Miniinterupce

Chci se zeptat, jestli existuje ještě nějaky šetrnější způsob? Slyšela jsem mm pocit o nějaké injekci do 3 týdnů těhotenství...Díky

Předmět: MINIINTERUPCE Autor: Denisa Datum: 10.12. 2002 16:07:19 Dostala jsem se do situace, z které pro mě není úniku a jediným řešením je miniinterupce. Mám hroznej strach, na netu jsem prolistovala několik stránek o potratech a jsem šokovaná :,-(. Způsobem jakým jsou podány si pomalu začínám připadat, že jsem naprostej póvl, že o něčem podobném vůbec uvažuju. V mé situaci ale opravdu není jiného řešení, i mě bolí pomyšlení, že se vzdávám toho maličkého....ale já prostě dál nemůžu :,-(. Prosím kohokoli, kdo má s miniiterupcí nějaké zkušenosti o svůj příspěvek, případně o vlastní průběh celého zákroku (vč. rizik a omezeních po zákroku). Děkuji....budu vděčná za každý příspěvek... Předmět: MINIINTERUPCE Autor: Jana Datum: 10.12. 2002 20:38:05 Deniso, nejdřív ti chci říct, že s tebou moc cítím...Ještě všechno rozvaž, je tu možnost dítě donosit, darovat mu život a poskytnout ho milující rodině. Pokud se skutečně rozhodneš pro potrat, jdi na něj co nejdřív. Je jasné, že čím později se to provádí, tím větší zátěž je to pro matku (fyzická i citová) a nakonec i pro embryo...Jinak zákrok se provádí v krátké celkové narkoze, nějakou dobu zůstaneš ještě v nemocnici (u miniinterrupce je to tuším jen pár hodin)-to kvůli problémům, např. krvácení apod. U časného potratu je nežádoucích účinků méně, uvádí se krvácení, následná neplodnost nebo i to, že se zákrok nepovede a těhotenství pokračuje. Ale toho se neboj, nic z toho tě nejspíš nepotká...Hodně sil! Ještě jednou zvaž možnost té adopce a pokud není jiné řešení, objednej se do nemocnice do nejdřív!!! Předmět: MINIINTERUPCE Autor: Denisa Datum: 11.12. 2002 8:04:47 Milá Jani,děkuji za Tvůj příspěvěk. Věř, že od té doby nepřemýšlím o ničem jiném, než o tom, jak se rozhodnout. Opravdu nejsem schopna najít jiné řešení, mám strach čelit s tím maličkým v sobě všem nepříjemným okolnostem kolem sebe. Všechno se to stračně moc zamotala a já nevím, jak z toho ven. Můžu si za to svým způsobem sama, ale teď už je moc pozdě na to zpytovat svědomí a říkat si, kdybych byla...atd. Už teď jsem na tom psychicky hodně špatně a to se s tím snažím poprat prozatím sama. Až se to dozví okolí...vzhledem k mé situaci, zavrhnou a odsoudí jen a jen mě a já tomu nejsem schopna čelit s tím maličkým v sobě. Vím, že bych se měla sebrat a dát všechno tomu maličkýmu, ale já to vážně nezvládám. Jsem strašně bezradná, dusit to v sobě mě hrozně ničí, ale pravdu vykřičet taky nemůžu, nezvládla bych se postavit všem kolem sebe. Můj příspěvek je asi hodně zmatený, viď? Tak já ti to zkusím alespoň trochu vysvětlit. Je mi 21 a od svých 15 let jsem s Honzou. Je to skvělej člověk a nikdy jsem mu nechtěla ublížit. Poslední 2 roky spolu bydlíme a náš vztah se pomalu ale jistě začal měnit v každodenní stereotyp a já z toho všeho začala mít strach. Jsme oba hrozně mladí a vůbec nic jsme si neužili...takové myšlenky mi poslední půlrok napadaly čím dál častěji. Asi jako všude, i my si s Honzou postupně procházeli hezkým obdobím, ale přišly i krize. V jedné takové, když už jsem nevěděla kudy kam...byla jsem s kamarádkami na diskotéce a Honzu podvedla. Milovala