Péřové bundy,kombinézy,zimní oblečení ,nabalování se

Přidat komentář

když tak čtu,jak se někteří zde stydí za svoje záliby. tak zde je to, co zajímá mne:

Možná to bude někoho zajímat, možná ne, ale já si myslím, že možná ano. Lidský mozek je dosud krajinou z velké části neznámou, i když již určité představy a teorie vznikají.
Tak bych chtěl zde krátce popsat, jak to u mne vznikalo a co mne zaujalo, bylo ono původní vyznání Lenky, že jí baví a dělá jí dobře nabalování se. Já mám podobnou zálibu, navíc spojenou s trampingem a pobytem v přírodě, zejména v zimě.
Ale u mne to vzniklo asi mnohem dřív, někdy kolem mých 4 let. Dostal jsem tehdy darem od táty, vášnivého koňaře a závodníka, malou kobylku, pony, jménem Valencie. To bylo něco, co jiní kluci neměli a tak jsem byl – jak by ne předmětem zájmu a jakýmsi učitelem jízdy na koni pro mé vrstevníky.
Jezdil jsem ve městě i mimo něj skoro denně (tehdy moc aut nejezdilo a koňský povoz nebyl v ulicích žádnou raritou, takž prcek na kobylce, která cválal ulicí, ani moc zájmu nevzbudil.
Ale, jak se říká o džbánu, ucho se utrhlo a já dostal dárkem před mými 6. narozeninami pořádný zápal plic. Tehdy žádný penicilin neexistoval a tak to byla nemoc velice vážná, často smrtelná. Jaksi jsem se z toho vylízal, ale mělo to za následek velkou starost rodičů, abych náhodou nenastydl a nemoc se neopakovala.
Podzim byl tehdy sychravý, někdy i mrazivý a tak mi moje babička ušila. Na cesty mezi školou a domem z jakési houně masivní kabát s kapoucí, těžký a neforemný a byl jsem nucen, navlečený v tomto monstru , zabalený v kapuci a se šálou přes pusu a kolem obličeje v tom chodit.. Z duše jsem to nenáviděl.
Byly to výstupy až hororové, když mne rodiče nutili to monstrum nosit a já to tvrdě odmítal.
Změna přišla díky babičce, šikovné krejčové, (tehdy mne zajímala letadla i železnice), která objevila v nějaké knížce kresbu nebo fotku pilota v letecké kombinéze, tehdy se tomu říkalo overal. Nenápadně mne na to upozornila s tím, že kdybych to chtěl…. No, který kluk by nechtěl si hrát na pilota, že ano. Babička slíbila, že mi to ušije, ale pod podmínkou, že když bude zima, tak v tom budu chodit místo toho kabátu, ostatně ten mi již byl trochu malý.
Dílo se povedlo, protože babka neuměla ušít leteckou kuklu, tak mne trikem dospělých přesvědčila, že někteří piloti taky nosí kapuce a ovazují si obličeje šálou.. Když to bylo hotové, tak se mi radostí až dech zatajil a hned jsem si postavil doma letadlo – tedy dvě kuchyňské židle za sebou a napříč položené žehlicí prkno jako křídlo., Bylo to opravdu jen symbolické, táta pak nechal u truhláře vyrobit něco, co sice nelétalo, ale dal se let i pasažérem jaksi improvizovat. Jako pasažéra jsem získal kamaráda ze sousedního dmu, který zdědil ten můj hrozný kabát a tak jsme v tom zařízení na dvoře postaveném. V naši fantazii létali, zabaleni a navlečeni – já v kombinéze a kamarád v kabátě, vždy pečlivě zakuklení. S jarem nás to trochu přešlo, já se vrátil k Valencii a Vlasta se odstěhoval jinam. Ovšem my rovněž a to do Prahy, na okraj Dejvic. Kobylka šla s námi, ustájení v kasárnách vládního vojska na náměstí Republiky, já si ji vždy po škole vyzvedl a k večeru ji odvedl tátův důstojnický sluha (tehdy takový relikt rakouské C.K. armády). Já jsem čekal na zimu dost netrpělivě a ona v roce 1942 opravdu přišla, tuhá a plná sněhu- Stavěli jsme pevnosti z hromad sněhu, které se neuklízely (nebyl benzin na auta), které jsme dovedli až na pokraj reality, s