poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Wando,je dobře,že jsi napsala,ale musím souhlasit s pavoučkem-my se NIKDY nesmíme smířit s naší nemocí a nesmíme ji považovat za naši součást...Aspoň já to teda tak cítím a nejsem schopná přijmout fakt,že by mi bulimie měla odebrat několik let života nebo dokonce život celý.Holky,nedokážu si představit jaké to je mít maminku bulimičku,asi bych to nezvládla.Mluvíte o tom spolu nebo jak to u vás doma funguje?Omlouvám se,že se tak hloupě ptám,ale opravdu je to pro mě něco absurdního.Myslím na vás,přestože vás neznám,ale máme dost společného.Teď nejsem schopná víc psát,mám náladu pod psa(už jsem o tom psala včera),ale je to snad ještě horší.Všechno se mi hroutí,na jedné straně mám všechno,na druhé nic a jsem nešťastná.Vím,jen jedno-kdybych se bývala nepotkala s PPP jsem úplně někdo jiný.Zdravá,šťastná,téměř bezstarostná holka a ne troska trápící se něčím,co sama považuju za hloupé,zbytečné atd.Jo,teorie mi jde,vše si dokážu rozumem zdůvodnit,ale přesto podléhám.Dnes jsem se přejedla,zvracela jsem,mám deprasi.Budu končit,je to můj trest.Mějte se co nejlíp a držte se!Adéla

Wando, jsem moc ráda, že jsi napsala! Sny o jícnu - no jo, taky je mám a dost realistické a nejen o jícnu, třeba se mi zdá, že kouknu do zrcadla a nemám dva zuby a tak. Hruza. Taky se mi zdá často o jídle, jak se jen cpu, strašně moc, celý den, už nemám žádné peníze.. a pak se vzbudím zpocená a strašně vyděšená...Jinak asi takhle - nesmíš se smířít s tím, že bulimie "k Tobě patří". Není na ni nic pozitivního! Ber to jako přechodný syndrom, který by měl co nejdřív zmizet. Uvažuj o sobě pořád jako o normálním člověku, prosím, děláš spoustu jiných věcí než jsou ty okolo jídla.Přejídáš se hlavně proto, že přes týden takhle trpíš hlady, nedostatkem bílkovin a já nevím čeho všeho. Musíš se vzdát svého "dokonalého" jídelníčku, jíst prostě tak, jako normální lidi. Jinak se budeš při každé možné příležitosti neustále přejídat. Napiš sem, jak asi jíš, nemáš Ty, když jsi na koleji spíš anorektické příznaky? Já jsem si taky neuměla představit, že budu mít tolik kg. Teď už asi rok a půl vážím něco nad 60 a svět jde dál, mám normální postavu, přítel mě mám stále rád, víc, než když jsem měla 55.Promiň že se Ti odvažuji radit, teď jsem v tom taky pěkně lítala.. Ale tenkrát na gymplu jsem se z toho vyhrabala, dobře odmaturovala, dostala se na školu, v létě zvládla 2 měsíce pracovat v nemocnici, jet do ciziny...No taky se pochlubím. Včera jsem jedla normálně a nezvracela a nic jsem ani nepočítala, předevčírem taky. Dnes taky ok.Ale rodiče mají dnes oslavu:-((( hoooooory jídla. Nepřejím se na oslavě pokaždé, to ne.. a dneska pro to není obzvlášť žádný důvod, když jsem zase začala pořádně snažit.Taky přemýšlím, že tam prostě nepůjdu, můžu být místo toho s přítelem - má láhev velmi dobrého vína:)

