jak se odmilovat ?

Dane, ty mě překvapuješ...Číst vaše příspěvky je tak vzrušující :-)

Mirando, včera jsem ještě...Dane, ty mě překvapuješ čím dál víc !!Mám tě za třicátníka, kterému jméno Gilbert Bécaud nemůže nic říkat? A ty takhle???Nejradši z jeho písní mám Natalii.A teď k tvému příběhu - napínáš mě tak, že mám chuť nalistovat tvůj příběh v aktuální době, jenomže právě stahuju film a můj pc chroupe pomalu a asi by mě přestal poslouchat.Takže budu muset vydržet, až se odhodláš k dalšímu dílu. Už se ale moc těším.A jako přídavek by mohl být Prévert.

Mirando, včera jsem ještě nespal, ale vzal jsem si práci domů - opravit fén, ráno se to muselo odevzdat, aby si nemuseli sušit vlasy "jen tak nad plaménem" (slovy pana Suchého).No - pokračovalo to mezi námi dál: někdy jsem po skončení práce zašel do jejich kanceláře, kde jsme poseděli ještě s 1-2 kamarádkami (jen krátce, nikdo neměl moc času). Pokud jsem byl služebně v jiné části města, počkal jsem na ni u stanice metra (jít dál bylo tabu), jen ji vidět, pozdravit. Bylo znát, jak je utahaná, pospíchá, jak by potřebovala pomoct. Bál jsem se to ale přepísknout a zničit. Tady se budu možná opakovat (aspoň to nemusíte hledat 5 let nazpátek), ale potvrdilo se, že prohlubující se zamilovanost rychle ztrácí svou lehkost a rozlet. Nevím, jestli je to mezi ženami také tak nebo je to známka toho, že vztah začíná být příliš jednostranný. Člověk se náhle víc kontroluje, nad vším přemýšlí (také ovšem nad reakcí toho druhého - co řekla, jak se tvářila, co to třeba znamená). Najednou začne být nemyslitelné říct "No ty seš pěkný číslo", "Ty už mě snad nemiluješ?!" "Teda příště sem už nejdu" a podobně.A pádím hned k nía troufalej jsemjak starej dragoun:Tak co? Kam jdeš?A co já? Kdy mě zas vobejmeš?Jsem drzej jak veš.(Gilbert Bécaud: Nos)Pokračování zítra.

Dane, možná ty brikety nejsou od Suchého, možná je to Skoumal a Vodňanský nebo někdo jiný z té doby, pamatuju si to ještě z totáče.Takže - pane Suchý, Dan je v tom nevinně!Ale Danův příběh začal zajímavě a budu netrpělivě čekat na pokračování.Zabývat se příběhy jiných znamená mít klid od toho svého.Takže čekám netrpělivě na další díl!!A tu Pavlínu Filipovskou a Barvy-laky si vůbec nepamatuju. Dane, jestli ještě nespíš, tak piš, ráno si to přečtu.:-)

Pane Suchý, tady nejde o...Vidíte, byli i tací, kteří i reklamu pojali jako písničku. Dnes je tomu často naopak.(vzpomínky do sedla zvou)

Pane Suchý, tady nejde o nepochopení - mě spíš zarazil ten slovní obrat o koupi kamen. S takovou neobvyklou reklamní zmínkou jsem se setkal jen jednou - v písničce s Pavlínou Filipovskou:A ta židle?A ten stolek?Pozor - to jsouBARVYLAKY!

Diskuze Zlomené srdce je...Pane Dane, jen bych si dovolil podotkouti, (nýbrž jen tak nad plamenem), že jste mou poetiku moc nepochopil. Při vší úctě

