Nemoc je nářek duše
Nemoc je vyjádření poruchy v uspořádání našeho životního systému. Jsme malý živý dílek velkého tvůrčího pořádku. V důsledku toho jsme propojeni se vším, co je v našem Universu stvořeno. Paracelsus říká výstižně: „Stvoření jsou písmena popisující původ člověka.“
Existuje tedy živá plynoucí rovnováha naší bytosti s kosmickým okolím. Stejná látková, energetická a informační výměna probíhá také uvnitř naší osobnosti mezi jednotlivými částmi bytosti, tedy mezi duchem, duší a tělem. Tak nemoc není příhoda, která se týká výhradně našich orgánů, nýbrž nemocná je celá osoba.
Když jsme nemocní, necítíme se dobře, pociťujeme slabost a trpíme bolestmi. Pocity, city a utrpení nejsou vjemy těla, nýbrž jsou duševní podstaty.
Měl tedy Novalis (Friedrich L. Hardenberg, 1772-1801) pravdu, když před 200 lety řekl „všechny nemoci lze vpravdě nazvat duševními nemocemi“?
Příkoří, odpírání lásky, zklamání, potlačované potřeby, nevyžitá agrese, to vše vyvolává stavy napětí, které často nejsou bezprostředně zpracovány, a jsou proto zatlačeny do nevědomé duševní oblasti.
Takovýto potlačený, zapuzený duševní obsah se pak po kratší či delší době somatizuje, ztělesňuje, posunuje se na tělesnou úroveň a její projevy, a tím vychází navenek.
Nemoci jsou tudíž především smysluplné regulace, které nás upozorňují na hlouběji ležící poruchy, a nabízejí nám tak příležitost ptát se po důvodu nemoci a vědomě zpracovat hluboko uloženou poruchu, která je příčinou nemoci.
Stíny, které leží zatlačeny v našem nevědomí, musejí být vědomě uvolněny, aby mohla být znovu nastolena zdravá harmonie.
Dahlke napsal.: „Nemoc je hlad.“ Tento výrok můžeme dále rozšířit a doplnit: Nemoc je hlad po stavu uvědomění. Evoluce člověka je koneckonců evolucí jeho vědomí. Nemoc je nezbytnost na naší cestě rozvoje pravého Já.
Podle uvedeného může tedy nemoc obrátit stav nouze. Jaké nouze?
Nu, té nouze, že si vlastně nejsme vědomi, kdo ve skutečnosti jsme. Nemoci jsou tedy pokusy o korekci, které mohou vést k přemýšlení, k uvědomění, pokud jsme připraveni ptát se na skutečný význam tohoto volání naší duše. Podívejme se, co k mystériu lidské bytosti a jejího stavu vědomí říkají moudří tohoto světa:
Lao c' říká: „Skutečná nemoc člověka je to, že neví o své nevědomosti.“ Buddha míní: „Nepoznání skutečnosti je pramenem zla.“
Hermes Trismegistos praví: „Jediný hřích, který člověk má, je to, že nezná Boha.“
V našem křesťanském Písmu svatém čteme: „Můj lid je ztracen, protože nemá poznání.“ Nejvyšší moudrostí Řeků bylo vyznání: „Scio, nescio.“ - „Vím, že nic nevím.“
Cestu, jak můžeme překonat naši zjevnou neznalost, nám velmi zřetelně ukázali také Rekové. Nad vstupní branou chrámu zasvěcení v Delfách stojí napsáno: „Člověče, poznej sám sebe, a poznáš Boha a Universum.“
Člověče, buď konečně vědomým si toho, kdo vlastně jsi! Ve všech učeních moudrosti všech dob zaznívá tato stejná výzva.
(Výtah z německého Pentagramu č. 6/1998.)
Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží LECTORIUM ROSICRUCIANUM
Komentáře
.
.
.
.
.
Nežijeme náhodou v matrixu?
Stále jsme připojeni k síti jako na netu.
Reinkarnace?
Jiná planeta?
To je jak se vznikem vesmíru...
Anebo otázka - co bylo dřív vejce nebo slepice?
I otázka vzniku vesmíru, v podstatě nezačal nikdy a začíná furt.
A přitom buňka je takový jeden velký vesmír, přijde mi, že je těch vesmírů nekonečno a vzájemně se prolínají...
A pod osvícením si představuji odpojení od matrixu, jehož chapadla člověk pociťuje denně. Takže osvícení - svoboda?
Od čeho se osvobodíme pak? Nejdřív od fyzické stránky, pak...?
Ale je to moc zajímavá otázka...Takto by to nešlo:-)
Podle mě to bude odpojení od fyzické stránky tak, jak ji chápeme nyní - podléhající zákonitostem této přírody, jenže bude jiná schránka, lehčí, která nebude podléhat těmto zákonitostem, ale zase jiným, zase bude něčím "omezená" - třeba budem moct létat, ale jenom v omezeném prostoru nebo omezenou rychlostí - třeba se nebudem moct přemisťovat. To začíná být zajímavé :D
Od těla, země, galaxie se nemusíš odpojovat - jen se odpojit od toho, co tě omezuje - co ti zde ani v těch jiných tělech nedá úplnou volnost.
Mě je jasné, že se člověk může od všeho odpojit - třeba nějakými cviky, uměle vyvolanými stavy apod., ale vždycky se vrátíš sem, do fyzické schránky. Nejde mi do hlavy, že by po fyzické schránce nebyl další vývoj.
Brou!
Málokdo je tak osvícený aby žil zdravě... a tak trpíme nemocemi. Universum, nebo Bůh to tak asi zařídil. Kam bychom se mohli asi tak vyvíjet, kdyby nás nechal život napokoji a v pohodlí i se všemi našimi nedostatky? Ustrnuli bychom.
- Odpovědět
Pošli odkaz