poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Sylvi, muzes si precist to co jsem adresovala Adelce, napsala a vypsala jsem se tam ze vseho :o)Moc ti drzim palecky, at se hezky napapas, ja si cim dal tim vic uvedomuju jak zbytecne povrchni a malicherne jsou neustale starosti o svoji vahu a postavu, v zivote jsou mnohem dulezitejsi veci, nez je tohle a hlavne spousta veci, ktere nas jeste cekaji, ktere mame pred sebou. A ja je chci prozit, chci svuj zivot prozit, ne problit.Je mi 25 bulimii trpim od 20 a rikam je mi do breku z toho, jak jsem ten dlouhy cas zahodila, splachla do zachodu. Bojim se ze mi mladi protece mizi prsty a ja si nic nestihnu uzit, ze vsechny krasne dny probliju v pokleku u zachodove misy.Holkyyyyyyyyy tohle mi prece nechcemeee!!!Sylvi drzim palecky, vim ze mi to dokazeme, verim tomu, protoze vim ze na to mame :-*

Adelko: Vim, ze neni kazdy den perfektni "slunna cesta vyletni". Problem nas bulimicek tkvi v tom, byt za kazdou cenu perfektni a dokonale a kdyz to tak nahodou z nejakych nami nepochopitelnych duvodu neni, mame pocit, ze se nam hrouti celej svet, ze nam osud nepreje abychom byly stastne a mame vztek proc se nam to deje, kdyz nedelame nic zleho a porad se snazime byt hodne, delat vse spravne,..Kdyz se nam stane neco co nas rozhodi, nedej boze do toho pribude jeste neco dalsiho je to pro nas takrka konec sveta.Zkus slevit, nebud k sobe ani k druhym tak prisna a narocna. I mama je jenom clovek, a ty ji nezmenis ani se o to nepokousej, ty potrebujes zmenit svuj pristup k ni a nejen k ni, ale i k ostatnim lidem ze sveho okoli..naucit se byt tolerantnejsi, chapavejsi k chybam a slabustkam ostatnich,.. Ta nase touha po dokonalosti, mit vse zvladnute a pod kontrolou, nas casto vede k tomu, ze se casto obvinujeme a tyrame za veci, z kterych mame pocit, ze je nemame pod kontrolou, a pocit ze s nimi nemuzeme nic delat v nas vyvolava flustraci.Z toho vyplyva, pokud dokazeme byt tolerantnejsi samy k sobe ke svym slabustkam, chybam a nedokonalostem, prestanem byt k okoli tak narocne kriticke a netolerantni. Nas svet uz se nebude hroutit z kazde male trampoty co nas dnes a denne zaskoci.Ver, ze tohle nepisu jen tobe, ale i sobe jako nam vsem i ja mam stejne pocity jako ty kdyz se mi neco nevydari zazivam pocit ze je konec sveta ze se muj svet zase hrouti..Tohle se mi stalo presne vcera, ujel mi autobus a diky tomu nasledne i vlak kdyz jsem jela do prace. To byla pro me tragedie, ja mela presne do puntiku naplanovanej odjezd, prijezd, praci,.. "byla jsem na to psychicky pripravena" a najednou se mi vsechno zhroutilo. Bylo mi jasny, ze do prace prijedu bud to pozde, anebo se omluvim, ze mi ujel vlak a prijedu zitra "coz jsem taky udelala". To ovsem nic nemenilo na tom, ze moje plany vsechno bylo v troskach a ja si opet pripadala, jako ten nejvetsi nymand, a neschopna koza. Chtelo se mi strasne brecet, misto toho moje prvni kroky smerovaly do obchodu..!zas sem nakoupila zradla jak pro regiment a u pokladny si v duchu nadavala do idiotu kolik me to vsechno stalo penez", domu