poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Mile holky,Po delsi době se opet ozyvam.No-zadna slava.Po trech tydnech nezvraceni jsem zacala znova,nastesti to nebylo tak divoke,jako v jinych obdobi.Proste jsem se najednou zacala prejidat a pak ty vycitky a tez tlacici zaludek a zachod.Napadlo me,ze me prejidani ma asi souvislost s tim,ze jim jak vrabec(=minimalne) a chybi mi energie-z toho ty zachvaty hrozneho hladu.Ja sve telicko vlastne tyram hlady,i když jim.Takze jsem opustila racio platky s netucnou tvarohovou pomazankou a pustila jsem se do obycejneho chleba se syrem,místo ovocneho tvarohu bez tuku jsem posnidala misku pudinku a dokonce jsem si doprala na svacinu malou cokoladku.K veceri si dam zeleninu na masle

Zanetko a Zuzko a vsechny holciny,Nechci vam tu nic nutit, ale v praci ktere jsem se zacala ted venovat jsem narazila na par docela dulezitych okolnosti, co se tyce Bulimie. Mozna by Vam pomohlo si to precist. Je to na http://svet.namodro.cz kazde pondeli, stredu a patek. Mrknete se tam do zatim vyslych dilu, snad se Vam par zivotnich situaci osvetli. S pozdravem se louci Alena

Mila Julinko, je hezke Te zase videt, prestoze vim, ze na jakekolv druzeni se asi nems naladu. Vim, ze rana stale boli a jeste dlouho bude. Vis, ale zkusila jsi se na to podivat jinak? Jako, ze tatinek sice neni s Tebou tady osobne, ale on je tam nahore a diva se na Tebea vidi vsechno, co delas. A jsem si jista, ze se mu asi moc nelibi, kdyz vidi, jak se jeho hodna holcicka trapi, vzdyt jemu uz je dobre, jak uz mu dlouho nebylo. Ja tak premyslim o svem braskovi. Je to uz skoro deset let, stale to boli, ale ja si rikam, ze je tam a vidi me a ze se jednou zase potkame. A ze hlavne vidi ty spatny veci, co delam a to se pak stydim a snazim se je nedelat,ci je napravit. Pak jsem rada, kdyz se mi neco povede a vidim ho jako dnes, jak je na me pysny. Nekdy si s nim povidam, tak v duchu aby to nikdo neslysel. Nedky si zalezla sama i pobrecima vynadam mu, ze odchazet nemusel, ze mel prijit za mnou, ze me mohl prece rict cokoliv. Vis, Julinko, smutek je lidsky pocit a kazdy z nas ho zna, neni nic spatneho na tom, jak se ted citis, a za sve slzy se rozhodne nemusis stydet. Jsem si jsta, ze na nervy nikomu nelezes a nikoho neotravujes. Naopak si myslim, ze lidi kolem Tebe vi presne, cim prochazis, a ze jen nevi, jak by Ti mohli na chvili ulevit, jak by Ti mohli s tou bolesti ulevit. Pises, ze mas pocit, ze se vzdalujes priteli. Ja si myslim, ze ne. Naopak, klidne mu o svych pocitech rekni, ulev si a poplakej si u nej v naruci. Otevri mu to svoje bolavy srdicko, je to dulezitou soucasti vztahu a on bude rad, kdyz uvidi, ze mu tak veris a ze on muze byt tim, kdo Te ted pohladi a pochova. A jestli to neumis rict slovy, tak nemluv, proste se mu stul do naruce a vyplakej se. Verim, ze se Vam oboum ulevi. Myslim na Tebe Juli. Zase se nekdy ozvi Berusko...Radi Te tu uvidime. Ala

