poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Mám dlouhodobé zkušenosti s různými redukčními programy. Přitom je velmi málo těch, které skutečně fungují, tzn. neodvedou z Vás vodu a odbourají pouze nechtěné tuky.
Pište mi: d.eva"tiscali.cz

Veroniko, máš tam ode mě maila:)

isis: Jestli budeš chtít, tak napiš na plovarna"atlas.cz, jsem z Prahy, 22let...a můžem si popovídat soukromně.

Nezvládnu bejt tlustá, fakt to nezvládnu. Dokud nezhubnu, tak se odmítám vídat se svejma kamarádama... nemůžou mě takhle vidět. Zase! Zase sem tlustá:( Na váhu odmítám stoupnout, ale cejtim to na oblečení - do svejch milovanejch džínů se sotva narvu a pak to teda stojí za to:(((. Navíc moje dobrá kamarádka teď nějak překvapivě zhubla (ppp to neni, jen je ve stresu) a já jí šíleně závidim. Nemůžu se ovládnout - když jí vidim, hned sem naštvaná. Na sebe, na ní, na všechno...

Ach jo, nenávidim víkendy. Moje sobota tradičně vypadá tak, že prozvracim celej den a večer mám tak neuvěřitelnou depresi, že akorát hystericky brečim. Už nevim jak dál. Kašlu na školu, práce nestojí za nic, nic nedělám a na plnej úvazek se věnuju svojí B. :( Jsem čim dál tlustější a odmítám v tomhle počasí vycházet ven, protože nevim, v čem mám skrýt svůj velkej zadek a stehna. Kdybyste chtěl někdo soukromě pokecat, budu moc ráda - některý věci člověk nechce zveřejňovat, ale radši je řeší jen mezi čtyřma očima - můj mail is.is"centrum.cz.

P.S. Poslední dobou sem vůbec nikdo nepíše. Co je s váma???? Nebo jenom čtete?

Prosím Vás, kdo je z Brna a chce si povyprávět o anorexii a jak z toho nějak ven, nikdo z mých známých mi nerozumí a já už se nemám komu svařovat, nechť mi píše na tuto adresu: fiorella.m"email.cz. Je mi 23 let. Potřebuju kamarádku, která mi porozumí. Díky!!!!!

Jano, děkuji za odpověď. Začátků "nového života" mám za sebou nespočet. Asi je to opravdu o vůli. Ty knížky, ketré jsi uvedla mám - i přečtené. Notýsků jsem už koupila několik. Ale dopadne to vždycky tak, že ráno a dopoledne píšu, pak to nezvládnu a odpoledne tu stránku s hrůzou vytrhnu - a druhý den nanovo. Už jsem měla několik životních předělů, kdy by se řeklo, že to je důvod ke změně života, k novému začátku, ale já mám tendenci stresy zajídat. Ale každopádně si myslím, že jsi začala dobře a já ti držím palce. A to cvičení, to je moc dobrý nápad. Hlavně vydržet. Aby se to překlopilo k tomu, že bez cvičení nebudeš moct být, pak to budeš mít o 50 procent lehčí. Moc ti držím palce. Musíš to zvládnout. Abys pro mě byla ten dobrý příklad, že to jde.