Diskuze Zlomené srdce je tady na Doktorce poměrně blízko (poslední příspěvek 1.října, pokud to někdo už nevytáhl výš), ovšem nesmíte to hledat v oboru zlomeniny/fraktury/zhmožděniny, anóbrž v části Sex a vztahy (stačí také Příspěvky za poslední týden).Mirando, to "brikety a koks..." mi připadá na Suchého trochu pod úroveň - je to přece jenom textař-básník. (Leda by šlo o zábavnou rýmovačku jeho bratra Ondřeje, typu "Jede Mitsubishi/veze čtyři myši...")Jinak ten "můj případ" s B.(říkejme jí radši třeba Běla) měl dokonale dvojí tvář - člověku mohlo zároveň připadat, že je všechno nádherné nebo že to nestojí vůbec za nic, podle použitých argumentů. Nebyli jsme sousedé, ale pracovali jsme ve stejném podniku, i když v jiné budově. Z nezávazného bavení (v jejím oddělení byly samé ženy) jsem se do toho začal propadat pořád víc - říct jednou za den "ahoj" bylo zoufale málo. Její okolí můj vztah podporovalo nebo ho aspoň nekazilo ("Zítra slavíme, tak přijď - bude tam taky B."). Výborně jsme si rozuměli, i když při hovoru ve společnosti se dívala spíš na kolegyně (varování č.1 - mimoslovní komunikace). Z práce jsme klidně jeli spolu, ale od výstupu z MHD se nikdy nenechala doprovázet (varování č.2, ale budiž - chránila si soukromí). Nikdy jsem ji nikam nevytáhl na společnou akci - to jsem také chápal: byla sama s malým školákem, rozvedená, času měla málo, viděl jsem jak nestíhá. Stalo se, že byl mejdan mimo podnik a ona tam nemohla; pak se kamarádek vyptávala, jestli jsem tam byl. Jindy jsem já chyběl a ona si od nich vyžádala moje telefonní číslo. Dodávám rovnou, že ani jednou z toho pak nebylo nic.Pokračování příště.

Zase hezké příspěvky...Dane, ty mi mluvíš z duše, především s tím stromem. Cítím to naprosto stejně jako ty, lidé se už na přírodě dopustili tolika zločinů - proč ji ještě trestat za nešťastnou lásku?Zlomené srdce nemám čas vyhledat, ale třeba sem o tom ještě něco napíšeš.:-)A pro Evu, Milu i Karamelku - ano, ani po čtyřicítce nechceme být jen inventář v domácnosti a rodinný dispečer. Nezájem muže jde nějakou dobu přehlížet, ale dlouhodobě se to podaří málokteré z nás.A pokud se mimomanželský příběh nedotkne rodiny...

už z toho tady hrabe, co?

Zase hezké příspěvky dokazující, jak ženy potřebují cit a něžnost, a my muži jim to nedokážeme dát. Pak se nemůže nikdo divit, když žena ocení pozornost, jakou už dlouho nezažila (Karamelka) nebo si zdravě pozvedne sebevědomí (Mila). Sympatické je, že jste nad věcí - uvědomujete si, že rodina a děti mají přednost; krásně to opět napsala Miranda, kterou zdravím zvlášť.Muži, dobře žes neublížil přírodě, která za to nemůže. Ono by ti třeba to prázdné místo připomínalo příběh lásky ještě drastičtěji. A k těm otázkám v závěru příspěvku - ona je ta zamilovanost hrozná droga: člověk ví, že by s tím měl přestat naráz a navždy, ale taky jsem chodil na místa mé studentské lásky, i když jsem věděl, že ji tam nepotkám ("v ulici, kde jak vím, bydlíš ty") a bylo mi v té nostalgii zase chvilku dobře (o to horší pak byla "kocovina").Na závěr všem: V rubrice "Zlomené srdce" se mi zalíbil jeden nový příspěvek - jak příběh s báječně šťastným koncem přinesl velké vystřízlivění. Přečtěte si ho pro zajímavost i pro povzbuzení.

Dnes za krásného podzimního odpoledne jsem se rozhodl, že ukončím jednu ze svých smutných vzpomínek. Šel jsem ke stromu, který pro mě moc znamená a pokaždé když ho vidím, připomíná mi naší lásku, kde jsme si před mnoha lety, pod tímto stromem dali jeden ze svých prvních polibků a slibovali si lásku věčnou. :-(( Se slzami v očích jsem nastartoval svojí motorovku a chtěl navždy pohřbít tuto vzpomínku. Avšak mé srdce mi tento čin nakonec nedovolilo učinit. Co když se zde setkají jiní, co si vyznají lásku a kterým tento strom přinese opravdové štěstí. Štěstí, které já bohužel nikdy nenašel a tak budu nadále chodit k tomuto stromu, dlouze se dívat do koruny, poslouchat šum listí a donekonečna hledat odpověď, proč? Nevím, jestli se ještě někdy dokáži zbavit vzpomínek, vymazat její tvář ze svých očí, vlastně ani nevím proč to sem píši? Chci se vůbec odmilovat? :-(