Mila Katko a Vendo,jsem rada, ze jste nasly odvahu a alespon nam se tu sverily. Vim, ze je to tezky zit necim, o cem se nemuzete, nebo nevite jak, nekomu sverit. Katko, mas peavdu, tahle nemoc je hodne o nedostatku opravdove lasky, respektu a citu.Mas kluka? Nebo jak je to s rodicema, co se deje mezi Tebou a jima? Napis nam o tom vic, jestli budes mit chut, jo? Co se tyce lekare, kdyz uz nic jineho, mohl by byt jedinou lidskou zivou bytosti, kde o tomhle problemu muzes mluvit. Zkus si zajit k psychologovi, ci psychiatrovi, nebo se objednej na Psychiatricke klinice Ke Karlovu 11 v praze k jednomu ze specialistu jako je Dr. Krch, ci DR. Papezova.Sice to chvili asi bude trvat, nez Te prijmou, protoze toho maji hodne, ale jsou to jedni z mala, kdo se na tuto nemoc specializuji. Rozhodne Te tam pochopi a poradi, co dal.Jo, Vendo, mas pravdu, tahle nemoc se mozna ze zacatku zda, jako nejlepsi kamarad: nenadava, nekritizuje, Nevycita, nehada se... ALe po case Ti ukradne vsechny pratele a oddeli Te od lidi z Tveho zivota. Zustane Ti jenom ona. Pak casem zjistis, ze Nemoc je vlastne nepritelem, ktera Te jenom uzira a trapi.Proto je tal moc dulezite si tuhle "tasemnici" co nejdrive uvedomit a priznat a zacit s ni neco delat a pomalu ji vustouchat pryc ze sveho zivota... Napis nam taky neco vic o sobe, rodine a tak.Drzim pesticky k odvaze a boji. Srdecne zdravi Aja

Ahoj holčičky...co bych vám tak napsala....po dlouhé době se sem vracím. Nepsala jsem , ale přesto jsem téměř každý den četla vaše příspěvky. Neodpovídala jsem, protože jsem měla pocit, že všechno, co jsem vám chtěla říct a vše, co jsem k tomuto problému měla, jsem prostě sdělila a nyní bych se už jen opakovala. A hlavně...měla jsem hlavu a srdce plné úplně jiných starostí, myšlenek a pocitů, že jsem snad ani neměla chuť....mám tím na mysli smrt tatínka. Pořád z toho nejsem venku, cítím, jak mně to prostupuje. Holky, není noci, kdy by se mi o něm nezdálo. Není dne, kdy bych na něj nemyslela. Cítím, že se s tím nemůžu vyrovnat a cítím, že je to na mě vidět, že tím zatěžuju okolí, jsem protivná, ikdyž nechci, ikdyž se snažím, aby na mně okolí nic nevidělo, abych byla příjemná tak, jako jindy, ale je to jaksi křečovité. Ale víte, co je nejhorší? Mám pocit, že se tím vzdaluju hlavně svému příteli, který je vlastně tak nějak jediný a nejbližší, koho mám, s kým jsem neustále v kontaktu a komu jsem věřila, že mně z toho pomůže ven. A já vím, že snad i pomáhá, ale když se setká jen s mým otráveným obličejem (který ale ventiluje jen a jen smutek), chápu, že ze mně není dvakrát odvázaný...ale holky, mě je strašně smutno...já hrozně potřebuju pohlazení, obejmutí a pochopení...a čím víc to chci, tím míň toho mám...Právě táta by byl ten, za kým bych mohla přijít a tohle po něm chtít...Vím, že můžu b ýt ráda, že jsem vůbec takového tátu měla, že mám na co vzpomínat...mrazí mně, když čtu příběh Katky, kterou vlastní táta vyhodil z bytu. Kačenko, strašně ti fandím a chci, abys věděla a každým dnem si uvědomovala, že ten, kdo za to stojí, tě bude mít rád i s tvou cukrovkou a bude se ti snažit ze všech sil pomoci a neopustí, natož aby nad tebou ohrnoval nos. Víš, vždycky si říkám, když se setkám s někým, kdo pohrdá druhým pro jeho nemoc nebo vizáž, že se mu to jednou vrátí, že je ubohý a neví, co je vlastně v životě prioritní a nemůže být tudíž ve světě šťastný...Katko, všichni, kdo tebou pohrdají, jsou ubožáci!!!!To si pamatuj!!!!!Julie

Ahoj Zuzko,cetla jsem tvuj clanek a musim Ti rict,ze mi to pripadalo,jako kdybych to psala ja.Mam uplne stejny problem jako ty uz jsem z toho take dost znicena a vysilena,vzdy kdyz nemam co delat,zacnu myslet na jidlo,vse co je po ruce to snim,vse splacam dohromady a jsem plna az k prasknuti,po chvili se dostavi velke a nesnesitelne vycitky ze jsem neco snedla a ze budu tlusta a vse musim jit vyzvracet,tento problem mam uz skoro rok a nanestesti jsem zjistila,ze je to kazdy mesic horsi,vubec nevim co mam delat,muj pritel o mem problemu vi a je vzdy nastvany kdyz se dozvi ze jsem znovu sla zvracet,snazi se mi vzdy domluvit at uz to nedelam,ale ja mam pocit,ze s tim nikdy nedokazu prestat.Zcela te chapu mila Zuzko,prosim napis mi co budes se svym problemem dal delat,zajimalo by me to,potrebuji tez poradit.Ahoj a mej se hezky(pokud to pujde)Cekam na odpoved,ahoj Zaneta.