jsem sla pesky "byla to desna dalka" a celou cestu se to ve me hadalo jo-ne, jo-ne. Ale ja byla v koncich, zase jsem selhala muj zivot zase stratil smyslu "alespon v mych ocich v tu danou chvily, jsem to tak opravdu citila", chvily me dokonce i napadalo, ze pujdu za braskou do prace a vsechno to jidlo mu tam necham a vybrecim se u nej.Nic z toho jsem ale neudelala, dopadlo to jako tolikrat pred tim, prejedla jsem se i presto, ze jsem na NIC nemela vubec chut ladovala jsem to do sebe abych ZAPOMELA na ten svuj spackanej zivot na svoji neschopnost,..Vecer jsem pak hladove hledala utechu a nadeji tady na internetu, hledala jsem pribehy, rady pomoci "take jsem je sem pro vas nastradala do jiz zmineneho fora".Ten den se ve me opet rozlil, ten pocit flustrace, takove te vnitrni prazdnoty, ze muj zivot nestoji za nic.Proto jsem se rozhodla vcera poprve !napsat svuj zivotni pribeh! Pisu ho proto, abych lepe pochopila sebe samu, kde se ve me berou tyhle pocity, ktere si vybavuju uz ze spojenim z detstvi. Ten pribeh pisu tak, ze se soustredim, na udalosti, ktere se mi nejvice vryly do pameti a snazim se vybavit si pocity, ktere jsem u nich zazivala a pocitovala, jako male dite, dospivajici mlada holka,.. Je to pro mne skutecny martirium a utrpeni, muj zivot byl hroznej bull shit a vzpominat na to je pro me hrozne tezke, kazdou chvily odkladam pero a nejsem schopna psat jen brecim a vzdouva se ve me vztek..proc se mi to vsechno delo vzdyt sem byla mala holka co jsem komu udelala zliho ze jsem si tohle vsechno zaslouzila :O( Na druhou stranu je pro me velika uleva psat o tech vecech, protoze si uvedomuju, ze tenkrat i kdyz ve me tyto pocity, zkusenosti a zazitky zustaly ukotveny jak tezkej balvan an dusi, vydim vse s odstupem a mnohem vetsim porozumenim a toleranci ke sve mame (ktera byla pricinou vsech techto mich pocitu, ze jsem nula k nicemu, nehodna lasky, nebo jakehokoli citu).Ted jsu v psani pokracovat mam pred sebou asi nejhorsi a nejtezsi obdobi sveho zivota a kdykoli chci zacit psat mam jako by cerno v hlave a nejsem sto si na cokoli vzpomenout, jako bych to uz vsechno zapomela. Budu se tim muset pomalinku prokousat krucek po krucku, vim ze to bude tezky, ale chci to dokazat, chci se s tim uz jednou pro vzdy vyrovnat!!Jee to jsem toho zase napsala, ze je z toho ouplnej roman :o)Jinak dal jim zase normalne jako pred tim, ten vcerejsek mi fakt stacil a jsem rozhodnuta, kdyz se mi to stane priste vezmu tu tasku a donesu ji sestre at si ji necha "ma dve maly deti dohromady jsou 4clenna rodina a to mnozstvi co sem nakoupila jim vystaci i na tejden" :o) sestricka ma semnou pochopeni, tak verim ze si to jidlo vezme bez okolku vi ze bojuju s bulimii, "jako to vi cela moje rodina". Holcinky, drzim nam vsem palecky preju hodne slunickovych dnicku piste, bojujte, vztekejte se, budte samy sebou, a verte ze vsechno co v tu danou chvily delame je to nejlepsi co muzeme. Dokonce i bulimie je urcitou formou jak o sebe pecovat. Napisem ji, kratke podekovani a rozloucime se s ni :o))Posilam vam obeti Sima :-*

