poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Ahojky všichni a Iuš, chtěla bych tě poprosit o přesný název knihy o bulimii a kdo ji napsal.Tyto stranky dlouhou dobu sleduji, a až dnes jsem se odvážila přidat svůj příspěvek. U mě to začala už ani nevím kdy, je to asi 4 roky, co jsem si přesně na nový rok řekla, že zhubnu, přestala jsem sice ne úplně jíst, jedla jsem minimálně a váha šla skutečně dolů, ale ručička se pak zastavila a já jsem se občas šla vyzvracet. Pak se ale to zvracení stupňovalo, někdy jsem zvracela 3x, 4x denně, i když to co jsem snědla se nerovnalo bochníkům chleba, ale stačil mi třeba rohlík, abych dostala strach, že váha půjde nahoru. Nakonec jsem z 68 kg (výška 168) zhubla na 54 kg, ted mi váha skáče od 57 - 59, podle toho jak často zvracím. Takže zas taková vychrtlina nejsem, a nikdo by to asi na mě nepoznal, ze takové problémy mám. Takhle to trvá dodnes, sice jsou dny, kdy se ovládnu a nezvracím, ale to bývá většinou tehdy, když skoro za celý den nic nesním, nebo když jsem jen o jogurtu a ovoci. Pokud však sním třeba rohlík, tak je konec. Když to tak zvážím, tak zvracím zhruba obden. Vím, že to není v pořádku, ale nevím jak s tím bojovat. Je to asi rok co to zjistila mamka, dělala doma pořád scény, tak se snažím doma ovládat. Ale domů jezdím jen na víkendy a celý týden trávím v Praze, kde mi nejde se ovládnout a vydržet to. Dokonce mám přítele, s kterým jsem šest let, jistou dobu něco tušil, tak jsem se mu přiznala a doufala jsem, že mi pomůže, ale je to těžké. Teď jsme se o tom dlouhou dobu nebavili, asi si myslí, že jsem s tím skončila. A já bych tak moc chtěla přestat kvůli němu a všem komu na mě záleží. Ale hlavně kvůli naší rodině a miminku, které v blízké době plánujeme, já vím, že dokud nebudu v pořádku nemůžu miminko chtít, abych neohrozila jeho zdraví. Ale nevím jak, k lékaři chodit nechci. Třeba mi pomůže právě ta kniha. Předem díky.

ahojky, jak čtu vaše příběhy tak musím říc, že mám obrovské štěstí, že muj partner mi pomohl dostat se ze slušné bulimie. když jsem zjistila, že to nemám pod kontroulou (trvalo to poměrně dlouho), tak jsem začala mít problémy se žaludkem, x-krát denně na váze, vzteklá jak pes když se ručička pohla nahoru a pak jsem se svěřila s tím jaký mám problém. byl dost překvapený (ale asi něco tušil ), okamžitě reagoval a dlouho jsme si o tom povídali, dokonce si přečetl i literatůru o mé nemoci. No a pak mě hlídal a opravdu hlídal bylo to hrozné období jednak že jsem mu ač to nemám ve zvyku lhala( teď se za to strašně stydím a nevím jestli to mé lhaní nejak nepoškodilo v tomhle směru naší důvěru. Samozřejmě nenecha oklamat a snažil se se mnou o tom co možná nejvíc mluvit. pak jednoho dne toho měl asi dost tak mi dost zvýšeným hlasem řekl, že už končí s tím aby mi pomáhla že nejsou žádné výsledky a jestlu chcu tak ať se jdu vyzvracet a ať si za to následky nesu sama a že je to můj život a jestli chcu se takle dostat rakvě tak ať v tom pokračuju. A to tehdy u mě nastal on osudný zlom, protože je to fantastický člověk tak jsem se opravdu zamyslela a dlouho jsem brečela nad tím co jsem to prováděla. a můžu vám říci že je to cca 2 roky co jsem nezvracela, a jím skoro jak normální lidi a korát někdy mě přepadne mlsná, ale zvracet nejdu protože vím že bych do toho mohla spadnout zase. Ještě na konec pomohla mi taky kniha o Bulimii, bylo tam popsané jak, kdy a kolic co jíst všechno jsem si musela psát i pocity. Kupodivu jsem přibrala jen 3 kg a pak se váha zastavila a to jsem jedla docela dost(denní příjem kalorií jsem někdy přesáhla ale na váze se to neprojevilo. Možná to bude znít blbě, ale jsem na sebe opravdu pyšná.A jestli přiberu za víkend 2-3kg,tak ani neuvažuji otom že bych nejedla nebo je chtěla zhubnout ony se přes týden stratí samy. Všem Vám přeji aby jsete se dostali z toho bludného kruhu ono na kilech opravdu nezáleží, záleží na tom jak se člověk cítí a jaký je (uvnitř).PS:držím palce!!!!!!

Ahoj Eli, tak jsme na tom celkem podobně. Až na to, že já ty kila navíc opravdu mám. Když jsem chodila na gympl byla jsem opravdu rozumná natolik abych si uvědomovala co si můžu dovolit a kdy začínám riskovat. Víš kolik teoretických pouček, statistik, článků jsem přečetla. Dokonale znám svůj problém, teoreticky i jeho řešení. prostě to nejde. Chodím první rok na vysokou a opravdu vypadám jako veselá přátelská holka, až na toho obrovskýho brouka v hlavě. mám hodnýho kluka už skoro tři roky. Díky svému egoismu, zájmu o sebe a své hubnutí, jídlo, zvracení....jsem málem zničila náš vztah. vyvrcholilo to tak před dvěma týdny. Řekl, že už to nemůže vydržet, že se všechno hroznmě změnilo. Konečně jsem to nevydržela a všechno vyklopila. Jenom jím a zvracím a naopak. On to moc nepochopil. Nemám mu to za zlé. I přes tu kampaň proti bulimii o ní nic moc neví.Slíbili jsme si, že si o tom budem ještě povídat. ale ani jeden z nás na to nenašel za ty dva týdny odvahu. Takže dneska to chci zkusit já.

