Chci umřít a nedaří se mi to

Tak věřím, že to "KONČÍM" neudělala.
Snad se ozve.
Všichni tu chceme umřít, a všichni si to vzájemně nechceme dovolit. Je to zvláštní společenství, nezdá se vám?

Řadu roků zápasím nebo se...Prosím tě snažně, ozvi se, pokud se nakonec přeci jen nenaplnily ty černé myšlenky. Nedokázala-li jsi to, je to naprosto přirozené, každý to tady na té smutné stránce pochopí. Prosím, ozvi se a svěř se, budeme naslouchat, jaké to je, když je to tak opravdové, jaké to je, ta bolest bolestí-to rozhodování a eventuálně.
i couvnutí, tolik pochopitelné. Přibliž nám to TVÉ , poděl se,nejsi sama, jsou tu mnozí velice podobní a ti další- soucítící... Snad pocítíš sounáležitost
a na chvíli se ti uleví a třeba přijde
později i nějaký zázrak ai ty přestaneš myslet na smrt... Budeme čekat! Ozvi se!

Nejsem, chce to číst...jo, tak sorry :-)

Nejsem puberťák, který by...Nejsem, chce to číst pozorně.

Kolik Ti je, jestli to není...Nejsem puberťák, který by se bavil na cizí účet. Jsem dospělý člověk. Ty jsi ten co nechce žít?

Řadu roků zápasím nebo se...Kolik Ti je, jestli to není tajný?

psycholog?ne a Ty?

Jsi tam ještě?psycholog?

Řadu roků zápasím nebo se...Jsi tam ještě?

Řadu roků zápasím nebo se spíš potácím mezi těžkou a středně těžkou depresí a už nemůžu dál, nejde to. Jsem na to sama, na všechnu bolest života jsem sama i na občasnou radost jsem sama a ta se tím vytrácí, jaká je to radost když není s kým sdílet. Každé ráno, když otevřu oči začíná další den, další utrpení, další tápání v mlze. Rozhodla jsem se to skončit, dlouho jsem sbírala odvahu, až dnes jsem se rozhodla. Jsem naprosto klidná, vůbec se neklepu jako jindy, kdy jsem chtěla a nedokázala to. Mám nejen AD, ale i Mabron a Tralgit. Doufám, že usnu a už se neprobudím, že budu mít konečně klid, žádné starosti ani bolesti snad se to poved

Jani, přítel je úžasný a já si to uvědomuju, cením si ho a nejen pro to, že má rád mou mamku. Byly jsme normální sourozenci,hádaly jsme se, ale měly se rádi. To víš, já jsem holka o 7 let starší, doma jsem uklízela a brácha mi dělal bordel, takže proto jsme se hodně hádaly, ale kolikrát jsem mu napsala sms nebo mu volala, promiň, že jsem byla hnusná, ale když mě tak sereš s tím a on mi říkal né ségra, já promiň, moje chyba. Nevím, co tu budu bez něj dělat tak dlouho. Doufám, že můj život do 5 let skončí, doufám, že to tak mám v "osudu" nebo v čem, tak jako to měl on. Vím, že umřel a přijala jsem to, ale pořád jakoby cítím, že příjde a bude vše ok.

Luc., já nemám nějak sílu a chu´t se dál rozepisovat ani tady, tyhle dlouhé příspěvky ze mě vysávají energii a mail nevylučuji, jen abys věděla, že jsem na Tebe nezapomněla. To raději občas tady, ale jinak než na mailu.

