poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Nazdar děvčata, přečetla jdem si několik článků věnovanému tomotu problému.O bulimii a anorexii jsem četla již mnoho. Ja sama měřím 163cm a vážím 58kg.Podle vás anorektiček a bulimiček je to strašná váha, kterou byste nechtěly a začaly byste až nechutně hubnout.Cožpak si neuvědomujete, že tuto vyhublost vyžaduje pouhá společenská konvence?Podle mě základem štastného života je vyrovnanost,svoboda a bestarostnost,kterým vám všem nemocným chybí.Nikdy nebude spokojeni se svým životem a pořád se budete hnát za vyhublostí,ale především si trvale zkazíte celé trávicí ústrojí.A jako ženy ztratíte možnost někdy přivést na svět dítě.Stojí to vůbec za to takhle hubnout, vždyť je to celý nesmysl.Ja sama jsem nikdy nedržela dietu,je pravda že se vyhýbám smaženým jídlům, dávám přednost rybám a luštěninám. Jsem štasný člověk se spoustou zájmů a hlavně jsem ráda, že jsem zdravá,protože zdraví je nejdůležitější věc na světě, a že jednou budu moc mít mnoho dětí. Pochopoly jste vůbec, co jsem vám anorektičkám a bulimičkám chtěla zdělit?

Ahoj, dekuji vsem - moc mi pomahaji Vase prispevky. Prosim, zajima me jestli mate take problemy s menstruaci.Jiz 6 mesicu po vysazeni antikoncepce mne mesicky neprisly. Samozrejme jsem se jiz davno obratila na odbornou pomoc,ale rada bych take slysela zkusenosti jinych. Predem dekuji Adriana

Pro Petru: I když jsou hrubky Kateřiny dost hrozné, přesto má ve všem ostatním velkou pravdu. Namísto planého naříkání a sebelítosti začala na sobě pracovat a to tím správným způsobem. Pochopila, že bulimie se zbaví jedině pravidelným jídlem v dostatečném množství a to takovými potravinami, které nebudou provokovat přejídání (tzv. zdravé potraviny). Paní Maxi svým pasívním postojem (dělejte se mnou něco, já jsem vyjímečný pacient, na kterého vaše metody nezabírají) zbytečně vzbuzuje dojem, že stejně nemá cenu se snažit. Zatím vypadá jako "porcelánová panenka", ale jak dlouho ještě?Já jsem trpěla bulimií od 36 let po drastické dietě, při které jsem zhubla 53 kg. Ničení vlastního těla mi vydrželo do mých 48, kdy jsem objevila v knihkupectví knihu jednoho anglického lékaře "Mentální bulimie a jak se vyléčit". Když jsem ji začala číst, tak jsem plakala, neboť to bylo jako o mně. Byla jsem v té době nešťastná, osamělá a opět tlustá jako předtím, ba ještě víc. Navíc jsem měla o problém navíc: bulimii.Začala jsem se snažit podle této příručky. Ne vždy se to podařilo. Ale dnes je mi 5l let, jsem sice dál obézní, ale snažím se jíst potraviny, které mému tělu prospívají. Chodím cvičit, našla jsem si zpět své zapomenuté koníčky, pořídila jsem si psa. Pochopila jsem, že nejvíc hodná musím být sama na sebe. Tak jak to řekla Kateřina - neubližovat nikomu, koho máme rádi, teď už můžu říct, že i sama sobě.