Ahoj Katy,poslala jsem svůj minulý příspěvek asi do tří diskusí, nikdo nereagoval. Nabyla jsem dojmu, že tento problém trápí spíš mladé holky, které o něm dokážou naprosto otevřeně mluvit.Říkala jsem si, že mně stejně nikdo nebude věřit, že se v tom potácím tak dlouho. Proto jsem "mile" překvapená, že je nás asi víc.Momentálně se nacházím ve fázi, kdy jsem přesvědčená, že s tím ZATOČÍM,.Mám víc důvodů - zdravotní prob.,konfrontace mého současného vzhledu s pěknými obličejíčky spolužaček, nabírání kil a nedobrý psychický stav.Takže - nejdůležitější věc - mám deníček. Mám zakoupené a částečně přečtené knížky,které ti moc doporučuju -Jana Ševčíková, Sladká - Z deníku bulimičky a F.R.Krch - Bulimie -jak bojovat s přejídáním.. V nejbližším fitku (kdysi jsem tam občas chodila) jsem si zjistila rozvrh cvičení a byla na kalanetice.To je zatím vše, ale mám teď motivaci zanechat té hnusné B a vyrobit si postavu.Co myslíš, že je důležitější,vůle, nebo dostatečná motivace? Čeho všeho chceš dosáhnout ty? Máš za sebou nějaké pokusy?Možná, že když se budeme vzájemně sledovat, povzbuzovat, ale i kontrolovat (důvěra a upřímnost)a trošku i "soutěžit" (i když to nemám ráda), tak to zvládneme.Jdeš do toho?

Jano, čtu tuto diskusi nepravidelně, ale už dlouho. Myslela jsem si, že ženská v mých letech nemá problémy jako já. Ale tys mě překvapila. Je mi 45 let, bulimii mám asi šestnáct let. Rodina to neví, vše svádím na problémy se žlučníkem a žaludkem - od stresu. A když mám jednou za velmi dlouhou dobu jeden den, kdy nezvracím, mám pocit štěstí, že teď už všechno zvládnu. Ale to trvá jen několik hodin. Jestli jsi našla cestu, nebo spíš sílu pro tu cestu, byla bych ráda, když napíšeš. Jen sama za sebe nevím, jestli dokážu být tak silná. Ale třeba, když budu vidět, že jsi lepší.....

Nechci se "chlubit",trpím bulimii asi od 19 a dnes je mně 43. Kolem té dvacítky jsem vůbec neznala pojem bulimie a myslela si, že jsem objevila něco perfektního.Jím, co chci a netloustnu. Zhoršená kvalita vlasů, pohublý a ztrhaný obličej- to jsem vůbec nepřisuzovala mému nezdravému způsobu života, spíš problémům osobním, studijním( jsem strašná trémistka, nervák a panikář). Po porodech (2) jsem na bulimii nějak pozapomněla, dost jsem zhubla, i když štíhlounká jsem nikdy nebyla,no a už dlouho jsem v tom zase.S tím rozdílem, že jsem do minulého týdne měla období jen žravosti( asi rok), jehož spouštěcím knoflíkem byla ztráta zaměstnání. 19 kilo mám navrch a vypadám jako tlustá ženská se starým obličejem.Teď poslední dny jem si řekla - buď se toho všeho zbavíš teď nebo tě to zničí.Neví to nikdo, teď jen vy a vím, že nikam nepůjdu.Chcete jít někdo do toho se mnou? Podmínka je vzájemná důvěra a žádné lži, i když to nebudeme snadno zvládat.Nenapadá mě totiž jiná možnost, pokud chci zůstat v anonymitě a nechci se před žádným hmatatelným člověkem odkrývat. Neví to ani manžel, ani mí rodiče, se kterými jsem do 26 bydlela. Je to asi trochu sobecké ode mě, ale třeba v tom uvidíte někdo řešení i pro vás.

Ahoj Isis, jsem ráda, že nejsem sama takovej pošuk. A to si můžu celý den říkat, jak to dneska večer vydržím, že přece nemám důvod, nikdo mě nevytočil, přesto úderem 19-20 hod. se NĚCO v hlavě spustí a nedá mi pokoj, dokud nevybílím lednici, spíž, prostě opět neujedu. Nejhorší je, že musím ráno vstávat v 6 hodin, já to udělám klidně o půlnoci, i když vím, jak budu zítra v práci vypadat :-(. Myslím, že feťáci, alkoholici, gambleři... to mají svým způsobem "jednodušší" (tím neříkám, že je to ok, taky prožívají děs) jen, že v případě vyléčení se skleničce, droze a automatu můžeš už na celý život vyhnout, ale jídlu?! Myslím na Tebe ISIS a ostatní.

