chci zemřít

Ahoj, tady je vzkaz pro všechny co si myslí, že jejich život nemá cenu. Nezáleží na tom co se vám stane, záleží na úhlu pohledu. Znám spoustu lidí, kteří mají relativně spokojený život, ale neustále trpí nějakými "depresemi" a bezvýchodnými stavy. Pro ty mám jedinou radu, přestaňte žít podle nějakého vámi vytvořeného scénáře a užívejte každého dne. Nebojte se projevovat vaše názory a dělat co vás baví.
No a pro ty, které v životě potkalo něco špatného - poděkujte Bohu. Jste silnější než my ostatní. Můžete si říct: "No tak teď už mě ale nic nerozhodí." Když člověk musí řešit vážný problém, uvědomí si, že těch 1000 malicherných problémů (jako vzhled, finance, práce, škola atd...) vlastně žádné problémy nebyly!
Všímejte si spíše pozitivních věcí na životě, i kdyby to měly být věci "malé".
Jasně, že můžeme potkat nějakýho "anděla", kterej nám pomůže a celej život nám dá dokupy, ale v 99% to závisí jen na nás. Tak se vykašlete na všechny nepříjemný myšlenky a řekněte si: "Já to dokážu!"

No tak, všechno nejlepší k narozeninám!!! Taky mívám takové myšlenky, taky se s tím občas peru, ale......nevím jestli bych to sama někdy zvládla, vzít si život.A tak žiju jak žiju. Pro druhé dost divně, ale zkouším na sobě pracovat.

Sebevrah je zbabělec.Deprese je vrah.To jsou fakta.Někdy ale nehledíme na fakta, protože veškerý rozumný myšlenky se ztrácí.Cítíme jen bolest a zoufalství.Jako dneska já.Dnes mám narozeniny,je mi 22, sedím sama doma a nevim co dál.opouštím svojí práci, muže kterýho miluju a nesmyslně pálím mosty s okolním světem.To,že je sebevražda nejen zoufalá, ale i projev zbabělosti a jistota, že jsme si život nedali tak nemáme právo si ho brát mi brání tohle udělat.Ale myslím na to denodenně.Zaměstnávej se,pěstuj koníčky,choď mezi lidi...super rady...jen kdyby byl výsledek.

Hlavu má zvrácenou,zmáčené vlasy,
za dveřmi slyší ty zmatené hlasy,
je pozdě spílat jí, prosit a křičet
teď už vám zbyde jen nad hrobem brečet.
Vzala si poslední kapičku života,
nad jejím tělem se světýlko mihotá...
nechala po sobě poslední psaní,
je hrozně nešťastná, pohleďte na ní...
V listě co nechala bylo jen psáno
to co se stalo prý bylo už dáno...
Strašně se trápila, nemohla dál,
někdo ji naději na štěstí vzal.
Ten kdo to způsobil vůbec nic netuší,
sladce si usíná, spánek nic neruší.
Ona je v rakvi, na prsou hlínu,
kdo za to může, kdo nese tu vinu???
Pro mně je hrdinkou, vzdala se života,
to já jsem nic a ničí mně samota...

Ahoj. Hele já to naprosto chápu, že chceš zemřít. Znám takových hodně lidí a ani já nejsem vímka. Moc si přeju zemřít a už, abych tu nebyla, ale nemyslím jen na sebe a nemohla bych to udělat kvůly mé mamce, která by určitě si taky něco udělala kvůly mě...sice tu už nebudu a nebudu to vědět, ale kdybych měla zemřít s myšlenkou, že máma se zabije...radči bych se trápila. Určitě máš taky člověka, který Tě miluje a klidně by za tebe i zemřel. Klidně i jednoho! Vždyť já mám taky jednoho. Mám smůlu, rodina je naprosto rozebraná a nestará se o mě. Otec mě mlátí a sestru miluje, s kamarádama už si nerozumím ani slovo a nějak se rozpadáme a ještě k tomu mám závislost. Prosímtě nedělej to...né kvůly mě, ale kvůly někomu kdo tě miluje...i když ho možná nevidíš.
P.S.: Představ si, že až Ti bude 27 nebudeš už chodit do školy, budeš pryč od rodiny, budeš mít novou milující rodinu...sice je to budoucnost, ale když to překonáš budeš hrdina!
Můj oblíbený citát:
Život je boj a sebevrah ulejvák...:-)

CHCI UMŘÍT,CHCI UMŘÍT, CHCI UMŘÍT, ALE JSEM SRAB....BOJÍM SE SMRTI...ALE CHCI. ABYCH SE KONEČNĚ NETRÁPILA...A JÁ TO DOKÁŽU...JÁ PŘEKONÁM TEN STRACH PROTOŽE CHCI UMŘÍT!!!!UTRÁPENÁ DUŠE

.

