poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Milá Katko,Tvůj nevšední příběh mně zaujal natolik,že jsem se rozhodla Ti odepsat. Přesto, že mám problémy s bulimií a též trpím cukrovkou (zatím bez inzulinu), jeví se mi po přečtení Tvého článku moje potíže jako bezvýznamné. Tvůj smutný příběh mluví především o Tvé osamělosti a nepochopení ze strany přátel, a co je horší, rodiny. Obdivuji Tě, že při tom všem ještě dokážeš studovat. To, že jsi byla doma bita, je trestuhodné a vlastně si myslím, že všechen ten nedostatek lásky a soucitu způsobilo Tvé přejídání. Věřím, že v sobě najdeš sílu a postavíš se všemu, v sázce je Tvé zdraví. Nevzdávej se ve vyhledávání přátel, myslím, že se určitě najde někdo(jestli už takový není), který Tě bude milovat i s Tvou nemocí a bude se snažit Ti pomoci a ne Tě srážet k zemi. Přeji Ti moc hodných lidí kolem sebe a pevnou vůli. Marie

Mila Mariko, zrovna poslednich par dni, jsem na Tebe myslela a premyslela, co je s Tebou, ze se neozyvas. Tusila jsem ze je v tom bud nemocnice, nebo ze se vede hur a ze nemas chut sem o tom psat stale dokola to same. Uz, uz jsem se chystala, ze Te vyzvu, at se nam ozves. Bobinko, vis, me ted z toho, co pises pripada, ze mas pocit, ze se proti Tobe spiknul cely svet. A ze se mermomoci drzis zuby nehty toho sveho, ze se toho jeste nechces vzdat. Nechas ostatni, at si s Tebou delaji, co chteji, vis ze to stejne neni nic platny, protoze Ty jeste sama nechces... Ale rada bych se pletla. Mariko, vzpamatuj se. Oni Ti chteji jen pomoci, nechteji Ti ublizit, to v zadnym pripade, jen jim na Tobe zalezi. Proto delaji,co mysi, ze pomuze Te z toho dostat. Vis? Napis Bobinko zase. Budu se tesit a ostatni urcite taky. Aja

Mila Marketko, jsem na Tebe hrda, jak na to sama a skvele jdes. S tema penezma mas naprostou pravdu. Ja byla to samy, nemohla jsem mit ani kacku a co navic, jit nakoupit, kdyz jsem byla hladova. To bych se neudrzela od skupovani, jako by to byla posledni sance na nakup v zivote. Postupn2 jsem se dopracovala nejak k tomu, ze ikdyz penize mam, nejak me to nelaka. Proste mi predstava toho uz nic nerika. Musim se priznat. Vcera sel manzel do prace po par dnech volona. Ani nevim proc, najednou jsem si sla pro neco k jidlu. Ani ne moc, jen zbytek od vecere, co jsem nedojedla. A zacala jsem jist. Po chvilice jsem si uvedomila, ze to co delam, me uz nic nerika a ze me to uz nebavi, a sla jsem to vratit do lednice. Nebylo proc zvracet. Vcera jsem se trochu za to sama pred sebou stydela, ale dneska mam radost z pocitu, ktere jsem pocitila. Mohla jsem si to vsechno zase cely zopakovat, ale uz me to proste nic nerikalo, a to je prima. Berusko, drzim Ti pesticky a fandim Tve odvaze, uvidis, ze budes cim dal radeji za to, co ted delas pro sebe. Tak se drz, drz, drz...Aja

Ahoj holčiny, na tomto fóru jsem byla naposledy 22.1. a od té doby se dost věcí změnilo. Mám za sebou výlet na psychiatrickou kliniku, byla jsem strašně na dně a ani teď to (zatím?) nevidím moc růžově. Snažím se nezvracet, ale už mám tak v háji žaludek, že je mi zle po všem, co sním. Zhubla jsem z 57 na 54, od žaludečních kyselin mě pálí celý hrtan a ústní dutina, cítím se mizerně. Chodím na psychoterapii, kde se snažím sebe samu nahlížet trochu jinak. Doma dostávám jídlo na "příděly" jako v nemocnici a připadám si jako nesvéprávná. Už nedokážu normálně myslet, mé myšlenky se týkají jen jídla, diet a zvracení, je to začarovaný kruh, ze kterého nemůžu ven. Teď tu píšu, zvedá se mi žaludek a mám křeče, protože jsem právě snědla jablko. Dneska jsem zatím nezvracela, ale zato včera čtyřikrát. Vždycky mi naskáčou na hrudi a na rukou takové ty protivné rudé fleky, rozbuší se mi srdce a mám pocit jako když umírám. Neustále jsem v depresi, ale aspoň se s tím snažím něco dělat. Docela mě děsí, kolik dívek má stejný problém jako já. Proto cítím strašnou povinnost vás ostatní, u kterých tato nemoc ještě úplně nepropukla, varovat - nelžete samy sobě tak jako jsem to dělala já: zastírání reality vede do pekel, tím se nic nevyřeší. Problémy s bulimií mám už strašně dlouho, jsou to téměř čtyři roky. Nikdy to neprobíhalo v kuse, vždycky jsem zvracela třeba jen dvakrát třikrát do měsíce a byly doby, kdy jsem nezvracela vůbec. Zhoršilo se to za poslední půlrok, kdy jsem začala zvracet skoro každý den. Vše jsem si přiznala až před Vánocemi a i tak jsem si namlouvala, že na tom nejsem zase tak špatně, že je to teprve v začátku a že to mám víceméně pod kontrolou. Neměla jsem. V době mého posledního příspěvku jsem onemocněla angínou a po vyléčení (přibrala jsem 1kg) se moje nemoc rozjela na plné obrátky a šla jsem si na chvíli poležet na psychiatrii. Nic příjemného, ale asi to bylo nutné. No nic, kočky, jdu si stáhnout vaše příspěvky, abych si je přečetla. Je jich dost, což znamená, že v tom žádná není sama. Pa.

