Jak se odpíchnout od totálního dna

Looserko, v prvním příspěvku jsi psala, jak všichni ostatní ,,mají uspořádaný život a jsou spokojení"... Opravdu tomu věříš? Každý se tak snaží vypadat, a třeba Ty taky na někoho působíš spokojeně a vyrovnaně, co myslíš?

Ahoj Looserko, tak nějak nechápu, proč se nazýváš looserka...pokud to přeložíš z angličtiny, tak je looser: volný, uvolněný, volnější. To by jsi myslím byla v pohodě a zatím se řadíš někam dolů. Ne, ty nejsi u dna a nemůžeš se odpíchnout, proto ten problém, že to nemůžeš vyřešit. Kdyby jsi se dostala na dno, to by vypadalo jinak a ani by jsi neměla sílu sem psát, jak by jsi byla mimo.Tak já si myslím, že by jsi nejdřív měla si nějak přehodnotit, to co vlastně je pro tebe těžké, špatné a asi si to vše napsat na papír a potom začít jedno po druhém řešit. Ale také si myslím, že v prvé řadě by jsi se měla zaměřit jen a jen sama na sebe...dát se sama do pořádku, to znamená nejdřív dát do pořádku psychiku. Najít sebe sama a začít můžeš okamžitě. Udělej co nejdřív, že zajdeš k psychiatrovi a promluvíš s ním o všem, co tě trápí, nebraň se těm antidepresivívům, vím co píšu. Potom si nech napsat doporučení k psychologovi a uvidíš, že se život začne měnit k lepšímu. Dokud něco z toho v brzké době neuděláš, tak nemá cenu sem dále psát...to bychom ti tu dokola pořád radili a k ničemu by to nebylo. Ano, až začneš někam chodit a to je potřeba, protože s tím ti my nepomůžem, když nebudeš spolupracovat a potom sem piš, své poznatky a případné úspěchy.A také je důležité, myslím velmi důležité, urovnaat špatné vztahy v rodině, pokud jsi s někým ve sporu, v nepohodě, změň to. Odpusť druhým a hlavně odpust sobě. Odpust sobě i to, že jsi podle tebe neschopná, neúspěšná, že se nemáš ráda, změň to a nauč se mít ráda taková, jaká jsi i s chybami. Každý den se ráno podívej do zrcadla a popzdrav a pohlaď se, pochval se za sebemenší úspěch a dělej si i malé radosti, tím, že si něco koupíš, něco, co se ti líbí a raduj se z toho. Tím moc posílíš svoje sebevědomí a sebeúctu a začneš si konečně vážit sama sebe a zjistíš, že jsi vlastně šikovná a pěkná holka. Nezapomínej se nalíčit, dobře oblékat a česat, prostě vypadat krásně a uvidíš, že svět bude zase mnohem jasnější. Pracuj stále na sobě, zlepšuj vše co zlepšit můžeš a každá drobnost tě posílí, jen to musíš vnímat.Myslím, když z toho uděláš aspoň něco, ale hlavně začni, tak se tvůj život bude měnit a to tak, že rapidně a nezapomínej se co nejvíc smát, trénuj to na sobě. A co je dobré a co mě posiluje, dělat něco co umíš, něco co tě baví a tam si posiluj své sebevědomí a říkej si "já jsem dobrá, to jsem to hezky udělala", klidně se pochval a bij se v prsa, když se ti něco povede, uvědomíš si své já a hned ucítíš, že nejsi jen budiž k ničemu. Každý z nás má své slabiny a silné stránky, jen je potřeba ty slabiny nevnímat jako stěžejní a spíš vytahovat na světlo to, co se nám povede.Tak mysím, že jsem ti toho napsal dost, aby jsi se konečně vzpamatovala a pokud to začneš aplikovat, bez toho "ale ono to...", tak věř, že se výsledky dostaví a budeš překvapená.Měj se a držím pěsti.Hanz.