Ahoj holky! Když čtu Vaše řádky jsem to v podstatě já. Neustále uzavřená, sevřená a myslící na jídlo. Moc ráda vzpomínám na doby, kdy jsem se prostě najedla a bylo to. Žádné výčitky. Pohoda. Trvá to už asi 2 roky, střídavá anorexie s bulimií. Teď už spíše bulímie. Prosím pomozte mi. Chci být zase svobodná, ale nedokážu to. Mám skoro 20 a jsem nepolíbená, za ruku nechycená. Zprvu jsem si myslela, že je to kvůli postavě. Ale asi ne. Já bych tak moc chtěla, aby mě měl někdo rád a nebyla bych pořád jenom s tím zatraceným jídlem.S O S. venda.

Ahoj holky! Když čtu Vaše řádky jsem to v podstatě já. Neustále uzavřená, sevřená a myslící na jídlo. Moc ráda vzpomínám na doby, kdy jsem se prostě najedla a bylo to. Žádné výčitky. Pohoda. Trvá to už asi 2 roky, střídavá anorexie s bulimií. Teď už spíše bulímie. Prosím pomozte mi. Chci být zase svobodná, ale nedokážu to. Mám skoro 20 a jsem nepolíbená, za ruku nechycená. Zprvu jsem si myslela, že je to kvůli postavě. Ale asi ne. Já bych tak moc chtěla, aby mě měl někdo rád a nebyla bych pořád jenom s tím zatraceným jídlem.S O S. venda.

Ahoj! Tezko se mi o tom pise, jsem ale rada ze nejsem sama kdo se trapi. Ja vim nemela bych to tak rikat ale nevim jak mam dal takhle zit.Prejidam se uz od svych 16 let ted jemi 23 let a je to porad tezzi. Prejidam se i trikrat denne a uz nemuzu jsem hrozne unavena.Kdyz mam pauzu treba jeden den snazim se cvicit, nejim a na druhy den pokracuji v jidle. Skosela jsem si psat do sesitu co jim abych se nejak udrzela ale vzdy to skonci zvracenim. Stydim se za to a chtela bych byt normalni zdrave zijici clovek. Nechci se videt ve triceti. Chtela bych si zajit ke sve doktorce, ale poradi mi nejak? Ahoj!

Mila Mariko,ja nemam pravo nekoho hodnotit, ale zda se mi, ze i Ty se jeste absolutne nechces vzdat sve hubenosti. I pro me to asi byl ten nejvetsi problem. Predstava, ze bych mohla pribrat me odrazovala od jakehokoliv zkouseni. To jsem radsi zustavala v tom svem kolotoci.Manzel byl maximalne trpelivy a je do dnes, ale i tak po case zacal myslet na nasi budoucnost... Nakonec mi rekl, ze pokud to s nim myslim vazne tak jako on se mnou, tak na co chci byt "hubena a krasna"? Pro koho jineho? Vdyt on me ma rad, pro to jaka jsem uvnitr, jsem jeho zena... a rekl mi, ze se ho jentak nezbavim. A rekl mi, ze mi par kilo jenom prospeje, coz jsem slychala ze vsech stran a myslela si o tom samozrejme svy, ale taky mi rekl, ze pokud si chci udrzet vahu, to neni [problem, ale to teda nemam byt lina a zacit neco delat. Taky mi rekl, ze to neznamena samozrejme, ze mam mit metrak, coz by byl zase opacny extrem, ze jedine v tom pripade by me honil a cvicil se mnou. Ale v sechno zdrave!!! Ja jsem nad jeho slovy mockrat premyslela. Mockrat - dokola a dokola. A pak, jsem si yvedomila, ze ma pravdu, ze uz mam chlapa, ktery me miluje celym svym srdcem a ktery me neopusti, tak koho chci dal oslnovat svou "stihlosti"? K cemu ta honba za nesmyslem vlastne je, vzdyt ani ja nikdy nechci opustit jeho, tak proc tohle? Nikam temer nechodim, a kdyz budu, bude to tak mozna prace a sem tam cviceni, ktery mi moc chybi, ale lastne uz nepotrebuju lovit a oslnovat nikde okolo. Pro tohohle clovicka jsem sexy svou povahou a to se nezmeni zadnymi kily. Vzdyt, kdyz se to tak vezme, je spousta hubenych, stihlych holek, ale nejsou sexy, protoze v sobe proste nemaji ten zvlastni naboj. A ten ja v sobe pro svyho chlapa mam, protoze to jak me chce se zrovna tak nezmenilo, ani kdyz jsem byla vyzabla jako kostra...Mariko, hledej v sobe duvody, proc je pro Tebe ta hubenost tak dulezita, co to pro Tebe znamena. Jakou si sebeduveru? Obdiv druhych? A nebo je jidlo jen docasnym utekem od problemu, kdy na ne na chvili nemusis myslet, kdy necitis zadne starosti a negativni pocity? Jak dlouho Ti toto uvolneni ale timto zpusobem vydrzi? Moc ne, vid? A pak se na d tema duvodama na chvili zamysli. Jakou vahu maji doopravdy?Vis stejne dobre,jako ja a my vsechny, ze cesta k vyleceni nikam nepovede, dokud si nevyjanisveci kolem te posedle touhy po stihlosti. Muzes zacit jist, ale kazde kilo navic Te skopne zpatky. I ja to mam za sebou. Napis , na co jsi prisla, jo? PA , drzim pesticky...Aja