Mila Deniso,Chapu te naprosto dokonale.Kazda ma problemy s tim,kolik,ceho,jak často

Ahojky Eli, asi nejsem ta prava co reaguje na tvuj prispevek...Ale strasne me to zaujola co pises........Ja bulimiii a a ni anorexiii netrpim, ale jedno vim ze trpim poruchou vyrovnanosti a s prijmem potravy... Myslim si Eli ze v dnesni dobe nenajdes zadnou divku, ktera by s prijmem potravy nemamla zadne problemy........Dneska jsem si byla sednout se svym manzelem v pizzeriii a ja si jako obvykle dala salat bez majonezy, vajicek a rajskeho...pouze si ho poliji jednou lzickou olivoveho oleje a octem....Ale o tom jsem ti nechtela napsat..Spis jde o to ze jsem se v prubehu naseho rozhovoru poohledla po dalsich hostech..... a zjistila jsem ze kazda druha divka je strasne hubena.....rekla jsem to manzelovi a on prohlasil ze je to osklive....Vis Eli ja ne=atrim mezi ty uplne vyzable, spis se velice a dosti kritizuji....mam 162.5 a 52kg -53kg......Kdysi kdyz jsem kourila tak jsem mela 48kg.......Mujnproblem zacal kdyz jsem prestala kourit...Panicka hruza z toho ze priberu tech 10 - 20kg me desila a tak jsem chodila cvicit....Predplatila jsem si permici do posilovny a travila tam kazdy den 1hodimku...........vydrzela jsem to pulroku.......a k tomu jsem priradila dietku na bazi nejist tuky.........To vse bylo pred svatbou..po svatbe jsem s manzelem odletela k mori no a tam to zacala.......pripadala jsem si kdyz jsem normalne jedla ze jsem nejaka nafouknuta a tak ..............ale porad jsem se drztela tech 50kg....50 kg mi vydrzelo do rijna pak to slo z kopce..ba dokonce rucicika byla i na 53... Nejhorsi Eli je ze jsem i presto nejdla jako normalni clovek......nesnidala a na obidek salat v pizzeriii nebo v potravinach 10dkg syyru( samotnerho s rajskym) nebo jogurt( nizkotucny) ale jak je znamo energie bylo malo a tak hlad se dosstavil az v nocci.........a to bys koukala kolik jsem toho sporadala.......Pak jsem se nesmela divit ze jsem nezhubla ba naopak...Jeste aby toho nebylo malo Eli tak jsem se vazila 4x az 10 x dennne...............No normalni uz jsem nebyla, ale porad jsem si nepripoustela problem..porad mi to prislo normalni tj. prijit do prace najet na www.stranky flora a spocitat si kalorie................Je fakt a mohu tomu dekovat ze zaludek na to abych si srcila prsty do pusy a vse jsem vyhodila tak na to nemam.........a zase abych uplne prestala jist a piouze pila tak taky ne............Jsem spis postizena kaloriema a porad pocitm..nejim sladke, a uz si ani nepamatuji kdy jsem si amazala rohlik s maslem.......Pisi ti to proto ze te naprosto chapu....kluci nam holkam mohou rikat jak se im libime jake jsme atd...ale my si stejne z toho veme to co chceme......Budesli mi mit zajem napis mi rada te vice poznam.......Zatim pa Deniadresa: deniska"email.cz

Mile holky,Je prijemne si precist,ze nejsem jediny blazen,co bez problemu studuje vejsku,ma fajn kluka a pritom se nedokaze normalne najist.Zacala jsem pomerne nenapadne,asi tak v sestnacti.Mela jsem 168cm 65kg a moc jsem chtela byt hubena.Tenkrat jsem byla ještě pomerne inteligentni a nepodarilo se mi vypestovat si anorexii.Do jiste miry mi v tom zabranil systém stravovani na vesnici a zdravy rozum.Jenze me diety jaksi neucinkovaly a ja vesele pribirala dal.Zastavila jsem se na 70kilech.Mam drobnou kostru,takze jsem byla tak trosku soudecek.Pak prisel zlom.Na jednom zajezdu se dost parilo a na jidlo jaksi nebylo moc casu-zhubla jsem tam pet kil.Uz jsem je nenabrala.Ten rok jsem nastoupila na VS,zacala jsem chodit s klukem-byl fascinovany mymi tenkrat asi 63kilogramy

Ještě bych se chtěla vrátit k mému otci.Díky moc Macko za podporu.Vlastně musím říct, že se dá u nás najít hodně společného. můj otec byl hodně významný, okolím uznávaný člověk. O to víc mrzí ta společenská degradace, jak by řekl jeden můj spolužák. Naše rodina se měla vcelku dobře, byla jsem zvyklá, že nás každý zná, a že mého otce mají lidi opravdu rádi. Pak si řekl, že bude podnikat. on je opravdu schopný člověk, ale příliš podlehl večernímu společenskému životu. Až o pár let později jsem se dozvěděla, že alkohol byl pro něj rpoblém už dřív. Začal si užívat, vracet se pozdě a opilý. Neustále se vymlouval a výplatu jsme neviděli třeba několik měsíců. Začalo to být čím dál horší.Pamatuju si jak jsem probrečela tu první noc, kdy nepřijel domů. Bála jsem se o něj. Ale on o mě ne. Těch nocí bylo čím dál víc. teď přeskočím asi dva roky, které jsou na opravdu dlouhé vypravění. A najednou je zněj ten typický otrhaný opilec, které zdálky cítíte a obcházíte ho obloukem. Vidíte ty protiklady. Oblíbený, elegatní muž x otrhaný pachnoucí a nic neznamenající opilec. Nikdy to úplně nepochopím a nepříjmu. Můj vzor, můj tatínek se změnil vněco nepopsatelného. později ani přes den nevycházel zdomu. maxi´málně v otrhaných teplakách a v pozvraceném tričku si skočil do obchodu pro flašku. Večer ožil a šel pařit. Vracel se ráno, a to velice hlučně. Byl agresivní, sprostý, kopal a křičel kolem sebe. V té chvíli jsme žily s jednoho platu a to pořádná část z něj padla na alkohol. Najednou jsme neměli ani to nejnutnější. Další obrovská změna v mém životě. Doufala jsem, že o tom neví nikdo. Doufala jsem marně, věděl každý. Styděla jsem se, cítila se tak ponížená. Bála jsem kohokoliv pozvat k nám. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli na vesnici, zlomyslní lidé nám to ještě pěkně přisladili. Jednou přišla má mladší ségra z brekem, že její spolužačky se sní nesmějí bavit. Je dcera alkoholika, mohla by je zkazit. Nejednou u nás byla policie, záchranka, známí. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšiml. V noci jsem nespala a čekala....Je toho hodně na co vzpomínat. Jednou jsem dostala možnost absolvovat psychologické vyšetření za účelem určení studijním předpokladů. netušila jsem, že součástí je i rozhovor o osobním životě. Když na to došlo začala jsem lhát, pak se to ale nějak prolomilo. Všechno jsem vyklopila. Brečela jsem, ale zároveň mi bylo skvěle. Ten psycholog mi nabídl další setkání. Sem tam jsem za ním na deset minut zašla, řekla co je nového. Naučila jsem si nahlas říct:Mám otce alkoholika. Když nad tím dnes přemýšlím, cítím, že to nestačí. Je to jako když dáte člověku umělé dýchání. On se probere avy ho necháte ležet? Ale on potřebuje další pomoc! ..Po dalších dvou letech se otec vystěhoval ke svým rodičům, my prodaly dům a koupili dva byty. jeden pro mě, jeden pro ségru a mámu. Otec je momentálně na léčení a chce se změnit. já mám možnost to pozorovat z odstupu. Víte co je nejhorší, necítím nenávist, ale lítost, bolest a lásku. Já ho mám snad ráda!?

