poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Milá Alenko, Julčo a ostatní,moc děkuji za vaše ohlasy a podporu. Alenko, tvé vyznání mamince je moc hezké. Dávej jí svou lásku najevo, máš jenom jednu na celý život. A vy, které to před svými rodiči tajíte, s pocitem, že byste jim tím ublížily, nebojte se a svěřte se. I když počáteční reakce může být hrozná, je lepší, když není doma dusno a pročistí se vzduch, lépe se pak vše řeší, když na to nejste jen samy. Pro mě je to velmi bolestné, ale vím, že máme problém a musíme ho řešit. Společně, ale musíte opravdu chtít, bez toho to nejde, to ani ta nejlepší máma nic nezmůže. Řekla jsem o tomto chatu své dceři, snad se taky připojí. Jsem moc ráda, že tohle existuje, je to taková skupinová terapie, která u nás ve městě chybí. Vůbec je o tom málo informací, především rad, jak postupovat v léčbě. Pokud mohu předat dál své zkušenosti, budu jenom ráda, když někomu trochu pomůžou. 1. Je dobré, když si vedete deník, kde si zapisujete své pocity, prostě všechno, co se ten den stalo.2. Psát si, co jsem ten den snědla.3. Nevážit se.4. Snažit se být neustále mezi lidmi, zabavit se nějakým koníčkem, prostě na TO nemyslet.5. Každý večer vyhodnotit svůj den a radovat se z každého čistého dne.Já vždycky dceři říkám, když to na zas na tebe přijde, běž se podívat do zrcadla a promluv si sama se sebou. "Jsem přece samostatně, rozumně uvažující člověk, jsem někdo, jsem osobnost, nejsem žádná loutka, nepoddám se tomu, nenechám se zotročovat, chci žít, dokážu to." A pak honem ven, projít se, zaběhat, navštívit přátele. Z každého oddálení mějte radost a to jsou ty malé krůčky vpřed."

Zdravim vas vsechny holky!Zhruba pred dvema dny jsem vas "nasla".Momentalne ziju taky ve Statech.Se stejnymi problemy se trapim,ani nevim,jak dlouho.A jako u vsech z vas vse zacalo svym zpusobem nevine.Hrozne moc se tesim,az vam napisu svuj pribeh a jak bojuji s tak"vernym" pritelem jako je anorexie a bulimie.Drzim nam vsem palce a nebojte,MY TO DOKAZEME.MY NA TO MAME! Andrea

Ahojky,vcera jsem vas vsechny poprve objevila a cetla a cetla az do 2:30 a pak z toho nemohla vubec spat. Rozhodla jsem se napsat vam o svem boji s b., ale dnes me dostaly dalsi nove osudy - Barborin a Pavly a jeji dcery. Je mi z toho tak smutno, ze vam ted jen vsem popreji at se drzite co to jde a .... Holky, PROC tak blbneme? Zdravi vas dalsi Pavla

