Je mi smutno

Všem Vám děkuju za podporu,nevím,jestli najdu sílu na psychiatra,každopádně jsem to ale potřebovala slyšet (přečíst).Je fajn,že aspoň na některých diskusích potká člověk normální lidi,kteří se nevysmívají,nenadávají a neuráží...Mám z toho hned lepší den.

Tak to mě rozbrečelo tuplem.Mě,veselého toto dostalo.Nemůžu psát...................

Svoje konto mám jinde než má on.Nepřipustil by abych jen nahlídla jak je on na tom.Synové sami mi říkají,že by se nikdy tak nechovali jako jejich táta.))Čekala jsem,že mi bude rozvod navržen,ale já vůbec nevím co bych potom dělala.Víš já bydlím na bytě kde se on narodil a zůstat tam bydlet a ho vyhodit,fakt to je moc zlé.Víš já pořád celý život hledím na druhé a sama své problémy odkládám,ale mám pocit,že už to přeteklo.Včera v noci jsem s hrůzou zjistila,že už ho nemám ráda,ale cítím s ním nějakou tu lítost.Vždy jsem si představovala,že spolu zestárneme a budeme spolu sedávat na lavičce,jako starý dědeček a babička,tak jak jsem to viděla u svých rodičů.Nemůzu psát,přes slzy nevidím na klávesnici,moc a moc ti děkuji,že ses nade mnou aspon zamyslela....díky

Nada- když vyděláváš, zařiď si svoje konto v bance a dávej si tam nějaké svoje peníze, je to naprosto normální. svým synům neprospívá, když vidí, jak se podřizuješ sobci, ponesou si svůj vzor životem dál. Pokud máš dobrou práci, která tě naplňuje ,rozveď se s ním. Tys už svůj úkol splnila.

Taky mám problém.Asi jsou to deprese,kterými nijak netrpím,ale nevím.Už delší dobu,vlastně celé manželství a to trvá 30 let,si nejsem jista jestli jsem udělala dobře,že jsem si svého muže vzala.Máme dva dospělé syny,za které mu děkuji a taky je to jediné co mi za tu dobu dal.Manžel se sice postaral o rodinu,ale je to nesmírný sobec.Peníze mi odměřuje,na vše mi dává 4 tisíce korun měsíčně,nikdy mi nic nekoupil,když nevyjdu půjčí mi,ale musím to do koruny vrátit.Auto mi nepůjčí,jelikož máme stále nový tip a mohla bych ho nabourat,nikdy mi neřek,že mě má rád a když mi dá pusu,tak jen k narozeninám a je cítit jeho studenost.Já se za ty leta od něj odtáhla a vlastně jsem si vždy namlouvala,že to tak není,že je vlastně hodný a tak nějak přežívám.Včera jsem se s ním pohádala,jelikož nechtěl řešit věc,která vyžaduje pouze mužský přístup a rozhodla jsem se s tím něco udělat.Ale co? Nechci se rozvádět,mám tu dobrou práci,která mě plně naplnuje a jsem v práci ráda,radši jak doma.Synové za chvíli odejdou,tak už mě tak nebudou potřebovat.Manžel je ode mě o deset let starší a ke mě se chová spíše jako táta než manžel.Vše si přede mnou zamyká,šetří si své penízky a dělá ze sebe chudáčka,který žije z ruky do huby.Já vím,že to tak není,ale nedokážu se ozvat...Tak a ted jsem si tu vylila srdíčko,ale třeba se ve mě někdo najde,nebo mi poradí.Moji známí mi vždy říkali,že je to sobec,že by tak žít nemohli,ale já jsem se jen ubespečovala,že to není tak hrozné.Odstupem času a taky tím,že je mu 56 let je čím dál horší.Já už tak žít nechci,je mi 45 let a podle něj,už mi stejně ujel vlak!!!Děkuji že jsem se sem aspon mohla vypsat,,,díky

Ivanhoe: teď jsem přečetla příspěvky, opět se v těch tvých úplně vidím. Byla jsem včera odpoledne s kamarádkou na kafi, vůbec jsem se nedokázala soustředit na to co říká, jen jsem si přála, abych už mohla být pryč a bylo ticho a nikdo se mě neptal na můj názor na bůhvíco. Ale uvědomuju si, že tyhle vazby MUSÍM udržovat, nikdy bych je pak nedokázala vrátit do normálu. Pak jsem byla na spinningu, to mi vyhovuje, sice žádná radost a štěstí, ale tupé odrovnání těla bez používání hlavy - stejně bych jen seděla a tupě hleděla, takhle se bude alespoň lépe spát..Někdy, když musím pracovně něco řešit nebo jsem ve větším kolektivu a musím reagovat a komunikovat, tak mám pocit že se to možná zlepšuje, ale najednou to odněkud zas vyskočí a je to tu zas - a k tomu stažené hrdlo, žaludek, tlak na hrudi...Stejně jako ty, dovedu najít důvody svého stavu, své problémy, nepotřebuju k tomu pitvat minulost ani přítomnost, jen to nedokážu v pohodě "odžít".Jeden můj známý na otázku "jak se máš" odpovídá : blbě, ale dobře to nesu. U mě je to tak, že "to blbě nesu".Co s tím? Nevímnevímnevím... třeba se jednou ráno probudím a bude to zas fain. Kdy jsem se naposledy opravdu od srdce zasmála - ne proto, že to vyžadovala situace nebo se to ode mě čekalo???