jsem se s klučinou, kterého už nějakou dobu znám. Začali jsme se scházet a já poznala zase tu krásnou zamilovanost a bláznovství, které mi už s HOnzou scházelo. Společně s výčitkami vůči Honzovi..se v tom topím asi měsíc a nejsem schopna mu říct pravdu. Nevím co říct, miluju ho, ale zamotala jsem se do toho všeho tak, že nejsem ani tomu druhému schopna říct, že to ukončíme. On čeká a doufá, že Honzu jednou opustim a budeme spolu. A aby toho nebylo málo...jsem těhotná a Honzi to není, poslední dobou už spolu skorem vůbec nespíme. Nemůžu mu o interupci říct, věděl, by že to není jeho, ale jak se dostat do nemocnice a projít tím vším, aniž by to někdo věděl...asi nejspíš možný nebude. Tomu, kdo je skutečným otcem říct pravdu rovněž nemůžu...chtěl by si to malý nechat, konečně by měl důvod, proč bych Honzu opustila, ale to já nedokážu. Chci být s ním, i když jsem udělala tolik chyb...bolí mě pomyšlení, že mu musím lhát. Nejsem schopna už ani rozumného uvažovaní, nevím jak dál. Kdybych se alespoň mohla opřít doma o naše, ale tam bych pochopení v žádným případě nenašla...Honzu mají strašně rádi a dřív by zavrhli mě, než jeho...:,-((( Předmět: MINIINTERUPCE Autor: Bára Datum: 11.12. 2002 9:00:47 Milá Denisko,nejsem si sice vůbec jistá, jestli je vhodné psát to, co teď napíšu, v žádném případě tě nechci nějak ovlivňovat nebo zrazovat od tvého rozhodnutí (pokud jsi se už rozhodla co uděláš), ale tedy: já jsem letos v březnu podstoupila miniinterrupci a popravdě toho dost lituji. V tu chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že jsem těhotná jsem neviděla jiné východisko. Bydlím stále u rodičů, s mým přítelem jsem tehdy byla rok a půl (jsme spolu stále) ale přesto zatím neplánujeme společné bydlení (zatím šetříme) a on mi vysloveně řekl, že dítě teď nechce (ale rozhodnutí nechává na mě a ať se rozhodnu jakkoli tak bude se mnou)ale "jeho stanovisko bylo: než mít dítě teď, tak radši nikdy", takže mu nevadilo ani vysoké riziko následné neplodnosti, kterým mi velmi důrazně hrozila sestřička na gynekologii (já doufám, že to taková hrůza není ale kdo ví). Takže jsem se rychle! úplně úprkem a zbrkle rozhodla si dítě nenechat a objednala se na ten zákrok. V nemocnici jsem byla dva dny. Byla jsem moc utrápená a zdá se mi, že celé to vůbec nic nebylo, ale je po fyzické stránce. Po stránce psychické je to hrůza. Od té doby na to myslím moc často (jakože jsem hrozně špatná a co by bylo kdyby) a vím, že mě to bude už vždy pronásledovat ačkoli mě za to vlastně nikdo kdo o tom ví neodsuzuje. A myslím, že už bych to neudělala. Nejhorší pro mě je to, že jsem se předtím několika ženám svěřila a z nich se mi dost přiznalo, že také v mládí byly na potratu a úplně všechny co to zažily, na mě naléhaly až to pořádně zvážím a promyslím, že ony by to už neudělaly. Já jsem to nechápala proč to říkají, ale teď to vím. Dokonce mě napadlo, že by bylo lepší, aby byly interrupce zakázané, abych to bývala nemohla udělat a mohla být v tomto ohledu "šťastná a bez viny", ale samosřejmě to je jen můj pocit už se nedovím, jak by to bylo ve skutečnosti. Asi je to hodně zmatené (nemám vůbec dobré vyjadřovací schopnosti a za to se omlouvám), ale tady takto: už bych to neudělala, lituju toho někdy mě opravdu hodně "bolí srdce i duše". Ale zase je pravda že nevím, co by se stalo kdybych se rozhodla jinak, takže nemohu posoudit, která varianta by byla sktečně lepší. Člověk se s tím musí smířit a nic si potom nevyčítat, protože to nemá cenu. Předmět: MINIINTERUPCE Autor: Jana Datum: 11.12. 