Chci umřít a nedaří se mi to

Vím,že by se mi s tím žilo lépe, když bych věděla, že např. za 5 let taky umřu. Ale kde to mám zjistit, že. Nic si neudělám, ani teď nemůžu. Vím, že je spousta nemocných, kteří umírají a chtěli by žít, jak já bych si to s něma vyměnila :-( Dala jim můj život. Strašně se bojím,že tady budu žít ještě 40 let s tím vším, s tou bolestí. A to mě doteď život bavil. Kamarádky mi říkali, jak mě obdivují, že se starám o mamku atd a já se jim smála, že co mi to mluví, že to je normální, podřídily jsme se tomu. Teď už si život do budoucna neumím představit. Nemluvě o tom, že časem - může to být za rok nebo za 10 let umře i mamka, na kterou jsem vlastně více fixovaná, než kdyby byla zdravá. Měla teď v únoru zápal plic, tak byla 14 dnů v nemocnici, jéžiš jak my doma s bráchou brečely, že si neumíme představit, že by najednou nebyla, že bychom neměly koho krmit, převlíkat atd. Nenapadlo mě, ani za prd mě nenapadlo, že za půl roku mu selže srdíčko ve 20 letech. Co tu teď mám bez něho dělat. Najednou bych mu toho chtěla tolik říct. Kdyby to jen člověk tušil nějak dopředu.

Je to přirozená reakce...Brečím každý den, ale většinou, když jsem sama. Před mamkou se rozbrečím, když už to nejde vydržet - nechci jí zhoršovat její stav, s tátou jsem nikdy neměla bůh ví jaký vztah, přítele mám hodného, ale před ním funguju normálně - za prvé, aspoň na chvíli se uklidním a za druhé vidím, jak se trápí tím, co nás potkalo on sám. To samé před kamarádkama - nebrečím, ale poslouchám, co je u nich nového atd, abych se na chvíli zabavila něčím jiným. Když jsem sama, brečím pořád. Bože a jak vidím jeho fotku, tak to je stav, kdy bych se nejraději rozběhla a skočila z okna. proč se to stalo zrovna jemu, zrovna nám, kteří už tak 10 let máme nemocnou mamku. Proč on, který se pořád usmíval a měl to tu rád, co já tu budu bez něj celý život dělat!!!! Každý den k němu mluvím, ať to tam nahoře zařídí, ať jsme my tři zase spolu, jak to bylo doposud. 20 let jsem s ním denně byla doma. Vím jediné - musím umřít později než mamka - kdybych i já umřela, nezůstal by tu nikdo, kdo by se o ní starat. Táta je neschopný.

Před 2,5 měsíci mi...Je to přirozená reakce smutku na úmrtí blízké osoby.
Možno klidně nazvat depresí.
Dopřej si možnost pořádně truchlit. Snad se z toho dostaneš. Většinou to tak je.
Přirozeně to zeslábne a odejde.
Kéž najdeš sílu...

Před 2,5 měsíci mi nečekaně umřel 20 letý bratr a já od té doby najednou nevím, co dál se svým životem a ikdyž jsem NIKDY depresemi netrpěla a možná vlastně ani netrpím,tak přemýšlím o smrti. "Naštěstí" nemám děti, které by tu po mně zůstaly. Ale mám maku na vozíku a kvůli ní tu musím být, ale jak já každý den usínám s tím, že si přeju - a ikdyž to bude teď znít hrozně - abych onemocněla tak, že bych třeba za 2 roky umřela. Kdybych tohle, co jsem napsala, četla před 3 měsíci, tak bych ten příspěvek taky nechápala a snažila se autorce vše vymluvit. I přesto, že mamka je 10 let na vozíku - od mých 17 let, nikdy jsem to neviděla jako problém. Nějak to přišlo, podřídila jsem se tomu a jde to - starat se o ní atd. Kolem sebe neudělá nic, ale uvažováním, myšlením, je to normální člověk, jako každý z nás.

Vanesso, psala jsi, že...Nevíš co píšeš, ale chápu Tě, nemůžeš za to.

