy vše bylo čisté. Přítel otevřel dveře a vešel. Já se tak lekla, dala nohy křížem a kalhotky zakryla mikinou. Přítel se začal smát a ptal se, kestli jsem se nepočurala! Myslel to v žertu, jako reakci na moje podivné chování po jeho příchodu do pokoje. Ale já byla v šoku a najednou jsem měla pocit, že jsem zase kontrolovaná. Tak jsem mu vše řekla. Byl to první člověk, kterému jsem se svěřila, ale málem jsem se propadla studem. Mimochodem, ty kalhotky jsem měla čisté, jak skoro vždy. Ale ta obava a stud tady je a asi dlouho ještě bude... Ale bojuji a toto svěřování mi moc pomáhá. Děkuji ještě jednou:-)

Kamile,díky za přání. Od toho prváku mám klid, v červnu jsem úspěšně promovala a už se nic nepřihodilo, tak to snad tak vydrží. I když vyloučit se nedá nic, jsme jenom lidi a stát se může cokoliv. Tady jsem se k těm problémům v prváku přiznala hlavně kvůli Kláře, abych jí trochu pomohla s tím docela traumatizujícím zážitkem máminy kontroly. Pro mě to taky nebylo lehké, i když jsem vnímala jako v nějakém oparu, no jak ve vysoké horečce, to znáte určitě, kdo jste tím prošel. Ale ne že bych nevnímala vůbec, takže to bylo pro mě hodně všelijaké, když mě máma musela v posteli přebalit...Často od té doby myslím na lidi po úrazech, kteří to takhle musejí mít celý život, to se nedá jinak a člověk si musí zvyknout i na tento druh péče. Ale dovedete si asi Kamile i Kláro představit, jak mi bylo, když jsem slyšela telefonovat mámu a říkala babičce, že mi musela dát plínky. No už je to pryč.

Rodiče to zaskočí, ale spíš podle mě mají starost, jestli je dítě v pořádku. O to horší to může být, pokud se dítě počůrá a mělo s tím třeba problémy jako malé, že se nevzbudilo apod. Bojí se, že se to třeba vrátilo. Nevím ale co se diví, že to tají. Pokud se rodič počůrá, bude se také snažit, aby se to jeho dítě nedozvědělo a nevšimlo si toho.
Marťo, jsi skvělá, že se k tomu přiznáš. To ne každý dokáže. Plínky jsou od toho, aby pomáhaly a tohle bylo nejjednodušší řešení. Tím, že jsi moc nevnímala, jsi o tom de facto nevěděla. Ale pokud bys byla při plném vědomí a nemohla sama nic a musela se nechat přebalovat, už by to byl pro tebe asi o dost horší zážitek. Každopádně ti přeju, aby ses všemu tomuto vyhnula.

Klárko, moc ti rozumím. Ale zkus se toho nějakým pozitivním tréninkem zbavit, třeba jak píše Kamil, podívej se, že v tom nejsi sama. Vsadím se, že každý člověk má nějaký podobný trapas za sebou, jakýkoliv, každý máme v životě něco, co není na chlubení. Důležité je, žes odpustila mamce, i když to přehnala, to je fakt. Ale ono to někdy zaskočí ty rodiče, vždyť si představ onu situaci - jsme velké holky, v pubertě se navíc okatě předvádíme jako super dospělé a najednou mamka zjistí, že tak její velká slečna, která už zkouší její rtěnky a voňavky (dělala jsi to taky?) se najednou počůrá a ještě to tutlá. Co myslíš, moje máma taky měla před dalším koncertem poznámky, jestli mi nemá dát plíny, ona to myslela v legraci, ale taky jsem byla rudá až na zádech. A abych tě trochu uklidnila - nakonec na ty plínky došlo právě v tom prváku na vysoké. Jak jsem psala, nebyla jsem schopná pár dní moc vnímat, ani se nějak hlídat a natož vstát z postele, tak těch pár ošklivých dní mě máma musela normálně přebalovat. A svěřila se s tím mým babičkám a dědům, taky jsem se pak na ni za to zlobila, ale jen chvíli, došlo mi, že i oni se zajímali, jak mi je a co se děje, tak se prostě svěřovala. Bylo mi samozřejmě pak před nimi stydno, ale když bych se náhodou jako rodič někdy ocitla ve stejné situaci, jinak bych to zřejmě řešit ani nemohla, to by se ani nedalo stíhat pořád prát pyžama a povlečení. Mindrák si z toho rozhodně nedělám, tak zkus to své trauma zvládnout. První krok jsi udělala, že jsi se svěřila aspoň tady. Fandím ti.
Romano, a u tebe dobrý po té příhodě?

Kláro, se stydíš, protože víš, jaké to je, když se někdo počůral. Ale právě nehody ostatních by ti měly pomoct, že se to prostě stane hodně lidem. Možná by ti pomohlo, kdyby se před tebou nějaká holka počůrala. Z toho, co píšeš, mi vychází, že se bojíš, aby se ti náhodou nepřihodila nehoda a máma to nezjistila. Až se od ní odstěhuješ, už by tě tohle nemělo trápit. Obavy zmizí.
To, co ti provedla, mámy dělají. Myslím ale, že zašla příliš daleko. Stačilo přece pohledem zjistit, jak jsi na tom a nemusela ti detailně zkoumat prádlo, navíc před "cizími". To je fakt potupné.

To se ti nedivím,máš to až do konce života.