Mužnost

test

haha, katolici si take vybiraji. Obeluji hroby proroku, ktere sami zavrazdili, jako farizeove.

Londýnský biskup chtěl zabránit tomu, aby lidé četli Bibli a šířilo se Tyndalovo údajné kacířství. Proto pověřil sira Thomase Mora, aby na Tyndalovy spisy zaútočil. Mora zvláště dráždilo to, že Tyndale používal slovo „sbor“ místo „církev“ a „starší“ místo „kněz“. Zpochybňovalo to autoritu papeže a také oprávněnost rozlišování křesťanů na duchovní a laiky. Thomas More odsoudil rovněž to, že Tyndale překládal řecké slovo a·ga?pe jako „láska“, a ne „dobročinnost“. „I tato myšlenka byla pro církev nebezpečná,“ říká kniha If God Spare My Life (Nechá-li mne Bůh naživu), „protože takové zjevné snižování významu dobročinnosti mohlo omezit její příjmy v podobě lukrativních darů, odpustků a odkázaného majetku, o kterých bylo věřícím vštěpováno, že jim otevřou cestu do nebe.“

Thomas More prosazoval upalování „heretiků“, což vedlo k tomu, že Tyndale byl v říjnu 1536 uškrcen a následně upálen. Sám Thomas More později ztratil královu přízeň a byl popraven stětím. V roce 1935 byl však římskokatolickou církví kanonizován a v roce 2000 ho papež Jan Pavel II. prohlásil za patrona politiků.

Papež Řehoř XI. vydal pět ediktů proti Viklefovi. Ten se však nedal zastrašit. Odpověděl: „Pro Angličany je Kristův zákon nejsrozumitelnější v angličtině. Mojžíš slyšel Boží zákon ve svém vlastním jazyce, a stejně tak Kristovi apoštolové.“ Kolem roku 1382, krátce před svou smrtí, Viklef se svými spolupracovníky vydal první anglický překlad celé Bible. Asi o deset let později jeden z jeho spolupracovníků publikoval tento překlad v revidované a čtivější verzi.

Je pohodlné svádět...Dva už bohužel kolektiv jsou.

Neutralita v době války je charakteristickým rysem pravého křesťanství. Ježíš řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Miliony lidí se radují, že našli skupinu křesťanů, kteří takovou lásku projevují a kteří odmítají nosit zbraň, i když to má za následek posměch, věznění či rozsudek smrti.

Mnozí bratři jsou za svoji...eritrejci a jim podobní,zaplavili evropu a nás ted "OBOHACUJÍ".

Následující rok příslušníci státní bezpečnosti zatkli Palatina Nsanzurwima a jeho manželku Fatumu. Osm hodin je vyslýchali, důkladně prohledali jejich dům a pak je a jejich tři děti odváděli do vězení. Kousek za nimi šel Palatinův mladší bratr a ujal se jejich pětiletého syna a čtyřleté dcery. Palatin a Fatuma byli ve vězení spolu s čtrnáctiměsíční dcerkou. Fatumu později převezli do jiného vězení a propustili ji až po devíti měsících.

... plný nespravedlivé...to je tvoje karma.Můžeš si za to sám.

Mnozí bratři jsou za svoji víru vězněni i v dnešní době. Jejich spoluvěřící, kteří bydlí poblíž, jim můžou pomáhat prakticky. Co když ale žijeme daleko? Jak jim můžeme pomáhat a dávat najevo, že na ně nezapomínáme? Bratrská láska nás povede k tomu, abychom se za ně vytrvale modlili. Například v Eritreji je uvězněno mnoho bratrů, sester, a dokonce i dětí. Bratři Paulos Eyassu, Isaac Mogos a Negede Teklemariam jsou ve vězení už přes dvacet let.

Mnozí se narodili ještě do horší doby.