Ahoj,uz delsi dobu se chodim divat na tuhle stranku,ale ted poprve jsem se rozhodla napsat.mam bulimi uz asi 4 roky.zacalo to na gymplu a porad pokracuje s tim rozdilem,ze kdyz jsem byla na stredni zvracela jsem i 3x denne,ted jelikoz jsem na vejsce a na kolejich a domu jezdim jen na vikendy uz nezvracim tak casto.na gymplu jsem byla nekolikrat hodne odhodlana s tim prestat,ale ted uz mam pocit,ze jsem se stim nejak smirila,beru to tak ze to ke me patri,mam desny stravovaci navyky,uz bych nedovedla se normalne najist,treba si dat "normalni"obed v menze jako napr.brambory +maso+omacka.pres tyden na kolejich jim hlavne ovoce a zeleninu,nebo veci ze kterych nemuzu nak moc pribrat a jakmile prijedu domu cpu se od rana do vecera.jsem z toho vazne nestastna,protoze mi to prekazi v mormalnim zivote,kdyz mam mekam jet s kamaradama premyslim o tom co se tam bude jist a radeji nejedu.jsem vazne blazen.to,ze jsem se odhodlala napsat,je hlavne kvuli pavouckovi.to co jsi psala se velice podoba me,taky studuju medicinu a moje mati taky trpi bulimii.je to poprvy co jsem to nekde a nekomu priznala.je mi jasny,ze kdyby to u nas doma bylo jinak,tak bych se stim uz mozna nejak vyrovnala,ja vim,ze je blbost se vymlouvat na mati ,ale kdyz prijedu domu a je tam vsude napeceno navareno a vidim jak se cpe,tak se proste neudrzim,a je to ohromadu tezsi se prekonat a neprejist se.Mam docela silnou vuli,a nekolikrat jsem delsi dobu nezvracela,ale kdyz jsem doma je to v haji.Jsem jak rozpolcena osobnost,jedna ma pulka s tim chce skoncovat,ale ta druha se vzdycky nemuze dockat az prijedu domu a nacpu se.takze se snazim jist zdrave aspon na tech kolejich.v tydnu chodim i cvioit.ani nejsem nak vychrtla,mam asi 55kg a merim 172.ale je fakt,ze uz jsem se hodne dlouho nevazila ,mam strach stoupnout na vahu,ale podle obleceni myslim,ze mam vahu +-stejnou.ale to ze bych treba jen trochu stloustla bych nesnesla.je paradoxni,ze studuju medicinu a presto porad takhle huntuju svy telo,ikdyz moc dobre vim,co to s nim dela.zdaji se mi sileny sny o mym jicnu,o tom ze mi vypadaji zuby atd..no nic,budu koncit,nejak jsem mse rozepsala,omlouvam se ,ze jsem neprispela zadnou radou,a jen se vypsala,ale vsem drzim pesti a doufam,ze se z toho otresnyho kolotoce se zdravim vymotame.desi me kolik holek jen v mym okoli timhle svinstvem trpi.takze vsem hodne sil do boje a pokud nekdo zareagujete na muj "prispevek"budu rada.ahoj W.

Pavoučku,je mi líto,co jsi zažila,ani já jsem neměla spokojený a klidný dětství,ale teď už mám doma pohodu a přesto...Dodnes mě dojímá šťastná,úplná rodina,šíleně to závidím mé nejlepší kamarádce-já to nepoznala a rodinné zázemí je opravdu velmi důležité.No,dost nostalgie...Zrovna jsem se najedla,sice toho bylo docela dost,ale zvracet nepůjdu,to už půjdu radši spát než abych se šla dávit kvůli dvěma rohlíkům na záchod.Padl na mě hrozný smutek-deprese ze sebe,školy,mýho přítele atd.Hrozně se bojím,že ho ztratím,ale cítím,že náš vztah už není to,co býval,jenže...-miluju ho...Ach jo,zas sem píšu,co mi přijde na mysl,ale ulevilo se mi,takže dík.Lindo,musíte být hrozně fajn.Taky mám takovou hodnou,chápající maminku a taky že trpí.Musím být zase zdravá,už kvůli ní,nezaslouží si dceru topící se ve zvratkách...papapa a držte se!Adéla