jo a Simco, jak bojujes ty?? Dari se ti??? NAPISSSSSSSSSSSJa padim do prace!! A rozhodla jsem se, ze v poledne se normalne najim (ne dietne) :-))

Tak jsem zrovna docetla uryvek z knizky "Z deniku bulimicky", na ktery tu Simca nechala odkaz. HOLKY FAKT TO STOJI ZA TO PRECIST!!!! Udelala jsem si spoustu vypisku a zkusim se pomalicku podle toho ridit, ale uz ted vim, ze to bude straaaaaaasne dlouho trvat. Uz jen to, co je napsane hned na zacatku - uzdraveni=priorita. Kdyz se nad tim zamyslim, tak je pro me porad priorita ma postava a stihlost. No, nebude to vubec lehky, ale zkusme to... TAk zatim paaaaPS: Uz ted beru zpatky (a trochu se i stydim) co jsem napsala asi pred pul hodkou....Jo a dneska vecer zacinam psat denicek :-))))

Cauves,Adel, tak mi prijde, ze jsi zacala blbnout s bulimii, protoze sis rikala, kdyz jis zacala chodit s tvym klukem, ze ten tvuj kluk je tak hezkej (jednou jsi o tom psala) a v hlouby duse (dokonce jsi to i napsala, jakoze jsi se divila, ze si vybral tebe) jsi se bala (treba), ze ho ztratis a tak jsi zacala zvracet, kvuli hubenosti, apod. Nevim, ale prijde mi to tak vzhledem k tomu, co jsi psala...Jinak jsem vcera zapomnela napsat, co se tyka jidla. Jak uz jsem v utery psala, tak me vystrasila moje vaha a bylo mi hned jasny, ze se zas budu hlidat v jidle (bohuzel proti tomu nemuzu bojovat, protoze abych nezvracela, tak se musim sama sobe libit a citit se dobre ve svy kuzi). Mozna to neni spravny pristup, ale jinak to zatim nevidim...Vcera jsem teda jedla po skrovnu (krome normalni snidane jsem k obedu snedla kousek ryby se zeleninou a pak uz do konce dne nic - to byl fakt hloupej pristup, protoze dneska rano jsem se pochopitelne dost nacpala, ale jeste to jde). Dneska jsem se zvazila a uz je kilco dole, jeste jedno kilco dolu a uz bude pohoda. O Vanocich si rozhodne zadny hody nenecham ujit, ne ze se budu precpavat, ale budu si davat, na co mam chut a kdyz pak budu mit po Vanocich nejaky to kilco navrch tak se trosku omezim. Simca mi bude asi nadavat, ale zatim moc jine reseni nemam. Nedokazu si predstavit, ze bych snesla pohled na sebe trochu pri tele!!!! Adelka je ted nejspis dost vyhubla a tak ji par pribranych kil udela jen dobre, ale ja vyhubla fakt nejsem. Spis tak normalni, takze tloustnuti u me nepripada v uvahu....Holky napiste mi, co si o tom myslite, prosim, prosim. MEJTE SE KRASNE, ZIVOT JE BOJ, ALE MY HO VYHRAJEM!!!! (doufam) PaaaaaaaaaaSylva

Holky,ještěže se mám kam vypsat,takže díky vám...Dnešek teda nebyl nic moc,nejen,že jsem ho nastartovala zvracením,ale také se mi nedařilo ve škole,pohádala jsem se s mamkou,teď se mám učit a nejde to...No,připadám si jak ztroskotanec,vím,že se zas zbytečně lituju.Jediný,co mě jakž takž hřeje je fakt,že už si nevyčítám každý sousto a tak nějak se smiřuju s tím,že musím přibrat a docela se těším,až zas budu vypadat aspoň trochu k světu.Jo a taky jsem si s přítelem vyříkala některý naše nedorozumění,je to mezi náma určitě lepší než včera.Tak to vidíte,dnešek tedy nebyl tak hrozný,co?Simčo,asi je správný,že se chceš nejdřív soustředit na sebe,dát se do pořádku a pak teprve myslet na vztah.Já bych si teď taky asi nikoho nehledala,protože vím,jak dokážu být někdy protivná a nerada tím lidem ubližuju.Bulimie mě potkala v době,kdy jsem začala chodit s mým nynějším přítelem a sama se divím,že na mě nepoznal tu změnu-výkyvy nálad,5kg dolů,neustálé mluvení o jídle,jedení velkých porcí nebo pro změnu hladovka...Je hrozný,jak jsem se ze začátku dokázala přetvařovat,vyzvracet se a za pět minut se s ním líbat,objímat,milovat a až pak někde v koutku polykat slzy a nanovo se cpát.Jsem sobec,chci od něj,aby mě chápal,držel,litoval.Ne!-tohle si vyřeším sama,vím,že na to mám a že to zvládnu.Zvracení do života nechci a pocit přejedení je fakt hroznej.Holky,držte se a nikdy ten boj proti PPP nevzdejte!Adéla

Holky, pokud budete mit zajem, mrknete se do Nezařazené-diskuzní fórum: BULIMIE-Cesta k uzdraveníOpsala jsem tam pro nas par pasaží z knihy: ROZLUCTE SE Z BULIMII (autori: Llindsey Hall, Leigh Cohn) vydalo nakladatelstvi ERA, a par dalších příspěvků z jiných zdroju.Budu ráda, když i vy přispějete svou troškou do mlýna a přidáte nějaký svůj vlastní postřeh, nebo fígl, jak se vyhnout zvracení, přejídání,...Přeju krásný happy dníček :oD :-*