pro paní Petru: I když jsou hrubky paní Kateřiny dost hrozné, podstatné pro mně je to, že má ve všem ostatním pravdu. Místo sebelitování a omluv pro sebe samou, že je vlastně nemocná, začala na rozdíl od mnohých z nás něco pro sebe dělat. Asi při psaní svých poznatků hodně spěchala a také asi poprvé o tom problému s někým mluvila, i když písemně. Pochopila, že jí nepomůže ani tým doktorů, ani pasivita (už se s tím nedá nic dělat), ale vlastní úsilí a touha neubližovat těm, které miluje (i sobě). Např. paní Maxi je dost agresívní v tom, jak všem družkám v neštěstí vnucuje představu o nemožnosti proti tomu něco podniknout. Já nic, já jsem "vyjímečný pacient", na kterého vaše metody nepůsobí, dělejte něco, ať se uzdravím. Zatím možná vypadá jako porcelánová panenka, ale jak dlouho ještě? Já jsem se stala bulimičkou od 36 let po velmi drastické dietě, při které jsem zhubla 54 kg. Panický strach, že opět naberu ztracená kila, mně naučil zbavovat se snězeného jídla zvracením. Postupně jsem v určitých dnech buď nejedla vůbec, nebo jedla a zvracela. Tato kontrola váhy ovšem brzo přestala fungovat a já, ačkoliv jsem zvracela, stejně jsem postupně přibírala na váze. Zdá se to neuvěřitelné, ale v mých 48 letech jsem byla obézní ještě víc, než předtím a kromě toho jsem měla o problém víc: bulimii a depresi. Byla jsem osamocená se svým trápením. neměla jsem se komu svěřit.Potom se mi stalo to, co Kateřině: přečetla jsem pár knih o tomto problému a začala ho řešit. Nejvíc mi pomohla kniha jednoho anglického lékaře"Mentální bulimie a jak se vyléčit", kterou jsem si zakoupila. Díky ní jsem pochopila, že cesta k uzdravení je, a to přes mnou zatím nenáviděné jídlo. Nejíst - znamená podlehnout záchvatu přejídání a zvracení. Jíst - rozumné a zdravé potraviny, je jediný způsob, jak se uzdravit. Dnes je mi 5l, jsem sice dál tlustá, ale už nezvracím. Snažím se jíst hodně zeleniny a ovoce, těstoviny, obilniny, masa jen málo a to jen vařené či dušené. Chodím cvičit, vrátila jsem se ke svým koníčkům - kreslení a modelování. Pokud mám nutkání se přejíst, vždy si uvědomím příčinu - většinou je to po stresu či naštvání se na něco či na někoho. Vždy si řeknu: On (ona, to) mi nestojí za ničení si vlastního těla. Jestli při této životosprávě zhubnu, nebo ne, je mi už jedno. Stačí mi dobrý pocit, že jsem neublížila nikomu, koho mám, nebo chci mít ráda, tedy teď už i sobě.

Pro mamku Pavlu. Je mi líto, že Vás moje příspěvky tak rozčilují. Nemáte ale pravdu v tom, že jsem na dobré cestě - když jsem si svoji nemoc uvědomila. Víte Pavlo, já vím celých dlouhých deset let (10 nejlepších roků života !!!), že jsem psychicky nemocná, přesto tu cestu k uzdravení pořád ne a ne najít. A nenašla jsem ji ani s odbornou pomocí doktorů, asi jsem výjimečný pacient!A fakt jsem se snažila strašně moc, vím to sama a nemá cenu o tom kohokoliv přesvědčovat. Zdravím Vás.

Paní Kateřino,naučte se správně pravopis - mrkněte se do Pravidel českého pravopisu, ty Vaše hrubky jsou šílené a neomluvitelné!!! Kazíte pověst, že anorektičky a bulimičky jsou převážně ženy s vyšším IQ.Petra.

Přečetla jsem si všechny vaše příspěvky. Asi to co napíšu se většině nebude líbit, soudím tak podle předchozích reakcích. Ale já vím o čem píši i já jsem měla stejné problémy asi hodně z vás naštvu mě by to taky tenkrát naštvalo ale poku aspoň jedný z vás to pomůže budu ráda . Záměrně píšu měla protože teď už jsem asi tři roky v pohodě. Bude mi 28 let. Zvracet jsem začala v 16 letech. Při výšce 168 mám v současnosti 55 kg někdy 56 kg já se moc nevážím tak zrovna nevím a z toho co tady píšete tak získala dojem, že jím jako