Ahojky, pokaždé když přijdu k počítači, jako první se vrhnu na tuhle stránku. Moc vám všem děkuju za podporu a pěkný slovíčka. Můžu říct, že krásně zahřejou na srdíčku a člověk získá ten krásný pocit, že má proč bojovat. Zatím se držím a je mi skvělě. V sobotu jsem byla sama celý den a měla jsem obrovské nutkání se přejíst. Zabránila tomu vlastně taková malá náhoda - nebylo co.Něco na snídani se našlo, oběd v menze a žádný peníze v ruce ani na účtě. K večeru přijela mamka a ségra - šli jsme do divadla. Pak jme zašly na kafe a dala jsem si topinku. I když si žaludek žádal víc, neměl šanci. Mohla jsem krásně usnout s pocitem, že si můžu připsat pomyslnou čárečku za další den co jsem zvládla. Jenom mi to potvrdilo něco, na co jsem přišla už dávno, ale ne moc často se tím řídila. Pro mě je nejlepší, pokud si jídlo nikdy nekupuju do zásoby. Končivalo to tak, že jsem byla schopna projíst během jednoho týdne peníze na měsíc. Studuju, bydlím sama v bytě a těch peněz opravdu moc není. Když něco potřebuju musím jít na brigádu. A potom, všechny ty vydřený penízky skončí úplně jinde než jsem původně zamýšlela - v žaludku(nebo spíš v záchodě).Když jsem to jednou propočítávala, jistila jsem, že už bych si pěkně ušetřila. Zkusila jsem to jinak. Zaplatím si obědy a kreditku si schovám ke svému klukovi. Sem tam pak za to zajdem nakoupit pro mějídlo, když něco potřebuju mimo to vyberu si a kartu mu vrátím. Možná to vypadá hloupě, ale prostě ve mě není tolik vůle a zodpovědnosti, abych dokázala hospodařit sama. A postupně se to musím nějak naučit. Zatím okrádám a omezuju sama sebe, ale v budoucnu by to bylo horší. Moc na vás všechny myslím a doufám, že ta síla a odhodlání nám vydrží. Alenko, koukla jsem se na tvoje příspěvky o bulimii o kterých ses zmínila. Moc ti fandím a věřím, že je ocení spousta lidí. Vlastně přemýšlím, že je pošlu Tomovi(můj přitel).Tyhle věci ještě mezi náma nejsou úplně vyjasněné a hledala jsem něco, z čeho by pochopil podstatu mých problémů. Uvidíme.

Mila Andrejko, ani nevis, jak jsem rada, ze Te vidim. Uz jsem se o Tebe bala. Pravidelne jsem cekala, ze se ozves a s postupem casu jsem tusila, ze to neni se S. vporadku. Stale si myslim, ze pro nej plati ta sama pravidla a vsechno, jako u nasi zavislosti. Je to jen zavislost, i kdyz na necem jinem. Urcite jdi k te psycholozce, potrebujes i radu nekoho odbornejsiho, ale ani ona ho nezastavi v tom, co on sam nechce zastavit. Nicmene, da Ti par rad, jak se snazit pomoci, ale to hlavni musi on sam. Je mi lito, ze zase pada tam, kde byl. Nafackovala bych mu, za to jak ublizuje Tobe, ale vim, ze by to nepomohlo. Rozhodne mu nedavej zadne penize a nepomahej mu financne. Mas toho ted sama az az diky nemu a on, ikdyz Te ma asi rad, by to pouzil na to, co je mu ted drogou. Vis sama, ze ho neuhlidas, a ze on to dela ze zavislosti a situace, ve ktere je - dluhy am se podiva. to ho mozna nuti zkouset hrat dal, protoze co kdyby treba vyhral?... Bud trpeliva, cas ukaze, co a jak.Jen pokud muzes, neopoustej ho. Ani to by ho neprobudilo, prosteze Te ma asi rad k smrti. Mezadej, aby Ti dokazal lasku tim, ze prestane. To nejde. To vas rozdeli. Drzim Vam obema pesti. Ukaz mu tyhle stranky, rekni mu svem minulem trapeni se s nasi zavislosti, ukaz mu ze vis, co to je, ale taky, ze vis, ze s e ta prestat. Pa pa Alca

Mila Denisko,pro Tebe plati to samy, co pro Katku. Uc se vyplnit cas. Cimkoliv. Zacni sama sebou a konecne si doprej trosku radosti, namisto sezeni a nipani se v tom, co je ted nejjednoudussi a momentalne nejlepe po ruce a tim je jidlo. Zkusiala sis nekdy treba napsat sama sobe zamilovany dopis, poslat ho a pak ho najit ve schrance? Uz jen to psani si sama sobe par hezkych slov. Je to fuska, ver mi. Ale naucis se k sobe mluvit hezky, naucis se vnimat hezke stranky, ktere evidentne mas, jak tu vsechny vidime. Zkus to, ci ono. Cokoliv, co Te zahreje na dusicce Deni. Napis, co zkousis, at vime jak se vede. Aja

Mila Katko,jsem rada, ze jsi nasla odvahu nam rikat i o tech nejinitmnejsich pocitech a myslenkach. Vim, ze to neni snadny. Chovani Tvych rodicu absolutne nechapu. Ale vis. co? I oni jsou chybujjici lide, maji nejake sve duvody. Mama asi se se boji ztratit Jeho. Vi, ze Ty tu budes porad a nechce delat doma zlo, tak mlci jako ryba. Ty jim muzes ukazat, ze se o sebe umis postarat, vim ze to Tva maminka vi, jak si vedes sama dobre. Ty jim muzes ukazat, ze se se svymi problemy umis prat, ci zkusis prat sama. Fandim TI z celeho srdce. Ty potrebujes zacit jist Katko. JIst. Vim, ze to je Tvou nejvetsi obavou, ale Ty musis. Vim, i jakou utechou ja jidlo, ale vis, na svete jsou i jine utechy. Bude trvat, nez je najdes a nez zacnou prevazovat nad jidlem, ale ver mi, jidlo neni tim nejlepsim a nejucinnejsim lekem na bolest duse. To ulevi jen na par minut a pak je hur. Najdi si neco, co Te tesi a vracej se k tomu, hyckej si to jako poklad nejvetsi. Kdyby to slo, vzala bych si Tebe a Vas vsechny sem k sobe na cas a pracovaly bychom na tom spolu. Vim, ze by nam to slo. Ale take vim, ze se da pracovat sam. Ja mam manzela tady, ale to je taky jedina osoba, kterou vedle jeho rodicu znam. Nemam kamarady, neznam nikoho. Nikam se nedostanu bez svoleni manzela a to jen kdyz neni v praci, protoze je to vsude daleko. A tak tu jsem skoro porad sama, protoze on pracuje a ja jeste nemuzu. Sama v jedno baraku, ktery mi leze krkem, a se spoustou casu, ktery jsem se musela postupne naucit vyuzivat sama. Slo to tezce a pomalu. Rok a pul Kato. Az po roce a pul, jsem nasla silu zacit neco delat po tech celych 10-ti letech.Nakonec jsem tomu vsemu rada, protoze se nebezpecnym situacim nemuzu vyhybat a tvrdit, ze jsem OK, protoze vsechny vime, ze nejhorsi je byt sam a nemit, co delat a mit moznost... Jsem v nich nepretrzite a musim se ucit jim celit. Zacni se ucit vyuzivat a nicit cas a samotu jinak, nez jidlem. Cti, koukej na TV, Pis -cokolic dopisy, basnicky, denik..., zacni se venovat svym zalibam. Ja uz premyslim i o pleteni. a podobnych blbustkach, ale ted uz vlastne zjistuji, ze toho casu mam nejak min, nez bych potrebovala. A tak ho nechci marit myslenkami o jidle a delam toho...Zacni treba tim, ze zacnes pecovat o to, co mas..o sve telo a krasu, takove jake je. dej si sprchu, nacesej si vlasky, namaluj se hezky, nalakuj nehty nejak nezvykle, oblec se pohodlne , ale slusive, ver mi i to jde, jdi se projit sama, ci s nekym, nebo si porid pejska. V utulcich je davaji zdarma a kde se Ty najis, najde se i jidlo pro pejska. Nebo mysku, krecka...A uvidis, jak to male stvoreni dovede pohladit a potesit,a navic budes mit za nej zodpovednost. Zkratka nauc se delat veci, ktere Te zahreji na srdicku, protoze, i kdyz ted asi budes odporovat, i Ty si zaslouzis stesti a klid a spokojenost. Zkousej se zamerit na tohle. Drzim Ti pesti a napis, jak se to ucis. Aja