Cau holciny moje!!!Jsem rada, ze jsem se dnes konecne dostala k internetu a mohla si pocist vase nove prispevky :-)))) Mela jsem toho dneska az nad hlavu. Adel: To jak jsi psala, ze mu chybi porozumeni. Tomu mymu priteli chybej taky nejaky veci (ikdyz zrovna ne porozumeni, ale jiny) a furt se na nem snazim ty nejaky veci zmenit a kdyz si to predstavim, tak mu to musi lizt strasne na nervy, a tak uz se to snazim nedelat (holky sorac, urcite pisu divne a nesrozumitelne, ale jsem priiiiiiiiiiiserne unavena). Samozrejme, ze mi to dost casto ujizdi, ale nikdo neni dokonaly :-))) Ale my zensky jsme hold takovy - snazime se nase chlapy premenit v nas ideal a kdyz se pak zmenil, tak mu vycitame: ty uz nejses takovej jakej jsi byval... (ten vtip jsem slysela v TV). Jinak uz jsme dneska Ok, bez hadek (hlavne na ne ani nemam sil). Jo a Adel, zijeme ve Francii, ale fakt neni co zavidet, dost se mi stejska (z toho nekdy i vyplyva zhorseni bulimky) a nekdy uz ani nevim ci jsem. Jsem rozpolcena, jakoze tady jeste moc lidi neznam (nemam moc kamaradek a citim se nekdy osamocene) a v Cechach uz vztahy taky opadaj, protoze se s myma ceskyma kamaradama nevidam moc casto a navic se vsichni casem menime... No, uz se tesim az dostuduju, abych se vratila do Cech (i s pritelem, ikdyz to pro chudaka nebude moc jednoduchy, ale je docela samotar, az na rodinu mu nikdo moc chybet nebude). No, kurnik, to jsem se rozepsala (to asi proto, ze s timhle tematem mam fakt dost problem - vloni jsem si prodelala dlouhou depresi - trvalo to rok a pul a navic jsem to ani nesla konzultovat, protoze jsem se za to jako obvykle za vsechny problemy, dost stydela). No a ted zas k necemu jinymu. K tomu, ze jsi to dneska rano (Adelko) nevydrzela. Slaboch nejses, to bys ten problem vubec neresila a utikala pred nim. Akorat sis proste povolila. Vic k tomu nemam co dodat, protoze tenhle problem mi fakt moc zatim nejde vyresit a tak nemuzu davat rady. SIMCA BY O TOM MOHLA NAPSAT ROMAN, DARI SE JI DOBRE A NAVIC PROSTE DO TOHO DOBRE VIDI :-)))No a Simco, myslim si, ze jsi dobre udelala, kdyz jsi se s nim rozesla (ikdyz o tom vasem vztahu nic moc nevim...), protoze mi pripada, ze ti akorat jeste srazel sebevedomi (uz tak ho mame po skrovnu...)Holky, ja padim, pritel nadava - chce se jit podivat ven a ceka na me (radi tu hrozna vichrice a dest, apod. mozna jste to videli ve zpravach - bracha mi volal, ze se o tom mluvi). Cauky holky a napiste, dela mi to hroznouuuuuuuu radost!!! Pa a objimam vas!!

TOHLE, VSICHNI POVINNE PRECIST, KLIDNE SE TO NAUCTE JAKO RIKANKU, ALE HLAVNE, KAZDA Z NAS BY SE TOHO MELA ZACIT UZ KONECNE RIDIT ;o))http://obchod.studovna.cz/scripts/detail.asp?id=2576

Rada bych vam trochu poradila v partnerskych vztazich, ale to je presne i muj problem.Momentalne vztah nemam a jsem tomu vlastne i rada, protze boj s bulimii je muj boj a nehada se to veme jako ve vas, kdyz mate partnera.Rada bych jednou mela lasku, ale chtela bych jit do vztahu stim, ze jsme si rovnocennymi partnery "ted bych se svym sebevedomim asi neuspela".Delala jsem stale stejne chyby.S prvni velkou laskou jsem chodila 5let, ja byla na tom klukovy zavysla a cokoli chtel tak jsem delala, byla jsem mlada pipka, sebevedomi na nule.Kdyz jsem se konecne vymanila s te zavyslosti na nem, zatvrdila jsem se a uzavrela do sve bulimie. (chodila jsem s nim od 15-20let)Pak jsem se nejakym zazrakem zamilovala po dvou letech a byla stastna jako blecha. Ovsem ja litala v bulimii, nevazila si sama sebe "coz jsem ovsem na venek nedavala znat", pored jsme chtely byt v pohode a neresily problemy. To byla chyba, pak kdyz prysla prvni VELKA hadka, on mi zacal vycitat !moji neschopnost! resit problemy a to bylo na me MOC moje argumenty neposlouchal a ja si rekla a dost tohle je presne to co uz tu jednou bylo (v tom prvnim vztahu), tak jsem zbalila kufry a nazdar bazar.Jeste asi rok jsme si psaly nebo volaly, ale oba zatvrzely a neustupni. Ja se proste zasekla v tom, ze me nikdo nebude urazet ani rikat co mam delat! od toho mam rodice, nepotrebuju dalsiho "rodice" ty co mam mi bohate stacej :oDTed uz jsem dva roky sama, a rozhodnuta, zit svuj zivot, bez bulimky rovnocenne se vsemi ostatnimi, protoze verim, ze jedine tak muzu najit vztah po kterem touzim rovnocenny a plnohodnotny (se svimy klady i zapory).Prala bych se vyvarovat toho, aby ke me zas nejakej chlap pristupoval, jak k malymu detatku, ktery potrebuje pomoct, poradit, a hlavne musi poslouchat a delat co on chce.No kdyz to vydim takle napsany, pripada mi to "fakt strasny", ale proste to tak je.Vim, ze je predemnou jeste dlouha cesta, nez v sobe vybuduju a zabydlim ten pocit rovnocennosti, sebevedomi..to MAM SE RADA chvily to potrva, ale verim, ze pak budu ke vztahu pristupovat vyrovnana :oDTak uz musim zatim papa :-*

