poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Panebože!!!! 37 kg!!! Byla jsem zděšená, když jsem si prohlídla ty fotky a přečetla si "naše modelky". Řekla bych, že to je proanorektická stránka, ta holka musí bejt anorektička a když se na ní kouknu, nepochybuju. Kam to spějeme, když TOHLE je prezentováno jako "modelka"? Jsem fakt v šoku.

podivejte se na toto.To je hruza.http://www.missonline.cz/med.php?kod=2000498

Ahojka Vando!Zaujal mě tvůj příběh, protože měřím uplně stejně a mám stejné problémy!Měřím 185 cm a moje maximální hmotnost při této výšce byla 55kg-Takže jsem vlastně byla podviživená celý živt.Pak ale onemocněl můj bráška a rodiče si mě přestaly všímat.Já na sebe chtěla upozornit za každou cenu a jídlo bylo nejlepší variantou.Během 6 měsíců jsem zhubla na 32,5 kg a skončila jsem v nemocnici.Přibrala jsem ale ne na dlouho za 4 měsíce jsem byla zpátky. Bylo mi zle a chtěla z toho ven.Dnes Jsem doma, mám problém udržet 60kg neumím se normálně najíst a potřebuji si o tom s někým povídat.Myslíš že bychom mohli? Ráda přijmu i příběhy jiných děvčat,Myslím že bychom se měli všichni spolčit,držet súpolu a tu hnusnou nemoc nakopat do...............................................................

Ahoj! Zdravim vas vsechny. I ja jsem sem pred nejakou dobou psala. Prosla jsem anorexii, uz je to asi sedm let, pak to nejakou dobu v pohode a ted uz si dva roky vice ci mene "hraju" s bulimii, obcas zvracim, obcas se "jen" strasne prejim, pak hladovka a tak vubec. Uz strasne dlouho s tim chci samozrejme prestat, jenze se to nezlepsuje, spis zhorsuje, a pomalu prestavam verit, ze to zvladnu sama. Zacla jsem s prejidanim a pak zvracenim puvodne v souvislosti s rozchodem, ted mam hrozne fajn kluka a to moje "jidlo" a "depky" kvuli tomu, kvuli skole atd., ten vztah zacinaji trochu narusovat. Narusuji i tu skolu, protoze misto abych se ucila a psala seminarky, tak se vzdycky zacnu prejidat. Doslo to tak daleko, ze si zahravam s vyhazovem ze skoly, protoze pokud ted nenapisu jednu seminarku, tak nemuzu jit na posledni termin postupovych zkousek. Nevim, co mam delat. Vetsinou nedelam nic. Ale hlavne nechci ztratit toho kluka, protoze on je ted to jedine, co mam. Vi o tom, ze "blbnu s jidlem" a s tim, ze mam "velkej zadek", ale detaily asi netusi. Myslite, ze to muzu zvladnout sama? Nebo mam vyhledat nejakou pomoc? S doktory mam z dob anorexie zkusenosti docela dobre, ale moc se mi tam nechce.... Jestli ale o nekom vite, Za kym bych pripadne mohla jit, muzete mi prosim dat kontakt?diky moc a drzim vam vsem palce!

Zdravím všechny.Je mi 25 a PPP bojuju uz asi 5 let. Jsem poměrně úspěšná, ale musím přiznat, že se mi neustále vracejí recidivy bulimických záchvatů. Akutní fáze trvala asi půl roku, pak mi hodně pomohl tento chat. Zezačátku jsem i přispívala. Zajímalo by mě, jak se daří Alči(první příspěvek), Julince, Iuš, Dendě, Marice, Macce...Přispěvků už je tolik, že se v nich mé PC není schopno orientovat. Já jsem bulimii překonala alespon natolik, že mám dítě (roční děvče), manžela, práci - jsem vlastně spokojená. Recidivy jsou někdy častěji, jindy třeba půl roku v pořádku, Naposledy jsem zvracela před týdnem, ted je vše OK. Snažím se, bojuju s tím neustále. Držím vám všem palce a sobě taky.