Mila Macinko,vis, ja jsem v sobe svuj problem taky dlouho dusila. Nevedela jsem jeste, jak velky problem to je a co jak se to po case zhorsi.Jen jsem vedela, ze muj vztah k jidlu neni normalni. To jsem byla Anorekticka. Pak jsem se po case rozhodla jit k psychiatricce, tehdy jeste pro deti a mladez, a aspon tam jsem si ulevila. Nebo jsem si myslela, ze jsem si ulevila. Ona mi toti potom sdelila, taky at si pisu denicek a ze s tim musim prestat a kdyz ne, ze me posle do nemocnice. Ja myslela, ze omdlim. Byla jsem na stredni a vedela jsem, ze to by znamenalo konec skoly a taky vsichni by se to dozvedeli a to jsem nechtela.A vedela jsem, ze ja bych te hospitalizaci v tom veku nemohla nijak zabranit. Tak jsem tam po par navstevach proste prestala chodit. A zase jsem na to byla sama. Pak, ani nevim presne kdy, jsem uz dostala strach a taky jsem se moc uzirala,tak jsem to rekla jeden mamine. Uz jsem mela plny zuby lhani a potrebovala jsem nejakou pomoc. Maminka nevedla nic o tehle nemoci a tak to pochopila, ze jsem jen pitoma, ze chci byt stihla, jako nejaka kamaradka a rekla, mi at teda prestanu, nebo ze me vyhodi. Nepochopila to. Tak jsem zacala lhat i ji, ze uz jsem vpohode. Obcas se zeptala, ale jinak se o tom nemluvilo. Tak jsem lhala, obcas rekla pravdu a kdyz jsem videla zase tu nechapajici tvar, tak jsem zase a zase lhala. Pak jsem se dostala k psychologovi a ten taky doporucoval lecbu v nemocnici. Vahala jsem dlouho, nehctela jsem zameskat ve skole, mela jsem pred maturirou. Rok na to, jsem si nadelal financni problemy, kdyz jsem delala v te herne, a to nejsem gamblerka, ale proste jsem nemela na to sve, tehdy uz bulimicke chovani, penize a ty masiny vypadaly tolik slibne. Hodne jsem prohrala, prasklo to, ja to svedla na pokuseni. Splacela jsem a hrala dal, abych driv splatila. Blbec. Prohrala jsem vic, mnohem vic a uz jsem byla tak na dne, ze tam v praci jsem se pokusila, cela otupela a unavena zivotem, o sebevrazdu. Nasel me jeden kamarad odtud. Byl to cikan, hrac a obchodnik s drogama, a nasi si mysleli, ze s nim neco mam. Obcas jsme sli spolu ven. Vzal me do nemocnice a ja pak skoncila na psychiatrii s pokusem o sebe vrazdu a A. A hrani. Nasi na mne zanevreli a ani jednou za mnou neprisli, nechteli uz se mnou nic mit. Jen tata mi jednoho dne prinesl papiry, o tom ze se me vzdavaji jako dcery. Cela otupela jsem je podepsala. Ani se neptal, jak mi je. Chladny rozhovor bez jakeho koliv citu. Jen vztek. V nemocnici jsem jeste zhubla, byla to sice psychiatrie, ale na takovy normalni veci, jako narkomani, deprese a tak, tak se tam mnou, co se tyce A nikdo moc nezabyval. A ja chtela umrit. Nejedla jsem, az jsem jednoho dne omdlela pred doktorem. Doporucili lecbu. Ja jsem zavolal mame, plna strachu, ze se mnou ani nebude chtit mluvit. Cela na dne jsem tomu chladnemu hlasu bez zajmu na druhe strane dratu sdelila, ze chci pomoc, ze chci normalne zit a spaltit, co mam, ze jestli mi pomozou, ze chci na to leceni. Mamka rekla, ze ji to je fuk, co delam, ale nakonec souhlasila, ze je to naposled, co mi pomahaji. Nevim, proc, ale odtud me poslali na leceni do MOstu, na normalni psychiatricke oddeleni, kde zase o A nic nevedeli. Nikdo se ani nezajimal, jak jim, co citim. Nic. Tam jsem byla asi tyden. Zhubla jsem na 40 kilo a nemohla jsem v sobe udrzet uz ani vodu, vse slo samo ven. Nasi prijeli a kdyz to videli, okamzite me vzali domu a ze pujdeme za mym psychologem, at me doporuci na to leceni v Praze, kde se tim zabyvaji. Maminka mi pomahala zacit jist, jako miminko, abych neco udrzela, aby se zase zaludek naucil travit.Delala, co mohla, co umela. Na lecbu se ceka a pro me se tam uvolnilo misto po dvu mesicich. Byla jsem doma, nasi mi pomohli splatit dluh v praci, s tim, ze az se vratim, pujdu do prace a vsechno jim splatim, i to, co jsem je stala, kdyz jsem tam zila, nez jsem jela a podpora po dobu hospitalizece. Brala jsem to jako svou posledni sanci. Delala jsem, co jsem mohla a vse se melo k dobremu, i kdyz ze strany roicu jsem citila neduveru. Asi i to me postrkavalo kupredu. Tlacilo k boji. Jedla jsem tam, pribrala, nezvracela a byla na nejlepsi ceste k uzdraveni. Po dvou mesicich lecba skoncila a ja jela domu, hrda, ze se mi dari. Nasla jsem si praci,zacala splacet a splacela a splacela. Asi po 14-ti dnech jsem zacal padat zpatky. Zase jsem lhala. Pak uz uz jsem mela srach, ze to praskne, a v te dobe jsem potkala sveho prvniho manzela. Hned jsem se k nemu stehovala a vypadla tak nasim z oci. Nebyli nadseny a moc se k nam nehlasili. Ani na svatbu neprisli. Asi mela mama pravdu, kdyz mi pak rekla, ze si myslela, ze jsem odesla, jen abych jim zmizela z oci. Asi mela pravdu, dneska tomu verim, ze jsem chtela jen vypadnout. Nicmene, stalo se a ja se pak uz s Bulimii potacela az donedavna. Pak po case, jsem si nasla s mamkou k sobe cestu, ona nejak nechala my problemy mym rozhodnuti, ze to je muj zivot, a staly se z nas velky kamaradky, co suz nemusi lhat, ted mi drzi pesti a VERI mi. Jsem rada, ze ji mam, a kdybych mohla vratit cas, vsechny problemy a starosti, kteryma jsem ji protahla, bych vymazala. Aaaale, co, asi ne, jinak bychom se asi tak nesblizily. Vsechno ma svuj duvod na tomhle svete, i kdyz mozna ted nechapeme, proc se tak deje. Dneska se nebojim mluvit o svym problemu. Vis, rikam si, ze to neni jen tak z rozmaru, a ten, kdo me ma rad doopravdy, komu na me vazne zalezi, to prijme jako soucast me, ze jsem taky clovek, co ma problemy, i kdyz pro nekoho mozna nepochopitelne hloupy problemy. A ti, co se jen tvari, ze odpadnou. A divila jsem se, co jsem zacala otevrene o tom mluvit, kolik lidi kolem zustalo, kolika lidem na mne vlastne zalezi. Driv jsem to netusila. Vlastne neodpadl nikdo, na kom zalezelo me. A tak Macinku, ber to tak, ze to je Tvuj zivot. Po nikom nechces, aby Te litoval, ci plne chapal, chces prece jen byt uprimna. Tak uprimna, jak chces, aby lide byli uprimni k Tobe. Priznej si ten problem a mluv o tom s lkidmi kolem. Vic se s lidma sblizis, oni se priblizi Tobe a Tobe se ulevi a oni se na Tebe nebudou divat jako, ze jsi z nepochopitelnych duvodu podovin, uz budou vedet, ze za Tvym chovanim se skryva pro Tebe velky problem. Neni to lehky se naucit o tom mluvit, ale dneska uz lidi vi vic, nez driv, az se budes sama divit. Otevri se a mluv o sobe, dej lidem nahlednout do sveho Ja.Drzim To pesti, at jsi silna a at to zvladnes. Snad Ti moje slova neco napovi. Pa pa Alena

