Pomočování v dospělosti

Ahojky,Nepomohlo by, preruseni studia treba do ledna? Urcite to mozne je.

No pokud by šlo jen o tu noc, tak dejme tomu, ale pokud se to zhoršuje a začíná to i přes den, tak by to chtělo pořádně neurologicky vyšetřit, ale odborníkem a ne nějakým lapiduchem, aby počínající onemocnění bylo včas zachyceno, než se přidají další příznaky.'

Snad to nějak zvládneme. Hodně mám obavy z té školní docházky, snad ty igelitové kalhotky pomůžou, ale je to vážně docela dost cítit, mám docela obavy, aby to na ni ve škole neprasklo, protože si asi dovedete představit, jaké by pak měla problémy v kolektivu. Mám o tom jejím problému informovat třídní učitelku, nebo to zatím v tomto směru neřešit? Jinak ohledně té možnosti utajit to se ještě poptám u lékárnice, pozítří stejně musíme nakoupit nějaké plenky vhodné na denní nošení, tak se na ty kalhotky zeptám. Asi ještě pro Dominiku i nějaké zvlhčené čistící ubrousky.S tím přebalováním - ona se holka strašně stydí. Upřímně řečeno, mě je to taky trapné, vždyť je skoro vyšší než já, v podstatě dospělá ženská, moc nevím, jak se mám v takové situaci chovat. Na druhou stranu je mnohem jednodušší, když se nemusí přebalovat sama. Už jsem jí plenky dávala i před tím, ale to šlo jen o počurávání v noci. Na druhou stranu teď když se pokaká, tak by musela pokaždé do sprchy, kdežto já ji můžu jen pořádně utřít a dát čistou plenku. Navíc tak mám o jejích nehodách dokonalý přehled. Ona se s tím těžko vyrovnává a nejsem si úplně jistá, zda by byla upřímná, kdyby si plenku měnila sama a měla mi jen referovat. Každopádně bude se to muset naučit i sama, aby se o sebe mohla postarat v případě nehody ve škole, ale doma si to asi vezmu na starost já. Akorát možná už asi někde v soukromí, její sourozenci z toho přece jen byli trochu moc vykulení.Pro mne samotnou je to takové zvláštní, musím se v tom ještě naučit chodit. Připadá mi trochu divné, že bych měla sedmnáctiletou holku chválit za to, že se zvládla vyčurat na záchodě, jako kdyby byla malé dítě. Ale nějaké povzbuzení potřebuje, jen aby jí to nebylo trapné.'

Milado, s tou terapetkou je to pravda, ale tohle by Dominice nepomohlo, má jiný problém. Tohle je pro lidi, kteří se bojí vyjít ven, aby se jim nehoda nestala. A řadě z nich se skutečně ani nestala, jen mají strach, že by se stát mohla a jak není nablízku WC (musí o něm vědět), zpanikaří. A tak omezují vycházky na minimum. Nikdo plenky nechce nosit, ale musí. Protože být v mokrém hrozí o nastydnutí a také by to bylo společenské znemožnění. Nehoda před cizími lidmi, je sice nepříjemná, ale je to ještě v pohodě, nikdo vám to nebude připomínat, narozdíl od známých apod. Dominika nesmí myslet negativně, ale pomalu doufat ve zlepšení. Ne, že přijde hned, ale postupně. Nejprve odbourat denní nehody a pak noční, čím víc suchých nocí, tím větší sebevědomí, že to jde. Uvidíte, v čem jí psycholog pomůže. Měla byste jí pochválit za každé dojití si na záchod, když se počůrala přes den jen jednou, určitě se jí chtělo víckrát, to celkem jde. A kakat by se měla naučit v určitou hodinu, pak nejlépe eliminuje případné nehody. Podle mě je to pro dceru ponižující, když ji máma přebaluje. Na druhou stranu, aby to nebrala, že se o její problémy nezajímáte. Nejlepší by asi bylo, kdybyste si promluvily, co pro ni bude lepší. Osobně si myslím, že by si měla vše obstarat sama a akorát Vám nahlásit, že se stala ta a ta nehoda. Volnější oblečení, raději tmavší, aby plenky nebyly vidět a kvůli zápachu přes plenky ještě igelitové kalhotky z PVC, to by snad mohlo pomoct. A zřejmě omluvenky z tělocviku, protože při převlékání by to těžko utajila, natož aby se jí stala nehoda při hodině. Držím palce, ať plenky nosit nemusí a nehod je co nejméně, hlavně ve dne.'