Ahoj Sylvi,tak to je moc moc fajn!!!!Seš na tom výborně!! Moc ti gratuluju, z tvýho příspěvku je cítit optimismus a pohoda, prostě je vidět, že na tom seš fakt dobře.A u mě? Jsem na tom podobně, záchvaty už skoro vymizely (nemůžu to říct na 100 %, ale naposled to bylo hrozně dávno) a jím v pohodě, už si nic nezakazuju a hlavně si nikdy! nedovolím se ani malinko přejíst, ani zeleninou, prostě ničím - vím, jak by to mohle dopadnout. Taky teď nemám moc času, učím se na zkoušky na vysokou a teď čekám, jak to dopadne.A jinak se cejtím výborně, taky teď dělám mnohem víc věcí než dřív, ale to je hlavně tím, že už není zima a dá se dělat víc věcí. Hlavně se změnil můj přístup - jsem mnohem víc optimistická, v pohodě a váhou se netrápím. A když, tak to rychle přejde. Sice je mi jasný, že občas přijdou ty horší chvíle, ale určitě už se s nima poperu mnohem líp!!A tohle přeju všem!

Ahoj, čistě náhodou jsem se dostala na tohle fórum a pročetla si vaše příspěvky. Trochu mě to přinutilo zamyslet se - nad vámi, nad sebou i svým životem. Vždycky jsem byla štíhlá a nikdy jsem neměla problémy s váhou - měřím 165 cm a vážila jsem 52 kilo. Věřte mi - byla jsem se sebou maximálně spokojená. V osmnácti jsem se vdala a po třech letech se rozhodla k rozvodu - bydleli jsme u manželových rodičů, otec mne neustále ponižoval a psychicky týral. I teď - s odstupem času - na tohle období nerada vzpomínám. Když jsem odešla, vážila jsem asi 48 kilo. Vrátila se k rodičům, vyhledala pomoc psychiatra, koupila si štěňátko a během dvou měsíců bylo vše OK. Pár měsíců jsem byla sama, až jsem se seznámila s moc fajn člověkem. Bohužel - byl po druhé ženatý, ale s manželkou nežil a tvrdil mi, že se rozvádí. Opravdu - ti dva spolu nežili. Po nějakém čase jsem se k němu nastěhovala, bylo to naprosto super období. Každý víkend jsme trávili s jeho synem z prvního manželství (jeho druhá manželka mu zakázala stýkat se se synem). Cítila jsem se s ním neuvěřitelně skvěle, byla jsem v sedmém nebi. Všichni mí známí mi říkali, že mě nikdy neviděli šťastnější. Všechno má své stinné stránky - po třech měsících společného soužití jsem se s přítelem pohádala kvůli neustále odkládanému rozvodu a on mi v zápalu hádky řekl, že jsem na jeho ženu zlá - ona prý šla kvůli mě na potrat!!! Psychicky jsem se složila, absolutně jsem ztratila chuť do života. Asi týden jsem absolutně nemohla jíst, k tomu jsem měla problémy se spánkem. Šla jsem opět k psychiatričce s prosbou o léky na zklidnění a spánek. Bohužel jsem léků zneužila a týden se naprosto předávkovávala. Díky mé kamarádce mě přítel po týdnu předávkovávání léky odvezl na psychiatrii. Za týden (!!!)jsem si zvládla vypěstovat celkem slušnou závislost na léky. K tomu jsem 14 dní nejedla - byla jsem kost a kůže. Týden jsem pobyla na "uzavřeném oddělení", pak mne přeložili na "otevřené", odkud jsem druhý den na vlastní žádost odešla v domnění, že jsem se se vším vyrovnala a vše zvládám. Musím podotknout, že z léků mám teď naprostou fobii a vezmu si je jen v případě, že mám nesnesitelné menstuační bolesti nebo migrénu. Bohužel problém s jídlem se moc nevyřešil a za dva týdny (samozřejmě jsem do všeho spadla znovu - přítel mne vůbec nepodržel) jsem na vlastní