..

..

Jakube, neboj, s věkem tyhle nálady nejspíš pominou. Cítila jsem se v 15 úplně stejně a teď, když je mi jednou tolik, jsem naprosto v pohodě. Prej zlatý věk mládí, haha. Prdlajs. Dělej, co tě baví a uvidíš, že za pár roků ti ten stereotyp ani nepřijde jako taková hrůza. Nebo si ho nevytvářej, vždyť nemusíš - každý má takový život, jaký si ho udělá.

je mi 15 let a chodim na stredni skolu...rodice sou rozvedeny...vsechno to posrala tatovo prytelkyne..proc tohle vsechno delam.rano vstanete dete do koupelny pak do prace nebo do skoly pak pridete nejaky to volnoa zase spat a takhle je to porad...ma tohle vsechno smysl stejne jednou vsichni chcipnem a to me sere.lidi si vubec nic neuvedomujou..newim jestli vydrzim..jediny co me drzi je uz jenom ten fotbal..laska k fotbalu JogaBonito

Jmenuji se take martina,nemím toho za sebou tolik co martina přede mnou,ale taky už o životě něco vím.druhé manželství,dvě děti.skvělé je mít pro koho žít,pak už to prostě jít musí.Každému někdy bylo setsakra blbě,ale jednou to bude jen minulost.uvidíš!!!!Všechno se dá vydržet.

Martino, nemuzu jinak - musim Vam rict ze jestli jste timhle prosla a jeste stale bojujete tak Vas obdivuji.. Litost asi jeste nikomu nepomohla, ale mne je vazne smutno, ze se podobne veci deji.. a jeste mnohem horsi. Kdyz to ctu, nejradsi bych se za ty hystericke sceny a kecy ze me nebavi zit profackovala (mam jenom cukrovku, jinak jsem v poradku da se rict.. neprijemne psychicke stavy si nejspis vytvarim sama.. zadne trauma jsem nezazila, nikdo me nezneuzival, nikdo blizky mi jeste neodesel.. na co si stezuji ze?)

Vážená paní Martino a další,
jsem ochoten Vám pomoci. Jak? Třeba tím, ž e Vám umožním činnost, kde se budete moci společensky, ale i finančně realizovat. Jedno přísloví praví: "Dej hladovému rybu a dáš mu potravu na jeden den. Ale když ho naučíš ryby chytat, dáš mu potravu na celý život." Netvrdím, že nemáte co jíst. Ale každý člověk po něčem hladoví. Hodně často po uznání a podobných nemateriálních věcech. Deprese mnoha lidí pramení právě z toho. Moje práce spočívá v tom, že dávám lidem možnost uzdravit se. Fyzicky, psychicky-společensky i finančně. Viz následující nabídka. Platí pro všechny z Vás, které to zaujme. Michal
"JEN TO NEJLEPŠÍ JE DOST DOBRÉ K TOMU, ABY VÁM SKUTEČNĚ POMOHLO. Neutrácejte peníze za chemické náhražky a za nedotažené polotovary, vydávané za přírodní preparáty.
Váš zdravotní problém Vám pomůžeme řešit vyzkoušenými postupy s pomocí osvědčených přírodních produktů, např. aloe vera nejvyšší kvality, výrobků z ní a dalších stejně vynikajících doplňků výživy. Účinnost všech je léta testována, než jsou uvedeny na trh. Proto žádný z nich nebyl za 30 let existence firmy stažen z výroby a prodeje. O kolika lécích a doplňcích výživy to můžete říci? Na všechny námi distribuované produkty se vztahuje záruka účinnosti - pokud nebudete spokojeni, vrátíme Vám peníze. Sdělte nám věk, Vaše problémy, délku jednotlivých potíží, jakou léčbu jste dosud absolvovali a nyní absolvujete, ev. další důležité skutečnosti, např. operace.
RÁDI VÁM POMŮŽEME K LEPŠÍMU ZDRAVÍ.
Harmonie, preventivní a revitalizační naturcentrum, Kladno. Pište na e-mail: info.harmonie"volny.cz (P.S. Hledáme lidi se zápalem o přírodní produkty k distribuci ve Vašem regionu)"