Holky, já vám asi moc nepomůžu, protože ničím podobným netrpím a nikdy jsem netrpěla. Jen sem občas zabloudím (a na jiná tato podobná témata) a vždycky mě dojme to zoufalství a hrůza, kterou popisujete. Jsem ve věku, kdy bych mohla být vaší matkou, naštěstí mám syny, u těch toto nehrozí. Mít dceru s tímto problémem, trpěla bych jak zvíře. Vy jste s touto nemocí samy? Opravdu tato nemoc dokáže člověka tak ovládnout? Nechodíte k psychologovi nebo psychiatrovi?Těžko se mi chápe, že to nejde zvládnout, ale VĚŘÍM VÁM TO. Jestli vám to nebude vadit, občas sem zabrousím a oslovím vás.Držím vám všechny palce.Linda

opuchle oci muzou byt pryc za jeden dva dny, kazda mala snaha se pocita a dava vysledky - nejdriv oci, pak mensi unava, mensi potreba spanku a za mesic kdovi..

Ach jo, ted sedim u PC, opuchly oblicej, cervene oci...Ja tu bulimii tak nenavidim!!!

je vám taky pořád taková zima? mám děsně studený ruce a nohy a to je doma 21 stupen a jsem teple oblecena. moc doufam ze i tohle prejde.měla jsem jogurt - koupila jsem si značku kterou jsem v životě nejedla a nedívala jsem se na kal. hodnotu (fakt) a pak jablko. a v pohodě..teď si uvědomuju že v tý menze jsem automaticky sáhla po nějaký soje, i když mi vůbec nechutná, to je asi chyba, co..

A., ty máš podváhu a potřebuješ přibrat, já vážím 63/171 a když to ukazuje 64 a mám slabou chvilku(no teď furt) znamená to pro mě jistý krok do obezity. Bohužel mám obezitu v rodině - máma a babička jsou jak koule, je pravda, že obě nikdy nesportovaly a nezdravě jedly.. ale takový ty hlášky "jaká matka taková katka" a pod.:-((občas si z toho přítel udělá srandu a já prožívám hrozné chvilky.Ono s tou matkou je to širší problém: od mámy jsem se ve 13 naučila držet diety, v 15 přejídat a zvracet(opravdu měla asi 2 roky bulimii). Jen můj malej výlet do anorexie byl naprosto samostatný počin. Další věc, máma na mě vždycky strašně řvala kvůli kravinám, bila mě, třeba kvůli dvojce ve škole, špatně(dle jejího názoru) utřenému nádobí.. bačkorou, jinými předměty, tahala mě za vlasy.. Nejvíc jsem od ní dostala za svoje problémy s jídlem, vždycky jsem pro ní byla ta nejhorší, nejhnusnější, sprostě mi nadávala.. a za dvě hodiny se tvářila jakoby nic, bez jakékoliv omluvy. A postoj otce - nikdy matce nic neřekl, nikdy mě neutěšil, když jsem měla od mámy do krve rozbitej nos,brýle, někdy se dokonce v takové situaci sebral a šel na procházku, že prej nemůže snášet ten řev. To přestalo až když jsem se odstěhovala(v 17), jinak by to pokračovalo až doteď. To jsem se rozepsala. A. - přečtu si pár stránek dozadu, ať jsem in. Moc Ti držím palce. A ve více lidech se to lépe táhne. U pc můžu být často - mám kabel, tak to tady zase rozjedem jako kdysi - mimochodem celkem mi to tady pomohlo.Tu svoji práci mám už skoro hotovou:)

Vítku, dík, chápu, že to bylo míněno trochu jako nadsázka - studuju medinu a vím jak to asi vypadá. Ale přesně na tohleto nakopnutí jsem čekala. Najednou se na sebe dívám z pohledu normálně žijícího člověka. Mám toho v životě dost, tolik super věcí, kterými se můžu zabývat. Určitě o sobě napíšu víc, až budu mít čas.Aleno - pro dnešek to opravdu pomohlo. Byla jsem na obědě v menze, nevím kolik to má kcal, nechala jsem jen trochu - tak dvě lžíce. Teď mám práci na pc a od pěti nějaký program až do večera, tak do půl 11. Ozvu se brzy.