Ahoj Lolis, nemyslím, že jsi anorektička, když chceš přibrat. Anorektička si prostě nikdy nepřipadá dost hubená, pořád i myslí, že je odporně tlustá. Ale proč někdy celý den nejíš? V tom vidím Tvoji poruchu. Já teď taky skoro nejím, bojím se totiž jíst - včera jsem zase prodělala strašné martýrium - zvracela jsem několikrát denně (předtím to bylo v pátek, v sobotu jsem to nějak zvládla). Nešlo to jinak. Zvracím, i když vlastně ani nechci. Mám strašné bolesti a ty se spraví jen když se půjdu po jídle vyzvracet. Musím se to odnaučit, už mi to strašně komplikuje život. Jsem na 54kilech a asi ještě trochu zhubnu. Manžel mi nosí energetické a proteinové nápoje, tak snad hlady neumřu. Před chvílí jsem si dopřála půlku mUsli tyčinky a zvracet se mi zatím nechce, držím se zatím celý den. Strašně ráda bych si šla někam zacvičit, ale nějak mi chybí energie. Cítím se na 124let, i když je mi o 100 míň.Aleno, to je báječné, že letíte domů! Jsi pro mě velká podpora, velký vzor: když jsi to dokázala Ty, můžu to dokázat i já. Proč bych nemohla? Budu se strašně moc snažit, hrozně moc chci žít a jednou mít děti, aspoň dvě. A chci, aby byly zdravé, takže musím být zdravá i já. Moje imunita je ale kapitola sama pro sebe...snad se to zlepší. Rozhodně mám ale lepší náladu než když jsem sem psala minule. Už nedostávám jídlo na příděly, mám pevně stanovený plán a pokud ho poruším, zapíšu si to. Jsem jako statistik amatér, ale jinudy asi cesta nevede. Holky, mějte se všechny tak krásně, jak je to jen možné - i když je to těžké. Marika

Mila Zuzko,cetla jsem tvuj clanek a musim rict,ze mi to pripadalo jako kdybych to psala ja.Mam stejne problemy jako ty.Uz skoro jeden rok mam problem s prijimanim jidla,vzdy kdyz jsem sama mam velikou chut k jidlu,vse co najdu,tak snim ,ale silenym zpusobem,vse splacam dohromady,potom je mi spatne a dostavi se hned velike vycitky,ze ztloustnu,ze budu oskliva a vsechno jidlo na kterem jsem si tolik pochutnala zkonci v zachode,nevim co mam dale delat,potrebuji si o tom s nekym promluvit,napis mi jak se ti vede!Cekam na tvou odpoved,ahoj Zaneta.