Ahoj, tak jsem to dočetla tady. Už mi je lépe, alespoň fyzicky. Lucrezia, ptala ses, zda to řeknu psychologovi, ano řeknu, jdu tam až za 2 týdny bohužel.
Mámu mám, to ano,ale jen bilogicky. V dětství mě mlátila, ponižovala, bylo to s ní peklo. Jsem ráda, že bydlím sama, nemáme žádný vztah, přesto se jí snažím nějak pomoct v něčem a brání se, nic nechce udělat. Dále bych se o tom už nebavila.
Ted mám takový pocit samoty a strachu. Jdu něco dělat, hezký den.

Vanesso, psala jsi, že...A četlas taky, jaký mají vztah? To nevím, jestli je horší matku nemít.
Fakt upřímně nevím.

Já mám s mamkou vztah moc pěkný, tohle neznám. Ale nějak dokážu pochopit, že to musí být fakt peklo.

Uvažovala jsem i vzhledem ke svým dětem, jestli je pro ně lepší nemít mámu, než mít mámu v depresi a sebevraždící.

Myslím, že mám dnes jasno. O to těžší jsou ty stavy, kdy bych to tak chtěla skončit.

Já o tom budu kecat celej život a nakonec umřu na kdovíco a ne na depresi. Neschopna si život sama vzít. To musí být docela strašné vedle mě jen být. Naštěstí nemám potřebu to manželovi vykládat, ten by už ze mě zešílel, kdyby věděl každé hnutí mé mysli.

Vanesso, psala jsi, že nikoho nemáš a přitom máš matku, co já bych za to dala, ji mít...

Zdravím vás, děkuji Lucrezii za vzkaz, nemám nato to číst tady pravidelně a odepisovat. Mám teď fyzické problémy a jen ležím, cítím se strašně slabá, je mi na zvracení a nic nepomáhá. Možná za 2 dny bude lépe.
Nečetla jsem nic, jen jsem zahlédla ráno od Jíti, že mě nemůže rozhodit chování lékařů, bohužel může, u mě ano, do toho spadá více věcí, ale kvůli tomu jsem se nezhroutila, dneska nemám sílu se ani "zhroutit", i když mám více důvodů, ale dusím to v sobě, snažím se pomáhat mámě, i když mě nebere jako dceru a je to s ní stále horší, nedá se s ní vůbec mluvit a dnes mě vyhodila z bytu. Vypadá to tak, že to vše bude jen horší, já se snažím aspoň bojovat, ale ona ne. Dneska jsem tak vyčerpaná, že jen ležím a vstávám kvůli žízni.
Je mi to blbé takhle psát, když jsem nic nečetla, jen zahlédla, ale fakt číst ten náš "smutný život" nebo jak to nazvat, tak nato nemám opravdu teď sílu ani někoho povzbudit. Zatím ahoj a ozvu se.

Granvine,
aby se skutečně...Šárí, díky za Tvůj dlouhý a podnětný příspěvek.
Nedáváš mi moc naděje, tedy. :-)
Já teď AD neberu žádná. Ale mám pohotovostní BZD, jako berličku, abych neudělala fakt tu blbost, o níž tak sním.
Stejně je to asi otázkou času.
Nicméně se aktuálně cítím docela dobře. To proto, že mám více práce (částečně únik, částečně seberealizace), a také proto, že jsem po dlouhé době měla psychoterapii, která mi už moc chyběla.

Psychoterapie je totiž to jediné, co mi opravdu pomáhá, a nemá vedlejší účinky.
Takže jsem vsadila na ni. Bylinky a vitamíny, minerály, tomu se nebráním a beru to, když mi to finance dovolí.

Joga je prima, ale znám z ní jen Pozdrav slunci, který jsem v době nejhorších úzkostí byla schopna provádět dokola každé ráno ve 3 h. Když nešlo spát.