2002 20:41:01 Denisko, Báře děkuju za to, co ti napsala, já sama jsem tenhle zákrok nepodstoupila (naopak-moc bych si přála otěhotnět), proto jsem tě nechtěla přímo zrazovat.Jestli ještě stojíš o můj názor, tak a) měla bys to říct otci dítěte. Má na to jednak právo a jednak-podle mého vzdáleného pohledu byste to spolu mohli zvládnout. Když sama uznáváš, že by tě asi neopustil, možná by byla škoda zahodit tak kvalitního chlapa. Třeba máš pocit, že jsi na rodinu mladá, ale snad bys to zvládla...i když nevím, musíš se rozhodnout ty!b)měla bys zajít k psychiatrovi!!!! Nedělám z tebe blázna, jen mám pocit, že jsi teď natolik rozháraná, že bys prostě neměla zůstat sama na takhle závažné rozhodnutí pro celý život! Držím ti palečky, moc a moc, myslím na Tebe, na Tvoje děťátko, napiš, co dál, jak to vypadá. Předmět: MINIINTERUPCE Autor: Denisa Datum: 12.12. 2002 10:56:51 Báro, Jani...oběma Vám děkuji za Vaše příspěvky, názory i rady. V mé situaci jsem vděčná za každé slovo, které mě hned neodsoudí. Nemám vedle sebe nikoho, komu bych mohla říct všechno tak jak to je a dusit to v sobě mě ničí...proto volím alespoň tenhle způsob sdělení bolesti, trápení a všech těch zmatků kolem mě :,-(. Moc jsem o tom všem přemýšlela a strašně bych si přála, abych v sobě našla tolik síly, abych se dokázala s tím maličkým uvnitř postavit všem kolem sebe i za cenu, kdybych s ním měla zůstat sama. Ale tohle jsou jen slova a já vím, že ta síla, kterou bych tolik potřebovala je v nedohlednu. Vím, že přijdou chvíle, kdy toho budu litovat a ani nevíte, jak se něčeho takového děsím.. Já opravdu nevidím jiné východisko, nejsem schopna se tomu postavit ani sama za sebe, natož za to maličký. Jani o psychologovi jsem už taky uvažovala, ale ani tam jsem si zatím nebyla schopná najít cestu. Před svátky je to v práci děs běs...jezdím do práce na sedmou a když to jde dobře, v sedm večer jsem doma. Vím, že to není výmluva, že kdybych chtěla, ten čas si prostě najdu, asi ano..., ale než vysvětlování příteli, kam že to jdu a věčný výslechy, k čemu mi to je atd...raději si svoje trápení nechám pro sebe. Ale kde najít tu sílu a všem kolem se postavit a říct, teď to zas bude nějakou dobu tak jak chci jáááá!!?? :,-( ....jsem asi opravdu zralá na psychiatra. Předmět: MINIINTERUPCE Autor: Jitka Datum: 12.12. 2002 17:57:17 Denisko, to je složitý...já vím, že je to bolestný rozhodování, ale moc tě prosím: pokud ses rozhodla pro potrat, jdi co nejdřív!!! Prosím, prosím tě za tebe (psychicky to asi poneseš stejně špatně, ale fyzicky je to snad lepší dřív) a hlavně za tvoje dítě. Nechci tě trápit víc než už jsi sama, a nechci (a nebudu) ti líčit ukrutné scénáře-ale sama víš, že vývoj v prvních třech měsících je překotný...no dál si to domyslíš, víš co chci říct.PS: a ještě něco. Doporučovala bych ti říct to příteli (teda myslím otce dítěte). Važ si takového chlapa, třeba to s ním zvládneš. Možná změníš svůj život od základů, možná tě někdo i odsoudí, ale uvědom si, že odsouzení nezaslouž