žádost nastoupila psychoterapeutickou léčbu. Šest týdnů jsem byla v nemocnici, kde jsem prošla několika fázemi. Zpočátku jsem byla relativně v pohodě, ale relativně jsem jedla. Po asi dvou týdnech jsme při jedné terapii narazili na pro mne velmi bolestivé a interní téma, o kterém jsem nikdy před tím nemluvila. Ani tam jsem nebyla schopná toto téma otevřít a zbavit se veškerých pocitů studu, mělo to jediný následek - začala jsem se zcela utápět v černých myšlenkách a začala opět hubnout. Když jsem se dostala během několika málo dní na 47 kilo, lékařka mi "nasadila" léky na podporu chuti k jídlu se slovy, že jde o sklon k anorexii. Když jsem odcházela z nemocnice, vážila jsem asi 50 kilo a musím říct, že jsem se opravdu vyrovnala s předchozím vztahem i s tím, že tento vztah skončil. Dnes je to už několik měsíců (a let) zpátky - jsem hloupá, ale "jeho" ve skrytu duše stále miluji. Vím ale to, že bych se k němu už nikdy víc nevrátila. V nejhorších chvílích mě podporovali mí přátelé - mí rodiče si nevšimli absolutně žádných změn (spíš to vidět nechtěli)! Teď je to téměř tři roky zpět, po léčení jsem se odstěhovala pryč od rodičů, rodného města (kde jsem velmi často potkávala svého přítele) a úplně se oprostila od všech vzpomínek. Bohužel - mé vypěstované sklony nejíst v době psychické zátěže mne od té doby neustále provázejí. Nejde o anorexii, spíš o problém s nemožností vyrovnat se se stresem a tlakem - v takovém období prostě nemůžu jíst. Podotýkám, že u mne nikdy nebyla stanovena diagnóza "anorexie" - pouze sklony k ní a ty lékaři odstraňovali ihned v jejich v počátcích. Teď je mi čerstvých 25 let, myslím si, že jsem během posledních let poměrně dost vyzrála (především psychicky), život už rozhodně nevidím přes růžové brýle. Snažím se vše (i partnerský vztah) vidět reálně a neustále žít s vědomím, že nic není věčné a všechno může jednoho dne skončit. I přes to, že normálně jím a nijak se neomezuji (opravdu zbožnuju sladkosti, které můžu jíst na kila), v době stresů (především pracovních) prostě nemám absolutně žádné pomyšlení na jídlo. Asi před rokem jsem měla velké stresy v tehdejším zaměstnání, zhubla jsem na 45 kilo a od té doby (ačkoli jsem dala výpověď, 3 měsíce pauzu a teď dělám ve skvělé firmě) stále bojuju se svou váhou. Ať dělám co dělám, stále mám při svých 165 cm 45 kilo. Před měsícem jsme byli s přítelem 14 dní na zahraniční dovolené - naprostý klid, žádné stresy, spousty jídla (věřte nebo ne, nejednou jsem toho snědla víc než můj přítel). Když jsme se vraceli, byla jsem šťastná, že jsem určitě přibrala aspoň na 48 kilo...když jsem doma zjistila, že mám stále původní váhu, navštívila jsem lékařku. Udělala mi několik vyšetření a vše uzavřela tím, že je se mnou vše v pořádku, jen mám prostě abnormálně dobré spalování...Možná sem můj příběh nepatří, nebojuji s probémem jako vy (nutit se k jídlu nebo nutit se nezvracet), nicméně určité problémy jsem měla také a jen chci varovat před tím, že vše zanechává své následky!!! Nemluvím pouze o problémy s váhou, díky prudkým výkyvům výhy mám problémy s padáním vlasů, vysokou kazivostí zubů apod. - ale o tom vám určitě vyprávět nemusím...Přeju vám všem krásnou a klidnou noc a hlavně pevnou vůli!!!