Tak jo, mám 3 děti. Nejstarší syn byl prvoligový fotbalista, než ho jeho mladší bratr naučil píchat si pervitin. Teď je z obou duševní i fyzická troska. Manžel a jejich táta se na nás vykašlal, neboť by zto uškodilo jeho polit. kariéře. Můj třetí syn chodí do první třídy, můj současný manžel (druhý) je snad poslední správný chlap na světě- měla bych být asi šťastná, že jsem vůbec přežila fyzické útoky svého bývalého manžela a okrádání svých drog. závislých synů, ale fakt nejsem. Bojím se o toho nejmladšího a jsem asi neúměrně přísná matka. Byly doby kdy jsem každý druhý den trávila na policii a vyzvedávala si syna a podepisovala protokoly, v kterých jsem ho nepoznávala. Jezdila jsem za ním na detox a do léčebny, vyhodila ho z domu, sbírala jsem ho na ulici a čekela na zprávu, že ještě žije. Dvakrát se pokusil vyléčit se a potřetí to nezvládl a nepřežil. Mám 3 syny - 1 je mrtvý, 1 je dodnes závislý na drogách a 1 chgodí do 1. třídy . Tak mi, prosím, nikdo neříkejte, že nevím nic o těžkém životě. Já jen vím, že ješte nemám právo odejít.

Také si myslím,že je potřeba lidem v úzkých pomáhat ,než je odsuzovat dopředu,myslím si že žádný člověk kdyby byl v pohodě by sám zemřít nechtěl,ale situace ho někdy "donutí"to skoncovat.Zažila jsem to u své kamarádky,do které by to nikdo nikdy neřekl,ale život je nepředvídatelný. Pokud už člověk má takové myšlenky,měl by určitě vyhledat odbornou pomoc,aby nebylo pozdě a neudělal zase další neštastné kolem sebe.

To je asi deprese. Léčila jsem se jednou. Před deseti lety. Stalo se to poté, co moje babička zemřela dosti drastickým způsobem byla jsem u toho a já navíc v té době byla v rozvodovém řízení, manžel mě bil.Měla jsem v té době roční dítě. Šla jsem na psychiatrii (moc se mi tam nechtělo). P.doktorka mě vyslechla, poradila a předepsala léky. Bohužel už nevím, jak se jmenovaly. Léky zabraly asi za měsíc, to byla úleva. Brala jsem je půl roku. Deprese se už potom nikdy nevrátila. Jestli Ti mohu radit, vyhledej psychiatra. Neboj se toho, je to dnes normální.Držím pěsti.

Ty máš zase trochu jednodušší myšlení Martino a o těžkém životě asi nic nevíš

Když chce někdo zemřít, nemá smysl mu v tom bránit. Každý sebevrah je podle mně slaboch a srab. Život je mnohem těžší než smrt!

Na sebevraždu myslím každý večer. Nikdy nemůžu normálně usnout. Na své nejbližší působím nepříjemně. Přitom si to vůbec nezaslouží. Moc se za to stydím. Nejraději bych se zabil, ale jsem slaboch a nemůžu najít odvahu. Každý večer když nemůžu spát, tak o sebevraždě hodně přemýšlím. Moc bych se chtěl cítit dobře, ale asi si to nezasloužím a něco mě chce z tohoto světa dostat. Moc se za sebe stydím a cítím se hrozně.

Ahoj Lucko,to co jsi napsala je hodně smutné,a věřím že tě tvé dětsví asi trochu poznamená.Já ti jen napíšu jak jsem svou situaci vyřešila já.Když mi bylo 17 zemřel mi nečekaně tatínek,a já zůstala sama s bratrem a matkou.Odmala jsem však tíhla k tátovi byli jsme si bližší ,proto mě jeho smrt moc zasáhla,dlouho jsem se s tím nemohla smířit..Matce však bylo v té době 35 let ,tudíž byla ve věku ,že nechtěla zůsta sama,a tak zanedlouho si přivedla "strejdu",a pak dalšího,a zas dalšího,toho pravého už jaksi ne a ne najít.Okamžitě si je nastěhovala,aniž bychom měli možnost je poznat dopředu.Cítila jsem se tenkrát hrozně, to pevné zázemí ,co pro mě byl domov dřív,přestalo fungovat pak už jen hádky,spory a pláč do polštáře.Přemýšlela jsem i že "půjdu za tátou",ale rázem jsem to zamítla to by si můj táta nepřál a mám snad život před sebou..Dopadlo to tak ,že jsem se čtvrt roku po tátově smrti seznámila s chlapcem,a zamilovala se.Když se mi po 2 letech vrátil z vojny,odstěhovala jsem se za ním,vzali jsme se a máme 2 děti .Dnes už je od svatby 18let a mezi mnou a matkou,je to chladné.Chci ti jen říct ,nikdo ti nesmí dát pocit že bys tu neměla být,je to tvůj život ,i když zatím asi ne moc štastný,ale ono i to tvé štestí přijde uvidíš,zamiluješ se osamostatníš ,vdáš a jednou určitě zařídíš svým dětem lepší rodinu než jsi měla sama.Takže hodně síly,štestí a konec chmurným myšlenkám.