Ahoj holky, je mi z vašich dopisů moc a moc smutno, zároveň mi ale dávají příležitost si ještě silněji uvědomit, že bych měla konečně začít dát věci do pohybu. Včera jsem se vrátila z takové malé dovolené. byla jsem s mým klukem a jeho kamarády na pět dní v beskydech.Byla to příjemná změna. Miluju přírodu a ta je tam teda opravdu nádherná.Byla to zároveň taková malá zkouška. zkouška mýho nemocnýho sebevědomí. Žiju totiž v představě , že mě mé okolí nenávidí, za to jak vypadám. je to blbost, já tovím, ale jsou to tak silné pocity, že často vítězí nad zdravím rozumem. Díky nim jsem se trošku změnila, byla jsem ta nejvíce společenská holka jakou okolí znalo, teď jsem hodně vnitřně uzavřená. První večer jsem nejistě strávila zalezlá v pokoji, potom jsem se hlavně díky mému miláčkovi začala zapojovat do společenského dění a musím říct, že to stálo za to. Dokonce jsem se upřímně bavila, smála, bylo mi fajn. I to jídlo v té chvíli nebyl problém. vařili jsme si a jedli jsme ve společné kuchyňce, takže snídaně,obědy, večeře byla taková společná setkání a šlo to úplně samo. Jenomže neděli jsem strávila doma u matky. byla to hrůza. Začala jsem tím, že jsem se zavázala, že nebudu nic jíst, pak jsem povolila, a ještě víc a ještě... no a na záchodě jsem byla aspoň třikrát.ještě to umocnilo to, že jsem opravdu přibrala a maminka mi to neopoměla v dobré vůli říct( ona o mých problémech neví, spíše je tuší. Ví pouze to, že jsem opravdu tlustá a zhubnout bych potřebovala). Večer, když jsem přijela domů, řekla jsem si, že konečně zhubnu. Říkám si to už pár let každý den. No a tak jsem se ráno napila čaje a šla do školy. V poledne zobla něco zdravého, a za půl hoďky nálet na ledničku.A pak jsem to samozřejmě všechno vyzvracela. Je to paradox, vím přesně co je správné a co ne. Co mám dělat a co ne. Znám všechny chyby, a vím o nich, když se jich dopouštím a předem vím co bude následovat. Tak proč, proč to vlastně dělám?

Ahojky holky a predem meho prispevku vas vsechny zdravim a doufejte bude a musi byt lepe.Ajo moc mi je lito Janinky sice jsem ji vubec neznala, ale je to strasne kdyz touha po stihlosti je tak zoufala a nekdy vede az k tragickym koncum....Ja jsem se odmlcela Ajo proto, ze jsem mela svych problemu nad hlavu a nemela jsem naladu popisovat me stavy............tred uz jsem snad ok.....udelala jsem prvni krucek a prestala se vazit 10x denne...vahu vzdy vyndam rano a tim to pro me hasne........Snazim se obcas dat si neco tepleho, i kdyz je fakt ze minuly tyden jsem papala same salaty..............no a teneto vikend se to vse projevilo .o((((( V noci jsem ti mela strasnou chuut na ovesne vlocky a na zakysanou smetanu...tak jsem snedla 3 hrnky .O((((((A hned jsem mela kila nahore.o((((( Vcera jsem se snazila jist pouze mlecne vyrobky, ale ovesne vlocky jsem si odpustit nemohla........Tak uz zase najizdim do toho stareho stereotipu......V noci vstavam hrza a rano nemam vubec hlad..ten se mi dostava az vecer.... Ted kdyz si pujdu neco koupit k jidlu, tak ani nevim co:o((((((asi zkoncim v pizzeriii na salatu.........ach jo....moc me to mrzi......a nevim jak z toho ven.....Holky jestli nektera z vas ma obdobny problem tak mi poradte.......jeste na upresneni....nejsem zas tak moc hubena.....162/53kg...................ale nejim normalnepa a preji hezky zbytek dne Deni

