znásilnění

Ahoj Zuzko vím že to není jednoduché se někomu svěřit s touto věcí.Chtěla bych se tě zeptat a také ostatních, kterým se to stalo. Jestli ty, kteří vám to udělaly, jestli je policie chytila a jestli ano kolik let dostaly. Protože co jsem slyšela tak soudy za znásilnění nedávají moc let a to je podle mě strašné. Protože by podle mě měly dosta velmi vysoký trest.

Kazdy ma pravo na svuj nazor a po precteni tveho, Davide, bych ti prala aby se ti jednou stalo to, o cem se tady pise a pak bych chtela slyset znovu tvuj nazor na pudove jednani. Podle tebe je tedy naprosto normalni maniak, ktery ma vrozenou sexualni touhu po detech a vybiji si ji na detech z Vychodu ci pri "turistickych vyletech" do Asie? Ty deti jsou vinne tim, ze jsou male? Zeny jsou vinne tim, ze maji prsa ktera jsou pod oblecenim videt? Maji snad chodit v brneni aby nevzbuzovaly chute? Procpak si zeny nevybijeji sve pudy na muzich? Kdyz jsou muzi v plavkach tak jsou take videt jejich vnady a presto jsem neslysela, ze by nejaky muz byl nekdy znasilnen. Prala bych ti, za tvoje nazory, aby te chytila banda cikanek, spoutala te a s nozem na krku se na tobe pekne vyradila. A to vsechno jen proto, ze jsi muz a zeny maji pudy!!!

Milé ženy, nehodlám v žádném případě obhajovat násilné činy mužů, ale zamýšlíte se také samy nad sebou? Mužský sexuální pud nepředěláte, stejně jako my muži nepředěláme vaše základní instinkty - musíme se s tím všichni naučit žít. Jenže jak většina žen a dívek zachází se svým "ženstvím", jakmile přijde na to, že je to něco, po čem muži baží? Začne s tím všelijak "kupčit" a "hospodařit" jako s nějakým potenciálem, jehož pomocí lze muže přimět k ledasčemu. Velmi mnohým z vás dělá dobře, když můžete muže vizuálně i slovně dráždit, když jsou vedle vás nesví... To věru není pěkné. Většina mužů se svému vrozenému pudu ubrání (nemyslete si, není to nic příjemného, čelit každý den vašim minisukním a jinak obnaženým tělům!), ale někteří ne. Za druhé se pak zamyslete nad tím, s jakými muži "zacházíte" - pokud se stýkáte s (byť zábavnými) primitivy, nedivte se, čeho se pak můžete dočkat. Závěrem: prakticky všichni muži, kteří chtějí "legálně" získat ženu, se musí přizpůsobit onomu stupidnímu rituálu, který ženy většinou za tímto účelem vyžadují. Co kdybyste také jednou vy vzaly na vědomí to, co má vrozené muž? On si to (narozdíl vás s vaším lpěním na podivných seznamovacích tanečcích) nevybral!

Sono, na zacatku prispevku pises, ze jsi to nechtela rici zadnemu ze svych kluku, ze to byl tvuj vlastni bratr, protoze by ho zabili. Z posledni zkusenosti vsak jiz sama vis, ze to tak neni, protoze tvuj kluk ho nejen nezabil ale navic se s tebou po tydnu rozesel. Nevim, jestli to bylo kvuli tomu nebo snad kvuli jinym neshodam. Kazdopadne to asi nebyla tak velka laska jak to vypadalo. Az potkas opravdovou lasku tak uvidis, ze to bude vsechno jinak, protoze ten, ktery te bude opravdove milovat, ti bude v pripade nouze stale blizko a pomuze ti, rozhodne te neopusti. Castecne chapu tve rodice, nikomu preci neudela radost dozvedet se, ze neco

Po přečtení této stránky jsem ráda,že se můžu připojit a sdělit i mé zážitky,které nemohu z mysli vymazat.Mám pocit viny,že se mi to stalo 2.Jednou v patnácti pak v osmnácti.je to už 20 let a přesto je mi z toho hůř než v té době.Nepomohla mi ani návštěva psychiatra.Nemůžu se stále o těch zážitcích bavit jak bych chtěla otevřeně,protože se za to stydím.Chtěla bych vědět něco blíže o regresní terapii popřípadě nějaký kontakt.