Přesně jak píše "Smutňák" klaun,vykašli se na nějaký blbý předsudky,vyber si nějakýho psychologa z nejbližšího města a objednej se tam,doporučení od obvoďáka nepotřebuješ,nikdo se to nemusí dozvědět..mimochodem dneska chodí k odborníkům hafo lidí s daleko menšími problémy než máš Ty..

Ivanhoe - podle mě je návštěva psychiatra nutná a řekl bych,že pro Tebe i velice účelná a úlevná.Jen on posoudí Tvůj stav a napíše léky.Antidepresiva jsem bral i jako řidič velkého auta,nemají vedlejší ůčinky,které snižují pozornost,soustředění.Ale určitě a zcela spolehlivě brání u mužů vyvrcholení,hůře se dýchá - jako suchý vzduch a člověk se daleko více potí.A pokud jde o malé město a pocit viny za to,že jdeš k psychiatrovi - netrap se tím.Je to lékař jako každý jiný a Ty jeho pomoc potřebuješ.Možná by bylo řešení i jiné město,obvodní lékař napíše doporučení,nebude zkoumat proč.Udělej to,ta úleva po dobrých antidepresivech je obrovská.Bohužel - jen po nich.Vše ostatní je k ničemu.Rady kamarádů,rozplánovaný den,nevraživé pohledy nejbližších - nic nepomůže.Tohle je zákeřná nemoc,přichází plíživě a vždy má příčiny někde hluboko v nás,možná až v dětství.

Ja mam problem, misto toho abych se ucil nebo extreme dobre pracoval, vydrzi mi to chvili, jinak pak delam spousty jinych picovin, ale ne neco, co by prinaselo uspech.Nemam motivaci do zivota.

Šeptáček: Říct to obvoďačce? Nikdy! To už radši psychiatra, ten je na šusy zvyklej...

Saxana: Ano,moje dětství bylo jedno velké trauma,které,obávám se,při regresní terapii jen tak nezpracuju.Když mi bylo 9 několik měsíců mi umíral otec na rakovinu,takže si ho pamatuju,jak vážil asi 35 kg a bylo to naprosto otřesné. Moje matka mě posléze několik let (LET!!!) večer opouštěla a oznamovala mi,že odchází spáchat sebevraždu.No,a pak mám být normální,že jo...Vymluvit se nepotřebuju,to už jsem psala výš,potřebuju se zbavit těch blbých úzkostí a černých myšlenek a toho hodně špatného rozpoložení,které ze mě dělá náladovou, hubatou, drzou a věčně naštvanou hromádku neštěstí. Každopádně jsem ráda, že píšeš, že AD jsou nenávyková, protože i z toho mám v hlavě už hotový katastrofický scénář...

Ivanhoe,zkus zapátrat na netu po pojmech jako je regrese,Tvůj problém může mít třeba kořeny někde hluboko v dětství..A ta návštěva u psychologa si myslím by nebyla vůbec marná ,leckdy člověku uleví i jen se z toho vymluvit a dnes je už spostu AD nenávykových a obsahují hlavně ten kýžený serotonin,kterého se Tobě evidentně nedostává..

Antidepresiva napíše i obvodní lékař :-)

Smutný klaun: Děkuju za odpověď,vlastně jsem ani nevěřila,že to tady bude někoho zajímat...Antidepresiva jsem nikdy nejedla,ale jestli by mi to pomohlo,asi bych se příliš nebránila.Skrz jejich předepsání,ale řeším problém (ano,i zde jsem našla problém podobně jako všude jinde).Znamená to návštěvu psychiatra...A já to moc nemám chuť rozebírat.Napíše mi ty antidepresiva i bez sezení?A neotupí mě antidepresiva?Mám poměrně náročnou práci,kde musím pohotově reagovat a musí mi to v hlavě zapalovat...A ještě jedna věc: v našem padesátitisícovém městě je na mě poměrně hodně vidět a dost lidí mě zná (i ti,které já neznám),takže jestli mě někdo uvidí v čekárně,brzo to odněkud vyleze a já se asi propadnu studem...Ale zkusím se k tomu dokopat.I když momentálně k tomu moc odhodlání necítím...