Taky jsem asi rok cvičila Pet Tibeťanů. Víc toho neumím, a stačí mi to. ;)

http://novazeme.ning.com/profiles/blog/show?id=1315955%3ABlogPost%3A911418&commentId=1315955%3AComment%3A915115&xg_source=activity

Byla jsem 30 let v invalidním důchodu, plný, částečný, plný, částečný,na štítnou žlázu, z toho menší výměra důchodu, Teď jsem už ve starobním. Jsem týrané dítě, po celý život samý zlo. Manželé, rodiče, děti, věčný stres, nervy. Asi 17 let jsem léčena na endogenní těžkou depresi, neurozu, generalizovanou panickou úzkost a taky jak jsem sama zjistila na obsedatně kompulsivní poruchu. Všechno marný, pořád stres, nervy. Jednu sebevraždu mám za sebou, myslela jsem to naprosto vážně.Ale nevyšlo to. Od té doby prosím denně andílky, boha, vyšší moc aby si mě už vzali z tohoto hnusnýho světa. Taky se celou dobu snažím sama vyléčit ezotericky. Když už si myslím, že je to to pravý, nic, jen vyhozený peníze. Mám pocit, že jsem snad prokletá. Nejhorší je když mi někdo řekne, že se mám překonat a bez léků, tím depresi jen prohloubí. Už ani nemám na antidepresiva, na doktory...

Granvine,
aby se skutečně vyléčil někdo v takovém stavu jako Lucrezia, trvalo by to tak 4-5let nejméně, stálo by to velmi mnoho úsilí ji, jejího terapeuta i celou terapeutickou skupinu. A je možné, že by to ani nezvládla, protože by jí došly síly, a to i kdyby terapeut byl ten nejlepší Kovář s velkým Ká.

A vůbec by se nemohlo jednat o nějakou duchovní práci-člověk ve skutečné depresi totiž NENÍ takové práce schopen, není schopen často ani kratší meditace. Pamatuji se na jednu společnou meditaci naší terapeutické skupiny-pět minut nervozity a pak mi dvacet minut tekly slzy takovým proudem, že jsem musela rušit stálým smrkáním …a žádné lepší výsledky meditace člověk s depresí nedosáhne, to říkají i odborníci. Ty prostě vůbec nevíš, o co se tady jedná. Moje mnohaleté cvičení jógy se v mé nemoci odebralo celé do kytek. Když je ti psychicky hodně zle, prostě nejsi schopen cvičit, tečka. A že já se hodně dlouho a urputně snažila své jógy nevzdávat.

Já sama jsem absolvovala několik let léčby u skutečné Kovářky- jogínky, šamanky a jedinečné psychoterapeutky. Byla to jedna z pouhých dvou lidí, kteří mi kdy při mých potížích alespoň trochu pomohli. Ale v pořádku stále nejsem. Musela jsem léčbu zvolnit a přejít k jiné, taktéž vynikající paní, jejíž způsob práce není tak vyčerpávající.

A taky jsem brala antidepresiva. Ta se neberou dva tři dny, Granvine. Účinek antidepresiv se objeví tak po 3-4 týdnech pravidelného užívání a pak se musí brát alespoň rok. Patrně jsi do sebe naházel nějaký ten Lexík nebo Neurol, to ale antidepresiva nejsou. To je jen nouzové zobáníčko s chvilkovým účinkem, když je opravdu nejhůř.
Když se měsíc den co den budíš ve tři v noci, pak do rána chodíš venku a jen řveš a naříkáš, po poledni další dvě tři hodinky a večer třetí kolo, při tom skoro nic nejíš a už pomalu ani nevíš, jak se jmenuješ, tak tě nějak přestane zajímat, co dělají antidepresiva s mozkem a prostě je začneš brát, to tě ujišťuju. Jediná další možnost je totiž totální kolaps.

Lucrezie,
pravda je bohužel taková, že zatímco s dobře vybranou alternativní terapií bys měla určitou šanci na skutečné vyléčení, tak pouze u klasických doktorů nemáš šanci skoro žádnou. Já na rozdíl od Granvina vím, o čem mluvím, mám s obojím bohatou zkušenost. Tím tě nechci nikam tlačit, prostě to jen konstatuju.