Looserko, hlavu vzhuru. Vyjmenovavat vse co si myslis ze je zly je fajn, ale nejlepe to napsat na papirek a rict si, s cim zacnu a co zmenim - nejlepe asi zacit u malickosti :-)Jestli si myslis, ze ti pise nekdo 100% stastnej kdo o nicem nevi, tak se neboj, takhle to neni. Pred par dny se ode mne odstehoval partner, clovek se kterym jsme planovali dalsi zivot, potkal v praci slecnu, slecna se zavrtela a on ted nevi, jestli zahodit vse co si zazil za 6 let se mnou a zacit s ni, nebo ne. Par tydnu flirtovani z jeji strany (a to ma pritele) stacilo na to, aby ho to nahlodalo, zda jsem ta prava.Takze totalni dno, zle, hnus, buseni srdce a nespavost. ALE!!! Tohle preci neni konec sveta. Bud se vrati, nebo ne. Miluju ho a rekla jsem mu to, ale nic vic delat nemuzu. Vis, me ted ubiji to, ze musim cekat, nejsem vubec "cekaci typ" ale rekla jsem si, ze on mi za to stoji, zatala jsem zuby a najednoiu zjistuju, ze tady je spousta prilezitosti jak zapracovat na sobe.Ano, ja narozdil od tebe mam praci, ktera je super a bavi me, v ni fajnove kolegy a doma nejsem sama, protoze mam alespon pejska. Takze ja vim, ze i kdyz to bude tezky, vyhrabu se z toho sama, at uz to dopadne jakkoli.Myslim ze Hanzy Ti radil dobre s tema antidepresivama. Myslim ze by ti to mohlo pomoct. Pokud mas pocit, ze te to drti a opravdu neni cesta ven...zkus to, za zkousku nic nedas a treba te to nastartuje a vyresi to Tvuj prvni problem, coz je momentalne psychika.Vim ze to ode mne zni asi blbe, chapu ze je Ti strasne zle, ale to me je taky, deprese je silena vec, spat se neda, jist se neda...rano se vykopat z postele je umeni, nic te nebavi, ale ono cast toho telo prekona samo (u nekoho samo, jinde s pomoci prasku), spat se musi a jist taky :-) skoda ze venku je tak hnusne, kdyby bylo slunicko rekla bych Ti, at si pockas na rano, podivas se jak zacina den a ver mi, ze na ten samej vychod slunce se divaji lidi, kterym prave zemreli jejich blizci, prisli o deti, lide co se ocitli na ulici bez prostredku, nemaji nic a presto oni i Ty najdou duvod, proc jit dal. Nejsi looser, jsi jen v situaci, kdy to na Tebe vse dopadlo. Moje oblibene prislovi je "Co me nezabije, to me posili". A ver, ze my jako zensky mame v sobe velikou vnitrni silu, abychom unesli i to, co si myslime ze nikdy neprekoname (podivej se na zeny co prezily sve deti a partnery), kdyby jsi byla chlap, bylo by to jeste horsi :-)

No, ne ze ze pres noc rozhodnes, ze se mas rada, ale povazovat sama sebe za budizknicemu ti na dobrem startu moc neprida.Teorie je to vsechno, protoze i kdyz ti ja popisu presne co pomohlo v moji situaci mne tak to vubec neznamena, ze to bude neco platne v tve situaci tobe.Ze ctyr veci, ktere zminujes, bych ja osobne nejdriv zacal tim zdravim, pokud na tom nejsi nejak existencne hrozne a nemusis okamzite resit vydelek a praci. Kdyz nebude zdravi, tak vsechno ostatni je stejne druhotne a u toho zdravi to zase skonci.Vsechno, co ti zde kdo napise budou jen slova podpory a navrhy na reseni tvych problemu, jak je kazdy sam vnima a vidi.Zadneho magickeho navodu se tu ale nedockas a budes se muset sama rozhodnout, co se sebou delat a zacit to delat.Je stejne tezke neco zde resit, protoze vse, co pises je stejne jen tvuj uhel pohledu na vec, coz je samozrejme normalni. Jde jen o to, ze (napr.) pises, jak pro muze "nejsi dost zajimava" a tve vztahy konci tim, ze te stale odkopavaji. V prve rade kdyz jsi mela nekolikanadobne vztahy, tak je videt, ze pro muze nezajimava nejsi, seznamuji se s tebou a maji s tebou vztah. Jen by bylo zajimave slyset vsechny tve byvale pratele, slyset jejich pohled na vec a mozna bychom se nestacili divit.Tim te prosim nechci nijak urazit, jen rikam, ze pokud se jedna o dva normalni lidi tak pri problemech ve vztahu je vina zridka jen na jednom cloveku. Tvrdit, ze pro chlapy nejsi dost zajimava a proto te opakovane tragicky odkopavaji je z tve strany alibismus.Petkrat ne neprijali na VS. Zrejme pro to bude duvod a take to neni konec sveta. Jen proto, ze te psychologie bavi a chtela bys byt psycholozka jeste neznamena, ze mas realne predpoklady na to, abys ji opravdu byla. Zase: neschazuji te, jen se snazim, abys videla veci proste tak jak jsou, aniz by sis myslela, ze je cely svet proti tobe a ty jsi bezcenne budizknicemu. Ja muzu byt fanda do letadel od mladi, znat vsechny jejich typy, ocumovat na letisti kdy to jde a to jeste neznamena, ze mam predpoklady na to, abych se stal pilotem, i kdyz se o to treba i pokusim.Stridas casto zamestnani, nikde se ti nelibi. Proc? Co takhle snazit se nekde vytrvat, zacit te preci rozumet a vynikat v ni, vypracovat se, ziskat si respekt a postaveni? To vis, kdyz vsude budes jen pul roku, tak se ti to nepovede nikdy.No nic, jen doufam, ze jeste v roce 2010 tady nebude 2458 prispevku, kdy se ti vsichni stale budou snazit vyjadrit nejakou podporu a ty jim porad jeste budes vysvetlovat proc to nejde.Presny navod, aby ti nekdo rekl udelej tohle a vse bylo v poradku, neni.Tak to proste nefunguje.Bohuzel

