A další šarlatán. Neměli by se střílet na potkání?

Z kauzy uplácení se někteří stíhaní lékaři mohou vyplatit
V kauze údajného uplácení lékařů ze strany distributorů léků policie obvinila zhruba 200 lidí. Někteří z doktorů se mohou stíhání vyhnout, pokud zaplatí jedenapůlnásobek přijatých úplatků na odškodnění obětí trestných činů. Naopak část distributorů policie stíhá jako organizovanou zločineckou skupinu. Hrozí jim přísnější tresty, a to dva až deset let vězení. Informovala o tom v sobotu Česká televize (ČT).
Ilustrační foto
Ilustrační foto
FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky
Dnes 21:03 - Praha
"U těch, u kterých je to možné, v současnosti podmíněně zastavuji trestní stíhání poté, co složili peněžitou částku na pomoc obětem trestné činnosti," řekl ČT státní zástupce Ondřej Šťastný.

Lékař se ale musí přiznat, a navíc u něj výše přijatých úplatků nesmí přesáhnout půl miliónu korun. Mezi obviněnými jsou podle ČT i někteří, kteří od distributorů za předepsání konkrétních léků dostali jen několik tisíc korun. V jiných případech se ale údajně jednalo až o miliony.

Lékaře podle policie uplácely firmy Interchemia a Genericon, aby tak získaly výhodu na trhu s léky. Dnes už neexistují. "Vyhodnotili jsme, že účast některých obviněných naplňuje znaky organizované zločinecké skupiny, kde jsou jasně rozdělené úkoly," řekl ČT Šťastný. Jako hlavní organizátor je podezřelý ředitel firem Pavol Veselý, který vinu popírá.

ČTK

Proč se vyjadřuješ, když nemáš co říci

a paní Máslová, se svojí teorií, jak tato generace si již nebude zakládat na nějakých posekaných golfových trávnících a bude se raději kochat pěkným výhledem a čistou přírodou (rozhovor v roce 2012 nebo 14) je taky pěkně mimo.
Každý mladý hlavně nový mobil, pořád obkměňovat. Samozřejmě, na golfový trávník z nich většina nemá, tak alespoˇň ten mobil, místo vily.

pan Hnízdil se svojí teorií o rakovině je stejný manipulátor jako farmaceutické firmy, jenom z opačného pólu.

Buď se chcete léčit, anebo uzdravit. Je to vaše volba

Autor: Ondřej Hošt
„Tělo nemá jinou možnost, než nás napomenout bolestí,“ říká MUDr. Jan Hnízdil. „Pokud si jen vezmete prášek a informaci nepochopíte, pouze vypnete varovný signál."