I mě se týká jistá osamělost ve vztahu. Už mě přestalo bavit manželovi se nabízet. Je to únavné a svým způsobem ponižující. Na druhou stranu chápu, že k němu nelze chodit pro pohlazení, že je v tomto racionálně uvažující člověk. Pocit prázdnoty jsem začala vyplňovat koníčkem a kamarádkami, ale co si budeme povídat, tohle je slabá záplata. Jediné, co mě drží nad vodou, jsou děti. Ještě zdaleka nejsou samostatné a pořád o moji pozornost stojí. Při synově kroužku jsem se seznámila s jedním mužem. Známe se od vidění z blízkého okolí, jsme skoro sousedé. Přeskočila jiskra, i když dobře vím, že ani toto není správná záplata. Sice se teď zdá silná, ale stehy časem povolí. Navzdory tomu je příjemné, že někdo o mě jeví zájem. Ano, jsem náročná a taky nevím, co s tím.

Já jsem taky měla období, kdy jsem vyletěla z hnízda, potají a uměla to tak řídit, že nic nebylo narušeno a taky v tom vidím velký kus viny manžela, jenž mně vložil bez skrupulí do pomyslného šuplíku s nápisem Tlustý kamarád. Možná v našem případě spíš Plnoštíhlá hospodyně. Ještě tak možná s dodatkem Matka mých dětí. Ruku na srdce, ale které z nás to i po čtyřicítce stačí? Která je tak dobrá a nenáročná? Já prostě nesdílím názor kolegyně-když tě nebije, nehraje automaty a nezřízeně nechlastá, tak je to dobrý.Stejně ale přišla doba, kdy jsem se hodně zamyslela sama nad sebou a z kritiky druhého přešla k vlastní inventuře svého nitra, duše, života...asi nějak v té době, kdy jsem si udiveně všimla, že číslo na manželův mobil zpaměti neznám, kdežto kamarádovo ano. Když jsem si uvědomila, že kamarád zná přesně můj menstruační cyklus. Zatímco manžel jistě ani nemá potuchy, zda něco podobného ještě sužuje moje pokročilé odkvétající ženství. Když mně kamarád vezl k lékaři a muž ani nevěděl, že mi je blbě. A mohla bych vypočítávat jisté z mého pohledu paradoxy dál. Vina bývá podle mého názoru většinou na obou stranách. Není to vždy, ale prostě často. A co s tím?

Lemonko, docela mně mrazí...Evo i ostatní, samozřejmě se snažte v první řadě obnovit teplo domácího krbu.Já ale nepsala o žádné roztržce nebo přeháňce, měla jsem na mysli mnohaletý naprostý chlad a nezájem ze strany manžela.Dlouhou dobu jsem ani netušila, jak moc strádám, zjistila jsem to až když jsem "zakopla" o muže, který za to vážně stál a který mě rozsvítil jako světlici.Jsou na světě věci, kterým se prostě neubráníte - kdo nezažil, nepochopí.Ale vy, co máte ještě malé nebo i větší děti, určitě se snažte dát si dohromady vztah s manželem.