Ahoj holky,cetla jsem vase clanky a musim rist,ze jsem konecne nasla nekoho,kdo je na tom stejne jako ja.Nevim co mam delat,merim 168 cm a vazim 52 kg,vim ze je to docela prirozena vaha,ale me to stale pripada mnoho,pred pul rokem jsem vazila o 10 kg vice,a v diete stale pokracuji,jidlo mi chutna,ale jakmile s nim neco tucneho,vzdy musim jit zvracet,nekdy dokonce drzim i hladovku,a to tak,ze se najim jen trochu rano a pak za cely den snim jen 3 jablka,dalsi den uz mam ale velky hlad,tak se pro zmenu nacpu vsim,co mam po ruce a musim jit opet zvracet a takto se to opakuje uz pul roku,stale dokola,vubec nevim co s timto problemem mam delat,co se mnou bude za pul roku,nebo za delsi dobu,prosim poradte mi.Ahoj.

Ahoj všechny holky!Tuto diskusi čtu už od začátku, ale až teď jsem se rozhodla sem také něco napsat. Tak strašně bych vám všem chtěla pomoci. Sama jsem nad tou propastí stála. Z týdenního nejezení se stávalo víkendové přejídání, následoval týden braní projímadel, nejezení a opět víkendové "žranice". Pak začalo přejídání i v normálním pracovním týdnu. Prožívala jsem stavy, že jsem se svíjela bolestí na zemi, myslela, že prasknu, vykřikovala jsem, že už je to naposledy, že zítra už začnu normálně... Ráno jsem šla do práce, na sobě jsem měla ty nejvolnější věci, protože jsem byla přece strašně tlustá a nafouklá. Byla jsem hnusná, tak proč se třeba i malovat? Proč se na lidi usmívat? Takže docela pěkné maniodepresivní chování... Nějaké odhodlání začít druhý den normálně prostě nikdy nefungovaly. Nakonec jsem se svěřila mamině a požádala ji, aby mi našla pomoc.... A tak jsem se dostala k odbornici - psychiatričce - začala docházet na sezení, nosila jsem si deníček s přehledem toho, co jsem snědla, kolik toho bylo, jaké jsem měla pocity... No, holky, sama nevím, co se stalo, ale dostala jsem se z toho. Taky jsem přišla do nové práce, a bylo jí nějak hodně, a prostě člověka to nutilo myslet také na jiné věci než jídlo. A když právě čtu vaše příspěvky, zdá se mi, že jsem všem těm hrůzám, co bych mohla prožít, jako zázrakem unikla. Kdybych na tuto rubriku nenarazila, možná bych i pomalu zapomínala na to, jak jsem se kdysi svíjela na zemi, brečela a snažila se přesvědčovat o tom, že jídlo pro mě nemůže být středobodem celého mého bytí... Prostě řekla bych, že už jsem, co se týče jídla, docela v pohodě, ale tato diskuse mě zase o těch pár let vrátila a nemůže mi být jedno to, co tu všechny prožíváte. Rubriku jsem objevila díky Alče, která mi odpověděla v jiné rubrice, kam jsem psala (kterou jsem vlastně zavedla), a to je gamblerství. Holky moje, všechny závislosti jsou hrozivé a možná právě to, že jsem té hrůze zvané bulimie tak šťastně utekla, se mi vrátilo v tom, že můj přítel je gambler. Jestli budete mít některá chuť, přečtěte si mé příspěvky. Vím, že všechny toho máte dost, ale já jsem se právě snažila najít dívku s podobnými zkušenostmi. Ale odepsala mi jen Alča. Ve středu jdu k psychiatričce, co se gamblerstvím zabývá. Řekla, že si budme o všem moci popovídat, což potřebuji. Ale nejvíc ze všeho potřebuji najít nějakou jinou partnerku gamblera, potřebuji s ní probrat spoustu věcí. Moc se tím vším užírám. A dokud nenajdu nějakou pomoc já, co se týče toho gamblerství, mám potřebu pomoci aspoň tím, co se týče A+B. Protože vím, že to jde dostat se z toho. Holky, nechápu, ale absolutně nechápu, proč musí být v lidském životě tolik bolesti a utrpení. Vždyť, jak mnohé z vás samy napsaly, jsme tu jen na chvíli. Někdy se mi to zdá opravdu nespravedlivé. Když už nemůžu ovlivnit to, čím mě poznamenali druzí, můžu ale přece napravovat to, co jsem si způsobila sama... Holčiny, podle dosavadního průběhu diskuse vidím, že jste všechny prima holky, dokážete si dodávat sílu a naději. I já teď potřebuji hodně síly, a tak vás prosím, přijměte mě mezi sebe. I když ze závislosti, o kterou tady jde, jsem se už vyléčila, mám potřebu si někde vylévat srdíčko. Ale zároveň, jak jsem napsala, bych vám chtěla pomoci. Takže vězte, že zde máte další souputnici, která ví, že to jde.... Držte se!!!!Alčo, co se týče S., tak je to hodně zlé. Nevím, zda mu mám věřit. Od té doby, co se vrátil, už nebyl dvě noci doma. A pokaždé, když se vrátil, byl bez peněz. Jenže vždy měl nějakou "historku". Já už z toho blbnu, v noci nespím, mám žaludeční nervózu pokažné, když večer uléhám, protože už vidím, že se domů nevrátí. A vidíš, dvakrát už se mi to tušení potvrdilo - naposledy teď v pátek!!! Ještě, že ve středu jdu k té psychiatričce. Snad to k něčemu bude.... Protože na tom jsem psychicky opravdu špatně. Ahoj AndreaHolky, prosím, držte se,