Jani, nedovolila bych, aby...Máš úžasného přítele, vzít si mamku k sobě je ještě lepší, něž jí nechat jen s otcem, když je jaký je.
Toho nemá smysl komentovat ani rozebírat. Netrap se myšlenkami, že je bratr někde sám, pláče a chce jít za vámi. Tak to nebude. Jeho čas byl vyměřen na 20 let. Proč...nějaký důvod asi byl. Jeho duše teď odpočívá a až bude čas, vrátí se. Měli jste s bratrem velmi silný citový vztah, který není běžný, bych řekla. Je možné, že se vaše duše znali už dříve. Já měla také kdysi velmi hluboký cit k jednomu tvořečku, který mi tehdy nepatřil a byl to pro mne konec světa, když zemřel. Věř nebo ne, ale nyní jsme spolu a je přímo můj.
Je klidně možné, že duše Tvého bratra nebude odpočítat moc dlouho a vrátí se v podobě Tvého dítěte, pokud i on si to bude přát.
Hladina schopnosti být šťastný, těšit se ze života je u každého člověka daná a i když se stane tragédie, a pokud nedojde k nějaké poruše v mozku, zase se po čase vrátí na původní úroveň.
Moc Ti držím palce k překonání nejhorších chvil. Máš kolem sebe lidi, kteří Tě mají rádi a to je velká podpora. Bude lépe, uvidíš a je otázkou času, kdy začneš zase myslet na to mít své děti a těšit se zase ze života.

Proč se to stalo zrovna vám...tu otázku si jistě klade každý, koho neštěstí potká...To není v našich možnostech pochopit. nezbývá to než přijmout. protože to stejně změnit nejde. :(
Takové věci se zkrátka dějí, i když pro nás jsou nepochopitelné. Není na koho se zlobit, co? Najít viníka, který by sejmul aspoň kus toho brímě ze mě...
Jsi tak sama se svou bolestí.

Co přítel, podporuje Tě, nechá Tě truchlit?

Psycholog Tě nenarve práškama, protože není doktor.
Tak ani nemůže.
Ale i u psychiatra prášky můžeš odmítnout.

když bys měla terapii, můžeš brečet dosyta. Stejně-kdy si to jindy bez zábran dovolíš?

když to necháš na sobě, zhroutíš se a nebudeš ku pomoci ani mámě.
Vzalas na sebe roli trpitelky a chceš dokázat jak jsi silná a vše zvládneš. Ale jednou toho tělo a psychika bude mít dost.

Jestli tu chceč pro mamku být, měla bys začít u sebe. Udržet se v tělesném i duševním zdraví...

Jani, nedovolila bych, aby mamka zůstala s tátou. Aby se ho musela prosit, aby jí dal najíst atd.,atd..Neříkám, že se momentálně nepostará, když jdu ven, ale to jen proto, že je na nemocenské a nikam nemůže. Kolikrát, když jsem jela na víkend na závody v aerobiku a měl se s bráškou starat, tak mi řekl, já sedět doma nebudu. Máme už rok v plánu, že se s přítelem budeme v lednu k sobě stěhovat a on celé 4 roky, co jsme spolu ví, jak to mám s mamkou a sám mi řekl, že chce, aby šla mamka s námi. A taky, že jo, bude žít s námi a bráška měl za náma chodit na návštěvy a pohlídat mamku, když by bylo třeba atd. A já najednou nevím, kde bráška je, jak mu je. My jsme tady a on je někde "tam" úplně sám, co když někde pláče a chce jít za náma, tak stejně jako já chci jít za ním. S tou rodinou - vždycky jsem se na děti těšila, mám děti ráda, ale teď si neumím představit, že je budu někdy mít. Vždyť já ani neumím přemýšlet do budoucna tak, jako doteď mi to šlo. Když jsem si představovala, jak budu s dětmi jezdit po výletech atd, teď to prostě nějak nejde. A druhá věc je ta, proč se to stalo zrovna nám???!! Zrovna jemu???!!! Usměvavý kluk, vidím ten jeho úsměv, ty jeho oči. Stačí, že už jsme se od mládí staraly o mamku, tak proč musel umřít.
Lucrezie:
Doteď mi můj život opravdu nepřišel těžký. Fakt ne. Prostě mamka v 17 skončila na vozíku. Já tehdy byla dítě oproti tehdejším 17letým holkám, takže to prostě nějak přišlo, podřídily jsme se tomu, jak chtěla mamka na wc, krmit už není takový problém. I přesto jsem zvládala ještě závodně aerobik, SŠ, kamarády, prostě vše naprosto vpohodě.Prostě to tak nějak přišlo samo. A proč mám potřebu se vypsat na netu? Protože jsem od té puberty - asi je to následek toho, že je mamka na vozíku a že se nestarala ona o mě, ale já o ní - taková, že když začnu mluvit, tak se hned rozbrečím. Odjakživa mě rozbrečela i reklama s malými dětmi :-) A ony ty kamarádky stejně jenom sedí v šoku a nedokážou mi pomoct, ony neví, co mi mají říct nebo tak, ptž nezažily to,co já. A mám hodně dobrých kamarádek. A když už jsem s něma, tak jsem "ráda", že na chvíli nemyslím na to, co se stalo. A proto jsem radši na netu, kde můžu u toho i brečet. Říkám si, že kdybych šla k psychologovi, tak mě stejně narve práškama a za druhé bych mu tam ani nic neřekla, ptž bych jen brečela.