Jistě, není to jednoduché.Ale jednoznačně jsem pro život.

Jando, dej pozor ten člověk, který sem píše jako "DOKTORKA" není žádný lékař. Komplikace se projeví třeba hned v nemocnici a nejpozději asi do 6 týdnů. Ale největší komplikací asi je, že je člověk po zákroku hrozně smutný a dlouho smutný.

Přečetla jsem si všechny odkazy a musím přiznat,že třeba u popisu miniintrebce paní doktorkou mi šel mráz po zádech.já s potratem nemám žádnou osobní zkušenost a myslím si že jednoznačná odpověď,zda potraty ano či ne není.Je to asi hodně individuální.Podle mne je ale správné že má každá žena možnost zvážit svou situaci(i situaci,která by čekala její díťe) a podle toho se rozhodnout.Vžádném případě však nesouhlasím s potraty,jako s nějakou možností antikoncepce!Nedávno jsem četla studii,podle které život díťete ze 60% ovlivňuje psychický stav jeho matky,když toto dítě čekala.Takže pokud je maminka během těhotenství nešťastná,ustaraná a díťe si třeba ani nepřeje,bude z něj na 60% pesimista a človíček s malou radostí ze života.Nevím,na kolik je tato studie pravdivá,ale něco na ní nejspíš bude.Na druhou stranu,ženy mají být ochránkyněmi svých dětí a dělat vše pro to,aby jejich děti byly šťastné.A jestli touto ochranou právě potrat,to skutečně nevím...Asi bych měla úplně jiné názory,kdybych se v podobné situaci ocitla jako některé z vás.Doufám že se všechny rozhodnete dle svého nejlepšího svědomí a že vy,které jež máto toto rozhodování za sebou ho nebude muset litovat,i když to je nejspíš téměř nemožné.

Dobrý den paní doktorko. Jen jsem se chtěla zeptat jaké je procento, že žena nebude schopna mít děti, když podstoupí miniinterupci? Myslíte, že je zdravotnictví už natolik technicky vybavené že je procento minimální? Za jakou dobu se pozná že miniinterupce dopadla v pořádku bez jakéhokoliv následku? Děkuji za odpověď a přeji krásný den

Ráda bych Vás všechny upozornila na to, že jako "Doktorka" se sem může přihlásit každý sadista, který si myslí, že je bůhvíjak morální a přitom mu dělá radost trápit ženy. Podívejte já se také přihlásila jako "Doktorka.Existují přece vážné důvody (např.zdravotní) a pro tyto ženy je utrpením číst takovéto věci. Je to člověk, který nic podobného neprožil a neví tedy vůbec o čem mluví. Navíc nemá podle mého názoru žádné zdravotní vzdělání, protože to by věděl, že žádná antikoncepce není na 100%.

Ráda bych Vás všechny upozornila na to, že jako "Doktorka" se sem může přihlásit každý sadista, který si myslí, že je bůhvíjak morální a přitom mu dělá radost trápit ženy. Podívejte já se také přihlásila jako "Doktorka.Existují přece vážné důvody (např.zdravotní) a pro tyto ženy je utrpením číst takovéto věci. Je to člověk, který nic podobného neprožil a neví tedy vůbec o čem mluví. Navíc nemá podle mého názoru žádné zdravotní vzdělání, protože to by věděl, že žádná antikoncepce není na 100%.

RÁDA BYCH VÁS VŠECHNY UPOZORNILA NA FAKT, ŽE JAKO"Doktorka" SE SEM může PŘIHLÁSIT KAŽDÝ!!! Nevěřím tomu, že ten co sem napsal ten odporný popis je skutečně nějaká doktorka. Nejspíš je to fanatik, který si myslí bůhvíjak není morální, když píše takové otřesné věci. Ve skutečnosti není o nic lepší, než ženy, které tak odsuzuje. Naopak. Myslím si, že je velice sadistickým člověkem, kterému dělá radost trápit druhé. Existují přece také ženy, které musí interupci podstoupit ze zdravotních důvodů a ty jen zbytečně trápí. Rozhodnutí jít na interupci není pro žádnou ženu nic lehkého a určitě to nedělají jen tak , proč je ještě takhle týrat? Napsal to člověk zřejmě bez vzdělání, protože vzdělaný člověk ví, že žádná antikoncepce není stoprocentní.

Ony to někdy ženy nedopustí, ono se to stane. Dopustí to člověk, pokud si vezme prezervativ, ten praskne, pak si vezme Postinor, ten selže. Je snadné odsuzovat.

Dobrý den. Poprvé jsem se dostala k tomuto tématu a jsem zdrcená z toho co tu čtu. Kde to žijeme? Budeme se tu obviňovat za to, že se někdo rozhodl v těžké situaci tak a někdo jinak? Je to směšné. Každý má na toto téma svůj názor a je dobře, že ho má, ale.. NIKDO NIKDY dokonale neposoudí situaci jiného. A upřímně: štve mě fanatismus některých zdejších pisatelek, které rozostřují city těch, které volily miniinterupci. Nikdo z nás se neocitl v podobné situaci, tak nesud´me.... Všude se mluví o právu dítěte na život, ale....co právo každé potenciální matky na svobodné rozhodnutí o tom životě svém? Jakákoliv antikoncepce selhává.... Viděla jsem spoustu interupcí (díky svému profesionálnímu zaměření) a je důležité vědět, že interujce je možným způsobem řešení těhotenství. Samozřejmě některé ženy zvolí jiné řešení a rády zvýší porodnost. Ale možnost miniinterupce tu naštěstí je, tak ji, prosím, ženám neberte nebo se vrátíme o 30 let zpátky...