Jinak ti můžu jen popřát, aby se ti dařilo co nejlíp a abys vydržela. A možná není špatné užívat nějaké ty přírodní doplňky-ony sice nevyléčí, ale pokud jsou dobře vybrané, pomůžou ti udržet se nad vodou.

A než zavřu konečně svůj PC, jen chci napsat vzkaz od Vanessy, že žije, jen nemá chuť a sílu tu teď psát. Ozve se sama.

uz taky nemuzu.kazdy den si...No jo, jednou se to podaří. Jen aby to nebylo v době, kdy to zrovny chtít nebudem...

Já tyhle satvy zbaběle zaspávám, nechce se mi je žít.

BEZ PŘEČTENÍ ZATÍM- JE MI...uz taky nemuzu.kazdy den si rikam ez zadny dalsi uz nebude.
doufam,ze se to konecne podari

Vanesso, neblbni, přeci se...Ono v takovém rozhašeném stavu stačí kapka a je zle, to docela chápu.

Vanesso, napiš, pokud nejsi moc zhulená po té včerejší sebevraždě.
Léky nejsou spolehlivé.

jednou jsem se předávkovala AP a BZD, a to jsem se ani vyloženě zabít nechtěla, jen uspat z toho hnusného reálného stavu.
Prospala a problila jsem 3 dny. hnus.
Doktor říkal, že jsem se nemusela probudit z takové dávky...ale jak vidíš, příroda je mocná, a ani zabít se člověk nemůže i kdyby chtěl.

Doufám, že jsi na tom lépe.

A písni co se vlastně stalo. Doktorů je fůra, ale nemyslím, že by byli ostatní o mnoho lepší. Tobě chybí někdo blízký, naslouchající. To doktor nemá šanci splnit. terapeut už spíše...kdy jdeš na sezení k terapeutovi? Povíš mu to, co se Ti stalo?

Granvine,
co to píšeš, že jsi vzal AD jeden dva dny???
Víš vůbec co jsou AD a jak se užívají? Jak dlouho se musí užívat, než zaberou? Asi ne, podle toho co píšeš.
Tak jak víš co dělají s mozkem? Promiň, ale v takovém případě je pro mě Tvé psaní o věcech kolem psychiky nerelevantní.
Neměl bys radit duševně nemocným lidem, ať neberou prášky, když nevíš co jsou to za prášky, jak působí a v jakém stavu jsou lidé co je berou.
Ne každý se bez nich obejde.
Nechceš si snad vzít na triko něčí dekompenzaci, ne?

Já to nemůžu vydržet,...Vanesso, neblbni, přeci se lidé nezabíjejí proto, jak se k nim chovají lékaři, to by nás musely být mrtvých tisíce.
Chci věřit, že jsi byla jen rozčílená a až se uklidníš,sama si to uvědomíš.

Lucrezia
Ne, že jsi nikde nebyla. Jen terapeutů je dnes hodně a i hodně je jich velmi známých a přitom jejich výsledky a péče má řadu mezer. Osobně vím o řadě lidí, kteří jsou špičkou ve svém oboru a přitom nejsou ani tolik známí, protože místo medializace atd. se spíš snaží zdokonalovat sami sebe a učit ostatní. A pokud kovaříček neuspěl, tak to neznamená, že neuspěje zkušený kovář. Že jejich léčbu nezkusíš je tvoje volba, ale je to škoda. Je mi líto lidí, který trpí zbytečně jen proto, že nevěří, že jim někdo může pomoci.
A upřímě nebudu tvrdit, že jsem si nikdy AD nevzal - jeden - dva dny. Ale to je vše a nikdy bych je neužíval déle, protože když víš, co to dělá s tebou a tvým mozkem... Vždy jsou jiné cesty.
Jen na závěr. Zkušený jogín by měl být schopný během několika vteřin změnit svou náladu z úplně negativní na úplně pozitivní. Takže, léčba nejde? Ale jde.

Anonym2
Zajímavá myšlenka:) Myslím, že by to v řadě případů mohlo mít pozitivní efekt, pokud by člověk neměl depresi, která mu brání v tom se k podobným věcem dokopat.