Díky všem za reakce. Pozorovateli, píšeš to sice moc hezky, ale je to všechno planá teorie. Video se zpívající ženštinou mě v tuhle chvíli opravdu nespasí. Přesto díky. Potřebuji udělat první krok a nevím, kde začít. Nejvíc bych ocenila zkušenost někoho, kdo byl ve stejné situaci jako já a dokázal se z toho vyhrabat. Co konkrétně udělal a jak, kde začal, protože já nevím, co mám řešit dřív - práci, partnerství, vztahy s rodinou, zdraví a jak začít. Musím se od něčeho odpíchnout a to, že si říkám Looserka je proto, že se tak momentálně cítím. K pocitu vlastní sebehodnoty mi dopomůže až nějaký výsledek a ne to, že se přes noc rozhodnu, že se mám ráda. Tak to prostě nefunguje. Bohužel

Vyhrabalko,tady mas neco do zacatku. Vydrz prvni chvilky,kdy mluvi, neni to tak cele.Hodne stesti do zivota.http://www.youtube.com/watch?v=ygHBv2CZ3PY

Loos.., Hanz ti pisem moc hezky a ma pravdu.Musis zacit pracovat na sobe, na svem vnitrnim stesti, nebo alespon dobrem pocitu sama ze sebe. Kdyz ty nejsi stastna, nemuzes cinit stastne lidi a blizke kolem sebe a od toho se pak vse odviji.Zacni prvnim krokem a to tim, ze si prestanes rikat Loos...Ani to nechci napsat a zadna nejsi. Rikej si od teto chvile Vyhrabalka, jako ze se z tech problemu vyhrabes a veris tomu, ze to tak bude. Je to takove pripitomnele legracni, ale je to prvni krok a az tady bude plno prispevku tak si treba lide budou rikat co to znamena "vyhrabalka", ale ty to budes vedet.Opravdu se z toho vseho vyhrabes, ver tomu a jak vidis, problemy toho ci onoho razu ma plno lidi. Coz ted nemyslim jako zlehcovani tvych problemu, nybrz abys vedela, ze v tom nejsi sama.Jestli se ti Vyhrabalka nelibi, tak si rikej jinak, ale jako prvni krok prestan s Loos...NEJSI JI!

Toho syna mi opravdu nemáš co závidět,prožila jsem si opravdové peklo,které bych nepřála nikomu.Většina mých známých se diví,že vůbec ještě žiju,funguju sice na antidepresivech,ale funguju....a co je důležité...jdu si pořád za nějakým cílem,nedopustím abych zůstala stát na místě a krněla...najednou mám panickou potřebu všechno dohnat,celý vývoj...pořád mám pocit,že mi každý den utíká skrz prsty pokud ho smysluplně nevyužiji....k tomu mě pomáhá studium a četba...dává mi pochopit proč se některé věci dějí a jaký to všechno má smysl...dává mi to nadhled nad nešťastným osudem a posouvá mě dál ve smyslu duchovního růstu....všechno špatné má nějaký smysl...ale musí to člověk správně pochopit a zpracovat...jinak ho to pohltí...

