tělocvik naboso

Já zažil v dětství bosé potrestání v tělocvičně, mimo tělocvik. Je to už hodně dávno. Tehdy jsme se při odchodu ze školy v šatně poprali tři kluci, bylo to ve čtvrté třídě. A přišel tam na nás učitel, který byl tělocvikář. Řekl nám, ať si vybereme – buď poznámku anebo že to vyřešíme potrestáním. Vybrali jsme si trest, poznámku nechtěl nikdo. A tak jsme šli s ním. Odvedl nás k tělocvičně, odemkl a šli jsme dovnitř. Tam nám řekl, že oběhneme desetkrát tělocvičnu a že budeme běhat bosí. Tak nám nezbylo, než ho poslechnout a zout se do bosa. Kluci si začali zouvat jeden bačkory a druhý cvičky. Já jsem měl jen ponožky a tak jsem si je rychle sundal, kluci si sundali ponožky taky, když se zuli. A pak jsme šli úplně bosí běhat. Dostali jsme docela zabrat. Holá chodidla pleskala o dřevěné parkety. Docela to bolelo a pálilo a všichni jsme si umazali nohy. Když jsme udýcháni skončili, tak nám ten učitel řekl, a ť se to víckrát neopakuje a museli jsme si pak vzít bačkory a cvičky i ponožky do ruky a dojít bosí až do šatny.

My jsem ve škole cvičili...Zdravím. Tak to si živě pamatuji. Hned v 1. ročníku jsme šli do tělocvičny a kdo neměl cvičky, šel do bosa. Nevěděl jsem, že to tak bude, tak jsem tam šel v pantoflích. Učitelka na mně nejdřív křičela, že jak se chodí do tělocvičny. Že to už nechce vidět u žádného žáka! Pak řekla: vystoupit z řadu, zout se! Odložil jsem bačkůrky, ale tím to neskončilo a řekla: Ponožky taky! Nebylo snad slyšet?! Tak jsem před by všemi žáky najednou bos a styděl jsem se...

My jsem ve škole cvičili naboso - jako že v botách naboso. Jedná se o osmdesátá léta. Už od první třídy si před tělocvikem v šatně všichni stáhli ponožky, popř. punčochy, nebo podkolenky a obuli si cvičky nebo tenisky na úplně bosé nohy a tak jsem cvičili. Kdo zapomněl boty, cvičil úplně bos.

Pardon ten mobil píše co chce chtěl jsem napsat zouvali boty

Oprava bosí

My jsme nosí šplhali o tyči .Nebo na střední jsme měli vedle tělocvičny takovou místnost s kobercem kde jsme si zpívali boty,tak někdo si sundal i ponožky.

Vzpomínám si, jak jsme běžně kluci cvičili bosi. Nikdo
nic nenamítal. Já sam rád jsem cvičil bos. Triko, tepláky
a bosé nohy. Klidně i vybíjenou. Cvičilo nás celkem pět.
Jak je vidět, tak dnešní generace není už tak otužilá.
My jsme vydrželi ledascos.
Krásné Vánoce všem. :)

Když jsem na gymplu poprvé měla cvičit bosa, stála jsem před tělocvičnou jen naboso v žabkách pro přechod ze šatny k sálu, a spolu s ostatními spolužačkami čekala na tělocvikářku. Ta za chvíli přišla a odemkla tělocvičnu. Šly jsme za ní. Trochu mi zatrnulo, když jsem těsně přede dveřmi odkopávala žabky. Měla jsem obavy, že mě bude na holých šlapkách od podlahy zábst, přece jen, teď na celých pětačtyřicet minut… Ale už nesměle ťapkám bosa po parketách v sálu tak jako ostatní spolužačky a rychle si navykám. (...)

Ahoj kdo cvičí bos myslím tím holky nebo i doma kdo chodí tak napište mi rád si s vámi pokecám. :)
na emailu.cz [email protected]