Hmmm

Mila Pavlo,diky za orispevek od nekoho z te druhe strany. Jako bych slysela svoji mamcu. Kdybyy mohla, rada by urcite take neco napsala, ale asi by se to moc nelisilo od toho, co pises Ty. Vzdyt je to taky jenom mama. Mama , ktera dala zivot, ktera nad nami travila noci, unavena, nevyspala, ale nikdy, at by ji bylo sebe hur, by to nebylo dost, aby neudelala prvni posledni pro nas, jeji deti, jeji krev, jeji zivot. Je mi lito, ze mi trvalo tak dlouho, nez jsem si tohle vsechno uvedomila a protahla jsem ji neskutecnym trapenim a strachem. rekla mi, ze by umrela za me, kdyby mohla, kdyby to doslo tak daleko. A ja presne vim, ze by ji to zabilo, protoze jedno dite uz ztratila a nemuselo se to stat. Klade vinu sobe, je to jenom milujici mama.Kdyz jsem byla oslepena svou nemoci, mohla mi rikat horem dolem, co chtela, ja to proste neslysela. Rikas to presne, Tvoje dcera si asi jeste nesahla na dno, aby dostala ten strach. Do te doby muzes asi jen doufat, ze se to nestane pozde. Je to hrozny. Clovek trpici A nebo B je najednu stranu clovekem, ktery by chtel byt dokonalym, na druhou stranu je neeskutecny sobec. Ve vsem jinem by se rozkrajel pro svet, jen aby nekoho potesil a nenastval, na druhou stranu vidi jen sebe a svou touhu, a neuvedomuje sii, nebo nechce, jak moc ublizuje lidem, kterym na nem zalezi. Ja mam az dnes s mamou nadherny kamaradsky vztah. Tenkrat tam taky byl, ale nebyl absolutne cisty z te moji strany, protoze jsem ji nechtela ublizovat, tak jsem bud o TOM mlcela, nebo radeji lhala. Dneska bych to vzala zpatky, kdybych mohla, protze vim, ze o me mela strach, nevedela, cpo udelat, aby me, sve milovane dite ze sparu nemoci dostala. Ja to videla tak, ze proste absolutne nechapala, jak mi je a mela jsem ji to za zle. Kdyz jsem byla mala, hrozne moc jsem chtela byt pro ni tou nejlepsi dcerou na svete, jen aby nikdy nelitovala, ze me privedla na svet. Zaroven jsem snila o jeji lasce. Nevim, dnes si myslim, ze jsem ji dostavala, ale neuvedomovala jsem sio to, nebo jsem ji neumela prijimat a proto jsem ji nevidela. Tolik jsem touzila po kazdem hezkem slovicku, pohlazeni, bezpeci, ale byli jsme ctyri krky, ktere zivila, na neznosti moc casu a sil nebylo. Muzu Ti rict, ze ted, cim jsem starsi, tim vic se k ni rada pritulim a schovam se pod to jeji matersky kridylko. Dnes uz vim, ze muzu kdykoliv a ze se za to nemusim stydet, ze se nemusim bat odmitnuti a je mi jedno, ze jsem uz velka kobyla, ktera ma svuj zivot. Ale to az dnes. Driv to nekde vazlo, nebo aspon tak jsem to ja citila. Byla jsem celkem hodny, chytry dite, zadny problemy, ve skole jedna z nejlepsich. Uz jsem asi nevedela, jak jeste vic byt tou nejlepsi dcerou, jak ukazat, ze mi neco chybi a ze to boli. Chtela jsem asi ukazat, ze tu taky jsem a uz jsem nevedela jak. Asi proto zacal kolotoc niceni se, jo, asi proto. Jen z pocitu nedostatku lasky, ktery mozna byl pravdou jen v te me hlavicce. Je to tezky. Umim si predstavit, jak moc jsem maminku zranila, kdyz jsem ji poprve rekla, ze mam problem, a ze mam pocit, ze me nema rada. Sama dite nemam, tak si to asi neumim prestavit presne, mozna jednou, ale i tak vim, ze to asi moc, moc bolelo. Ani jedna z nas nevedela, kde se stala chyba... A z dnes vim, ze by me mama mela rada i tlustouckou, mene ucenlivou..... vlastne jakoukoliv. Chtela mit zdravou holku, ktera se umi smat a ktera je rada, ze zije.Naprosto Tvuj strach chapu Pavli, Mozna se mi povede, mamince tyhle stranky ukazat, mozna Ti neco povi. Me dneska pripada, ze ji nikdy asi nebudu moct vynahraditmco jsem ji zpousobila, ze ji asi nikdy nebudu moc dostatecne vysvetlit a ukazat, jak moc ji mam rada. Je to komicky, ale ted je mi do breku, kdyz tohle pisu. Byla bych rad, kdybych ji ted mohla obejmout a zase citit to maminkovsky teplo, tu lasku a uctu, kterou umi dat jenom mama.Jsem rada a diky Bohu za to, ze mam tak bajecnou, chapavou, milujici a hlavne tak trpelivou mamu. Dnes uz vim, ze cokoliv bych v zivote udelala, ze me vzdycky bude mit bezmezne rada, ze za ni muzu vzdycky prijit, protoze u ni je DOMA, ze pro ni vzdycky budu jeji mala Aja a nic to nezmeni. Trvalo mi to ale dlouho, nez jsem si tohle vsechno uvedomila. Jednou snad budu mit svoje vlastni deti a to bych si moc prala, abych jim umela byt tak dobrou mamou, jakou je moje mama me... Pavli, Ty jsi taky skvela mama a ja Ti preju, aby Tvoje dcerka co nejdrive pochopila, ze to ze ted se ji snazis pomahat neni pro dobro Tve, ale jeji, ze ji chapes a mas bezmezne rada. Alena