Ahoj holky,taky jsem sem párkrát psala,ozývám se po delší době.Nemám totiž nikdy klid u počítače,je tady v práci kolem mně vždycky dost lidí.Pravidelně Vaše příspěvky čtu a nacházím v každém z nich kousek sebe.Asi před 18 dni jsem měla strašné a asi nejhorší období bulimie.Pořád jsem jedla a zvracela,dokola.Už se mi to nedařilo ani moc tajit před přítelem,protože se mnou bydlí a pozná,co je v ledničce.Většinou se snažím všechno dokoupit zpět,ale občas na něco zapomenu.Před ním moc nejím,tak se pak diví,kam zmizí jeho salámky,sýry,buchty atd...Vymejšlím fakt hrozný kraviny.Řekla jsem mu,že mám nějaké problémy s jídlem,a hlavně sama se sebou. Myslel si,že jsem spíš anorektička,ale něco tuší a dost mi vynadal.Ale snaží se mi pomoct a toho si moc cením,protože špatnou náladu ze svého konání odnáší hlavně on.Už se to nedalo opravdu zvládat,tak jsem si začala psát jídelníček,plán dne,všechno snědené jídlo a svoje pocity.No,vydrželo mi to pár dní a pak se to zase vrátilo do starejch kolejí.Pak přišla ale taková samovolná změna,jela jsem totiž s Honzou/to je on/na hory,měla jsem přes týden dovolenou.Vím,že před ním prostě zvracet nemůžu,a tak jsem prostě nezvracela,dala si i něco dobrého nezdravého,což normálně nedělám,mimo bulimickej záchvat.Vydrželo mi to 9 dní,což byl velkej úspěch.Dnes jsem zvracela,ale s takovým pocitem,že se mi vlastně nechce sníst celou ledničku a pak ji předat záchodu,mám pocit,že s tím můžu něco dělat,ovlivnit to.Dnes jsem byla celý den doma sama,a to byl ten hlavní důvod,proč se to zvrtlo.Asi z nudy,a ze samoty,a z možnosti TO udělat.Nechci už takhle dál fungovat.Ničit se.Hlavní je nebýt sama a najít si zábavu,třeba se najíst a pak hned začít něco dělat,vypadnout z domova a nemyslet na jídlo,který jsem snědla.To mi pomáhá asi nejvíc.Zabavit se.Vím,že 9 dní není vůbec nic,ale je to alespoň malej úspěch,ze kterýho mám radost.Po tom,co jsem si prožila předtím,nemyslela jsem na nic jiného,než jak si sehnat jídlo a vyzvracet ho,unavená,vysílená,v depresi.Tak snad jsem na dobré cestě,musí mi to vydržet,Držte mi palce,myslete na sebe,mějte se rády...Zase se ozvu..Zuza

Ahoj holky! Mám také problémy s jídlem, za den někdy nesním skoro nic, jen piju. Měřím 168 a vážím kolem 50 kilogramů. Každý mi říká, že jsem hrozně hubená, jsem anorektička??? Chtěla bych přibrat, jak na to??? Díky!

Ahoj Berusky.Jedeme se podivat domuuuuuuuuuu. Ja jsem nadrzena jak mala holka. Vcera jsme absolvovaly jeden z pohovoru, tenhle byl po dvou letech manzelstvi a rozhodovalo se, jestli nase manzelstvi neni falesne. No a pak se ze mi udelili neco mezi prechodnym a trvalym pobytem, konecne tedy muzu zacit hledat praci a taky se muzeme jet podivat domu. Tak jsme hned spocitali finance, jestli to zvladneme a pak hned jsme litali a shaneli letenky. Pojedeme uz za necelych 14 dni!!! Uffffff my se tak moc tesime! A nejvic asi na nejaky dobry cesky mnamky. Snad i na donedavna tak nenavideny knedliky... Treba se svickovou. MMMMMMMMMM..... Jinak jsem zjistila, ze ty pocatecni bolesti zaludku, o kterych jsem psala, kdyz jsem zacala normalne jist asi nemely souvislost ciste jen s zaludkem. Taky v te dobe jsem mela bolesti zubu. no a ted me jeden cerstve spraveny taky moc bolel, tak jsem pouzivala Ibuprofen. A to docela dost a zase me uz treti den boli neuveritelne zaludek. Takze je to tema praskama. O DUVOD MIN SE BAT ZACIT BASTIT HOLKY!!! Moc me tesi videt, ze se nas snazi vic a vic. Maciku, i Tobe gratuluju, hlavne k tem 3 dnum ale pak nejvic, ze jsi se otevrela lidem kolem sebe/ je to uleva, co?/ pak taky Lence a Marketce, Kate a Denisce, a vsem co o tom treba jen premysleji. I to je velky krok do predu!!! Zase se ozvu, jo? Ahojky Alena