MUDR. JAN HNÍZDIL má klasické medicínské vzdělání, je atestovaným internistou a rehabilitačním lékařem. Přesto je v jistých odborných kruzích považován téměř za vyvrhele.
Věnuje se totiž psychosomatice a celostní medicíně, na něž se oficiální věda dívá s určitým despektem, ale zejména pro svoji kritiku „obchodníků se zdravím“.
Jeho snahou je totiž uzdravovat: „Jenže v tomhle systému je doktor placený za to, že lidi léčí, ne za to, že jim radí, co mají dělat, aby se uzdravili. Každý uzdravený člověk znamená ekonomickou ztrátu.“
Knižní výběr z článků a úvah Jana Hnízdila Mým marodům aneb Jak vyrobit pacienta vyšel v Nakladatelství Lidové noviny.
V současné době se věnujete celostní, komplexní medicíně a psychosomatice. Co to vlastně znamená?
Dá se to popsat na mém profesním putování a tápání. Po studiu jsem nabitý informacemi nastoupil na rehabilitační kliniku ve Všeobecné fakultní nemocnici. Časem jsem si všiml, že ke mně přicházejí lidé s různými tělesnými obtížemi, bolestmi hlavy, zad, kloubů. Já jsem je neustále odesílal na různá vyšetření, ordinoval jim léky, fyzikální léčbu, indikoval je k operacím… Oni se neustále léčili, ale jaksi neuzdravovali.
Všiml jsem si, že ti samí pacienti, kteří se léčí u mě, se léčí i na ortopedii, na neurologii, na interně… A léčí se, léčí, ale stále jsou nemocní.
Vrtalo mi hlavou, kde dělám chybu. Byl jsem z toho tak otrávený, že jsem chtěl skončit s medicínou. Pak jsem se potkal s doktorem Šavlíkem z psychosomatické poradny polikliniky na Karlově náměstí. Do té doby jsem o psychosomatice vůbec neslyšel. Tak jsem se ho zeptal, co to vlastně dělá.
A on mi odpověděl: „Milý kolego, zatímco v ostatních ordinacích léčí choroby, já radím lidem, co mohou udělat pro to, aby se uzdravili.“ Neznám výstižnější definici psychosomatiky.
Co tedy můžeme udělat pro to, abychom se uzdravili?
Nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jak a v jakých podmínkách žije, o tom, že ve svém životě někde dělá chybu. Abychom jeho stonání porozuměli, musíme se seznámit s jeho životním příběhem.
Poznat, jaké má radosti, starosti, rodinný život, vztahy, způsoby odpočinku. Posoudit tedy nejen fyzickou, objektivní stránku, ale také stránku psychickou a sociální, musíme znát všechny souvislosti. Teprve potom pochopíme, proč právě on, právě teď a právě tímto způsobem onemocněl.
Od toho se pak odvíjí i způsob léčby. Doslova platí, že jak člověk žije, tak také stůně. Pokud nezmění způsob svého chování a života, nemá šanci se uzdravit. Na tom je postavená komplexní medicína. Psychosomatika tuto problematiku dost zužuje. Je totiž založená jen na posuzování vztahů tělesna a duševna, ale to si myslím, že nestačí. Zdravotní problémy je potřeba nahlížet celostně, komplexně, ve všech životních souvislostech.
Je komplexní přístup vhodný pro všechna onemocnění?
Pro všechny nemoci, pro každého člověka, pro každou situaci. Vůbec nejdůležitější je v první linii. Měli být v něm být vyškoleni hlavně praktičtí lékaři, protože stojí nejblíže pacientovu životnímu prostoru. Když k nim člověk přijde s problémem, tak by okamžitě měli vědět… Bez dlouhého zkoumání by měli být schopni identifikovat skutečnou příčinu jeho obtíží.
Pokud by to takhle fungovalo, byli by schopni zachytit stonání v první fázi, včas a efektivně, pouhou konzultací, poradit člověku, jak změnit chování, aby se uzdravil. Podchytit problém ještě dřív, než se z něj vyvine vážná nemoc. Tím by odpadlo obrovské množství pacientů, kteří úplně zbytečně zaplavují velké nemocnice a specializovaná pracoviště. Většina z nich by se tam totiž vůbec dostat nemusela.
Možná by byl ideální model rodinného lékaře, který zná rodinu, souvislosti…
Rodinný nebo osobní praktický doktor je základem kvalitní medicíny. S ním medicína stojí a padá, ne s megaspecializo¬vanými centry s nejluxusnější technikou. Psychosomatika není nic nového. Je to návrat k původnímu, k rodinným doktorům, kteří fungovali celostně, používali selský rozum. Nám technika ten selský rozum zatemnila. Myslíme si, že s ní všechno zvládneme. To je velký omyl.
V knize uvádíte konkrétní případy ze své praxe. Často se opakuje situace, kdy lidé trvají na svých zvycích a způsobu života, přestože jim škodí. A to i v situaci, kdy si tento fakt uvědomí.
Ke mně přicházejí pacienti, kteří žijí v extrémně nezdravých vztazích; ale my žijeme i v nezdravé společnosti. V knize zmiňuji studii, kterou publikovala ekonomka z Cambridge LUISA CORRADO.
Zjišťovala, v kterých zemích EU jsou lidé nejzdravější a nejspokojenější, a co o tom rozhoduje. Ekonomové očekávali, že to jsou lidé v zemích jižní Evropy, kde je prosperující ekonomika, svítí tam sluníčko… Byli překvapeni zjištěním, že je tomu naopak. Nejzdravější a nejspokojenější lidé žijí v Dánsku, Finsku, Švédsku… Ukázalo se, že pro spokojenost a zdraví je rozhodující důvěra ve státní správu, vymahatelnost práva a dobré mezilidské vztahy. Nikoli jen ekonomická prosperita a růst HDP, ale také nemateriální kvality.
