Smutek
Přirozeně se smutkem ze všech sil bojujeme: chceme být štastní. Honba za štěstím je právem všeho lidu, je to všeobecná posedlost. Domníváme se, že jediná cesta ke štěstí a rozzářeným očím se smutku vyhýbá, ale opak je pravdou - radosti dojdeme jen jeho přijetím. Protože smutek je nevyhnutelný, je zdravou odpovědí na rány, které naše očekávání v životě neodvratně dostávají. Chtěli bychom zůstat stejní, ale život se mění: trpíme bolestí z přizpůsobení. Jenže zklamání se nelze vyhnout.
Smutek nás spojuje s jádrem naší zranitelnosti a primárních vazeb, z nichž je spletena sít' našich zkušeností. Je to energie z uvolnění, tanec, pod jehož kroky se rodí uzdravující katarze, tolik důležitá pro plynulost a pružnost naší bytosti. Smutek je transformujícím prostředkem, který zdůrazňuje nevyhnutelnost změny a potřebu růstu a rozpouští naši strnulost a touhu po jistotě, bezpečí, stabilitě. Nenaplní-li se naše očekávání a touhy, nikdy bychom je neměli zpětně hodnotit jen proto, abychom se zbavili bolesti naopak bychom měli doslova i přeneseně zpívat blues.
Snaha vyhýbat se smutku má za následek povrchní štěstí, jistý druh "krabičky smíchu", která maskuje zcela zjevný spodní proud deprese: na takovou stanici je naladěno mnoho životů.
Thoreau má dnes pravdu víc než kdykoli jindy: většina lidí žije v tichém zoufalství, v maskovaném strachu, zlobě a smutku, které se jim naopak stávají stálými hosty.
Děti pláčou často. Neustále je potkává zklamání a ony dávají najevo své neštěstí a nespokojenost. A když se vypláčou, je po neštěstí. Brzy se ale naučí, že pláč a smutek nejsou správné a je radno se jim vyhýbat: "Neplač už", "Nebuď padavka", "Jestli budeš plakat..." atd.
Velice snadno lze upadnout do pasti a snažit se děti chránit před nástrahami života a jeho nevyhnutelnými zklamáními. Pamatuji se, jak jsem jednou vzala svého syna do restaurace na Big Sur, abych mu koupila horkou čokoládu, kterou jako dítě miloval. Ale v restauraci mi řekli, že čokoláda došla. Nikdy předtím se to nestalo. Jonathan ji musí mít. Jonathan ji zbožňuje. Zkoušela jsem to různě: "Nemáte čokoládový sirup a mléko?" "Nemáte nějakou instantní?" Jonathan to pozoroval s rostoucími rozpaky a nakonec mi řekl: "Mami, nech to být. Já jsem jenom zklamaný."
Chráníte sami sebe i své děti před zklamáním, utrpením a smutkem? Uvědomte si, že tím jen sebe i je chráníte před zdravým během života. Taková ochrana není k ničemu. Znám velmi úspěšného podnikatele, který denně "boduje" v práci, má skvělou rodinu a zdánlivě si neodepře žádnou světskou radost. Ale kdykoli se s ním setkám, obklopí nás aura smutku a tíhy - ve skutečnosti se totiž zoufale bojí přiznat si porážku, bolest nebo zklamání. Falešný závoj spokojeného života je popravdě těžkou rouškou deprese, která pokrývá všechno, co dělá, a veškeré zlato jeho života obrací v smetí. Ale on se bojí přiznat si své utrpení sobě i druhým. Uvědomuje si, že jeho domeček z karet by se zhroutil. Kdyby si dovolil plakat, jaká stavidla by tím asi otevřel? Podobně jistě mnozí známe lidi s neustálým smíchem na tváři, který je jen průhlednou zástěrkou skutečných pocitů.
Smutek signalizuje potřebu uvolnit vazby a závislost. Zazpívejte si blues svého života a zjistíte, že projev smutku přináší úlevu a radost. Když vás život zklame a postaví se proti vašim nejhlubším přáním, smutek je upřímnou odpovědí, jejíž očistná energie vysvobodí i všechny ostatní pocity.
Zdroj: Mapy extáze- Gabrielle Roth a John Loudon
Komentáře
No nic. Já mám opačný problém, jsem až moc citlivá a tak taky bojuji, ale spíš proto, aby mě tenhle svět neudusil.