Ahoj holky Z toho, co tady na těchto stránkách čtu mi není zrovna nejlíp. Momentálně je mi skoro do breku. Proč se vlastně tolik ničíme. Lidé jako janinka umírají i bez vlastního přičinění. Proč jsou naše sebedestrukční sklony tak silné? Chceme být snad krásné nebo ošklivé a nemocné? Vždyt ani klukům se vyhublé postavy nelíbí, včera jsem to opět slyšela v souvislosti s jednou kamarádkou. Už několikrát se ke mě doneslo, že trpí anorexií, ale nebylo to na ní pod vrstvou oblečení moc vidět. Jenže včera měla jen přilehlé triko a sukni - hrůza, běs a utrpení. Když si uvědomím, že takhle jsem vypadala i já, je mi na nic. Ale pohled na druhé asi víc bolí a varuje. To však neznamená, že jsem schopná sama sebe přijmout se silnější postavou. No není tohle paradox? Dendo, psala jsi proč si člověk neuvědomí své sobectví hned na začátku. Zpozoruješ vůbec vlastně hranici, kdy už nejde o zdravou výživu, ale o poruchu příjmu potravy. To, že je zle člověk pozná, až když lítá v bludném kruhu. Nevim jestli slovo - sobec, je tím pravým, i když je mi momentálně moc blízké v souvislosti se skutečností zda se mam či nemam pokusit otěhotnět. Má moje touha přednost před zdravím dítěte a bude můj stav někdy příznivější? Tohle nevim. Jedno je však jisté, rozhodnutí o početí je vědomé, o vzniku poruchy příjmu potravy nikoliv. No vrátím se k tomu sobci. K poruše příjmu potravy u Tebepřispěly určitě i nějaké jiné problémy - se sebou, s okolím - nevím co ještě. Ale ke spuštění něčeho musí být vždy nějaký důvod a i ta pověstná poslední kapka. I u ostatních lidí by se dalo diskutovat o tom, zda mají právo poškozovat sami sebe a tím v budoucnu svoje děti. Logicky nemají. Našim problémům je třeba podobný alkoholismus, kouření, závislost na drogách, automatech atd.. Nebo znám jednu pani, která se mnou ležela v porodnici při porodu prvního dítěte. Měla problémy s ledvinami, chodila na dialýzu, přestávala slyšet a selhávaly jí játra. Jedno dítě v pěti měsících potratila a druhé těhotenství jí i dítěti ohrožovalo život. Stejně se o něj pokusila. Touha byla možná o to silnější, že věděla že adoptivní dítě asi nedostane díky svému zdravotnímu stavu a prý jí ani neklapalo manželství. Druhé mrně porodila asi ve 30 týdnu. Déle to nešlo, navíc nemohla kojit a její dítě muselo pít upravené přebytečné mléko od jiných rodiček. Strašný pocit. Možná, že jsme na tom svým způsobem podobně jako ta slečna, spousta lidí má anorektičky a bulímičky za silně nevyrovnané osoby, které snad ani nejsou schopné výchovy dítěte. Vezmi si třeba Dianu nebo postavu Ally McBealové, její herečka prý trpí anorexií, adoptovala dítě a chce adoptovat ještě jedno. A každý jen říká jak je křehoučká a jestli to vůbec vydrží. Má na takovéhle soudy z jednoho pytle někdo právo. A kdo z těch kteří tyto zvěsti po novinářích šíří, může říci, že zná její srdce. Dendo, nemáš, pravdu, že máš jednodušší problémy. U nás to začalo /mimo Janinky/ podobně a toto všechno je možná odporné pokračování. Macka

Julinecko moje zlata,je mi to tak strasne moc lito...Nevim,co rict.Prijmi mou nejhloubsi soustrast...Ja nevim, cim jsem si to zaslouzila, ale tenhle tyden....je teda sila...I ja jsem dost na dne...A ted jeste tohle...Moc jsem na Tebe a tatinka myslela. Moc, moc, moc...Vim, ze Ti moje reci neulevi, ani Ti tatinka nevrati...ale ver mi, myslim na Tebe...A taky na Janu a Olinku...Jo, mas pravdu...boli to jak svine!!! Juli, myslim na Tebe... S uprimnou vzpominkou Alena

Holky moje, tatínek včera zemřel. Byla jsem u něj ještě s jeho manželkou v minutě jeho smrti, držely jsme ho obě za ruku, hladily ho, až naposled vydechl. Byl vyhublý na kost, celých osm dní nepozřel ani sousto. Ovšem zcela nedobrovolně....Je mi z toho zle, brečím, nic jinýho nedělám, protože odešel chlap, kterej mě miloval ze všech chlapů na světě nejvíc a já jeho, člověk, kterej byl na smrt nesmírně mladej a nepřipravenej, člověk, kterému se tak strašně chtělo žít, ale nebylo mu dáno. Umíral dlouho a krutě, v bolestech a beznaději. Jen poslední týden o sobě nevěděl, protože byl na morfiu (a my jsme byly tak strašně šťastné, že najednou netrpěl a hlavně, že o sobě nevěděl, tudíž si neuvědomoval, že umírá....)dovedete si to představit - vědět to???? Bolí to jak svině, nevím, co s tím....Holky, buďte šťastný, že žijete a smíte žít...zatočte s nemocí, kterou jste si přivodily jen a jen samy, protože není nic cennější než zdraví. Vím, o čem mluvím.

Je mi strasne smutno z toho, co jsem ted cetla.Hold je zivot uz takovej a my ho bohuzel nekdy nedokazeme ovlivnit tak, jak bysme chteli. To ze umre nekdo, kdo si tak preje zit a je pritom moc hodnej, dobrosrdecnej a mel by vlastne mit celej ten zivot jeste pred sebou a my se tu vlastne nicime dobrovolne, je celkem dost kruta ironie. Ironie osudu nebo jak to vlastne nazvat? Je mi z toho fakt dost tezko. I Macka psala o smrti. Smrti detatka a smutku, co to vse doprovazi. Boze, kdyby jsme si alespon vcas uvedomili,co ze to vlastne delame a jak nicime svy telo a vlastne tim davame celkem malou sanci nasim detem. Ja, kdyz mi bylo asi 13 jsem prodelala tezkej zanet slepeho streva. Mela jsem zhnisany nejen apendix, ale chytilo se mi to v brisku snad vsechno. Vajecniky, deloha,... Dozvedela jsem se tom teprve nedavno, kdyz jsem si o tom povidala s mamou z duvodu, ze mi pritel lehnul s tim samym problemem. Mela jsem proste zaniceny cely bricho. A pak taky anorexie-ztratila jsem menstruaci. No a vcera jsem byla s Davidem a jeho kamaradama u jednoho z nich, byl to pohodovej vecer, az na jednu vec.Tema zaslo na deti. A jeden ten kamos rekl, jen abzch je vubec mohla mit, kdyz jsem si prosla tim, cim jsem si prosla. Absolutne nevim v jakem smyslu to vlastne myslel, ale me to uz nedalo. Zacala jsem se klasicky branit, ze ne, ze by mi to urcite doktori rekli, nebo mamka-byla ve zdravotnictvi 10let.Ale pak jsem si uvedomila, ze mi doktor rikal, ze mam malou delohu, ale vic nic. A mamka, kdyz ji bzlo asi 16 a sla na gyndu, tak zaslechla jak rikaji jeji mame, ze deti mit nikdy nebude. Jen zazrakem.Sice jim pak vytrela zrak s brachou a pozdeji se mnou, ale ani doktori dodnes nevi, jak se to mohlo stat. Ale me tu slo hlavne o to, ze ji osobne to taky nejdriv nechteli rict. A ja nad tim ted neustale premyslim a neuveritelne se bojim!!!!! Proc si clovek nemuze hned na zacatku tehle problemu uvedomit, jak vlastne strasne sobecky se chova a dojde mu to az po tak dlouhy dobe?!?! Bojim se a vcera jsem kuli tomu probrecela celej vecer potom co jsme se vratili domu. Ale u toho kamarada se stala jeste jedna vec, ktera mi pritizila. Vedi, cim prochazim,ale.. Samozrejme, ze jsme se trochu napili a ja bumbala vodku s dzusem, ale toho dzusu jsem vipila litr, tim jsem mela nafouknuty brisko. Ten s jeden s kterym jsem zavedla diskuzi deti si toho vsimnul a yacal neco o tom ze mam brisko, a tak a jeste ukayoval, kde tzv. spicek je. David rikal, ze at toho radsi necha, ze pak posloucha 4 hodiny jedno a to samy dokola a dava me dlouho dohromady a skoro k nicemu to nikdy nevede a ze jsem schopna to zase resit. Samozrejme, ze ano, protoze kdyby to tak nemyslel a bral to jen jako srandu a popichovani, tak by mi neukazoval presne to misto na brisku, o kterym si myslim samy nehezky veci i ja. David mi pak rikal, ze at to neberu vazne, ze se pritom kdyz mi to povidal na nej potouchle dival,jenze...pochzbz nastaly a ja se topila celej vecer v slzach, ze chci zase zacit hubnout, ale pritom ty deti...ZACAROVANEJ KRUH! A ja nevedela, jak z nej ven. A to je pritom uplny houby oproti tem starostem, co ma Julinka,Alca a jeji kamaradka, Macka... Ale ted se taky modlim za to, abych jen jednou mela ydrave a nadherne stvoreni, ktere zahrnu laskou a snad i stestim. Ale jedno vim jiste: Bude potrebovat zdravou mamu! Tak zatim pa holcicky a drzte se!!!!!!!!!!!Denda

