poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Ahoj Moniko,taky sem na teto strance dneska poprve. Merim 165cm a vazila sem 45kg vsichni tvrdili jak mam peknou postavu,ale me se nezda.Hubnout sem zacala teprve asi pred mesicem.Skocila sem,ale hned na zvraceni jidla.Pripadalo a vlastne i pripada,me skvely snist to co chci a pritom nestloustnou.V televizi si nejaka holka srci prst do krku a je to.Vim,ze je to spatny,ale vlastne ji zavidim,ja sedim na zachode treba hodinu a jdou ze me jen kvanta vody a slin,nez konecne vyzvracim nejaky jidlo. Nevim jestli sem pisu spravne,protoze vsechny tady s tim uz nechcete zit,ale ja nechci,vlastne chci jen poradit,jak se co nejrychleji vyzvracet

Zdravím všechny! Dnes jsem poprvé otevřela tyhle stránky a jsem z toho celá paf! Poslední dva roky jsem hledala někoho, kdo by byl schopen mě vyslechnout, komu bych si mohla postěžovat, nečekat radu nebo útěchu, ale prostě a jednoduše dostat to ze sebe ven . nikdo taková se nenašel, komu bych mohla důvěřovat a teď jsem našla vás, holky! je to úžasné! Také se mi líbí to, že si všechny ty příběhy může přečíst jakýkoliv "normální" člověk a lépe (nebo koněčně!) nám porozumí. Já se jmenuju Monika a je mi 21. Mám problém s jídlem. Celý můj život se točí kolem jídla a moc mě trápí, že se ve svých nejlepších letech zabývám jen tím, co jím, co smím jíst a co bych neměla dát do pusy.Měřím 169cm a vážím 61kg.Nelíbím se sama sobě, vlastně se nesnáším, nejlíp je mi, když jsem sama doma. Vlastně mi doma dobře není, protože pak mám z toho jen deprese, že sedím doma a jím, přejídám se a pak ležím s vyvaleným pupkem a brečím nad sebou. To je můj kolotoč. Jídlo nezvracím, protože to neumím, mám vyvinutý dost velký pud sebezáchovy či co. Ale to je jedině dobře, protože kdybych se to naučila, můj život by byl ještě horší a to už bych asi neunesla. Tak teď "jen" beru projímadla, které mi už nezabírají, a přeju si, abych mohla žít sťastný a spokojený život, abych se mohla usmát na sebe do zrcadla aříct si

Ahoj holky Je úžasné sledovat na těchto stránkách Vaše upřímné výpovědi a to jak se všechny snažíte bojovat. Moc Vám všem ostatním přeji aby jste se z toho bahna dostali. Dělá mi moc velkou radost sledovat něčí úspěchy. Rezignace je tím nejhorším, co se dá v naší situaci učinit. Dopadli bychom podobně jako neléčitelný litující se narkoman. A to přeci nechce ani jediná z nás. Kdybychom takhle špatný konec chtěli, nepřemýšleli bysme o budoucnosti, o níž zde v těchto řádcích přemýšlý každá dívka. Julinko, přeji Ti upřímnou soustrast a to aby jsi se co nejdříve vyrovnala se smrtí svého otce. Není to jednoduché. Také stejně jako Ty nerada zatěžuji ostatní lidi se svými problémy. Nejspíš asi i proto, že mi líp může poradit psycholog nebo někdo s podobnými potížemi. Píšeš o nebíčku. Napadají mě podobné myšlenky. V den kdy jsem potratila, brečelo večer v televizi miminko, měla jsem pocit, že na mě volá. Dokonce jsem přemýšlela i o andělíčcích a o tom, která hvězdička na nebi patří mému dítěti. Dříve jsem si mylela, že bych podobnou událost nepřežila. Ale ted vidím, že i tuhle bolest či snad zkoušku osudu musim vydržet a postupně ji přijmout. Nejsem na světě sama. Svět se kvůli mě nezastaví a ten můj i tvůj andělíček nám snad pomůže dostat se k našemu vytouženému životnímu štěstí. Vlastně každý - i zlý - člověk by měl mít svého anděla. Tobě Elisko a Ajo děkuji za rady. Pokusim se je vyzkoušet. Ajo píšeš o tvém pantátovi. Můj manžel také pořád něco jí a je stále hubený jako špejle. Na venek musí asi dělat dojem, že mu žena neumi uvařit. Klárko, bojuj a snaž se zvítězit. Vím, že problémy Tvé matky bolí. Ale logicky jsou to jen její potíže do kterých v dětství zamotala i Tebe. A Ty jsi jiný samostatný dospělý člověk. Máš své trápení - to řeš, jde o Tvůj život, máš také právo být v životě konečně někdy štastná. Ted si možná řekneš. Té se to ale mluví. Budeš mít asi trochu pravdu. Mám všechno už jednodušší, protože mam svoji novou rodinu. Můj otec měl nějaké podobné vlastnosti jako tvoje matka. Celý život s následky jeho problémů zápasím. Nemyslim jen por. příj. potravy spíš celou svou osobnost. Otec byl alkoholik, nepřiznával si problémy, ani je neuměl a nechtěl řešit. O problémech se před ním nesmělo a nesmí mluvit. Zádné podle něj prostě nejsou a nebo na jejich řešení není vhodná doba. Trable se pak plíživě vlečou léta a léta a nabourávají chronicky duševní zdraví všech zúčastněných - otce i jeho blízkých. A víš co mě žene kupředu a posiluje snahu sebe samotnou řešit? Naděje že vše jednou bude lepší a usměje se na mě sluníčko. Pak i to, že nechci být stejná jako on a podobně se podepsat na své rodině. Také jednou budeš mít rodinu. Já mam dceru. A je pro mě děsivá představa, že bych jednou měla být jejím zhoubným podhoubím. Nechci aby měla anorexii, bulimii .... atd. Vše jde napravit - určitě i u Tebe. O problémech se v mé nové rodině mluví a snažíme se je napravovat. Problémů je stále dost - život není bez překážek. Ale pokud se o těch překážkách ví, dá se s nima žít. A my je bud vyřešíme nebo obejdeme - jen se nikdy netváříme, že je vše v pořádku, když není. Ale přiznávám, že mi někdy nějakou dobu trvá ujasnit si svoje myšlenky a emoce než jsem schopná o nich promluvit. V tom případě řeknu manželovy že ohledně té věci nemám v hlavě ještě jasno. Hlavně ten zmatek nepopíram. Klárko určitě své problémy a sokyni dokážeš jednou překonat. Jen tomu věř a neztrácej naději na svoje SLUNIČKO. I na Tebe se musí usmát. Tak holky už musim končit. Mějte se jen a jen podle svých představ. Držim Vám všem pěstičky. Ahoj Macka