Ahojky Looserko, zdravím tě po ránu. No jo, pokud budeš jen introvert a budeš se stydět mluvit o svých asi závažných věcech...každý máme nějakou tu tajemnost s kterou nechceme z nějakého, někdy hloupého důvodu ven a to může být to, proč máme stále nějaký ten problém. A to, že s tebou muži zacházejí jako s odpadem...zacházejí s tebou jen tak, jak jim to dovolíš, vím, asi chce člověk aby byl vnímám a byl nějak akceptován, možná se proto chová tak, že zavdává příčinu k tomu, že si z nás udělají hadr na podlahu a vytřou s námi... Jo, tomu rozumím, asi také nějak podvědomě jsem ten hodnej, ústupnej a pak se mi to vymstí a zjistím, že si mě třeba partnerka neváží a za mou dobrotu, jdu jen na žebrotu, jak se říká. Myslím, že asi budeš jako sposuta lidí, co neumí říkat Ne a pokud to neuděláš hned, tak potom to už nejde. Já už dneska vím, že je potřeba nastavovat mantinely hned na počátku všeho...prostě sem můžete, ale dál už ani krok. Potom to je tak, jak ti to bude vyhovovat. Jo, ale ani já to nedělal, dokud budou kolem tebe dobří lidé, myslím, že tam je to v pohodě, ale najdou se vždy ti, co toho jen zneužijí proti tobě. Já také dělám spoustu chyb, sice už jsem se trochu poučil, ale ještě v citové oblasti mi to nejde tak, jak bych to potřeboval. Po rozvodu jsem sice nacházel a nacházím spoustu žen, ale nějak tam není ta, kterou bych chtěl mít za životní partnerku. Nedělá mi problém nějakou oslovit, začít s ní kamarádit, to je v pohodě, ale nějak se nemůžu dostat dál. Někdy je to, že nechci já a jindy nechce ta, kterou bych já chtěl. Ale nezoufám, až přijde ten pravý čas, tak to přijde. Zkus třeba se naučit být sama, využít toho, že máš tu svobodu v rozhodování, nemusíš řešit, že to či ono si koupíš, aby ti to někdo nevyčetl. Najdi si v prozatímní svobodě výhodu a když se naučíš žít sama v pohodě, tak už potom nebudde problém najít si někoho, koho budeš mít ráda a s kým ti bude dobře. Prostě si z toho, že jsi sama nedělej hlavu, ber to jako přednost a uvidíš, že hned vše bude vypadat jinak a ty budeš pohodová. Víš, asi jsi taková vnitřně smutná a podvědomě, to dáváš druhým znát, takže to hned každý na tobě vidí a pak tak s tebou jedná. Ty chlapi to na tobě také poznají a pak si s tebou dělají co chtějí. Nemusíš mít každého jen proto, aby jsi nebyla sama, vybírej si a než se zamiluješ, pozoruj jaký je, jakou má rodinu a jak se u nich v rodině jedná. Hlavně jaký je doma otec, syn je většinou po něm. Zkus si dávat víc času na sebe, své potřeby, záliby, sny a hezky se oblékej, ne jen podle módy, ale tak aby jsi se cítila dobře, dojdi si ke kadeříkovi a to ti musí dát větší sebevědomí, že vypadáš dobře. Je to myslím jedna z prních věcí, které hlavně žena potřebuje, aby měla pocit že vypadá skvěle a že se bude líbit a když k tomu ještě nasadíš úsměv, tak to nemůže sklamat. Prostě dělej teď vše pro sebe, hlavně pro sebe a své sebeuspokojení. Od toho se bude odvíjetz všechno. Také si dělej ty malé radosti, třeba si kup něco co tě moc potěší, může to být maličkost. Dokud nebudeš sama v pohodě, nepůjde nic a budeš se jen točit v bludném kruhu. Hlavně neupadej do té deprese, určitě jsi šikovná a přeci tě pár nějakých životních neúspěchů nemůže položit na lopatky, vždy je možnost vstát a začít znovu, ale jiným směrem, než jsi to dělala doposud. Věřím, že ji dobrá a že to dokážeš, jen tomu nepodléhej. Prostě zkus nejdřív najít sama sebe, ztotožnit se a říci si zde jsem já a já jsem dobrá a vše zvládnu. Nauč se mít ráda sebe, takovou jaká jsi a odpust sobě i jiným. Pokud by se ti podařlilo zlepšit vztahy v rodině, tak si myslím, že máš napůl vyhráno.Oni ty vztahy s rodinou jak nejsou v pohodě, tak jednotlivec je na tom bídně a pak se opravdu nemáš kám uchýlit. Můžu ti říct, že jsem měl moc špatný vztah s otcem. Teprve když onemocněl, tak jsem si k němu našel vztah a nebudeš mi věřit, ale mě se tak ulevilo, že kam se hrabe celá psychologie i když právě ta psychologie nás může nasměrovat správným směrem.Držím ti palce a měj se mooooc príma :-)))))