ahojky, abych pravdu řekla tak jsem netušila, že mé gynekologické problémy jsou spojený s B. je to už skoro dva roky, co jsem nezvracela ne že by mě to nenutilo, ale vím že kdybych to udělala tak spadnu hlouběji a možná až na dno, ale chci říci to že i po té době hlavně v posledním půl roce mám hrozné problémy s imunitou mám pořád záněty - ucha , krku , nosu , vaječníků. doktoři už neví co, teď mi zjistili anemii( nedostatek hemoglobínu) jsem dárce krve takže mě to docela štve, je to nedostatek vitamínu B takže ho teď beru moje tělo si neumí vzít z potravy hořčík a kdoví co ještě o čem nevím. myslela jsem si, že se stím tělo vyrovnalo asi ještě né. Macko jak jsi psala o tom že se to doví rodina, věř, že to jednou praskne a je lepší to říci sama než aby za tyvými zády si někdo o tom šuškal. Já jsem měla štěstí (to štěstí teď vyzní asi blbě) moje potencionální švagrová měla A a už se z toho dostala (pevně v to doufám). byla druhý člověk po partnerovi co o tom věděl, byla to neuvěřitelná úleva když jsem si s ní otom začala povídat, povídali jsme si hodiny (předtím jsme s polu moc nemluvily) ta nemoc nás stmelila. a teď jak se o tom v rodině mluví tak to prostě přiznám a popíšu co jsem cítila a jak mi bylo. Niko podotýkám (ani ti největší rýpalové) si nedovolil říci něco co by se nás nějak dotklo. teď se o tom mluví otevřeně a někdy i v legraci ( i když to legrace není.) ale do té doby jsem byla ve stresu z toho že se to někdo doví. Další věc nemůžu pochopit, kdyby za mnou přišla moje spolubydlící a řekla, že má cukrovku tak bych se ji snažila co nejvíce pomoci a kdyby chtěla tak i pomáhat s jídlem. Nechápu jak se někdo může zbalit a odejít, je to mimo mé chápání. Holky držte se, jste tady jen jednou !!!!!!!!

Ahoj holky,Tak jsem se dost dlouho neozvala, ale napravuji to. Stejně jako Markétka v sobě našla to něco malinkýho, co jí snad trochu drží a nechce, aby se do toho dostávala zpět znovu a znovu,jsem se snažila najít i já alespoň v tom sebepoškozování. No

Mila Macko,videla jsi filkm Knoflikari?Eva Holubova tam pronesla dneska uz slavnou vetu