Asi nemusím komentovat situaci u nás. Na mnoho lidí doléhá společenská atmosféra, stresuje je to… Začnou stonat, tzv. somatizovat svoji životní situaci. Přicházejí do ordinací, stěžují si na tělesné potíže a chtějí po nás, abychom je léčili. Ale tady je potřeba léčit společenské podmínky, ve kterých žijí a jež jsou hlavní příčinou jejich problému. Proto jsem začal psát o tom, jak chování našich politiků souvisí se stonáním občanů v naší zemi. O tom, že mnozí z politiků jsou nebezpeční psychopati, vytvářející nebezpečný a nezdravý společenský systém.
Tak to by bylo snazší léčit konkrétního člověka, než celou společnost…
Léčit společnost je možné jedině od konkrétního člověka. Od politiků nečekám vůbec nic. Žádné reformy neprosadí. Šance na uzdravení je jedině zdola. Od pacientů často slýchávám „Ano, pane doktore, máte pravdu, mám to ze stresu, náporu práce, špatných vztahů, jedno vedle druhého…“ U nás dostane nabídku – chcete se uzdravit, ale pak je to o vaší aktivní spolupráci a snaze chybu odstranit. Pokud z jakéhokoli důvodu odmítne, tak se nabízí druhá cesta, tedy léčení, užívání léků proti… – proti bolesti hlavy, proti úzkosti, proti depresi, proti překyselení žaludku… To je ale jen odsouvání problému. To není řešení příčiny. Všeho do času, ono se to pak někde objeví.
Je každého volba, jak se rozhodne. Nechat se léčit a manipulovat je pohodlnější. Je to ale cesta do pekel. Kdo chce být zdravý, musí se starat nejen o sebe, ale také o společenské podmínky, v nichž žije. Vytvářet občanskou společnost. To je práce na plný úvazek.
Co člověka může přesvědčit, nakopnout ke změně?
Léta jsem pracoval na klinice na Karlově náměstí. Většina pacientů tam přicházela se zakázkou. „Pane doktore, vrže mi v koleni, píchněte tam injekci, ať se to promaže. Pak mám zablokovaná záda, to mi je odblokujte. Podívejte se na tlaky a tuky a nějak ty tekutiny léky dorovnejte.“ Připadal jsem si jako v autoservisu.
Pacient jako by do něj přijel, tělo tam odložil a čekal – a doktore, ukaž se. Když pak ještě někde něco vrzalo, klapalo, tak co to bylo za doktora, to jedu do lepšího servisu, jedu na Homolku, tam mají lepší mašiny a dražší léky.
To je úplně naivní představa, že takhle může člověk pečovat o svoje zdraví. Jediný, komu tenhle způsob svědčí a hodně na něm vydělává, je medicínsko-farmaceutický komplex.
Teď už tedy nepracujete “v autoservisu“?
Já jsem z toho systému vystoupil. Lépe řečeno „byl jsem vystoupen“. Ve chvíli, kdy jsem si začal s pacienty povídat o životě, ukázalo se, že je to ve velké nemocnici nemožné. Pacienti se sice začali uzdravovat, ale já jsem přestal vykazovat body. Moje místo bylo z úsporných důvodů zrušeno.
Pochopení jsem našel v Centru komplexní péče, kde se snažíme nabízet jiný pohled na nemoci a jiný způsob péče. Pacienti už k nám také přicházejí s jinou zakázkou. Ne „pane doktore, odblokujte mě,“ ale „pane doktore, já mám problém a nevím si s ním rady, přišel jsem se poradit, jak se ho mám zbavit, co mám dělat, kde dělám chybu“. To už je otázka dialogu a spolupráce. Člověka to úžasně naplňuje a přináší to výsledky. Jsem rád, že mne z toho velkého zdravotnického servisu vyrazili. Už bych se tam nikdy nechtěl vrátit.
Kolik lidí už cíleně vyhledává tento druh péče? A je vůbec kde ho hledat?
Je to běh na dlouhou trať. Ještě když jsem pracoval na klinice, snažili jsme se tento model prosadit v rámci oficiální medicíny. Posílali návrhy na ministerstvo, lékařskou komoru, odborným společnostem, zdravotním pojišťovnám. Dost dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, že je to ztráta času. Ten systém je tak obludný, byrokratický a prohnilý, že většinu energie spotřebovává jen na udržování sebe samotného. Není mu pomoci.
Ministryně zdravotnictví z let 2004–2005, MILADA EMMEROVÁ, nám odepsala, že je jí komplexní medicína velmi blízká, že ji bude ze všech sil podporovat. Jen musíme počkat, než vyřeší finanční krizi.
Té prosté ženě nedošlo, že krize je tady právě proto, jak se medicína v praxi dělá. Proto, že obrovská spousta vyšetření a léků je úplně zbytečná. Proto, že chybí komplexní pohled na pacienta. Proto, že vědecká medicína je tzv. objektivistická. Vychází z předpokladu, že každá zdravotní porucha má nějakou objektivní příčinu. A že my ji dokážeme špičkovou technikou objektivně odhalit a následně odstranit intervencí zvenčí, tedy léky, operací, fyzikální léčbou. To je zásadní omyl.
Objektivita nestačí?
Potvrdila to velká studie publikovaná v British Medical Journal. Ve Velké Británii si všimli toho, čeho jsem si já kdysi všiml ve své ordinaci – totiž že obrovská spousta pacientů se neus