Ahoj. Stalo se mi neco podobneho, ale ne uplne. V mych 14-ti letech za mnou prisel bracha a rekl mi, ze by to chtel zkusit...Ja jsem mu rekla ze ne, ale on porad nalehal az jsem svolila. Ale on potom za mnou chodil porada kdyz jsem mu rekla ne, tak si to stejne vzal sam... Neuvedomovala jsem si, jak moc me to poznamenalo, ale kdyz jsem zacala chodit, libali jsme se, ale dal jsem jej nenehcala zajit. Vzdycky jsem se rozplakala, a on to nechapal a byl strasne zklamany, ze mi nejak ublizil. Musela jsem mu rict vysvetleni, a proto jsem si vymyslela, ze me nekdo znasilnil. Nemohla jsem mu preci rict, ze to byl muj vl. bratr, zabil by ho...Presli jsme to, ale stejne me to porad trapilo az jsem si jednou vzala prasky a zapila to alkoholem.. Napsala jsem to kamosce (stalo se ji neco podobneho a tak jsem ji to rekla...rekla jse i to, je jsem si vzala prasky a zapila)a kamoska zavolala memu klukovi, ten zavolal brachovi, a oba prijeli domu, vzbudili nase a okamzite zacalo proc. Nechtelaj jsem s nikym mluvit, jenom s mym klukem. Vsichni do me porad dotirali, az mamka vydobyla z meho kluka cislo na tu kamaradku a ta nasim rekla, ze jue to kvuli tomu znasilneni...(myslela si, ze to mi rodice vi). Prvni reakce me matky byla : A nevymyslela si to? Muj kluk sel ke me a rekl mi, ze to Zita rekla. Ja jsem se rozbrecela a rekla jsem mu :Ty nic nevis... A rekla jsem mu celou pravdu, on mi potom rekl,at to reknu nasim a nasi opet neverili.. Muj otec se k tomu vyjadril : Ja budud delat, ze jsem nic neslysel! Za tyden se se mnou muj kluk rozesel. a ja jsem se pokusila o sebevrazdu... Miluji ho stale, a myslim na nej skoro porad...

Prehledla jsem, ze tam tvoje adresa uz byla. Ozvu se.

Ja nevim, jestli te to nekdy prejde. Vis, ani si uz presne nepamatuji jak jsem se citila tyden ci mesic potom. Je to davno. Neda se to zapomenout, vymazat to a schovavat nekde v podvedomi by byl prvni naznak patologie. Myslim, ze je rozumne na to prilis nemyslet, zbytecne je plakat nad rozlitym mlekem, placat se ve vlasni sebelitosti ... hlavni je vzit si z toho ponauceni, to by melo stacit, to je znakem moudrosti. Nekomu treba muze pomoci rici to partnerovi i kdyz se na samotne udalosti nic nezmeni. Rozdeleny smutek, polovicni smutek? Mozna, pro mne to ale neplati. Asi bych nesnesla otazky typu "Jak jsi se dostala do te situace?" nebo "Jak se to mohlo dostat tak daleko?" nebo "Jak jsi ty, takove inteligentni devce, mohla uverit takovemu hlupakovi?" a tak podobne, nakonec bych snad musela vysvetlovat sve jednani ja a ne oni.Kazdopadne, nekdy, malokdy, na to myslim. Jedine, co mi zustalo, ze se nemohu divat na sceny sexualniho nasili v televizi nebo v kine, z toho mam tiche hystericke zachvaty. Ja vim, ze je to jen simulace, jenze mi to pripomina vsechno realne nasili pachane na zenach, ktere se denne odehrava ve vsech zemich sveta. PS: Alexandro, napis mi e-mailovou adresu, ja ti odpovim.