Pavoučku,Alča má pravdu,vím,že to víš,všechny to víme a přesto...Alčo,držím se jakž takž,sice jsem v neděli selhala,ale snažím se dál pokračovat v nezvracení.Jo,ta neděle mě mrzí,mám tisíc výmluv,proč jsem se MUSELA přejíst a MUSELA zvracet,ale všechno jsou to jenom bludy,protože pro TOHLE důvod zkrátka neexistuje.Chápu,jak se asi cítíš-taky mám ráda domov a vždy se mi stýská.Jsi skvělá,že nezvracíš přestože se občas třeba i víc najíš-na tohle já asi nemám,stále čekám,že se to jednou otočí.Jinak jsem zjistila,že mé zvracení opravdu s váhou souvisí,podvědomě jsem si totiž namlouvala,že jsem na jídle závislá,chutná mi a zvracím proto,protože mi je špatně-OMYL!-zvracím proto,protože se bojím přibrat.Přesto,že na mě plandá i velikost S,přesto,že mi celý okolí tvrdí,že by mi minimálně 5kg jenom prospělo,přesto,že vím,že podle BMI mám podváhu jak hrom atd...,přesto se nárůstu váhy bojím,což musím co nejdřív odbourat,jinak mi už opravdu není pomoci.Co jsem jedla celkem normálně a nezvracela,přibrala jsem kilo a není mi to jedno.Jo,už jsem se stím "smířila",zhubnout se ho nesnažím,ale v tu chvíli jsem byla fakt naštvaná.Připadám si jak blázen,ale jak se mám těmhle pocitům ubránit?Dneska jdu k doktorovi,docela se těším,když se vypovídám,je mi líp.Holky,mějte se se krásně-Alčo,ty si to užij doma a Pavoučku,ty se drž,jsem v tom s tebou,papa

>Už spotřebovalo všechen tuk, tak půjde na svaly,> to znamená, že ti začne ujídat srdce a ty umřeš> ve 30 na infart?Chápu dobře míněnou snahu někomu pomoci, ale nemůžu si odpustit drobnou "technickou poznámku": Srdeční svalovina neatrofuje ani při extrémním hladovění, a i kdyby tomu tak bylo, infarkt (nedostatečné prokrvení srdečního svalu) má úplně jiné příčiny (většinou arteriosklerózu).

Aleno, dík, tohle jsem potřebovala

Adel, to, že v jídle to už nikdy nebude normální, to je asi pravda. Ovšem musíme se řídit podle těch, kteří jedí normálně a snnažit se to dělat jako oni. Časem se to zlepší. Já si pamatuju na dilemata, třeba když jsem si měla nandat knedlíky. Já vůbec nevěděla, kolik si jich mám na talíř dát nebo když se mně ptaly kuchařky u okénka, kolik jich chci. Chodila jsem totiž chvíli i na obědy do školy a doufala, že mi to pomůže nezvracet, ale nepomohlo. Ale třeba takovou tu závodní kuchyni, tu mám hrozně ráda. Teď když jsem v menze, nikdo se mně na nic neptá , já sním všechno, co mám na talíři a někdy jsem docela nacpaná, někdy ne. Ale to jídlo mi fakt hrozně chutná. Přecpu se většinou když přijedu ze školy domů, protože doma je spousta dobrot a já si dopřávám, protože prostě nechci si odpírat jídlo mám z toho strach. Kdybych začala nějak tloustnout, asi bych se to snažila změnit, ale protože se má váha zatím nějak radikálně nahoru nepohybuje, necítím potřebu. Jinak škola - no, jde to. Ono je to všecho zajímavé, ale mně prostě dělá problémy si zvyknout na to, že nejsem doma, to otravné ježdění na kolej...V pondělí se vždycky cítím hrozně, to se mi stýská, v úterý je to lepší, ve středu ještě lepší a ve čtrvtek jedu domů, takže to jsem už OK. Asi se to časem upraví. Mám z tebe radost, Adel, fakt moc velkou. Ať se ti daří.