Ahoj holky!Moc vam dekuju, ze jste me vzaly mezi sebe. Co mam cukrovku, chovaji se ke mne vsichni hur nez k prasivemu psu.Marketko a Elisko, strasne moc vam fandim, abyste to vydrzely uz naporad. Byt normalni zdrava holka je skvele. Taky jsem driv byla a bylo to opravdu fajn.Macko, uplne chapu, jak Ti ted je, kdyz se bojis prozrazeni sveho tajemstvi a kdyz kolem sebe vidis to, co by sis sama prala. Ja prozivam to same kazdy den a resim to take tim nejhorsim zpusobem - prejidanim se, pak mi glykemii neudrzi ani vetsi davky inzulinu a je mi hrozne spatne. Sice nezvracim, ale pak muzu jen lezet cele hodiny na posteli nebo na podlaze, divat se do stropu, ani spat nejde, je mi vylozene zle, rikam si, ze to bylo naposled a ... nekdy si to zopakuju jeste ten samy den. Ja vim, ze je strasne snadny radit nekomu jinemu. Pro me by asi taky bylo nejlepsi, kdybych se prestala bat rict ostatnim o svych problemech a srovnat se s tim, ze se ke mne mozna zase vsichni otoci zady a brat to tak, ze je to jejich minus a ne moje a ze treba jednou aspon jeden clovek neutece a poda pomocnou ruku. I normalni lidi obcas delaji to, co by nemeli a co "se nema" a take si na ne nekdy debilni okoli ukazuje prstem (treba za trochu divocejsi oslavu). Myslis, ze v rodine by Te vsichni spis podrazili neho nez Te podrzeli? To snad ne!Alco, moc Ti dekuju za Tve rady. Ja toho o cukrovce take precetla dost. Teoreticky presne vim, co jist, jak, kdy a kolik, co me ceka, kdyz to nebudu dodrzovat... Zkousela jsem to uz tisickrat a zkousim dal, ale porad se tocim v kruhu. Kdyz si koupim jidlo, treba chleba, vydrzim maximalne 1-2 dny se hlidat a jist po krajicku, ale pak sezeru cely zbytek najednou, i kdyz vim, ze to nesmim. Uz jsem dosla i tak daleko, ze obcas ukradnu sve spolubydlici jidlo, ktere ma na pokoji ona, i kdyz jsou to treba sladke oplatky, cokolada nebo krabice instatniho kakaa. Prejidani se branim tim, ze se snazim u sebe jidlo nemit, ale ted, kdyz ho vidim u spolubylici... Ja mam jidlo vylozene jako drogu, bezmyslenkovite se po nem automaticky vrham po kazde stresove situaci a pak je mi zle.Ja bych strasne potrebovala nekoho, kdo me podrzi a jsem moc rada, ze se muzu sverovat aspon tady. Kdyz jsem prvni den prisla s tim, ze mam cukrovku a inzulin (sama jsem z toho byla psychcky uplne na dne), rekla jsem o tom sve spolubydlici a vysvetlila ji, co by mela delat kdyby... Jeste ten vecer si sbalila veci a odstehovala se ke svym znamym na jine patro koleje, kde od prosince do konce skolniho roku spala ve spacaku na zemi jenom proto, aby nemusela "byt na pokoji s nekym, kdo tam muze umrit". Druhy clovek byl muj jediny kamarad - chodil za mnou 2 roky, psal mi basnicky, bylo to moc mile, i kdyz se vlastne nikdy ani neodvazil vzit me za ruku, natoz aby me polibil (kdyz jsem bydlela u jeste doma,nesmela jsem se stykat vubec s nikym, ani se treba zdravit se spoluzaky, coz jsem ze strachu dodrzovala, a na vysoke jsem se toho nedokazala zbavit tak rychle, abych se zaradila mezi ostatni). Lukas tehdy zbledl, rekl, ze jsem chudak a at o tom ted uz nemluvim. Pak si honem vzpomnel, ze musi neco vyridit a ... od te doby me obchazi obloukem, kdyz ho nahodou potkam, neodpovi ani na pozdrav. Tak jsem to uz nerekla nikomu a radeji riskuju vyssi hladiny cukru v krvi, pri nichz sice hrozi zniceni temer vsech zivotne dulezitych organu behem mesicu az nekolika let, ale ne okamzita smrt pri hypoglykemickem zachvatu. Pak se podavaly zadosti o kolej na dalsi rok, zvely se kilometrove limity a tak jsem pozadala o "zdravotni duvody". V te dobe jsem zacinala bakalarskou diplomku. Kdyz jsem si mela prijit pro dalsi materialy, skolitel me poslal "napred za vedouci katedry", ktera me vyhodila se slovy, ze chce pouze studenty, u nich si je jista, ze studium dokonci a ze si nepreje, abych na jeji katedre pracovala (pry se dozvedela, ze "nejsem zdravotne zpusobila"). Mezitim jsem pochopitelne chodila k doktorce, ta narizovala zhubnuti a vyhrozovala smrti... a ja zacala stridat hladovky s prejidanim a nemuzu se z toho kruhu dostat ven, i kdyz vim, ze si tim strasne ublizuju a ze jedina cesta, jak dal zit je s tim prestat. Psycholozky mi nepomohly, tak to porad zkousim sama a porad marne. Zatim.Alco, ptala ses, co se u nas doma stalo. Ja vlastne vubec nevim. U nas se nikdy nemluvilo. Dostavala jsem jen zakazy a prikazy, porad vsechno bylo spatne nebo malo, denne me tata bil. Pak me jednou vyvlekl pred dum a rekl, ze do jeho domu uz vickrat nevlezu. Vubec nevim, proc, asi nejaka drobnost, jako obvykle. Smela jsem si vzit jen sve veci do skoly. Nemela jsem, kam jit - pribuzni by me "proti mym rodicum" neprijali a kamarady jsem nemela, protoze si to nasi neprali a ja vzdycky poslouchala na slovo. Par tydnu jsem delala houmlesaka, pak me nahodou potkala jedna holka, ktera me znala z biologicke olympiady a vzala me k sobe na kolej. Prazdniny jsem prezila na brigadach a taborech a pak uz jsem nastoupila na vejsku. Domu jsem se zkousela vratit mnohokrat, jenze jen se objevil tata, byl z toho strasny narez a novy vyhazov. Tak jsem aspon psala dopisy mamce. Nekolikrat tydne mnoho stran. Jednine, co mi od ni za 2 roky prislo byl pohled k vanocum. Tak jsem prestala - mela jsem pocit, ze jsem vsechny ty dopisy mohla hazet do kose. Takze nemam vubec nikoho, zadne pratele. Vsichni ze skoly, kdo vedi, ze mam cukrovku, se mi vyhybaji, i kdyz za mnou drive chodili pro vsechno mozne. Postupne jsem ziskala povest blazna a cloveka, ktery se ostatnich boji. Snazim se sve problemy tajit, vyhybat se spolecenskym akcim, kde je jidlo, protoze bych nedokazala rict, ze si "musim pichnout", kde se sportuje, abych se nedostala do hypoglykemie (jednou jsem byla na aerobiku, ze zacnu cvicit, rekla jsem to pred hodinou cvicitelce - zareagovala takovym zpusobem, ze jsem okamzite odesla: ja vim, ze ona nebyla sluzba prvni pomoci, ale...)... Kdyby cukrovka byla nakazliva, tak to pochopim, ale takhle...Holky, mejte se fajn a preju vam vydrz, kterou ja zatim nemam, ale snad se k ni casem take propracuju.Katka