Ivanhoe - potřebuješ antidepresiva,pokud budou dobré a trefí se do Tvých problémů,všechno to,co popisuješ se vrátí během pár týdnů do normálu,nebudeš se do ničeho nutit,vše zrůžoví a dokonce i pochopíš debatu svých kamarádek.

Pro princeznu: já jsem si právě četla Tvoje příspěvky a svým způsobem jsem chápala, jak se Ti tu dostává rad, ať jsi ráda, že jsi zdravá a ať si najdeš zábavu a přesně si naplánuješ denní program, jenže kdo ten psychostav nezažil,vůbec nechápe,že to,co člověku chybí, není schopnost najít si, co by ho bavilo, nebo si přesně naplánovat celý den... Ona chybí chuť se toho potom držet. Je fajn,že si udělám plán, jenže jsem tak vyřízená,že si za hodinu řeknu, že se na nějakej trapnej plán můžu tak leda vykašlat...a jsem tam,kde jsem začala.Mně lidi radí, ať sportuju,že se při sportu produkujou endorfiny a ty mě naplní dobrou náladou. Výborně, napsala jsem se na spinning, ale když jsem už měla vyrazit z domu, vlastně se mi tam nechtělo.Tak jsem se přinutila,odkroutila spinning a nic se nezměnilo.Nutila jsem se chodit asi 3 měsíce pravidelně 2x v týdnu,mezitím ještě volejbal.Vůbec nic to neřeší.Když se nenapíšu,je mi blbě z toho,že jsem to vzdala a jsem na sebe naštvaná, když se napíšu,za boha se mi tam nechce.Pořád se jen nutím k normální existenci.Můj manžel už rezignoval (nedivím se) a očividně ho svou dlouhodobě špatnou náladou deptám...K mému rozkladu už chybí jen to, aby si našel někoho, kdo se neustále neutápí v depkách... V poslední době jsem dospěla už tak daleko, že když jsem ve společnosti svých kamarádek a poslouchám jejich rozhovor, přijde mi, že neustále řeší samé kraviny a nedůležité věci a vůbec nechápu, jak můžou dvě hodiny řešit barvu květináčů, učitelku ve školce, stavební úpravy ložnice apod. Tak jen sedím a hledím jak magor, debaty se neúčastním a na otázky, proč se nezapojím do rozhovoru, neumím odpovědět... Tak co budem, sakra, dělat?

Ivanhoe : píšeš, jak kdyby to bylo o mě!!! Naprosto přesně stejný stav, ale taky si bohužel nevím rady....

Tak si tady čtu všechny příspěvky a přemýšlím, co si z toho všeho vzít.Taky se plácám v úzkostech a depresích a nevím, co se sebou... Ano,jsem fyzicky zdravá a vím, že bych si toho měla vážit a být vděčná, protože mraky lidí neřeší nic jiného,než jak se uzdravit. Řeknu Vám ale, že tenhle pocit mě ke štěstí zrovna nepřivádí.Taky chápu radu, že bych si měla najít nějakého koníčka, jenže já nemám chuť nic dělat.Nevím,co mi chybí,mám práci,manžela i přátele,min. 1x týdně sportuju, ale nic mě nebaví jako dřív a hlavně, ten psychický stav se při žádných činnostech nelepší. Ať dělám cokoli a jsem kdekoli, stejně někde v pozadí cítím, že mi není psychicky dobře a nejsem v pohodě. Když přijdu z práce domů, popadne mě nepopsatelná úzkost a deprese, že jsem tam sama (manžel chodí z práce většinou až večer). Když se vrátí manžel, tak už jsem úplně rozložená a podrážděná a jen po něm vrčím. Což už začíná i on, kliďas, pochopitelně dost špatně snášet. Nechci o něj přijít, ale neumím se nutit do lásky a gest. Zkoušela jsem návštěvu psychologa, ale nepomohlo to. Nepotřebuju si pokecat, řekla bych, že věci v hlavě mám celkem srovnané, jenom nemám chuť a elán do života. Vlastně každé ráno, když zazvoní budík, přemýšlím, jaký smysl má vůbec vstávat a nejradši bych zůstala hnít v posteli až do večera.Měli jste někdo takový stav a probojovali jste se do normálního života? Jak?

To Rebarbora: Také jsem vždycky brala s nadhledem takové to obligátní "Na zdraví" a to že všechna přání k narozeninám začínají "Hlavně to zdraví" atd. ,dokud jsem sana na vlastní kůži nepocítila jaké to je když přijde nemoc..Jsem sice dnes už zdravá alespoň podle doktorských tabulek ale na duši mi to zanechalo nesmazatelné stopy..Proto dnes už vím,že není štěstí bez ZDRAVÍ!!Přeji tedy všem "Hlavně zdraví, tělesné i to duševní"

Kdepak je Mischka?