Já chodil do školy už dávno, v 70. letech. A právě na to bosé cvičení dodnes vzpomínám. Zajímavé bylo, že já cvičil bos hrozně nerad, ale rád jsem koukal na jiné kluky, když museli být na tělocviku bosí. Ne že by mě to úplně moc vzrušovalo, ale trochu asi ano. Nebyl jsem v tom sám, už to tu párkrát bylo zmiňováno. A jeden spolužák tmavovlasý, malý kluk – Míša asi taky nerad cvičil bos. Byli jsme už ve třetí třídě a já jsem si nevzpomínal, že bych ho někdy viděl cvičit bosého. A býval bych ho takto viděl rád, jen jsem nevěděl, jak to zařídit. Jednou se před tělocvikem Míša v šatně pošťuchoval s několika kluky, už jsme byli převlečeni. No a oni ho povalili na zem, drželi ho a lechtali. No a já se se nenápadně připojil, i když jsem na takové věci moc nebyl. Zkrátka jsem využil situaci. Oni mu nohy sice přidržovali, ale nikoho nenapadlo ho taky zout a lechtat ho na bosých chodidlech. Stáhli mu jen tričko a lechtali ho na holém těle. No a já jsem mu tedy začal opatrně rozvazovat tkaničky u tenisek. Bál jsem se, že kluci na mě taky vlítnou, proč se do toho pletu, ale nestalo se to, nechali mě. Zul jsem ho tedy a pak jsem mu sundal i modré ponožky. Dost mě vzrušilo. Míšovi se to moc nelíbilo, že jsem ho zul. Aj á ho navíc začal lechtal na úplně bosých chodidlech. Kroutil prsty u nohou a zatínal je, byl na chodidlech hodně lechtivý, pod prsty měl ještě hebkou kůži, jen na patách trošku tvrdší, ale i tam ho to šimralo. Lechtal jsem ho důkladně, na jeho holých chodidlech nebylo místečko, které bych pořádně nepošimral. Kluci skončili a já taky přestal, těsně před zvoněním. Míša si rychle oblékl tričko, ale boty nestihl, šel cvičit bos, tak jsem se dočkal. Jen mi řekl, že jsem blbec…A ještě to mělo dohru. To už nebylo na těláku, ale cestou ze školy. Míša si na mě počkal se dvěma klukama a pomstil se mi. Povalili mě na zem a odtáhli mě za keříky na trávníku. Strhli mi aktovku, svlíkli bundu. Pak šel dolů svetr i košile s tričkem a samozřejmě mě zuli úplně do bosa – boty i ponožky musely dolů…Zlechtali mě pořádně, nejvíc na bosých chodidlech. Na nohách mě samozřejmě lechtal Míša, i mě zouval. Pak jsem se mohl oblíct, ale boty jsem musel vzít do ruky a jít domů bosky, šli se mnou až k domu, abych se po cestě neobul. Tak se mi to zouvání a lechtání Míši nevyplatilo…Já vím, že to sem tak úplně celé nepatří, ale možná je vás více, kteří máte na bosé cvičení vzpomínky spojené s lechtáním bosých nohou.

https://www.telocvikari.sk/posilnovanie-s-detmi-telesna-vychova/

Anetka od nás ze třídy na...Sabinko, to já jsem také normálně nosil na gymplu korkáče stejně tak jako jeden spolužák, ale stejné jsme je neměli. Byli jsme v nich dost vyšší než normálně. Po převlečení se v šatně jsme si těsně před odchodem na tělocvik ještě museli sundat ponožky a odcházeli jsme jen v korkáčích naboso. To když byla hodina v malé tělocvičně, kde jsme cvičili bosi. Když jsme stáli a čekali před tělocvičnou, opření zády o zeď a korkáči o podlahu, prsty nám vykukovaly ven. Kolem chodily holky a my s nima laškovali. Trochu jsem se styděl, jak mi to přišlo transvestitní. Jenže pak přišel moment, kdy nám byla otevřena tělocvična a my museli jít cvičit. Konec zábavy. Korkáče nám ještě několikrát mlaskly o holé paty, než jsme z nich těsně přede dveřmi do sálu museli vyklouznout. Když jsme pak do tělocvičny vstupovali už jen bosi, holky se na nás ještě z chodby dívaly a potutelně se usmívaly, jak poslušně jdeme cvičit. 'Však ono klukům taky neuškodí, když budou cvičit bosi,' určitě si říkaly.

Já chodil do školy v 70. letech. Cvičit bos musel tehdy při těláku na základce každý, kdo si zapomněl boty, cvičky nebo je měl moc opotřebované. Při nástupu na začátku hodiny nám učitelka koukla na nohy a kdo nevyhověl, tak mazal do kouta, tam se musel zout úplně do bosa a cvičit bosky. Dobrovolně bosky už před tělákem byly fakt jenom holky, klukům se do toho nechtělo. Ti se zouvali až jim to bylo nařízeno.

Když jsme na tělocviku při gymnastice cvičily bosy, vždycky na začátku a na konci hodiny jsme měly nástup na gymnastickém koberci, na kterém se také cvičilo. Stála jsem pokaždé v první řadě a vždycky jsem jen ohnula prsty přes lem, abych dodržela pravidlo o špičkách vyrovnaných na rovné linii; ostatní spolužačky to dělaly také tak. A s kámoškou stojící vedle jsme se přitom na sebe vždycky usmívaly. Jednu hodinu se ale stalo, že několik z nás přišlo pozdě, při nástupu se holky bavily, příprava nářadí trvala nesmírně dlouho a na kruzích několik z nás provádělo nesmírné vylomeniny. K našemu překvapení dala úča na konci hodiny pokyn k uklizení i koberce do nářaďovny. Vytrestala nás tak, že jsme na závěrečném nástupu musely stát naostro bosy na chladnějších parketách. „Mně je to holky jedno, když se neumíte pořádně chovat, nebudete stát bosy na koberci, ale na podlaze.“ řekla. Ale nám to moc nevadilo, spíš jsme se přitom jenom hihňaly.