Lenko, s tím tvojím synem je to tedy vážně hrůza. Co jsou proti tomu moje starosti, fakt. Líbí se mi, že jsi se tak hezky rozhodla pracovat na sobě. Začít se studiem ve 43 letech je odvaha a určitě jsi vykročila dobrým směrem. Asi vážně není nikdy pozdě, ani na ty vztahy, jenom na děti moc času není..asi to bude znít blbě, ale závidím ti toho syna, ikdyž je momentálně v tak strašné situaci. Snad to nebude navždycky.

Ahoj Looserko,myslím že mi mluvíš z duše...taky prožívámtuhle bilanční depresi,s tím rozdílem že mi je 43 let a ještě nemám ani maturitu,celý život jsem se soustředila na problémovýho syna,na kterého jsem byla uplně sama a stejně skončil na drogách.Nyní když žije na ulici a já se se ze všeho sbírám,tak mi došlo že bych měla pracovat na sobě,přesně jako tebe mě zajímá psychologie a tak jsem začala hnána přirozeným pudem po vzdělání již před 4 roky navštěvovat kursy angličtiny,seminární studium psychologie,výtvarnou školu se zaměřením na sochařství,a letos jsem zahájila dálkové maturitní studium na 5 let...prostě jsem si říkala musím studovat za každou cenu a nejlépe hned,a nečekat a nehledat stupídní výmluvy typu že už je na to pozdě apod...moje motto zní...lepší studovat a zrát než blbnout a tloustnout....s tím zaměstnáním prožívám velkou frustraci,jelikož mi chybí seberealizace mých schopností,pracuji také v pomáhající profesi,ale ve Vídni,takže si to aspon kompenzuji výdělkem a dostatkem času ke studiu.K bytu a autu jsem se již dopracovala...s muži problém nemám...tedys navazováním kontaktů...ale mám problém s vybudováním trvalejšího vztahu...nikdy mi nevydrží....

Hanzi, jsi moc milý, vážně. Možná proto, že jsi toho hodně špatného prožil, máš sám pochopení. To je právě to, co nevím u své psycholožky..je to vážně skvělá ženská a svou práci dělá dobře a určitě měla v životě svoje problémy, ale o tom, co trápí mě ví pendrek, maximálně tak teoreticky. A to je to. Pokud neprožiješ sám, tak prostě nemůžeš pochopit, můžeš jenom teoretizovat.Jsem opravdu introvert a máš pravdu v tom, že se nedokážu otvírat lidem. Trvá mi to strašně dlouho, než si někoho pustím k tělu. A pak člověk musí být naladěný na stejnou notu. I tak se o některých věcech stydím mluvit, hlavně co se týče mých vztahů. To je moje největší slabina, tam mám nejnižší sebevědomí. Když s tebou několik mužů zachází jak s odpadem, tak se jak odpad začneš po nějaké době cítit.

Kopie, vidím, že máme opravdu hodně věcí společných ( i tu astrologii a "podobný vědy"). I já jsem vždycky toužila po kupě dětí, manželovi a o fobiích mi nemluv, agorafobii sice nemám, zato vím, co jsou to panické ataky. No super. S rodiči se stýkám, ale vztahy máme vlastně od malička chladné, jako cizí lidi. Jsem pro ně hlubokým zklamáním, vždycky jsem byla a teď mají i pádný důvod. Buď ráda, že máš tu kamarádku. Já jich kdysi mívala dost, teď už na mě nemají čas a mají jiné starosti. Na rameni kamarádce, která je třeba celá šťastná z těhotenství, brečet nedovedu. Cítila bych se jak blázen, ikdyž to je možná jenom moje představa. No nic. Jak dlouho jste s přítelem byli? A vážně nevíš, proč tě opustil?