Ani nevim, jak mám začít. Pavoučku, z tveho dopisu jsem dovodila, žes měla ppp cca před třemi roky, pak jsi to dostala pod kontrolu a ted v tom zase jsi až po krk. Já ti naprosto věřím, že jakmile je clověk na vejšce, je to další těžká zkouška. Já to sama teď poznavam na vlastni kůži, jak je to těžké, nebýt doma a přitom normálně jíst, musím se k tomu někdy hrozně přemáhat a někdy se taky přecpu, hlavně když jsem večer na pokoji sama, chci se učit a místo toho jím - ale i když se potom cítím blbě, zvracet prostě nejdu - za prve je to jen trochu větší porce a ja ulítávám hlavně na takových věcech jako je nutela, to prostě si mažu jeden suchar za druhým suchar proto, že mam bohužel bezlepkovou dietu a za druhe jsem za zvracením udělala tlustou čáru dnem nástupu do nemocnice před rokem a půl, od té doby jsem prostě nezvracela a vím, že kdybych jednou selhala, tak to bude průser...Zase to bude jako na začátku, kdy jsem zvracela jen jednou týdně o víkendu a pak ze sebe rvala ty hromady jídla několikrát denně... Je to hrozny, takový život, jaký žiješ. Prosím tě, nepočítej si příjem, to je zbytečný!!! Já vím, že se ti zdá, že bez toho nevydržíš, že jsi na tom závislá, to je všechno pravda, jenže ty se musíš přinutit nepřemýšlet nad energetickou hodnotou jídla, navíc když sportuješ, tak bys měla jíst úplně bez výčitek!!! Vždyť ty jsi přece chytrá holka, která si uvědomuje, co dělá špatně, tak s tím přece zvládneš něco udělat. Píšeš, že máš spoustu volného času. Jakou vejšku děláš? A bydlíš na koleji? Zkus se napsat na nějaké kroužky, jdi s kamoškama na kafčo, zasportuj si, ale ne proto, abys pálila kalorie, ale proto, abys z toho měla radost, ne každý den, prostě s mírou. Píšeš, že nesportuješ kvůli hubnutí, ale doufám, žes poznala, že si minimálně sama sobě i nám tady lžeš. To přece není pravda! Jsi těžká mentálka, která se za chvíli zničí. Tvoje tělo kvůli tomu zvracení nedostává téměř žádné látky, je unavené, jak dlouho myslíš, že ho můžeš takhle trápit? A myslíš si, že zvládneš školu, kyž se všechno bude točit zase jen kolem toho jídla? Uvědomuješ si, že si tělo při nedostatku začne brát samo ze sebe? Už spotřebovalo všechen tuk, tak půjde na svaly, to znamená, že ti začne ujídat srdce a ty umřeš ve 30 na infart? Léčila jsi se před těmi třemi roky? Jsi ještě v péči nějakého odborníka? Jestli ne, věnuj zbytek své energie na hledání nějakého doktora na psychologii či psychiatrii, to je tvoje záchrana, to mi věř. Doufám, že jsem se tě nějak nedotkla, to bych byla nerada. Ozvi se co nejdřív, držím ti palce. Alena

Lindo, díky. Jasně že to časem vydržím. Jenže dnes ještě nebyl ten pravý den. Večer jsem se přejedla, dnes teda jen jednou ale stejně.. V tu chvíli je mi všechno jedno, přitom zásah je na dosah ruky - posadit se, párkrát se zhluboka nadechnout.,, No ale nemá cenu abych si tu nadávala. zítra jedu znova.

Pavoučku, přeji ti, ať vydržíš. Nikdy bych nevěřila, jak nenápadně člověk sklouzne této nemoci.Jsem dost tlustá, ale toto zažívat nechci.Hodně síly všem.L

Tak jsem se vecer opet prejedla a zvracela, je mi nanic, kdyz to pisu.. ale nic jinyho se asi nedalo cekat,bylo to proste pokracovani celeho dne, utrapene telo si rika o dalsi a dali jidlo, mozek je naprosto zatemnen. ale uz to nebylo tak hrozny.kazdopadne s tim ted zatocim - ano, tak jako uz strasne moc krat - ale je to potreba. zivot prede mnou je dlouhy a chci zacit zit ihned.dva tydny vubec nevlezu na vahu at se deje co se dejebudu se snazit jist 8000 kj denne, hlavne rano a na obednebudu dva tydny zvracet - to tady rikam verejne a budu se sakra stydet kdyz to porusimtak diky moc kazdymu kdo si to precte