Milá Pavlo, jsem moc ráda, že na tyto stránky zavítal a opřispěl člověk, jehož se tento problém týká jakoby z druhé strany. Díky Ti za Tvoje slova o smyslu života, protože jsou přesná a pravdivá. Každý na téhle zemi podle mně dřív nebo později dospěje jednou k pochopení tajemství života, kdy pochopí životní priority, které jsou přesně takové, jaké jsi popsala. Bohužel, většinou je k tomuto pochopení potřeba dlouhá cesta plná trápení. Už jsem psala, že všechny životní zkoušky mají poldle mně jediný účel - vychovat nás a zformovat a díky těmto útrapám později pochopíme plno věcí. Každý z nás projde něčím jiným. Tvoje dcera si ¨právě teď prožívá zřejmě to nejtěžší období a Ty spolu s ní. Držím vám obrovsky moc palce a přeju, aby to pro vás dopadlo jedině dobře a abyste jednou pochopili, proč se tak muselo stát.Julie

Ahoj holky,když jsem objevila tenhle CHAT, byla jsem moc ráda, že něco takového existuje. Mám takto nemocnou dceru. Nechápala jsem, jak se jí to mohlo stát, ale když čtu vaše příspěvky, vidím že se ty příběhy podobají jako vejce vejci. U mé dcery to začalo touhou zhubnout a nejjednodušší se jí zdálo, přijaté jídlo prostě vyzvracet. Pak přestala normálně jíst, prakticky byla pouze na sušeném ovoci, jablkách a vodě. Běda pozřít něco sladkého, nebo tučnějšího! Občas jí ovšem přepadne šílená chuť. Tak aby uspokojila své chutě, sní cokoliv sladkého a samozřejmě to v sobě nemůže nechat. Ale to jistě znáte. A teď co já. Když jsem to zjistila, byl to šok, samozřejmě to přede mnohu úzkostlivě tajila. I když mi bylo podezřelé, že se ztrácí nepřiměřené množství špaget, rýže, kakaa, marmelády, bála jsem si přiznat, že mám doma bulimičku. Holky není nic horšího pro mámu, když vidí svou dceru, jak se ničí, jak se jí ztrácí před očima a jak z kdysi veselé a milé holky se stává hubená troska. A nejhorší je ta absolutní bezmoc cokoliv na tom změnit. Trvá to už téměř 5 let. Pořád se snažím najít příčinu, a kladu si otázku PROČ? Ale na to odpověď nikdy nenajdu. Máme s dcerou moc hezký, kamarádský vztah, ale obávám se, že pořád ještě nepochopila o co tady jde. Návštěvy u psychologa považuje za zbytečné, psychiatr jí předepisuje léky, které odmítá. Má prostě svou hlavu a pocit, že ONA na tom není tak zle. Bojím se, že si prostě pořád neuvědomila, že tady jde o život! A myslí si, že ji chceme jen strašit. Ale ona pořád ještě nedostala ten pořádný strach, strach o život. Ale když ho dostane, pak už může být pozdě. Tak se pomalu snažíme dělat ty "dětské krůčky" vpřed. Já věřím, že v ní zvítězí zdravý rozum a že se z toho dostane. Já jí budu pomáhat, pokud nebude mou pomoc odmítat, ale to hlavní je teď jen a jen na ní. Vám, které ubližujete svým maminkám, klukům, manželům, rodině, všem svým blízkým, přátelům ALE PŘEDEVŠÍM SAMY SOBĚ, chci vzkázat, že smysl života je úplně v něčem jiném, než jen ve štíhlé postavě. Je to zdraví, láska, přátelství, radost z dětí, z přírody, z toho, že si v parném letním dni dám zmrzlinu a usměji se na své zdravé dítě.