Ahoj holky,doufám,že se vám daří...Sylvi,taky občas radím a radím a sama udělám pravý opak.No,hlavně,že to o sobě víme,že?Vsadím se,že už jste s přítelem zase za dobře,přece si nějakou hádkou kvůli blbosti nebudete kazit den,ne?Já jsem včera s přítelem večer asi pětkrát volala a je to pořád stejný.Myslím si,že až si to vyříkáme z očí do očí,budeme zas OK.Jinak o tý bulimii jsem mu říkala,i to,že bych ocenila jeho podporu,ale jemu se asi zdá,že po něm chci moc.Nedokáže se bohužel postavit k problému,platí to i u těch jeho.nejvíc mě ale bolí,že já se mu tou oporou snažím být,snažím se ho chápat,být tolerantní a on to bere jako samozřejmost a ani tuhle jeho samozřejmost mi není schopen oplatit.Uf,to se mi ulevilo,takhle se vypsat,on by mě zkrátka nepochopil,ale jak už jsem napsala,náš vztah není zas tak špatnej-vím,že mě miluje,ale chybí mu zkrátka porozumění(nebo nevím,jak to popsat).Sylvi,žijete tady v Čechách?-docela jsi mě překvapila tím,že tvůj přítel je Francouz,takže gratuluju a tiše závidím(přestože francouzsky opravdu moc neumím).Jinak(co se týká jídla)jsem dneska ráno pěkně selhala.Snědla jsem kus čokoládovýho dortu a navrh ještě rohlík s medem,byla jsem přeslazená,bylo mi těžko...,takže jsem zvracela.Je mi to líto,nejvíc toho,že jsem se přejíst tak nějak chtěla a nedokázala tenhle pocit zahnat.Asi jsem slaboch,ale jakmile nastanou nějaký problémky-momentálně mám ty s přítelem a ve škole se mi nezdařila písemka z dějáku...,myslím na jídlo.Ach jo,tak začínám nanovo.Právě jsem se naobědvala,cítím se dobře.Tak holky držte se a napište,co vy.Zatím papapa,Adéla

Pusu jsem mu nedala, jenom jsem tak vystrcila hlavu ze dveri a koukala na nej a on na me vybalil, ze mam textovku a nazval me pitbulem. To me rozesmalo a pak jsem zas odesla, pak pro me prisel a odtah me na koleckovy zidli do obyvaku a vyklopil me na kanape. Bylo to vtipny, ale jinak to je porad tak trochu nabrouseny. Jemu se poradne nechce udelat krok kupredu a me taky ne. Ted je zazranej do TV a jako bych tu nebyla. Jo a nechala jsem si od nej pripomenout duvod hadky (fakt jsem ho totiz zapomnela) - no a skoda mluvit fakt cicovina (jak rika Simca :-))) Paaaaaaaaaaa bojovnice!!!

Cauves, no ted jsem tomu nasadila korunu (a to jsem pred chvili napsala to co jsem napsala, mela bych si dat par facek). Presne jsem udelala pravy opak - z komara jsem udelala velblouda. Uz nejsem ani schopna rict, co byl duvod hadky, fakt!!! Takova to musela bejt malichernost!!! No, moc dobre to tedy neskoncilo, dopadlo to tak, ze se snazim jenom ja a ze on nikdy neudela prvni krok...Uplne nakonec jsem mu nadavala do debilu, kretenu (francouzskyma vyrazama, neumim je presne prelozit, ale jsou dost sprosty - jo nadavala jsem francouzky, protoze je francouz...jo a vlastne jsem mu taky nadavala do francouzu...a do jejich po...francouzsky zeme - no vzdycky to musim prehnat...). Nejradsi bych vsechno vzala zpatky, ale uz jsem moc daleko a nejde mi to odnastvat se. Radim, radim a sama vsechno podelam...Snazim se dopatrat, co byl prvni a hlavni duvod hadky. Nejhorsi na tom je, ze jsme byli uplne v pohode a na jednou behem sekundy...a za dalsi 3 minuty uz jsem dosypala posledni nadavky.K tomu, co jsi napsala: rekla jsi mu to vsechno, co jsi napsala sem?? Bylo by dobry, kdybys mu to vsechno vklidu povedela (pokud jsi to uz neudelala), jako ze ti prijde, ze se ten tvuj problem dostatecne nedeli, ze te nechvali za kazdej novej den bez zvraceni, atd.K tomu, jak jsi napsala, ze jses rada, kdyz se omluvi. Ja jsem taky rada, akorat ze mu nedokuzu ihned odpustit (taky zalezi na tom, jak se omluvi - nekdy je na nem videt, ze se omlouva, jen proto, aby mi zavrel usta, a to me pak jeste vic nastve). ALE JINAK JE STRASNE FAJN A HODNEJ A STARA SE O ME? A TAK PREMEJSLIM JESTLI ZA NIM MAM JIT A DAT MU PUSU ANEBO SE JIT PROJIT VEN A NACERPAT CERSTVEJ VZDUCH. Nevim, ale moje zabednenost a palicatost mi rika, nech ho a bez se projit. Ale pekne se s ni ted poperu a jdu mu dat nakonec tu pusu :-))) Pak napisu co nastalo potom :-)))MEJTE SE HOLKY FAJN A DRZTE SE VSECHNY!!!