chodbami, střílnami, odkud jsme stříleli prakem po kolemjdoucích a prováděli jiná alotria. Moje pilotní kombinéza byla již v první zimě předmětem obdivu spolužáků a tak babka si zařídila malou dílničku, kde šila takové kombinézy pro další děti. Byl to celkem, jak předpokládám, dobrý kšeft. Tak vznikla uniformovaná armáda Dejvické Republiky, která vydržela až do konce války a vojsko bývalo předmětem obdivu dětí a nelibosti neustále si na nás stěžujících dospělých. Táta začátkem války zmizel do Anglie a vrátil se v hodnosti o něco vyšší, aby pak po Vítězném únoru skončil na dva roky v ubytovně oficírů, zvané „věznicí na hradě Mírou“, odkud se taní obyvatelé měli vrátit tehdy, až bude v Americe revoluce, jak jim bylo bachaři připomínáno. Kult osobnosti, Stalin, Gottwald a pod. se mnohem dříve té revoluce nedočkali….
Ovšem co bylo trvalé, byla ta dejvická armáda a tramping. To ve mně zůstalo, tedy ta druhá část, kdy jsem byl krátce po složení nováčkovského slibu u Skautů z oddílu coby rušivý element vyhozen. Nevadilo, tramping byl mnohem zajímavější. Protože za války jsme bydleli v bloku domů, kde jedna řada domů patřila Velitelství Říšské Branné Moci, tedy Wehrmachtu. V revolučním nadšení bylo vyhazováno z oken ledasco, od sádrových bust Hitlera přes náboje i pistole i občas (ne často) nějaký SS Mann, ještě živý.
Ale to jen tak na okraj, stejně je to už moc dlouhé---
No, zimy jsem procoural v kombinézách a taky jsem si našel jedno léto holku z party holek, co jezdívaly do chaty poblíž naší oblíbené hospody. Na podzim jsem si ji vzal, narodil se syn a tak trochu vznikly jiné potřeby. Ovšem , jakmile ho žena odstavila, svěřovala ho babičce a my vyráželi do divočiny. Začínala zima, my jsem bydleli u manželčiných rodičů, kteří měli starého, milého pejska Stellu a s ním jsme chodili ho večer venčit. Já jsem žene tehdy pořídil hezkou bundu s kapuci, uvnitř s umělotinou z imitace beránka a když začaly opravdová zima, vytáhl jsem moji starou trampskou kombinézu a ženu pořádně nabalil – nějak se to ve mně tak trochu probudilo. To již jsem zjistil, že jí to dělá nějak dobře a jednou mi řekla, že mi tu kombinézu závidí – to když jsme jeli vlakem na čundr a ve vlaku se netopilo. Tak jsem řekl, že by babka nám mohla něco spáchat, pokud by jí nevadilo v tom chodit. Zajásala, že prý vůbec ne. Tak do příští zimy jsme vyrazilo v nových kombinézách, manželka projevila přání, zda bych ji nemohl pomoci s oblečením a snesla hromadu svetrů, což se nedalo ani na sebe dostat. Tak jsem usoudil, že takto ne a nechal u jedné pražské firmy ušít dvě nové,peřím plněné kombinézy z pěkného materiálu, jaká v obchodech nebyl. Stálo mne to pár výplat, ale počátek byl na světě. Věděl jsem již z dřívějška, že je citlivá na vítr a na prochlazení obličeje, tak jsem již počítal s tím v návrhu. Aby jí to nebylo líto, tak jsem to tak nechal udělat i pro sebe.
Dělalo jí moc dobře, když se mohla – nebo se nechala - mnou navlékat. No a tak jsme si , možná oba, vypěstovali onu zálibu v nabalování a zakuklování a to nám vydrželo celých 50 let až do smrti ženy a mne to drží ještě dnes. Když je zima (je jí pomalu čím dál míň) tak vyrážím ven, i do ulic města a tiše se směji, když vidím polozmrzlé tvory, oblečené v poslední módě odkudsi z Afriky. Taky jsem za ta léta zjistil, že je to převážně lidem kolem zcela jedno a tak závěrem –

nebojte se, nestyďte se, nikdo se vám smát nebude, spíš vám budou závidět.

Péřové bundy,kombinézy,zimní oblečení ,nabalování se

Přidat komentář