Je mi smutno

Přesně tak,je taková doba,já si ještě všecko dost beru,nad tím,co by jiný přešel a mávl nad tím rukou já přemýšlím a trápím se,i možná zbytečně.Tatínek mi umřel přesně před 7 lety v únoru,hlavně ted tohle období to na mne více doléhá přesně si pamatuji jak jsem ho naposledy večer viděla,byla zima,hrozně moc sněhu,pak jsem v noci špatně spala a pak ráno jsem nemohla se vůbec dopravit do práce,volala jsem že nemůžu přijít,jako nějaká předtucha a on pak ráno asi za 3 hodiny zemřel.Nevím jestli to časem trochu odezní a zmírní se to,ale ovlivnilo to strašně moc můj další život,myslím na něj často,když se mi narodila dcerka hned jsem myslela na to,jak by ji měl rád,jak by mi pomáhal,jak by se zachoval,jak by bylo všecko třeba jinak.Já o tom s nikým takto nemluvím,ani s partnerem ne.

Teres a kolik je to let? Víš,člověk pozná jak moc toho druhého měl rád až ho ztratí.Je to tak.Já mám naštěstí ještě maminku a je strašně moc hodná,jenže už jí je skoro 80 let a já se bojím,co se může stát.No nejsme tu věčně a o to je horší,že nám ten život někteří ještě kazí.

Tak já jsem z moravského kraje.Přesně vím jak ti je.Já tohle prožívala před pár lety. taky jsem ho pořád omlouvala,ale teď už se mi konečně rozjasnilo a už ho nechci.Víš,mě je líto spíš toho,že to mezi náma tak dopadlo.Prostě kde se vytratila ta úcta,láska a strach o toho druhého?Já jsem si představovala stáří tak,že budeme jednou spolu sedět jako staří dědeček a babička někde u chaloupky na lavičce na sluníčku a budeme čekat až za náma děti přijedou.Mám dva dospělé syny,kteří jsou naštěstí moc hodní a po mě.Ten starší mi vždy říkával,že by se ke své manželce nikdy nechoval,jako táta ke mě.Tak jsem ráda,že je po mě.Já jsem doma měla rodiče co se bezmezně milovali a moje mamka s tátou by za sebe dýchali. No a tak jsem si myslela,že i moje mnželství bude takové.))Klidně si s tebou budu psát,třeba si pomůžeme vzájemně.Zítra půjdu na net ale až večer,budu do večera v práci.Pokud je ti teď smutno,tak mysli na to,že v tom nejsi sama a posílám ti z Moravy trošku pozitivní energie...pa

Myslím že v tom určitě hraje roli ztráta milovaného člověka,ano,i mě táta umíral touto strašnou nemocí,chátral,měl bolesti a do té doby jsem ho vnímala jako silného chlapa,tátu,který mi pomůže,vše zařídí,poradí,pohladí,pochválí,který tam pro mne je za všech okolností.A najednou ho vidíte slabého,smutného,jak trpí a neví si rady a vy se musíte tvářit statečně a prostě i já jsem do konce myslela že to není možné,že mi prostě nemůže odejít a nechat mě tu.Ale stalo se,i u mě se to asi začalo odvíjet od toho okamžiku,pak se ještě něco k tomu přidalo a jsem v pasti,nebyla jsem u lékaře,ale trpím já a myslím že i mé okolí.Nevím jak z toho ven,nedokážu to změnit,prostě je mi smutno,najdou se chvilky kdy je to lepší,ale většinou u mne převažuje to druhé.

Ahoj Bloncko,To co jsi...Ahoj moc mě to mrzí co taky prožíváš mě je taky řečeno že neumim šetřit apod ale sama jistě uznáš že z 8 tis vyjít na jídlo drogerii oblečení a školu v dnešní době opravdu nejde.Ve všem jsem neschopná a kytku tu taky dostanu jen k narozeninám a to jen někdy hrozně mě to bolí protože ho miluju a naše dcerka nás oba takže nemůžu ani nechci odejít bojim se že odejde on i když věřim že bych sama nebyla nejhůř nevypadam ale já nikoho jinýho nechci jen už nevim co mám udělat aby si mě začal víc vážit nebo teda aspon trochu už vážně nevim kudy kam mohu se zeptat z jakého jsi kraje?Třeba bychom se někdy mohli i vidět tak jestli chceš tak ještě něco napiš měj se hezky ahoj.

