chci zemřít

ahoj Inko, psychologa i psychiatra jsem už zkoušela a trochu mi to pomáhalo, brala jsem i antidepresiva, pak to bylo všechno v pohodě ale od listopadu jsem v tom znovu( nevím možná nejsem schopná se smířit že se rozhodl můj kamarád skončit život, když jsem to vůbec nečekala a ani ve snu mě to nenapadlo, že by byl schopný něco takového udělat.) Teď je to složitější v tom že o mých stavech, které mám od listopadu nikdo z rodiny neví, rodiče nemají vůbec představu o tom co se mi honí hlavou a já jim to nechci říkat, protože toho mají sami až nad hlavu. jenomže tím že to neví tak je mi znemožněno navštívit psychyatra znovu, protože by to nebylo jednou a moje mamka psychology vůbec neuznává takže je to obtížné. Ptáš se mě na přítele, tak toho nemám, nikdy jsem ani přítele neměla a zřejmě je to tím mým postojem k sobě samé, neumím se sebou žít tak nemůžu žít ani s nikým jiným, takže s rodinou nepočítám a ani s přítelem. popravdě vůbc si nedokážu představit že tady budu třeba ještě za pět let opravdu mě to děsí co bude v budoucnosti, když se neumím vypořádat ani s přítomností. A s tou prací a vypnutím mozku jsem na tom stejně, někdy se mi stane že si ani nejsem schopná uvědomit jaký je den a jestli mám jít do práce nebo ne, prostě mám inteligenci na bodě nula a taky si říkám na co tu jsem když nedokážu ani pořádně pracovat. Jenže nevím jak z toho ven protože i ten psychiatr mi moc nepomohl, řešil to jen lékama a když jsem chtěla nějakou skupinovou terapii tak mi řekl že by mi to stejně nepomohlo a dal mi vyšší dávku léků, což jsem nechtěla, to totiž není řešení je to jen dočasné řešení ale problém samotný pořád zůstává a já pořád čekám kdy příde další katastrofa a kdy už řeknu ne a vážně to skončím ale nechci aby to takhle dopadlo, já bych si problémy vyřešila ale co moje rodina? má tohle vůbec řešení? nevím si rady

Nothing, Jsi stejně stará jako můj syn.Můžu se zeptat jestli jsi někdy byla u psychiatra nebo psychologa? Já tohle oodalovala až po několika létech jsem k nom šla. No malilinko to pomohlo,bylo to jen odreagování.A co nějakého přítele nemáš? Jsi mladá na to ,aby sis myslela že jsi zbytečná.To si můžu já myslet.Tebe čeká budoucnost Děti a manžel, ne? Napadlo tě to? Počítáš s rodinou někdy?Taky dělám papírovou práci,počítám a píšu faktury, a mám pořád strach že na to nemám,no stejně jako ty.Kolikrát mi úplně vypne mozek a nejsem schopna přemýšlet, pak si říkám na co tu jsem,když se mi to často stává.No to by dneska stačilo - měj se krásně, ahoj

tak tu už nevotravuj a přenechej tady místo druhým

nechci kurzy ani nic jinyho chci umrit a finito,akorat je me lito rodicu

také se bojíš života kurz asertivity je pro tebe také jak udělaný

Ja taky .......nasetrila jsem si naky penize ,prestala chodit do prace prestala jsem brat znamym telefon,nasim to beru sem tam a pomalu se chystam.......jsem tady stejne na nic ,ale uplne

vždycky když budeš na doktorce nalaď si na internetu rádio www.jemnemelodie.sk hrají celý den jemné pohodovky a bude ti líp

Esmeraldo, musím přiznat že máš pravdu, nevěřím si a nemám se ráda, popravdě nesnáším se a neumím žít sama se sebou a proto pro mě není nic snadné, všude mám problémy protože já sama mám se sebou obrovský problém. Vím o tom že bych s tím měla něco dělat, i vím v čem je ten problém ale nevěřím už tomu že někdy k sobě budu schopná mít jiný než negativní a destruktivní vztah. Bloudím v temným kruhu a když už se zdá že najdu řešení a bude líp tak pak příde něco co mě srazí na kolena a já se dostanu ještě níž než jsem byla původně. Pproto těžko hledám smysl, neveřím že mám šanci na normální život a že se někdy dokážu sama se sebou smířit, smířit se s tím že tady musím zůstat

na tu práci kterou máš se určitě hodíš jenom si nevěříš a podceňuješ se práci si snaž udržet,protože dnes není práce nazbyt nevím odkud jsi,ale pokud ti mohu doporučit udělej si kurz asertivity,uvidíš že z tebe odtud vyjde nový silný člověk,až se budeš divit,často máme v práci problémy,protože si je většinou děláme sami,protože neumíme vyjádřit pocity co nám vadí a jak bychom to sami udělali a provedli,v kurzu asertivity se naučíš komunikovat a poznáš sama sebe jakou jsi se ještě nepoznala a objevíš v sobě sílu jakou jsi nevěděla,že máš a naučíš se ji používat mezi lidmi a seznámíš se tam také z lidmi kteří mají stejný problém jako ty,dodej si odvahy a zkus to