Kamile, díky za podporu, dám vědět, jak dopadneme. Volala jsem k psychologovi, dává i číslo na mobil, omlouval se, že ordinuje až od čtvrtka, nicméně mne ubezpečil, že to nebude tak akutní, abych dceru musela někam vézt. Doporučil mi jen, ať s ní jsem doma a dávám na ni pozor. Řekl, že bude třeba pravidelné terapie, ale že výsledek nebude hned ráz naráz, takže mám zatím holku pomalu připravovat na to, že teď bude nějaký čas nosit plenky i přes den, dokud se to nezlepší. Zatím je to špatné. Má na sobě plenky s tím, že samozřejmě si má hlídat, kdy se jí chce, a chodit na záchod, ale moc se jí to nedaří. Včera se přes den ještě jednou počurala, tentokrát naštěstí už do plenky, a z noci na dnešek se už zase i pokakala ve spánku a dneska po obědě se bohužel poprvé pokakala i přes den. Je tedy jasné, že teď ji bez plenek nechat nemůžu. Zatím ji přebaluju já, protože chci mít přehled, jak často a jaké nehody se jí stávají, ale časem bych ji určitě naučila, ať se v tomto směru obstará sama, protože tohle je pro ni strašně ponižující. Nebo myslíte, že ji mám přebalovat dál? Ať má aspoň nějakou motivaci s tím něco udělat? Jinak jsem to s ní rozebírala, ono to vypadá, že se jí ztělesňuje její noční můra. Říkala, že jak se prostě před rokem začala najednou počurávat v noci a vůbec s tím nedokázala nic dělat, že měla hrozný strach že už jí to zůstane a protože k tomu vlastně i došlo a bylo to úplně mimo její kontrolu, začala se bát, že by se jí mohlo stávat i něco horšího. V podstatě jí to úplně rozložila vlastní psychika, jak to tak vypadá, a ona se teď nedokáže vrátit zpátky. Uvidíme, co na to řekne psycholog, já se v takových věcech nevyznám. Dneska jsme doma, díváme se na filmy a čte si, zítra ji vezmu v plenkách někam ven, ať si trochu zvyká (už má naštěstí aspoň trochu zkušenost z toho vlaku). Do toho ti dva špunti tady furt poletují, no máme takové malé prázdniny. Domča na tom zatím není nic moc, ale nese to docela statečně chudák. Nechám ji tento týden doma, ale asi jí ještě úplně nedošlo, že v pondělí bude muset jít s plenkama do školy. A když nad tím tak přemýšlím - vzhledem k tomu, že se teď i pokakává - je vůbec nějaká šance, že by si toho spolužáci nevšimli? Vždyť to je přece cítit. Ale já vážně nechci, aby to někdo z jejích spolužáků věděl, to by bylo strašně kruté. Jenže do školy chodit musí, tak nevím, jak to zařídit, aby jí to co nejméně ublížilo.'

Dereku nezlobte se na mne, ale já pochybuji, že tohle nějaká terapeutka dělala. A rozhodně to nehodlám dělat já. Ostatně s dcerou jsme to rozebírali, ona nemá strach z toho, že se někde počurá, ona má stach obecně z toho, že bude odkázaná na plenky. A strach je to celkem oprávněný, protože která holka by je chtěla v jejím věku nosit.'

Pro mejlu: Já zde nabízím solidní pomoc, proto mě dost mrzí, že na tuto nabídku reagují poze úchyláci, kteří nemají na práci nic jiného, než psaní rádoby vtipných poznámek.'

Co zkusit to co použila jedna terapeutka na pacienty kteří se báli že se venku pomočí? Šla s nimi do supermarketu a tam se počůrala. Viděli že se jí nikdo nesměje a lidi si toho nevšímají a už se toho nebáli'

Tak držím palce, ať se to zlepší a doufám, že budete informovat, jak jste na vyšetření dopadly a jak to jde dál.'