Mila Julinko, Ty jsi vazne takovy mila maly slunicko :-).Vis, vlastne je to prece jedno, kdo se vyznava jakemu nabozenstvi. Spousta lidi neveri v nic, jak tvrdi, ale paradoxem je, ze kdyz se kdokoliv octne na dne, tak kazdy, ale doslova kazdy vzpomene na Boha a prosi o pomoc, jestli nejaky existuje. V takovych situacich se i nejzaprisahlejsi ateiste, tedy hodne z nich, stavaji vericimi. Pak se vse treba uklidni a lidi nato zapominaji. Taky jsem zurila, kdyz jsem vidala ignoranty, kteri se na oko tvari, ale skutek utek. Ted uz se jen smeju, protoze tady takovych lidi je tolik, ze to nejde jinak. Nejsem rasistka, alevetsinou to je nevzdelana cast populace (vetsinou cernosi), kdo v nedeli tahnou rodinu do kostela, aby to kazdy videl, ale pres tyden pijou jak pijavice a "obskocej", co se da. A navic se tim vsude chlubi, jak si zase kde uzili... Pak jdou a zkouseji nekde moralizovat. A tvrdi, ze je Buh spasi, kdyz je prece tak milujici. Jak Pateticke.Je mi jich vlastne lito, ale nic na tom nezmenim, ze takovi lide jsou a je jich bohuzel vetsina.Asi i to ma svuj duvod, ze?Mas pravdu, je to cele o svedomi. Kazdy, kdo se narodi na tenhle svet, prichazi s cistou, nezkazenou dusi a svedomim. Rekla bych ze prave toto svedomi je takovym malym Bohem v kazdem z nas. Vime presne kdy se chovame nespravne, ale rozhodujeme o nasem konani sami a tedy se bud ridime hlasem srdce, nebo se mu protivime. Clovek to udela jednou, dvakrat , stokrat a pak otupi a hlas svedomi se v nem uz ani neozyva. Stane se to normalnim. Asi proto je zivot plny nastrah a tezkych situaci, aby alespon nekteri z nas meli sanci se probrat a uvedomit si, o cem zivot vlastne je. A je to tak asi spravne. Jsem rada, ze jsi nam o svem vntrnim Ja napsla, i kdyz nekdo by mohl rict, ze jsi-jsme trhly. Je to prima, ze i tak jsi napsala o svem presvedceni a citu, ne kazdy by to udelal, a nekazdy by to pochopil. Julinko, a holciny, ja uz balim. Mejte se tu hezky a ja se ozvu asi az se vratim zpatky. Nepisu domu, protoze doma je tam, kam jedu na par dni na navstevu. Taky paradox, co? Ale jo, je to OK. Zit se da vsude, kdyz ma clovek nekoho, kdo ho podrzi. Zatim tedy pa, vsem drzim pesticky. Budu na vas myslet. Vy bojovnice se drzte a vy nebojovnice se drzte jeste vic. Aja

ahojnaprosto s tebou souhlasím Julie, jsem také věřící (evangelik), také znám lidi co nevynechali jedinou mši, a když měl někdo ze svatých svátek tak buď myly okna nebo nejedli maso apod. ale v jádru to byli hrozně zlí lidé, kteří mi hodně ublížili (nejen mi) a po té jak to vyšlo na jevo tak prohlásili, že zajdou do kostela, řeknou 20 otčenášů a mají odpuštěno, a můžou ublížit někomu znova, ale trochu jinak tak je to nový hřích a znova si dají pár otčenášu. navenek si hrají na strašně věřící lidi, ale víra je v člověku a kdo věří nemá zapotřebí se denně třikrát chlubit, že byl v kostele. Je mi smutno z takových lidí. Já vím je to odbočení od tématu, ale podstatou je, že by jste měly věřit hlavně samy v sebe. Ahoj