Berusky moje....zivot je takova nespravedliva kurva(priminte mi ten vyraz, ale je to tak...)....je po vsem....Janicka zemrela......sama v cizi zemi, kde s ni ani jeji nejblizsi nemohli byt...ani se postarat o to posledni....je to tak nespravedlivy....Ach jo....

Kotatka,ja ted jen narychlo....Ted mi emailovala Olinka, ze ji zrovna volali z nemocnice, ze se Janicce pritizilo....Boze a dneska je pry Valentyn...Nevidela jste ho nektera? Poslete ho k Jane...Holky zlaty, me je tak smutno,ze bych rvala na cely svet, at to kazdy vi....ze tady umira nevinna holka.....Drzte ji s namy pesti holky....Ja se ozvu...jak je....Pa Alena

Ahoj holky Doufám, že se máte hezky a že nám tahle debata alespon v něčem pomůže. Alča psala, jak by ji bolela ztráta dítěte. Jsem na tom stejně, moc to bolí,ale ne po fyzické stránce, v tom směru vim, že přežiju i komplikace, které u mě nastaly. S psychikou je už vše horší. Prví rána přišla na ultrazvuku, když vše zjistili. Zrovna jsem u sebe měla manžela, chtěla jsem mu konečně ukázat co je v mém bříšku. Jenže..., na tohle prostě nejsou slova. Po ultrazvuku mě lékaři poslali na porodnici pro nějaké injekce. Všude brečela mimina. A nejhorší byly časté otázky, personálu. Jestli už dítě mam nebo komentář typu - Vy už jedno dítě máte. Jako kdyby na tom záleželo. Tohle byl nový malý človíček a moc jsem ho chtěla. U některých lidí z personálu, mi přišlo, že to co mě potkalo berou jako běžnou proceduru. Jenže za touto procedurou se skrývá i lidská duše ne jen tělesná schránka. V té chvíli bych jim to dítě nejraději nedala a doufala jsem, že se lékaři spletli v diagnoze. Když už se nedalo nic jiného dělat tak jsem si dokonce přála, aby bylo moje jedno z těch osmi dětí, které měli ten den ukončit svou cestu interupcí. Kdyby, tak přeskočilo, do mého připraveného bříška. Jak iracionální a nejspíš i hloupé úvahy mě napadaly. Ale nejhorší přišlo až po odchodu z nemocnice. Doma na mě všechno padlo. Momentálně už je mi tedy líp. Ale stejně mě rozhodí dětský pláč, pohled na těhotnou ženu atd.. Vadí mi i to, že mé dítě neskončí důstojně, jeho představa někde v odpadcích patologie mě děsí. Jestli Vám přijde něco z toho, co jsem napsala hloupé, tak mi to prosim Vás prominte. Také ta bolest z toho potratu je mnohem větší kvůli mé nemoci, už se o tom zmínila i Alča. Mám výčitky, že jsem si k němu dopomohla. Prostě to není stejné jako u normální a zdravé ženské, které odumře plod. Neničila nikdy v životě sama sebe a tím pádem nepřidávala rizika dítěti. Pokud Vám tyhle řádky ublížily, prominte mi je, nechci Vám zadělávat na další mindráky. Berte vše jenom jako moje pocity. Děti si určitě zaloužíte, hodně dětí Vám přeji. Musim se k něčemu přiznat. Ten den, kdy ráno na ultrazvuku vše zjistili mi bylo hrozně zle fyzicky i psychicky. Nesnesla jsem sama sebe a večer jsem zvracela i přesto že jsem již dlouho tohle neudělala.Takže stoprocentní uzdravení určitě asi neexistuje. Je potřeba si dávat pozor celý život. Anastasia se mě ptala jestli se mi povedlo vyřešit některý z těch původních problémů. Některé ano, to v případě, kdy jsem špatně reagovala na různé situace. Pak s některými skutečnostmi mě život naučil a nejspíš ještě učí žít. Také už jsem pochopila, že existují skutečnosti, se kterými se člověk musí smířit a dodnes řešim sama sebe. Jiná cesta z pekla ven asi neexistuje. Jen asi začínám znova dělat stejnou chybu, opět si ponechávám uvnitř sebe své pocity a snažim se tvářit vesele. Nechci trápit lidi kolem sebe a mluvit často o dítěti nebo o mé nemoci či i jiných problémech. Nevim přesně proč jiným lidem dokážu odpustit téměř vše a sobě nic. Je to vůbec normální. Holky víte o někom, kdo mimo mě má s touto nemocí dítě a popřípadě jakým způsobem se klubalo na svět. Moc mě to zajímá. Přeci nejsem jediná, kdo otěhotněl. Ono se často mluví o poruchách příjmu potravy, ale téma poruchy příjmu potravy a těhotenství není snad vůbec nikde spracované. Přitom pro nás je to stejně důležité jako pro ženy s jinými onemocněními. Je důležité znát možnosti, rizika, pravděpodobnost otěhotnění a donošení dítěte. Ale těmito řádky rozhodně nechci podrýt víru v to, že se to podaří, to je důležité pro každou ženu. Statistika nic nikdy nezaručí, jen napomáhá vidění reality. Holky zatím se mějte tak jak sami chcete a at se Vás drží hlavně zdraví Ahoj Macka