Ahoj Bloncko,To co jsi napsala,je přesně kopie z mého života. Mě bude za chvíli sice padesát let,takže děti už mám dospělé,ale manžel se ke mě chová už několik let přesně jako k tobě. Taky mi před asi 17 lety umřel táta na rakovinu a stejně jako tobě mi děsně chybí.S manželem spolu nespíme už několik let a korát s tím se od tebe liším,že už ho nemiluji.Nejsem mu nevěrná a myslím si,že i on nikoho jinéo nemá.Poslední dobou se taky pořád hádáme kvůli penězům. On si nechává svou výplatu a já musím vše táhnout sama.Podle něj bych ještě měla něco ušetřit.Já ho už nemiluji několik let. Cítím,že je to sobec,co mi celých 30 let co jsme spolu lže.Nikdy mi nepůjčil auto,vše doma má pod zámkem a já jsem jen jeho služka.Kytku mi koupí jen na narozeniny.Jsme dva cizí lidi,kteří se doma jen potkávají.Chci aby ode mě odešel,protže já odejít nemám sílu.Tak nějak mi je ho i líto.Takže holka zalatá nejsi v tom sama.Co budeme dělat? Ahoj

Ahoj pročítám vaší diskuzí a ráda bych vám také něco napsala spíše teda svěřila se.Bude mi za pár dní 27 let mám osmiletou dcerušku a muže se kterým jsme od mých 16 let.Když mi bylo 15 zemřela mi mamka na rakovinu a v listopadu to byl rok co mi na rakovinu zemřel tatínek moc jsme ho milovala JSEM JEDINÁČEK starala jsem se o něj než zemřel.Píchala jsem mu morfium bylo to strašný vidět někoho koho tolik milujete takhle trpět jinak po porodu dcerky jsme měla silnou laktační psychozu nechala jsem ji nezaléčenou.Vyustilo to v trvalou chorobu,MÁNIODEPRESIVNÍ SCHIZOAFEKTIVNÍ PORUCHA dodnes se léčím u psychiatra beru léky a mam plný důchodje to 3 měsíce co mi odebrali dělohu měla jsme špatná nález na čípku a v děloze chteli jsme 4 roky druhé dítko přirozeně to nešlo tak jsme chodili na umělé opl.Tam mi to zanedbali a já měla skoro rakovinu dělohy byla jsme na sále přesně v den kdy jsme tatínka před rokem pohřbívali.Hrůza a čekání na histologii 10 dní muka.Díky bohu dopadli výsledky dobře jsem za to ráda,ale poslední dobou se cítim neštastná z mužem nám to neklape.Měli jsme potíže i dřív vždy to nějak vyšumělo ale ted mám pocit že už je to nekonečný miluji ho moc a strašně mě trápí jak se ke mě chová ani já nejsem nejlepší vim to.Hrozně bych potřebovala jeho obejmutí jeho pohlazení jak na tělě tak na duši v těchto chvílích mi tatínek schází víc než kdykoliv předtim protože nemam nikoho komu bych se svěřila a kdo by mě tak chápal jako mě chápal tatínek.Je mi moc smutno.A už nevim kudy kam.Potřebuji svého manžela ale tak jako dřív vůbec si nevim rady co dělat aby to aspon malinko bylo jako dřív.Stále se jen hádáme a navzájem ponižujeme taky jeden velký problém u nás je skrze finance co tatínek umřel ve všem se jen plácáme.Tak děkuji že jsem se tu mohla svěřit a jestli chcete tak mi někdo napište budu moc ráda ahoj.