Mila Klarko,musim Ti napsat:NESTVI ME!!Chtela jsem puvodne pouzit ještě silnejsi vyraz,ale nebudu hruba.To,ze je z tebe depresivni uzlicek nervu

Mila Klarko,nevzdavej to! Nechci tu byt za radkyni, ktera vsechno vi a zna, ale musim se ozvat. -Prave protoze jsi v tom uz tak dlouho, tak se tomu stav. Znovu a znovu. A znovu! Dokud se z tech padu neunavis k smrti a zatocis s tim jednou pro vzdy! Ja jsem si sebe a zivota taky dlouho nevazila a bylo mi celkem fuk, co delam, dokud jsem se nedonutila premyslet o tom, co delam. O tom, jak nezodpovedne se chovam k tomu, co mi bylo dano od rodicu i od toho nahore. Jak nezodpovedne se svym jednanim chovam a stavim ke vsem lidem, kterym na me zalezi hrozne moc. Myslela sjem si, ze zadni nejsou, ale to jen proto, ze jsem si to chtela myslet, abych se za to mohla schovavat, a abych o tom nemusela premyslet a nic s tim delat. To, ze si zaslouzim lasku jsem se taky musela naucit prijimat jako skutecnost, ktery se ani neschovam, ani nevymluvim. Vlastne mi v tom nejvic pomohl manzel. Zaprvy me mel rad i s bulimii, za druhy on mi rekl, jak nezodpovedne se chovam nejen k lidem, ktery me maji radi, ale predevsim sama k sobe. Jako maly, nedospely dite. A taky -rekl mi, ze at se mi to libi, nebo ne, jednoho dne bych mela a budu muset vyrust z te detinske sebelitosti a nezodpovednosti a zacit celit zivotu jako dospela osoba, ktera je zodpovedna sama za sebe. A ten cas uz nadesel davno...Pak mi taky rekl, ze pokud vim, co je to laska, tak prece musim videt, jak moc ublizuju jemu a me rodine. Ale nejvic sama sobe. A ze uz to, ze kdyz neprestanu, je tou nejvetsi nezodpovednosti vuci nim. Jakobych se vlastne jejich lasce a citum ke me sproste smala schovana za tou svou bulimii s a zkousela tvrdit, ze nemuzu. MUZU !!! A MUSIM! To mi otevrelo oci. Priznat si, ze sechovam jako malej parchant, co se schovava za sebenenavist a ze na to ve skutecnosti nemam ani pravo, ani zaludek. Nestalo se to ze dne na den, ale zacala jsem o tom premyslet, vic a vic se mi to vracelo az nakonec jsem se rozhodla prijmout tu zodpovednost sama za sebe, kterou jsem prijmout prece tak moc povinna.A k tomu mi nepomohli doktori, kamaradi, knizky, teoreticke znalosti...nic. Jen uvedomeni si svy nezodpovednosti k lidem kolem me, jejich citum a k sobe a tomu, co jsem si nedala- zivotu. Ja jsem vzdycky chtela byt perfektni, ale delala jsem to tim nejblbejsim zpusobem, jen abych se vyhnula cestam normalnim, at uz z jakychkoliv duvodu. Ted vim, ze pokud chci byt dobra, musim byt predevsim zodpovedna. To je zaklad... Nevim, proc to tu ted pisu, ale nejak to ze mne vypadlo. Snad Ti to Klarko, i Vam ostatnim neco napovi...Aja

Tak jsem zase po delsi dobe zde. A hrozne se stydim, protoze vschna moje odhodlanost vyprchala po trech dnech a zase jsem spadla do toho nechutnyho bahynka, dokonce mam pocit, ze o kousicek hloubs. Chovam se jak nenazranej silenec,nejradsi bych snedla celou samosku. Jako kdybych mela potrebu si vynahradit ty 3 dny stradani:-) ... resp.NORMALNIHO ZIVOTA. Je mi nanic...ze sebe...Dneska jsem se dostala do takové...pro mě neskutečně zahambující situace. Potkala jsem svou byvalou sokyni v lasce. Kde jinde než v sámošce,protože já vlastně ani jinam nechodim. Ta holka, přestože to není žádná královna krásy, vypadala moc dobře...byla pěkně namalovaná,učesaná, velmi elegantne oblecena...a ja, zachumlana od hlavy k pate do hnusnyho kabatu, cepici narazenou hluboko až k obočí a na tom nezakrytem zbytku tváře výraz neštastné, depresivní holky. No já se v tu chvíli chtěla propadnout do země...Nebudu vám popisovat své choutky skákat z okna a papat kulatý věcičky, snažim se bejt na sebe tvrdá, nelitovat se, nerejpat se ve svejch depresích...I KDYž SI STEJNĚ MYSLIM, ŽE JE TO HROZNĚ NESPRAVEDLIVÝ. Nějak pořád mámě nemůžu odpustit, že se mě jako dospívající nějak nesnažila před tím ochránit,a naopak mi vytvářela statné podhoubí pro bujný vzrůst mé bulimie. Víte,to jsem vam jeste nerekla,ale moje mama byla totiž taky bulimičkou!!! Jenze ona je bohužel typ člověka, který odmítá připustit své chyby (jakekoliv),natož s nima ..nedej Bože..něco dělat. Odmítá řešit problémy, protože když se o nich nemluví, tak přece neexistují,že?Taky už si přestávám být jistá, že bulimii zvládnu. Cítím k tobě Alenko hluboký obdiv.Lítala si v tom zhruba stejně dlouho jako já, a přesto si to zvládla... nechápu...ale GRATULUJU!!! samozřejmě. Moc se mi líbilo, jak si psala o své profesní kariéře v Americe. Představ si,já jsem taky tancovala.A protože jsem nenáviděla sama sebe a své tělo,tak bych klidně dělala i prostitutku. Vubec by mi to nevadilo. Tak strasne si sama sebe nevazim,nemam uz vubec proc, ze mi to dokonce prijde i vcelku moralni.Kazdemu, co mu patri.Nakonec jsem to ale neudelala. Ne kvuli sobe, ale kvuli klukovi. Kdyby se to dozvedel, tak by mi to asi i odpustil, když by to tedy pochopil,ale hrozne by mu to ublížilo. On je vlastne i jediný důvod, proč tu ještě živořím. Protože kdybych si něco udělala, tak bych mu způsobila móc velikou bolest.Už pro samý pláč nevidim a chce se mi spát, takže původně zamýšlené reakce na vaše příspěvky necham na zítra. Dobrou klára