Nechtěla jsem pracovat pod...to jsou kecy...
A mně by se líbily krásné domu, kde by byl klid, příroda a lidi tam v klidu a čistotě umírali, obklopení svou milující rodinou.
Líbily by se mi krásné nemocnice, kde by byl dostatek personálu a na všechny měl čas.
Líbily by se mi přepychové dětské domovy, kde by se děti naučily podle svého nadání všechno, co by ihned do vstupu do samostatného života mohly použít.
....

Jé, mně by se líbilo věcí, ale místo psaní knih a rejžování peňez, radši makám a pracuji na milém prostředí pro seniory.

Máslová si myslí, že někoho ohromí, že přišla na 7 div světa. Že je 100 let za opicemi, to jí nedošlo. Ale prachy až na prvním místě...

Psychosomatic??? CENÍK KONZULTACÍ
Konzultace.............. 1.500Kč (50minut)
Vstupní prohlídka ......3.000Kč (100minut)

Ha ha ha ha ha....

Nechtěla jsem pracovat pod tlakem

Potvrzuje se, že její nesouhlas s masivním předepisováním léků a hormonální antikoncepce je správný.

Helena Máslová:
Nechtěla jsem pracovat pod tlakem farmafirem
Jako lékařka asistovala u porodů, sama má tři děti. Ale byla také velmi blízko smrti – to když ji kvůli publikování článků o problémech masového užívání hormonální antikoncepce přemístili na LDN, tedy na místo, kde se umírá, a ne vždy důstojně. Viděla začátky i konce života, což jí dává sílu otevřeně mluvit o odvrácené straně medicíny.
Právě v LDN si totiž mladá lékařka všimla, kolik léků může za život „nasbírat“ jeden člověk. Někteří senioři jich běžně berou víc než patnáct, přitom podle odborných studií je jisté, že užívání již pěti různých léků staršímu organismu škodí. A nejde pouze o léčení nemocného těla. Mezi dvě velké skupiny farmak, které se předepisují doslova po kilech, patří antidepresiva a hormonální antikoncepce.
Tyto dva produkty tvoří nejen hlavní pilíře odbytu farmaceutického průmyslu, ale vystihují i podstatu postmoderní společnosti. Farmaceutickým firmám se podle Heleny Máslové podařilo za pomoci lékařů vytvořit v naší společnosti klima, že je vysoce žádoucí a normální převést ženy od nástupu menstruace za pomoci syntetických hormonů do umělé neplodnosti a doufat, že se jednoho dne odhodlají k plánovanému početí, které se bezproblémově zdaří.
„Samozřejmost, s jakou se dnes v našich zeměpisných šířkách předepisuje hormonální antikoncepce i patnáctiletým pannám pod záminkou léčby akné či úpravy nepravidelného menstruačního cyklu, má bohužel svou smutnou logiku: pravděpodobně neexistuje gynekolog, jehož by nenavštívil usměvavý zástupce farmaceutické firmy s lákavou nabídkou,“ napsala v roce 2003 v článku pro časopis Respekt. A jednoho dne ráno jí v práci suše oznámili, že byla přeřazena z gynekologie na internu. Jenže „téma“ si ji našlo i tam. „Viděla jsem tam dívku s plicní embolií, které nikdo neřekl, že by neměla brát hormonální antikoncepci, když trpí na žilní trombózy,“ vzpomíná. A protože psala i o tom, vedla její další cesta na již zmíněnou LDN.

MUDr. Helena Máslová (*1968)
• vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, pracovala na gynekologicko-porodnickém oddělení, na interně a v léčebně dlouhodobě nemocných.
• V roce 2008 založila Centrum psychosomatické péče (web www.psychosomatic.cz). Tvrdí, že tělesné a duševní problémy se navzájem podmiňují.
• Věnuje se zejména psychogynekologii, zaměřuje se na propojení reprodukčních potíží a psychiky žen, řeší s nimi také pojetí ženské role v dnešním světě.
• Vadí jí komerční tlaky na jednotlivé lékaře i zdravotnický systém jako celek, což se odráží mimo jiné v jakémsi gynekologickém inženýrství – přílišné regulaci ženského reprodukčního systému, nadužívání hormonální antikoncepce, nárůstu umělého oplodnění, nárůstu císařských řezů a v celkovém oslabení reprodukčního pudu.
• V porodnictví říká ne patriarchálnímu pojetí porodu, kdy je lékař direktivní a rutinně intervenuje do průběhu porodu. Vadí jí, že si ženy jen málo mohou vybírat, za jakých podmínek porodí, nedostatek intimity a respektu k rodící ženě a také to, že ženu u porodu běžně nemůže doprovázet „její“ porodní asistentka, které důvěřuje a která by dokázala lépe zajistit podpůrnou atmosféru pro přirozený porod než anonymní personál velké porodnice.