AHOJ HOLKY! Moc Vám blahopřeji a to všem. Bobulinko, máš pravdu, že podobné problémy těm našim mají i jiní lidé. Tyto stránky nejsou jen o anorexii a bulimii, ale hlavně o životě. Proto jesti chcete a má-li někdo z Vás, kdo čtete tyto stránky podobné zkušenosti, ozvěte se a napište jak řešíte různé životní situace. Vaše řádky mohou přispět k nalezení té správné cestičky. Markétko, strach ze zubaře určitě jedneho dne překonáš, když už zvládáš jídlo. S papáním je to těžší, přicházíš s ním každý den do kontaktu. Se stomatologem se setkáš tak jednou za 3, 4 týdny, lékař Ti spraví postupně všechny zuby a hodně se Ti uleví. A hlavně na každou návštěvu se můžeš duševně připravit, na jídlo ne. Navíc pokud tomu lékaři, řekneš stejně jako já, že jsem tam 10 let nebyla, tak se k tobě bude chovat tak šetrně a opatrně, že si u něj budeš připadat zahanbeně a spíš jako bábovka. O zvracení mu nic říkat nemusíš, mnoho lidí má zkažené zuby i když neblinkají. Pak nezapomeň na to, co se týkalo i mě. Strach z lékařského zákroku je vlastně strach z bolesti, něco Tě moc bolí a podvědomě si myslíš, že toho už víc neuneseš. Když začneš žít lépe a zbavíš se trablí s jídlem, tak určitě v pohodě zvládneš i ty zuby. Nějakou tu malou bolístku přeci sneseme ne. Holky, bavily jste se zde o vůli ke zvracení. Mě v něm vždy něco bránilo a tento úkon jsem odkládala na co nejpozdější dobu. Třeba s tím , že ještě a ještě 5 minut počkam. Nakonec to pokaždé bylo k horšímu, protože obsah mých útrob byl ještě více kyselý a odporný. Tak holky a teď jak jsem na tom já. Moc veselé to se mnou posledních pár dní není. Ve čtvrtek jsem potkala na náměstí jednu známou, která je těhotná, ta později seděla v zasedačce vedle mě a ukazovala svou chloubu - bříško- asi takové jaké bych momentálně měla já. Pak na náměstí byla s touhle známou i jedna pani s kočárkem a dítětem velkým asi jako moje dcera. Moc to se mnou mávalo a zase jsem zvracela, zajedla jsem jednoduše své nepříjemné emoce a vyzvracela je i s tím jídlem. Navíc se do mého soukromí vloudil další problém. Svou nemoc jsem vždy tajila, takže i před příbuznými. A co se nestalo. Má kamarádka, která o anorexii ví a o mě toho také dost ví, chodí s mým kamarádem, ten kamarád má sestru - též mojí kamarádku,ale ne tak blízkou. No prostě jednoduše budoucí švagrová mé přítelkyně se dala dohromady s mým švagrem. Já jim nechci ublížit, ale vim že doslova sežeru sebe. Vzhledem k blízkým kontaktům je totiž propustnost nepříjemných informací jako třeba anorexie, nebo to že jsem se v šestnácti složila, moc veliká. A to nemluvim o důvěrnějších informacích týkajících se současnosti. Nevim, co mam dělat ani jak se mam doma a ke kamarádkám chovat. Bydlíme u manželových rodičů a tedy i se švagrem. Do vlastního bytu se budem stěhovat asi za půl roku. Já jsem pod hrozným tlakem, chybí mi soukromí už teď a ještě se k tomu můžou přidat ta tajemství. Mam pocit, že by bylo lepší stat se raději rybou.HOLKY PROSIM VAS napište mi, jak by jste se zachovaly vy. Jste jediné na koho se s timto dotazem mohu obrátit. Jinde nic říci nemohu, vypadala bych jako zarytý nepřítel i když nikomu ublížit nechci. Alčo na tvé stránky se určitě podívam, chceš dělat něco podobného jako já. Jestli dostuduji bude ze mě psychoterapeut. Ale to je ještě dlouhá cesta. Jinak také myslim, že je potřeba otevřít lidem oči. Problémy ostatních nejsou tak jednoduché jak vypadají zvenčí. Holky zatím ahoj a hlavně si nezkazte své úsilí jako já. Macka

WOW WOW WOOOOOOW!!!Gratulujuuuuuuuu Elisko!!!No teda Eli a holky, ja ziram jako tele na vrata! Dalsi novy den, ktery zacina prima zpravou! Jsem na Tebe pysna Elisko. Vim, jaky to je, jak po te tezke strance /tlacici a bolavy zaludek, ktery zvysuje myslenky na Wc/ A taky ale to zlepseni po strance psychicke/ lepsi nalada a celkove uvolneni. Ja TI / Vam to rikala, ze nelzu. Nemam nejmensi duvod nam tu o cemkoliv lhat prece. Eli, co se tyce pleti, hm... moc zmen jsem nezaregistrovala. Kruhy zmizely ani jsem si neuvedomila kdy, asi jakmile jsem prestala zvracet a tim padem jsem po case zacala i o moc lip spat, coz je taky dulezite. Cistota pleti je asi stejna, mozna se obcas objevi nejaky ten pupinek, ale to je vpohode, telo se musi cistit i timto zpusobem. To spis prikladam ja osobne,ze je to horsi, kdyz nejdu delsi cas na solarko. Po nem se to zcela vycisti. UFfff ja mam takovou radost!!! Z Tebe a taky se musim pochlubit, ze me dneska konecne uznali na jedny Web strance jako noveho autora, kam jsem se rozhodla se podelit o jednu knihu o Bulimii, kterou tam prekladam, plus chci pripojit sve zkusenosti, aby se zase dalsi lidi dovedeli, o cem to je tahle nemoc. Nechci to nikomu vnucovat, ale pokud nekdo bude zvedavy, juknete se na www.svetnamodro pod titulkem magazin na modro kazde pondeli, stredu a patek. Takze mam zase neco navic, co delat, coz se stalo ted i jakousi povinnosti, kde musim dodrzet, co jsem si vytycila na cas. Ono se to nezda, ale pracuji na tom kazdy, ci kazdy druhy den, ale spis kazdy. Ale dost uz o tom, to je jen ma nova radustka, ktera ale neprevysuje ani o nic radost z Vas novych bojovnic s timhle zapeklitym problemem. Takze Eli, ta bledost se srovna, jakmile si telicko zacne zvykat, ze tenhle prisun zivin je a bude takovy kazdy den a jakmile se srovna hladina vsech tech latek v tele pocitam. Nebud prekvapena, az se Ti bude lepe spat. Ja jsem driv nemohla spat vic jak 2-3 hodiny v kuse, budila jsem se s myslenkami, jak se jit... A i tak, vic jak 5-6 hodin denne jsem nespala. Cz bylo vysilujici, ale ted uz spinkam jako miminko pekne 8-10 hodin. Zadny nocni mury, jen normalni....i potrhly nesmyslny sny. Jinak to tlaceni v zaludku me zabralo asi nejdele. Zaludek me ne tlacil, ale doslova silene bolel a ja nevedela, jak si ulevit. Jen na Wc jsem jit proste nechtela a tak jsem delala vsechno mozny, jen abych nesla a nemyslela na to. Spat pomahlo nejlepe. Ci neco na bolest. Ale jak rikam, vsechno chce asi svuj cas a i to se srovnalo. Ale Eli, jestli mas nejaky jiny dotazy, rada se podelim o to, co vim. Taky, co nezvracim, jsem schopna si normalne vycistit bez bolesti a citlivosti zuby, to je taky prima. Mam najednou spousta casu, ktery ale uz dnes plne vyuzivam, ze az se mi nekdy zda, ze ho mam malo. Coz je taky dobre. Nudeni se taky neni dobry, ale nesmi se zapominat na obcasne clene nudeni se, kdy clovek by si mel dovolit a povolit si zalenosit. To ja neumela bez pocitu viny, ze nic nedelam. Dneska si to uz umim vychutnat. Eli, ja Ti jeste jednou ze srdce gratuluju. Vam ostatnimdrzim pesticky, aby se Vam to taky povedlo aspon vyzkouset. Vim, ze mame sanci tu spolecne zachranit par krasnych mladych holek a jejich zivotu. Zkratka to vim a Vam vsem verim, ze to dokazete-me. Pa paaaaa kocky Ala