Čau holky. Myslela jsem si, že jsem se záchvatů už skoro zbavila, ale teď jsem měla dva za týden a hrozně mě to mrzí. Jako by mě to brzdilo v tom pokračovat v léčení. Ale nevzdám to, to každopádně. S kilama co mi přijdou "navíc" bojuju tak, že se směju (což jsem v době mýho hubnutí prakticky neznala) a začala jsem malovat. To mě hrozně pomáhá, mám pocit, že tím uvolním všechen stres, prostě všechny svý emoce, který mám pečlivě slisovaný až kdesi v koutku, uvolním a hodím na papír. Nemusím ani otevřít pusu a pod rukama se mi formuje něco, co vyjadřuje celej můj život, bolest kterou jsem prošla a radost, kterou jsem prožívala. Prostě maluju.. někdy se bojím jen zhluboka nadechnout, abych tu křehkost nerozbila. Prostě si teď už uvědomuju, že ve mně něco - jako v každým. Už nejsem jenom co nejmenší obal na vnitřnosti. Zamyslela jsem se nad sebou jako nad celkem, nad osobností, která cítí, žije a miluje. Zjistila jsem, že každej je něčím výjimečnej, a přemýšlela jsem, čím jsem výjimečná já. Přišla jsem na to, že chci být výjimečná tím, že budu odpouštějící, přátelská a tolerantní. Teď už věřím, že všechno špatný se děje proto, abysme dostali šanci objevit v nás další dobrou stránku... PS: Misskám nezávidím. Dovedete si představit, jak hrozný to pro ně musí být pořád se přetvařovat a dělat, jak jsou spokojený se svým jídelníčkem ala jeden list salátu a pěti hodinama v posilovně? Taky jsem si tím prošla, a tak je spíš lituju... Ten obal na vnitřnosti se stal jediným cílem jejich života. Posílám vám KISS, a buďte šťastný. Jsme krásný a jedinečný. Pa

Cauves Mysko a vsechny holky, co sem pisete!!Nepisu sem ted moc, protoze mam zkouskove obdobi a tedy nedostatek casu. Mysko a jak se mi dari?? Skvele!!! Uz 7 tydnu jsem nemela zachvat a pomalu ale jiste menim sve myslni, zacinam brat sve telo takove jake je a uvedomuji si, ze i kdyz jsem mela treba o nejake kilo mene, tak jsem spokojena nebyla. A neni to jen o vaze!!! Dost dulezite pro me taky je, ze se nutim do spoustu veci!! Driv jsem se dost zavirala doma a jedine na co jsem tak nejak porad myslela bylo jidlo, znate to!!! Ted chodim casto mezi lidi, navstevuju kamaradky, rodinu meho pritele, chodim ven. Hodne mi v tom pomohlo to, ze jsem si poridila pejska - cokoladoveho labradora - sice bydlime v malem byte, ale je uzasnej a na labradora docela klidnej. Navic me to ted i nuti chodit ven.Co bylo ze zacatku pro me dulezite je zmenit zpusob stravy a jakoby se znovu naucit jist. Uplne na zacatku jsem si davala hodne pozor na to co jim, protoze muj bulimicky mozek mel vsechno normalni jidlo zakazane a tak kdyz jsem si ho dala, tak doslo k zachvatu. Ze zacatku jsem tedy jedla hodne odlehcene, dost zeleniny. Jedla jsem pravidelne a hlavne jsem si dala na talir povolenou porci (co mi mozek dovolil) a uz jsem si nepridavala - to je nejdulezitejsi!!! Kazde dalsi sousto by mohlo vest k zachvatu. Postupne jsem si pak zacala cas od casu dopravat, ale vzdy jen trochu, aby toho nebylo moc a nedoslo k zachvatu. Ted uz jim normalne, obcas si dam nejakou sladkost. A hlavne z ceho mam radost je to, ze zase asi po peti letech jim vecer!!! Skvele si to s pritelem uzivame!!! Ale i tak si davam pozor na to co jim. Treba vecer se hlavne snazim zaradit do jidlenicku zeleninu. Je proste treba najit ten zlaty stred!!! A to je to nejtezsi. Neprijidat se ale ani se neomezovat... Ted vazim 55kg, 56kg na 173cm vysky. Jsem spokojena, nesnazim se zhubnout, spis tak nejak udrzovat vahu. Vazim se jednou za tyden. Vim, ze jeste nemam vyhrano a ze si musim porad davat sakra pozor, ale myslim ze jsem na dobre ceste.Vsem holkam ktere se v tom placate doporucuji vyhledat odbornou pomoc. Ma psycholozka mi moooooooooc pomohla a navedla me na spravnou cestu.Holky mejte se moc krasne, budu vam vsem drzet palce!!!A Mysko, co ty?? Jak jses na tom?? Vypada to, ze se mas fajn - co zachvaty? Paaaaaaaa, Sylva