Ahoj holky! Pročítám si Vaše dopisy, které se za týden nashromáždily a rovnou k nim píšu svoje odpovědi a myšlenky, které mě napadají. Katko, máš pravdu, že tajemství o PPP je tíživé. Podařilo se mi trochu se s ním vypořádat. Manželovi jsem včera řekla plnou pravdu. - Hodně se mi ulevilo a získala jsem pomocníka k řešení tohoto problému. Manžel mi také přiznal, že si nebyl jistý, co se týče mého stravování (My s A + B si myslíme, že není nic vidět - pravda to tak úplně není - všímavé oči vidí.). Tchýni jsem o A + B pověděla před pár dny také (ne všechno). Přijala to překvapivě dobře. Neobjevilo se pohrdání - ukázalo se pochopení. (To se nestalo ani u mě "doma", když se v šestnác něco o PPP provalilo.) Takže Ti ze srdce přeji úplně stejnou reakci okolí na cukrovku a PPP. V žádném případě nejsi nějaký blázen, jen máš problémy stejně jako všichni ostatní. Elizo, (známou) švagrovou už neřešim. Jak jsem se již zmínila, tíživé tajemství (o A + B + sesypání se je venku). Takže mě netrápí jeho prozrazení. Navíc tento vztah stejně vybouchl z jiných důvodů. Takže přemýšlet moc dopředu je zbytečné a neplodné. A švagr si teď už klidně může vzít "mého manžela". Nebojím se. Dendo, také se ve mě rodí něco malinkého. Tři dny jsem stejně jako Ty nezvracela. Ale jím také málo. Větší (normální) porce by skončila svou pouť v záchodě. Nějak se prostě začít musí. A na gynekologii mě jako Tebe také už znají (mám podobné trápení). Ale snad na mě jednou zapomenou. Nevím co jiné holky žene do toho našeho svinstva. Nejspíš to samé co nás. Mě moje přítelkyně, která onemocněla anorexií předemnou též nevarovala. Luš máš pravdu, že by to jednou prasklo. Otevřenost je někdy lepší než šuškání. A také nemohu pochopit, proč se někdo odstěhuje kvůli cukrovce spolubydlící z pokoje. Je to sobecké. Ta dáma nemůže vědět, co jednou potká jí. No vlastně už jí něco potkalo. Potřebuje pomoci, aby se uměla vcítit do druhého. Bez téhle vlastnosti přátelství nevzniká. Její život je tedy podle mě chudší. - A teď asi raději od lidí bere než dává. Andrejko, také jsem se snažila najít někoho, kdo si se mnou o A + B bude otevřeně povídat. Podařilo se mi to také až díky internetu a vyburcovalo mě to, abych se sebou začala něco dělat. Píši si deníček a uvědomuji si souvislosti. Někdy mě zjišťěné skutečnosti velice překvapují. A nechápu proč mi nedošly dříve. Na monitoru je to možná asi vidět lépe. Alčo, kdysi jsem zkoušela také dětskou psychiatričku a lékařku. Nepomohly mi. Dnes vím, že o A + B asi mnoho nevěděly. Psychiatrička mi nacpala kupu prášků. Stačilo zmínit se, že se mi třesou ruce a objevila se krabička léků. Za člověka A nevyřeší žádná pilulka. Musí sám. V pokračování v léčbě mi bránilo i to, že mi nebylo 18 a museli by o mě rozhodovat rodiče. Oni mě neznali a neznají. Emoce - vztahy se u nás nikdy nebraly v úvahu. Existoval jen hmotný svět, kde se vše počítalo na kusy. Co se týče mé bulímie. Měla jsem šťěstí. Nejsem schopná do sebe naházet kýble potravin. Mě ke zvracení vždy stačila o něco větší porce. No, každý z nás je na tom trošku jinak - ale přeci jsme všechny stejné. Mariko i já jsem zažívala ten hnusný pocit, kdy mě od žaludečních šťáv pálil hltan. Po potratu jsem dokonce asi měsíc zvracela krev z rozdrápaného krku. Před týdnem se to trochu uklidnilo a teď jsem tři dny nezvracela. Kéž by to takhle zůstalo každý den. Držim se asi i díky deníčku. Do plného vědomí se mi začíná dostávat, že to co dělam je paradox. Já chci žít! Je to stejné jako u Aleny. Přinesu si něco k jídlu. Pak to vrátím. Mám pocit, že zvracení přestávám potřebovat. Ale přesto chci vyhledat jedneho terapeuta, aby mi pomohl napravit mou duši. Mám problém v hlavě a ne v žaludku. Navíc to jídlo holky začíná už od dětství. Objevila jsem počátky již v předškolním věku.- Špatně zafixované postoje k jídlu a emocím v mojí rodině. Pokud jde o peníze, nemám s nima problémy. Ne, nejsem boháč. Jen hospodaříme na vlastním písečku. A raději bych nejedla, než abych do sebe házela kýble potravin. Nechci ublížit své rodině. A to samé se dělo v té předešlé, zatlačovala jsem hlad do pozadí. A vlastně ty kotle ani nejsem schopná pojmout, stejně jako někdo nedokáže zvracet.Lenko, Markétko, Deniso, Katko........a Vám všem ostatním, kteří jste se sebou začali něco dělat blahopřeji. Už jste se o to pokusily jen tím, že jste sem napsaly. Holky mějte se krásně a já se zase někdy ozvu. Moc mi pomáháte. Vlastně všechny si navzájem pomáháme. A upozorňujeme ostatní na záludnost problému už jen tím, že sem píšeme. Zdravé holky nezačínejte blbnout!!!! Hodnota člověka je v jeho srdci - ne v tělesné schránce. Ahojky Macka

