anorexie

Ahoj lidi,mám 13 let.A chci se stát anorektičkou měřím 163 cm a vážím 48 kg.Klukům se strašně líbím a nemám o ně nouze ,ale chci být hubená ,prosím kdo je anorektička a chce se podělit semnou o zážitky napište mi na email hvezda"seznam.cz

weli,dotoho kdyz nechces zit co stebou taky jinyho,kdyz nemas zdravej rozum!!!

WEli jsi vylízaná kráva!!!!

Chci být strašně hubená.Jak se stát anorektičkou.Nechci už nikdy jíst.Chci aby mi vylízaly kyčle.Chci vážit 35 kg.Prosím jak na to?

Jo,petre,presne tak,si idiot.vybral sis fakt skvelou stranku kam psat ze te pritahujou anorekticky...

Jo, Petre, jen hubni!To je opravdu skvele, ze te pritahuji anorekticky, akorat si nedovedu predstavit JAKYM zpusobem jsi jim pomohl??Jeste , ze "anorexie" nerovna se "uplna stupidita", takze vetsina divek LOGICKY o blizzi vztah nema zajem. Jakpak si "prijemne" povidas s temi devcatky?? To by mne zajimalo. A kdybych byla mamou jedne z nich, tak ti i podam pomocnou ruku: rovnou do nosu!!!

Ahoj pratele, mam taky problem. Anorexii sice netrpim (173/59, rad bych zhubnul), ale dlouhodobe me pritahuji pouze anorekticky, s nekolika jsem kamaradil, snad i chodil, nekterym jsem mozna trochu i pomohl, ale vetsina nemela logicky zajem o blizsi vztah. Tak tedy moc rad bych v tomhle mem "uletu" pokracoval - rad bych se potkal zas s nekterou z vas. Piste, prosim, na petha"natur.cuni.cz a rad napisu vice a treba si i prijemne popovidame. Mam vazne zdravotni problemy, jsem botanik.... Drzte se! Prijemny den! Zdravi petr.

Ahojte holky, nezoufejte, ja mela taky A+B, jsou to zradne nemoci, je tezke se z toho dostat. Ale zvladla jsem to!! Jsem zdrava a jsem pysna,ze jsem to dokazala.Pomohla mi bunecna vyziva. Pokud si o tom chcete psat, dejte mi vedet na icq: 279-603-052 nebo adeela"post.cz

Anorexie je zapeklitá záležitost, ale řešitelná nenásilným, možná i příjemnějším způsobem, než je smrt.Mohu individuelně řešit, pokud bude projeven zájem, e-mailem na adresu:bjaeger"tiscali.cz

ahoj,chtela jsem se zeptat.uz tak tri roky trpim mentalni anoorexii spojenou se zvracenim a pejidanim se.ted jsem teprve zacla velmi ztracet vahu.chtela jsem se zeptat,jak se stravovat,abych opet nabrala, tak 4 kila,nechci zase pribrat priliz,mela bych z toho opet strach.a take jsem se chtela zeptat,jestli jsou bio potraviny zdrave a davaji telu jen to, co potrebuje?kolik toho jidla a jakeho muzu jist ted?jakym zpusobem se stravovat,diky.

ahoj radka..napisala si to velmi pekne..ja som tiez mala anorexiu,ale v 12 rokoch..teraz mam 16,u ziadnej doktorky som nebola vtedy som mala 35kg a 163cm co bol dost velky problem..teraz mam 165cm a okolo 58 kg a vyliecila ma mama ktorej nadovsetko dakujem ze to neriesila cez doktorov.dokazala som sa jej zverit so vsetkym co ma trapilo lebo mi nola najblizsia..a tak to je aj teraz..ale bohuzial aj mne ostali trvale nasledky ako su traviace tazkosti,male prsia,riedke vlasy,akne a absolutne ziadne sebavedomie...stale si ku nemu hladam cestu,ale hlavne si verim ze sa mi to podari a teraz ked som si precitala ze nie som sama tak to mi naozaj velmi pomohlo..najdolezitejsie je mat sa rad a potom ta budu mat radi aj ostatni..je to pravda!!!!!!viem to pretoze mam kamaratku ktora ma skoro 80kg a niakych 160cm a chalani sa o nu idu potrhat..ostatni to mozno nechapu,dievcata jej zavidia a pytaju sa ako to robi..a ona im povie -"verim si"......myslim si ze iba ten kto si do svojej hlavy vstrucuje ze je pekny,pekny aj bude..len sa to treba naucit..dufam ze som vam pomohla..a ja vam dakujem:)))

nětso víííc o tom...

