znásilnění

Ahojky holčiny, obracím se na vás s prosbou, zda mi některá nemůžete poradit v mém problému. Zhruba před 5 lety jsem byla znásilněná. Člověkem, který mi byl hrozně moc blízký a neměla jsem nejmenší důvod mu nedůvěřovat. Takový můj skoro brácha. No nic, stalo se, ztratila jsem v něm důvěru, už ho nemůžu ani cítit, vyhýbám se jakémukoliv kontaktu s ním. Nebudu popisovat jak mi bylo a jak mi je, to všechny dobře známe. Od té doby jsem se vlastně vyhýbala všem mužům, nechtěla jsem s nikým nic mít, s nikým chodit

Nešla jsem na policii přesně pro to, že nebdu někoho přesvědčovat, že jsem neprovokovala, že jsem za to opravdu nemohla!!!Asi půjdu na plastiku a nechám si odstranit prasa, abych nešla znásilnění "naproti"!Bože to je absurdní!!!

Jejda, tady je to celkem zajímavý...momentálně! Tak já sem hodim svůj příspěvek! Já se celej život stydim sama za sebe! Ještě loni jsem nevyšla jinak než v kapsáčích a vytahanejch mikinách a to nejen proto, že jsem se pohybovala mezi lidma s touhle módou, ale HLVANĚ proto, že jsem chtěla bejt co nejmíň nápadná! Když si mě lidi pletli s klukem, byla jsem šťastná! Nikdy jsem netoužila bejt nějak výstřední a sukně nijak moc nemiluju! Jsem nejradši ve věcech, který mě krejou a neukazujou moc, že jsem ženská! A přece se mi to stalo! A znám pár holek, kterejm se to stalo a vítě co je smutný??? Že je minimum těch, které znásilněj a ony jsou výstředně oblečené! Většinou to schytaj tichý holky, který jsou ve společnosti vzadu a netoužej potom se ukazovat! Ale to je jen moje zkušenost z mého okolí!

Ježiš to je hrozně krásný, že jsi tohle napsala (i když to nesměrovalo mě, ale trpím stejným osudem viz úplně první příspěvek této debaty)Moc Ti děkuju že jsi to napsala, tím tedy hlavně myslím to tvé pozitivní TEĎ. Chtěla bych slyšet strašně moc podobných "konců" nebo spíš "konečně začátků normálního života"? Protože je pro mě těžké představit si, že by se to mohlo podařit i mě, i když protože s pocitem ublížení už vyrůstám od mala, tak ani nevím co je normální a co je to neklepat se před každým mužským.

Andy, mozna jsem vazne mela vypsat skupiny zen na ktere se to nevztahuje - ja jsem prece nenapsala ze to plati o vsech. Ja jsem poukazala a psala svuj nazor jen o holkach , ktere kdyz se jdu sem tam nekdy vecer pobavit vidim na kazdem kroku. A to jak jsem psala o tom ze na pohadky neverim a ze z toho ze je svet spravedlivy jsem vyrostla, myslela jsem tim to, ze v dnesnim svete musi byt clovek sakramentsky opatrny. Vis, rodice me vychovavali tak abych si na chlapy {a celkove na lidi}davala pozor. V zivote jsem treba nejela stopem a nikdy taky nepojedu. Vzdycky jsem k chlapum byla dost rezervovana, i kdyz mnozi si to pletli s namyslenosti; kdyz jsem sla nebo jdu na diskoteku, zadne kratke sukynky a hluboke vystrihy. Samozrejme ale i presto se neco takoveho muze stat i me, ale nechci tomu pomahat.Jana

Už jsem řekla že si to Jana asi nemyslí, ale vyjádřila se v tom smyslu. Právě ten postoj "to asi nezměníme" je to nejhorší. Můžeme to změnit ale jen tehdy když se proti takovýmhle názorům ve společnosti postavíme.