Jeroným Pražský chtěl hájit Husa. Skončil ve vězení a dopadl stejně. V plamenech na hranici

napis sve zkusenosti, dobracku, jinak jsou to vykriky do tmy. Nic o nametu nevis, jenom hulakas

neni to irelevantni, moc kecas a sam nic nedokazes

cos dokazal Ty, Decko, krome patvareni Jezisova jmena pod rouskou ze rozumis etymologii

Většina lidí by se před takovým ozbrojeným davem třásla hrůzou. Možná právě to zástup čekal v případě muže, který stojí před nimi. Ježíš se však nekrčí strachy, nedává se na útěk ani ze sebe zbrkle nechrlí nějaké výmysly. Prostě říká: „To jsem já.“ Chová se tak klidně a statečně, že muži žasnou, vrávoravě ustupují a padají na zem.

Ježíš ví, jaké nebezpečí se blíží. Přesto zůstává na místě a čeká. Zástup vedený Jidášem, Ježíšovým někdejším důvěrným přítelem, je už blízko. Jidáš svého bývalého pána bezostyšně zrazuje — pokrytecky ho zdraví a líbá, aby muži věděli, koho se mají chopit. Ježíš však zůstává klidný. Vychází směrem k davu a ptá se: „Koho hledáte?“ „Ježíše Nazaretského,“ odpovídají.

K deportaci však nebyly použity osobní vlaky, ale nákladní. V každém vagonu bylo až 40 lidí různého věku. Čekala je cesta, která měla trvat dva týdny. Vagony neměly žádnou tepelnou izolaci a nebyla v nich sedadla. V jednom rohu byl v podlaze otvor, který sloužil jako záchod. Předtím než byli bratři deportováni, státní úředníci měli provést soupis jejich majetku. Ve skutečnosti ale do seznamu často zapsali pouze ty věci, které neměly velkou hodnotu. Cennější předměty zkrátka „zmizely“.

Druhá vlna deportací začala v roce 1951. Tentokrát se však týkala pouze svědků Jehovových. Tuto akci, která byla označena jako operace „Sever“, nařídil sám Stalin. Přibližně 2 600 svědků, tedy více než 720 rodin, bylo z Moldavska posláno do západosibiřského města Tomsk, což byla cesta dlouhá asi 4 500 kilometrů.

V oficiálních pokynech bylo uvedeno, že ti, kdo byli určeni k deportaci, mají mít dostatek času na to, aby si sbalili své osobní věci, a teprve potom měli být odvezeni k přistaveným vlakům. Vagony měly být „přizpůsobeny pro přepravu lidí“. Skutečnost však byla jiná.

Zpravidla uprostřed noci vtrhli do domu svědků Jehovových vojáci a státní úředníci. Někdy jich bylo až osm. Členy rodiny probudili a ukázali jim příkaz k deportaci. Dali jim několik málo hodin na to, aby si sbalili to nejnutnější, a potom je okamžitě odvezli k přistavenému vlaku.

Komunistická vláda v Moldavsku do činnosti svědků Jehovových zpočátku nezasahovala. Toto klidné období však netrvalo dlouho. Křesťanská neutralita, kterou svědkové projevovali například tím, že se neúčastnili voleb, se brzy stala ožehavou otázkou. Sovětský vládní systém žádnou politickou neutralitu neuznával. V roce 1949 se proto vláda rozhodla, že svědky Jehovovy a jiné „nežádoucí živly“ bude deportovat, a tím tento problém vyřeší.

Bylo vydáno oficiální prohlášení, které obsahovalo „rozhodnutí předsednictva ústředního výboru komunistické strany“, jež se týkalo těch, kdo měli být z Moldavské SSR deportováni. K nim měli patřit „bývalí velkostatkáři, velkoobchodníci, přisluhovači německých okupantů, spolupracovníci německé a rumunské policie, členové fašistických stran a organizací, bělogvardějci, příslušníci zakázaných sekt a rodiny všech výše uvedených skupin“. Ti všichni měli být posláni na západní Sibiř, a to „na neurčito“.