Normálně spala a když jsem ji šla probudit, našla jsem ji v pokaděné plínce. Vůbec nevěděla, jak se to stalo. A já blázen jí plánuju příjemné probuzení. Neuvěřitelné, ještě nedávno myslím, jaký nemám problém, když se mi sedmnáctiletá dcera v noci počurává a teď tohle. Mám strach, jestli se nezlomila nějaká křehká hranice. Co když to teď takhle bude pořád? Uvidíme co na to ten psycholog, každopádně zatím bude nosit plenky i přes den, to se nedá nic dělat. Pojedeme vyzvednout špunty k babičce, cestou s ní všechno proberu a pak to vysvětlím i těm dvěma. Asi se podržím osvědčené metody jako před tím - tzn nic se neděje, Dominika prostě nosí plínky, to je normální, takhle to u nás doma je. Není teď holka ve stavu, aby jí to někdo otloukal o hlavu, takže na ty dva dám důrazný pozor, aby na ni byli hodní. Chudinka je teď jako stín. A přiznám se, že jsem prve v tom překvapení taky mohla najít víc síly a být na ni hodnější. Ne že bych na ni byla nějaká zlá, ale zrovna teplým lidským slovem jsem nehřála. Uvidíme, no. Budeme se s tím muset nějak poprat no, hlavně ať to dobře dopadne, byla bych nerada, kdyby chudina skončila jako nějaký vyklepaný uzlíček do konce života odkázaný na pleny, moc doufám, že jí ten psycholog pomůže.'

Milado, teď už na nic nečekejte a honem s ní za odborníky. Jak Vám tuhle nehodu vysvětlila? To taky nic necítila? Nebo se jí to stalo ve spánku? Jestli třeba ty problémy taky nesouvisí s tím, že má strach z té odpovědnosti, kterou má vůči mladším sourozencům. Chce Vám pomoct, ale bojí se, že to nezvládne.'

Tak a je to všechno v háji. Když se daří, tak se daří. Myslela jsem, že to s tou suchou plenkou něco vyřeší a že jí bude aspoň po probuzení trochu lépe, ale to by se to dé nové nesměla pokakat. A to už je na mne trochu moc. Já mám jen jedny nervy. Jsem sama na tři děti a není to žádná legrace a do toho ještě tohle. Zítra volám k psychologovi, tak nás snad vezme hned. Do té doby bude v plenkách. V úterý je svátek, ve středu už půjde do školy. Jestli v plenkách nebo bez nich, to se ještě rozhodnu. Třeba to teď bylo jen ze stresu z předchozího počurání, já fakt nevím. Nechápu to, rok se počurávala "jen" v noci a nehody přes den neměla, o úniku stolice nemluvě. Nevím o tom, že by teď došlo k nějakým změnám nebo něčemu, co by tohle mohlo spustit. A upřímně řečeno, začínám z toho všeho být dost unavená a otrávená. Já bych taky potřebovala oporu od ní, jako nejstarší, není to po rozvodu jednoduché. Místo toho s ní mám nejvíc starostí.'

Tohle bude spíš věc pro psychologa než pro psychiatra. Už jsme u jednoho byli, jak jsem psala, a zdál se rozumný, já mám z těchto lidí trochu vítr, ale on působil příjemně. Najít holku, která je podobně stará a taky se počurává asi bude problém. Jak jste říkal, taková hromadná sezení se nedělají, ty tábory jsou vážně jen pro děti zhruba do dvanácti let, jak jsem se dívala. Pochybuju, že by se navíc taková holka chtěla o tom bavit s někým cizím, i když by to asi bylo nejlepší. Uvidíme, jak dopadneme u toho psychologa, zítra tam zavolám a objednám ji. S tou suchou plenkou to bylo jen pro dnešek, ona je vážně úplně zničená, tak jsem měla strach, jak by reagovala. Už jsem přemýšlela, že bych ráno vždycky vstala dřív a dala ji do suché, dokud spí, ale to není dlouhodobé řešení. Navíc, kdyby se vzbudila a zjistila to, tak by to asi bylo ještě horší. Je to hrůza, nikdo ji za to netrestá, nevyčítám jí to, ale ona se užírá a ne a ne to brát aspoň trošku s nadhledem. Ale těžko jí to mít za zlé, sama nevím, co bych dělala na jejím místě. Ale něco musíme udělat, jak sám píšete, mohlo by to nakonec dopadnout, že se bez plenek vůbec neobjede a přitom je to jen záležitost jejího přístupu, byla by hrozná škoda, kdyby to dopadlo takhle jen proto, že se přes to nedokáže aspoň trošku přenést.'

Nesmí být ve stresu! Může se to pak ještě zhoršovat a bude úplně závislá na plenkách. To nesmíte ani jedna z vás dopustit. Prášky jí uklidní, ale dlouhodobé řešení to není. Podle mě terapie, ať se sblíží s jinou dívkou jejího věku, co s tímhle má také problém, psychiatr by jí měl uvést řadu příkladů, jak se lidé z toho dostali apod. A s tou suchou plenkou je to vynikající nápad.'

Zatím jsem ji aspoň přebalila, spí jako dřevo, ale byla jsem se na ni podívat a už zase byla počuraná, tak jsem jí radši dala novou plínku. Myslím, že ji třeba trošku povzbudí, když se probudí a bude suchá.'