Ahoj,je mi 18 let a stejně jako většina mladých holek i já toužila a bohužel stále ještě toužím po dosažení dokonalosti, i když je zcela jasné že dokonalost je spíše jen pouhým pojmem.Vše začalo asi před třemi roky, začala jsem hubnout.V té době jsem měla asi 58 kilogramů na 170 cm výšky.Přestala jsem jíst maso, nesnídala, neobědvala, pouze večeřela.Ale samo sebou jsem nehubla.Poté jsem začala zvracet, i přestože jsem četla mnoho literatury o nebezpečí tohoto druhu hubnutí.I dnes si vzpomínám jak jsem se cítila, když jsem to udělala poprvé, mizerně a zároveň jsem se domnívala, že já to udržím pod kontrolou.Omyl-bulimie je zrádná věc.Během roku jsem se dopracovala k tomu, že jsem zvracela vše a mé návaly žravosti mě postihovaly i 5 krát denně.Ocitla jsem se v bezvýchodné situaci, věděla jsem, že si ničím zdraví a vždy, když se to stalo, jsem si řekla, že to bylo naposledy,ale nebylo, nedokázala jsem se konrolovat.Postupně jsem zhubla na 45 kilogramů.Bledá našedlá pleť, anemická,volné oblečení, nezájem o okolí, deprese.Rodiče nevěděli co se mnou dělat.Po dlouhém přemlouvání jsem se rozhodla pro ambulantní léčbu.Avšak ta již nebyla v mém stadiu možná a já i přes svůj obrovský vzdor skončila v nemocnici.Když se na to dívám nyní s odstupem času, jsem ráda, že jsem tam byla, neboť jsem se vymanila ze stereotypu domácho prostředí, kde docházelo k mým opakovaným návalům žravosti.V nemocnici jsem měla pevný jídelní řád a jedla jsem po malých ale výživných dávkách.Byla jsem tam měsíc, poté jsem byla propuštěna pod určitými podmínkami-docházení k psychologovi, pravidelné vážení a pokud nastane recidiva, budu okamžitě odvezena do psychiatrické léčebny.Zpočátku se mi dařilo překonávat nástrahy bulimie, ale tato fáze trvala asi pouhý měsíc po odchodu z nemocnice.Nyní je to sedm měsíců a já jsem na tom stejně jako dřív.Už nevím co mám dělat.Rodiče už vše vzdali, protože vědí, že jsem již plnoletá a jejich rozhodnutí nic nezmění, tudýž nemohu být ani poslána do léčebny.Jedno vím ale jistě,chtěla bych vrátit čas a ten den kdy jsem si strčila prst poprvé do krku vymazat.

A ještě jedna věc, která se týče víry. Alenko, ty jsi psala, že by tě ostatní lidi asi za věřící nepovažovali. Tak já si hlavně myslím, že ostatní nemají co považovat, jelikož do tebe nevidí. A víra, Alenko, nespočívá v tom, že budeš chodit každou neděli do kostela, třikrát týdně přeříkáš růženec a budeš se modlit před jídlem

Ahojky holčičky,Předem děkuju Iluš za tvoje slova. Jsem si vědomá toho, jaká je vzácnost , že mým otcem mohl být tak fantastický člověk, že jsme spolu prožili jen pěkné věci a je mi nesmírně líto všech , kdo se s něčím takovým nesetkali

Mila Verko,kdyz se uprime podivas do zrdcadla a na svuj BMI, tak vidis jasny dukaz toho, ze jsivic, nez stihla holka. Kdyz uz vis, jak si ho spocitat, tak take urcite vis, e se pohybujes pri spodni hranici normalu, ne? Tak, co blbnes?Nemyslim si, ze to mas pod kontrolou, ale nechci tu znit, jako bych snedla vsechnu moudrost sveta. Obcas se tu holky ptaji na veci, ktere tu omilame stale dokola, jako by to necetly. Vim, ze je to zaslepenosti, kterou nam prinasi tahle nemoc. Jsem rada, ze jsi nam povedela, proc si zacala hubnout. Jsi zarny priklad toho, zee hubnuti pro nekoho, nema cenu. Pokud chce skoncit, skonci a to bezohledu na to, jak hubena jsi. Ale mohlo by to byt jednim z duvodu, proc chce uteci. Rikas, ze se Ti libi, kdyz lidi vidi, ze hubnes. Pripada mi, ze mas malo pozornosti, tak se ji snazis momentalne dostat timhle zpusobem. Ono to funguje, ale ver, ze bys melaahledat jine cesty, jak si ji zjiskat, protoze nemuzes hubnout donekonecna a pri stejne vaze zajem jednou orejde. Je to tak? To je ten kolotoc. Chci pozornost -zhubnu- dostane se mi ji- utichne to -chci vic- zase hubnu- dostane se mi ji -zase utichne..... Je to hlad po necim zajmu a pozornosti. Touha ukazat svetu, ze tu taky jsem, lidi neprehlizejte me, neco me trapi... Hlad po lasce...Verco, rika Ti to neco? S pozdravem se louci Aja