Ahoj slunicka,ze vseho nejdrive bych chtela srdecne pogratulovat Macce a Elisce, ze se tak snazi. Je to vazne rpima videt, ze nakonec snad prece jen nekdo hleda a najde motivaci a silu, aby bojoval proti te zakerne zavislosti, aby bojoval za decentni zivot, na ktery ma pravo kazda z nas. Holky mam z Vas radost, ani nevite jakou!!! Moc Vam fandim a preju, aby jste plody sve prace pocitili co mozna nejdrive, protoze to stoji za to. A aby Vam to co nejdele, nejlepe naporad vydrzelo... to odhodlani. Kdyz Vam reknu, ze bych Vas nejradeji objala a umackala radosti, asi si reknete, ze jsem blazen. Aaaale, pro takovehle zpravy se vyplati byt blaznem... Fakt to moc zahreje, kdyz vidite, ze mozna i Vase snaha motivuje nekoho dalsiho K TOMU NEJDULEZITEJSIMU PRVNIMU KROKU -CHTIT. Ze nekde se vydal na cestu za lepsim zivotem, za normalnim vsednim zivotem... Kdybych byla basnikem, holky, asi bych Vam slozila i chvalozpev. Vazne... Jste bombardacky! Ted radeji prestanu, nebo si vazne reknete, ze to nemam tam nahore zrovna v poradku... Pisete tu o svych potizich se sladkym. To byl muj nejvetsi kamen urazu. Ja sladky.....vic nez miluju a nejvic ze vseho jsem si ho vzdy odepirala. I kdyz nam v nemocnici rikali, ze i sladky patri k zivotu, proto mame chutove bunky, ktere sladkou chut vnimaji, proto nase telo potrebuje urcitou davku cukru. A proto mame chute na sladky A ze kazdy normalni clovek si rad zamlsa. Ja si tenkrat rikala, ze ne, ze to, ze nas tam denne po vydatnym obede jeste cpali nejakou sladkosti vydrzim a le doma, ze muzu byt bez toho. Asi na tom neco bylo, asi protoze na sladkym jsem pak zkrachovala. Jedno vim jiste, ze chuti na sladke se ja urcite nezbavim. Proto ted na to myslim a snazim se zaradit aspon ten med do vlocek k snidani a bud ovoce, nebo pul lehkeho jogurtu. Vetsinou mi to staci a na sladky si nevzpomenu, ale i tak to asi neni zrovna moc a telo si o sladky reklo. Mela jsem najednou desnou chut. Tak jsem z toho nedelala zadnou vedu a v krame jsem zvazovala, co bych si dala. Nejradeji mam cokoladu. Tak jsem si po mensim vahani rekla, ze si ji koupim. Ale nekoupila jsem celou normalni tabulku, protoze jsem vedela, ze s tou bych mela problem prestat dokud bych ji nesnedla celou...zname se, ze jo? Tak jsem si koupila dve cokoladky velikosti musli tycinky. Jsou kazda jednotlive baleny, tak mi to pomohlo je nesnist obe hned najednou. Poprve jsem si dovoli dat si jen pulku jedny a druhy den druhou pulku. A nic se nestalo. Ani jsem neumrela, ani nepropadla zranici, ani se nad tim netrapila... Vedela jsem ze ta pulka me nezabije a mela jsem z toho docela prijemny pocit, ze jsem si dala neco dobrouckyho, co mam moc rada. Jako nejakou specialni odmenu. No a nakonec, kdyz jsem videla, ze mi pak pres noc nenarostl pupicek, ani jsem evidentne nepribrala, [nevazila jsem se} tak treti den, nebo snad ctvrty den jsem si tu druhou dala celou. A! Zase se nic nedelo, ja si pochutnala a bylo mi fajn. A pak, nez jsem si dostala priste do kramu, jsem si na sladky nevzpomela a snad bych si jeste chvili nevzpomela, kdybych si dalsi chvili nekoupila. Ale proc bych si nekoupila, mam to rada a v rozumnym mnozstvi mi to neublizi. Dokonce jsem zjistila, ze kdyz si to sladky dam jako zakusek po jidle, tak mi driv a lip vytravilo, coz me prekvapilo, ale spis prijemne. A to ze to neubilizi jsem vlastne uz chvili pozorovala na pantatovi, ktery ma lehkou cukrovku a mel by tedy byt na diete. Ale stejne i on...jeho slabosti jsou sladkosti. A tak sice ji mensi porce pres den, ale podle me ji jako slon. ji 3-5krat za den plus nejvetsi porci vecer. Pres den ho vidim uzdibovat od vseho nekolikrat...az jsem si rikala, jestli nema taky problem. Ale ne on nema, jen vi, jak jist. Od vseho po troskach a muzu Vam rict, ze kdyz si sednu a spocitam, kolik ceho snedl, tak bych rekla, ze by musel byt jako soudek po case. Ale ne on je hubenej! Driv pry jedl sladky nakila a byl o neco silnejsi, nez je ted, ale to samo se zpravilo, kdyz kvuli diete svy sladky trochu vic kontroluje. Ale proc to pisu. On si pokazdy!!!, kdy neco sni, at je sebe vic plnej, da neco sladkyho. I kdyby to mely byt 2-3 kosticky cokolady, ale da si. A je to stale hubenour... Je mu 61 let, ale sladkymu proste neodola, i kdyz vi, ze kdyz to prezene, ze mu bude zle jako diabetikovi. Tak si dava po troskach, telo si na to zvyklo a je v pohode. Tak po dlouhym case, co mi to jeho stravovani vadilo, ze furt neco v ty puse ma, protoze ja jsem se trapila mym problemem a bylo tezky videt, jak si nekdo dava, az mi prislo, ze mi to dela naschval., tak po dlouhym case nakonec vidim, ze on ji spravne a ze to vazne neskodi. Jak rikam, sladky je, nebo spis snad bylo vzdy mym kamenem urazu, nejvic, kdyz jsem si rikala, ze ja bez nej muzu byt, jen abych si neposkodila linii.Blbost. Nemuzu a vim to. Tak to beru jako fakt a joka poterbu tela a jako specialni radustku, ktera se musi uspokojovat.A svete div se, ja to zvladam! Ted uz nemam strach, ze svuj boj nezvladnu, kdyz uz zvladam i svoje sladkosti. Chce to pomalu ale aspon trochu a nemusi to byt denne. Ja ted chute nemam denne, co si dam obcas. Proste nedavam si z nudy, i kdyz to by nebyl problem, ale dam si, jen kdyz mam vazne chut. Takovou tu, ze bych mohla snist celou tabulku. Dam si trochu a je po chuti. a Me je fajn. Tak to je o mym trablich se sladkym. Snad nekomu pomuzou a daji navod, jak to zkusit. Kocicky drzim Vam pesticky vsem, co uz bojujete a vsem, co si sem stale jeste chodite pro odvahu. Ono to pujde, uvidite. S uprimnou vzpominkou se louci Aja