Ahoj Kami, tak v tomhle jsem na tom stejně - pro mě je dobrej den ten, kdy se přejim a následně zvracim jednom jednou. Takovej den fakt považuju za úspěch, protože bez toho mi to prostě nejde. Přesně tak - připadám si jak feťák, bez přejezení a následnýho zvracení prostě nemůžu ustát den. A jakmile vim, že to nepude zrealizovat sem podrážděná, naštvaná, nervózní... Souhlasím, je to děs:( Kdybych bydlela sama, tak bych to asi nedokázala udržet na tom jednom zvracení denně - jakmile rodiče odjednou na víkend pryč, většinou ho strávim přejídánim a zvracenim:(((

Musíme se držet, i já bojuji.

Ahoj všichni. Chtěla bych se zeptat vás zkušených. Kdy vlastně člověk zjistí, že je anorektik? Před časem jsem měla dost velké psychické problémy a řešila jsem to tím, že jsem nic nejedla. Myslela jsem si, že hlad a fyzická bolest předčí to psychické trápení. Docela to pomáhalo. Ale teď už vůbec nemám potřebu jíst. Hlad necítím. Z počátku mě také všichni obdivovali, jak jsem dokázala zhubnout, protože bývaly doby, kdy jsem při své výšce 165 cm měla 85 kg. Teď vážím 50 kg, což ještě není tak hrozné, ale váha jde rapidně dolů. Všichni si začínají dělat starosti, myslí si, že jsem nemocná... Mají pravdu? To, co jsem si tady přečetla jim za pravdu dává, protože já vůbec nemám pocit, že jsem hubená a klidně ještě nějaké to kilo dolů snesu a dělá mi to moc dobře. Jen mě děsí představa, kam to může vést. Co s tím?

Ahoj holky,musím se vám k něčemu přiznat - včera (jako koneckonců už hodně dlouho) jsem dala SUPER sexíku s mým drahým přednost obžerství. On to ví, a přesto mu nevadí, že je na 2. místě. Jsem zmatená, myslela jsem si, jak to umím "okecat" a že i když o mých problémech s jídlem ví, uvěřil tomu, že to JAKŽ TAKŽ držím na uzdě. Pravda je taková, že od té doby, co bydlím sama, se vše radikálně zhoršilo. Nemusím se schovávat, můžu kdykoli, tudíž za dobrý den považuju každý, kdy se přejím (někdy jen najím) a zvracím pouze 1x. Dost děs, že? NEJHORŠÍ je, že když to nejde (např. jsme s přítelem domluvení na kino atd.), tak jsem protivná, prostě jak feťák co nedostal svou večerní dávku. Napište a DRŽTE SE!!!

