Co je to generalizovaná úzkostná porucha
Jejich obsahem je, že se stane něco nebezpečného nebo nepříjemného člověku nebo jeho blízkým, že onemocní, něco nezvládne, někdo na něj bude nepříjemný, nebude ho mít rád, ztrapní se před ostatními apod. Tyto obavy a starosti se vesměs týkají možného ohrožení v budoucnosti. To vede k úzkostnosti, podrážděnosti, zhoršenému soustředění, nadměrné únavě a nepříjemným tělesným pocitům. Úzkostné očekávání, obavy z budoucího neštěstí, pocity "na pokraji svých sil" vedou ke zhoršenému soustředění.
Z tělesných příznaků dominuje svalové napětí, roztřesenost, závratě, nevolnost, bolesti hlavy, pocit sevření na hrudi a v krku, bušení srdce, nadměrné pocení, sevření nebo tlak v žaludku, pálení žáhy, pocity na zvracení, zažívací potíže s průjmy, pocity slabosti v končetinách, nadměrná chuť jídlu nebo naopak nechutenství apod. Většinou je zhoršen spánek, zejména večer. Lidé trpící generalizovanou úzkostnou poruchou mají často problém se uvolnit, odpočívat, vypnout. Tyto potíže se zhoršují v době, kdy má postižený člověk zdánlivě více klidu a volnosti - o samotě, o víkendech a o dovolených - protože jeho pozornost není od úzkostných myšlenek odváděna vnějšími činnostmi.
Je několik společných oblastí, kde se lidé obávají:
- Zdraví. Obavy o vlastní zdraví, zdraví rodiny nebo přátel. Typické jsou představy onemocnění, choroby a neschopnosti si poradit v nějaké situaci. Člověk může začít být úzkostný tehdy, když slyší, že jiní lidé onemocněli, protože mu to připomene možnost toho, že on nebo někdo blízký může onemocnět také.
- Přátelé/rodina. Obavy o to, zda je dotyčný dobrý rodič nebo přítel, obavy o štěstí nebo zdraví rodiny, přátel, jejich bezpečnost a toho, zda pro ně udělal to nejlepší.
- Práce/škola. To je další oblast, která je často zdrojem obav. Např. typická je obava, zda se podařilo udělat všechno, co bylo na tento den nebo týden naplánováno, nebo zda to bylo splněno na takové úrovni, která se očekává, nebo zda někde něco neuniklo, nestala se chyba apod.
- Finance. Někdy se lidé obávají, zda budou schopni zaplatit všechny účty, nebo zda mají dost peněz do budoucnosti, i když teď mají na pokrytí výdajů prostředků dostatek.
- Denní povinnosti. Mohou se stát také zdrojem obav. K tomu dochází tehdy, když si člověk myslí, že něco špatného se může stát každou chvíli. Pak se může obávat běžných záležitostí (zda bude někde včas, dopravy, zda bude dobře vypadat, zda zvládne denní povinnosti atd.)
Nadměrné obavy bývají spojeny s domněnkou, že pokud určité věci neuděláte, bude to mít pro vás strašné následky. Problém je, že nadměrné obavy se jen těžce zastavují. Člověk, který se chronicky obává, může ležet v noci v posteli a obávat se všeho, co může přijít v budoucnosti, přes týden nebo během roku. Jeho snaha obavy potlačit bývá neúspěšná. Podobně může mít sklon přinášet si obavy z práce domů a naopak. Není schopen je nechat za dveřmi.
Jak jste si už možná všimli v předchozích příkladech, nadměrné obavy bývají spojené se třemi základními postoji, které jsou v pozadí:
- Perfekcionismus souvisí s obavou, že uděláte chybu. Nebo že věci nebudou takové, jaké "mají být". To by byla opravdu tragédie!