Sylvi,vystihla jsi to dobře.Taky jsme oba typy,co se naštvou pro každou maličkost.Většinou naše hádka vypadá asi takhle:on něco řekne,mě se to dotkne,on se omluví,já stále dělám uraženou a následuje další fáze,kdy se naštve on a nakonec jsem to já,kdo se musí omluvit.No,je to zmatený a hlavně zbytečný,ale to jsme zkrátka my.Řekla bych,že mě na něm nejvíc podvědomě vadí to,že mi není oporou v mém boji proti bulimii,neraduje se se mnou ze dnů,kdy dokážu nezvracet apod.-jídlo zkrátka považuje za přirozenou součást života a všechny problémy okolo něj považuje za rozmary,zbytečnosti...Jo,má pravdu,ale aspoň kvůli mě by se mohl občas přemoct.Neuvědomuje si,že tím jeho nezájmem mě nutí ke lži,což není dobré pro náš vztah.Jinak se ale taky moc milujeme a nedokážu si představit,že bysme se rozešli,i když si občas říkám,že na základě rozumu by to pro mě bylo to nejlepší,ale zkuste někdy poručit citům...Sylvi,jak jsi psala,že tě ještě víc vynervuje,když se ti přítel omluví,tak to já jsem pravý opak,já hned změknu a jsem schopná odpustit snad cokoliv.Budu se řídit tvou radou a nebudu se urážet pro každou blbůstku,fakt jsou z toho zbytečný problémy,tak snad to ocení.S tím výběrem školy jsi udělala dobře,myslím,že ti časté výstupy před třídou do života pomůžou.Já jsem nervózní už z toho,když mám před třídou přednýst např.referát,ale každý si myslí,jak nejsem v pohodě.Je divný hrát neustále divadýlko,ale zas lepší než platit za trémistku a chudinku.Sylvi,měj se krásně a hodně síly proti bulimii,hádkám a všem jiným nástrahám,které ti negativně ovlivňují náladu.pa Adéla

Jeste k predchozimu tematu:nekdy to bylo tak hrozny a casty (ty hadky kvuli prkotinam), ze jsem i zacala seriozne premejslet o rozchodu, nebo o tom, ze nejsme pro sebe stvoreni. No, ale uvedomila jsem si, ze se strasne milujem a ze by to byla skoda a tak jsem se zacala snazit a funguje to, prozatim (asi zhruba od patku) a fakt jsem presvedcena, ze to byl kloub naseho problemu, a ze uz to ted bude lepsi!! (uvidime) Jinak nerikam, ze by byla chyba v nas, ale jedna strana musi udelat prvni krok (tak jsem se na chvili odpalicatila a udelala ho). PS: taky je dulezity se naucit odpoustet (pro me je to strasne tezky, kdyz me nekdy ten muj strasne nasere a pak se omluvi a ja mu musim odpustit, vetsinou me to jeste vic nervuje). Nevim, jak to mas ty.VZTAH NENI ZADNA JEDNODUCHA VEC!!! PS2: Moje menecenna strana ma strach, ze pisu nesmysly a kdovi co si o mne budete myslet...(takova jsem pokazdy, kdyz vyslovuju svuj nazor)PAAAAAAAAA