Anetka od nás ze třídy na...Čau Sabi, já si z gymplu vybavuju svojí první zkušenost se cvičením na boso. Cvičily jsme nejdřív venku, když tu se náhle silně rozpršelo a tělocvikářka přikázala běžet dovnitř, že budeme cvičit aerobik s hudbou v tělocvičně. S podrážkami od mokré škváry nás tam ale nepustila, musely jsme hned za dveřmi zvenčí začít rozvazovat tkaničky a vyzouvat boty a vysvléct ponožky, všechny normálně do bosa, ať už premiantky nebo holky na propadnutí. A už jen s bosýma nožkama jsme poslušně odskotačily cvičit do sálu. Když hodina skončila, bosy jsme vyběhly z tělocvičny, a každá si jen rychle vzala svoji obuv a fusekle a rozpustile jsme pořád jen bosy pádily po dlouhé studené chodbě až do šatny. A to nebylo naposled, co jsem cvičila bosa.

Anetka od nás ze třídy na...Teď ještě tu o Karkulce ta je taky tuze pěkná.

Anetka od nás ze třídy na gymplu nosila úplně stejné korkáče jako já, a ty stejně jako u mě v době tělocviku, když se cvičila gymnastika, odpočívaly odložené před tělocvičnou. Při gymnastice jsem totiž vždycky využívala možnosti cvičit bosa, normálně navyklá na pleskání chodidly po studenější parketové podlaze naboso. Dalo se to v pohodě snést a při cvičení to bylo praktické a pohodlné, jen byly pokaždé mírně špinavé šlapky, hlavně z nářaďovny. Bosy cvičily teda i jiné holky, včetně Anetky, a všechny jsme odcházely ze šatny jen v trepkách naboso a z těch vyklouzávaly až přede dveřmi do sálu, včetně Anetky. Jsem si jistá, že jsme si s Anetkou během toho školního roku mnohokrát korkáčky prohodily, protože když jsme vycházely z tělocvičny, často jsme nevěděly, které jsou které, a vůbec to nevadilo, prostě každá z nás do některých pak vklouzla a odešla do šatny. Na třídní srazu po pěti letech si na to Anetka ještě dokonce i pamatovala. Říkala, že se jí Patrik, když ho před několika měsíci viděla, přiznal, že když nás chodil do tělocvičny škvírou ve dveřích pozorovat při hodinách, při kterých byly před sálem odložené trepky, mnohokrát ty dvoje úplně stejné odložené korkáče prohodil.

Zatímco několik ostatních gymnazistů mělo v tělocvičně napilno s přípravou hrazdy, Strnad se ulejval: jen postával vedle a bavil mladou sympatickou učitelku sedící na lavičce u stěny svými žertovnými historkami. Tělocvikářka se usmívala, ale trochu se pozastavovala nad tím, že se Strnad s ostatními nezúčastní přípravy nářadí. „Hele, ty bys mě tady neměl bavit, ale stavět.“ Strnad se jen pousmál a nic neodpověděl, a vypravoval dál. Učitelka pak s úsměvem, aby tomu konečně udělala přítrž, řekla: „Tady vtipálek Strnad cvičí jako první. A připraví se okamžitě do bosa. Honem!“ popoháněla ho. Strnad se podíval po spolužácích u hrazdy. Všichni měli bosá chodidla už od té doby, co začali stavět, protože se na hrazdě vždy cvičilo naboso. Ta už byla postavená, a Strnad věděl, že teď už musí kvapit, aby byl také co nejdřív bosej a mohl začít cvičit. Rozvázal tkaničky, vyzul boty a sundal ponožky. „Tak, vyskoč nahoru a předveď výmyk!“ přikazovala učitelka a ukazovala směrem k hrazdě. Už jen bosými chodidly po parketové podlaze a po žíněnce a už stojí u hrazdy, chytí se rukama tyče a skáče nahoru. A bosej cvičí. A tělocvikářka se usmívá, jak to Strnadovi na hrazdě hezky jde; že ale dnes nestavěl, bude muset na konci hodiny konstrukci hrazdy sám složit.

Na prvej hodine telesnej na VŠ sme nikto nemali ešte úbor ani športovú obuv. Učiteľ nám povedal, aby sme sa vyzuli, a topánky v ktorých sme prišli sme museli nechať v šatni a do telocvične sme išli bosí. Všetci mali ponožky, len ja jediný nie. Ale vtedy sme ešte necvičili, to bola iba taká administratívna hodina. O týždeň sme už mali riadnu hodinu a ja jediný som nemal športovú obuv. Chcel som vtedy cvičiť iba v ponožkách, ale on mi to nedovolil. Vraj kvôli prípadnému úrazu, že ako by sa to potom spisovalo, že som nedodržal základné bezpečnostné ustanovenia atď. Bol som teda nútený kúpiť si tenisky.

To ano. Dívky příliš...No, asi jo. U nás taky spíš holky než kluci, ale i přžesto jich pár bylo. Ale nás, holek, bylo určitě převaha.