taky jsem po více jak...Lemonko, docela mně mrazí při čtení tvých řádků-jako bych je psala já...přesně k tomu došlo u nás-ne opakovaně, ale jednou ze strany muže-před třemi lety a následně já oplatila stejnou mincí, upřímně ne jako pomstu, přesně ze stejných pohnutek jako ty-a paradoxně mi to jako tobě pomohlo. Dokonce jsem byla asi jednu chvíli zamilovaná-moje myšlenky patřily tomu druhému, chyběl mi a těšila jsem se na něj. Nevěru manžela dnes vidím docela jinýma očima, moje zničené sebevědomí opět našlo cestu ke slunci, zase se usmívám a vím, co jsem dříve nevěděla. Pomohlo mi to i manželovi odpustit. Něco jakoby ty úlety paradoxně posílily, i když náš vztah-s mužem-je už spíše o toleranci a úctě a přátelství-určitě ne o zamilovnosti a sexu-to má po dvaceti letech manželství asi opravdu málokdo. Jinak jsem odmilovaná, došlo k věcem, které mi na tom druhém začaly vadit. Byla v tom jeho žárlivost. Je to pryč. Jako když dočteš jednu kapitolu knihy zvané Život. Nic mně nemrzí a nemám výčitky svědomí. Něco mi to všechno vzalo a něco i paradoxně dalo-jak to život nepřebrané nosí...jinak stále budu dál zastávat názor, že bokovka je berlička a funkční hezký vztah doma je to nejvíc a nejlepší a žádná bokovka mi to nevynahradí...mám předevzetí budovat vztah doma, pěstovat ho, vylepšovat, co mi síly budou stačit...jistě, jsou k tomu zapotřebí dva, sama zmohu málo...ale snažit se budu.

Ale existuje Natalie. Ale...taky jsem po více jak dvaceti letech zjistila, že nejsem pro manžela jediná - a navíc se potvrdil i citový úlet před desítkou let.Plakala jsem si do polštáře - to nejdřív, pak zuřila, myslela na to kudy jsem chodila.Nakonec - dopadlo to tak, že on se zklidnil (opět) a já si zavdala s jiným.Sice už se momentálně asi taky zklidňuji, ale pomohlo mi to.Ne kvůli tomu, že jsem se jakože "pomstila", to vůbec ne, ale pomohlo mi to otupit myšlenky na to, co mi "udělal" on. V hlavě jsem měla najednou někoho jiného.A manžel si myslí, jak má doma hodnou věrnou ženu (=blbou chuděru?? - nevím)Prostě život je někdy zamotaný.Ale je to i o tom, že člověk má určité morální zábrany podlehnout svodům, když si myslí, že partner to má stejně.

I já jsem se vdávala s tím, že je to napořád. S manželem jsme dobrými kamarády, v tomto směru nám to funguje dokonale (a nejen kvůli dětem). Avšak po citové a fyzické stránce strádám. Nikdy jsem si nedělala iluze o tom, že to bude jako v začátcích. A přestože vím, že druhého nezměním, pokoušela jsem se o několik rozhovorů na toto téma. Manžel se sice snažil, ale nebylo to ono a nechtěla jsem ho trápit, takže jsem rezignovala. A platonicky se zamilovala. Pro moralisty - nevytvářím si půdu pro mimomanželský vztah - doufám, že to vítr brzy odvane. Nemyslím, že dotyčné dámy si potřebují milencem něco dokazovat. Kdo se nedostane do podobné situace, skrz žádnou empatii může lehce odsoudit - ale znáte to, člověk míní, život mění.

Ještě pro ostatní...Mirando, pod tvá slova se sice mohu podepsat, vím, jaké to je, když se muž o manželku nezajímá a kam to může vést z vlastní životní zkušenosti, ale tady to na mně dělá dojem, že vdaná žena například řekne-ne, s tímto milencem mně to ničí, nemá to cenu, nechám to být-ale sama zůstat nechci-v tom duchu-takže je opomíjeno, že tu je rodina, děti, muž a vše je v duchu smýšlení-nebude tento milenec, bude jiný-jakoby se ženy v manželství už jen a jen nudily a šlo jim o něco bokem a každou cenu. A za každou cenu já to mít nemusím.... vztah jen aby něco bylo je nakonec velká prázdnota...

Ještě pro ostatní přispěvatele - možná to vypadá, jako bychom se my všechny vdaly s tím, že si později někoho najdeme, ale tak to nebylo. I my jsme prožívaly ten pocit, že je to napořád a nikdy se to nezmění. Jenomže takových manželství, kde jsou partneři dobří kamarádi a ještě navíc si rozumí v sexu, je minimálně.A když už pocit, že pro manžela vůbec nic neznamenáte, trvá příliš dlouho, tak se prostě stane to, co se stalo nám.To není omluva, to je vysvětlení.