Milá Anino,mě je 37...Teres, jsi jistě velmi citlivá mladá žena, a hloubka citu a vědomí vede k určitému smutku, někdy lehčímu, někdy těžšímu. Jsi smutně laděný člověk a když přejde to opravdové jásavé mládí a už víme, o čem je život, pak se to projevínaléhavěji. To si myslím já. A to, že je ti někdy mnohem lépe, to je též přirozené. Pamatuji, že Olga Sommerová říkala: "Jsem v jádru smutným člověkem, což ovšem nevylučuje, že se umím srdečně zasmát..." A též Livie Klausová prohlásila, že je smutný člověk, četla jsem teď od ní knihu, kde už v názvu má "Smutkem neobtěžuji". Jistěže lidé kolem tebe, stejně jako kolem mne mi říkají-"Uvolni se,žij naplno atd..." A už jsem to jednou psala, že jim odpovídám "Já vím, já si to říkám,ale mé já mne odmítá poslouchat."p.s. Tatínek byl asi tím spouštěcím mechanismem. U mne to bylo něco podobného a z člověka občas lehce smutného jsem se stala smutnějším. Drž se, děvče. Anina

Milá Anino,mě je 37 let,mám malou dcerku,dá se říct,že si žiju dobře,ale též mám někdy,nebo dá se říct často pocity marnosti,smutku a i strachu.Prostě přilétnou jako by nic.Říkala jsem si,že jsou to snad i deprese,taky si říkám následky z dětství.Byla jsem jako jedináček,materiálně jsem nestrádala,ale byla jsem často sama a můj vztah s matkou taky nebyl ideální.Výborný jsem měla s otcem,ten ale před 7 lety zemřel a mé stavy se zřetelně zhoršily,myslím,že tyto všechny pocity jsou zakodovany i v naší minulosti,ne-li v dětství.Taky mám výborného chápavého partnera,který říká když to "na mne doléhá" že prostě nevím co chci a že jsem slabá,že si nesmím tak všecko brát a připouštet,že člověk musí bojovat,že to nejde se uzavírat a jak on říká užírat,že život se musí žít a ne ztratit čas a on si myslí že já ho tím ztrácím hodně,protože někdy se mnou třeba celý den není možná normální komunikace,nehledě,že to asi přenáším na ostatní,taky jsem si myslela jestli to není maniodepresivní psychoza,že pak je mi z ničeho nic dobře a mám sílu a pouštím se do věcí i více než bych asi měla.Ale ono se to lidem lehce říká a radí,ale asi je pravda,jak si to člověk udělá,tak to má.Co třeba zvířátko?Živý tvor.A občasné posezení s kamarádkou,nebo malá procházka může člověku udělat dobře.Nebo práce,v rámci svých možností,já jsem uvažovala i nad dobrovolnickou činností.Také ale někdy nevím jak dál,je to v dnešní bezohledné době,kdy kolem sebe člověk slyší veskrze samé negativní věci a zprávy těžké.

Řekla bych,že potřebuje pomoci Pavel,ne?

Pavle,ha ,ha,ha,

Moje nabídka pochopitelně...Pavle, co nabízíš? Nabízíš to pomalu na každém tématu. Proč nenapíšeš konkrétně, jak můžeš pomoci?

Moje nabídka pochopitelně pořád platí:--------------------------------------Jestli někdo potřebujete skutečnou pomoc, napište. Netvrdím, že vyřeším a pomůžu úplně se vším, ale když to bude v mých silách, udělám to rád. Každý problém se dá řešit i vyřešit. Ti, kterým jsem už pomohl, Ti mi to věří - [email protected]. ( Nejde o službu za peníze ).---------------------------------------Pavel

Nevím, proč myslíš že žiji stereotypně. To opravdu ne.Psala jsem že jsem aktivní, pracuji a jsem činorodá, někdy až příliš. A dobře míněné rady jinýchbych brala, kdyby byly k něčemu, nebyly a nejsou. Těch už jsem dostala! Jsou to ale samá známá klišé, která se říkají...Já vím, řekneš, že mi není pomoci, ale to já vím, já jsem nečekala radu, vždyť ani psycholožka si rady nevěděla, já jsem se jen ptala, zda je tu někdo kdo cítí TOTÉŽ CO JÁ... Přesto děkuji....Anina.