Mila Alenko,ono to fakticky jde.Dneska je to 18 dni,co ziju relativne normalne.Jim,nezvracim,je mi dobře,dokonce jsem zvladla i rodinnou oslavu.Sice s tlacicim zaludkem,ale bez zvaceni.A abych byla spravedliva k sobe i k vam ostatnim,musim se

Ahojky vseeeeeeeem, Prvni k Marketce, MOc to potesi videt dalsi bojovnici.Gratuluju! Vis Marketko, to malinke, co tam ted v sobe mas, je to mozna ted male, ale po par dnech sama uvidis, ze to poroste dost rychle....s kazdym novym dnem. Pekne si to hyckej a chovej, bylo to dlouho utlacovane a ubijene a je to ted velmi citlive a zranitelne. Chovej si to jako v bavlnce, jako oko v hlave. Moc dobre jsi zacala..jist a drzet se v situacich, kde jsi nemohla pokracovat a ... Delej to tak vzdy, kdyz budes citit, ze to spatny na Tebe zase jde. Uvidis, ze brzo budes moct klidne byt sama a verit si. A pak, preju Ti aby sis vychutnala ten bajecny pocit: zit a nemyslet na vahu, a kdyz, tak si rict aaaaale co, ja chci zit a uzivat si zivota, ne si ho kazit a nicit...Vazne mam z Tebe dobry pocit!!! Celych pet dni!!! To je bomba! Drz se a vyhybej se prozatim situacim, kde vis, ze jsi to delala casto, abys to neudelala ze zvyku. A kdyby se to stejne stalo, nenadavej si a nevzdavej to, to se stava, nemuzes chtit, abys vse zapomela ze dne na den. Pokracuj pak vesele dal a rekni si, ze Te ta bulimie uz na kolena nesrazi. Ze se nedas, at je pokuseni sebevetsi. Jinak Bobulinko, mas v necem asi pravdu, nejakou vuli to vyzaduje delat neco proti prirode, co je tak neprijemny a skodici. Ale vis, jak to je.. na veschno se da zvyknout....pak to slo uz automaticky samao. brrrrrr hruza pomyslet. Macinku, preji Ti aby potize brzo prestaly, me to ted taky nejak zlobi, ale SNAD uz je to na ustupu. Ale jak rikam, ja ani nevim , jestli bych menstruaci bez antikoncepce dostala. Mozna jo, nevim. Jinak kocky, drzim pesticky a preji hodne sil a pevnou vuli se prat a nedat se porazit. A zkouse t a zkouset a zkouset. Ono to pujde, verte mi. Pa Alena

Ahoj holky, delší dobu jsem se nedostala k počítači a zjistila jsem, že za tu dobu tady přibylo spousta nových lidí a názorů. Nedá mi to, ale musím ještě něcco dodat k Lence, která tak moc touží prakticky poznat temná zákoutí bulimie. Myslím, že pokud se proto rozhodla, naše přesvědčování a vysvětlování důsledků jí moc nepřesvědčí.I když bych byla moc ráda kdyby o tom přemýšlela. Já osobně jsem přečetla spoustu varovných článků týkajících se bulimii, kde všechny následky byly pěkně výrazně vypsány. Staly se pro mě inspirací, ne varováním. Rozhodla jsem se, že je to dobrá cesta jak si udržet váhu, takže nic jiného mě už nezajímalo. Důležité pro mě bylo, že ty holky říkaly ,zvracela jsem abych nepřibrala, a ten konec té věty mi prošel hlavou bez jakéhokoliv následku.Dnes, když jsem četla zkušenosti Alči a Macky (hlavně co se týče těch zubů), působilo to na mě úplně nijak. Polil mě mráz a taky jsem měla málem slzičky v očích.Ani si to nedokážu přečíst znovu Zkažený zuby je totiž to hlavní, co mi zůstalo a čím se zžírám každý den. Vlastně už na to myslím víc než na jídlo. Nemám sílu jít k doktorovi, bojím se, že .... Vlastně nevím co bych mu řekla, co by se dělo. Na druhou stranu je naprosto jasné, že mě to jednou čeká, a čím déle to budu odkládat, tím horší to pro mě bude. Prostě jsem na to příliš velkký zbabělec. Takže Lenko je to jenom na tobě. Jinak co se mne týče,má snaha zase po pár dnech ztroskotala. Bylo to v pondělí večer, přemýšlela jsem pak celou noc. Běhaly mě v hlavě hrozné myšlenky. Ráno jsem vstala a řekla si, že začíná něco nového( A TO UŽ NAPOSLED).Dala jsem si snídani a vyrazila do školy. Pak jsem se po dlouhé době přidala ke kamarádům a zašly jsme na oběd. Když jsem poprvé ucítila tu vůni jídla, hrozně jsem znervózněla a úplně se mi začaly třást ruce. V poslední době mám opravdu hrozné záchvaty 'žravosti' a jak začnu, tak nepřestanu. Musela jsem se soustředit abych jedla pěkně pomalu a klidně.Po obědě jsem zůstala mezi lidmi, abych neměla tu možnost udělat nějakou hloupost a večer jsem si dala večeři a zašla do kina. A druhý den už to šlo hned líp. Dnes je pátek a držím se.A můžu vám s čistým svědomím říct, že se ve mě někde začíná objevovat jakýsi pud sebezáchovy.Chtěla bych být zdravá holka, která může naplno žít. Cítím v sobě něco, co se brání tomu, abych si ubližovala a ničila se. Doufám, že to něco maličkýho mi pomůže bojovat a nedá se. A bobulinko, přemýšlela jsem o tom cos napsala. Ale můžu tí říct, že nějaká ta vůle, u mě existovala pouze na začátku. Později ztratila jakýkoliv význam a stala se s toho něco samozřejmého,bezmyšlenkovitého, není potřeba chtít jde to prostě samo. Ale ta pevná vůle je momentálně na té druhé straně barikády a musí bojovat proti tomu co předtím způsobila.