Obohacená těmito zkušenostmi, rozhodla se, že do světa závislého na farmabyznysu nevpluje. „Ztratila jsem důvěru v tržní rozměr medicíny. S jednou mojí pacientkou jsme spočítaly, že udělala špatný obchod. Zaplatila zhruba 60 tisíc za roky užívání hormonální antikoncepce, čímž vyhověla poptávce společnosti a své nejlepší reprodukční roky věnovala růstu akcií firmy, které bohužel nevlastnila, platbě daní a růstu HDP. Přítel si mohl užívat její sexuální disponibilitu bez rizika závazku. Byl jí poskytnut nástroj k umělé neplodnosti, který však přešel v trvalou neplodnost i po vysazení. Udělala tedy nejen špatný obchod, ale přivodila si trvalé následky a obrovskou zátěž na psychiku. Přítel nevydržel martyrium umělého oplodnění a opustil ji. Ale ani společnost na tom nevydělala, protože tato žena neporodila budoucí daňové poplatníky a ohrozila tak důchodový systém včetně svého starobního důchodu. Jediný, kdo na tom vydělal, byl výrobce a distributor antikoncepce,“ popisuje lékařka.
Mainstream, který spočívá ve vyzdvihování zejména erotické role ženy, je podle ní velmi důkladně zafixován. „Jen v Česku užívá antikoncepci 1 400 000 žen, což je nadpoloviční většina plodných žen, a ročně za ni vydají zhruba čtyři miliardy korun. Zcela se přehlíží fakt, že estrogen (hormon obsažený v hormonální antikoncepci) byl v roce 2008 zařazen mezi prokázané humánní karcinogeny,“ dodává Helena Máslová.
Zařazení se do mainstreamu se navíc příliš neslučuje s jejím životním postojem. Za každým svým případem stále vidí člověka jako jedinečné stvoření, kterému je třeba pomoci. I proto se nakonec „našla“ v psychogynekologii, speciálním oboru založeném na psychosomatickém přístupu. Lékaři zde tedy neléčí pouze příznaky, ale snaží se najít příčinu nemoci – a ta se často skrývá v hlavě. „Málo se řeší, že za každým nemocným jsou hlavně jeho skutky a vztahy. Vždycky říkám, že kdyby paní Vomáčkové před dvaceti lety někdo řekl, že místo aby polykala prášky, má zkusit změnit svůj život, nemusela by dnes být závislá na uklidňujících lécích,“ vysvětluje lékařka.
„Denně vidím, že jsem měla pravdu“
Také v novém působišti si potvrzuje, že její nesouhlas s masivním předepisováním hormonální antikoncepce je správný. V ordinaci se jí střídají právě ty ženy, které berou pilulky nepřetržitě od šestnácti let. „A teď nemůžou otěhotnět. Ony totiž vlastně nikdy doopravdy nemenstruovaly. Dřív než se jejich cyklus ustálil, začaly ho řídit hormony. A teprve po vysazení antikoncepce se zmatené tělo učí fungovat normálně. Menstruace a psychika jsou opravdu úzce propojené a menstruační cyklus se dá krásně zvládnout psychosomatickou a homeopatickou cestou bez nutnosti hormonálního inženýrství,“ vysvětluje lékařka. Ale neviňme jen lékaře a farmaceutické firmy, příčiny jsou mnohem hlubší a je třeba je hledat také v rodině. „Sdělení, které dnešní dospělé ženy převzaly od svých matek, bylo jasné: hlavně ať neotěhotníš ve dvaceti, nebo si zkazíš život jako já. Jejich příběh tedy nakonec vypadá tak, že ve třiceti nemohou otěhotnět a zhroutí se jim pečlivě budovaný svět,“ dodává. Sama je zastánkyní dnes spíše alternativního pohledu na mateřství: je lepší otěhotnět ve dvaceti při studiu než skončit jako vystresovaná třicátnice, které nevyšla ani třetí terapie umělého oplodnění.
Kromě debaty o vhodnosti hormonální antikoncepce, kterou v našich končinách pomáhala nastartovat, se zapojuje také do diskuse o porodech. Názorově přitom nestojí na straně zastánkyň domácích porodů ani lékařů, které něco takového děsí. „Líbily by se mi porodní domy, kde by porod probíhal co nejpřirozeněji a tak, aby plaché ženy netraumatizoval,“ říká lékařka. Další část pacientek, které k ní chodí, má totiž velké psychické potíže právě kvůli traumatu z porodu. „Když se porod nepovede, vnímají to jako svou vinu a připadají si méněcenné, což se odráží i v jejich dalším životě. Mnohdy tak může stát za rozpadem manželství zpackaný porod,“ upozorňuje. A na tyto věci hodlá upozorňovat i nadále. Chystá například knihu o problematice zvýšené samovolné potratovosti a sbírá síly k vydání knihy o nejrůznějších ženských strategiích v partnerském a rodinném životě, které se za posledních několik generací značně proměnily.