- Nadměrná zodpovědnost souvisí s obavou, že když se nebudete obávat, mohou se špatné věci doopravdy přihodit. A pak by to bylo na vás! Vlastně tím, že máte obavy, se chráníte před negativními událostmi. Takže to, že máte obavy, svědčí o tom, že nejste žádný flink
ani lajdák.
- Pocit nekontrolovatelnosti souvisí s obavou, že věci moc kontrolovat nejdou. Tak je kontrolujete "pro jistotu" alespoň vlastními obavami.
Zdroj: Úzkost a obavy (Portál)
Komentáře
P.S.: Já to mám taky.
psycholog Vám moc nepomůže -radím navštivte psychiatra a ten předepíše antidepresiva .Sama mám také tyto zdrav. problémy a je to peklo !!
Myslím na Vás
1. odborník je neschopný
2. celá psychiatrie je neschopná
Neuměj nic, než na to nasazovat chemický sráče.
http://www.youtube.com/watch?v=6wS5xOZ7Rq8 (anglicky)
Nevím proč, ale říkal jsem si, že Kristovy roky budou pro mě změna - mmj. jsem kouč a asi jsem si to dal jako závazek ke změně.
Chci všechny povzbudit - nebojte se zajít za psychiatrem a psychologem, nebojte se si říci sami obvoďákovi. Ublížíte jen sami sobě, když to odkládáte. Ztrácíte roky.
A bacha na benzodiazepiny - lexauriny, neuroly apod. Opravdu bacha na to !!!, návykové jako čert a pak nejenže nepomáhají, ale naopak vyvolávají příznaky.
No nic - letos jsem se rozhodl vrátit se po 15 letech z Prahy domů na Moravu, za rodinou, přáteli a začít se řešit.
Odhodil jsem zábrany a požádal obvoďačku, že chci za psychiatrem. Našel si novou práci. Nasadili jsme antidepresiva - ano je nevýhodou, že zabírají později a po některých mi bylo i zle, ale věřte, že vedlejší účinky ustupují fakt rychle. Teprve až když jsme našli to správné - po měsíci jsem se začal cítit lépe, postupně se mi vrací energie, dokonce se cítím některé dny tak, jak už dlouhá léta ne.
Například jsem fakt na dovolené dokázal odpočívat, mám větší chuť na sex, mám nové koníčky apod. Připadám si, že jsem začal po létech znovu žít. Benzodiazepiny (lexauriny, neuroly,...) - ano, i z těch dvou, tří denně mám návyk. Přecházím na nenávykové léky a těším se, že mi nebude bušit srdce. Psychoterapie je taky bezva. Mám kolem sebe psychology, takže vím. Takže já určitě fakt doporučuji: 1. Neodkládejte se řešit, ztrácíte roky 2. Nebojte se antidepresiv - má to blbý název - já si to přejmenoval po sezení s kámoškou psycholožkou na "tabletka na pohodu" 3. Zkuste psychoterapii a 4. Bacha na benzodiazepiny. Všechny zdravím a těším se na vaše příběhy.
ja som sa tiez citila prve mesiace po uzivani AD super, no postupne stracali ucinok a prejavovali sa vedlajsie ucinky po dlhodobom uzivani / objavila sa znova depresia a rizikove spravanie-chodila som na aute obrovskou rychlostou a bolo mi jedno, ci sa zabijem alebo nie, ked som isla na bicykli, tak som si nedavala pozor a isla som do krizovatky naslepo, suma-sumarum, stastnejsia som prestala byt, mala som katastroficke scenare, ze ma muz opusti a ja sa vratim na slovensko, strasne som ziarlila, atd.vedlajsi ucinok AD po dlhodobom uzivani su samovrazedne myslienky / tie som ja nikdy nemala a po dlhom uzivani sa u mna objavili /
teraz po rokoch "zitia" som sa rozhodla vyskusat psychoterapiu, bola som tam zatial dvakrat, efekt nevidim, stale si myslim, ze clovek si musi pomoct iba sam
s tím jako s přirozeností, mně danou. V tomto krutém světě současnosti by spíše měl navštívit psychologa či psychiatra ten, kdo úzkostný není...