Přečetla jsem si všechny vaše příspěvky. Asi to co napíšu se většině nebude líbit, soudím tak podle předchozích reakcích. Ale já vím o čem píši i já jsem měla stejné problémy asi hodně z vás naštvu mě by to taky tenkrát naštvalo ale poku aspoň jedný z vás to pomůže budu ráda . Záměrně píšu měla protože teď už jsem asi tři roky v pohodě. Bude mi 28 let. Zvracet jsem začala v 16 letech. Při výšce 168 mám v současnosti 55 kg někdy 56 kg já se moc nevážím tak zrovna nevím a z toho co tady píšete tak získala dojem, že jím jako

No Maxi, teď ses předvedla. Potřebovala bys asi ohnout přes koleno. Neutíkej z boje a nestrkej hlavu do písku. Myslím, že jsi na dobré cestě, uvědomila sis svou nemoc. Jenom čti, tyhle články, přispívej svými názory, všechny jsou užitečné. Neztrácej naději a bojuj, přece se té mrše jen tak nevzdáš!Renatko, proti oteklým tvářím je jen jediný recept, NEZVRACET!

Ahoj holky!Jsem strašně ráda, že jsem objevila toto skvělé diskusní fórum. S bulimií se potýkám už sedm let a jsem na ni úplně sama. Vždy, když jsem o tomto problému někde četla, říkala jsem si, kde ty všechny bulimičky jsou. Nikoho ze svého okolí s touto poruchou neznám ani z doslechu. Takže jsem jen snila, že jednou potkám nějakou podobně postiženou a budeme na to alespoň dvě. I když je pravda, že se s tím asi každý jen tak nesvěří. O mně to například také nikdo neví ani netuší.Fyzicky není nic vidět, kromě - a to je důvod, proč sem píšu - mám neustále poblém s napuchlým obličejem. Někde jsem četla, že je to u bulimie v důsledku otékání slinných žláz.Může mi, prosím, někdo poradit, co s tím a jestli se to projevuje skutečně u všech? Díky a moc se těším na odpověď!Renata

Ahoj Vierco,nerada bych Tě zklamala ve Tvé víře, že se za pár měsíců z PPP dostaneš. Před deseti lety jsem taky věřila, že se jednou uzdravím a budu normální jako dřív. A jen já sama vím, kolik snahy jsem do toho dala a co všechno pro to udělala. A ejhle, rok se s rokem sešel a ona je se mnou ta moje bulimie pořád, i po dlouhých deseti letech!!! Nevím, kdy mě ta mrcha zabije, ale znovu opakuji, že se jí nikdy nezbavím. A to, že holky píšete, že čtyři, deset, dvacet nebo sto dnů nezvracíte, přeci ani v nejmenším neznamená, že jste se PPP zbavily! I já mám dny, kdy to zvládám, pak v tom lítám o to víc a hůř.Přeji všem hodně síly a nechci, aby byl můj příspěvek srovnáván s výše uvedeným (Andrejka), protože spolu nemáme společného nic, kromě té absolutní beznaděje. A všechny vězte, že jsem nechtěla žádné z vás brát víru - všem přeji hodně síly. Já ji ztratila dávno. Jo, a taky jsem se asi potřebovala někomu svěřit. Slibuji všem rozhořčeným, že tohle je můj poslední příspěvek. Ahojky.