andy takový postoj snad jana nepropaguje... myslím že to je trochu nedorozumění...pravda ale je, že se obecně hledí spíš na pachatele jako na obět a to nejem u znásilnění ale u všech deviantů je to ještě víc vidět... a to je fakt pro holku která to zažije hodně zlé...přitom by si jako špína měl připadat ten kdo jí to udělá a ne ten kdo je obětí... ale asi to nezměníme, aspoň ne naráz

Jistěže je o něčem jiném normálně oblečená holka a holka v minisukni těsně pod zadek a v tričku o rozměrech horního dílu bikin, ale mě šlo o ten postoj který jana vyjádřila. Možná si to tak ani nemyslí ale přesně takový je postoj veřejnosti. Jana napsala že na pohádky nevěří a je realista. Znamená to tedy, že kdyby se jí něco takového stalo řekla by si: no, život už je takový, to se prostě stává? Ne! Trápila by se, utápěla v depresích a možná i pokusila o sebevraždu jako stovky jiných. To, že se společnost dívá na znásilněnou ženu jako na hysterku která neví co chce je smutné a nesmíme zaujmout postoj: no co se dá dělat chlapi jsou prostě takoví.

ahoj... máte pravdu obě dvě (jana, andy)jezdila jsem léta stopem a nikdy neměla problém, moje spolužečka s výstřihem do pasu a minisukní utíkala z auta někomu nespočetněkrát, takže na tom něco bude...taky pokud vylítne deviant na holku v parku většinou si vybere nějakou co na sebe "upozorňuje"... dost přesné to je v článcích "anatomie vraždy" na http://www.inzine.cz/rubrika.asp?id_rubrika=87v jednom díle se pojednává i o vraždách sexuálních a znásilněních atd...jinak je ale trpká pravda u andy... většina těch nejběžnějších znásilnění a zneužití která ovšem policie nikdy neuslyší, je z okruhu blízkých...

No, mila Andy, presne takovou odpoved jsem cekala, ale normalne iteligentni clovek vi, ze te samozrejme chlap muze znasilnit i kdyz mas teplaky. Ja jsem jenom chtela poukazat na druhou stranku veci a samozrejme si nemyslim, ze kazda zenska si za to muze sama. A to ze pises, ze i kdyby jsi na sobe mela krajkove kalhotky tak na to nema pravo - samozrejme nema, ale z toho ze svet je spravedlivy jsem uz davno vyrostla a na pohadky opravdu neverim. Jana

Milá Jano, to co jsi napsala je nejen- promiň- hloupé ale pro ženy které prošly tou otřesnou zkušeností velice škodlivé. Přesně tohle je totiž názor který dělá obětem znásilnění ze života peklo.Asi bys měla vědět že 80% znásilnění se neodehrává v temné uličce nebo v noci v parku cestou z diskotéky a z důvodu nepřiměřeného oblečení. Muži kteří znásilňují touží po moci nad svou obětí a nevyrajcuje je pohá minisukně nebo velký výstřih. Těch 80% o kterých jsem mluvila tvoří ženy znásilněné manželem, strýčkem, bratrancem, nebo přítelem. Když mě znásilnil můj přítel měla jsem na sobě džínové lacláče, rolák s kytičkama a tenisky. Předtím jsme si dali sotva pár nesmělých pus. Opravdu si myslíš že jsem ho vyprovokovala???A na závěr: nejdůležitější co se musí každá znásilněná žena naučit je že žádný muž na něco takového nemá právo ani kdyby na sobě měla jen krajkové tanga.