Kopie: Neboj, také se budeš mít lépe a ty zdravotní potíže, je jen ten špatný psychický stav...psychika je sviňa a dovede rozložit celé tělo. Neboj se také svěřovat, ale ne jen nějakou blbostí i když to může být dost důležité, ale spíš takovým tím podstatným, co momentálně nejvíc cítíš a myslíš si, že je tam největší bolest. Když o tom začneš mluvit, tak můžeš dojít k právě tomu, co je za vším tvým neúspěchem. Ale nic není tak horké, jak by se zdálo. Držím ti palce a měj se.

Ne neomlouvej se, je to dobře, že si nějak ulevíš od starostí, někdy je to dost špatné a člověk se nemá na koho obrátit. Je to dobře, že existuje něco jak je tahle doktorka.Ale to není na obdiv, prostě se jen tělo bránilo, asi mozek byl v tu chvíli ještě trochu lepší než zbytek těla a pomohl mi se z toho dostat. Jo, ale nebýt doktorů, tak nevím nevím. Pokud ti nezaberou ty antidepresiva, tak je potřeba to sdělit psychiatrovi, existuje jich spousta a najít ten správný, někdy trvá dlouho.Na odreagování těchto stavů je fakt dobré hodně chodit na procházky do přírody, někam do lesa. Nebo se upnout k nějakému koníčku a co je moc dobré, pokud náhodou nemáš psa, tak pes je na to moc dobrý, hned najednou člověk není sám a prázdný. Mě po rozvodu pes držel nad vodou, musel jsem se o něj postarat a byl to jediný přítel, který se mnou byl stále. Prostě je to bytost a je to fajn. Asi budeš introvert a ty to mají těžké, něco je trápí, ale moc se nechtějí dělit s jinými lidmi o své problémy. Ale zde přeci jen něco napíšeš a asi je to tím, že je to takové anonymní a pak nemáš pocit, že na sebe něco vyzrazuješ. Ale je potřeba, už jsem to psal nahoře, se umět otevřít, umět sdělit i to nejtajnější co v sobě nosíš. Může to být stěžejní a pokud to ze sebe nedostaneš ven, tak se nikdy nedostaneš z toho bludného kruhu ven. Právě asi je největší problém tam, kde to neřekneš, to jsou ty věci, které tě trápí a dokud se nenaučíš sdělovat to druhým, tak je to na pendrek. Jo, ale rozumím tomu, že asi to nejde u každého psychologa, ten musí sednout a pokud ne, je to celé na draka. Mě také zajímá psychologie, docela bych to chtěl taky dělat, ale jen v představách, studovat bych to nechtěl. Tak se aspoň dívám na různé diskuse a čtu vše možné i nemožné o psychologii. Je to fakt dost zajímavé a rád bych někomu pomáhal, ale jak, že jo. Tak aspoň si tu píšu s různými lidmi. Já už prošel spoustou různých psychologů a můžu říct, že fakt ne každý psycholog nám nesedne. Ta psychiatrička mi seděla proto, že mě jako jediná chápala a potom mě i mohla pomoci. Ne, nekoukej na to, že ona je šťastná, je to profesionální obličej, vůbec nevíš, co pod ním skrývá, je to člověk jako my všichni. Ne, neboj se otevřít, zkus to a uvidíš, že se ti uleví. Nic si nevyčítej, netruchli po tom co mají ostatní. Také to bude lepší, jen se trochu víc snaž a přehodnoť to, co si myslíš, že je původcem tvých neúspěchů. Myslím, že je to právě to malé sebevědomí, ale oni to mají i ostatní, jen to dovedou lépe maskovat. Nikomu nezáviď a přičiň se sama, půjde to, pomalu, ale půjde. Myslíš, že by jsi to, co neřekneš ani psycholožce, že by jsi třeba naspala do mailu? Pokud ano, tak se někdy můžeme domluvit. Jinak mě moc pomáhá, že pořád něco dělám, jsem takový co si umí se vším poradit, jen s vlastními city, moc ne.Ale pracuji na tom. Tak se měj, ahoj Hanz

Mmch. Looserko, s rodiči jsme na tom taky asi stejně. Já se 5 let s matkou vůbec nestýkám a s otcem max. jednou za měsíc. Jo a psychologie mě taky hodně baví. Taky astrologie a podobný vědy.