Ahoj,nenechám si vzít optimismus a naději - vyléčené anorektičky skutečně jsou. Nevím, jestli se vyléčily úplně, to možná ne, ale i tak to za to stálo. Ještě když jsem chodila na gymnázium, měla jsem anorektickou spolužačku. Tenkrát se o tom ještě tolik nevědělo, ale každému bylo jasné, že to s ní není nějak v pořádku. Měřila 170cm a její váha se pohybovala od 43 do 45 kg. Síla, co? Jedla jen půlku celozrnného rohlíku a dvě jablka denně (to je pomalu jako jeden jogurt a deset krekrů, energetický příjem jako v koncentráku), přestala menstruovat a skončila v nemocnici. Za tu dobu se ale v jejím životě odehrála významná věc, která možná její odhodlání být štíhlá i za cenu smrti zvrátila: našla si báječného kluka, se kterým je pořád. Věřím, že on ji drží nad vodou. I teď je sice vyhublá (50kg), ale aspoň jí, vypadá zdravěji, už má i menstruaci a nemluví o tom, jak by měla zhubnout. Já věřím tomu, že se vyléčím. Musím. Chci. A jestli ne úplně, i tak to určitě nebude horší než teď. Když pravidelně zvracíte několikrát denně, je velký úspěch, když to omezíte třeba jen jednou za tři dny. Nezvracím jedenáct dní. Sice jsem se za tu dobu dvakrát přejedla, ale aspoň jsem to jídlo udržela v sobě. Už týden mám jídlo na příděly a vida, přibrala jsem jedno kilo. Až se má váha vyšplhá na 55kg, mám slíbené, že se budu moci o svou stravu starat sama. SAMA. Víte, co to znamená? Strašlivou odpovědnost, velký závazek, trošku se bojím, jestli to zvládnu. Zatím si ale zvykám na normální režim: včera jsme byli se svým mužem v poilovně a já cvičila, zase po dlouhé době, a necítila jsem nedostatek energie. Cvičení je báječná věc, skvěle se u toho člověk odreaguje. Nevěřím tomu, že je všechno naše snažení úplně zbytečné. To už by bylo úplně zbytečné i žít, vždyť přece každý někdy zemře, tak na co, že jo. Holky, nenechte si vzít svoji víru a naději, srovnávejte se s těmi, kterým se vyléčení podařilo. O co jme horší než ty vyléčené? Myslím, že vůbec o nic.

Ahojky,po přečtení těch dvou smutných zpráv mi běh mráz po zádech.Není pravda,že se nelze vyléčit.Možná budeme mít částečně problémy celej život ale i tak to za to STOJÍ!!!Já v současné době nezvracím asi 4 dny,koupila jsem si knížku od Dr.Krcha-B-jak bojovat s přejídáním.Ukázala mi spoustu věcí,který jsem si nechtěla přiznat.Tak postupuju přesně podle jejího návodu,nedržet žádnou dietu,nekoukat na kalorické tabulky,a hlavně nevěšet hlavu,to je nejdůležitější i když selžete a sníte celou lednici,a pak vyzvracíte.Tak knížka mi připadá fakt dobrá,je to dost krutý způsob léčby,ale účinný,vřele doporučuju.Zatím se mějte,držte se a nevěřte,že se nevyléčíte.Zuza