Ahoj, to co jsem si tady precetla je opravdu nekdy strasne smutne, a i kdyz jsem nikdy nic takoveho nezazila, chapu jak tezke to musi byt. Na druhou stranu {ted ale nemluvim o zneuzivani deti}, kdyz se kolikrat rozhlednu kolem sebe jak se nekdy zenske dokazou oblect a chovat, vzdyt chlapi jsou jenom zviratka! A ja si vazne myslim ze kdyz jde sestnactileta holka vecer ven a sotva ze ji obleceni zakryva to nejdulezitejsi, tak joko by tomu sla naproti. Vzdyt kolik beha po svete uchylaku, tak proc je drazdit. Ja vim, ze se muj nazor mnoha zenam libit nebude, ale verte mi, ze i ja se rada pekne oblecu a kdybych chtela tak bych mela co ukazovat. Ale nechci, nemam zapotrebi si brat sukni tesne pod zadek a tricko s vystrihem az do pasu aby na mne kazdy chlap hledel. Jana

Johank, stoprocentně tě chápu protože jsem prožila totéž co ty. Neměla jsem sice to štěstí že by to bylo jen "napůl", ale vím že i to by mi stačilo. V patnácti mě znásilnil můj přítel, nejprve mě přinutil k orálnímu sexu a pak mě donutil i k souloži. Při tom všem mě ještě zmlátil. Tehdy jsem to nikomu neřekla a několik let to v sobě dusila. Pak jsem měla to štěstí že jsem poznala svého nynějšího manžela. Byl pozorný, ohleduplný, vyslechl mě a měl snahu mi pomoci. Ale nakonec jsme oba pochopili, že to sami nezvládnem. Vyhledala jsem psychologa a nastalo nejtěžší období v mém životě. Nejprve jsem se totálně psychicky zhroutila a nebyla jsem schopná ani dokončit školu. Po třech letech terapie za vytrvalé podpory svého dnes už manžela jsem jakž takž v pohodě. Psychložka mi vysvětlila že celý proces léčby se potáhne léta ale neklesám na mysli a těším se ze svých pokroků. S mužem máme normální pohodový vztah, sex je O.K. a plánujeme miminko. Proto ti radím: svěř se do rukou odborníka a neboj se jich pár vyzkoušet než najdeš někoho kdo ti bude sedět. Je to běh na dlouhou trať a já ti přeju abys to zvládla.

Kdybych to měla zažít(i když jen "jako") ještě jednou, tak se potom půjdu rovnou oběsit!!! Stačí, že to prožívám ve snech, v myšlenkách a v srdci pokaždé když ho vidim!!!! Stačí mi bohatě že jdu kolem toho místa a vidim to, jeho cejtim!!!! Nemohla bych to zažít znova a myslim, že by to zvládnul jenom málokdo!

Tady jde hlavně o to zda šlo o znásilnění nebo pohlavní zneužívání. Takže záleží na okolnostech,určitě prvně asi tu slovní,tady nejde o to nechat se znovu znásilnit! Ale jen ten zážitek dostat co nejvíce ze sebe ven.Podělit se o ty pocity a získat nad nima kontrolu a důvěru partnera. To trauma nevzniklo proto že se to stalo ale proto že to byl člověk který si to vzal proti vaší vůli.(to platí hlavně u znásilnění než u pohl.zneužití) Už to, že o tom člověk tady píše může hodně pomoct.

Prosím tě tou rekonstrukcí myslíš jen slovní rekonstrukci nebo zcela fyzickou. Já jsem ta, co začala celou tuhle debatu (Byla jsem "napůl znásilněná") Pokud totiž myslíš fyzickou, tak to by dopadlo asi dost špatně /pro mě/

Nejsem psycholog ale umím si představit tu celoživotní úzkost (vlastně mám taky nejednu černou zkušenost z dětství) Možná moje rada bude dost drsná ale já bych zkusil řešení postavit se tomu z opačné strany,ventilovat ten problém ven než to v sobě dál nosit protože to člověka ničí celý život. Je ale nutné mít k tomu citlivého a ohleduplného partnera ke kterému budete mít naprostou a bezvýhradnou důvěru(to je podmínka jinak to radši ani nezkoušet!).Jde o to udělat si s ním rekonstrukci toho otřesného zážitku.(nemyslím teď ale hrubé násilí!)Proč to píšu, když to člověk udělá s vědomím že to má tentokrát pod kontrolou a kdykoli může říct dost a navíc ví co přijde,může ten problém obrátit ve svůj prospěch.Přestane to být noční můra,je to jako projít černým lesem znovu ale tentokrát ve dne.