Ve 48 letech mne nic...jsi utlučená stereotypem, ale pokud odmítáš i dobře míněné rady i od těch, kteří Tě znají, ztratí zájem Ti nějak pomáhat a budeš tuplem sama se svým smutkem.Teď hraje roli i počasí, zima. Na jaře se zvedne nálada všem, uvidíš.

když mně přepadne takový...Ve 48 letech mne nic takového neničilo, ač sklony ke smutku jsem mívala celý život. Mládí i střední věk však všechny smutky dokázalo svou krásou zatlačit kamsi do hlubokého podvědomí. Teď jsem šedesátnice, stále hodně aktivní a činorodá a to je jediné, co mi pomáhá. Práce! Žádné jiné rozptylování-nákupy, kamarádky, zábava, o to už nestojím,ta marnost by mi ještě přitížila, to všechno mám už dávno za sebou... Když přijde chvíle klidu, zastavení, nebo třeba časná, ještě téměř neprobuzená rána a podobné chvíle, pak se smutek hned naléhavě ozve. Když mi někdo říká-"musíš to a to.." říkávám "já vím, že musím, také si to říkám ,ale neposlouchám se..."Tak tomu opravdu je. Ahojky Anina.

Anino,kolik je ti rok? Mě je 48 a taky občas přijde taková nějaká depka. Je to ale asi normální,že stárneme ale i v tomto věku je spousta věcí krásných,jen je umět najít.Januško,procházíš obdobím dívčí puberty a hormony zde hrají roli a tvoje ještě dětské tělíčko si s nimi moc neví rady.Taky si vzpomínám když jsem byla ve tvém věku,když jsem se nepohodla z kamarádkou tak se to zdálo být velká tragédie,ale věř že i tu kamarádku to mrzelo.Je to normální běh života.Já jsem měla ve škole taky občas čtyřku a dnes je ze mě docela úspěšná podnikatelka a udělala jsem si maturitu později a bakalářské studium jsem absolvovala asi ve 30 letech. Takže hlavu vzhůru a snaž se,ale hlavně nebuď nešťastná a smutná.Píšeš,že je maminka nemocná.Určitě se bojíš o její zdraví,ale věř lékařům ke kterým chodí a nechej její léčbu na nich.O bratra se taky neboj. Zatím má plíce jak zvon,ale pokud bude kouřit dál tak za 30-40 let už to nebude tak valné. Ovšem dnes kouří kde kdo i když já jsem kouření odpůrce.Tak ti přeji jen hodně úspěchů a hlavně nad sebou tolik nepřemýšlej. Ahoj

Jsem vnitřně osamělá se...když mně přepadne takový pocit, už jsem na to přišla, co mi pomáhá. Jdu k holiči, prošmejdím obchody, udělám si radost, že si na sebe něco koupím a domluvím se s kámošama a vyrazíme do restaurace, trochu vína, člověk se zasměje, odreaguje. Prostě změna prostředí. Endorfin něčím spustit. I nějakou ženskou pěkně proprat a hned je člověku lépe.?

Jsem vnitřně osamělá se svou těžkou a citlivou letorou i uprostřed dobré rodiny a známých kolem sebe. Už nejsem mladá, může za to síla stárnutí a pocity marnosti? Cítí někdo také ten stálepřítomný smutek? Anina.

Ahoj.. Né že by mi bylo...Januš, je mi líto, že se takhle trápíš. Je třeba mluvit o tom, co nás tíží, uleví se...řekni mamce o svých snech, o tom, co Tě trápí. Sahat na život je předčasné, jsi mladá, máš život před sebou a určitě Tě čekají i hezké zážitky, pro které stojí žít. V životě je vše pomíjivé a nic netrvá věčně. Že se Ti momentálně nedaří ve škole není tragédie. Takových dětí je plno. S kamarádkama je většinou nějaká potíž. Nelam si s tím zbytečně hlavu. Buď svá, přirozená, dělej věci tak, jak je v Tvých silách a možnostech a buď v pohodě. Mně, když bylo těžko pomohlo vylést na věž, rozhlednu a problémy byly hned menší. Zkus získat nad věcmi trochu nadhled. Vždy najdeš na životě něco hezkého, když víš, kam se dívat nebo chceš, abys To pěkné viděla. Držím Ti palce, ať to zvládneš.