Adel,precetla jsem si tvuj novej prispevek. K ty meneconnosti: ja se ani necitim oskliva, ani blba, spis naopak (troufam si taky rict, ze jsem relativne oblibena ve skole), ale muj problem je v komunikaci. Nazvala bych to strach z lidi, jsem divna, vid? Jakmile mam nekam jit a s nekym komunikovat, tak mam strach, ale pak kdyz uz tam jsem, tak je to vcelku v pohode a na lidi i pusobim komunikativne (coz by asi nerekli, kdyby videli, co se mi honi v hlave). Navic jsem prdla, protoze jsem si vybrala vejsku se zamerenim na marketing a komunikaci :-) Strasne casto se stava, ze musim pred celou tridou mluvit, analyzovat, apod. Kdyz si mam neco takovyho pripravit treba tyden dopredu, tak se mi to strasne honi v hlave a minimalne jednu noc pred tim nemuzu spat... Kdyz jsem si tu skolu vybrala a pozdeji pochopila, jakoze je to komunikace jako komunikace, tak jsem dostala strach, ale nakonec jsem si rikala, ze mi to treba pomuzu a odboura zabrany. Musim rict, ze tam jsem druhym rokem a porad mam strach (mozna o trochu mensi). No nic, to je vedlejsi, v zivote se musej prekonavat prekazky :-) Zatim cauky holciny!!!

Ahoj A., jsem moc rada, ze tu pises o tvych osobnich problemech, navic mi prijde, jako bych to napsala ja. Pokusim se ti poradit (uz zas mam ten pocit menecennosti, jakoze ja nemuzu nikomu radit :-) jsem pitoma). Ja bydlim s mym pritelem uz 2 roky a nekdy si taky rikam, ze uz to nema cenu. Mame dost stejnej charakter, rychle se urazime pro blbosti, tak si to asi dokazes predstavit...To, jak jsi ho vyhodila, tak uplne vidim sebe a narovinu ti rikam, ze je to prehnana reakce (zaroven to rikam i sobe). (Ted mi volal muj pritel a pretnul me v pulce vety). Pisu ti proto, ze zrovna par poslednich dnu resim uplne stejny problem a asi uz od patku se nam dari. Samozrejme jsou tam vykyvy ale uz mu za ne nedavam "par facek". Snazim se vzdy v te dane situaci kontrolovat a rict si, ze je to prkotina a reagovat mirnejc. Je to tezky, protoze mam strasne rychly a agresivni reakce. Nevim, jestli je to, o cem pisu presne vas problem. Myslim si, ze musis zkusit rozpoznat tu velikost problemu. Kdyz je to prkotina, tak to nestoji za to hned rvat a delat z toho kdovijakej skandal (rikam si to v posledni dobe furt dokola, protoze nekdy z prkotiny delam stejnej problem, jakoby me treba podvedl). Ikdyz treba tvuj pritel, bude reagovat blbe a tobe se to nebude libit, tak nereaguj stejne jako on, protoze se z toho pak neda vymotat a dela se z komara velbloud. Uvidis navic, ze to oceni!!! Ver mi!! Protoze tenhle vikend nastala par chvilek, kdy to mohlo dopadnout jako obvykle, tzn. neprimerenou hadkou, ale ja jsem mu vzdy jen v relativnim klidu rekla, ze by tohle nemel rikat nebo delat, protoze...atd. A fakt je videt, ze si toho ceni!! A dokonce se i pokazdy omlouval (ne jako driv, protoze driv se omlouval z donuceni, ikdyz jsem mu silene lezla na nervy, jenom abych uz prestala nadavat :-)Doufam, ze vam to pomuze, protoze ze svy zkusenosti vim, jak jsou tyhle prkotiny strasne protivny a jak rozhodne vubec nepomahaj v leceni bulimky. Mej se fajn a napis, jestli jsem psala z cesty anebo jestli to byl doopravdy tvuj problem!!! PackoooooooooooPS: Doufam taky, ze to bylo srozumitelny :-))