Jo neviděli jste někdo film Pianistka ? je tam jedna scéna na WC,nebudu popisovat o co šlo,kdo viděl,ví, ale tahle scéna mne velmi velmi oslovila a byla mi tak strašně blízká ! A přitom je to špatně...

Plně s tebou souhlasím - já to také tenkrát nikomu neřekla,vyjma nejlepší kamarádky,ale nikdy jsem s tím nikam nešla.Možná jsem měla,protože dodneška s tím mám problémy, vynoří s e to vždycky v tu nejnevhodnější chvíli.Jenže člověk na to pomalu už nechce ani myslet,a představa,že bych to měla všechno znova vyprávět nějakýmu sexuologovi..do detailů a tak...ne ne.Raději ne.Muj partner o tom ví,tomu jsem to řekla hned na začátku,ale myslím,že tohle žádnej chlap nemůže pořádně pochopit,co to vlastně pro holku znamená,když si "to" někdo vezme násilím...Možná ještě jeden postřeh...po té události jsem tak strašně nenáviděla chlapy a sex a vubec všechno kolem toho, že jsem - a teď pozor - VÁŽNĚ UVAŽOVALA O TOM, že bych se živila tím,co mi zpackalo život - totiž sexem.Lákala mne představa těm chlapům při tom ubližovat...šílený co ? Naštěstí zůstalo pouze u myšlenky,nikdy k tomu nedošlo,protože to neumím.Ale bojím se,že trochu té "nenávisti " nebo té "chuti chlapům při tom ubližovat" ve mě zůstala...strašně se tomu bráním a NECHCI protože jsem zamilovaná,ale cejtím,že někde hluboko to ve mě stále je...nevím jestli vubec někdy se s tím vyrovnám...

Ahoj jmenuji se radek a to co popisuješ potkalo i moji ženu ,ale stím rozdílem že,tohle v sobě držela osmnáct let od svích desátých narozenin.Není to tak dlouho co mi to řekla,a to máme spolu dvouletého syna !! čau a drž se !!!!!

Potřebuji pomoc!!! Kdo z Vás by byla ochoten mluvit se mnou o Vaších zkušenostech pro článek v časopisu "Instinkt". Chceme téma znásilnění zpracovávat seriózním způsobem, ale potřebujeme také autentické příběhy. Můžu Vám slíbit, že nebudeme narušovat Vaše soukromí a že garantujeme anonymitu.Děkuji a vše nejlepší.Alexandra

Ahoj Zuzko, ja jsem sice nikdy znasilnena nebyla, spise jsem se nechala sexualne obtezovat ve svych 14. ti letech. Tenkrat jsem netusila jaky to muze mit dopad. Chtela jsem aby me brali, tak jsem se nechala. No a dnes, i kdyz s duverou mam take problemy, nedokazu nikoho pohladit, nedokazu se dotykat muze. Prestoze ho mam hrozne rada a ve svych snech bych si to hrozne prala. Dost casto se probouzim a je mi spatne z toho, co se pred lety stalo. Je mi spatne hlavne ze sebe sama, protoze ty jsi narozdil ode me za nic nemohla

Marto, nevím, čím to je, ale při představě fyzického násilí na ženě se mi dělá doslova fyzicky špatně. (Tak, že bych se s M. k tomu vraždění cikánů připojil ;-). Bylo by to dobré téma pro psychoanalytika, proč tomu tak je.Film, který mě nejvíce setnul, je od Bergmana a jmenuje se Pramen panny. Několik dní po tom mi ještě bylo mizerně. Doporučuji, ne aby vám bylo blbě, ale může vás navést na nějaké vnitřní řešení...

M., dovolím si podotknout, že pokud při pohledu na cikána se Ti otvírá kudla v kapse ;-) tak s tím vnitřně srovnaná nejsi. Podvědomí je mrcha. A na psychologa či psychoterapeuta není nikdy pozdě. Naopak, mnohé věci z dětsví se mohou projevit až po dlouhých letech. Negativní emoce Tě vnitřně ztravují, ať chceš, nebo ne.