Ahoj holky!!! Tak předně blahopřeju Alence za ten měsíc a 8 dní!! Je to úžasný, že to takhle bezvadně zvládáš!! Já si posledních pár dní prožívám celkem slušný deprese a to díky tomu, že jsem anorektička. Před měsícem a půl vážící 49kg a potom, co jsem začala jíst alespoň trochu normálně mám najednou 54, někdy 55!!!!! A to je šílený, když se takovou dlouhou dobu tohle všechno snažím zhubnout na co nejmíň. Je fakt, že tohle jsem nabrala zpět ani ne za měsíc a teď mi váha stojí na 54kg, ale na jak dlouho? Je to tím, že chvilku jím a pak mám třeba zas pár dní, kdy jím málo. Ale to je ten problém. Tím jak si odpírám různý papání, tak pak když pocítím hlad nebo mlsnou, neudržím se a cpu do sebe všechno možný. Neznám míru, kdy přestat. Nevím, kdy mám plnej žaludek tak akorát, ale přestanu, až když mi je špatně. Skoro na zvracení. A vím, že kdybych nevěděla, jak moc je zvracení pro ta naše tělíčka škodlivý a nebezpečný, zvracím jak pominutá. Mám pocit, že jdu z extrému do extrému. Už jsem se z toho několikrát zhroutila a to doslova. Snažím se jíst normálně, ale na druhou stranu nechci přibírat a mít z toho nafouklý bříško jak míč. Je to paradox. Navíc teď jsem byla dva týdny nemocná s chřipkou a tenhle týden máme prázdniny. Takže dohromady 3 týdny. Jsem a byla jsem u přítele. Až asi na 2 nebo 3 dny,co jsem ukázala doma. To mě jakž takž drží nad vodou, ale bojím se toho, až přijedu domů. Jak to tam bude probíhat? Já sama na jídlo!!! Mamka od rána do večera v práci, přijde domu utahaná. Brácha mi občas dává pěkný podpásovky, že kůli tomu často brečím do noci a nemůžu usnout. Člověk by řek, že když mu bude dvacet, že by už mohl mít trošku rozumu. Ale zdá se, že světlý chvilky má jen občas. S jeho holkou se taky poslední rok zrovna dvakrát nemusím vidět a to když jsem doma, tak se s ní vidím několikrát do týdne. A táta přišel v pátek o práci, protože firma ve který dělal zkrachovala. Takže je celkem na dně. Bojí se, že při jeho letech (46,5) žádnou slušnou práci jen tak nesežene. Dneska chtěj všude hlavně ty mladší, i když je to podle zákona diskriminace. Na pohovoru sice neřeknou, že je to kůli věku, ale prostě si vymyslej, že jim pro tu práci nevyhovuje pro spoustu jinejch, už oprávněnejch důvodů..Takže je doma celkem

Ahoj Markéto, myslím, že rozumim, tomu o čem, zde píšeš. já jsem tlustá nebyla, ale přesto mě něco nutilo nebýt spokojená se svou postavou. Neneštěstí se uchytlo i semínko poruchy příjmu potravy. Nerozuměla jsem si s otcem, byl též alkoholik. Míval často období, kdy hodně pil, chodil domů v noci a vyváděl scény. Stal se z něj domácí tyran, ale mimo domov byl všem příjemný a vypadal jako milující otec.Za dveřmi bytu však vládlo neustále napětí, stačila maličkost a byla z toho velká hádka. Ve vzteku otec dokázal sáhnout i na mě. Jako dcera perfekcionisty jsem podléhala neustálé kontrole. Pochvaly a pohlazení neexistovalo, vždy přicházela jen negativní pozornost to tehdy, když jsem někde udělala chybu. Matka si vše od otce nechávala líbit a moc nás nechránila, spíš chtěla abychom mlčeli a otci ustupovaly. K problémům doma se přidaly i potíže ve škole, byla jsem zakřiknutá a odstrkovaná. Samota se zhoršila hlavně po hospitalizaci mé kamarádky. O rok později jsem začala jíst /zdravěji/, tenký led se prolomil, prošla jsem anorexií i bulimií. Stejně jako ty jsem se v šestnácti složila. Obešlo se to bez hospitalizace, ale týden mě někdo nedostal mockrát ven z postele. Jen jsem přemýšlela jak se legálně dostat z domova a jak vyzrát nad svým problémem. Otec mě děsil lékaři a řeči o zavření do blázince. Jednou jsem napětí doma nevydržela a jako obvykle se šla projít raději ven. Jenže co se nestalo. Objevil se otec s matkou, naložili na procházce mě i psa - mojí útěchu - do auta a vezli mě k nemocnici. Od otce jsem slyšela povozíme, povozíme a ještě další ponižující řeči. Naštěstí se mi u nemocnice podařilo utéct, schovat se v křoví a zkratkou odejít potmě zpět domů, jinam se jít nedalo. Skončilo by to spíš špatně pro mě. Cestou mě stačil pokousat ještě nějaký veliký pes. A jestli pak víš jak vysvětlil absenci ve škole můj otec, samozřejmě, že se nepřiznal a neřekl, že poslední kapka která mě dohnala k mému sesypání, bylo to, že mě o každoročně nesnesitelných vánočních svátcích, zmlátil o štědrém dnu pod stromečkem. Ten na mě ještě spadnul. Otec jako dokonalá bytost, vše hodil jen na mou poblázněnou hlavu. To si pak člověk uvědomí, kde vlastně žije. Jinak pro mě vždy, byla pohoda, když otec nebyl doma. Pokud jde o doktory stejně jako ty jsem měla a možná ještě trochu mam fobii. Navíc do mých osmnácti nešlo moc k nějakým chodit. Informovali by rodiče a ti by o mě museli rozhodovat i když mě vůbec neznali. Což pro mě bylo nepřijatelné, už proto, že otec měl v oblibě tvrdá a razantní řešení. Na lékaře jsem si zvykla až v těhotenství, první hospitalizace byla pro mou duši pohromou. Nedělá mi dobře vidět lidi, kteří trpí. K zubaři jsem se odhodlala po 10 letech a několika zbytečných objednáních až před rokem a celý rok jsem tam docházela a ještě asi chvíli budu docházet a nechat si spravovat svůj pošramocený Chrup. Není to tak strašné, ale odvaha se sbírá špatně. Víš, co je vlastně fobie z bílých pláštů. Je to podvědomý strach z bolesti. Tělo a duše se snaží chránit před dalším utrpením, protože cítí, že už ho bylo dost. A tohle může přemoci jen rozum, informace a až nelidsky silná vůle, které nejspíš musí hodně pomoci i blízcí lidé kolem Tebe. Je to moc těžké a trvá to hodně dlouho. Mě se ta fobie povedla částečně překonat až v těhotenství. Byl v sázce život dítěte a moje bolest musela jít stranou. Nebyla možnost nic odložit a ani utéct. Jinak pokud Jde o tvou přetvářku. Na mě by též nikdo, hlavně po odeznění akutního stavu, nepoznal jaké problémy v mé duši jsou. Mě jen momentálně mrzí, že stále platím za své bývalé rodinné zázemí a za svou blbost vysokou cenu. Tak Markéto, Denisko, Alčo a všichni ostatní mějte se moc hezky a hlavně nezůstavejte se svými problémy sami. Ahoj Macka Holky, moc Vám děkuji za reakce, na můj příspěvek, cítím, že jsou upřímné, je to jiné než od lidí, kteří tímto neprošli. Momentálně nemůžu odpovědět, protože předcházející řádky jsem psala ráno, ale zítra se určitě ozvu. Jen klidně do mě dál dloubejte, alespon si uvědomim, co dělám špatně. Moc děkuji Macka