Držím ti palce
Je to tak, smutek zraňuje. Odkud vlastně smutek vychází? Z myšlení, z myšlenek. Kudy chodím, tudy přemýšlím a neustále se mi vynořují jedny a tytéž otázky a je mi tak smutno a hlavně prázdno. Smutek bych ještě přirovnala k prázdnotě, nicotě, pocitu zbytečnosti. Ve zlomku vteřiny se život změní, ať už se jedná nekoupenou slíbenou čokoládu, špatnou známku či ztrátu milované osoby. Je konec, něco se změnilo. Jako důsledek té změny je marnost,zklamání a spousta dalších pocitů, které stejně mají jedno společné: smutek v ruku v ruce s bolestí, ať už okamžitou či ještě dlouho trvající.
Rady, které jsou na konci jsou skvělé, ale bohužel mě nepomáhají. Pravdou zůstává, že znám několik lidí, kteří pocit smutku řeší písničkami. Opravdu jim to pomáhá. Neměli byste ještě nějakou ješte jinou radu, která by pomohla i mě? Veronika
Já sám jsem byl vychováván k tomu, abych svoje skutečný pocity spíše zakrýval. U nás doma se nikdy nějak neprojevovali city a emoce a když se někdo radoval, tak se mu říkalo, ať nepřehání, že na tom nic není. Naopak, když plakal, zase se dověděl, že není chlap či nic nevydrží.
Hlavně jsem sám viděl otce jako velmi tvrdého, jako někoho, koho nic nerozhodí, nic nevyvede z rovnováhy. Snažil jsem se také takový být. Vždy předpisově milý, ne moc vzrušivý ... a hlavně ne slaboch.
A situace u nás taky nebyla moc růžová. Nebavili jsem se o prožitcích, o tom, že někdo něco prožívá jinak, když se druhý radoval, ostatní jen těžko jeho radost sdíleli s ním.
Neprojevovali jsme jeden k druhému sympatie ani rozhorčení. Vždy jaksi středem ... ani to ani to.
A ve mě to nějak vřelo, nemohl jsem pochopit, proč otce nic nerozhodí. A tak jsem jednou vybouchnul. Prostě jsem mu řekl, že si se mnou vůbec nepovídá, že moje pokusy o komunikaci končí na tom, že řekne, že teď má moc práce. A ptal jsem se ho, proč mi nikdy neřekl, že mne má rád, proč ne nikdy neobjal, proč ... Vyčetl jsem toho hodně, možná jsem to i trochu přehnal, ale byl to výsledek potlačování pravých emocí.
Od té doby pláču, když si před spaním vzpomenu na babičku a představím, že tady dlouho nebude (a já si s ní moc nepovídám), píšu kamarádů na emaily, že si cením jejich přátelství a jen tak zavolám mamince a řeknu jí, že ji mám rád. Jindy se zeptám babičky, co se jí dnes zdálo a co říká třeba na ...
Možná se to může zdát "normální", přesto je to pro mne pokrok.
Jestli se otec změní nebo ne, nevím. Přesto když měl nedávno svátek, nekoupil jsem již něco drahýho a nepopřál hodně štěstí, zdraví a spokojenosti, ale dal jsem mu jen malou čokoládu a pak jej objal. Vyhrkli mně slzy do očí ... jenže co mne potěšilo snad nejvíc ... i jemu, ano i mýmu tátovi ukápla slza!
Asi všechno nemohu svalovat jen na výchovu, ale sám vidím, jak se na mne promítla a jaký mám potíže se skutečným projevováním emocí. Je to zajímavý, ale chce to vůli, vůli plakat, když je člověku špatně, vůli chtít se radovat z maličkostí.
Vůli na sobě pracovat.
www.hurtlove.blog.cz
http://www.youtube.com/watch?v=_6091NYrRTE
ale pri cteni vaseho clanku jsem se musela smat, hlavne
kdyz jste posunula Britanii az na nejake treti nebo ctvrte
misto. Bydlim v Anglii, kde nedavno byly uvedeny tyto
vysledky - obeznich je tady 60%, v Americe to bylo myslim
80. A nato ani nepotrebujete vysledky, staci, kdyz
vyjdete do ulic a rozhlednete se kolem sebe. A to nejen
ze je tady hodne oplacanych, tim myslim ti, co vazi o ctvrtinu
vice nez by meli, to se mi zda, ze je tady prakticky kazdy
pres tricet, ale jsou tady lidi tak tlusti, ze jsem to
jeste v zivote nevidela.
Taky si nemysim, ze mit o ctvrtinu vasi "idealni vahy"
navic je obeznost, spise nadvaha. Mam sedesat kilo pri
stosedumdesati centimetrech, kdybych pribrala o patnact
kilo, mela bych nadvahu, ale jeste bych nebyla obezni.
- Odpovědět
Pošli odkaz