Ahoj, já už vážně nevím jak mám na všechno zapomenout... Nebylo to sice znásilnění, měla jsem štěstí, ale bylo to dost hrozný... Bude to skoro rok. Byla jsem u známých na chate a nakonec jsem ňákou hloupou lstí byla dolákána na jeden statek do stodoly. Nedalo se utéct. Ten kluk sepo mně začal vrhat a já jsem se příšerně bála (kdo by se nebál). Nakonec se nic nestalo, do dnes nevím co na něho zabralo, že mě nechal bejt... ale vzhledem k mé velice citlivé povaze jsem se z toho do teď nevzpamatovala. Vím, že jsem mohla dopadnout hůř a to mě extrémně děsí. Nedávno jsem ho zase viděla a můj kamarád(u kterého jsem byla na té chatě) mě ujišťoval, že po tom, co si to s ním vyřídil na mě už nikdy nesáhne. Ano, zatim nešáh a já měla pocit, že je všechno za mnou, že už mě to přestalo bolet a všechno bude dobrý, jenže pak jsem zjistila, že stačí aby mě přítel objal a ze srandy mě nechtěl pustit a já se vyděsím a všechno se vrátí!!! Nebo stačí jen slyšet nebo vidět slovo znásilnění a já se začínám stáčet do úplně malýho klubíčka a klepu se strachem a hrůzou, že až tam zase přijedu a onmě uvidí někde samotnou, tak že se mi pomstí za to, že ho ten můj kamarád za to zmlátil...

Natálko, Tvoje úzkosti nemusí nutně souviset s Tvou špatnou zkušeností. Doporučovala bych Ti psychologa a jen pro orientaci se podívej na http://www.lundbeck.cz/index.php?inc=psych_pacienti.inc na knížku od MUDr.Praška, tam bys mohla najít návod, jak na úzkosti a jak se dostat do lepší psychické kondice...

Můj problém má, jako u většiny, kořeny v minulosti. Pokud je váš první sexuální zážitek znásilnění a ne nějaká úsměvná historka, ktrá by se hodila do časopisu pro adolescenty, pak je problém číslo jedna sex jako takový. Strach, odpor a hrozné vzpomínky mi dělaly problémy a komplikace na všech frontách. Rodičům jsem nic neřekla, bála jsem se, že se od té chvíle zblázní strachy a budou mě jen litovat.Když už jsem se rozhodla někomu svěřit, nenašla jsem slova. Následovaly by otázky.Pak jsem si našla hodného přítele a naučila se věřit. On nebyl zrovna typ člověka, který by dokázal nějak závratně poradit. Neptal se, přijal to jako fakt a choval se tak, abych si na to nemusela vzpomenout pokaždé, když se mě dotkne.Jenže podvědomí pracuje a zrovna tahle věc je nenávratně uložena v mojí hlavě.Překonala jsem odpor k sexu, ale trpím úzkostnými stavy, návaly smutku a melancholie, přemýšlím proč je svět jaký je...Někdy mě chytne záchvat vzteku a chovám se hystericky.Samozřejmě to má příšerný dopad na všechny pokusy o nový vztah.Teď mám nějakou dobu známost a už se několikrát vrátil můj starý známý depresivní stav.Přítel to nechápe,zjistil, že se uklidňuji někdy prášky a rozhodl se mi pomoct...Jenže já už nevěřím, že se dá dělat něco víc.Milování ani jeho doteky mi nevadí, ale nedokážu mu vysvětlit, co se mi honí hlavou.Je dost majetnický a má ochranářské sklony, takže si neumím představit, jak by to unesl, kdybych mu řekla, kde je zakopán pes...pokud máte někdo nějaký návrh, sem s ním...