ahoj Inko, já mám teprve 21 let ale přesto mě život nebaví, mám pocit že jsem zbytečná, že nic nedělám správně a jsem jen naobtíž druhým :-( taky pojedu za čtrnáct dní na dovolenou k moři ale pro mě to naštěstí není povinné pro mě je to konečně nějaká změna na kterou čekám, ale nevím jak přežiju těch čtrnáct dní než se dostanu na dovolenou. Mám celkem psychicky náročnou práci a myslím že se na ní nehodím, Nejsme právě moc psychicky silná, mám problémy i sebepoškozováním a léky. Často mě trápí stavy úzkosti a beznaděje ale jak čtu tak jsi na tom stejně, připadáš si jako by tě nikdo nepotřeboval na nic jiného než na práci že? aspoň že si pojedeš pro nového pejska, je to taková nová motivace. Já mám pejsky moc ráda a jorkšírci jsou moji oblíbení :-) doma mám kokříka a už mu taky bude 12 let. díky za tip na stránky určitě se tam podívám. Měj se krásně Inko a přeju hodně sil do nových dnů tobě i všem lidičkám tady.

nedělejte to co vás nutí druzí, když nechcete,ale dělejte především to co chcete a také to co vás naplňuje a uspokojuje,nikdo ani nic vás nemůže k ničemu donutit,máte svobodnou vůli kdy,proč a jak si život zařídit,člověk by měl být vždy sám sebou a ne tím kým chtějí ostatní abyste byli,dokud člověk nepochopí sám sebe,nemůže pochopit jiného člověka,nebraňte se sami sobě...a otevřete se svému nitru,naučte se poslouchat sami sebe a mějte se rádi,pak bude pro vás hračka,otevřít se i druhým lidem a mít je rád...

nothing: Jsem na tom úplně stejně jako ty,jenže nevím kolik let máš.Mám 2 dospělé kluky,kteří mají své holky a já funguju jako služka,kuchařka a tak podobně.Manžel pracuje - podniká. Zbyl mi 12 letý pes,ale hledá tu svou fenku.Hodně mi pomohlo nahlédnout na duchovno tady na doktorce,smíření se smrtí a www.wahlgrenis.cz.
Za 14 dní musím na dovču s mužíkem, do Tunisu. A pak hned si jdu vyzvednout novou fenečku jorkšírka. Tak budu mít pro koho žít.Tak třeba koukni na ty stránky,mě zajímalo co je po smrti.co o tom píšou.Nikdy jsem po tom nepátrala,až teď.

kolik ti je?

Inko, já cítím to samé sice mi nezemřel pejsek ale zabil se mi kamarád. je to delší doba ale já se v tom pořád plácám, mám pocit že život je k ničemu, že je zbytečný a každý den je naprosto stejný a zbytečný. Ráno se mi nechce vstávat, v noci se mi nechce spát, nechci chodit ven, nechci komunikovat nechci vůbec nic jen se někam zašít do kouta a tam v klidu s prominutím chcípnout. Je to tak těžké vědět že zítra bude zase další stejný den :-( ale taky nemám sílu se otrávit lékama nebo se jiným způsobem zabít, drží mě tu jediné a to moje rodina ale jinak je můj život zbytečný a hloupý nemám nic jen rodiče a příbuzné, ti mě tady drží, kdybych je neměla už jsem dávno mrtvá. Taky mám pejska a hodně mi pomáhá, zvířátka jsou zlatíčka, skus si pořídit nového pejska, třeba v tom najdeš smysl života

INKO ZAJDI SI DO UTULKU A TAM SI JISTĚ VYBEREŠ UDĚLÁŠ RADOST SOBĚ A I TOMU PEJSKOVI

Taky se mi chtělo umřít,když mě přepadnou ty příšerné stavy paniky.Jenže nedokážu se otrávit léky. A ještě mi umřela moje milovaná fenka před 14 dny. A to jsem už toho života měla dost. Je mi 41 let, ale nic pěkného mě nečeká.Je to jako kolotoč každý den je úplně stejný.Takže co dodat.

to víš že bude líp jen tomu musíš věřit každý musíme něčemu nebo v něco věřit

ze bude lip

ahoj na todle je opravdu jedine najit si nekoho o koho se budes moc oprit.to ti pomuze kdyz budes myt takovydle konecny depky.ja ted prozivam uplne to samy fakt uz me svet stve a nejradsi bych to vsechno ukoncil.jediny co mi zbyva je verit

ahoj na todle je opravdu jedine najit si nekoho o koho se budes moc oprit.to ti pomuze kdyz budes myt takovydle konecny depky.ja ted prozivam uplne to samy fakt uz me svet stve a nejradsi bych to vsechno ukoncil.jediny co mi zbyva je verit