Diky za rady a za zajem, ted uz je asi na nejakeho psychologa dost pozde. Stalo se mi to pred 12 lety, byla jsem vlastne kratce plnoleta a nemela jsem sajn o tom zda to vubec nekomu rici ci si to nechat pro sebe. Nechtelo se mi nikomu vysvetlovat proc se to vlastne stalo, dobre jsem vedela, ze jsem se zachovala trochu lehkomyslne a toto bylo nasledkem. To se ale muze stat, ze, kdyz je clovek mlady? Ani dnes bych to nesla nikomu vysvetlovat ale uz bych vedela jak na to. Dnes uz na to nijak zvlast nemyslim, nijak to ve mne nehloda, cas smazal zle vzpominky. Fakt je, ze cikany nemuzu ani citit, to je ale snad pochopitelne...

Míro, jsem ráda, že jsi ještě napsal. Manželovi jsem to zatím neřekla, a pořád to zvažuju. Prozatím mě stačí, že jsem to vůbec někomu řekla. Chápu všechny, kdo sem píšou a jsou plné bolesti a vzteku.Pořád si člověk říká, proč se mi to muselo stát? Stále hledám jsem hledala tu chybu v sobě a přemýšlela, co jsem tenkrát měla udělat jinak, a nebo co neudělat vůbec. Teď ale chápu, že to nemá cenu. Jsem ráda, že se tady taky najdou i muži, kteří dokážou napsat pár slov a rozumí, alespoň potom mám pocit, žen nejsou všichni stejní.Ještě pro M.: jestli je to možné, dojdi si k dobrému psychlogovi, tohle je tak strašný zážitek, že bys to nemusela zvládnout sama!

Teda M. soucítím s Tebou. To muselo být strašný. Marto, abych trochu korigoval svou výzvu do ještě náročnější podoby. Asi nejrozumnější bude pořádně se zamyslet a poznávat toho svého, jestli má na to to unést. Někdo se s tím vypořádá, na někoho to může být moc. S komunikací je prostě problém. Faktem je, že se od toho můžes osvobodit, aniž bys tím zatěžovala partnera. Fakt nevím. Kdybys napsala více, jaký Tvůj partner je, pak se dá více rozebrat, jestli je rozumné se mu svěřovat. Je ale super, žes o tom začala komunikovat alespoň tady.

Marto, ja nevim, jestli je dobre to partnerovi rikat. Proc vytahovat minulost kdyz mate tak hezky vztah a jste ted manzeli. Myslis, ze tim neco vyresis? Ty si "vylejes srdicko", nic se na tve minulosti nezmeni a on se tim treba bude donekonecna zrirat nebo bude podvedome touzit po pomste.A taky si nemyslim, ze nejlepsi reseni je odpusteni, jak tu nekdo psal. Jen ten, kdo neco takoveho zazil, vi, ze neni mozne toto odpustit. Ja vim dobre, co pisu. To, co se mi stalo je neopustitelne. Tenkrat jsem nemela silu reagovat - ktera by mela, znasilnila me parta mladych cikanu. Nevim kolik jich bylo, sest nebo sedm, nevim. Jedine co si pamatuji je hnus, nuz, ktery mi drzeli na krku, spoutane ruce a nohy. Kdybych mohla dnes mohla vypatrat kdo u toho presne byl tak by po svete chodilo o par cikanu min, prisaham. Zabila bych je vsechny vlastnima rukama.

Moc Vám oběma děkuji, že jste mi to napsali. Strašně mi to pomohlo.Nevím proč, ale potřebovala jsem slyšet právě tohle, aby mi bylo líp. Z mého přítele se stal manžel a já doufá, že po těch vašich slovech snad najdu odvahu mu to všechno říct. Ještě jednou Vám dík. Nikdo na tohle neměl a nemá nikdy právo!