Myslim si, že je to fajn, že ta petice vznikla. Aspoň se o tom začalo víc mluvit v médiích a lidi si to víc uvědomí. Já osobně na Miss nekoukám a missky jsou mi ukradený, neberu si je za vzor toho, jak bych chtěla vypadat, ale štve mě, že tohle nám je pořád VNUCOVANÝ jako "ideál krásy". Krása přece vypadá jinak. Nevím, proč by se pořád mělo tak prosazovat, že krásná holka = jedině vychrtlá. Takže petici určitě podporuju!!!

Ahoj,Nevím, jestli o tom víte, ale na netu je nová poradna pro ppp - je to na www.pppinfo.cz. Taky jsem tam našla petici na Miss - dost mě to překvapilo, ale říkám si, že se konečně někdo stará o to, čím nás furt cpou. Píšou tam, že nesouhlasí s propagací extrémní štíhlosti skrz soutěž Miss ČR. Podepsala jsem to.Co si o tom myslíte vy?

Ahoj holky, dlouho jsem sem nepsala, ucim se ted na zkousky na VS, takze casu mam fakt malo...Leni,moc se mi líbí, jak pises. Je videt, ze uz ses s tim poradne poprala a zacinas si uvedomovat, ze o hubenosti zivot neni, a jak je krasny nemyslet jenom na jidlo... Pripada mi, ze jsem (nastesti)v podobny fazi jako ty, a je to fakt uzasnej pocit. Taky mam obcas depky z vahy, ale ted uz je to nastesti jenom malokdy. Zacinam se fakt brat takova, jaka jsem, a to bych prala vam vsem... A tobe Leni preju, at vydrzis!!! To nejhorsi mas za sebou a ses na nejlepsi ceste.A co ty Sylvi, jak se dari? Casto jsem si vzpomnela, jak na tom asi ses... Muzem sem zas zacit vic psat, co ty na to?

Cau holky, diky za odpovedi...Je to zvlastni, snazim se s tim vsim bojovat a divam se na lidi kolem sebe a rikam si jak musi byt stastni, kdyz muzou myslet i na neco jinyho naz na jidlo - nebo lepe receno kdyz jidlo je pro ne jen tim, cim doopravdy je - jen vyzivou, kterou clovek potrebuje. Zjistila jsem, ze celej muj zivot v tomhle obdobi byl a je jen same co by kdyby... (znato to, ne? CO by bylo kdybych tenhle kolac nesnedla?...) Pripadam si ze at jdu kamkoliv, mam kolem sebe uzasne pruznou bublinu, ve které poletuje jen jídlo. To, co je venku, co je mimo mou bublinu, vidím jako skrz zelenej zakal a vsechno me to zajima jen do te miry, aby to neovlivnilo muj "jidelni svet". Ale snazim se holky, vazne. A kdyz se ted podivam kolem sebe, zjistuju, ze svet ma mnohem vic barev nez jsem predtim vubec vnimala. Zjistila jsem, ze svet se ani nezhrouti, ani do neho nenarazi meteorit, ani me ostatni neprestanou mit radi (- trvalo hodne dlouho, nez jsem prave tomuto bodu uverila), kdyz ztloustnu. V dobach mych 35ti kilo jsem sice byla hubena, ale rozhodne jsem nebyla stastna. A prave kvuli tomuhle jsem paradoxne chtela hubnout ne? Ted mam o 13kilo vic a jsem stastna. OK, lhala bych kdybych rekla, ze uz nikdy nebyvam v depresi skrz mou vahu, ale jde o to postupne tyhle myslenky ELIMINOVAT. A o to se snazim. Vite, minulej vikend jsem se fakt musela zasmat. Byl u nas kluk me segry, vysokej a hubenej jak nohatej pavouk. Chtel si vzit na snidani jogurt, a tak probiral lednicku a mrcel, ze nemame zadny, co by mu vyvohovali. Meli sme totiz jen Activie, ktery maji JEN 2,8g tuku. A na to on, ze je to zoufale malo. Nakonec vyhrabal aspon mirne proslyho Floriana, kterej ma 8,9g (coz uz se podle neho dalo jaks taks a strcit do pusy). Rekl mi, ze na neco ten clovek prece jezdit musi! A je to fakt, holky. MY to proste zvladnem. Vsechny sme si prosly peklem, a jeste jsme v nem dobrovolne prihazovaly polinka do ohne. A vite co udelame ted?? Vezmeme poradne tlustou deku a ten ohen udusime. Udelame za tim vsim tlustou caru. Vim, ze to nepujde ze dne na den, ale jsem 100procentne presvedcena, ze to zvladnem. Kdybyste me chtely napsat, klidne muzete na moje cislo: 777823345, na net se totiz moc nedostanu. DRZIM VAM (vlastne nam:) PALCE!!!