Taky jsem dost introvert, takže vidina skupinové terapie je pro mě dost nepřijatelná. Ba co víc já nejsem schopná o svých pocitech mluvit ani se švicou natož s nějakou doktorkou. Jen kámošce se kterou se známe 20 let a víme o sobě vše jsem se přišla vybrečet na rameno.Jsem ráda, že existuje internet a aspoň se můžu z toho všeho vypsat.Hanzi, taky jsem na tom byla před lety dost zdravotně zle. Já byla na neschopence dokonce 18 měsíců. Ale to je 10 let zpět a já si říkala, že mě čeká ještě plno hezkých věcí. Teď mám pocit, že jsem už na vše stará. Vím, že to zní asi směšně, ale tak jak někdo v pubertě toužil po pracovním úspěchu, tak já chtěla být ženou v domácnosti, mít hodnýho muže a kupu dětí. Vzhledem k tomu kolik mi je a že mám zdravotní problémy, tak nynější pokus o mimi byl asi můj poslední a to mě asi doráží úplně. Taky jsem teď byla zamilovaná, tak jak asi ještě nikdy. Právě proto mě to tak sráží na kolena. Ještě ke všemu jsem bez práce a před několika lety mi začala agorafobie. Byla jsem dlouho v klidu, ale vždycky po nějakým psychickým vypětí se mi znovu ozve a já se už předem bojím kdy a kde to na mě příjde. Kamarádka se mi snaží zvedat sebevědomí tím, že jsem hezká, inteligentní, mám krásnej byt, skvělou švicu...., ale mám pocit, že jsem momentálně absolutní nula.Looserko, klidně piš. Jsem ráda /vím, zní to divně/, že na tom nejsem jedina blbě a že aspoň někdo to chápe.

Děkuju vám všem za reakce a hezký slova!!! Kopie, to je mi strašně líto,úplně si dovedu představit, co cítíš i proto, že se mi přihodilo něco podobného. Nevím jinak co ti napsat, jak tě povzbudit, na to snad ani povzbuzení neexistuje.Věro, díky. Svůj byt mám, ale ochotně bych ho vyměnila za cokoliv z výše vyjmenovaných věcí, které mi v životě chybí. Ale uznávám, že plus to je. Je správný i tvůj názor, že bych se měla zaměřit na to, co jsem chtěla jako mladičká, jenomže..Já měla asi od dvanácti let jasno, že mě baví psychologie, tu chci studovat a jako psycholožka pracovat. Je to doteď jedna z mála věcí, která mě baví (ta psychologie), ikdyž vzhledem ke svému životu a stavu ve kterém jsem, si možná svět oddychnul, že se mi psycholožkou nepodařilo stát. Mám za sebou pět neúspěšných pokusů o přijetí na VŠ a celou dobu jsem se opravdu snažila, připravovala, šetřila peníze,abych nežila jak žebrák až budu studentka. No, pět neúspěchů vás stáhne pěkně dolů, srazí sebevědomí a hlavně se vám rozplyne sen. Takže od té doby se plácám v různých pracech, tu půl roku, onde rok, nudná, nezajímavá, ubíjející práce, která mě nebaví, kterou jsem nikdy nechtěla dělat! Nějaká alternativa? Vždycky jsem chtěla rodinu a děti. Řekla jsem si teda, že otravnou práci přežiju, když najdu naplnění v rodinném životě. Jenomže to neumím s muži a zřejmě pro ně nejsem dost zajímavá, protože všechny moje vztahy by se daly nazvat fiaskem, skončily za dost tragických okolností, ti muži mě odkopli a odnesla jsem to pokaždé dost špatně a přežila jenom díky antidepresivům..radši nemluvit. Věro, tvůj nápad s tím pomáháním je dobrý. Uvažovala jsem o tom taky, dělat to třeba jako práci. Dokonce jsem něco hledala i na internetu, ale nikde informace nejsou. Všude je spíš - chcete pomoct, pošlete peníze na účet a tak. A třeba na práci s dětmi nemám žádné vzdělání, mám jenom maturitu z gymplu. Hanzi, máš můj obdiv, vždycky je mi trapně, když si stěžuju a přitom jsou na světě lidi, kteří jsou na tom tisíckrát hůř. A já si to uvědomuju, vždycky jsem říkala, že stát se mi třeba ještě k tomu nějaký úraz, tak už tady nejsem, nezvládla bych to prostě..Jinak skupinovou terapii mám za sebou, k psycholožce chodím. Je to určitě dost dobrá věc, stejně tak jako antidepresiva. Ta skupinová terapie ale není pro každého, já jsem třeba hodně uzavřený člověk a s těmi lidmi jsem prostě nekomunikovala, nemohla jsem. Moje psycholožka je skvělá, ale nemyslím si, že by mi mohla porozumět, což mě i blokuje v tom, abych jí určité věci řekla - v mých očích je to šťastná žena, protože má všechno, co jsem chtěla mít já - tuhle práci, děti a manžela, který jí po deseti letech vztahu volá, aby jí řekl, že jí miluje. No asi tak.Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala, ale vážně nemám s kým tak otevřeně komunikovat. A ještě jednou díky za názory