Ahojki, je mi 17 a mam naprosto stejny problem jako ty. Taky jsem jednu dobu delala fotomodelku a pri 165 jsem mela 45. Za svuj ideal povazuji 47,ale ted kdyz jen chodim do skoly, tak se vecne, kdyz doma nemam co delat prejidam. Vyzvracet mi to nejde, takze ted po Vanocich 51 kg / hruza/. snazim se zhubnout, ale nejde mi to, nenavidim sve hodiny nudy, kdy se prejidam a nikdo o tom nevi.

Půl roku už nezvracím, je za tím vším špatný přístup k životu. Potřebujete ho něčim naplnit - jidlem v žaludku to nebude - je to jen část náplně, co člověk potřebuje. Chce to aktivity, dělat něco, co vas bavi. Jist pravidelne, drzet se , delat si zaznamy a nezdary brat jako soucast uceni se byt jako kdysi a umet to, co uz jsme umely. Zjistit v cem je hacek a nachystat si papir s nahradnimi cinostmi, kdyz ja mizerne a proste si pak jednu vybrat. Bulimie je naucena, takze se jde oducit a uceni je kazdodenni "prace", prispevek - treba malilinky, ale kazdodenni.Nikdy jsem neverila, ze to prestane, prestalo, ale je treba zacit ne s tim celym, ale z boku, ne pres vuli - ta je slabounka po tom, co s ni delame, ale proste zmenou denniho "rezimu" - chce to nejaky, chce to aktivitu a deprese resit necim jinym (teplou vodou ve sprse, cviceni taky zlepsuje naladu a uklidnuje - takove mirne, protahovaci a uvolnovaci pohyby, prochazka,...).Kdyz ze sebe chcete vyprazdnit to spatne, co vas snizuje, potrebujete to volne misto v sobe necim zaplnit- neni jen jidlo na svete, co potrebujete pro aspon nejakou radost ze zivota. Krom toho, jde mit obrovskou radost ze zivota. Opravdu.Drzim vsem palce. Stava se spousta veci v zivote, nektery nejdou zmenit, ale tahle jde!!!! Hodne stesti.

Ahoj Denisko,pises, ze mas kolem sebe nekoho, kdo se zabyva vyssimi energiemi a duchovnem. Taky jse mela takoveho kamarada. Vlastne to byl kamarad meho prvniho manzela. A ten byl vzdycky plny energie, ne telesne, ale duchovni. Hodne to z nej zarilo. Mohli jsme o tom mluvit hodiny a hodiny a vzdy bylo o cem mluvit. Sicespolu uz nejsme v kontaktu, ale dodnes na nej vzpominam s respektem. Nez jsme totiz odjeli s prvnim muzem sem do statu, tak Manzel chtel po nem, at se podiva do karet, jak se nam tu bude darit. On to udelal, ale nikdy mi o tom nerekli. Pak jsme jeli. Po case se nase manzelstvi zacalo rozpadat. Bylo moc duvodu, proc jsem v nej proste prestala verit, ale to uz jsem tu popisovala. Nicmene, kdyz uz jsme vedeli, ze s erozchazime, tak mi Honza rekl, co mu tenkrat Frantisek rekl z karet. Zamrazilo me. On mu rekl, ze o tom moc nechce mluvit, ale ze nas tu neceka nic dobryho, ze ja dam Honzovi dost zabrat a ze se tu rozejdeme, ze Honzovi plany a vsechno zborim, jako domecek z karet... Je fuk, jake okolnosti me k tomu vedly, ale to se v podstate stalo, ale ja se o tomhle dovedela, az kdyz uz jsem vedela, ze je mezi nami neprekonatelny problem. Divny, co? Od te doby asi nejvic, verim v lidi, kteri maji tu silu v sobe a kteri umeji nahlednout do budoucnosti, minulosti. Vetsinou ale ti, kdo to vazne umi, jsou duvchovne dal, takze taky vedi, ze na svem daru by nemeli vydelavat a ze by nemeli rikat lidem, kdyz vidi neco negativniho, aby jim neublizili. Tihle lide jsou totiz povzneseni nad veskery materialni a majetny blahobyt. Jo, jsou energie, ktery ma kazdy z nas. Zalezi jen na nas, jak se naucime je vnimat a pouzivat. V zadnem pripade by nemeli byt vyuzivany k nasemu prospechu a k pachani zla. Tem, co to delaji se rika cerne carodejnice. Ja jsem poznala jednu dobrou carodejnici. Carodejnice neni nutne jen to, co zname z pohadek. Ona byla dobra a vzdy vesela, pozitivni a nikdy svou silu nepouzila pro zlo. Spravna zenska... Jo, urcite je mnoho, co o sobe jeste nevime,a je co se ucit. Z tohohle pohledu je zivot jen radou zkousek, ktere nas maji dovest k absolutnimu dochovnimu rustu.A je jedno kolik zivotu na to bude kdo potrebovat. Cim hur jednas a se chova a beres hodnoty zivota, timdele tvuj rust bude trvat...Tak nad tim muzte i Vy ostatni popremyslet, nebo si aspon poslechnete nekoho, kdo se timto zabyva. prinejmensim to je zajimave tema. Pa pa. Drzme se! Aja