Aho holky,už přes 3 roky mám anorexii. Také si pročítám Vaše příspěvky a moc vám všem přeju uzdravení. Je mi 17 a všechno začalo jednou poznámkou. Paradoxně kluk, který mi řekl, že mám velký zadek, mi potom řekl, že bych měla něco nabrat. Hodně těžké období bylo, když jsem přecházela do prváku, ale bohu dík, že jsem tu školu přerušila. Bylo to pro mne samé trápení, které vedlo k tomu, že jsem už po čtvrté musela do nemocnice. Teď v září jsem nastoupila znovu do prváku na báječnou školu, kde mi všichni rozumí. Tím, že studuji obor sociální činnost. Dostává se mi hrozně moc porozumění. Asi jsem se i po těch několika letech zamilovala a můj život orientuje svojí pozornost někam jinam než na jídlo. Ale...Známé ale. Čím víc se mi dostává podpory, čim víc mě lidi chválí, tím víc mě dostává a nahlodává "Ona" (anorexie). Teď nevzali mého kamaráda na školu (já ho připravovala) a já si říkám ,že je to moje vina, že jse hrozně neschopná a jediné v čem se mi daří je manipulace s jídlem.V červnu máme se školou jet do zahraničí a já mám hrozný strach, že tam budu nejtlustší a že tam stloustnu. Před rokem by asi do mě nikdo neřekl, že bych byla někam schopná odjet, protože jediné co jsem znala byly 4 stěny mého pokoje. Moc bych tam chtěla, ale můj starch mě strašně ovládá. Nejenom, že v poslední době mám docela dost deprese, které mě stahují a já pochybuji i o své existenci. Holčiny, co bych dala za to vrátit ty roky zpět. Za chvíli mi bude 18 a já si říkám, že zatu dobu jsem poznala jenom nemocnice a jídlo.Mám pocit, že tenhle boj nikdy neskončí. Ale já už "super" kámošku vedle sebe nechci mít, ale je to těžké, vždyť vy to sami znáte nejlépe. Strašně moc Vám držím palečky a moc se mi líbí příspěvek Lenky. Ahoj Tony

3 roky se snažím přibrat, což se mi tedy podařilo - ale nechci přibrat moc. Mám za sebou anorexii i bulimku, ted mam 49 - 50 kg na 160 cm - proste nrmalni vaha. Doktorka po me chce ale 52 - 3 kilo. Ja vim, ze je to prkotina, 2, 3 kila...ale ja si pak budu pripadat tlusta. A budu se snazit zhubnut a pak zase budu pit pred kontrolou 2 litry vody, abych osalila doktorku, ktera tvrdi, ze jsem chronicka anorekticka, a to pry je horsi nez akutni podvyziva. Holky, ja nikdy nevazila vic nez 50 kilo, zhubla jsem ze 44 kilo na 35. Ted se citim celkem fajn, moje postava se mi uz docela libi...jen mam hruzu z prekroceni 50 kilo. Zazily jste to nekdy? Co, Lenko? Ja myslim, ze timto si projde kazda...ale ma vaha je podle me v poradku!!!! A nechci mit o 2 kila tezsi zadek a stehna, protoze jinde stejne nepriberu!!!Alena