Bohužel je to pravda.hovno hovno, slavný soude...

Bohužel je to pravda.

bezobsažné žvanění...:-)je to pravda.

Přesně. Tradiční...bezobsažné žvanění...:-)

Přesně. Tradiční medicína, která měla za účel vyléčení pacienta se nyní mění v "moderní" medicínu, která chemicky odstraňuje příznaky, ale podstatu nemoci neléčí, jen způsobuje její chronicitu a mnoho dalších "nemocí" způsobených vedlejšími účinky "léků".

halucinovat... :-)

Jak mne léčila vědecká medicína
Emil P. Pavlas

Při vší úctě k „vědecké“ medicíně, jediné, co pro vás může „zdarma“ lékař udělat, je vyléčit vás právě z ní. Vědecké medicíně se poslední dobou přestává dařit, a tak začíná být velmi nervózní. Miliardové zisky se začínají ztenčovat.

V tomto eseji vám chce autor ukázat, že ve svobodné společnosti není nutné, aby nemocný člověk odevzdal svůj osud do rukou tzv. „bezplatné“ zdravotní péče a trpně sledoval, jak jeho zdraví v lepším případě zvolna ustupuje před alopatickými jedy. Pokud je ochoten se do svého léčení zapojit, věnovat mu své úsilí, čas a peníze, určitě se setká s úspěchem. Není třeba znát více než lékař. Stačí vědět to podstatné, to, co nám medicína zamlčuje. Vše se lze dnes dozvědět na internetu. Co se nutných znalostí týče lze obrazně říci: hrstka diamantů je mnohem cennější, než hora odpadků.

Byl jsem zdravé dítě
Od osmi let jsem po celou letní sezonu hrával s rodiči a jejich přáteli volejbal – až šest hodin denně. Později jsem k tomu přidal tenis, kanoistiku a pravidelné plavání. Přeplavání Máchova jezera pro mne byla rutina. V zimní sezoně jsem lyžoval, bruslil a hrál v rámci tehdejších možností hokej. Ve školních výsledcích jsem patřil k nejlepším ve třídě. Leč nebylo mi dopřáno těšit se ze svého zdraví příliš dlouho.
Totalitní režim zneužívající děti pro práce v zemědělství mne ve čtrnácti létech nahnal na chmelovou brigádu. Sedělo se od časných ranních hodin, tj. od 4:00 ráno, na studené dubové lavici a ručně se dral chmel. Brzy se objevily bolesti v zádech a v kolenou. Po týdnu mě odvezli do nemocnice, kde mě celých čtrnáct dní podávali jakési, dnes už neidentifikovatelné, prášky a pilulky. Pobyt v nemocnici mě obou bolestí zbavil.
Brzy poté jsem začal pozorovat, že mě při delším běhu začne po pár minutách „píchat“ pod pravými žebry a zadýchával jsem se. Protože jsem byl jako malý skaut trénován v překonávání překážek, nevzdával jsem se a popsané potíže překonával silou vůle. Většinou jsem do cíle doběhl, i když mezi posledními.
Asi od patnácti let jsem začal dostávat záněty krčních mandlí. Jejich počet každým rokem rostl tak, že před devatenáctým rokem dosáhl šesti zánětů do roka a mnohdy skončily vítězstvím streptokoka. Mandle byly natolik zvětšené, že se při zánětu dotýkaly. Mnohokrát jsem navštívil lékaře, kteří udělali jediné – předepsali antibiotika. Když mi bylo devatenáct, věhlasný chirurg a primář českolipské nemocnice usoudil, že mandle jsou natolik nemocné, že musí ven. Slovo odborníka bylo pro mé rodiče i pro mne slovem svatým, a tak byly mandle vyjmuty. Při operaci, která se prováděla v bdělém stavu, však došlo ke komplikaci, a tak musela být přerušena s tím, že kousek mandle zůstane uvnitř a bude odstraněn po čtrnácti dnech. Přestože jsem nebyl žádná rozmazlená fiflena, byla tato zkušenost tak drastická, že jsem se ve své mladické nerozvážnosti rozhodl, že kdybych měl zemřít, už mě v té nemocnici nikdy neuvidí. Své slovo jsem dodržel a na „dodělávku“ operace se nedostavil.
Pár měsíců po této operaci jsem nastoupil základní vojenskou službu. Bylo to za ministra Čepičky, obávaného bolševika. Šikana byla na denním pořádku. Přijímač znamenal celodenní běhání po rozbahněných loukách v plynových maskách a s plnou polní. Mnohdy jsem měl pocit, že vyplivnu duši. Volné chvíle nám mazáci „zpříjemňovali“ tím, že nám nechali několikrát za sebou vyndat všechnu slámu ze slamníku a zase nacpat zpět, nebo plížit se s plnou polní a maskami po dlaždičkách roty, které před tím postříkali vodou a poprášili práškem na nádobí. Nejmenší šikanou bylo, když nám uřezali všechny knoflíky od uniformy a požadovali, abychom se za patnáct minut hlásili se všemi knoflíky přišitými. Abych se tomuto „výcviku“ vyhnul, zdvihnul jsem ruku na otázku, kdo je tady truhlář, a to mi umožnilo celé tři dny se „ulejvat“ tím, že jsem jako o závod od rána do večera řezal ruční pilou klády na vydřevení zákopů. Do té doby jsem nic brutálnějšího než vojenskou službu nezažil a také nebylo nic, co bych více nenáviděl. Na druhé straně nutno přiznat, že zapracovala poučka: co tě nezabije, to tě posílí. Zřejmě má konstituce mi pomohla takovéto šoky překonat, a tak se má schopnost běhat delší tratě natolik zlepšila, že jsem v tom pokračoval po celé dva roky základní služby, i když jsem už nemusel.