Mila Andrejko,Maxi a vsem vam podobne!I mne se po precteni vasich dopisu zvedla hladina adrenalinu v krvi.Tak jako Julinka podotkla,ze spoustu z nas,bojujicich,jste privedly misto optimisticctejsich myslenek k dalsim pesimistictejsim myslenkam.Ale po par chvilich jsem si uvedomila,ze vase neduvera k vyleceni prameni jen z vas.Ja se z bulimiie dostavam a jsem na tom cim dal lip.NEVERIM,ze se z ni neda dostat.Je to jen v kazde z nas.Kazda si musi uvedomit hodnoty toho,co od zivota chce.Ja jsem si uvedomila,ze nechci ve stari pri premyslenim nad svym zivotem zkonstatovat,ze jsem s prominutim prozvracela to nejkrasnejsi.Ja chci mit zdrave deti,stastne manzelstvi a vse ,co k zivotu patri.To,ze vasi manzele vi o vasi nemoci je sice fajn,je treba mit kolem sebe oporu toho nejblizsiho.Jenze ve vztahu dvou se ma laska nejen prijimat,ale i rozdavat.Jake to musi byt pro ne,videt jak se trapite,premyslite nad kazdym soustem,zvracite?Zaslouzi si oni zit takovy zivot?Nebudte sobci a zacnete myslet nejen na sebe a jidlo.Vy uz za sebou mate prvni krok k tomu,abyste zacaly se svou bulimii neco delat.Vy uz jste si priznaly,ze mate problem a tim problemem je bulimie.Ted je jen na vas,co dal.Neni to lehka cesta,ale tak jako se da vylecit alkoholik,tak jako se da vylecit narkoman,tak se da vylecit bulimik ci anorektik.Musi jen chtit.Vule je pekna potvurka,ale kdyz se chce vsechno jde.Ja si nechci zpackat zivot kvuli jidlu.Cokoladu a dalsi dobroty si prece lidi nevymysleli k tomu,aby se kvuli nim trapili.Najdete si jiny zdroj vasi pozornosti nez je jidlo,vyhybejte se situacim prejidani a nasledneho zvraceni.Pokud zacnete jist zdrave,zacnete cvicit muzu vam rict,ze maximalne priberete dve az tri kila.S projimadly si to take rozmyslete.Mne trva skoro ctvrt roku si upravit rezim.Co mi pri tom pomaha?Piji vodu,jim hodne zeleniny a ovoce podporujici traveni.Jim hodne sojovych vyrobku,bile maso,jogurty,nejim prilohy,ty nahrazuju salaty.Kdyz pecivo,tak jen tmave a jak samy uznate,to jsou jen zakony zdrave stravy.Je to jen ve vas,bud chcete nebo nechcete.Kazda si musite najit ten pravy duvod.Jen se s tim nesmirujte,vy jste se do toho dostaly,trapite nejen sebe,ale lidi okolo sebe.Chcete skoncit jako zubyztracejici trosky zavisle na projimadlech a jidle?Uvedomte si i dalsi vec,jako bulimicky ci anorekticky nebudete nikdy se sebou spokojene,i kdyz vase vaha bude na ctyricitce,vase miry 75-55-75 ,nikdy si nebudete pripadat akorat.A vymazte z hlavy to,ze se nikdy nikdo z bulimie a anorexie nedostal.My ,co tady piseme, jsme toho dukazem.Mamko Pavlo,drz se,moc Ti fandim a Tve dceri taky.Julinko,i Ty jsi nasla svuj duvod,a drzim Ti palecky pri prekonavani tezkych chvil,ktere jsou kolem Tebe a Tveho tatinka.

AHOJ VŠICHNI,posilam Vam svuj pribeh. Je mi 40 let, vypadam o 20 let mladsi, jsem vdana, mam dve deti a hodneho manzela, aktivne sportuji, v zamestnani jsem uspesna............Od svych 18 let trpim bulimii, kterou se mi dari zvladat v cca 2-3 letych intervalech. Nikdo to o me nevi. Peru se se svou zavislosti sama a az nyni mohu rici, ze postupne vitezim. Proc? Pomohlo mi:1/ prijmout fakt, ze je to nemoc a ze to za me nikdo nevyresi2/ celozrnná strava+prijem tekutin+vitaminy3/ jiné zájmy - pestovani kytek, cetba, playstation, internet, studium cizich jazyku, sport-na ktery jsem zvykla, spolecnost, a jine vztahy s prateli.Nevim, co si od tohoto slibuji, jsem tak zbabela, ze se uvadim anonyme, ale zaroven chci rici - jde to - ale musi kazdy sam - ani 10psychiatru to za vas nevyresi - a ten pocit vitezstvi za to stoji.

Andrejko a Maxi, připojuji se k Julii. Je mi vás opravdu líto, ale ve vašem případě mi to připadá jako soutěž: Kdo je na tom hůř. Já si vůbec nemyslím že to naše snažení je k ničemu. Vidím to doma, moje dcera bojuje a myslím, že je na tom čím dál lépe. Jde to pomalu, to ano, ale jde to. Jen musíte chtít a pokud ve vás zůstala alespoň špetka naděje, tak to nesmíte vzdát a už vůbec ne říkat všem že to nemá cenu. Má to velkou cenu, cenu života.Pavla