Nazdar devcata,Tak uz jsem tyden neblinkala,no-snazim se.Jim docela dost,ale davam si pozor,abych se nezdrave neprejidala.Obcas si zacvicim.Jim hodne ovoce a zeleniny.Da se rict,ze presne dodrzuju rady doktora Krcha,i když jsem ho nastesti nikdy nevidela.Ono je to asi tak trochu o rozumu.Ten pan doktor ma fakt pravdu-kdo chce zvracet,ten zvracet bude.Jinak-vsimly jste si,jak se zmenila atmosfera těchto stranek?Uz mi to tu nepripadne tak depresivni a zoufale,jako na zacatku,zda se mi,ze se to tu trosku uvolnilo.I presto,ze třeba Julince zemrel tatinek,atd.Myslim,ze spouste z nas zacal hlodat v hlavince i jiny cervicek,nez ten,který nas dohani k pitomostem.Myslim,ze holky,které naší diskusi ctou a nepripoji se jsou na tom podobne(a je takovych bab hodne-aspon myslim.Sama jsem sem chodila skoro mesic,nez jsem něco pripsala). Pro Macku:co se tyce zavislosti na sladkem,jeden cas jsem na tom byla podobne,každý den aspon jednu cokoladku,ne-li dve az tri..Pomohl mi sport,když si zabehas,nemas takove hrozne chute-aspon na chvili.Taky jsem zacala normalne sladit kavu a caje-dostanes tak do sebe cukr a chut na sladke se zmirni.Dulezite je hodne pit.Místo cokolady skus musli.Je sice taky dost kaloricke,ale je to vlaknina.Místo obeda si i dnes obcas kupuju sacek musli,nebo krusli.Postupne uzobavam a na cokoladu si ani nevzpomenu.Mem-li chut na něco sladkeho,koupim si ovocny tvaroh bez tuku,je vyborny.Vlastne jim denne něco sladkeho.Na trhu je spousta dobrych věci,které jsou sladke a pritom neuskodi.Obcas si dam i tu cokoladu,ale jen když se citim ve forme-tzn.když vim,ze tim neodstartuju kolotoc prejidani a zvraceni. Jo-a ještě jedna malickost-nenos u sebe zbytecne peníze.Ma-li bulimicka u sebe moc penez,konciva to zranici a prsty v krku.Se sladkym je to to same,proste si tu cokoladu koupis,když mas chut a peníze.Ale to mas asi vyzkousene

Ahoj holkyPíšete zde o knížkách zabývajících se anorexií a bulimií. Většinu z nich jsem četla, ale pomohly mi více spíše nahlédnout na svůj problém po stránce teoretické. Jinak knihy : Z deníku anorektika a Na dně, příběh jedné anorexie a bulímie jsem nečetla. Proto, jestli se mohu zeptat kdy a kde posledně jmenovaná kniha vyšla? Docela by mě zajímala. Také chci popřát Tobě Alčo. Je to úspěch s anorexií a bulimií takhle zatočit. Se mnou je to momentálně horší asi díky tomu potratu. Nejspíš jsem si zase zprotivila své tělo. Ale to musim rychle napravit, jinak bych nemohla znova otěhotnět. Pokud jde o to dát se do pořádku, snažim se to řešit už podruhé téměř stejně jako Ty. Neodpírám si žádné skupiny jídel a raději se neřídím žádným jídelníčkem z knih. Znám se. Vím, že když na něco mám chut, je lepší si to vzít i třeba místo racionálně sestaveného oběda. Protože jinak zdravá výživa + ta chut = rovná se 100% zvracení. Prostě pustím ven to co jsem snědla navíc. Také piji hodně bylinkových, ovocných a zelených čajů. Jinak pokud jde o mé stravování, mám trochu omezený výběr potravin, kvůli vyšší hladině cholesterolu v krvi. To nepocituji jako problém, protože na jídlo s vysokým obsahem živočišných tuků nemívám chut. Nikdy mě nepřitahovalo sádlo nebo smetana a vepřové se u nás jí párkrát do roka, což snad mé tělo přežije. Mým utrpením je ale stoprocentně chut na sladké. Takže budu moc ráda, pokud mi někdo z Vás řekne jak ji zkrotit. Předem děkuji. Jinak pokud jde o můj problém porucha příjmu potravy + těhotenství, jsem na tom trochu podobně jako Iva. Svůj problém chci vyřešit, ale lékařům se moc zminovat o současném stavu nechci. Ne, každý gynekolog se tváří chápavě. A já své onemocnění pocituji tak trochu jako hendikep. Neplatí zde ta samá měřítka jako u fyzických onemocnění. A můžu říci, že málo lidí této problematice rozumí. Já mam to štěstí, že na mě už není na první pohled nic vidět. Ale jedna moje známá na tom je hůř. Hrozně zhubla a já slyšela už pomalu každého druhého říkat jak je pitomá. Vždycky mě při těch slovech zamrazilo v zádech. Tohle je přeci nemoc ne blbost. A jednoduchá přímočará řešení zde ani nikde jinde v životě neexistují. Už musim končit. Holky přeji hlavně zdraví, držte se. Ahoj Macka