V civilu jsem tolik motivace k běhání neměl. Stále jsem se však po práci věnoval volejbalu, kanoistice, plavání, lyžování a badmintonu. Po čase se píchání pod pravým žebrem opět zhoršilo, zvláště při jízdě na kanoi. Občas se mi opět zanítil zbytek krční mandle. To už jsem ovšem, jako kybernetik pochopil, že krční mandle nejsou nic jiného, než jakási kontrolní žárovička, která ohlašuje, že je tělo toxické.
Začal jsem dbát na kvalitu výživy a pít detoxikační čaje. Tím se mi dařilo krčním zánětům předcházet a udržet toxicitu těla v rozumných mezích. To trvalo až do invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.
Neotálel jsem, a již sedmý den po obsazení republiky překročil jižní hranici s Rakouskem. Vyřídil jsem si náležitosti a v březnu 1969 odletěl do New Yorku. Ženu jsem si přivezl s sebou a chtěli jsme se okamžitě vzít. To vyžadovalo lékařské vyšetření, a tak jedna z mých prvních cest po New Yorku vedla do Manhattanu k MUDr. Oskaru Klinerovi – bývalému osobnímu lékaři presidenta Masaryka i jeho syna Jana. Byl to velmi příjemný pán a tak jsme se hned spřátelili a dlouze si povídali (čekárna byla prázdná). Pan doktor se mi svěřil s různými zážitky s prezidentem, jak byl Honza Masaryk vyskočen z okna, a předčítal mi poslední dopisy od Hany Benešové. Asi při čtvrté návštěvě najednou zazvonil telefon. Česky mluvící paní si stěžovala, že má jakési problémy při řízení vozu. Pan doktor ji ujišťoval, že to nic není, že to jsou „jenom“ nervy, ať si z toho nic nedělá. V tomto okamžiku jsem zbystřil. Z kybernetiky jsem věděl, že nervy jsou jednou z nejdůležitějších částí hardwaru, přenášející příkazy z mozku do všech částí těla. Selhání nervů by mohlo mít při řízení vozu fatální následky. Nepochyboval jsem o tom, že pan doktor patřil k nejlepším, když si ho vybral prezident, ale v tomto okamžiku začaly mé pochybnosti o medicíně jako takové. Nicméně, výsledky testů, které na mě pan doktor provedl, mne velmi vystrašily. Prý se mi rozpadají ledviny a nefunguje slinivka. V té době jsem již měl vše vyřízeno na přesun do Chicaga, a tak mě pan doktor vybavil výsledky testů a naléhal, abych tam hned po příjezdu vyhledal dobrého lékaře. Takto vyjukán jsem se rozhodl okamžitě uzavřít životní pojistku u New York Life, abych alespoň zajistil ženu. Při této příležitosti jsem se seznámil s dalším židem – agentem této pojišťovny. Ten mi dal následující radu: Tyhle zdravotní problémy má téměř každý emigrant po příjezdu do Ameriky. Je to způsobeno stresem vyvěrajícím z nejistoty. Postavte se k tomu jako chlap, vykašlete se na doktory – ti vždy něco najdou, a ono to zase samo odejde. To byla nejlepší rada, kterou mi do té doby kdo dal. Zařídil jsem se podle ní, výsledky testů jsem zahodil a potíže za pár neděl ustaly.
V Chicagu jsem se rychle uchytil. Získal jsem místo vývojáře v největším telekomunikačním impériu světa, specificky ve výrobní jednotce Bell Systému – Western Electric. Několik prvních let jsem však spolupracoval s vývojáři Bellových laboratoří, s nimiž jsem sdílel to nejlepší pracoviště, jaké jsem si uměl představit. Byl jsem nadšen možnostmi svobodného světa, aniž bych měl tušení, že existují také nějaká nebezpečí. Užíval jsem si „moderních vymožeností“ jako hamburgery, hotdogy, italian beef, coca cola, atd. atd. Můj zdravotní stav se pomalu, ale jistě zhoršoval, takže už za pět let jsem trpěl nedostatkem energie a permanentní vyčerpaností. Lékařské testy neukázaly nic nenormálního a bylo mi řečeno, že jsem úplně v pořádku. Dvakrát se mi však stalo, že jsem málem omdlel při řízení automobilu. Na poslední moment se mi v obou případech podařilo přirazit k chodníku, vyskočit z vozu a mdloby rozdýchat.
V této době jsem již začínal chápat, že „vědecká medicína“, jak sama sebe s oblibou nazývá, nemá ani znalosti ani prostředky jak mi pomoci. Hledal jsem tedy informace jak se z této šlamastiky dostat vlastní silou. Jistou naději slibovala kniha s názvem Psycho-Dietetics od lékařů s nekonvenčním pohledem na věc. V ní jsem nalezl psychotest, z jehož výsledků jsem vyrozuměl, že jsem jedním z nejtěžších případů hypoglykémie. Bylo to pro mne nové slovo, a tak jsem hledal dále a nalezl knihu největšího experta na výživu Dr. Paavo Airoly: Hypoglycemia: A Better Approach. Tato kniha mi učarovala, protože Paavo Airola [1], se kterým jsem se později seznámil osobně, mluvil „mým jazykem“. Sledoval jsem jeho doporučení a během tří měsíců jsem se hypoglykémie navždy zbavil. Byl to můj první triumf nad medicínou, která teprve pár let před tím uznala existenci hypoglykémie, ale stále nevěděla co s ní. Druhým triumfem bylo vyléčení mého syna z chronického kašle homeopatickými léky, které jsem sám stanovil poté, co ho dva a půl roku neúspěšně léčil alopatický dětský lékař (chronický kašel mu před tím přivodil alopatickými „léky“ jiný lékař).
Prostudoval jsem celé dílo Paava Airoly a jeho rad o výživě se v zásadě držím dodnes. Také jsem podle něj během let podstoupil třicet hladovek, z nichž každá byla mému zdraví velmi prospěšná.