Holky,teď,při pozornějším přečtení vašich příspěvečků mě zaujaly vaše větičky o tom,jak si připadáte méněcenné apod.Jééé,i já bych o tom mohla napsat svoje.V pubertě jsem nebyla nic moc,až tak od mých 16-17let jsem mírně rozkvetla a začali se o mě zajímat kluci.Když se za mnou na ulici nějaký otočil,myslela jsem si,že jsem třeba rozcuchaná nebo mám špatně zapnutou košili apod.Nebo když mě lidi začali říkat,že jsem hezká,tak jsem to brala jako vtip a byla naštvaná,že si ze mě dělaj legraci.Ve třídě jsem nebyla schopná mluvit před celou třídou,např.projevit svůj nazor.Hrůza!!!Z toho všeho mě vyvedl můj nynější přítel,kterému aspoň za tohle budu do smrti vděčná.On je to typickej hezoun(tmavý vlasy,oči,vytrénovaná postava,snědý typ...)a vybral si mě!Mě,která si vedle něj ze začátku připadala jak šedá myška.Dnes se tímhle už dávno nezabývám,získala jsem zdravé sebevědomí,i když je fakt,že na cizí lidi bohužel občas působím až moc sebevědomě.Taky mi pomohlo,že jsem začal pracovat u modelingový agentury,žádná prestižní práce,ale taková jedna přehlídka např.na veletrhu je docela záhul na nízký sebevědomí.Sice mi kolektiv hubených kamarádek zrovna dvakrát nepomáhá s bojem proti bulimii,ale méněcenná se už necítím.Bohužel jsem musela sama sebe nejdřív přijmout po vzhledové stránce,až pak jsem začala být více aktivní ve škole a seznamuju se taky daleko líp než dřív.Přítel mi říká,že si rozumím snad se všema,že jsem oblíbená.ale někdy je vážně těžký zavděčit se všem a být vždy ta dokonalá,za kterou mě třeba zrovna teď např.ve škole považují-jo,kdyby věděli...Tohle až si přečtete,tak si asi budete myslet,že jsem namyšlená slepice,ale není to pravda.Stále jsem stydlivá a to jak se s každým dokážu bavit,mám na starosti školní akce apod.je stále pro mě něco jako zkouška odvahy a někdy je fakt těžký vypadat stále v pohodě,ale jak jsem si to udělala,takový to mám.Mějte se a svý názory se nebojte vyslovit.Adéla

Holky,tak to koukám,co se všechno neudálo,co jsem tu nebyla.Simonko,píšeš stále krásně,máš zajímavý přístup k léčbě bulimie,takže ti stále držím palečky ať tuhle bitvu dotáhneš do konce a příště sněz ten zákusek jen jeden nebo i dva(normální lidé to tak dělají)a další si nech na příště.Ty jsi chytrá holka,takže sama víš co a jak,ale zvracení si už nepovol-nenene!Sylvi,chápu tvoje pocity,které jsi nejspíš měla po zvážení-já jsem se zrovna dneska taky po dlouhý době zvážila a naštěstí mě to číslo tak nerozhodilo.Vážím asi o 0,5-1kg víc,tak to jde na to,že jím celkem dobře(někdy teda hůř)a nezvracím.Hlavně jsem smíření s tím,že musím,MUSÍM!!!přibrat aspoň 3kg,takže mi ten boj proti bulimii půjde asi líp.Ty víš,jak to myslím,ale s pocitem odříkání se z toho fakt asi jen tak nedostaneš.Víš,co jsi sem psala před pár dny?-zkus si ten příspěvek přečíst-píšeš tam,že se sama sobě celkem líbíš apod.Přece tě nerozhodí nějaký pitomý číslo?Navíc se přikláním k Simče,ta ti to podala moc hezky.Je mi jasný,že ty tohle všechno víš,ale někdy je zkrátka nutné to připomenout.Někdo se tu ptal,co nás vede ke zvracení.Nejsem žádná výjimka,takže...1)mám na něco chuť,nespokojím se s malým kouskem,přejím se,cítím se plná a ze strachu,že rapidně přiberu jdu zvracet2)mám starosti,stres,trápení...pocit přejední a následného zvracení utlumí jinou psychickou bolest(aspoň na chvíli)3)nemám co dělat,dívám se třeba na TV a právě u ní mám největší chutě,které se bohužel pohybují v nenormálních dimenzíchDneska jsem se pohádala s přítelem.Nečekaně se u mě stavil,já jsem si zrovna dělala masku,malovala se atd.,trvalo mě dlouho,než jsem mu otevřela,on byl naštvanej a podezíral mě,že jsem mu tak dlouho neotvírala proto,protože jsem zvracela.Nebyla to pravda,tím víc mě to namíchlo a vyhodila jsem ho.Ještě mi volal,ale skončili jsme opět na mrtvém bodě.Nevím,jestli se mu mám ozvat,ukřivdil mi a bolí to.Už jsem to sem psala několikrát,ale náš vztah je opravdu asi v troskách.Někdy je to sice super,milujeme se a pak nás rozhádá taková hloupost.Holky moje poraďte,co dál.Omlouvám se,že tu řeším i své osobní problémy,ale i tohe bohužel souvisí s mojí bulímií.Mějte se co nejlíp a pište.PS:Alenko,co ty?-chybíš mi tu!!!

Zkusim to... Koukat se na vsechno z jiny stranky.... Videt na sobe to dobry (neco tam urcite najdu :-))) Jeste nevim, jak to zitra udelam s jidlem, tzn. jak budu jist... Jestli odtucnene nebo normalne. Ale zitra by to nemel byt problem - mam spoustu prace...Fakt dik, Simco, moc mi to pomaha (rozhodne alespon z depky :-) a s bulimkou se taky hezky poperem :-) DO BOJE!!!!!!!!! A zatim paaaaaaaaaaaaa