Jajka se pokusila o radu z pozice uzdravené, teda mi napadá něco napsat z pozice té ještě stále nekonečně dlouho nevyléčené.Moc bych nevěřila na úplné uzdravení, když pomyslím na tu hrůzostrašnou představu, že se dotyčná cítí tlustá, oteklá, hnusná, nevyhovující..., všechny rady , které jsem kdy slyšela po celých 10 let, mi byly popravdě k ničemu. Strach ze smrti často není, špatné zkušenosti naopak inspirují k další rezignaci.tyto pocity jsem tišila vyhublostí, ...později i alkoholem, ...dnes jsem na lékách...(jedno horší než druhé)
To, co Jajka popisovala, je moc krásné, ale v mém případě takový zářný konec neočekávám, aspoň v nejbližších letech...
už mám po těch 10 letech toho opravdu pokrk, ale nějak to automaticky nevzdávám,asi ze zvyku, navíc jsem konečně narazila na dobrého psychologa..., který mě podle mého názoru ani tak netahá z anorexie, jako z nulového sebevědomí a sebenenávisti....
Na nejbližší okolí bych se raději nespoléhala, nikomu nic neslibovala, možno i sobě ne, nebrala to jako povinnost, protože to povinnost není...., a jen hldala cestu jak se cítit líp..., což bych přála všem
, co se cítí často taky tak zrůdně a mizerně, protože je to prý zbtečné....a je to jen přelud.

Ahoj,Katko,
ptala ses, jestli je tu někdo, kdo se dokázal od toho dna vyhrabat sám, bez cizí pomoci.
Jsem to já. A jsem na to hrdá, ačkoliv už asi šest let nemám ponětí o anorexii ani bulimii, takže jsem na to všechno, co jsem kdysi prožívala vlastně zapomněla. Hrdá jsem na sebe jen když si na to vzpomenu a to je tak jednou za rok.
Pět let jsem měla těžké obtíže s bulimií, která se střídala s anorexií. Byla jsem tehdy opravdu na dně. Měla jsem těžké deprese a stavy úzkosti, často jsem myslívala na sebevraždu. Byla jsem na to tak sama. Ale začala jsem bojovat. Hledat. A dnes když se dívám do minulosti si uvědomuji, že to podstatné, co mi pomohlo, bylo postupné objevování vlastní hodnoty. Té lidské hodnoty. Svých schopností, plusů, ale i chyb, nalezení víry v sebe a ujišťování se o vlastní důležitosti. To vše mi hrálo do karet, abych se zachránila. Těžko Ti mohu předat jakýsi recept na tenhle složitý problém. Každá jsme jiná. Ale v principu jsem přesvědčená, že strach z tloušťky mají dnes dívky a ženy hlavně díky společenským trendům, které je staví do role nutně štíhlé - až vyhublé "krasavice", které se na stránkách všech časopisů tváří tak přesvědčivě úspěšně a sebevědomě...Našla jsem hodnotu sebe sama ve své vlastní přirozenosti a lidskosti. A věř, že to neznamená, že jsem nějaká baculka. Jsem štíhlá holka, ale mám kondici a sílu, protože se hýbu a zároveň jím s chutí a bez výčitek. A nezáleží mi na tom, jestli jsem pro někoho dost dobrá. Mám se ráda a jsem tak určitě mnohem hezčí, než dřív. A vlastně je mi to fuk:)
O mém boji by se toho dalo napsat velmi mnoho, ale o to tady teď nejde. Chtělas vědět, jestli to jde. Já říkám, že jde, ale určitě ne ve všech případech. Záleží na osobní zralosti a způsobu dalšího vyzrávání každé z nás. A na mnoha dalších velmi specifických faktorech, například na rodinné atmosféře, existenci partnerského vztahu či pevného přátelství atd atd...Jestli se do tohoto boje pouštíš sama, věř mi, že to nebude lehké, párkrát ještě spadneš na kolena a může to trvat roky.Tak jako u mě. Hlavní je - z těch kolen se vždycky zvednout a být k sobě trpělivá a věřit, že to půjde jen k lepšímu. Je to jako drogová závislost. Musíš být na sebe hodná a počítat i s tím, že na své cestě ke konečně vyhrané válce pár bitev prohraješ a na chvíli selžeš.
Hodně síly.