Ahoj holčičky, chci vám všem moc poděkovat za vaší podporu, kterou mi tady vyjadřujete.....sice se vůbec neznáme, ale vědomí toho, že na mně někdo byť jen chvilku myslí, je moc fajn. Snažím se , co to jde. Nechci svoje okolí zatěžovat nějakým pláčem, smutkem a špatnou náladou, ale to víte....rána je ještě příliš čerstvá a po tatínkovi se mi moc stýská a ještě asi dlouho bude. V pátek jsme měli pohřeb a pokud by se o pohřbu dalo říct, že byl pěkný, tak tenhle rozhodně byl. Přišlo kolem stovky lidí - táta měl sposty přátel, protože to byl fajn vzácnej člověk a řeknu vám - skoro všichni plakali. Vybrali jsme tátovi hudbu, kterou miloval, ikdyž třeba nebyla pohřebního rázu, ale prostě tátova....Sinatra, Janis Joplin, Armstrong a Acker Bilk. Snad se to tátovi líbilo, když na nás z toho nebíčka koukal.Holky, myslím i na vaše trápení a moc fandím, život není lehkej, ale my tu nejsme proto, abychom na jeho nástrahy rezignovali, ale abychom s nimi ze všech sil bojovali.Mějte se krásně. Julie

Dal, ze se musime naucit brat se jako lidi. Ze vsichni uplne normalni lidi maji obcas chute a uplne bezne jim bez vycitek propadaji a daji si, na co maji chut. ALE!!! Nevyzvraci to. proste si vychutnaji okamzik radosti z te veci a tim to ale hasne. Neprejidaji se tim denne. Proste se jakoby rozmazluji. Neni nic spatneho se obcas rpzmazlit kouskem cokolady, pokud jsme na ni vysazeni.Rozhodne, ale nic nevyrazovat ze sveho jidelnicku, jist vsechny druhy potravin!!! Dal nesedet pak v depresich nekde alezla v koutku sama a litovat se jaka jsem nestastna a chudak, ze mi to nejde... ale drzet se zamestnane a zkouset a zkouset a zkouset. Vyleceni samo neprijde, stejne tak jako bulimie a anorexie nevznikla sama od sebe. A reci, ze moc chci a le nejde to jsou na nic a jen pohe vymluvy, !!!jen ciny nas mohou nekam dovest.Kdo chce, muze to zvladnout. Kdo ne bude se dal v tom topit a vymlouvat a oduvodnovat a nervovat.....to, co delame je jen na nas. Kdo chce zvracet..zvraci ...kdo chce prestat.....maka na tom, jak to jde... Tak to je vytazek mych zkusenosti s Dr.Krchem. Bere to realisticky a bez smilovani a omacek kolem, jak to nejde, kdyz vi, ze to jde, jen se musi chtit. A ma pravdu. NMehledejme pricinu , proc nam to nejde, hledejme cesty, jak to lze zmaknout a drzme se jich. Nikdo nas problemu nezbavi, jen nam muze byt malou, nepatrnou berlickou v nejtezsich chvilich, ale jinak je cely boj jen a jen na nas. Holcicky, doufam ze Vam knihy neco naapovi, jak na to a ze Vam to s nima pujde. Vetsina se da normalne v kazdem knihkupectvi objednat, pokud znate jmeno a autora, takze bez trapeni se ....objednejte si je. Malokde je maji hned...jeste v dnesni dobe...Ale i tak Preju stesti a at je Vy, co je chcete zkusit brzo mate. A i Vam ostatnim preji uspechy, jeden maly po druhem.....vedou k jednomu velkemu...A tim je uzdraveni se. Aja