Ahoj vsem,
anorexie je tezke tema a tezko se o nem s nekym mluvi...
Nikdy jsem zadne diety nedrzela Do svych 18let jsem byla spokojena "zdrava" holka.
Ani nevim, kde se to vzalo, ale najednou jsem se chtela zmenit - nevim kvuli komu nebo cemu, ale myslela jsem si, ze kdyz zhubunu, tak budu "lepsi" a dokazu ostatnim, ze na to mám... (v té dobe jsem pri vysce 163cm vazila 52kg) Spoustu lidi mi reklo, at neblbnu, vzdyt co bych chtela... mam idealni postavu... Jenze clovek nekdy nedba nebo nechce dbat na to, co mu rikaji ostatni... maji svuj rozum... I ja jsem byla takova... V tu dobu, kdy jsem chtela ale zhubnout, to ale neslo... nechala jsem to nejaky cas a rekla jsem si, ze vsechno chce svuj cas, ze i ja budu takova "jaka chci byt"...
Dneska mi je 21let Zacala jsem tancovat, neustale ziju ve spechu, stresu a nestiham... a "bohuzel" ani jist... vazim 46kg a zacinam mit zdravotni problemy Nejhorsi je, ze kdyz chci jist, tak vlastne ani nemuzu Protoze mi je hned spatne... obcas i zvracim A najednou si rikam, ze to neni to, co jsem chtela... clovek si to neuvedomi, ale prijde na to az kdyz uz v tom "lita".... bojim se, ze mam opravdu anorexii... pul roku mam problemy cim dal vic... Zacalo si toho vsimat uz i okoli... vcera jsem si uvedomila, ze asi jsem "nemocna"... kdyz mi na treninku trener rekl, ze bych mela se sebou zacit neco delat, s tou svou anorexii... tahle veta me dostala uplne down... ziju tak uspechanym zivotem, ze jsem si ani nestihla "uvedomit", ze se mnou neni neco v poradku... chci vam vsem jen rict: uzivejte zivot, uvedomujte si sve hodnoty... co nestihnete dnes, udelate zitra... to pocka, nespadnete do toho tak jako ja... opravdu to za to nestoji... nechtejte byt dokonali, protoze kazdy clovek je dokonaly v tom, ze je jedinecny... nechtejte byt lepsi, protoze jste dobri... budte takovi, jaci jste a lidi vas budou mit radi...
Ted jsem vam tu napsala vse, co jsem mela na srdci... nechci o tom mluvit s nikym blizkym, protoze jim nechci ublizit... ale budu moc rada, kdyz mi nekdo napisete mejl x.de"atlas.cz Nebudu v tom sama... dekuji K.

To je přesně ono - sice bych s tim ráda skončila, ale zároveň vim, že se neudržim - tu svojí žravost - a budu totálně tlustá:( Můj problém je, že jsem, pokud jde o jídlo, naprosto nedisciplinovaná. Vždycky to skončí tak, že si nedokážu něco odepřít a jedinou možností jak nepřibrat je B...

To je přesně ono - sice bych s tim ráda skončila, ale zároveň vim, že se neudržim - tu svojí žravost - a budu totálně tlustá:( Můj problém je, že jsem, pokud jde o jídlo, naprosto nedisciplinovaná. Vždycky to skončí tak, že si nedokážu něco odepřít a jedinou možností jak nepřibrat je B...

Ahoj ISIS, taky mám takový období, kdy žeru jak nezavřená a pak se na sebe nemůžu ani podívat. A když si pak ještě začnu zkoušet upnutý věci, který mi předtím byly dobře a teď pochopitelně nejsou, je mi nanic a napadají mě i myšlenky, jak to skončit. Myslím tím svůj život, protože jsem tak blbá, že s tím nedokážu nic dělat. Nebo nechci?!Četla jsem tady jeden příběh vyléčené holčiny a ta to trefila: dokud nebudeme CHTÍT, nikdo nám nikdy nepomůže. Jenomže jak se DONUTIT opravdu CHTÍT? No, dost filozofických úvah. Drž se Isis a ostatní taky, moc mi tahle diskuze pomáhá!

Ahoj všem, nějakou dobu se mi nic nechtělo psát, ale teď mám zase pocit, že to potřebuju hodit aspoň sem, aby se mi trochu ulevilo. Mám děsnou depresi - za posledních 14 dnů nezřízenýho přejídání jsem pochopitelně pěkně přibrala a teď se z toho můžu zbláznit. K tomu všemu se udělalo takový teplo, že už nemůžu chodit v něčem, co mě alespoň trochu zakrývá. Mě to tak štve - jak sem mohla dopustit to, že sem zase přibrala, kruci??? Bojim se, že už to neschodim, že mi zůstane to příšerný břicho a velkej zadek. Nemůžu se na nic jinýho soustředit, akorát se masochisticky pozoruju - to jak odporně tlustá sem:(