AhojkyJe opravdu dost hrozný, že spoustu lidí by bylo raději silných, ale hlavně zdravých a my se tady přitom topíme v depresích z jídla.Ale věřím tomu, že už jenom to, že existujou tyhle stránky nám všem pomůže, abychom to apoň zkusili pomalu zvládat.Vždyť co pak nám nestačí to že se nám kazí zuby, mame věčně nafouklé břicho, neustálé deprese, problémy s menstruací, ..... .Je to třeba dost drsný, ale opravdu, když ¨si člověk přečte, že je na tom někdo o dost hůř než vy, tak vás to varuje i vyzývá k tomu, že se to vám nesmí stát.Kyž tak čtu ty vaše příběhy, uvědumuji si, že vlastně i já se pokouším tu přiblblou nemoc na něco svalit, nebo spíš si jí něčím obhájit, né jenom tím, že mám nějakej ten špek.Ale asi opravdu se prvně musíme začít měnit my a pak se změní ti okolo nás.S minulostí člověk nic neudělá,ale s tím co prožíváme teď určitě!!!

Ahoj holcicky,tak tu tak sedim a v myslenkach se zpetne vracim k nasim pribehum a leze mi mraz po zadech... Nejvic se mi chce plakat z pribehu Julinky, protoze tam se jedna o smrt a nemoznost s ni neco delat, a pak taky pribeh Macika, protoze si umim predstavit, ze nejen se tohle muze stat kazde z nas, ale taky protoze si neumim predstavit, jak by nemoznost mit dite a ztrata ditete, ktere se ve vas rodi, jak by to se mnou zamavalo. Ja........asi bych byla zrala na prasky, ne-li na psychiatrii. Ja ty deti tak hrozne moc chci, tak hrozne, hrozne moc, ze proste nevim....dala bych bych vsechno, co mam, abych mohla dat zivot nasemu miminku. Asi to neumim popsat, je to neco, jako poslani, pro ktere mam pocit, ze tu jsem nejvic a nejhlavneji. Proco bych dal pak mela zit? Ja vazne nevim. A ten strach ve me je uz od puberty, kdy jsem zacala mit dlouhodobe potize s menstruaci a kdy mi pak lekar davno po osmnactem roku rekl, ze to bude stesti. Pak jsem se snazla stale verit a nevzdavat se, ale pri kazde navsteve gynekologa, ktery me vidi poprve se muju strach jen prohloubi a ozve, kdyz vidim jeho udivenou tvar, jak jsem tam uvnitr malinka a nedospela.....Pripadam si v tom hrozne, jako zenska, ktera ani nemuze svymu chlapovi dat potomka... Jako zmetek nebo co.....a nejhorsi na tom je vedet, ze jsem si to zavinila jen a jen sama. Tak to je jedna z mych nejsilnejsich motivaci, ktera me sice az ted, ale aspon ze vubec, zene dal do boje a vydrze. Pak bych tu chtela rict, hlavne asi kvuli Julince, ze na ni a jejeiho tatinka moc myslim.......hodne moc Julinko, sama se tomu az divim, jak moc me Tvuj smutny pribeh ovlivnuje. A tak, aby toho nebylo malo, tak mam moc moc milou pritelkyni. Je tady taky ve statech, nikdy jsme se sice nevidely, ale moc hezky a casto si spolu povidame po Internetu. Je to vlastne moje jedina kamaradka tady, takovy mily a hrejivy slunicko. Tahle pitelkyne je tady uplne sama, proc to nebudu rozvadet, ale ma par pratel, mezi ktere jsem rada, ze patrim i ja. A proc o ni pisu ? Jak moc mila ta osubka je, tak moc silna osobnost se skryva v ni. Nedavno, asi pred 3 tydny mi psala a pak i volala, ze jeji kamaradka tam, co bydli ma potize. Je ji pouhych 28 let a zacala mit nejake potize, ktere se zpocatky jevily jako prochladnuti a tak jim nevenovala zadnou pozornost, s tim ze to prejde. Nejhorsi na tom je, ze tak by reagovala kazda z nas. Hmmm...nepreslo. Mela bolesti v krizi, pri curani...a tak, tak sa akonec k lekari a tam ji zjistili, ze prestoze nikdy nemela zadne vazne potize, tak ted ji rekli, ze jedna jeji ledvina uz nepracuje vubec a druha je temer nefunkcni, ze je moc slaba a hrozi, ze velmi brzy prestane fungovat taky.......coz znamena bud na dosmrti dialyzu, nebo hur..smrt. Holky, je ji jen 28 let!!! Sice ji neznam, ale mrazi me pri pomysleni na to, jak bezmocni muzeme byt ze dne na den v tom, jestli tu budeme moct zit na tom svete...Pred 2 tydny, tedy jen par dni po tomhle zjisteni ji prestala fungovat i ta druha ledvina... A ona bud nerozeznala vaznost situace, nebo verila ze to bude vporadku a proto asi nesla hned k lekai, kdyz uz 2 dny nemohla jit na malou. Proste v ni vsechny tekutiny zustavaly. Za dva dny se slozila a odvezli ji neprestavitelne a celou -oteklou. Nasadili ji obrovske davky morfia ale i presto, jak byla omamena, silene kricela bolesti, jakmile se ji nekde nekdo doknul te napjate otekle kuze po celem tele. Ta holcina je take z Cech. A nema tu nikoho. JEn....mela 