Ahoj Leni a vsechny ostatni,tvuj prispevek se mi moc libil!! Je fakt, ze snad nejdulezitejsi je odstranit tu touhu po hubenosti. Pomalu se z toho dostavam (mam bulimii). Ted uz jsem 6 tydnu bez zachvatu a jsem moc rada, je mi mnohem lepe a navic jsem ani neztloustla. Jim normalne a vazim normalne a k cemu je hubenost?? Vzdyt vsude okolo nas je tolik fajn veci a netoci se vsechno jen kolem jidla a hubenosti!!! Drzim vsem palce, at jsme uz zdrave!!! Mejte se krasne!!! Sylva

Ahoj Lenko!Na to,že je ti teprve 17(nemyslim to špatně),tak si to napsala moc dobře a uvažuješ hodně rozumně..ale asi neni divu,po tov všem,čím si prošla a asi ještě pořád procházíš,viď?Já vím,je to stašně těžké..hlavně ta touha zhubnout a vše co se kolem toho točí.Držim palečky,aby ti tvůj zdravý přístup vydržel!

Cau holky, je mi 17 let a prošla jsem si anorexií i bulimií. Na svých 160cm jsem vážila 52kg, což bylo úplně normální, ale já jsem nechtěla být NORMÁLNÍ, chtěla jsem být nejlepší, nejhezčí, nejoblíbenější, nejúspěšnější --- NEJHUBENĚJŠÍ. Zhubla jsem za 3 měsíce na 37kg. Poslouchala jsem dnes a denně poznámky typu že vypadám jako z koncentráku atd... Proč jsem se nemohla přimět přibrat? Nevím. Možná se mi líbilo, že se o mě teď konečně někdo zajímal. Hlavně díky mámě a perfektní psychiatričce jsem se z toho jakš takš dostala (teď mám váhu 48kg), ale pomalu se na mě začala plížit bulimie. Po celé té šílené době hladovění jsem najednou měla chuť nacpat do sebe absolutně všechno jídlo, co najdu. Ale byla bych přece TLUSTÁ (= neoblíbená, ošklivá, nezajímavá,...). A tak se zvracení najednou jevilo jako nějaké kouzelné zaříkávadlo, které mě všeho zbaví -šup!- a je to pryč. Bylo to pro mě peklo, trpěla jsem hroznými depresemi, ale zároveň to pro mě bylo i vysvobozením, protože jsem v té době měla pocit, že než abych to jídlo musela strávit, radši bych si ho vlastnoručně vyházela ze žaludku. Teď vážím 48kg, přibírám a pokouším se zvládnout to. Mám kluka, kterej mě miluje takovou, jaká jsem, hrozně moc mi pomáhá. A holky, až vám někdo bude říkat, že klukům se NELÍBÍ vychrtlý holky, věřte jim!!! Zjišťovala jsem to od spousty kluků a je to tak. Teď zjišťuju, že ta doba, kdy mě ovládala anorexie bylo naprosto ztracené období- skoro nic si nepamatuju, jen únavu a vylízající kosti... Všem vám, kteří se s bulimií nebo anorexií vzkazuju, že porvat se s tím je určitě jedna z nejtěžších věcí v našem životě, ale pokud to zvládnem (pořád bojuju s touhou ZHUBNOUT), konečně se nám otevře svět a my budeme ŽÍT. ZASLOUŽÍME SI BÝT MILOVANÉ, MÁME SVOU CENU! Začněte se mít rády... Tohle je náš život. A já jsem se rozhodla, že chci žít. Držím vám palce a vy je prosím držte mně...

Jo,milá justie,tak s tim bych taky potřebovala poradit....

Ahojky,mam uz nejakou tu dobu bulimii a rada bych vedela - existuje nekdo, kdo mi muze pomoct pres mail? nebo kdo by mi poradil jak se toho zbavit apod.? Piste prosim na sea.jane"post.cz, dik