Mila Lenko,asi vis, ze to neni jen dieta, co je Tvym problemem, vid? Nevadi, to je prece Ok. A co se tyce delene stravy, taky jsem tak jeden cas jedla a znam i jine , zdrave lidi, kterym to pomaha k zhubnuti. Je dobry sem tam ji porusit, jinak si na ni telo zvykne a po case prestane fungovat hubnuti, ale nepriberes. Ze zacatku jsem mela casto hlad i po jidle, nez si zaludek a telo zvyknul, ale jinak bych ji nikomu zdravemu nevyvracela, pokud se nechce vyhybat urcitym dulezitym skupinam jidla. Ty nejis maso a mlecne vyrobky. Mam pocit, ze to je chyba. Kdyz si das maso se zeleninou, garantuji Ti, ze nebudes hladova, tedy nebudes mit potrebu se prejidat, a NEPRIBERES !!! Zkus to. Jestli mi neveris, dej si masa treba jen maly kousek s nejakou zeleninkou a uvidis sama. Ahojky Ala

a ne nikomu jsem to zatím neřekla, a taky co? Že hubnu vidííííí.

Ahoj Eliško! Díky za rozsáhlý dopis! opravdu.Pro doplnění jsem vysoká asi168cm , takže můj BMI je okolo 20. Takže vdíš, že nejsem žádná vižle!!Začala jsem hubnout kvůli klukovi, který se na mě pak stejně vykašlal, ale mě se zalíbil ten pocit , že jsem hubená. Vlastně se soustředím na svou váhu, abych nemusela myslet na své další problémy. Vím, je to chyba, ale...nebo je to výmluva!!!Rozhodla jsem se, že chci vážit 53kg. Pak s tím ROZHODNĚ skončím. Myslím, že mám zatím vše pod kontrolou!! Určitě,...snad! Ty projímadla už si brát nebudu!

Ahoj vsem, tak jsem si precetla spoustu nazoru a rozlicnych odpovedi na problemy s prijmem potravy a zjistila jsem, ze to opravdu neni tak jednoduche pro nikoho, kdo chce byt hubeny. Mam taky problem. Je stejny jako u vetsiny z vas. Prejidani a hladoveni. Toci se to porad dokola a zachazi az do extremu. 14 dni hladovka, to jsem schopna zhodit treba 5 kilo. Potom se vsechno zlomi a ja mam ani ne za tyden 5 kilo zpet + dalsi navic. Je to zacarovany kruh. Pripadam si neschopna neco se sebou udelat. Ani nevim jak a kdy to zacalo. Pripada mi to jako vecnost. A do toho poznamky okoli. Mam z toho v dusi i v hlave zmatek. Uz to dal nesnesu. Copak je to takovy problem jist normalne? Jenze u me pojem normane, je bud nejist skoro nic nebo v zachvatu snist na co prijdu. Ted jsem zase ve fazi prejidani se, nekontrolovatelne chuti, psychicke zavislosti na jidle. Mnohdy si pripadam jako blazen, kdy se prejim tak, ze se nemuzu ani pohnout, boli me cele telo, zaludek se krouti. V tu chvili bych si naliskala. Mam neodolatelnou chut se toho jidla zbavit, ale ke zvraceni se nedonutim, coz je vlastne jedine dobre. Takze na druhou stranu sahnu k projimadlum, coz je spatna cesta. Jak rikam, ode zdi ke zdi. Tak jsem se aspon trochu vypovidala a jestli mate nekdo navrh, jak to muzu resit, prosim ozvete se. Dekuju.