ahoj, neco jsem sem psala pred 2,5 lety. to jsem byla ve tretaku na gymplu a celkem jsem dostala jidlo pod kontrolu. jenze ted - vejska, moc volneho casu, stale rostouci naroky. navic jsem zacala dost sportovat(ne kvuli hubnuti, kvuli kondici) a to s bulimii a omezovanim se v jidle nejde absolutne dohromady! jsem slaba, nerostou mi svaly tak jak maji, nemam vydrz...tyden jsem zkusila jist trochu normalne, pocitala jsem si prijem a dva dny jsem opravdu snedla asi 1900 kcal a nezvracela. po tydnu jsem se zvazila - bylo tam o kg vic(nadvahu nemam a to kilo neni objektivne zadna katastrofa). ted jsem z toho totalne v prdeli. kdyz neco snim, tak jim dal a zvracim, porad mam hrozny hlad, klepu se zimou, tresou se mi ruce, hotova troska.. ted jsem konecne prestala. takovy ulet uz dlouho nepamatuju.. omlouvam se za tu zmatenost, potrebovala jsem se trochu vypsat.. hned mam trochu nadhled.dost jsem premyslela, a prejidam se z velke casti jen protoze normalne snim tak polovinu az dve tretiny toho co je normalni, po trech dnech mi zacne byt strasne blbe a dostanu hroznej hlad - a vaha ukazuje ze jsem asi kilo zhubla. ted kdyz mam vetsi vydej - behani, cviceni - tak energeticky deficit je jeste horsi a muj hlad taky. asi to nejde jinak nez se snazit jist dost, porad, kazdy den.. premlouvat se, i kdyz se citim "precpana". jednou jsem mela pocit ze se cely den fakt preziram - mela jsem dva dalamanky k obedu misto jednoho, dala jsem si kakao, "normalni veceri" - a vyslo mi jen 5700 Kj??? a to jsem ten den hodinu behala. nenene, to je malo, nevydrzim to, prezeru se nebo mi bude strasne blbe, budu slaba. jenze tyhle argumenty zabiraji jen nekdy... ja prece nejsem blba, tak proc nepouzivam svuj mozek na to abych se dala dohromady...:-(

Už několikrat jsem si uvědomila, že jsem vlastně díky anorexii dospěla. Vždycky jsem byla takový tichý introvert, který si na něco nového těžko zvyká a byla jsem bez kamarádů, takové ošklivé káčátko...Chtěla jsem být lepší, mám tuhle touhu v sobě pořád, tak jsem si řekla, že když nejsem hezká, budu mít alespoň lepší postavu a už to jelo, to, že jsem potkala svého přítele, byl jen další důvod ke zhubnutí. Já měla anorexii fakt ráda, k léčení mě dohnalo to zvracení a ja se te krasné nadpozemské anorexie nechtěla ještě ani po roce vzdat a i teď mě přitahuje a pořád s tím bojuju a každé jídlo je pro mě malým vítězstvím, že jsem si ho neodepřela. Začala jsem se mít radši, mam rada své tělo i přes jeho nynější nedostatky (tedy nedostatky podle toho okolního povrchního světa). musela jsem se sama rozhodnout, čemu dám přednost a rozhodla jsem se správně a dalo mi to velkou práci a já si začala sama sebe vážit víc. Moc mi pomohl můj přítel - víte - já si nedovedla představit, že někdy přiberu 15 kilo a někomu se budu ještě líbit. Změnila jsem se povahově - začala jsem být sebevědomnější, bavit se se spoustou lidí, sama sobě se teď líbím mnohem víc než dřív, těch 15 kilo mě opravdu změnilo. Všimli si toho nejen doma, ale i spolužáci ve škole, bylo to super. Teď tedy řeším jiné problémy - ta nová škola, přes týden na koleji, vůbec se mi tady nelíbí a hrozně se mi stýská...Doufám jenom, že to časem přejde. Už musím končit, tak někdy příště, pa, Alena