Je úplně na dně. Je to strašné, vidět jak se trápí. Ona si to asi vážně dělá sama tím, že se tak strašně stresuje a pak se to jen horší. Já se vážně snažím jí být oporou, ale ona to prostě nedokáže přijmout, co se jí děje, a tím strachem pak tělo hapruje ještě víc. Strašně bych nechtěla, aby to dospělo k tomu, že bude muset mít plenky i na den, protože to už je vážně pro mladou holku docela velký handicap a ještě větší zátěž na psychiku a sebevědomí. Nehci malovat čerta na zeď, ale při součaném vývoji se docela bojím, že to tak dopadne. Každopádně ji nechám do úterka doma a pak zajdeme za psychologem, třeba jí dá něco na uklidnění, když domluvy nepomáhají.'

Já myslím, že se snažíte. Ona vám musí věřit a snažit se spolupracovat, povznést se nad to a nemít strach, aby to nebylo ještě horší. Je z ní teď asi uzlíček nervů, potřebuje uklidnit, pohladit. Jestli se to bude opakovat, bude je muset nosit i přes den, v tom případě by to už ale chtělo zajít na nějakou psychoterapii.'

O tu doktorku už podle mne nejde. Stejně se s tím z lékařského hlediska nedá nic dělat. Hlavně se holku jako máma musím snažit podpořit a nějak ji z toho dostat, už tak si to celkem vyčítám.Nevím, jak se to stalo, ona z toho byla v šoku, takže o tom nedokázala moc mluvit, ale říkala, že to vůbec necítila, najednou se to prostě stalo a ona nemohla nic dělat. Vůbec nevím, prostě jsem ji našla na chodbě jak tam stojí úplně zkamenělá s vytřeštěnýma očima, kalhoty durch a na zemi louže. Vůbec nemluvila, jenom se klepala, až když jsem ji opláchla a dala čisté tepláky, tak se sesypala a brečela. Nebylo to nic příjemného, pořád prosila, ať něco udělám a že to takhle nechce. Teďka spí, ale pak si s ní musím nějak promluvit a uklidnit jí. Každopádně ji asi zítra a pozítří nechám doma, jen pro jistotu, abychom věděly, jestli se to bude opakovat nebo ne, nechci, aby se jí to stalo ve škole ale nechci je hned ničit tím, že jí budu dávat plenky i přes den, ale jestli se jí to bude stávat častěji, tak se tomu asi nevyhneme.'

Tak vyměňte lékařku. Přece se to takhle nedá dělat - i pacient má duši a zvlášť v tomto případě je citlivý přístup nutný. S tím začarovaným kruhem máte naprostou pravdu, strach z počůrání jen zvyšuje pravděpodobnost dalšího počůrání. Musíte jí uklidnit a ať je trpělivá. Nesmí se bát. Opravdu by jí pomohlo promluvit si s někým, kdo je na tom jako ona. Ať vrstevnicí, nebo i starší ženou.Přes ten den to možná může souviset. Třeba se začala bát, že se jí to začne stávat i přes den a přivolala si to. Jak se jí to stalo? Byla do něčeho zabraná, nebo šla pozdě na WC? Přece musela cítit, že se jí chce.Musíte jí podpořit, že ji máte pořád ráda, není to její vina a spolu, že to zvládnete.'

Lékařka je prostě ze staré školy. Bohužel. Holka se pomočuje, tak půjde na testy. Testy ukázaly, že je zdravá? Tak chodit k psycholovi a zatím dát plenky. Psycholog tvrdí, že se dá jen čekat? Tak čekejte. Má dcera problém přijmout ty plenky - nezájem. Asi tak no. Já hlavně mám pocit, že se to nabaluje jako sněhová koule, tedy že se to její počurávání tak zhoršilo především proto, že to tak těžce nese. Podle mne se teď z velké části pomočuje právě proto, že má strach z toho, že se zase pomočí. Takový začarovaný kruh. Lékařsky se s tím teď opravdu nic dělat nedá, jen mám obavy, kam až to povede. Jsem ještě docela rozhozená, protože dneska se počurala i před den, což se dříve nestávalo a musela jsem jí dát čaj na uklidnění a uložit ji do postele, protože byla úplně vyřízená chudák. Jen mám obavy, aby to nebyl začátek denní inkontinence, protože zatím se ani nesrovnala s plínkama na spaní a jestli se mi teď bude počurávat i přes den tak vážně nevím, co s ní.'