Mila Lenko,skus trosku logicky myslet.Když si vsechno suma sumarum nechas projit hlavou,nemuzes prijit na nic jineho,nez asi na toto:prejidas se proto,ze mas hlad.Predstav si,ze poslední jidlo snis dejme tomu v 19hodin a pak az druhy den v 15.To je 20 hodin bez prisunu energie,bez potravy.22.3.jsem psala,ze se prejidam a nasledne zvracim z hladu a ze tedy musim jist vic.Ver mi,funguje to bezvadne.Snidam,obedvam,vecerim,obcas nejaka ta sladkost.A nemam vubec chut se prejidat.K snidani mi staci jeden tenky krajicek,k obedu něco lehkeho,nebo treba i tezsiho-pak necham klidne pulku na taliri a ani u vecere nemam nejmensi chut snist cely svet.A to presto,ze mam třeba hlad a na jidlo se tesim.No a musim s mirnou hrdosti dodat,ze jsem nepribrala ani gram.A to nejim striktne delenou stravu,i když bych mela,protože mi nektere kombinace nedelaji moc dobře(nechodim po nich na zachod-ale to je jiny problem).Mam kamaradku,která ma asi 80kilo na 188cm vysky.Vypada dost dobře,i když ji asi tak 100x denne(me to tak pripada-ve skutecnosti ji minimalne 4x,spis 5x denne).Když se nenaji třeba pet hodin,je ji spatne z hladu.Presto-když jde pak na obed,necha pulku na taliri,protože ma proste dost,staci ji.K tomu ještě cvici a je spokojena.Vis,ze zacatku mi to snidani,obedvani a vecereni moc neslo a chtelo to urcitou disciplinu.Paradoxne nejtezsi bylo donutit se jist,i když nemam hlad.To se pak ozyvalo me bulimicke ja a chtelo se mi jit zvracet,muj zaludek proste odmital potravu,když nemel ten svůj vlci hlad.Ted uz zacinam mit takovy ten zdravy hlad před obedem a veceri,hlad,který lze utisit normalni porci jidla.Teda-pro me normalni porci.Nekomu to muze pripadat malo,nekomu zas moc.No a nakonec.Nemyslim si,ze bys mela sklon k prejidani kvuli tomu,ze nejis maso a tak,ale mela by sis ohlidat prisun bilkovin.Ty jsou i jinde nez v masu a mleku.Preju uspech(=zdravy hlad).eliza

Chtela bych poradit s jedním takovým problémem. Už dlouho se snažím držet dietu.Dělenou stravu. Na tenhle způsob stravování už jsem si zvykla a jsem s ním spokojená. Docela už jsem zaznamenala i malé úspěchy. Sice se svým problémem nepatřím zrovna sem ale...Celý den prakticky nejím až tak kolem 15. hodiny.Když ale začnu,i když jen zdravě a v rámci dělené stravy,nedokážu si říct dost.Ani vlastně nevím,kdy mám dost.Když si pak uvědomím co všechno jsem snědla,tak je mi z toho psychicky dost špatně.Několikrát mě už napadlo,jít na záchod a všechno to jídlo vyzvracet.A musím přiznat,že jsem to už i udělala.Pak se to ale začalo stávat občasným pravidlem.Tak jsem řekla,že tak to dál nejde a hodně mi pomohly i vaše příspěvky.Ale s tím přejídáním si fakt nevím rady.Jím ráda ale přeháním to,nevím kdy mám dost...Může to být tím,že jím jen rostlinnou stravu a žádné maso ani mléčné výrobky?Nevím,snad si nebudete myslet,že jsem jen nějaká praštěná holka.Možná,že je můj problém banální,ale potěšilo by mě kdybych věděla co s tím přejídáním se udělat.

Odeslala jsem to, nez mi to vypadne.Ja jen proste zasnu, jak jsme na sebe kruty. Chyby a nedostatky lidi kolem, to je vporadku, ale !nedej Boze!, kdyz na sobe najdeme neco, co by i jen nahodou mohlo byt predmetem nesouhlasu lidi kolem. Vecne se snazime potesit ty kolem, nikdy sebe, jen aby nas nas nekdo nenasel chybicku. To radeji umreme hlady, vysilenim...Jen aby se to nestalo. A kdyz se to presto stane, coz je mimochodem normalni, tak to hned znamena, ze jsme totalne neschopny a k nicemu. Upadame do deprese a sebelitosti o nicem, jen aby jsme si nemusely prizna, ze jsme taky lidi... Byt perfektni je totiz bomba schovka pred realnym zivotem, ze?Eli, mam z Tebe vazne radost. Delas pokroky! Ja uz taky nechci byt bezchybna navenek a troska uvnitr.Jsou veci, ktery nezmenim, ani kdybych se postaivla na usi a tak je treba to brat. Zivot je ted mnohem veselejsi a normalnejsi, protoze je lidsky. A o to tu jde, protoze my jsme taky jen lidske bytosti. Neni to tak Vy ostatni? Pa pa Aja