Ahoj slunicka...vsechny do jedne...,posilam Vam vsem uprimnou vzpominku a pozdrav. Ja byla ted nejaka nastydla, ale snad uz je to pryc. Zminuje te se tu o svepomocnych knizkach. I ja jsem jednu mela, asi tu nejlepsi, protoze nam ji doporucovali v nemocnici. Byla to ta od Coopera. Nevim, Dr. Krch asi v te dobe sve knihy jeste nemel. Za to ale ho znam osobne, ale nevim. Je to spravnej chlapik, takovej smisek, ale nevim, jeho pomoc si moc neuvedomuju. Obcas si na jednotlive pozval na pohovor a parkrat v tydnu prisel na oddeleni, kdyz byl cas jidla a normalne si s nami sedl ke stolu se vsema a jedl s nama, asi sledoval, jak se ktera chovame a jake mame s jidlem problemy. Moc to neprojevoval, povidal s s nama behem jidla, aby jsme na to moc nemyslely, talze to bylo celkem prijemny. Ale jinak me prislo, ze on je zamereny jen na to, aby jsme zapomely na to, ze hcceme byt hubene a vzdaly se touhy po hubnuti, pokud se chceme uzdravit, na ostatni vlivy mi prislo, ze tak duraz nekladl. Tak nam ale dal dost rad, ktere jsou pravdive a dulezite, jakmile se jednou rozhodnes s tim neco delat. Jako jak treba pak bojovat s pokusenima, kdyz pak prijdeme domu. Jak nespadnout zpatky, ale...kdo chtel......stejne spadl....i ja, ktera si TAM vedla absolutne skvele. Ale nektery rady nebyly spatny. Jako treba, ze kdyz nevime jeste, co jsou normalni porce, nebo mame tendence si je zmensovat, aniz bysme si to moc uvedomovaly, tak nam doporucil si nekde predplatit obedy, ze v jidelnach a menzach davaji normalni porce, ktere normalni clovek ji a ty jist. a taky - je to mezi lidma, to vylucuje moznost prejedeni se, ci zvraceni. Pak treba nam poradil, jako asi vsechny z techto knih, ze si mame psat denne, co a kdy snime a to i mala uzdibnuti, kdyz treba varime a tak, dla kdy a kolirat presne zvracime a za jakych situaci, a pak se na to treba po tydnu podivat a ucit se zhodnotit, jestli se tak stravuji normalni lidi a ktere situace sjou pro ans rizikove, ze v nich nekcasteji skoncime prejedenim a zvracenim.....a nebo nejedenim..., nebo to nosit k psychologovi, jestli k nekteremu pravidlene dochazime. Dla kladl duraz na to, aby jsme se prestaly denne vazit a vazili se jednou tydne rano na lacno ve stejny den....treba pondeli a pak dal vahu nekam schovaly. Nebo ji proste nekomu dali , nez se vylecime a vazily se tam jednou tydne. Pak treba, ze abysme nepodlehly pokuseni, kdyz jdeme nakoupit, tak mame zasadne chodit nakoupit s predem napsanym seznamem, co a nekupovat NIc vic, co tam neni.A hlavne nechodit nakoupit hladova. Kdyz jdes nakoupit hladova, jemmnohem pravdepodobnejsi, ze mas chute a tedy zacnes koukat, na co ma s chut a hlad a to se zvrhne v skupovani potravin na prejedeni se.. Pokud to cini potize celkove, tak si mame najit nekoho, s kym si naplanujeme nakupy spolecne ze zacatku. Pak ze nekdo treba ma vareni jako vyvolavaci situaci, tak bud nevarit sama, nebo nevarit uplne hladova a neuzdibovat vic , nez je nezbytne nutne na dochuceni jidla, kdy ale prilis korenenaci slana jidla drazdi chutove bunky vic a zase je snazsi dostat chut a .... Dal kladl duraz drzet se denniho planu jidel, kdy se ma jist male porce petkrat denne. Snidane, svacina, obed, svacina a vecere a kdyz je hlad v noci....ovoce, co neco maleho jako druha vecere. Dal jidla moc nezapijet, protoze vsechny vime, jak je to snadne pak zvracet, kdyz pijete moc tekutin s jidlem a navic, tekutiny jsou tezke a mame po nich pocit tlaceni a plnosti.....na chvili, ale prece. Jinak hlavne pokud se chceme uzdravit, uvedomit si, ze logicky vaha pujde o neco nahoru, ze je to naprosto prirozeny a logicky, a ze telo si rekne, co je vaha dostacujici k plne funkcnosti, ze proste musime prijmout tenhle fakt jako skutecnost a jako nejdulezitejsi zaklad pro lecbu. Asi hlavnim a nejdulezitjsim znakem, ze vsechno je na dobre ceste je navrat PRAVIDELNE MENSTRUACE!!! Hele, ja to poslu, nez mi to vypadne ja bych musela zacit cely znova...

Ahoj Holčiny, tak jsem se asi přes týden neozvala a to z důvodu špatného přístupu na internet. Ale všechny vaše příspěvky jsem si stáhla a pečlivě je přečetla. Dělaly se mnou neuvěřitelný věci...Jela jsem zrovna do práce (na brigádu

Ahojky holky, mam prosbicku jsem z Prahy a rada bych ty knihy sehnala..Zda nektera z vas je z Prahy a sehnala nektere knizky ktere jsou zde uvadeny..tak mi prosim vas napiste kde jste je sehnali Dekuji Deniska

Ahoj.Mám pro vás název té knihy "Mentální bulimie a záchvatové přejídání - jak se uzdravit" Autor: Peter J. Cooper. Přeju pevnou vůli a hlavně zdraví.čau.

Ahoj holky, chtěla bych jenom něco přidat k těm knížkám o kterých jste tady psaly. když jsem byla v opravdu největší krizi, začala jsem shánět co se dá. Narazila jsem právě na knížku pana doktora Krcha.Je to svépomocná příručka. považuju to za poměrně zdařilé dílko, ale na druhou stranu musím říct, že mi více méně nepomohla. Mé problémy jsou svázány s neschopností ovládat své pocity, příliš malou sebekontrolou.A tato kniha je založena na osvojování si nových návyku, přičemž celý ten proces je pouze na vás a pod váší kontrolou. Musím přiznat, že na to jsem příliš slábá.Navíc jsem opravdu trošku vyjmečný případ, protože mám něco víc než nadváhu.(Je to paradox, ale dost jsem přibrala i díky bulimii). A ta knížka je založená na úplném zavržení čehokoliv, co by vedlo ke snížení váhy. A já do konce života nechci vypadat, tak jak vypadám. Ono to neprospívá ani mému zdraví. Ale znám lidi, které právě to, že všechno leží pouze na nich a mohou o sobě rozhodovat, více motivuje a žene dopředu. Už od pondělí se snažím zoufale držet dietu, tzn nejíst. Já vím, že je to ta největší hloupost. Celý den nejím, mám hlad a ten už se nedá překonat a je to tu. Včera jsem o tom přemýšlela. Jsem v takové zdánlivě bezvýchodné situaci. Potřebuju zhubnout( To opravdu potřebuju), ale hubnout nesmím, protože pak přitápím bulimii. Jediným východiskem je zapomenout na diety a začit s něčím čemu se říká rozumná a zdravá strava.Vždyt nemusím mít za měsíc o deset kilo míň, stačí o dvě.Můj největší problém je, že jsem vždycky chtěla zhubnout co nejrychlejia co nejvíc. Stanovovala jsem si přesné termíny . To musí skončit.Když k tomu přidám pohyb, tak moje obtloustlý tělo určitě ty tuky začne spalovat i bez přísné diety.Začala jsem chodit do menzy na obědy, ráno a večer si dám něco zdravého a mezitím malou svačinku. Chvilku to bude trvat, ale jednou určitě přijde chvilka, kdy to mému žaludku bude stačit.Mezitím u mě bude chvilku bydlet můj miláček. Potřebuju ze začátku někoho, kdo by mě odvedl od těch hrůzných pocitů, které mívám večer. A právě ty většinou končím velkou "žranicí".Takže s chutí do toho.