Take by me zajimalo, proc byla u nas zakazana pilulka RU486. V rade zemi ji pouzivaji a nikde jsem se nedocetla o nejakych vedlejsich ucincich...Jinak jsem si precetla vsechny prispevky jde mi z vasich nazoru hlava kolem . Shodou okolnosti jsem se dostala pred par dny ke knizce Marty Fouckove Jsem. Pro ty, kterym toto jmeno nic nerika- pani Fouckova provadi nebo respektive provadela regresni terapie a v knize popisuje zazitky techto lidi, kteri si vzpominaji na hluboko zasunute udalosti z detstvi, z doby prenatalniho vyvoje a ze svych minulych zivotu. Nekdo to sice muze brat s rezervou, ale posudte sami. Prikladam odstavec z teto knizky, zabyvajici se problematikou nechteneho tehotenstvi."V nasledujicim pripade budeme svedky toho, ajk veskere tezkosti nechteneho tehotenstvi a pokus o potrat pusobi na plod a posleze ovlivnuji dalsi zivot cloveka. Velky kulaty prasky, bere dva, zapiji, pak dalsi dva...Chce se toho zbavit i nechce...Nechci to mit, musim to dat pryc, do takove rodiny neprivedu dite...Chce se me zbavit. Plac, krik...to dite s tebou nechci mit, rozvedu se s tebou. Ted krici otec:vypadni.citim samotu, matka me chce zahubit, nemam ji rada, bojim se, ze umru, stale placu, kricim..Je u kamaradky..To dite dam pryc...na potrat je pozde...Tak ho odloz, co bys s nim delala..Citim nenavist k obema..Jedeme sanitkou. Jsem zneklidnena, chci ji poradit, koukni se do svetla, chci ji rict - ja jsem tvoje.Z porodnice odvazeji dite domu do dalsich hruznych peripetii. Tata je opily, hadaji se o penize, uhodil ji pres hlavu a rve:vypadni a uz se nevracej. Odvazi me do kojeneckeho ustavu. Jsou mi dva mesice.."Stridave je v kojeneckem ustavu, kde trpi steskem, a jeste casteji na nemocnicnim luzku, aby podstoupila nekolik operaci, prevazne jako nasledek matcina pokusu o potrat. Ve trech letech si ji odvadeji z detskeho domova do vlastni pece bezdetni manzele, kteri nechapou jeji predchazejici utrpeni a vyvoj a predstavuji si, ze dite musi byt nadany andilek. Ja si sem privedu jinou holcicku, ta bude hezci..nebo najdeme si misto tebe hodnejsi detatko, a take ja te uz nechci, zlobis a pujdes, odkud si prisla..Sbal si kufrik a uz se nevracej..Dnes dvacetileta zena, ktera byla dana do invalidniho duchodu pro silne deprese, poprve behem sezeni poznava svoje vlastni rodice, kteri ji znicili zdravi a odlozili..Tak co vy na to, docela sila,ne?

Pani doktorko, kdyz je diskutovana Miniitnerupce tak drasticky zakrok jak pisete, jak je mozne ze svaz duchodcu (jak jinak nazvat ty pobozne pablby) zapricinil zakaz distribuce pilulky RU486, ktera je dle meho nazoru pro zenske telo nevycislitelne setrnejsi.

Můj gynekolog mi tvrdil, že 25 %, čili každá čtvrtá žena potom nemůže mít děti, ale nevím, jestli je to pravda.

Nevite nekdo, jak velke je riziko, ze po potratu uz nebudu moct mit dalsi deti?