Ahoj Maxi, to co opisujes doverne poznam. Vzdy mam doma Guttalax, a niekdy mam vycitky svedomia ked si nevezmem, alebo naopak vezmem. Je to jedno kolo. Ale bola som u doktorky, ktora mi poradila, vypocula ma, a tak sa snazim. Je to tazsie ako som si myslela. kazdy vecer cvicim ako blazon, brucho mam ako kamen, citim sa unavena. Pocuvam kritku od kolegyn ze s nimi nechodim na obedy a vyzeram hrozne. Ale snazim sa!!! verim, ze budem silna a ze zapar mesiacov, Vam vsetkym budem moct napisat, ze som to zvladla. Ved prvy krok je priznat si problem, a to uz mam nastastie za sebou. Hlavne si musime uvedomit, ze zdravie je najdolezitejsie. Drzim vsetkym palce.

Takže - Andrejko a Maxi, po přečtení vašich příspěvků jsem byla docela v šoku. Dochází vám, že vašim postojem a skepsí jste možná podlomily poslední zbytečky vůle a naděje, které některé z nás tady pracně zažehly, nabíjely jsme se zde elánem, vůlí a chutí s tímhle neřádem něco dělat a teď výpovědi vás dvou - chce se mi z toho brečet. Obě píšete, že žijete přítomností, co bude někdy potom vás nezajímá, své nemoci jste zcela podlehly a rezignovaly na ní a je vám to jedno, necháte se zžírat a pak i zabít???? Obě máte muže, kterého milujete, uvědomujete si vůbec, jak jste vůči nim sobecké??? A jistě nejen vůči nim, ale máte přeci ještě nějaké příbuzné, rodiče, přátele, kterým nejste lhostejní, ale dle vašeho přístupu soudím, že oni ám lhostejní jsou. Vůbec se nezamýšlíte nad tím, jak moc ubližujete sobě a okolí. Fakt je vám jedno, že třeba jednou umřete a že to ani nemusí dlouho trvat??? Že jsou tu mladí lidi, kterým není souzeno žít, ale rádi by si život vychutnávali plnými doušky a vy si ze světa pomalu ale jistě pomáháte samy? Ono se vám to může jevit tak, že to máte vlastně pod kontrolou, že to vaše tělo třeba příliš nehuntuje, ale ono se to jednou sečte. Holky, nezlobte se na mě, že jsem zvolila trochu ostřejší tón, možná zatím nejostřejší ze všech myých příspěvků, ale mně ta vaše rezignace absolutně naštvala. A i to, že plno holek si třeba po přečtení vašich dopisů řekne

Ahoj Vando.Prožila jsem skoro ten samý problém,jen jsem se netrápila cvičením,ale opakovaným zvracením,pro pocit dokonalosti.Též jsem přestala menstruovat.Začaly návštěvy lékařů,až mě můj gynekolog poslal na vyšetření štítné žlázy/ta při velmi rychlém zhubnutí,přestává správně pracovat/.Nález jsem měla a začala jsem brát prášky,ale nepřestala s bulimií.Přesto po roce a půl jsem otěhotněla a dnes mám čtyřletou krásnou holčičku.Zkus jít na to vyšetření a uvidíš.Beru nyní antikoncepci,ale přesto mám obavu zda otěhotním znovu.Otravuje mě takový styl života,ale nemám odvahu jít k někomu na poradu.Je pravda,že když jsem pryč z domova tak nezvracím,ale po návratu v tom jedu zase.Přeji Ti hodně štěstí a zkus to.Ozvi se.Ahoj Aja

No teda nevím jak jsi to Maxi myslela, protože už přes dva roky nejsem B a ani nemám sklony do toho vklouzout (zatím). Je to o pevné vůli a člověk to musí dělat pro sebe. Možná se ti zdá dva roky bez zvracení málo, ale já jsem na to patřičně hrdá. A nějaké 2-3 kila na víc proti tomu normálně jíst to je nic. aspoň pro mě. Držím vám palce, ale je jen na vás zda budete chtít s tím něco dělat. ahoj