Výprask před diváky

Asi jsem to s tím nábytkem popsal nepřesně. Nešlo samozdřejmě o žádné složité stěhování. Zjednodušeně popsáno - v kuchyni byla taková židle s vyšším opěradlem. Tato židle se používala při tělesném trestu tak, že jsem si za ní stoupnul, přehnul se přes opěradlo a ruce položil na sedák.
Protože bylo v kuchyni málo místa, tak se před výpraskem vedle v obyváku trochu posunul televizní stolek a křeslo a na uvolněné místo se postavila ta židle přenesená z kuchyně.
To otcovi umožnilo se tím řemenem pořádně rozmáchnout a trefit požadovaný cíl (tedy můj vystrčený zadek) bez nebezpečí, že v kuchyni zase něco rozbije.
Píšete, že jste nikdy neviděl ani nezažil stěhování nábytku, protože vás vždycky seřezali v leže na posteli. On v každé rodině byl způsob provedení tělesného trestu jiný a záleželo samozdřejmě na zvyklostech.
U nás se to zkrátka a bohužel řešilo tak, že mě otec zpráskal řemenem v předklonu přes židli. Myslím, že to v té době nebylo zas tak neobvyklé a takové tresty zažilo více mých spolužáků.
A možná buďte rád že jste to nezažil, nic příjemného a pohodlného to rozhodně nebylo.

A bylo t o vždycky na holou, jak jste zmiňoval ty pleskavé rány? A byl u toho někdo z rodiny, kromě otce?

Já jsem nezmiňoval že to „bylo na holou“. Výprask jsem dostával normálně přes kalhoty nebo v denním oblečení co jsem měl zrovna na sobě. Jenom se před tím než jsem se ohnul zkontrolovali zadní kapsy jestli v nich něco není. Vyndal jsem z nich třeba průkazku na autobus, aby se při tom nářezu nepotrhala.
Nevím jestli jste někdy dostal pořádný výprask, ale ty rány řemenem bolí dostatečně i přes oblečení, a mlátit někoho na holý zadek mě příjde přehnané.
Jinak u těch výprasků byli samozřejmě oba rodiče, pak taky většinou moje sestra a občas i babička, která u nás často prudila. Takže o přímé obecenstvo nouze nebyla.

A jaké byly ty přípravy, můžete to specifikovat? Jaký se přesunoval nábytek a kde se pak tedy výprask odehrával? A co ten trestaný, jak se připravoval na trest? A předpokládám, že kromě pleskavých zvuků bylo slyšet i pláč a křik, možná hlasité prosby, aby už výprask skončil...

Ten nábytek se přesouval kvůli vytvoření prostoru. Jednou se totiž stalo, že jak se otec napřáhnul, tak tím řemenem schodil z police nějaké hrníčky nebo co to bylo. Takže pak se vždycky před výpraskem dělal dostatečný prostor, aby se to už nestalo.
Znamenalo to posunout o kousek stůl a křesla a z kuchyně přinést takovou polstrovanou židli. Ta židle se postavila těsně ke skříni opěradlem ven, tak aby se po každé ráně někam neposouvala. Přes to opěradlo jsem se totiž musel přehnout, otec si došel do skříně pro koženej řemen a pak už to svištělo.
Ale je pravda, že to vlastní bití ve srovnání s tím vším randálem okolo určitě netrvalo nijak dlouho, ve skutečnosti to asi nebylo ani pět minut.
A jestli jsem u toho křičel a prosil – tak to asi uřčitě, takové ty sliby jakože už se to nebude opakovat, výmluvy, že já za to nemůžu, za to může někdo jinej apod.
Do toho poučoval otec klasický hlášky jako – to si buď jistej, že se to po dnešku už nestane,
- neřekl jsem abys vstal, ohni se zpátky, ještě jsme neskončili, - že to bolí, to je dobře, pořádnej výprask musí bolet, - dej si ty ruce pryč nebo ti je přerazím, když jsem se pokusil chránit si zadek.
Takže rámusu u celé té „akce“ bylo dostatek. Proto si myslím že výprask bez diváků, nebo minimálně bez posluchačů je vlastně neproveditelný.

Hovado úchylné

Sam

Už od malička, dostávám asi od 3 let, když něco rozbiju, nebo za 3,4,5, ve škole když dostanu. A musím psát tresty, 100x, nemám mamince ničit sklinky.

A jaký jste dostával trest já od 4 let na holou vařekou a proutkem si pamatuji.

Já od 3 let dostávám na holou, a trest sem naposledy teď psal nemám, mamince ničit sklinky, a musel sem to 100x napsat, to mě bolela ruka.

Už od malička, dostávám asi od 3 let, když něco rozbiju, nebo za 3,4,5, ve škole když dostanu. A musím psát tresty, 100x, nemám mamince ničit sklinky.

Niki a mám zákaz na instagram, týden a máma mě dává i tresty, musím třeba stokrát napsat nemám rozbíjet sklenice, a jestli to nenapíšu tak do stanu, a budu muset to stejnak, napsat a máma si to schovává, prej až budu mít děti, tak jím to prej ukáže, jak sem zlobil:'(.

Mě je 15 a v srpnu mě bude 16, mám ještě dva bráchy, ale ty už snama nebydlí.