Katko prosim te neblazni a nesnaz se vyvolat si potrat nebot by jsi na to mohla klidne dost ry?hle umrit.Jak rika Katka1 nepises nic o svym veku ale pokud by ti bylo tech 17 nebo 18,ale i kdyby ti bylo min a s rodici si normalne rozumis rozhodne si s nima o tom promluv protoze nezapomen i kdyby jsi potratila,oni se o tom stejne dozvi,pokud nejsi plnoleta.Nezahazuj zbytecne svoje já ktery v tobe roste,ackoliv chapu ze to bude tezka chvile sverit se stim rodicum,ale nez neco podniknes ceho bys hodne litoval promluv si s nima.´Možna se budes divit jejich rozhodnuti az je prejde prvni sok a nakonec,vzdyt byt babickou nabo dedou je taky krasna role.Aspon to rikaji mi rodice.Tak ahoj a nedelej nic dokud si v klidu nepromluvite

Katko, žádný prášky u nás nejsou a pokoušet se nějak samovolně potratit je obrovské riziko a nesmysl.Můžu se tě zeptat kolik je ti let? Tipuju tak 17 nebo 18 let...Co je důvodem k tomu, že se nemůžeš svěřit svým rodičům? Kdo jiný než rodiče by měli pomoci své dceři v těžké životní chvíli. Nejprve budou šokováni, možná budou křičet a rozčilovat se, ale tím situaci nijak nezmění, počaté dítě tu je a křik a hubování to nijak nezmění.Pokus se přeci jen přehodnotit postoj "že to nikomu nemůžeš říct". Neznám tvou rodinnou situaci nebo vaše vztahy, ale tím, že budeš mlčet si přineseš akorát trápení a věc stejně pravděpodobně přijde na světlo, dřív nebo později.Pokus se rodičům v klidu sdělit co se stalo a snažte se najít schůdné řešení. Dej jim čas aby se s tím mohli srovnat a aby hlavy vychladly a uvažovaly reálně.Na rodině.cz byla taky taková dívka, která otějotněla tuším v 16 nebo 17 letech a taky zpočátku říkala, že to rodičům říct nemůže, protože by ji "zabili". Pod tíhou diskuze se rozhodla přemoci a rodičům to sdělila, maminka se trochu lekla, trochu rozčílila, ale ustáli to v pohodě a vůbec to nebylo nijak strašné, jak si myslela. Miminko si nakonec nechala a porodila.Myslím, že svěřit se rodičům se jediná rozumná možnost...věřím, že to dobře dopadne.

Ahoj ja jsem tehotna a nevim co delat,rodicum to rict nemuzu a nikomu jinymu taky ne.Nevite nekdo jak samovolne potratit??? Nebo neznate nejake prasky??? Ja uz si nevim rady. Dekuji za kazdou pomoct. :-(

Dámy, pomalu s tou flintou. Také souhlasím s tím, že interupce by se měla provádět jen v krajním případě. Sama jsem ji podstoupila, už bych to nikdy neudělala a asi se tím nikdy úplně nevyrovnám. Žádná z vás ale nemá právo takto nemilosrdně nikoho odsuzovat, zvlášť, když se sama v podobné situaci nikdy neocitla. Potrat je hrozná věc, člověk nemá právo rozhodovat o životě druhého člověka. Zdržte se ale rychlých soudů, nikdy nevíte, co může potkat vás!!!

Omylem jsem klikla na toto téma, sama mám tři krásné děti, nejsem věřící, troufám si říct, že jsem moderní emancipovaná žena. Snad, že jsem tvrdohlavá a nesnesu, když mě někdo do něčeho nutí, zařizuji si život tak, abych byla spokojená. Ovšem, co jsem si přečetla v této debatě, mě vyděsilo. Jsem stoprocentně přesvědčená, že dnes žena dokáže zabránit nechtěnému těhotenství( pokud na to ovšem nekašle, nebo je to lenost, či jiné starosti, to si jen každá z nás musí sáhnout do svědomí a ne se jen pohoršovat). Viděla jsem dokumentární film o interupci a hluboce mnou otřásl, takže to, co napsala (opsala) paní doktorka je nic oproti skutečnosti. Poslala bych tam povinně každou ženu před interupcí, aby věděla, co se bude dít. A mimochodem, to vyhrožování sebevraždou a psychickým traumatem - to je ubohé vydírání. Jsme dospělí lidé, jsme zodpovědni za sebe i své blízké. A je vidět, že ani naše tělo a náš mozek s našimi činy ne vždy souhlasí - proto ty stavy. My ženy jsme tu proto, abychom ty malé drobečky chránily a milovaly, ne abychom je nechávali trhat na kousky a vyhazovat do popelnice. Je mi jasné, že jsou situace (znásilnění, nemoc), kdy se nedá nic jiného udělat, ale není to žádná maličkost. Každý člověk s kouskem citu musí cítit hrůzu z tohoto zákroku.