5!!!!!! let znamost...taky z Cech a s tim tu byla....uz mluvili o svatbe, ale bohuzel, jakmile ji zjistili potize s ledvinama......ten (prominte mi ten vyraz) hajzl zacal couvat. Tak to ji nepridalo. A kdyz v nemocnici doslo na to, ze ji chteli dat na tu dialyzu, kdy umirala a i dialyzou byla sance temer nulova, lekari se ptali, kdo je jeji pribuzny nebo tak, kdo by za ni rozhodnul pro tu dialyzu a pokryl naklady na osetreni, ktere pojistka kryje jen z casti ( a to pripominam, ze tady je vsechno od zdravotnictvi nesmirne drahy)ten parchant se od toho tam na miste stahnul a prohlasil, ze s tim nechce mit nic spolecneho.... Moje kamaradka se zachovala fantasticky s tim, ze by to prece udelal kazdy, a za vsechno se podepsala, takze tu holcinu hned napojili na dialyzu, ikdyz sance na to, ze se ta druha poskozena ledvina probere k cinnosti.Po 3 dnech se prekvapive zlepsila, az podezrele. Tak ji dialyzu prestali davat. A tady lidi v nemocnici nezustavaji dele, nez je nezbytne a jak jen to trochu jde, prave kvuli cenam, tak lidi jdou domu. Oni uz zacali mluvit o tom, ze pristi tyden by mohla jit domu,m ale s tim ze na dializu by musela dochazet asi 3krat tydne... Jeste nez budu pokracovat, musim dodat, ze to by bylo financne neusnosne i pro rodileho Americana, ktery tu ma rodinu,ktera by mu pomohla. Takze snad jedine rozumne reseni by bylo jet domu do Cech, kde ma rodinu a vsechny, kdo by stali pri ni a postarali by se o ni, kdyby bylo zase zle. A to za nic, jak to u nas ve zdravotnictvi stale je. Proste tam by doktori delali, co se da, bezohledu na cenu a penize, ty plati prevazne prece pojistka. Hm.....vcera mi Olinka cela smutna sdelila,ze se kamaradce pritizilo a ze se zhoupla tam , kde byla, kdyz ji prijimali....Tak, z niceho nic, ze den na den...A navic, ze jeji babicka snad ma pocit, ze uz tu jsou jeji posledni dny, je ji 86... Co je na tom vsem nejsmutnejsi? Ta slecna- jeji rodina doposud nemela o nicem ani potuchy, ale ani tak ted na tu dalku nemuzou nic delat. Dcera jim umira v nemocnici v Americe, uplne sama a oni........by ji ani nemohli zaridit to posledni... Mlada zdrava holka, co ma cely zivot pred sebou.... A Olinka ve sve bolesti..take ted nemuze jet domu za babickou, ktera je ji vic nez mamou, aby se mohly jeste aspon videt... A proc to tu cele pisu? Je mi smutno z toho vedet, ze tad umiraji nevinni lide, co by tak moc chteli zit, dali by vse, co maji, ale .....asi se jim to nepovede na dlouho. A nikdo s tim nemuze nic delat....Nikdo....Aztimco na druhe strane je tu spousta holcin, ktere jsou smrti take tak blizko, vedi to, ale nedokazou s tim nic delat. A pritom by stacilo se vzchopit a vzeprit se, coz ti druzi.jimby to nepomohlo... My si tu vlastne dobrovolne hrajeme na tenounkem ledu se smrti, zatimco jini....nemaji vyber. Neni to paradox? Neni to smutny ? A tak holky, kdyz uz pro nic, zkuste myslet na ty, kdo vas maji radi, jakym peklem bolesti by prochazeli, kdyby vas ztratili. Asi takovym, jako byste prochazala kazda, kdyz byste ztratili svou nejmilovanjsi osubku. Asi takovym stejnym, ne-li horsim, protoze by vedeli, jak malo stacilo k tomu to zastavit. A to vse jen pro strach z nejakeho kila navic... Co je vic ? Hledejte v sobe uprimne odpoved. Zivot, nebo nejke kilo navic, ktere se ale da zdravou cestou odstranit, kdyz je to takovym psychickym traumatem ho mit ? Holcicky moje, probudte se uz z toho desiveho snu. Vy prece vite, ze Vy muzete!!! Smrti je kolem nas tolik i bez naseho pricineni... Ja jsem se nsaucila prestat myslet na sebe a sve pocity o strachu z vahy....Myslim na ty, kdo me maji radi a komu by ztrata me nesmirne ublizila a snazim se byt konecne zodpovedna za to, jak se svym zivotem nakladam a zachazim, protoze ja to jeste muzu delat a menit....Dochazi mi vic a vic, jak je krasa tela nicotna v beznem zivote, po kterem jsem leta jen marne touzila a nechala si ho utikat mezi vlastnima prstama. a pritom...stacilo vlastne tak malo a nic to temer nestalo..jen trochu sily, sebezapreni a priznani si zodpovednosti... Berusky, prohlednete uz konecne z tech osklivych slepych bryli o krase... Julinko, Maciku......,moc na Vas myslim.....Uz jsem rekla.....neumim se modlit, ale udelam , co muzu....Za VAs, vase rodiny a pratele.....a za nas vsechny.....ja se to naucim.......slibuju. Pa PA, DRZIM PESTICKY NAM VSEM!!!!! Aja