Pracovní tempo v našem podniku na mne však začalo doléhat stále více. Velmi jsem si považoval, že se mi dostalo té cti pracovat v podniku, který přivedl na svět všechny technické novoty, jako tel. voliče, transistor, integrované obvody, optické kabely, transmise přes oceánské kabely i přes satelity, digitální spínače, a vůbec položil základy veškeré Hi-Tech. Dosáhl toho tím, že zaměstnával pouze technickou elitu z celého světa a z nejprestižnějších amerických univerzit si vybíral

Zeptejte se na hlavním nádraží v Uherském Hradišti.

Tak jsem byl u obvodáka pro...ale blbý kecy...

Tak jsem byl u obvodáka pro...ale blbý kecy...

Tak jsem byl u obvodáka pro...ale blbý kecy...

Tak jsem byl u obvodáka pro...ale blbý kecy...

Tak jsem byl u obvodáka pro potvrzení na zbroják a po vstupu do ordinace dostal recept na antibiotika.
Koukal jsem, proč mi to dává a vysvětlil mu, že chci jen potvrzení a on řekl: A to nic léčit nebudeme?
Ne nic mi není, potřebuju jen to potvrzení.
A proč jste to neřekl hned? Řekl jsem to sestře. Aha.a tak si ty antibiotika vezměte, mám už napsaný!!!
Odcházel jsem pryč a a radoval se, že neměl napsanou žádanku na kastraci.