Já jsem zhubla asi na 48 kilo z 56.Při mé postavě bylo těch 56 akorát,byla jsem štíhlá. Začala jsem hubnout asi v 16 letech.Problém je, že v tomto věku se člověk hledá a má více důvodů o sobě pochybovat, takže na sebedůvěře jsem pracovala tak 3 roky.Podnikala jsem různé věci a zkoušela co mě baví.Tak třeba pomůže ta změna prostředí,zkusit se pracovně vytížit, aby člověk neměl moc času o sobě přemýšlet:-) teď mi je už 25 let,mám 58kilo a asi nejvíc jsem vážila 64.
Možná by bylo dobrý se i zkusit nevážit a třeba se jen měřit v pase a podívat se do zrcadla, že to člověku sluší:-)

se mnou se prave problemy jako ztata menstruace, zaludecni problemy a hlavne psychicky tahnou jeste ted.jasny, taky mam proc byt pysna, jak rikas, taky cvicim a dost, asi pet let a mam krasne vymakany brisko, ale stejne, casto o sobe pochybuju az jsou z toho deprese jak hrom.ale treba si to taky jen nalhavam, treba by stacilo seznamit se s novyma lidma, proste trochu zmenu, slyset i jiny nazory.a kdyz si ty zhubla, kolik to tak bylo?a kolik vazis ted?ja jsem tenkrat zhubla asi na 40 a ted najednou 54.jsem docela hotova.

Já jsem měla takovou "lehčí" anorexii, kdy jsem nejedla půl roku.Přišla jsem o měsíčky,jinak zdravotně,kromě teda špatně psychiky jsem byla ok.
Na letní prázdniny jsem jela k babičce, která samozřejmě vyvařovala dobroty a ta ukončila mé období hladu. Prvně jsem odolávala, ale babička mě tak s jídlem pronásledovala, že jsem nakonec začala mít pořádný apetit.Jedla jsem opravdu hodně, sice ne jako bulimička:-) a celé dva měsíce jsem neměla k dispozici váhu. Protože jsem měla strach ze zloustnutí,tak jsem každý den cvičila a chodila ráno běhat. Když jsem se vrátila po prázdninách domů, tak jsem zjistila, že jsem přibrala jen 3 kila, takže mě to uklidnilo. Měla jsem strach, že přiberu 10.Pak jsem setrvala u cvičení a celkem přiměřené stravy a časem přestala kalorie řešit.Můj důvod pro hubnutí byl v tom,že jsem si myslela, že když budu hubená, tak budu v kolektivu víc oblíbená,protože budu pěknější.Protože jsem si začala víc věřit a mít se ráda,byla jsem spokojená že cvičím a udržuju se fit,tak jsem se z toho vyhrabala bez psychologa.

ahoj vsicni.je tady nekdo,kdo trpel anorexii a dostal se z toho sam, bez pomoci psychologa?ja se o to snazila, ale i po trech letech nevim, jak se normalne ji.bud je to prejidani a nebo jidlo zadne.bud jsem v pohode a jim cokoliv, nebo mam deprese a nemuzu se vubec bavit, proste to nejde.shodit 5-6 kilo,tak jsem fakt happy, ale jak na to?

Abych se zbavila toho strachu, tak jim jen ovoce a zeleninu a jsem v pohode.

Já jsem se pro ni nerozhodla, začala jsem si vše uvědomovat postupně, když jsem si řekla, že asi nejsem normální, hledala jsem odpověď na to so se semnou děje....po přečtení několika příběhů jiných děvčat anorektiček jsem přišla na to, že cítím všechno stejně a vyděsilo mě to, ale neumím přestat nejíst a nemít strach z každého gramu tuku, jsem jako blázen posedlá a všichni co jedí jsou mi odporní, jsem nervní, nepříjemná na ostatní jen kvůli tomu, že mám hlad.....