Rozvody a svobodné matky
Těžká konfliktní situace, ve které jeden z rodičů zapudí druhého ze svého zklamaného srdce, je pro dítě strašná pohroma. Ve víře v rodiče by se muselo spojit s jedním proti druhému. Chce ale zůstat věrné oběma a cítí se roztržené. Jeho zoufalé pokusy urovnat poměry mezi otcem a matkou žalostně ztroskotají.
Dítě bolestně touží po jednotě rodičů. Každý rozkol mu projíždí srdcem jako nůž, cítí se tažené tu na jednu, tu na druhou, ztrácí svoji vnitřní rovnováhu a nemůže najít v sobě klid.
Na napětí v rodině reaguje dítě jako seismograf. Malé dítě cítí ve svém srdci pravdu lépe, než dokáže vypozorovat vyškolený psychoterapeut. Je přitahováno do většího silového pole. Dává tatínkovi lásku, kterou mu žena odepírá. Tím už ale dítě přestává být dítětem.
Pokud mu nikdo nepřispěchá na pomoc, musí se dítě bránit nesnesitelnému narušování rovnováhy samo. Přitom používá různé strategie.
Dynamické extrovertní dítě vytáhne do aktivního boje. Jako věrný spojenec zatraceného rodiče bojuje na jeho straně a snaží se všemi dostupnými prostředky ponížit toho, který zatracuje. Tyto děti svými ostrými reakcemi signalizují, že rozvod neznamená svobodu a že válka stále pokračuje.
I něžné uzavřené dítě nemůže jinak, než se pokusit co nejlépe uniknout vnitřnímu narušení. Nevolí však otevřený boj, ale útěk před ním. Hledá útěchu ve snění a pátrá po bezpečí ne ve vztazích, ale v předmětech, které se mu jeví spolehlivější než lidé. Technicky precizní přístroje mu dávají díky propočitatelnosti alespoň jednu věcnou jistotu. Tak končí spousta dětí z rozvedených rodin u gameboyů nebo internetu, a mohou se na nich stát dokonce závislými. Neboť základní potřeba, pravé bezpečí, zůstává při cestě životem nenaplněna a pokusy ji kompenzovat jdou jen přes náhražku.
Stálým pocitem svobodné nebo rozvedené matky s jedináčkem je strach, že sama nedokáže dát dítěti to, co potřebuje.
Když tomuto strachu podléhá, prodělává zničující zkušenost: „Teď nejsem ani dobrá bankovní úřednice, ani správná matka. Vlastně nejsem nic.“
Dítě se cítí jako Černý Petr, to kvůli němu je matka nešťastná.
Bez podpory muže to nemá matka jednoduché. Je to úloha, kterou dokáže zvládnout jen statečná, odolná a velkorysá žena. Musí směrovat agresivitu svého syna, ačkoli je pro to lépe předurčen otec. Má také jen omezenou možnost ukázat dítěti svým příkladem, jak se má člověk chovat k jiným. Přes její zklamání z partnerského života musí své dítě nechat poznat, že může svého otce milovat a ctít. Větu: „Můžeš být jako tvůj tatínek,“ dokáže říci jen žena s velkým srdcem.
Jediné řešení, při kterém se dítě může cítit jako dítě, je, že se rodiče i přes své odloučení ctí a dovolují dítěti, aby milovalo a ctilo jak matku, tak i otce. Dítěti dělá dobře, když mu matka řekne: „Mám radost z toho, že miluješ svého otce a rád ho navštěvuješ. Budu jen ráda, když jednou budeš takový jako on. Ctím tvého otce v tobě...“ Podobná slova chce dítě slyšet i od otce, když mluví o matce. Teprve potom může ctít své rodiče a prospívat i přes jejich rozvod.
Zdroj: Jirina Prekop - Jak být dobrým rodičem, Grada
Komentáře
Moje máma se rozvedla s tátou, když mi bylo 7 a i když to asi pro ni bylo těžké (táta se rozešel kvůli vztahu s jinou ženou), tak mi vždy tátu glorifikovala a snažila se, abych byla pravidleně s ním a zapadla do jeho nové rodiny. Dnes jsem jí za to vděčná a chápu, že spolu naši nemohli žít, protože měli úplně jiný životní styl. Když se brali, tak byli mladí a zamilovaní jen díky fyzické přitažlivosti. Já mám dnes stále mámu i tátu, které miluji a ještě nové kamarády, na které se mohu spolehnout (nové partnery mých rodičů).
Přeci nemusí partner vědět,že někdo byl před změnou pohlaví muž,a nemůže mít děťi,když mu před svatbou již naznačoval,že zatím nechce děťi a nechce je pořád.
- Odpovědět
Pošli odkaz