Je, je to opravdu hrozné. I...AAlokina,
nevím, jestli je dobře, že si nedovolíš postěžovat, povzdechnout nad svým údělem před okolím. Že hraješ tu silnou. Vždyť to zjevně potřebuješ, jinak bys to sem nepsala. Jistě tě péče o mamku zatěžuje, byť ji máš moc ráda. To lidi chápou, není třeba jim věšet bulíky na nos, že to nic není.

Žiješ v pokrytectví sama k sobě, ubližuješ si tím, nedovolíš si ani truchlit před mamkou.

Co si takhle zkusit prostě připustit, že to máš opravdu těžké, a netajit se tím. Ne že bys musela na potkání každému brečet na rameni.
Ale já bych třeba nebyla ráda, kdyby moje kamarádka si přede mnou na něco hrála, a pak se trápila v soukromí a na netu.
Kamarádky pomůžou nést těžký úděl, je to mj. i jejich funkce v tom vztahu. Ty s nimi určitě taky sdílíš starosti a radosti. O tom to přece je. Co z toho máš, že to dusíš v sobě a vypadáš jako hrdinka, když Tě to bolí a jsi s tím sama.

Možná tam bys měla začít. Přijmout to, že nejsi robot, máš své city, své možnosti a dovolit si nevydržet bez reptání všechno. Ta cena za image je nepřiměřená, a věř, nikdo to nakonec neocení.

Je, je to opravdu hrozné. I...Je mi moc líto co se Ti přihodilo. Přesto že jsi zdrcená, jsi skvělá holka. Staráš se dál o mamku, chodíš mezi kamarády, nechceš zatěžovat ostatní svou bolestí.
Myslím, že pro Tebe by bylo východiskem začít myslet na svoji budoucnost a to ve smyslu založit si vlastní rodinu. Nemůžeš svůj celý život obětovat pro mamku. Otec by měl a je to i jeho povinnost převzít péči o maminku a Ty pomáhat jemu, když to bude možné. Byla by škoda, aby tak supr holka z tohoto světa odešla. Věř, že Tvůj život obrátí tím správným směrem a bolest ze ztráty bratra zmírní čas.

Je, je to opravdu hrozné. I přesto, že 10 let utírám mamce zadek, jsem nikdy nebyla ta, která by si před kamarádkama na tohle stěžovala. Kdo mě nezná, nepoznal nikdy nic. Jsou lidi, co si neustále stěžují, jakoby tím žili, že je ostatní litují. Já jsem NIKDY sebe neprobírala v kolektivu. Ale teď musím říct, že je mi fakt hrozně a trpím. Kéž by mi někdo mohl říct, že nebudu trpět 40 let, ale třeba jen 5. Já vím,že za rok to budu brát o chloupek jinak, za 5 let zase jinak, za 10 let zase jinak, ikdyž bolest v sobě budu mít už navždy, tak bude jiná. Ale bylo by pro mě vysvobození umřít, ale až umře mamka.

Brečím každý den, ale...To je hrozné. :-(
To je opravdu hrozné. Co k tomu říct? Nic, žádná slova nebudou dost. Všechno je tak zoufale málo.
Cítím s Tebou, a asi nemá smasl psát něco o tom, že bude líp, když to bolí teď, pořád a denně.
Ach jo.