Ahojky Alco, psala jsi mi, at napisu jak se snazim vyplnit cas a jak to zvladam. No uprimne jsem jeste pres vikend bzla absolutne v haji v tom smyslu, ze jsem jedla uplny minimum.Nezvracela jsem,neprejidala se, ale yase skoro nic nejedla, jen pila a pila a pila...V nedeli jsem sla s Davidem a par supr lidickama na koncert. Jeden kluk z tech lidi mi dodava neuveritelne moc pozitivni energie, radosti a vseho krasnyho. Ani o tom snad ale nevi. Je to tim, ze je strasne moc duchovne vzsoko, diva se na svet jinak nez spousta normalnich lidi, uplne neuveritelne a nadherne!! Ale pritom i realne. No proste toho clovicka nesmirne obdivuju a vazim si ho. A tak jsem se jeste v pondeli snazila drzet toho hezkyho o cem mluvil, a tak jsem tolik neblbla.A v utery se se mnou neco stalo. Neco zvlastniho. Tim, jak jsem zacala uvazovat o tech par vecech, co prones, o smyslu naseho zivota a byti vubec, o nadhere spousty veci o nasem vedomi a podvedomi, tak jsem poposla na sve duchovni urovni trosku dal. Pochopila jsem zas trosku vic veci a dalo mi to i8 hodne do boje s touhle nemoci. Nedivam se, nebo spis se snazim nedivat se na sebe jako, ze tohle je nechutnej fald a tamhleto je otresny, ale jako , ze je naprosto uzasny jak vubec to telo funguje. Vzdyt i blbej bedar, kdyz se to tak vezme je fantastickej v tom smyslu, ze to telo vykonalo nejakou reakci na neco,ze je v nem tok urcitejch latek. Je v nem zivot. Vzdyt telo je neco tak strasne fantastickyho a slozityho, jak to vubec dokaze fungovat? A je nadherny, jak se treba dokaze branit urcitejm vecem, jak pracuje a celkove funguje, to je pro me jeden z divu sveta!!!A to se mam pak trapit, ze mam kilo navic? Vzdyt muzeme byt radi, ze telicko funguje a probihaj v nem ty deje, ktery v nem probihat maji, tak proc ho nicit nejakou pitomou anorexii a vlastne dokonale devastovat jeden ze zazraku prirody. A to uz ani nemusim psat o tom, ze tahle nase dokonala a ohromujici "tovarnicka" je ziva. Vzdyt, co je to zivot? Mame zivy telo, mz jsme zivi a chcem tu nadheru nicit..Mame prece takovy stesti!! A prave tohle je jedna z veci, co me drzi nad vodou. Je tolik jinejch veci co muzeme dokazat a zmenit a ne se zabyvat a marnit cas tim, jak byt hubena, vzdyt jsme krasne a nadherne jinak, tak to zkusme ukazat okoli. Navic, nikdo neni osklivy, kazdy clovek je krasny, ba co vic, nadherny, jen tu krasu musi umet najit. A co se tyce te fyzicke krasy,ja to musim vedet, studuju kosmetickou skolu a je spojena s vizazistikou. Kdyby jste tak vedely, jak jste vlastne nadherne...