Holky, netruchlete, je to totální deprese a člověk jako by už pomalu nebyl. Něco vám poradím, možná mě pošlete do háje, ale než to uděláte, počkejte chvíli, přemýšlejte a potom teprve něco dělejte, třeba mě ukamenujte.Hele, já jsem také byl v dost pěkných problémech po úraze, pádu se stromu ze čtyřech metrů na betonový dvorek. Byla tam ségra a synovec a zavolali mi sanitku a už jsem se vezl do nemocnice na Bulovce. Tři dny jsem byl mimo a potom jsem si to od marodil 21dnů v nemocnici a potom osm měsíců doma. Jo nějakou dobu to šlo, ale po nějaké době, ze strachu jak to bude se mnou, jestli mě nevyhodí z práce a další pochybnosti mě přivedly až k absolutní apatii a dokonce jsem přemýšlel, že jsem měl radši zůstat pod tím stromem, že se mi někdy ani nechtělo žít. Nějaký pud sebezáchovy mě vnitřně říkal, neblbni, zajdi si k doktorovi, na psychiatrii. Udělal jsem to a jsem moc rád a tehdy jsem dostal antidepresiva, moc mi to pomohlo. Mě totiž už nic nebavilo a vůbec jsem si nevěřil. Jsem elektrikář a pro mě byl problém, třeba vyměnit zástrčku na šňůře jakéhokoli spotřebiče, prostě plně jsem ztratil sebevědomí a další život byl něco strašného.Ty antidepresiva fakt moc pomohly a potom, když už jsem měl zase nahozený vnitřní motor, tak už to bylo dobré a nakonec jsem si musel nechat změnit ty antidepresiva na jiné, abych nebyl tak moc aktivní, nechat se trochu spíš utlumit. Už je neberu skoro vůbec, snažím se je pomalu úplně vysadit a jde to.No a jelikož jsem měl i nějaké jiné problémy, po několika letech, dostal jsem se na dobrou kliniku, kde dělají celostní medicínu a tam jsem se dostal k jedné dobré psychiatričce, ale ta mě měla spíš jako psycholožka a fakt to bylo dobré. Doporučila mi chodit na skupinovou terapii a můžu to jen doporučit. Hlavně si to nenechávejte holky pro sebe a je moc dobře že tu píšete. Chce to o tom mluvit a nebát se i případné kritiky. Poslouchejte co vám lidé budou říkat, hned se na ně nezlobte, přemýšlejte o tom, na každém šprochu je pravdy trochu. A co je dost důležité, ne tady na netu, ale případně u nějakého psychologa a ten vám pomůže nejvíc, buďte otevření a nezapomeňte i na nejmenší podrobnosti, to pomůže přijít problému na kloub. Sám vím, že nejvíc těchto problémů vzniká v dětství v rodině. Skoro každý měl nebo ještě má, doma nějaké problémy právě s rodinou a to se potom nese dál do života.Pokud jste se nezalekly, tak dejte vědět, co vy na to :-))