My s bohatým citovým vnitřním světem to prostě máme těžší, ale i když je to často bolestné,je to dar. Přišli jsme prostě na svět z jiné dimenze. Ale vím, jak to umí bolet...
Vyhledat při stavech úzkosti odborníka je naprosto vhodné, není důvod si podobné stavy pěstovat, pokud člověk není masochista nebo náboženský blouznivec. Pochopitelně není dobré vrhnout se hned na nějaké prášky, leckdy postačí bylinky a dobrá psychoterapie. A kdo se dostal až na dno, ten přestal ohrnovat nos i nad těmi prášky-ačkoliv problém nevyřeší, někdy jsouzkrátka nezbytné.
a protože žít není lehké, prožíváme dlouhé plochy smutku a jen okamžiky radosti. Takže úzkost vždy převládá, bohužel.
Chorobná přecitlivělost (zřejmě vedoucí k depresím) s kterou se nedá žít ani bídně, (viz příspěvky výše), a úzkost s kterou přežíváš a je ti denním společníkem je přeci jen něco jiného.
Ještě bys měl(a) dodat, že tu úzkost mám oslavovat ne?
Sakra lidi vzpamatujte se, je to nemoc, stejně jako cukrovka nebo ekzém,obojí se nějak projevuje...akorát lidem trpícím GAD se hodnoty nedají naměřit jako cukrem v krvi, nebo množstvím ložisek na kůži.Kdyby nebyla, tak by asi prášky nepomáhali, nemyslíte? 2 roky jsem to ignorovala a brala jsem to jako svoji slabost, s tím, že to bude lepší. A to byla ta největší hovadina, kterou jsem mohla udělat. Čím dýl to necháváte být, tím víc ten mozek degeneruje, přenosy serotoninu se krátí a člověku je hůř a hůř a o to delší a náročenější je léčba a kvalita život klesá. Psychiatr+Ad, psycholog+terapie by měly být na místě!!!!! A nebo se trapte až do smrti..
Žít každodenně s úzkostí prostě není normální, ale znamená to, že někde je něco špatně. Ano, jde dlouhá léta machrovat a libovat si, jak dobře to zvládáme, nebo si svou úzkost dokonce idealizovat a pokládat ji za jakousi ctnost a dar shůry. Ale tělo zatím v utajení dostává pěkně na pr..l a jednoho dne to prostě praskne. Já to vím, já to mám za sebou. Kolik let jsem si nalhávala, že je to pořád dobré... Ono se to u mně zhoršovalo velmi, velmi pomalu, dlouho jsem si mohla lhát do kapsy. Byl to ten efekt jako v tom pokusu se žábou-když ji dáte do vařící vody, hned vyskočí, ale když ji dáte do studené a pomalu ohříváte, tak nereaguje a pomalu se uvaří.
Jo, taky jsem v počátcích ohrnovala nos nad lidmi, co brali prášky. Je to běžná reakce u lidí, kteří nedohlédli do konce. Asi se svými zkušenostmi zatím jinak reagovat nemohou, obávám se.
ŠÁRI, NAPROSTO S TEBOU SOUHLASÍM. Několik let jsem to jakože zvládal s benzodiazepiny a namlouval si, jak je to dobré a bude líp. "Ho..., ho..., zlatá rybko". Letos jsem šel do sebe, rozhodl se skoncovat s pravidelnými Benzodiazepiny (viz můj příběh v diskuzi Benzodiazepiny a závislost). Dnes bych to bez AD a Buspironu vůbec nezvládl. Nad AD jsem také ohrnoval nos, dnes jsem vděčný za Eliceu přes den a Mirzaten na noc. Konečně se začínám cítit lépe.
http://problemove-oblasti-zivota-li.vyplnto.cz/
- Odpovědět
Pošli odkaz