Ahoj holciny, a take Ivco, Maciku, Julinko, Elisko, Denisko, a vsechny tady. Vsechny Vas srdecne zdravim. Moc se ted neozyvam, ale denne nekolikrat se sem vracim, jestli je neco noveho. U me se nic nemeni. Jednou jsem se rozhodla a za tim jdu hlava nehlava, at je to tezsi sebevic. Vlastne je to pomaloucku lehci a lehci. Myslenky na zvraceni po jidle uz nemam vubec a na prejidani se jen sem tam tak jednou za tyden. Ale to si vzpomenu, proco jsem se rozhodla ve svem zivote a tak to neudelam a nedelam. Nechci do toho spadnout znova, vim jak jednoduche to je jak se pak tezko prestava. Pocity tezkosti po jidle se taky ztratily, stejne tak bolesti zaludku, a taky to silene nadymani, ktere jsem myvala snad po kazdem jidle, nez jsem s tim prestala. O moc se mi zlepsla barva zubu a taky me zadne nove neboli a nejsou tak citlive na teple a studene podnety. Myslenky na strach z tloustky se pomalu ztraceji a kdyz se objevi, zahanim je tim, ze si opakuji dokola, ze jsou v zivote dulezitejsi veci, nez fyzicky vzhled a ze dokud vaha nejde nahoru zavratnou rychlosti, neni duvo k diete, ci prehnanemu cviceni. Celkove jsem vyrovnanejsi, klidnejsi a o moc lip spim. A to jak na kvantite, tak i na kvalite a uz se mi nezdaji nocni mury o jezeni, zvraceni a byti chycena nekym, na kom mi zalezi, a o pocitech viny. Pravidelne chodim na WC. +++Mam ted taky mnohem vic casu na vsechno. Na sebe, na domacnost, na manzela, n sve konicky, na nase pejsanky...na vsechno. Chodim k zubari a davame do kupy, co je treba. Neoblikam se nejak zvlast do tesnych veci, ale ani do plandavych. Zatim mi vsechno pasuje a vaha se pohla za ten mesic a 20 dni jen asi 2-3 kila...nesleduju to, protoze me to uz proste nezajima. To jen kdybych citila, ze pribiram moc, coz se tedy nedeje. Ale naplnila se mi prsa a trosku zadek, ale asi je porad, co dohanet. Uz nejsem vyzabla. Mam normalni tvare....ne jen vystouple licni kosti a propadle oci. Dneska jsem si sama od sebe dovolila po kratkem vahani a koupila jsem si cokoladovou tycinku. Nesnedla jsem ji hned celou, ale i tak, mam z toho radost. Jinak si uz bez potizi davam sladke kapuccino, kdykoliv jedeme do mesta a stavime se na pumpe. Jim stale trikrat denne, sem tam, kdyz mam hlad mimo dobu jidla si dam neco jen tak maleho, aby se mi neskroutily palce u nohou hlady, nez bude jidlo...Prestala jsem skoro uplne pit kafe, ktere jsem pila na litry a ted piju hlavne zelene caje, ktere mam a vzdy jsem mela moc rada a 100% dzusy. Nezakazuji si ani neodpiram zadnou skupinu z jidel, nekdy jim zdraveji, nekdy ne a snazim se na to moc nemyslet. I kdyz po zdravejsim jidle se citim lepe...tak tedy jim to, na co mam chut. Dneska jsem byla na gynekologii a doktor byl prekvapen, jak dobre vypadal vysledek vysetreni moci, ktera byla v dobe bulimickeho chovani v hroznym stavu, tak jsem se pysne pochlubila, ze na sobe makam. Pak jsem i manzelovi rekla, ze tady vidi, ze mu nelzu, ze jsem prestala. Tak to me tesi. Vysledky se dotavuji pomaloucku, ale prece. Tak tu ted sedim a pisu a vidim, ze to STOJI za to, ze jsem se rozhodla prestat a ukoncit ten kolotoc, ktery mi jen ublizoval. A nejen me... Tak co, kotatka, co myslite...nestoji to za pokus? Zkuste to, nic tim neztratite, to Vam slibuju, jako ze se Alena Jmenuju. Jinak Vam tedy vsem, teda nam vsem i nadal drzim pesticky, at se nam dari, at zatocime s nesmyslnou predstavou o krase a postavime se tomu celem... S uprimnou vzpominkou ze srdce zdravi Alena

Ahoj všichninejdříve k tomu, že raději budu používat jméno Ivča, abych se odlišila od jiné Ivy.Ivuš díky za literaturu, snad se z ní poučím nejen já, ale třeba i ostatní holky. Snažím se na sobě trochu pracovat, no možná se mi to začíná dařit,jsem moc zvědavá jestli mi to vydrží déle než jindy, vydržela jsem to maximálně 2 týdny. Pak jsem do toho znovu sklouzla. Vždy si říkám jak budu postupovat, ale pak se mi to vždy vymkne z rukou. Vždy si říkám, že začnu cvičit, že mi to třeba pomůže. Je tu však problém a to ten, že se mi samotné nechce, zvláště po šesté hodině, kdy končím v práci. Jestli jste na tom některá podobně, ráda bych měla společnost. Třeba nám to ve dvou půjde lépe se z toho dostat. Pokud některá sháníte také společnost tak můj mail je: iva.balkova"seznam.cz.Jinak všem v tom boji moc a moc držím palce, moc a moc obdivuji Alču, která se opravdu drží. To mi moc pomáhá, že s tím opravdu jde něco dělat, aniž by člověk musel léčit. Vím, že je to založeno na tom "chtít" se z toho dostat a to já chci také. Proto ti Alčo přeji aby ti to takhle vydrželo už napořád a už tě takové hlouposti nenapadaly, vždyť víš co jsi si vytrpěla a nám všem ostatním držím palce, abychom to dokázaly stejně jako ona. Věřím, že díky těmto stránkám se nám to podaří.Zdravím všechny Ivča.

Hlavně pro Ivu, ale i pro ostatní:Svépomocnou příručku pro léčbu bulimie napsal David Krch: Bulimie. Jak bojovat s přejídáním.(je normálně sehnání v knihkupectvích, jinak to vydala Grada)Další literatura o poruchách příjmu potravy:- P. J. C. Cooper: Mentální bulimie a záchvatovité přejídání. Jak se uzdravit.(taky jedna svépomocná příručka)- David Krch a kol.: Poruchy příjmu potravy (to je spíš odbornější, určené hlavně pro lékaře a psychology, ale může být zajímavé i pro nemocné)- Gerhard Leibold: Mentální anorexie- v edici Linky důvěry vyšla knížka "O poruchách příjmu potravy" (nevím, kdo ji napsal)- David Krch: Chci ještě trochu zhubnout. Jak rozpoznat a zvládnout bulimii a anorexii. (tady jsou obsaženy příběhy postižených s komentářem odborníka a radami, jak vše zvládnout)- Marya Hornbacher: Na dně. Příběh jedné anorexie a bulimie. (velmi čtivý příběh jedné holky, co měla anorexii a bulimii)- Petr Vomastek: Z deníku anorektika (kluk, který trpěl mentální anorexií napsal knížku o své cestě k uzdravení)- můžete si, myslím, nechat poslat z nakladatelství, které sídlí na adrese www.guild.czDoufám, že tato literatura aspoň někomu pomůže, že snad nikomu neuškodí (to určitě ne!) a podá alespoň nějaké teoretické informace, i když to nejtěžší musí stejně člověk překonat sám. Myslím, že by sem mohl napsat někdo, kdo má zkušenosti např. se svépomocnou příručkou o bulimii. Mě osobně hodně pomohla, ale stejně nedokázala vyřešit tendenci držet diety, což je vlastně to hlavní.Ahoj, mejte se a nekdo napiste svoje zkusenosti nebo pridejte nejakou dalsi literaturu, ktera se ke mne nedostala a drzte seIva

Ahoj holky, včera jsem si opět stáhla Vaše nové příspěvky a doufám, že i přes problémy, které zde popisujete se cítíte a budete stále cítit lépe. V pondělí večer běžel v televizi dokument o osudech 4 dětí z jedličkárny. A mě připadalo, že ty děti jsou tisíckrát odvážnější než my. Ony měly vážné tělesné deformace. A přesto dokázaly samy sebe přijmout a žít. Co máme oproti těmto dětem na těle špatného my? A proč si své tělo ničíme? Markéto díky za Tvé řádky, alkohol asi působí podobnou pohromu všude. Mého otce jsem dříve kryla. Též jsem si myslela, že nikdo nic neví. Dnes vím, že to byl omyl. Všichni o jeho pití věděli, ale přesto ho považovali za příjemného člověka. Také jsem jako malá občas do noci v křesle seděla či spala a čekala až se vrátí. S otcem se však vrátily i blesky a hromy. No, děti tomuhle ještě asi rozumět nemohou. Jinak k nám domu jsem též někoho nerada zvala. Bylo tam vždy cítit napětí a u kamarádek jsem se cítila lépe. O svých problémech jsem s kamarádkama však dlouho schopná mluvit nebyla a zakrývala jsem před nima monokly či jiné nehody. Zkrátka jsem se styděla a nebyla jsem schopná z věčně doma vštěpovaných obav před pomluvami ven pustit nic. I tato uzavřenost mi asi svým způsobem ublížila. Problémy si našly jiné ventily. Potíže se zkrátka musí řešit a člověk se nemůže tvářit, že neexistují, neuteče před nima. Nevim jak jsi vypadala ty Markéto, ale já mam pocit, že jsem jako malá byla divným dítětem. Mezi vrstevníky jsem neměla šanci, protože jsem s nimi nebyla schopná navazovat vztahy.Spíš jsem se důvěrným vztahům vyhýbala. Mnoho dětí se mi posmívalo, někdy z toho byla pomalu šikana. Já jsem se neuměla bránit, není divu doma jsem musela mlčet a nechat si vše líbit. A podle psychologie si dítě v rodině osvojí určitý model, který přenáší i na své širší okolí. Prostě děs. Pokud jde o pokles mého otce, degradoval trošku jiným způsobem. Postupně se na něj nabalily různé nemoci, které alkohol jen zhoršil. Takže po opici přišel třeba s po.... kalhotami, protože si pivem poškádlil vředy. Momentálně je z otce až moc rozmazlující dědeček, jinak pití se úplně nevzdal. Jak moc pije nevim. Domu často nejezdim, ale pokud tam zrovna panuje napětí spolehlivě to poznam. Co cítím k otci, nevim, zatím v tom prostě nemam jasno. Rodiče si snažim držet od sebe co nejdál. Oni ani nevědí o tom, že jsem otěhotněla a potratila, nechtěla jsem se s nima o tom bavit. Pokud jde o mou nemoc, také se vždy zlepšila během pobytu mimo domov. Nejspíš se tam nelze tolik sledovat.l Holky, Markéto, Eliško, Deniso, Alčo ..... i ostatní, víte co mě napadá, važme si svých partnerů. Když nás dokáží přijmout i s anorexií, bulimií a td., tak nás mají asi rádi opravdu takové jaké jsme. A to není zrovna málo. Tak pa holky Macka